František Nevařil

Otázky Kojzar – Nevařil

4.12.2016

Text mi poslal František Nevařil (bývalý hlavní ekonomický poradce premiérů Štrougala a Adamce). Jde o velmi hodnotný text, který bude publikován možná až po Vánocích 2016. Moc jsem ho pochválil a upozornil na některé drobné chybičky, zvláště na tu v závěru rozhovoru, v úplně posledním odstavečku,

kde vypadly nejméně dvě slova, při preciznějším vyjádření o něco víc (přijdete na to sami). Jistě zaslaný text oceníte, tak jako já. Zdraví Vás

Karel Klimša <karel.klimsa@outlook.cz>

*

1.V prvním projevu nového prezidenta Havla jsme slyšeli, že »naše země nevzkvétá«. Jak to vlastně skutečně bylo?

Československo po 2. světové válce do konce osmdesátých let prodělalo úplný „ekonomický zázrak“, při nejmenším ve srovnání s bídou 1. republiky a samozřejmě německou okupací a válkou. Který kapitalistický stát v tomto období (pokud nebereme v úvahu nově zbohatlé země z ropy nebo tzv. asijské tygry kam USA aspol. v té době převedli podstatnou část svého průmyslu) vybudoval výhradně z vnitřních zdrojů a vlastní práce našich lidí takřka novou ekonomiku a zvýšil množství a tedy i hodnotu domácího majetku (státu, místních orgánů, obyvatelstva) skoro osminásobně (v rámci toho na Slovensku – které v tomto období bylo nejrychleji rostoucí zemí Evropy a vyrostlo téměř od nuly – dokonce 11 x). Hrubý domácí produkt vzrostl 9 x, osobní spotřeba obyvatel skoro 5 x a tzv. společenská spotřeba (výdaje na zdravotnictví, školství, kulturu, sociální péči, vnitřní bezpečnost atd.) skoro 8 x. Z celkové hodnoty národního majetku bylo okolo 70 % ve společenském – státním, obecním nebo družstevním - vlastnictví. Koncem osmdesátých let téměř 2/3 našich obyvatel žilo v bytech postavených až po válce. Stát měl k dispozici 85 mld. Kč finančních rezerv (v dnešních inflačních cenách by reprezentovaly osmi až desetinásobek), měli jsme 107 tun měnového zlata a stát, lidospráva i obyvatelstvo byli v podstatě bez dluhů. Byla zajištěna vlastní potravinová a nejméně na 25 až 35 let i energetická soběstačnost. Atd.

2.Byl jste poradcem několika předsedů vlád, takže víte o tehdejších problémech. Jaké byly?

Fakt je, že přes tyto výrazné ekonomické úspěchy v lidech narůstala nespokojenost. Možná bychom dnes mohli říci i to, že na jedné straně je „pálilo dobré bydlo“. Nebyla tu nezaměstnanost, bezdomovectví, exekuce, sociální ghetta, měli sociální jistoty. Životní úroveň jim výrazně vzrostla. Ale co naplat. Je nesporné, že ve svém nejbližším okolí, to je hlavně v Německu a Rakousku, přitom viděli daleko bohatší a modernější sortiment zboží všeho druhu, rozrůstala se tu síť supermarketů, daleko rychleji tu byly do běžného prodeje zaváděny nové technické i módní novinky. Záviděli jim bohatý výběr osobních aut. Vesnice i města byly daleko čistší a úpravnější. V západní Evropě byl uplatněn široký bezvizový styk a proto místní jako turisté mohli bez obtíží jezdit volně skoro kam chtěli, zatímco u nás byli omezení pokud jde o cesty na západ výjezdními doložkami a nedostatkem tvrdých měn. Samozřejmě štvala je i jednostranná propaganda, narušovaná jen zahraničními vysilači, především Svobodnou Evropou. Je přirozené, že to všechno chtěli mít také a měli na to plné právo.

Jsem přesvědčen, že tyto nedostatky byl v tehdejší socialistické ekonomice poměrně snadno odstranitelné. Jejich příčiny totiž nebyly fundamentální, ale spočívaly především ve sterilitě tehdejších politických a na bázi toho i ekonomických metod řízení. Základy národního hospodářství byly totiž zdravé. Ekonomika trvale rostla i když už nijak závratným tempem. Problematická byla její nerovnovážnost, v níž hodnota poptávka převyšovala nabídku. Přesto inflace byla ještě pořád minimální okolo 1% ročně, rozpočty byly v zásadě vyrovnané. Průmyslová i stavební produkce byla na dobré evropské úrovni, družstevní zemědělství bylo dokonce v mnohem  lepší kondici než to privátní na západě. Jen si připomeňme, co se všechno u nás na vysoké technické úrovni produkovalo – jaderné elektrárny, moderní tramvaje, vynikající zbraně, dopravní i trysková letadla atd. V tom i špičkové vlastní vynálezy, třeba tryskové stavy, elektronový mikroskop či známý radiolokátor Tamara. Zejména s přihlédnutím k dnešním zkušenostem bychom měli ocenit naše tehdejší banky a pojišťovny, s daleko nižším počtem pracovníků obsluhovaly kvalitně v podstatě stejný rozsah ekonomiky a obyvatel jako dnes. Fungovaly téměř bez poplatků. Vklady a životní pojistky zajišťovaly standardní reálný úrokový výnos, byly stoprocentně zaručené a anonymní.

Hlavní problém jsem proto viděl v tom, že nebyl zvládnut a naopak silně podceněn sektor obchodu. Obchod, obchodníky a nejrůznější kšeftsmany (třeba typu známých Horáčků) všeho druhu tehdejší systém prostě nezvládl, na ty byl i ÚV krátký. Jak třeba víme, řada zboží na jedné straně nebyla, ale vždy se dalo za nějaký úplatek sehnat. To znamená, že vlastně bylo jen se „na cestě“ nějak zadrhlo. Toto podcenění platilo i pro zahraniční obchod, především v rámci Rady vzájemné zahraniční pomoci. I když tato mezinárodní instituce byla pro čs. ekonomiku nesmírně výhodná, bohužel se v jejím rámci málo obchodovalo ale především spolupracovalo a kooperovalo. V zásadě byl proklamovaný princip „vzájemných výhod“ v pořádku, ale přece jen to současně podlamovalo i vliv potřebné mezinárodní konkurence.

3.Hledalo se řešení? Jaké?

První pokusy o zásadní reformu a řešení těchto nedostatků byly interně předkládány už v roce 1982. Politicky se ale tehdy vůbec neprosadily. Z iniciativy tehdejšího Úřadu předsednictva vlády a osobně premiéra Štrougala se proto znovu přišlo s dalšími komplexnějšími návrhy až v roce 1986. Tady už se prosazovala zásada, že bez zásadní změny společenského (rozuměj „politického“) klimatu v zemi se jakákoliv skutečná náprava nepodaří.

Šlo při tom o tři hlavní směry řešení. V politice se už opatrně přicházelo se zrušením ústavní vedoucí úlohy strany a monopolu marxismu-leninismu, jakož i s návrhy na zrušení systému výjezdních doložek. O tom se ovšem jednalo hodně pod pokličkou.

Druhá a to „veřejná“ oblast byla považována za rozhodující, protože se týkala nejen změn tzv. mechanismu řízení podniků a jejich organizační výstavby (demonopolizace), ale už také dílčích změn v uspořádání orgánů státní správy a moci, oddělení samostatné emisní banky od komerčního bankovnictví, omezení nadměrně rigidních forem plánování a regulace podniků, nové soustavy daní a zákonných pojištění, obnovy živnostenského sektoru výroby a služeb. Měl být rekonstruován i systém sociálních platů v zájmu omezení některých jeho parazitických rysů. Ve vztazích ke světu pak šlo o sjednocení a zpevnění měnových kurzů naší koruny, decentralizaci podniků zahraničního obchodu do přímé působnosti odvětvových rezortů a podniků, přeměnu RVHP na systém volného obchodu na bázi směnitelných měn apodobně. Důležitý byl i požadavek, aby nadále hodnocení reálné úspěšnosti ekonomiky se neopíralo jen o plnění plánů, ale stejně tak o výsledky soustavného srovnávání dosažených výsledků a stavu se sousedními západními státy, tedy Spolkovou republikou Německo a Rakouskem.

Konečně poslední směry řešení byly zaměřeny na zásadní věcné změny v dosavadním směřování ekonomiky. V rámci toho tak byly předloženy návrhy na přeměnu stávajícího Tuzexu na obchod s dováženým zbožím za tvrdé měny s možností nakupovat je bez omezení v aukcích organizovaných centrální bankou, organizovat masový dovoz ojetých automobilů, moderní techniky (počitačů atd.) druhého sledu a „výprodejových“ módních výrobků (viz dnešní secondhandy). Za nový významný zdroj aktivizace ekonomiky a volných měn považovat rychlý rozvoj aktivního zahraničního cestovního ruchu a nabídku subdodavatelské „levnější práce“ pro zahraniční podniky, především v SRN. Částečně restrukturalizovat čs. ekonomiku tak, aby byly omezovány produkty přinášející nedostatečnou přidanou hodnotu. Přesměrovat významnou část stavebnictví z často nadbytečných velkých staveb na stavební opravy a údržbu, zejména domů a bytů. V devadesátých letech měla proběhnout masivní rekonstrukce dopravních (silničních, železničních) sítí a telekomunikací, na což byly vyčleněny mimořádné zdroje. Rozběhnout odsiřování tepelných elektráren a dokončit plynofikaci ekonomiky a zlepšit tak významně životní prostředí. Diverzifikovat zahraniční energetické zdroje. Atd.atd.

Myslím, že navržený obsah těchto reforem iniciovaný vládou byl potřebný a racionální. O jejich prosazení se muselo ale bojovat. Nastoupilo totiž jakési handrkování s Ústředním výborem KSČ, který tehdy jediný měl pravomoc tyto věci schvalovat. Bohužel jako vždy si také v této „reformě“ zase vynutil a převzal vedoucí úlohu a tím se potom věci zbytečně komplikovaly, a hlavně zašmodrchávaly a původní záměry oklešťovaly. Z jeho k těmto změnám totiž nebylo moc ochoty, jevily se zřejmě politicky riskantní (samozřejmě především pro samotné vedoucí funkcionáře) a věci se neuvěřitelně protahovaly. Týkalo se to hlavně ztráty celého roku 1987, který jsem považoval za „rok ztracených příležitostí“. Jak se ukázalo za dva roky nám právě ten čas významně chyběl.

Pak nastupovala únavná „meziúřední“ jednání a dohadování metodou „vpřed a vzad“. Upřimně řečeno, kdyby v té době už nepůsobil v SSSR byť značně splašeně Gorbačev s jeho návrhem zákona „o státním podniku“, pak by stejně z těchto představ moc neprošlo. Připomeňme si, že v té době u nás bylo národní hospodářství organizováno převážně ve velkých národních podnicích (principiální rozdíl vůči statutu nových státních podniků) a družstvech, řízených prostřednictvím výrobně-hospodářských jednotek (dnes bychom je nazývali „holdingy“) a jejich generálními řediteli. Nutno konstatovat, že tito měli na ÚV KSČ a jeho aparát mimořádný vliv a bohužel v prosazování nutných reforem sehráli spíše úlohu brzdy. Nechtěli totiž přijít o svá monopolní postavení, dokonce neměli ani zájem o nějaké „ekonomické osvobození“. Jim se pod kuratelou státních plánů pracovalo mnohem lépe, protože ty z nich snímaly značnou část jejich odpovědnosti. Pokud jde o postoje federálních premiérů, pak L. Štrougal byl jak známo iniciátorem a předkladatelem reforem, a po jeho vystřídání L. Adamcem (koncem r. 1988) byl i on jejich horlivým propagátorem. Ten se v rámci daných možností snažil průběh jejich zavádění maximálně urychlit (dokonce jsme mu po straně říkali „Laďa urychliť“).

Takže shrneme-li čeho bylo v tomto směru ku dni předání moci novému režimu koncem roku 1989 skutečně dosaženo. Nejmenší pokrok byl samozřejmě politický, tady byly legislativním odborem vlády teprve zpracovány první pracovní návrhy na nutné změny ústavy a zákonů. Pokud možno se o nich zatím jednalo jen „v kuloárech“. Pokud jde o věcné změny, pak už proběhla nutná právní i věcná příprava pokud jde o diverzifikaci energetických zdrojů (zapojení ČSSR do alternativního balkánského ropovodu Adria), a byla propojena naše (vlastně RVHP) elektrická VN síť na západní Evropu (SRN). V září 1989 už byl výkonným výborem RVHP schválen program přeměny této naší rozhodující mezinárodně obchodní organizace na pásmo volného obchodu a volných měn. To bylo samo o sobě takřka revoluční, důsledky tohoto kroku se měly projevovat už v r. 1990. Byla takřka dokončena plynofikace našeho území a velmi účinně se „pod bičem“ premiéra Adamce rozběhly konkretní práce na hromadném odsiřování tepelných elektráren, kde ovšem bylo nutno ještě dořešit řadu nejen technïckých ale i tzv. výzkumných problémů. Problém výrazného ozdravění životního prostředí byl kvalifikován jako jeden z ústředních cílů budoucích pětiletek. Řada ostatních zmiňovaných cílů, především rekonstrukce dopravních a komunikačních sítí, výchozí restrukturalizace ekonomiky a aktivizace zahraničního hlavně aktivního cestovního ruchu už byly v zásadě zapracovány do schválené koncepce ekonomického a sociálního rozvoje země do konce r. 2000. Další měly být řešeny na pochodu v rámci ročních plánů a programů. Jejich pokračování nový polistopadový režim většinou opravdu převzal a aktivně využil (i když něco z toho také pořádně zpackal, viz třeba dostavbu Temelína).

V rozdílném stavu rozpracovanosti zůstaly změny metod centrálního a podnikového řízení. Došlo k dílčím změnám v organizaci ústředních orgánů (např. spojení ministerstev financí a cenových úřadů) včetně vnitřních změn přímo v úřadě vlády, v jejichž rámci se např. M. Čalfa stal ministrem. Státní banka čs. předala podstatnou část své operativní práce nově vzniklým komerčním bankám a stala se výhradně jen centrální emisní bankou. Státní plánování bylo výrazně redukováno a v té době vlastně zůstaly jako regulované oblasti jen limity dovozů (především z oblasti volných měn) a mezd. V oblasti daní byl vytvořen reálný prostor pro nový systém daní z příjmů právnických i fyzických osob a zákonných pojištění. Byl přijat nový zákon o cenách umožňující zásadní zpružnění jejich regulace a změn. Dokonce byly předloženy návrhy na uvolnění cen řady oborů průmyslu a stavebnictví, s nimiž jsem ale tehdy vzhledem k neúspěšnému vývoji a stavu demonopolizace osobně nesouhlasil. Došlo ke sjednocení dosud rozdílných obchodních a turistických kurzů koruny a zpevnění jejich parity. Naopak se pořád v té době nepodařilo prosadit nutné změny zákonů pokud se týkaly uvolnění drobného podnikání a živnostenského sektoru. Vlastně ani žádoucí demonopolizaci podniků a VHJ, která paradoxně v některých oborech byla ještě dokonce posílena.

4. Pak přišel listopad 1989. Všechno bylo naopak. Jaké jste tehdy dostali pokyny?

Všichni víme, že poměry se změnily ze dne na den. Dosavadní reformátoři zmizeli přes noc ze scény. K moci se dostala nová „samozvanecko-dizidentská“ garnitura v čele s nesmrtelným a nedotknutelným V. Havlem, jehož neomezená politická moc tehdy u nás byla větší než by v dnešním Rusku mělo 5 Putinů. Podlomena byla vlastně až po dvou letech kdy se do čela české vlády dostal V. Klaus s jeho ODS. Tato nová moc nespočívala na nějakých zákonech. Jednoduše KSČ tu naráz nebyla, a nový premiér M. Čalfa s jeho poskvrněnou komunistickou minulostí mu doslova četl z očí a plnil každé přání bezodkladně, dokázal je snad i sám pro něho zformulovat. A parlament to všechno bez reptání oštemploval. Nastoupily nejen noví lidé ale i nové zájmy, přičemž u Havla se projevil především mimořádný zájem o tzv. mimosoudní nápravu křivd a majetkové restituce.

V ekonomické sféře předal ale moc a podporu V. Klausovi, byť se neměli zřejmě od začátku moc rádi, ale asi mu tenkrát nějak unikl. Nikoho jiného pravděpodobně nenašel. A ten měl svoje milce-obdivovatele, my „reformátoři“ jsme pro ně byli jen „old boys“ (pro nás to naopak byli ekonomičtí prosťáčkové, kteří nikdy neviděli podnik zblízka. Určitě jsme však podcenili jejich skutečné záměry i možnosti). Zatímco do té doby jsme se potýkali s ÚV KSČ, který jsme považovali oprávněně za sabotážní instituci, nyní jsme přišli „pod nůž“ těmto likvidátorům. Takže už vůbec nešlo o nějaké příkazy pro nás, na řadu přišlo úplné rozehnání těch, kteří s dosavadními pracemi měli něco společného. V prvé řadě byl zrušen vládní útvar, který měl celou organizaci reformy na starosti a samozřejmě hned byli vyhozeni (nejen) jeho vedoucí pracovníci (J. Matějka, B. Studýnka). Řízení ekonomiky a tzv. nových reforem převzalo zcela jednostranně a bez ptaní do své působnosti Klausovo federální ministerstvo financí.

Mně samotného na začátku roku 1990 Čalfa okouzlený svým novým postavením iniciativně ujišťoval, že se v ekonomických otázkách bude o mně a moje doporučení opírat. To ale rychle vyprchalo když zjistil, že se tak dostává do rozporu s Klausem, který jak známo chtěl a prosazoval všechno jinak, zjednodušeně řečeno chtěl restaurovat kapitalismus. Navíc volil na premiéra a vládu metodu, které nedokázali čelit. Prostě zpracovával své „revoluční“ návrhy a materiály docela partyzánsky, nedával je jiným k připomínkám ale předkládal je přímo na jednání vlády takže se k nim nikdo předem nedostal a tedy ani při dobré vůli nemohl posoudit a ovlivnit. To se mimo jiné týkalo i Zprávy vypracované Mezinárodním měnovým fondem, který se hned stal našim poručníkem, a která byla využita jako argumentace pro zdůvodnění řady návrhů. Vláda ji ale v originále vůbec nedostala. Jednala jen podle odvozené informace ministerstva financí a co v ní tedy skutečně bylo (třeba co bylo „závazné a co jen doporučené) se nikdo jiný nedozvěděl. Čalfa neměl tu sílu ho s tím vyhodit a přimět k poslušnosti, takže musel prohrát. Jen pro ilustraci tak se např. narodila velká a tehdy mimořádně medializovaná a proklínaná tzv. „celní válka“ s občany okolních zemí, když byla v únoru či březnu 1990 přes noc v turistickém kurzu devalvována koruna z 15 na 35 Kč za americký dolar. To se jim to nakupovalo….

Pak už jsem osobně měl s premiérem samé a čím dál větší rozpory. Ve stručnosti - nesouhlasil jsem s návrhy klausovských reforem, s devalvací koruny, s bezprecedentním náhlým uvolněním regulace cen a dovozů v existujících monopolních podmínkách, zděsil jsem se nad návrhy na zrušení RVHP atd.atd. Když v dubnu či květnu Klaus předložil první návrhy na restituce a hlavně všeobecnou privatizaci našich podniků a tedy výprodej (rozkradení) ekonomiky už jsem to nevydržel a Čalfovi jsem dokonce před některými členy vlády asi v červnu přímo řekl, že „to co dosud vláda od ledna napáchala bylo neštěstí, ale že to co chystá bude naprostá katastrofa“, tak tím moje sláva skončila. Odmítl se mnou diskutovat, pak mně přímo vzkázal ať už mu nic neříkám a nepíši. A přestal mně vůbec přijímat. A v září – jak jsem pochopil po diskusi s některými členy vlády? - mně udělil prostřednictvím šéfa úřadu vyhazov. Současně jsem dostal cenzurního „zaracha“ v Hospodářských novinách (do té doby na mně požadovali každý týden nějaký článek) a dalším tzv. slušném tisku. Už dávno to beru jako vyznamenání...

5.Bylo jiné řešení, než »klausovské zhasnutí« nebo »kupónová privatizace«?

Pokud si odmyslíme, že musíme vzít v úvahu i možnost, že jiné než kapitalistické řešení by nám stejně rázně zatrhlo naše nové spřátelené západní zahraničí, pak samozřejmě podle mého soudu mohlo a mělo být všechno jinak. Výčet toho co všechno se z hlediska zájmů naší republiky a našich lidí udělalo „špatně“ je nevyčerpatelný. Na nějaké podrobnosti tu není prostor, to je na samostatnou analýzu. Tady lze jen velmi schematicky připomenout negativní dopady některých takových kroků, jakými třeba bylo urychlené zrušení regulace dovozů a cen v monopolních podmínkách vedlo k náhlému pádu domácí produkce i vnitřní poptávky co vyvolalo jen během tří let navazující pokles národního důchodu skoro o 1/3. Z toho se ekonomika vzpamatovávala do konce desetiletí a vlastně k jejímu ozdravění ještě pořád nedošlo (viz prohlubující se pokles zemědělství a výroby potravin, potácející se stavebnictví, monokulturizace a ochabnutí průmyslu závislého hlavně na té nejrizikovější automobilové produkci atd.). K tomu si přidejme zrušení RVHP (hlavně z naší čs. iniciativy) nás připravilo o 2/3 našich spolehlivých trhů, které okamžitě nezištně obsazovali naši západní přátelé), devalvace koruny z 18 na 28 Kč za USD připravilo situaci v jejímž důsledku dodnes každoročně odvádíme stovky miliard výpalného našich zahraničním vlastníkům, a navíc spolu se zmíněnou deregulací cen vyvolalo hyperinflaci a pád spotřebitelské poptávky (do konce r. 1992 spotřebitelské ceny vzrostly o více než 100 % a dodnes už postupně na 8 až 10 ti násobek). Došlo tak ke znehodnocení domácích úspor (kam se hrabou tyto ztráty obyvatelstva ve srovnání s tak odsuzovanou měnovou reformou z r. 1953) a tím i  k podlomení dosud velmi vysoké úrovně spořivosti. Restituce a privatizace navíc za babku až zadarmo je třeba posuzovat jako protiústavní ekonomický a politický zločin, jehož důsledkem bylo nejen založení našeho nového zlodějského oligarchického panstva jako nového domácího vládce a hlavně pak zahraniční kolonizace, které se už nikdy nezbavíme. Podotýkám, že jsme žádný tzv. zahraniční kapitál nepotřebovali, ve srovnání s tím co u nás bylo každoročně investováno v osmdesátých letech z vlastních zdrojů jsme ho dostali jako šafránu a přesto to stačilo k našemu „ekonomickému převzetí“. Atd.atd.

Je pravda, že v podstatě tyto kroky schválil rekonstruovaný parlament v září 1990 na základě návrhů ministerstva financí s tím, že v podstatě byly realizovány už do konce roku 1992 (dne rozpadu Československa). To všechno za pár let ještě dorazila zemanovsko-mertlíkovská „privatizace“ našeho bankovního sektoru, při níž jsme zaplatili stovky miliard za to, že si je mocné zahraniční banky laskavě převzaly do své péče. Důsledky takových reforem byly a jsou natolik závažné, že od té doby určovaly ekonomický a sociální vývoj v podstatě až dosud. Jen pro připomínku uvádím, že otcem všech navazujících privatizačních „zhasínacích“ zákonů a podobných normativních perel byl tehdejší místopředseda vlády P. Rychetský, který si mimo jiné tak později vysloužil post předsedy Ústavního soudu, ve kterém úspěšně funguje a rozhoduje až do našich dnů.

Všechno toto vlastizrádné a protilidové škůdcovství – jinak se to nazvat nedá - bylo prezentováno jako nevyhnutelná šoková terapie v letech 1990 až 1992. Pravda je, že to bylo nezbytné, pokud byla cílem nového režimu a jeho reprezentantů obnova kapitalismu, vládnoucí oligarchie a následné všeobecné politicko hospodářské kolonizace. A samozřejmě ožebračení naší země a jejího lidu. To nebyly nějaké omyly či chyby, to byly záměry. Uskutečněné. Řekněme si otevřeně, že tyto důsledky jsou nevratné. O nějaké demokracii a skutečných politických a sociálních svobodách si do budoucna můžeme nechat jen zdát.

Za ty tři roky „šokové terapie“ bylo možno vylepšit a dokončit v klidu původně předpokládané politické i ekonomické reformy a zachovat úspěšně všechny výhody socialismu spolu s obnovou tentokrát reálné demokracie. Stačilo odstranit jen ty spíše „kosmetické“ nedostatky, které byly mezitím kvalifikovány i kvantifikovány. Včetně určení směrů jejich odstraňování. To bychom ale nepřišli mirnix dirnix o náš ohromný majetek a zůstali vlastními pány. A to nemohli naši noví domácí a hlavně cizí páni dopustit, proč by to jinak všechno dělali?

Pokud jde o restituce a privatizace („prichvatizace“), ty byly a zůstaly jádrem a základní podmínkou této naší restaurace kapitalismu. Povinná daň za Budování kapitalismu v Čechách. Pravda proběhly s doporučením Mezinárodního měnového fondu, ale ten tak postupoval jako podle pravítka všude kam páchl a všichni víme, komu skutečně sloužil a slouží. Pokud v jejím rámci byla využita i kuponová privatizace, tak ta už znamenala jen její dílčí komplikaci a kamufláž. Byl to jen doplňující podvod na lidech, kteří jako DIKové (držitelé investičních kuponů) z celkové hodnoty zašantročeného „jejich“ majetku nedostali do ruky více než 3 až 5 %. Takže celá tato monstrózní akce byla po pravdě jen antisociální, protidemokratický a protistátní čin, který dodnes volá po nápravě. Tedy po restituci dosud zašantročeného majetku našim lidem, na základě principu podle něhož „co bylo ukradeno musí být vráceno“.

Spravedlnosti a efektivnosti by však vyhovovaly jiné přístupy. Tak restituce měly být přezkoumány skutečně řádně a odpovědně soudně, a nejen formálně odbyty tím, že kdo co požadoval tak dostal. Nedošlo by tak k prolamování Benešových dekretů, rozbíjení fungujících a úspěšných Jednotných zemědělských i výrobních družstev a miliardových nepodložených výdajů do kapes různých šíbrů jako náhrady „justičních a jiných křivd“, k nimž ve skutečnosti vůbec v minulosti v takové míře nedošlo. Privatizace(?) se také mohla řešit bez ztráty kytičky. Sám jsem předpokládal a doporučoval, aby tzv. malá privatizace provozoven a prodejen proběhla jako zavedení systému jejich pronájmů (v dnešním pojetí „franžízy“) zájemcům pokud možno z řad stávajících zaměstnanců. Tím by byl úspěšně vyřešen i problém obnovy malovýroby a živností. Pokud jde o velkou privatizaci, tady jsem navrhoval v zájmu zpružnění ekonomiky její „odstátnění“ a decentralizaci. Zejména zřízení řady zákonných sociálních fondů, především důchodového zabezpečení (nejen), do jejichž majetku by ze státního vlastnictví byl základní průmysl a služby převeden (např. energetika). To by vytvořilo zdravý základ jejich hospodaření a trvalých jistot pro občany. Jiné podniky, především z oblasti spotřebního průmyslu, vodovodní a kanalizační sítě apod. měly být předány bezúplatně obcím, resp. lidosprávě. Velká část státních a obecních bytů mohla být prodána už tehdy jejich nájemníkům. Pokud jde o komerční banky tady nutno konstatovat, že jejich problémy s pochybnými úvěry vznikly až po listopadu. Ale i tady platí, že pokud po pár letech měly rizikové úvěry zejména řady velkých podniků, měly být v prvé řadě řešeny jejich problémy, jejich ozdravění. Tím by současně byly řešeny i problémy věřitelských bank. Atd.atd. Ale to všechno už skoro nemá cenu rozebírat, protože o takovou nápravu v té době a ani dnes nikomu z domácích i cizích mocipánů nešlo. Šlo jen a jen o to, dostat nás „na lopatu“ a to se plně zdařilo.

6.Dnes se zamýšlíme nad uplynulými dvaceti sedmi léty nejen ze společenských, ale i ekonomických hledisek.

Dotkněme se tedy jen výsledků hospodaření „nové strany a vlády“. Hodnocení krutostí totality a nabytí nových svobod ponechme pohádkářům. I když jen okrajově by bylo vhodné poukázat na vznik a váhu nově vzniklých a dříve neznámých sociálních zločinů a krutostí. Tak jen výbuch závažné kriminality na území bývalé ČSFR (přírůstek zhruba o 200 vražd ročně) dává bratru za uplynulou dobu okolo 5.500 mrtvých obětí navíc. Při vší pietě je to proti uváděným 146 obětem justičních vražd za 41 let totality pouhý pakatel. Nebo průměrná nezaměstnanost přesahující 400 tis. frustrovaných a nešťastných lidí bez existence, což pro ně fakticky znamená ztrátu kvality života v rozsahu vyčislitelném skoro na 11 milionů let jejich osobního neštěstí. Dobu obíhání Úřadů práce a zaměstnavatelů a doprošování. Ztrátu lidské důstojnosti. Místo strachu z StB těch desítek dizidentů dnes jak známo pořád žije v trvalém strachu o práci, z plantážnických manýrů dnešních zaměstnavatelů-otrokářů, z placení dluhů, z exekucí, kriminálníků atd. už nejméně polovina populace.

Takže lidé dnes mají kdykoliv banány, rozsáhlou síť supermarketů, fastfoodů, secondhandů či krámků, pestrý sortiment všeho možného zboží v parádních obalech a vnucovaného  agresivní všudevlezlou reklamou. Auta dostaneme kdykoliv a jaké jen chceme, až po ty za několik milionů. Domácnosti jsou vybaveny novou moderní elektronikou. Jezdit po světě také lze kam chceme, pokud na to máme. Jen do Ruska to jaksi není vhodné. Říkat si také můžeme co chceme, třeba veřejně nadávat našemu prezidentovi do sviní, nebo na Putina a hlavně na ruské nebo čínské agresory. Není ale možné se otírat o holocaust a Židy vůbec, připomínat válečné zločiny USA či západu, požadovat pohnání jejich odpovědných politických vůdců před mezinárodní soud, upozorňovat na zločinnost a parazitismus vlastníků soukromých kapitálů a chtít mnoho jiných informací, o které by určitě veřejnost projevila zájem. Konečně už jsou připraveny i nové zákony směřující k přímému zavedení cenzury (která tady stejně skrytě působí od samého začátku).

Pozitivním polistopadovým rysem je snad jen to, že vlastně navázal, pokračoval a skutečně urychlil ty věcné vývojové trendy, které byly předpokládány a prosazovány i zmíněnou poslední „komunistickou“ reformou. Tedy v odsiřování tepelných elektráren a výstavbě Temelína, ozdravování životního prostředí, prodlužování průměrného věku (bohužel při současném výrazném poklesu porodnosti), masové rekonstrukci domů a bytů (nové fasády, střechy atd.), prudký rozvoj aktivního zahraničního cestovního ruchu a dodávek domácí „levné práce“ pro cizí podniky. Došlo k vybudování nových mobilních telekomunikací a elektronizaci firem i domácností, tentokrát už v podstatě souběžně s obdobnými procesy na Západě. Ale ani to všechno se zdaleka neobešlo bez „ztráty kytičky“. Víme, že jsme se stali centrem evropského hazardu, prostituce, homosexualismu, cizích ožralů. Bohužel i aktivními hostiteli černých skládek odpadů v našich lesích a kolem cest. Plocha našich orných půd i lesů se trvale zmenšuje a vlastně ani nevíme, co nám z toho vůbec ještě patří.

7. Čím ještě jsme tyto výdobytky zaplatili? Co se podle vás vůbec nepovedlo?

Především nový režim naši životní úroveň „budoval“ na zcela nových faktorech. Nedokázal to vyšší společenskou produktivitou naší reálné ekonomiky (viz trvalý úpadek našeho propadlého zemědělství, zbytkového „montárenského“ průmyslu i potácejícího se stavebnictví). Vždyť souhrnný HDP naší reálné ekonomiky se po pravdě pořád tluče někde okolo té úrovně, která byla dosažena už koncem osmdesátých let. Zemědělství přesedlalo na řepku a zkomírá, podstatná část průmyslových odvětví a oborů byla nenávratně zlikvidována. Bojíme se ale pořád jednoznačně vyslovit, že staronový kapitalismus přinesl republice ve srovnání s dobou „totality“ ekonomický krach.

Začal žít z dědictví po „komunistech“, protože i když náš dřívější ohromný majetek poničil a zašantročil, přece jen na této bázi byla vybudována nová třída domácích horních vládnoucích a bohatých deseti tisíc, kteří nám teď dodávají jakýsi společenský lesk. A něco málo z toho přece jen zůstalo k „použití“ i tomu státu (markantním příkladem je snadná útrata převzatých finančních rezerv a „prodej“ zlatého pokladu). Po jeho rychlém vyčerpáni se začalo žít na veřejnoprávní i soukromé dluhy, která nám už souhrnně narostly do horentních a vlastně nesplatitelných výšin a až dosud se ještě pořád každým dnem zvyšují. Podle zásady feldkuráta Katze, podle něhož „to se nám to hoduje, když nám všichni půjčujou“. Podotkněme „zatím“. Začalo se ale i šetřit, i když ne na těch pravých místech. Především na zaostávající a chátrající infrastruktuře což prokazuje zejména neblahý stav výstavby a rekonstrukcí našich silnic a dálnic, mostů, vodovodů a kanalizací, památkových objektů, škol a nemocnic, sociálních bytů atd. A na tom co uniká běžné pozornosti, totiž na dětech. Nová doba přinesla úbytek narozených dětí, každoročně okolo 30 tisíc. Rodiny si jich totiž nechtějí nebo nemohou dovolit. Což za 27 let reprezentuje ztrátu zhruba 800 tisíc nových občanů a budoucích pracovních zdrojů, ale současně to státním (veřejnoprávním) institucím a rodinám přineslo velkou úsporu(?), která podle odborného odhadu už sama kumulativně přesáhla bilion korun. Je to tvrdé ale je to tak.

Za druhé došlo k zásadní změně v přerozdělování vytvořených zdrojů. Každý si umíme představit, že jsou jiné příjmy na hlavu a jiná životní úroveň v rodinách s přibližně stejnými příjmy, pokud v jedné nejsou žádné a v jiných třeba pět dětí. A podobně je tomu i ve státě. Neboť náš současný stát to zařídil tak, že počet „příjemců“ výrazně snížil a mohl tak ponechat větší díl dostupného koláče těm zbývajícím, řekněme do určité míry dobově privilegovaným. O které lidi jde? Vypadli nám totiž v podstatě statisíce vyloučených nezaměstnaných, stotisíc bezdomovců, miliony exekvovaných a přes dva a půl milionů ožebračených důchodců. O těchto „přínosech“ se jaksi neví a nemluví. To už něco pro ty zbývající přece hodilo něco navíc, aby se aspoň jim zalepily oči.

8. Údajně ale u nás máme nevídaný blahobyt a lidi by proto měli být vděčni až za hrob.

Je pravda, že na první pohled si (ti „ostatní“ nepostižení) lidi žijí dobře, prý až moc. Bohužel i to je klamné. Máme kolem sebe plno luxusu ale běžný spotřebitel to necítí. Právě naopak. Tak třeba máme sice bohatší výběr potravin a jsou velice krásně (většinou) balené, ale jejich kvalita je podstatně horší. Dřívější pánské obleky, dámské šaty a kožené boty nahradily obyčejná fórová trička, dříny a jakékoliv křusky. Drahé technické výrobky začínají po dvou letech hromadně kolabovat.

Na jakési špici opravdového zvyšování materiální životní úrovně vidíme docela po právu růst počtu nových bytů, zvlášť potom rodinných domků, osobních aut a moderní elektroniky. Ne nějakých triček a džínů. Statistiky ale dokazují, že to v této oblasti není zdaleka tak slavné. Nových bytů a v tom i rodinných domků se každoročně staví méně než tomu bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech. Lidé se orientují na malometrážní byty protože výše nájmů jsou horentní a na pořádné bydlení tedy nemají. Pokud si dovolí stavět nové tak převážně na hypotéky, které je zatíží na 15 až 20 let. Počet osobních aut sice rostl, ale zase zhruba stejným tempem jako tomu bylo dříve (růst počtu aut na sto domácností za srovnávaných 20 let před a po listopadu). Přičemž ale dříve šlo výhradně o nové vozy a dnes skoro z poloviny o dovezené ojetiny (proto se také jejich průměrné stáří výrazně zvýšilo). A když si vezmeme kalkulačku uvidíme, že celková výše současných dluhů našich domácností se už zhruba rovná hodnotě (ocenění) všech těchto aut a snad dokonce i průměrného elektronického vybavení navíc. Na druhé straně lidé nespoří nebo aspoň podstatně méně než dříve – nemají na to. Zato se hodně vypůjčuje, hledá se spása u bank i u lichvářů. Všechno je to jen „na sekeru“.

Nakonec ještě k té explozi(?) rekreace. Také tu platí, že není všechno zlato co se třpytí. Neboť pro běžné zájemce byla v podstatě zlikvidována levná domácí zadarmo nebo skoro zadarmo poskytované vysoce kvalitní podniková a odborářská rekreace a samozřejmě i placené lázně. Pro názornost jen odboráři v roce 1989 zabezpečili v ČR rekreace pro 520 tisíc osob. Dnes zbyly jen ty v době totality vybudované chaty a chalupy a cesty k „babičce“. Pokud jde o cesty našich běžných obyvatel „do světa“, tak třeba v r. 1989 z ČSFR vycestovalo do zahraničí 8.600 tis. osob (55 % z počtu obyvatel), z toho do kapitalistických států (bez území tehdejší NDR) "pouhých" 2.320 tis. osob (15 % z celku). A to byly převážně dovolené, takže to zdaleka nebylo tak málo

Nyní se sice jaksi skoro automaticky počítá s tím, že dovolenou venku a z toho hlavně na "západě" tráví snad každý, ale nemáme o tom vůbec žádný spolehlivý údaj. Odhadnu-li, že v r. 1989 ze samotné ČR do zahraničí za rekreací vyjelo zhruba 6 mil. (70 % z ČSSR), pak podle statistiky v r. 2007 to bylo (bez cest na Slovensko) jen 4,2 mil. lidí. Pokud na „Západ“ tehdy vyjelo podle stejného metru 1,63 mil., pak nyní to bylo 1,8 až 2 mil. osob. (v r. 2000 pak ještě méně, jen asi 12 až 13 %, tedy méně než za komunistů). Také tady nejde proto o žádný zázračný skok, ale spíše o přirozený a přiměřený vývoj. Je nesporné, že i dnes se většina zahraniční rekreace jako tehdy koná (a tento podíl se stále posiluje) na území bývalé Jugoslavie, Bulharska či Rumunska. Dokonce největší destinací se stalo dříve domácí Slovensko. Takže konec konců jako dříve většina našich zahraničních rekreantů kromě příslušníků nové šlechty a jejich poskoků a propagátorů končí stejně tam jako za oněch vysmívaných časů.

Žádné úspěchy nevidíme ani v oblasti tzv. společenské spotřeby, tedy v oblasti zdravotnictví, školství, kultury, sportu, památkové péče, vnitřní bezpečnosti nebo sociální péče. Jistě si výrazně polepšila tak nesporně pro všechny jistě důležitá katolická církev ale jinak schází peníze na financování těchto činností kam se podíváme. Dnes jsou to odvětví „na žebrotě“. Nářky a požadavky na peníze pro ně slyšíme denně ze všech stran a nezdá se, že by se tu situace v dohledné době mohla zlepšit. Ze všech těchto skutečnosti je vidět, že pro oněch klasických 99 % vůbec nejde o nějaký nevídaný blahobyt, který nám přinesla „doba nové svobody“ ale převážně o pouhý rizikový flanc a mam.

9.Byli jsme v lecčems soběstační. Dnes nejsme. Chápete to, jestliže myslíme i v jiných souvislostech, tedy v evropském ukotvení apod., jako krok správným směrem?

Ekonomická soběstačnost je samozřejmě relativní. Čím menší země, tím je její vnější závislost zákonitě vyšší. Fakt je, že bývalé Československo bylo schopno zabezpečit a udržet potravinovou soběstačnost – samozřejmě s výhradou nutného dovozu tropických nebo mořských plodů. O tu jsme už dávno přišli. Energetická soběstačnost byla zajištěna jistotou výhodných dovozů ropy a zemního plynu z SSSR a výstavbou dostatečných kapacit jaderných elektráren. Také ta už ale dožívá. Usilovat ale o dosažitelné maximum ekonomické soběstačnosti je ale pořád žádoucí. Vždyť i to je základem žádoucí státní suverenity. Samozřejmě i my jsme se už začali ve velké míře spoléhat na cizí levnou práci. Nejde jen o dovoz vykořisťovaných Ukrajinců, ale hlavně o dovoz laciného zboží z dosud levných asijských teritorií. To ale nebude trvat věčně. Ve světě nabývají na síle nové trendy. Především se musí počítat s tím, že jak ukazuje příklad Číny, také v dosud rozvojových zemí se bude zákonitě zvedat jejich životní úroveň, a tedy i cena jejich práce a na ní závislé ceny našeho importu. Přetahování všeho možného po celém světě se bude omezovat. Přijdou chvíle, kdy se postupně prodraží a bude omezován. Pokud máme myslet aspoň trochu strategicky, musíme s tím počítat a mít předem k dispozici vlastní produkční kapacity.

Zatím pořád máme zásoby půdy, lesů i vody. Takže obnovit potravinovou soběstačnost bude nezbytné. Energetickou soběstačnost lze v zásadě zabezpečit jadernou energetikou i rozšířením a zefektivněním obnovitelných zdrojů (solární energetiky). Z domácích zdrojů lze plně zabezpečit služby všeho druhu, což samo o sobě reprezentuje už víc než polovinu ekonomického výkonu. Zbývá tedy uvažovat jen o produkci zpracovatelského průmyslu (zhruba 1/3 ekonomiky), který dříve patřil k naší hospodářské základně. Tu jde o oblast bouřlivého rozvoje nových dostupných technologií, které umožňují v podstatě už nyní takřka kdekoliv dostatečně efektivně produkovat nejrozmanitější sortiment zboží v potřebných menších i většich množstvích a různých modifikacích. Bude proto reálné počítat s větším podílem lokalizace takové produkce i v takové desetimilionové zemi jakou je naše republika. Konečně takový trend bude platit pro celou Evropu s tím, že vzájemný zahraniční obchod bude více směřován do výměny sortimentu než zabezpečení základní spotřeby (samozřejmě kromě dovozu nezbytných chybějících surovin a komponentů).

10. Co podle vás, se nechá za oněch sedmadvacet let hodnotit úplně negativně. A co pozitivně?

Negativní zcela nesporně je sám návrat kapitalismu. Shrneme-li přinesl nám: rozpad a odzbrojení státu; ztrátu (rozkradení) ohromného vlastního společenského majetku; zničení zemědělství a podstatné části průmyslových oborů; ztrátu suverenity a tuhou a vyděračskou kolonizaci (dokonce na třech úrovních – SRN, EU a USA); vymýcení demokracie v práci a nemožnost vybudování skutečné demokracie „pro lid“; znehodnocení úspor a okradení vkladatelů; vznik a růst ohromných až nesplatitelných dluhů obyvatelstva, státu i lidosprávy; pokles porodnosti a zhoršování naší demografické struktury; prodlužování doby odchodu do důchodu; soustavné a trvalé odvádění stovek miliard cizím zahraničním pánům; chátrání a zaostávání naší infrastruktury; sociální nespravedlnost a narůstající nesouměřitelnost mezi zbohatlickými zlodějskými a podvodnickými „elitami“ a lidmi práce; výbuch kriminality a společenských patologií; znehodnocení rodiny jako základního institutu naší civilizace; degenaraci našeho vzdělávání a kultury; prohlubování příjmových rozdílů našich pracovníků a důchodců ve srovnání se sousedním Rakouskem nebo Německem. Nezaměstnané, bezdomovce, exekuce, soustavný stres a strach o běžnou existenci. Atd.atd.

Co přinesl pozitivniho? S využitím modifikace klasického vtipu o stáří lze jen říci – „kapitalismus má mnoho předností, ale momentálně si na žádnou nemohu vzpomenout“. Tím se myslí pro pracující tzv. obyčejné lidi. Pravda lze argumentovat tím novým blahobytem. Pokud ovšem nebereme v úvahu, zda tu doopravdy nějaký nový je, zda jen tak sami sebe neklameme a neutěšujeme. Pokud se nebojíme myslet na budoucnost…

11. Lze vyvodit z toho všeho nějaké poučení?

Zcela zásadní. Případ poválečného Československa prokázal, že jeho ekonomika byla ve srovnání s předválečnou republikou a hlavně polistopadovým ekonomickým zhroucením nazývaným transformací vysoce úspěšná. Přes všechny zmíněné kosmetické a relativně snadno odstranitelné mouchy. Přitom fungovala v obstrukčních mezinárodních podmínkách. Kapitalistický západ nám bránil v přístupu na své trhy všemi možnými i nemožnými prostředky. Musíme si uvědomit, že i formálně rovnoprávný přístup znamená pro slabé země značné znevýhodnění a omezení. Asi takové, jako kdyby sice podle stejných pravidel v ringu bojoval zápasník těžké a muší váhy. Jen pro ilustraci si připomeňme třeba uzavírané „smlouvy o ochraně investic“. Cizí majitelé k nám vstoupili(?) a my jsme povinni jejich majetek chránit i za cenu vlastního sebezničení (viz případ Lauder-Železný). Oni nás sice také budou chránit, ale zatím není co, žádný majetek totiž u nich nemáme. Za druhé přiznejme si i to, že západ (pro nás především Německo a Rakousko) mezitím bohatly ve velké míře na cizí manuální práci, na dovozu levných vykořisťovaných Jugoslávců a Turků, zatímco naše socialistické zásady něco takového nepřipouštěly. To byl hlavní zdroj jejich ekonomického „předstihu“ a našeho „zaostávání“.

Z toho plyne ono hlavní poučení. Případ Československa jednoznačně prokázal, že socialismus nemusí prohrát a neprohrál proto, že bylo společenské vlastnictví a řízení nekapitalistickým státem. Prohrál proto, že byl záměrně přidušen a zrazen. To by si měli pracující lidé, tedy i oněch 99 % ze středních tříd uvědomit a připomenout, aby se nebáli vrátit k jeho ekonomickým zásadám zaručujícím daleko vyšší míru sociální spravedlnosti a sociálních jistot.

------------------------