Exekutoři

Exekutoři jsou v podstatě teroristé s kulatými razítky. Jak se Česko dopracovalo k téměř 5 milionům exekucí na 10 milionů obyvatel? Marx měl pravdu, Havel se mýlil. A už se začalo i střílet!

• 
  

Exekutoři jsou v podstatě teroristé s kulatými razítky. Jak se Česko dopracovalo k téměř 5 milionům exekucí na 10 milionů obyvatel? Marx měl pravdu, Havel se mýlil. A už se začalo i střílet!

Indicie o tom, že Václav Havel nebyl zase až takový disident a utiskovaný bohém, prosakují na veřejnost už od chvíle, kdy skončilo cinkání klíči na náměstích a začal proces tzv. transformace. Předlistopadový režim totiž nijak nebránil tomu, aby Václav Havel na devizový účet u ČSNB přijímal pravidelné tučné obnosy z ciziny, ze kterých si stát bral srážkovou daň ve výši 15% a Václav Havel tak byl zabezpečený. Peníze do Československa zasílala Nadace Charta 77 působící v Německu. Prostředky byly určeny pro celý český a slovenský disent, ale Václav Havel si prý peníze nechával jen sám pro sebe. Náznaky, že Václav Havel spolupracoval s StB, mají dodnes někteří disidenti z tehdejší doby [1]. Už tehdy prý bylo jasné, že Václav Havel byl v očích estébáků zlaté tele, na které šlo vytáhnout ze západu peníze. Tahle teorie ovšem má velkou díru v tom, že 15% srážka ČSNB nebyla nijak závratná na to, aby estébáci měli na Václava Havla více ohledů, než třeba k Pavlu Wonkovi, který jako disident v komunistickém kriminálu zemřel.

Jiří Wolf a Václav Havel na dobové fotografii.

Mnohé napoví i to, že komunistická partaj a Adamcova vláda si v listopadu a prosinci 1989 vybrala za partnera k rozhovorům právě Václava Havla, který zastupoval disent. Složky StB popisovaly Václava Havla jako servilního člověka, který se vyhýbá konfliktům a je schopen přistupovat na kompromisy, jsou-li vynuceny silnou osobností, kterým Václav Havel podléhá a má tendenci klonit hlavu k zemi. Psychologický posudek na Václava Havla byl vypracován StB celkem dvakrát, v lednu 1982 a v říjnu 1988. Labilní psychologické postoje následně předurčily celou Havlovu kariéru v politice, kdy i Miloš Zeman několikrát Václava Havla upozornil, že je příliš slabý a podléhá autoritativní osobnosti Václava Klause. Paradoxně se Václav Havel obklopil právě silnými osobnostmi a manipulátory, kteří definovali celou jeho politickou kariéru, od omluvy sudetským Němcům, přes humanitární bombardovací souhlas se shazováním bomb NATO na civilní budovy v Bělehradu v roce 1999, až po objímání se s Georgem W. Bushem, který Václava Havla považoval za „roztomilého mazlíčka“.

Bushův roztomilý mazlíček.

Když si Havel a Adamec podali ruce, aby dojednali kšeft

Co však má společného Václav Havel s exekucemi? To bylo na Nový rok 1990, když hovořil v televizi v Novoročním projevu o tom, že naše země nevzkvétá. A že nový režim zajistí blahobyt a západní styl. Bohužel, zajistil. A to se vším všudy. Tímto chtěl říct, že v českých obchodech není k nalezení globalizované zboží, že jsme jedli český chleba, který byl vyrobený z české a slovenské pšenice, že jsme jedli naše hovězí a vepřové, naše mléko, že naše armáda chránila naše hranice. A kromě toho, že banky byly české, nikoliv v majetku zahraničních firem. Přesně v tomto okamžiku byla nastoupena cesta k dnešnímu stavu, kdy podle posledních zpráv je v Česku téměř 5 milionů exekučních titulů na 10 milionů obyvatel v průměru. V absolutním přepočtu má exekuce „pouze“ 800,000 lidí, ale v průměru vychází 6 exekucí na každého z nich. Oproti loňskému říjnu [2] je to nárůst o 70,000 lidí více, kteří spadli do exekuce. Ale to je také průměr, takže někdo má exekucí klidně i deset nebo patnáct, někdo jenom jednu nebo dvě. Z hlediska makroekonomiky se podíváme na zajímavou paralelu s tezemi Marxova Kapitálu.

Ladislav Adamec, předseda federální vlády ČSSR a Václav Havel, tehdy zástupce Občanského fóra na jednání o převzetí moci ve státě.

Dnes asi není moderní číst Marxův Kapitál, ale pro pochopení toho, co se děje v západní civilizaci, včetně Česka, je potřeba nejprve porozumět tomu, jaký vztah panuje ve fyzické ekonomii mezi zdroji a nadhodnotou. Kapitalismus je založený v principu na generování nadhodnoty v podobě profitu. Nakoupíte zboží X od osoby A, a prodáte ho osobě B za hodnotu X+Profit. To samé platí i o výrobě. Náklady na vstupu na výrobu a prodej zboží musí být nižší, než je koncová prodejní cena. Výrobce generuje profit. To je základ obchodu od starověku a není třeba za tím hledat kapitalismus. Uvedený princip profitu totiž nemá s kapitalismem nic společného. Kapitalismus v dnešní době, na rozdíl od Marxových dob, je založen na úvěrovém kapitalismu. Ten do značné míry staví kapitalismus na hlavu. Pro generování profitu nejsou totiž třeba zdroje, které existují, ale stačí vám úvěr. Banka vygeneruje čísla v bankovním informačním systému a vznikne z nich dluh. Platební kartou a bezhotovostními převody poté z vygenerovaného dluhu hradíte náklady na realizaci svých cílů.

Rujny POLDI Kladno

Marx měl zase pravdu, bez zdrojů neexistuje státnost

Tento systém záměny zdrojů za „úvěr“ není z hlediska finanční matematiky na překážku. Ale má jednu zásadní vadu. Ekonomika, která je založena na úvěrech místo na skutečných zdrojích, dříve či později zkrachuje. Proč? Úvěry již dnes přesahují reálný objem skutečných zdrojů dostupných na celé této planetě. Celé státy a národy jsou zadluženy tak, že dluhy jsou nesplatitelné, takže se alespoň udržuje iluze stability tím, že úvěrovým institucím stačí, že se pravidelně hradí úroky. Principiální dluh se přitom nikdy nezmenší, bude naopak stále narůstat. Jaký je tedy důvod zadlužení států, ale i rodin a jednotlivců? V čem se liší doba a éra Karla Marxe od současnosti? Odpověď najdeme právě u Marxe, který vyslovil hypotézu, že vlastnictví zdrojů je rozhodujícím znakem státnosti a nezávislosti zemí a národů. Právě z této teorie poté vycházel V. I. Lenin a následně J. V. Stalin. Vlastnictví zdrojů je hlavním pilířem státnosti, nikoliv Ústava, nikoliv vlajka na hradě, nikoliv státní hymna. Ale vlastnictví zdrojů, kterými stát zajišťuje nejen potřeby obyvatelstvu (práci, mzdu, důchody, produkci, lékařství, vzdělání, bezpečnost), ale především státní suverenitu.

Lekci Kapitálu dnes zažívá každý na vlastní kůži.

Před rokem 1989 si nemohl tehdejší režim (ať si dnes o něm myslíme cokoliv) dovolit, aby téměř 1 milionu lidí hrozilo, že skončí pod mostem. Režim měl za vlastní občany zodpovědnost a musel dohlédnout na to, aby měli kde bydlet, aby měli práci, aby dostali zaplaceno a aby si mohli koupit to, co chtějí a potřebují. A nyní si to srovnejte s dnešní dobou. Bude dnešnímu režimu vadit, když 1 milion lidí bude pod mostem? Nebude. Nevadí to vládám Německa, Francie, USA, takže proč by to mělo vadit české vládě? Zajímá vládu, jestli bude v zemi půl milionu nebo milion lidí bez práce? Nezajímá. Lidé mají svobodu a když se jim nebudou líbit dávky v nezaměstnanosti, tak mohou vypadnout z republiky. Zajímá snad vládu, jestli budou k dostání v krámu české brambory anebo spíš polské a tím přijdou čeští zemědělci na dlažbu? Nezajímá. Takže z hlediska transformace po roce 1989 došlo k nasunutí kapitalismu do ČR se vším všudy. Ale pozor, opět je zde nepřesnost. Nejedná se o klasický Marxův kapitalismus, ale o ten dnešní tzv. úvěrový.

Transformace znamenala ztrátu zdrojů celého národa. Zůstaly jen úvěry!

Po roce 1989 došlo k rozkradení a rozprodání zdrojů do ciziny. České banky byly předány cizím bankám, infrastruktura, vodárny, podniky, závody. To, co nebylo lukrativní, to se nechalo zchátrat a zplundrovat. Před rokem 1989 využíval režim veškeré místní zdroje k zajištění lokální zaměstnanosti. I na těch nejzapadlejších vesnicích a v obcích se stavěla kina, školy, bytovky, čističky odpadních vod. Bylo to díky tomu, že v těchto obcích byly největšími zaměstnavateli zemědělská družstva, produkty kolektivizace z počátku 50. let minulého století. To byli největší zaměstnavatelé na venkovech. A lidé museli být spokojeni, takže stát se musel postarat o zaměstnanost, výstavbu, infrastrukturu a v neposlední řadě o důchody. Dnes si všimněte, že nejvyšší strukturální nezaměstnanost je právě v malých obcích a na vesnicích. Je tam i zároveň nejnižší tržní síla a nejnižší mzdy. Jaké to překvapení?

Vytunelovaná IPB, jedna z mnoha připomínek zločinného vývoje v zemi po roce 1989.

Stejný problém likvidace a rozkradení zdrojů republiky pro roce 1989 potkal průmyslová centra republiky. Kladensko a kauza POLDI Kladno by vydala na celý román. Vytunelování bank, záložen a kampeliček. Vytunelované privatizační fondy. Mostecko a problémy s nezaměstnaností. A pochopitelné Ostravsko, železné a uhelné plíce republiky, říkalo se kdysi. Právě kauza OKD ukázala, jak se rozkrádají a tunelují zdroje republiky. Od počátku privatizace pod kuratelou tehdejšího Sobotkova ministerstva financí, až po dnešní bankrot OKD a Bakalův prodej podílu v NWR podivnému americkému konsorciu. Vláda se nyní snaží situaci řešit předčasnými důchody pro havíře a vyplácením „bolestného“ po dobu 5 let. Mezitím se v českých elektrárnách, spalovnách a hutích topí polským uhlím. Chápete to? Tomuto se říká „kapitalismus“, který se nestará o to, co se stane s národem nebo s lokálním obyvatelstvem, s českými dělníky a jejich pracovními místy. Je jim to jedno. Když bude na Ostravsku 300,000 lidí bez práce, kapitalistům to bude šumafuk, protože oni v ČR přece nežijí.

Úvěrový kapitalismus nezajímá osud národa

To je ten pravý důvod, proč ani bankám a finančním ústavům v ČR nevadí dávat půjčky a úvěry kdekomu, i těm lidem, kteří nemají na to, aby spláceli. Majitelé banky v ČR nebydlí a když bude milion lidí v ČR v exekuci a později pod mostem, majitelům té či oné banky v ČR, kteří žijí v Monaku, Londýně nebo v Lucemburku, to prostě bude jedno, protože nebudou mít pod okny demonstrace milionů lidí. Oni nemají zodpovědnost za sociální smír v ČR, nemají zodpovědnost za budoucnost národa. Že tuto zodpovědnost nemá ani vláda, to je o to smutnější. Zlovolný vývoj v zemi po roce 1989 tak institucionalizoval novou a nevídanou profesi soukromých exekutorů, což jsou živnostníci, kterým režim dal právo používat kulatá razítka a vymáhat z lidí „zdroje“, které vznikly tím, že banka někde ve svém počítači vyrobila na prvním místě „úvěr“ nekrytý ničím, resp. jen frakční částkou kapitálových rezerv banky ve výši 10 až 30% úvěrovaného nominálu.

Vyždímat člověka a zahodit, to je proces kapitalismu. Karikatura z konce 19. století je i dnes hrozivě aktuální.

Tento pokřivený kapitalismus potom končí tak, že dlužník, který nezvládal splácet, buď spáchá sebevraždu, anebo na exekutora vytáhne zbraň a začne střílet, jako se stalo právě dnes na Ostravsku [3]. Opravdu to není náhoda. Když se podíváte na politiku, jakou dělá česká vláda, na její servilní postoje vůči Berlínu, Bruselu a USA, když se podíváte, že ČR byla po roce 1989 rozkradená, nemáme družstva, nemáme potravinovou soběstačnost, dovážíme polské uhlí, zatímco havíři na Ostravsku padají na hubu, dovážíme francouzské mléko a jogurty, zatímco české kravíny byly zbourány a farmáři raději pěstují řepku do Babišovy nafty místo chovu krav na mléko, tak se prostě potvrzuje Marxova hypotéza, že země, která nedisponuje vlastními zdroji, nemůže být suverénním a samostatným státem.

Bez zdrojů země zaniká suverenita, nastupuje úvěrový neofeudalismus

Proto musí česká vláda skákat tak, jak cizí mocnosti určí. Nemáme už zdroje, abychom byli samostatným a suverénním národem. Střelba do exekutorů nic nevyřeší. Ti jsou v podstatě v roli legalizovaných teroristů, kteří kvůli „zdrojům“, které při vzniku „úvěru“ v rámci bankovního frakčního systému v bance ani neexistovaly, likvidují tu skupinu lidí, na které žádné reálné zdroje v systému fyzické ekonomiky nezůstaly, a proto ani nemohli splácet úvěr. Fyzická ekonomie nejde obelhat.

Definice státu je více, než jen vlastní peníze a cestovní pas. Jde hlavně o vlastnictví zdrojů, ze kterých stát může občanům garantovat životní jistoty.

Záleží i na tom, kdo dluží a kolik. Např. ČSSD se svými 300 miliony korun dluží docela dost, ale exekutor se v Lidovém domě neobjeví, jak je rok dlouhý. Dokonce si to i předsednictvo ČSSD odhlasovalo, že zatím nic Altnerovi platit nebudou. Pan Altner má smůlu. To obyčejný člověk na Ostravsku, to je jiné kafe. Ten si může odhlasovat v rodinném kruhu co chce, ale bude mu to houby platné. Policisté a exekutor mu vtrhnou do bytu a vystěhují ho na ulici. To se Lidovému domu stát nemůže, to je jiná liga. Exekutoři vznikli díky ČSSD, takže nebudou kousat do ruky, která je porodila. Kromě toho je politický rozměr dluhu mnohem delikátnější, než když dluží kdejaký Venca z Horní Dolní. Systém je tak nastavený, že dluhy jsou nástrojem vymáhání spolupráce a servility u politických stran. Pan Altner má smůlu v tom, že mu nedluží nějaká bezvýznamná partaj. Ale systém nedostatku reálných zdrojů má i jiný dopad.

Když dluží Lidový dům, exekutoři ani věřitelé nemají nárok.

Svět podle Marxe, ale jenom napůl. Vítejte v neomarxismu!

Aby si dnes lidé mohli pořídit dům, jdou si vzít hypotéku do banky, kterou vlastní obvykle cizí bankovní matka. Následujících 30 let se celá rodina snaží ve zbývajících reálných zdrojích ve společnosti, podle tezí Marxova Kapitálu, vydělat dostatek „profitu“ (nadhodnoty), aby byla schopná umořit hypoteční úvěr, který v bance na bázi frakčního systému vznikl prakticky z ničeho. Systém je totiž nastaven na premise nepřetržitého ekonomického růstu, kdy se předpokládá, že lidé budou stále a stále více spotřebovávat, bude třeba vyrábět více a více, firmy budou muset zaměstnávat více a více lidí, takže bude potřeba uvolňovat do oběhu více a více peněz, aby mohli lidé splácet více a více hypoték a půjček. Kdykoliv jedna z těchto podmínek selže, celý konstrukt se začne hroutit. A on se opravdu hroutí. A na konci zůstanou lidé, kteří nedosáhnou na reálné zdroje na trhu a skončí v rukách teroristy s kulatým razítkem. Cílem je proto globální chudnutí, návrat k marxismu, ale podložený úvěry místo reálnými zdroji. Zatímco Marx navrhoval přerozdělit zdroje, neomarxisté přerozdělí úvěrové rámce, za které ručí všichni společně. Jako v komunismu a v uzavřené ekonomice. Kruh se uzavírá. Na tomto principu už fungují dotace EU a celá Evropská unie i s tím svým Eurovalem stability.

I proto se Rusko nechce účastnit konceptů globalizace podle tezí NWO, protože právě ruské zdroje a uzavřenost ruského trhu udržuje národ ve stavu sociální stability. To nestačí na blahobyt, stejně jako to nestačilo za komunismu v ČR před rokem 1989, ale blahobyt na úvěr, na jehož konci je zbídačelý národ v podobě Řecka, anebo islamizované Německo či Francie, to není dobrá budoucnost pro žádný národ. Zdá se, že cinkání klíči v roce 1989 bylo podivně osudové. Necinkali jsme vlastně komunistům, ale sami sobě. Náš vlastní globalizační umíráček a konec národní suverenity. Past kapitalismu sklapla. Nemáme zdroje, o které by stát mohl opřít vlastní národní politiku, která by šla proti tezím globalizace podle NWO. Cesta k nezávislosti bude mnohem těžší, než jenom navolení jiných zástupců do parlamentu.