2000 words today

Přála bych si… aneb "2000 slov dnes"

od obyčejné ženy Jana Zwyrtek Hamplová - advokátka

Pro ty, kdo tuto paní neznají - je to komunální politička a právnička z Mohelnice, bývalá starostka

A tak bych také ráda přispěla. Tak nějak normálně… od srdce. Protože se mi už dlouho zdá, že obsah našich životů uniká jak těm na pódiích, tak těm pod nimi. Jako by nešlo o to, proč se křičí, ale že se vůbec křičí. Bez ohledu na smysl toho křiku a bez ohledu na pravdu. A hlavně bez ohledu na zdravý rozum. V tom bezduchém překřikování všech těch part včetně té bruselské se ztrácí obyčejný člověk. Občan. Máma. Táta. Děti. Babička a děda. Obce. Města. Domov. Naše země. Naše Evropa. Ztrácíme se v tom my všichni a začínáme být bezradní a zmatení. Protože o nás na těch pódiích přestalo jít. Bez ohledu na všechny proklamace.

Přála bych si, aby se vrátil zdravý rozum. Aby byl přítomen, když budeme rušit tisíce nesmyslných právních předpisů a nařízení, kterými jsme zaplaveni, a aby byl přítomen při přijetí srozumitelných zákonů, které patří do civilizované Evropy.

Přála bych si, aby u soudů vítězila spravedlnost, ne otrocký výklad textu zákonů. Jde to - a někteří soudci to už umí. Jen tak tu vznikne důvěra ve stát.

Přála bych si, abychom zastavili obsazování Evropy lidmi, kteří tu nemají co dělat, a ti, kteří doposud nelegálně přišli, aby museli z Evropy odejít. Nemají tu právo být, nepatří sem, a jim nepatří Evropa. Nedejme si vnutit, že jsme odpovědni za jiné světadíly, protože tomu tak není.

Přála bych si, aby Evropská unie začala plnit roli, pro kterou byla založena, a pokud toho není schopna, ať raději skončí. EU nebyla zakládána proto, aby jedny státy diktovaly jiným, aby některé státy ekonomicky podváděly, nebo aby členové ztratili svou národní identitu. Od EU jsme očekávali bezpečné evropské hranice, bezpečné ulice, ekonomickou spolupráci rovnocenných států, volný pohyb a vzájemnou pomoc. Nevidím však dnes většinu z toho všeho.

Přeji si, aby se nám násilně nevnucovaly neuvěřitelné teorie o mnoha pohlavích. Máme dvě – muže a ženu, a pak jsou občas výjimky, které jako civilizovaní lidé budeme sice plně respektovat a ctít jejich jinakost, ale nebudeme kvůli nim měnit biologii. Máma je máma, táta je táta, a manželství je svazkem muže a ženy. To, že občas v ulicích teatrálně vystupují jiné skupiny, z výjimek nedělá většinu. Ta většina žije doma své klasické rodinné životy, a všechna ostatní tvrzení a teorie jsou znásilňováním přirozenosti.

Přála bych si, aby žena mohla být dále ženou, a aby měla po boku muže se vším, co je mezi nimi odlišné. Protože kdo tvrdí, že muž a žena jsou zcela stejní, je prostě hloupý. Muž a žena mají mít samozřejmě stejná práva, ale to z nich nedělá stejné bytosti – naopak. Na odlišnosti obou je založeno vše přirozené – láska, partnerství, mateřství a otcovství, jsou povolání ryze ženská, a povolání ryze mužská, například už kvůli tělesné konstituci – a ani občasné výjimky to nezmění. Odmítněme rušení oslovení dámy a pánové, odmítněme společné toalety, a odmítněme volby pohlaví jako čiré nesmysly proti přirozenosti.

Přála bych si, aby nám nediktovaly nátlakové skupiny, které jsou zneužívány k tomu, aby nás děsily, rozeštvávaly a unavovaly, aniž říkají něco užitečného nebo přinášejí jakákoliv řešení. Typickým příkladem budiž hysterická a nemocná Greta, které svět věnuje tolik pozornosti, až pochybuji o zdravém rozumu toho světa.

Přála bych si, aby se Greta dostala do péče lékařů, kteří jí vrátí ono její dětství, a aby její rodiče byli popohnáni k odpovědnosti za to, co se svou dcerou nechali provádět. Ano, chraňme přírodu, chraňme náš svět, ale ne pod diktátem zmanipulovaných dětí křičících do mikrofonu nebo přilepujících se k asfaltu s nejnovějším mobilem v kapse a nechodících kvůli tomu do školy. Naslouchejme vědcům – těm, které neplatí žádná lobby, ale které si budeme platit sami.

Přála bych si, aby i v budoucnu vzdělání mělo stále svou hodnotu. To předpokládá, že zajistíme dobrý obsah studijních oborů a smysluplné zkoušky, ať odborné, maturitní nebo státnice, ať akademické nebo praktické, ať více či méně náročné podle typu studia, tedy napříč spektrem, aby každý mladý mohl sáhnout po tom, co ho baví a co zvládne. Nedevalvujme však studia rušením maturit, státnic a jakýchkoli zkoušek, protože ani jedny z nich sice nejsou všespásné, ale jsou motivací ke studiu a určitým stupínkem v osobní profesní kariéře, na které se dá stavět dál.

Přála bych si, abychom si vážili všech, kteří pracují, a nepreferovali ty, kteří nepracují a nikdy pracovat nebudou. Považuji za nespravedlivé, aby ti, kteří dnes a denně chodí do práce, vydělávali na ty, kterým se pracovat nechce, a ani se tím netají. Není správné, aby ti, co nejvíce křičí, měli výhody a privilegia na úkor těch, kteří křičet nemají čas, protože chodí denně do práce, starají se o děti, o domácnost, splácí své bydlení, uklízejí kolem svých domů… Je přece velmi jednoduché odlišit, kdo se ocitl v přechodné nouzi z jasných důvodů, a kdo má život na úkor ostatních jako životní program. Těm prvním je třeba podat pomocnou ruku, protože od toho jsme civilizovaná země, ale těm druhým je třeba říct jasné ne – protože civilizovaní nejsou oni. Není důvod, aby to bylo jinak.

Přála bych si, aby naši politikové měli úroveň. Aby netančili ve sněmovně na lavicích, aby nemluvili do mikrofonu sprostě, aby byli pokud možno u toho mikrofonu střízliví, aby hovořili jako vzdělaní lidé, aby se nenapadali v osobní rovině, tedy aby zvládali názorovou diskuzi jako lidé inteligentní, aby nevystrkovali svůj zadek na kameru, aby neuráželi prezidenta z důvodu jeho věku a zdraví, zkrátka aby byli více normálními a slušnými lidmi, protože normální a slušní lidé nic z toho nedělají, a když, tak ne do mikrofonu a ne před kamerami, ale v hlubokém soukromí.

Přála bych si, aby se v naší zemi nevyplácely ve veřejném sektoru mnohamilionové mzdy a odměny, jejichž výše je neomluvitelná. Naopak bych si přála, aby se finančně více podpořili jiní. Odborné profese, zejména lékaři, učitelé, a také starostové, hasiči apod., kteří nesou mnohem větší odpovědnost, než leckterý úředník a leckterý šéf veřejné instituce. Lékaři za naše zdraví, učitelé za kvalitní vzdělávání mladých, a starostové za dobrý výkon samosprávy, což je obrovsky důležité pro občany obcí a měst. Na těch šetříme, a manažeři státních institucí dostanou odměny leckde i desítky milionů korun – což je neodůvodnitelné.

Přála bych si, aby neziskové organizace mimo těch, které poskytují sociální a podobnou péči, neměly právo čerpat z veřejných peněz ani korunu. Ať si najdou sponzory, ať přispívají členové, ať si to odpracují. Nevidím důvod, proč bychom je měli financovat z peněz nás všech. Dokud to tak bude, budou vznikat obskurní a nesmyslné projekty, jejichž šéfové budou brát vysoké platy a vykazovat činnost, která je leckdy k pousmání – kdyby nestála miliony. Chce-li někdo provozovat spolkovou činnost, ať si ji provozuje – ale za své, ne za naše. Evropa je tam, kde je, právě proto, že začala financovat podobné party lidí, kteří si z toho udělali vlastní byznys – aby nemuseli, nedej bože, do normální práce, jako my všichni, které jim tu „legraci“ platíme.

Přála bych si, abychom dokázali podporovat jasné talenty bez ohledu na to, zda na to rodiče mají, nebo ne. Ať jde o sport, o múzy, o studium. Na to by měly být budovány fondy, aby se talentovaným dětem dostalo takové podpory, jakou potřebují. Ne každé dítě má to štěstí podpory své rodiny jako úžasná Ester Ledecká; věřím přitom tomu, že talentů je u nás dost, a že podepřít je by mělo být otázkou národní cti.

Přála bych si, abychom se zasadili sebevědomě o návrat rodinného stříbra do našich hranic – ať je to zemědělství či jiné obory. Tedy aby existence EU nebyla překážkou pro schopnosti a aktivitu našich zemědělců, farmářů a podnikatelů, kteří tu odjakživa byli, a náhle se nám vnucuje, abychom se jich zbavili. Vzali nám názvy, vzali nám často i obsah, a já s tím nesouhlasím. Kooperace napříč Evropou je dobrá věc, ale nesmí být záminkou k diktátu.

Přála bych si, abychom neničili podnikavost a kreativitu drobných živnostníků nebo prostě šikovných lidí. Dnes se boji vyšívačka prodat ubrus, aby nemusela mít za chvíli EET, o drobných pěstitelích nemluvě. Každý, kdo uživí vlastní prací byť jen sebe a svou rodinu, by si zasloužil podporu státního aparátu, ne naopak.

Přála bych si akceschopnou profesionální armádu, která by mohla zasáhnout v případě potřeby na hranicích i jinde. Peníze, které putují po miliardách do neziskových organizací a někam do Afriky, by měly být nasměrovány právě sem, abychom byli soběstační v otázce bezpečnosti. Co nebylo nutné kdysi, je nutné dnes, kdy některé členské státy bez souhlasu ostatních členských států EU sem pozvaly, pustily a živí tisíce našich přirozených nepřátel. Lidé v tísni nebudou za chvíli za našimi hranicemi, ale v našich hranicích – tedy tady doma. Je třeba se na to připravit.

Přála bych si více samostatné obce a města, jejichž orgány se budou volit většinovým systémem. To znamená, že lidé, kteří dostanou početně nejvíce hlasů od občanů obce či města, by vytvořili zastupitelstvo. Tedy žádné přepočty podle procentuálního zisku stran, což vytváří zastupitelstva tak, že to neodpovídá skutečné vůli lidí. Je to důležitější změna, než přímá volba starosty, která sama o sobě nic neřeší.

Přála bych si, aby byl výrazně zredukován formalismus ve prospěch zdravého rozumu. Například zákon o zadávání veřejných zakázek nutí zadávat firmám, které ve skutečnosti nechceme, jen proto, že nabídly nejméně, zatímco důraz by měl být dáván na kvalitu. Složitý proces brzdí termíny, a my jezdíme po tom, po čem jezdíme – nebo spíše stojíme. Čtyři sta žádostí o informace za tři měsíce od jednoho člověka je důkazem o tom, že zákon o svobodném přístupu k informacím už dávno neplní roli, pro kterou vznikl, ale stal se nástrojem šikany a politického, a někdy obchodního, boje. Jsme tak „buzerováni“ zákonnými ustanoveními, že už ani nemáme čas přemýšlet proč.

Přála bych si konec všech dotací. Dotace křiví všechno včetně charakterů, a zpětně se stávají nástrojem destrukčních kontrol dotovaných. Důvody následných sankcí, a často 100% jejich lichvářské penalizace, jsou až neuvěřitelné příběhy. Navíc se šlape po malých, zatímco k velkým se přistupuje nesmírně velkoryse. Dejme peníze přímo obcím do rozpočtového určení daní, a nenuťme je prosit o milodary. Obce nejsou poddanými, aby prosily. Na podporu veřejné správy mají právo, protože právo na samosprávu je ústavně chráněné. A chce-li stát, aby za něj pracovaly, měl by je zaplatit o to víc. O dotacích do soukromého sektoru vůbec nehovořím – to pro mne úplný protimluv, který nemá žádnou logiku ani opodstatnění.

Přála bych si, abychom se v rámci Evropy spoléhali na ty kolem nás, kteří nás respektují, ne na ty, kteří se nám snaží diktovat, nebo jednají bez ohledu na nás. Nesnažme se s naší malou zemí dělat velkou politiku, ale mysleme právě a jen na tu naši malou zemi, aby nedoplácela na rozhodování a bezohlednost těch velkých. Velmoci si hrají své hry, kterých my budeme vždy pozorovatelem, a proto se snažme hájit si své, ne světové. To své si ale obhajujme a chraňme důsledně, s hrdostí, sebevědomím a ve spojenectví s těmi, kteří o toto spojenectví budou stát. Nepodlézejme velkým, kteří nás kdykoli budou ignorovat. Naučme se být sami sebou, kteří hájí své území, své občany a své hodnoty. Odmítejme, že je to nacionální, protože to tak prostě není. Na svoji zemi a svůj domov máme právo, a nedejme si to nikým brát.

Přála bych si, abychom na školách hovořili s dětmi napřed o České republice, a až potom o Evropské unii.

Přála bych si, abychom nemanipulovali zcela nelogicky už od jeslí děti panenkami tmavé pleti, protože tmavá pleť je v Evropě stále výjimečná, stejně jako v Africe je zase výjimečná pleť bílá. Nechci, aby na půdu škol měli přístup politikové, a nechci, aby tam měla přístup jakákoli církev. Když budeme děti učit o církvích, pak to musí být pravdivě, a v rámci hodin dějepisu. A tak, jak nelze vynechat u katolické církve čarodějnické procesy, tak nelze u islámu vynechat teroristy. Škola má přinést informace, nemá vnucovat názory.

Přeji si toho hodně. Ale měla jsem pocit, že doba na 2000 slov je zase tady. Tak jsem je zkusila po svém napsat. Protože je slýchám kolem sebe, jen se nevysílají.

Jana Zwyrtek Hamplová

Navzdory délce textu - čtěte a dočtěte až do konce! Ale nečtěte, prosím jen "konzumně!"

Václav Havel

Nejen milenka: Je zde další kostlivec ve skříni Václava Havla. Upozornil na to prý i jeho vlastní bratr

04.07.2018 11:37

Kniha Jitky Vodňanské „Voda, která hoří“ rozbila množství mýtů. Otevřená zpověď milenky Václava Havla prezentovala vynášeného exprezidenta v roli nepříliš zodpovědného milence a sebestředného umělce, pomáhajícího svému psychickému stavu nejrůznějšími druhy drog.

Foto: Hans Štembera
Popisek: Bývalý prezident ČR Václav Havel

Poněkud opomíjená byla v tomto směru reakce Havlova bratra Ivana. Ten vystoupil přímo na křtu knihy a přiznal, že byl při četbě o svém bratrovi mnohokrát velmi překvapen. „Musím se vám přiznat ke své dlouhotrvající slepotě (a očekávám, že se k ní postupně přiznají i mnozí další) vůči jedné životní, povahové a citové dimenzi svého bratra,“ řekl otevřeně, když byla kniha představována.

CELÝ TEXT PROJEVU ZDE

Sám prý svého bratra vnímal vždy jako spíše neobrabaného „chrobáka“. Až z knihy zjistil, že jeho bratr byl ve skutečnosti celkem zdatným svůdníkem, který na tomto svádění byl dokonce přímo závislý.

A vše uzavřel varováním, že s knihou Vodňanské by měli velmi opatrně nakládat čtenáři, mající sklony k depresím či k sebevraždě. Takoví by podle něj měli velmi zvažovat, zda se ponořit do čtení.

AKTUÁLNÍ FOTOGALERIE: 30 demonstrantů v čele s Tomaszem Peszynskim

Fotogalerie: - Zkouška sirén

Anketa

S odstupem času: Je dobře, že byla zavedena Elektronická evidence tržeb (EET)?

Ano

81%

Ne

19%

hlasovalo: 10936 lidí

Novinář Jaroslav Plesl, šéfredaktor MF DNES, při té příležitosti poznamenal, že mezi oběma bratry Havlovými byl vždy dost výrazný rozdíl.

Ten se projevoval podle něj i tím, že Ivan Havel se na rozdíl od jiných nikdy příliš nepodílel na pěstování kultu osobnosti jeho bratra.

Plesl prozrazuje, že před ním Ivan Havel zcela otevřeně hovořil o dvou kostlivcích ve skříni svého bratra. Dali se prý velmi dobře poznat i v dokumentu Občan Havel, ve kterém dokumentarista Pavel Koutecký prezentoval Havlovo soukromí. Na dvou místech v dokumentu jinak bodře působící Václav Havel zjevně ztratí nervy.

Fotogalerie: - Havlem proti Zemanovi

Tím prvním je na jaře 1997 kauza prodeje paláce Lucerna společnosti Chemapol. Za ten byl Havel kritizován, protože společnost měla značně problematickou minulost a její šéf byl navíc veden v seznamech spolupracovníků StB, což nepůsobilo právě nejlépe.

Fotogalerie: - Mše za Havla

Anketa

Osvědčil se Andrej Babiš ve funkci předsedy vlády?

Ano

75%

Ne

25%

hlasovalo: 10779 lidí

V jedné z nejznámějších scén v dokumentu sedí Václav Havel mezi svými spolupracovníky, a rozčiluje se, že se kauza Chemapol stala součástí „novinářské mytologie“. „Já nemám špatné svědomí, já vím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat,“ zvyšuje hlas. Mluvčí Ladislav Špaček se mu snaží vysvětlit, že to na lidi působí špatně, protože to působí dojmem, že Havel firmu Chemapol legitimizuje. To ale prezidenta rozčílí ještě více: „Co najednou jdou na mě, že já někoho legitimizuji?“ Při slovech, že pokud je prašivá firma Chemapol, tak je prašivá celá ekonomika a celý stát, začíná prezident bouchat rukou do stolu a křičet. Mluvčí Špaček se snaží ještě něco namítat, ale prezident se nedá zastavit: „Já vůbec necítím potřebu se obhajovat. Já cítím potřebu bojovat proti čecháčkovskému pokrytectví, jehož extraktem je tento případ. To je extrakt čecháčkovského pokrytectví. Všichni volili komunisty, všichni jsou vychcánkové, všichni kradou, a já jsem pro ně jakýsi svědomí, delegovali na mě svý svědomí,“ soptí prezident republiky na adresu svých spoluobčanů. „To celý je vedle, to celý je ujetý, a to mě na tom sere,“ zakončí svůj výklad.

Větu „Já cítím potřebu bojovat proti čecháčkovskému pokrytectví“ pak (zcela vytrženou z kontextu) s oblibou používala Česká televize do upoutávek pořadů věnovaných Václavu Havlovi.

Druhým momentem, kdy Václav Havel ztratil nervy, mělo být Kosovo.

Fotogalerie: - Tváře Václava Havla

Anketa

Jakou školní známkou byste ohodnotili politické působení Václava Havla?

1

4%

2

1%

3

4%

4

3%

5

88%

hlasovalo: 19289 lidí

Plesl na svém facebooku knihu Jitky Vodňanské velmi chválí, dokonce jí považuje za knihu roku. Zásadní význam je podle něj v tom, že kniha „vrátila Havla zpět na zem a ukázala ho tak, jak ho jeho ostatní životopisci (s čestnou výjimkou Johna Keanea) ukázat nechtěli. Lidského a velmi nerozhodného.“

Ohledně psychického stavu Václava Havla jsou podle něj velmi zajímavé i pasáže popisující, jak moc se hlava českého disentu ládovala drogami. „Zajímavý je, kolik do sebe Havel ládoval prášků. O Hitlerovi se to už ví taky, ale Havel byl v podstatě furt sjetej. Když to přehnal s fenmetrazinem, zklidnil se dvěma rohypnoly. Neuvěřitelný,“ poznamenal šéfredaktor.

Narážel tak na některé vydatné pasáže z knihy Vodňanské, například na upřímné Havlovo doznání v jednom dopise: „Po dvou pivech a dvou rohypnolech: jsem vyrovnán a mám rád všechny lidi.“ Jindy si zase dává předsevzetí: „Začal jsem trochu zdravěji žít. Omezil jsem pití a prášky.“

Psali jsme:

• Havel byl furt sjetej, napsal šéfredaktor Plesl po přečtení knihy jeho milenky. A ozval se Pavel Šafr...
• Havel a Soros? Pravda vyšla najevo
• Magdo, cože? Výrok Vášáryové o Jiřím Drahošovi má v Čechách dohru. I od Havla

Pád ikony podle Plesla ukazují například i zveřejněné autentické názory Václava Havla na postavení muže a ženy ve vztahu. Z nich by podle něj dnešní feministky „šlehlo“. Nejde jen o široce propíranou kauzu potratu Vodňanské, ke kterému dle jejích slov Václav Havel svým chováním výrazně přispěl, ale například i autoritativní instrukce a příkazy (často ve formě písemného vzkazu), kterými dominoval jejich soužití. V obrazové příloze knihy lze nalézt takové skvosty jako: „Plán na tento týden pro Jitku“, s perlami jako: „Úterý: Po práci být doma, dělat pořádek, prát, žehlit, atd., připravit si věci na cestu.“

Ne všichni jsou ochotni podívat se této pravdě do očí. Podle Plesla se právě v tom ukazuje „sluničkové pokrytectví“ v plné parádě. Zejména u lidí, kteří nadšeně hltali přepsané odposlechy z telefonátů Petra Nečase a Jany Nagyové, které často měly vyloženě osobní povahu.

Plesla v knize také zaujala pasáž, ve které je popisována zvláštní role, kterou v posledních měsících před Listopadem 1989 měl v Havlově okolí Michael Žantovský. Ten v té době pracoval jako pražský zpravodaj agentury Reuters a ocitl se ve velmi zvláštní dvojroli, kdy o dění v Praze psal, a zároveň ho poměrně aktivně vytvářel. Vodňanská líčila, jak právě Žantovský již od května 1989, kdy se Václav Havel vrátil z vězení, budoucího prezidenta tlačil do politické aktivity a podle Vodňanské velmi bedlivě střežil, aby měl Havla pod dohledem. Svou „důležitost“ prý prožíval tak moc, až to i Václavu Havlovi přišlo směšné.

Plesl to lapidárně shrnul: „Z tý knihy Havlovy milenky vychází Žantovský jako řídící důstojník VH.“

Mimochodem – Michael Žantovský ani nikdo další z Knihovny Václava Havla se ke knize Jitky Vodňanské doposud nevyjádřil, navzdory doporučení Havlova bratra Ivana. Ten označil knihu Vodňanské za „nevyčerpatelný materiál pro příští havlologické badatele“.

1989 anniversary

 CHTĚLI JSME DEMOKRACII,                                                             MÁME DEMOKRATURU 

„Moc si nepískejme, protože veškeré tyhle věci se mohou opakovat a dokonce i v demokracii nebo demokratuře, která by mohla nastat. Já žiju dost dlouho na západě, abych věděl, že se z jedné země, která je demokratická, překrásná může do zítřka stát válečné pole a naopak. To znamená — to chce hlídat!“

                                                                                                Karel Kryl, 1990

Stav demokracie po třiceti letech : svobodně zvolený prezident republiky a rovněž premiér se oficiálních oslav zúčastnit nemohou. Mají strach! Zfanatizovaný dav, který si jako jediný "demokratický a k tomu povolaný" oslavy přivlastnil, by je nejenže nepustil ke slovu, ale zcela jistě by je vypískal, vyhodil jejich kytice a věnce do odpadků, a zřejmě by je i rozsápal. Potřebujete lepší důkaz toho, že má Karel Kryl pravdu? 

Jak začít a v jakém duchu se vyjádřit k výročí, které mělo být oslavou tří desetiletí  nově nabyté svobody a rozvoje demokracie, které se ale namísto toho stalo pro mnohé z nás smutným svědkem jejich úpadku?

Datum, tedy den a měsíc, které těch třicet let ohraničuje zde rozhodně neuvedu, protože u mnoha lidí dávno ztratil význam a ještě více lidí jej má důvod nenávidět. Důvodem je obrovské zklamání a nenaplnění očekávaných nadějí.

A také omílání jeho „takzvaného“ odkazu a totálního znehodnocení jeho významu těmi, kteří se samolibě pasovali do role nositelů správných názorů během posledního desetiletí. Tím samozřejmě nemám na mysli toto datum v tragickém roce 1939, nýbrž to v roce 1989.

Infekce úpadku a destrukce základních hodnot však nepostihly pouze naši zemi, ale v mnohem větší míře prakticky celou Evropu i Ameriku. Je smutné konstatovat, že ty „ubohé“ a „zaostalé“ země, střední a východní Evropy, kterým ten Západ a vyspělá Evropa byly kdysi vzorem a imponovaly jim svou úrovní, je dnes převyšují hygienou občanského uvědomění a pozitivismem zdravého konzervativního a vlasteneckého vývoje. Závidět tyto hodnoty dnes naopak mohou ony nám.

Po letech pokryteckého působení dnešních učitelů té „jedině správné“, liberální demokracie, z neúspěchu zoufalých politiků bez programu, potácejících se na okraji politického propadliště, prodejných a prolhaných novinářů je bilance jejich činnosti zoufalá a nelze se divit, že je neúspěch vede také k zoufalým činům.

Nic nepomáhá v přesvědčování národa ani dennodenní utvrzování o jeho hlouposti a nevyspělosti při volbách ze strany médií, v čele se zpolitizovanou Českou televizí. Národ poučený ze čtyřiceti let jiné demokracie, tehdy s přívlastkem „lidová“ je dobře vyškolen ve schopnosti, jak přebírat informace z oficiálních médií a jak s nimi nakládat. Přes veškerou snahu jejich tehdejšího, stejně jako dnešního nepravdivého a falešného fungování jsou lidé a to i ti, od kterých by to člověk opravdu nečekal, jak se říká „v obraze“ a mají ve věcech jasno. Tragédií hlavního proudu, který demokraturu vytváří a důkazem o pokleslé úrovni jeho tvůrců je to, že melou stále dokola své lži a polopravdy, stejně jako to svého času dělalo Rudé právo v domnění, že přesvědčí. Roli tehdejší osvěty ze Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a samizdatů dnes plní alternativní média, pomlouvaná a haněná médii "pravdivými" přesně tak, jak to dělala komunistická propaganda před rokem 1989. Situace se pouze obrátila. Ty, za socialismu tak často zmiňované "diverzní centrály" se přemístily ze západu na východ, na ministerstvu vnitra máme oddělení pro boj s ideologickou elektronickou diverzí, svoboda slova už není zaručena (tedy vlastně je, ale jen pokud jde o nezávadné a korektní názory, které vyhodnocují ti "správní lidé").

Jeden z elektronicky šířených textů "Co obnášela tak zvaná totalita". Lze dohledat na internetu v diskuzích.

Propagandistická rétorika dob socialismu upadla na tři desítky let do zapomnění. "Elita" národa ji nyní v nouzi vrací opět do hry.  Když není možné lidi přesvědčit fakty, pomůže ideologie z úst známých umělců, kteří podlehli pokušení plést se do politiky.

Dobré srovnání. Je podobnost a zaměření obou textů čistě náhodná? Nebo se jedná o pevně zakořeněné totalitní myšlení  autorů obou textů? 

Po dlouhou dobu se zdálo být připomínání dob minulých, tedy časů před rokem 1989 anachronismem a znakem pouhé nostalgie lidí, kteří již zapomněli, jak to tehdy bylo. Na toto téma se hojně objevují články v médiích a řetězové e-maily. Leccos se jim dá vytknout, je v nich však i hodně pravdy a jsou tedy zřejmě i důvody k tomu, aby se lidé takto zamýšleli. To je velká prohra dnešní doby. Demokracie přinesla svobodu pohybu a zatím ještě i slova, cestování je jednoduché, stejně jako pořízení jakéhokoliv zboží (jsou- li k tomu po ruce potřebné finance! ). Vše ostatní je pak již podstatně složitější, náročnější, leckdy nemožné.  Upustilo se od základních vymožeností, které dříve doba měla a lidem vyhovovaly, zlikvidovaly se prospěšné spolky, organizace a krásné akce, nebo jen živoří. Třicet let je již doba dostatečně dlouhá, aby se to dalo jak kvalifikovaně, tak i pragmaticky srovnat. Proč skončil Svazarm, proč kluci nechodí na vojnu a kde je armáda, která by nás mohla opravdu bránit, komu škodila spartakiáda (mrkněte, jak dnes vypadá největší stadion světa Strahov), proč živoří zájmová činnost. Dobře funguje bohužel jen to, co někomu přináší zisk.

Média jako Respekt, jehož redaktoři se považují za elitu hlavního proudu českých médií patří k těm, kteří vnáší do prostoru nejvíce ostře moralizujících doporučení a kritiky těch, kteří nejedou na jejich vlně hodnot. Přitom  jsou placeni z kradených peněz uhlobarona Bakaly, který vytuneloval OKD a připravil o byty 40 000 rodin i jednotlivých nájemníků z Ostravy a okolí, kterým předtím slavnostně slíbil jejich levný odprodej. Lidé bez páteře a svědomí, výsměch s drzostí v čisté podobě, hyeny české novinařiny.

Nenávidět až za hrob, hledat nepřátele, přát smrt protivníkovi, po smrti jej ještě pohanět, to jsou dnešní liberální metody politického boje v případě, když se ne a nedaří ve volbách. Touha po pomstě je primitivní důkaz zoufalství politiků opozice, která na programový a politický boj s Babišem nemá žádnou energii, nápady a už vůbec ne Babišovo charizma sice bohatého, ale přesto obyčejného chlápka, který mluví tak, že mu lidi rozumí, tak jak mu "zobák" narostl. Lidi velice dobře vycítí a odliší férovost od falše, rozeznají pragmatika od ouřadů, kteří jen kecají a kecají. A tak je pro ně ten "proklatý STBák a bývalý komunista" přijatelnější a důvěryhodnější, než profláknutí a ničemní "demokrati" bez šarmu a drajvu, okopávači kotníků žijící v hříchu nenávisti. Opozice nemá dobré lídry, nemá spíkry, nemá tah na branku, nemá nic, než nenaplněnou a zoufalou touhu po odplatě projevovanou nenávistí. A po právu klesající volební preference.

A ještě něco : povšimněte si prosím u těch "správných demokratů"  absence humoru a smíchu. Je to možná na první pohled sice banální maličkost, ale pro člověka, jeho duševní zdraví a udržení toho, čemu se říká zdravá lidská pospolitost věc nesmírně důležitá. Oni znají maximálně chladný, jízlivý a zlý humor. Viděli jste film "Harry Potter"? A sešlosti Voldemortovy družiny? Tak něco na ten způsob!

"Podle nejnovějšího průzkumu společnosti NMS Market Research pro Paměť národa hodnotí jednoznačně kladně sametovou revoluci jen 36 procent lidí nad 40 let. Ve skupině jen se základním vzděláním nebo s výučním listem si to myslí každý druhý (52 procent)." Zděšení zadavatele v reakci na výsledek průzkumu bylo značné. Vzdělaná a noblesně vyhlížející paní šéfredaktorka magazínu Paměti národa byla při objasňování příčin zmíněných názorů trapná a působila demagogicky. Samozřejmě, na vině jsou hloupí lidé, kteří se nenechají ovlivňovat jakoukoliv ideologií a hlavně, mají svůj zdravý rozum. Podle paní Markéty Bernatt-Resczynské z Paměti národa je totiž neuspokojivý výsledek přičítán nevyspělosti prostého lidu, který nechápe génia těch, kteří to s ním přece myslí tak dobře. Je vám to povědomé? Nebylo tady už před třiceti lety něco podobného? 

Kam jsme dospěli, když člověk jako je Vilém Prečan se všemi jeho zásluhami, vzděláním, ctnostmi a požehnaným věkem pronese u příležitosti aktuálního výročí, které má být oslavou svobody toto :"Jsem rád, že jsme v EU, protože naši političtí činitelé už si nebudou moci dělat co uznají za vhodné, ale někdo z Bruselu je za to může klepnout přes prsty". Zaměňte EU za RVHP a Brusel za Moskvu a už víte, kam jsme se v čase posunuli. 

Lidé už mají po krk věčného připomínání doby před pádem komunizmu, jejích vykladačů a mravokárců, kteří svým idiotským úsilím o to, aby je lidé pochopili a dali jim za pravdu, vše jen dále zhoršují. Dovolím si zde ocitovat Václava Cílka, který ten problém vystihl naprosto přesně : "My se v posledních letech pořád babráme v téhle minulosti, která je přitom víceméně vyřešená. Ale to patrně děláme proto, že se bojíme podívat do budoucnosti."

Jak jistý si je svým přesvědčením a pravdou ten, kdo má potřebu ptát se po třiceti letech demokratického vývoje na takovou věc? Velmi mně to připomnělo průzkum, který si zdejší vedení města nechalo udělat po roce provozu nově zrekonstruovaného náměstí Míru. Pár "osvícených" jedinců si splnilo sen. Nenechali si do toho ve své výjimečnosti od nikoho kecat a dali podle svého jedinečného vkusu vypracovat projekt. Dílo podle něj provedené je předmětem trvalých diskuzí, nespokojenosti až zhnusení a oprávněných připomínek otrávených občanů. Možná i oni svůj neúspěch přičítají nižšímu vzdělání kritiků a nepochopení tvůrčího génia mužů na radnici.

​Třicet let uběhlo jako voda. Co bylo ještě před desti lety hezkou vzpomínkou, a důvodem k obecné národní oslavě je dnes příležitostí k přehlídce ubohosti, ničemnosti a trapnosti těch „lepších“ lidí, kteří udělali všechno pro to, aby to hezké výročí i vzpomínku zničili. Z nepřejícnosti, zloby a závisti!

Bez velké pozornosti, jak už to při maratonu projevů na Valném shromáždění OSN bývá, pronesl 24.září 2019 svůj krátký projev také Donald Trump. Slova velkého muže, která by se měla do kamene tesat! Slova, která nepotěší ty, kteří se zasloužili o to, že namísto optimismu a radosti cítíme v této chvíli rozpaky a smutek. Slova, která jsou ale také nadějí do budoucnosti pro většinu lidstva. Slova, která zahřejí a potěší ve dnech, kdy se místo důstojné oslavy demokracie musíme stydět za její zmar.  

„Moudří vůdci vždy dávají přednost svému lidu a své vlastní zemi. Budoucnost nepatří globalistům, budoucnost patří vlastencům. Budoucnost patří suverénním a nezávislým národům, které chrání své občany, respektují své sousedy a ctí rozdíly, které činí každou zemi jedinečnou. Pokud chcete svobodu, zjednejte ji ve své zemi. Pokud chcete demokracii, držte se své suverenity a pokud chcete mír, milujte svůj národ.“     

                                                                                           Donald Trump, 2019

​                                                                                                             

Ve Veselí nad Moravou, 15.listopadu 2019