Friday, March 30, 2018

Visit of Paul Ryan to Czech Republic


Paul Ryan překvapil poslance, když ve svém projevu loboval za vydání Jevgenije Nikulina z české vazby do USA. Nejvyšší neocon přijel do Prahy pro munici proti Donaldu Trumpovi, proto nepřijel oficiálně na státní návštěvu, ale přicestoval jenom jako turista. Zeman před ním zabouchl dveře, Pellegrini na Slovensku ukázal Američanům prostředníček na jejich požadavek vypovědět ruské diplomaty!



Paul Ryan překvapil poslance, když ve svém projevu loboval za vydání Jevgenije Nikulina z české vazby do USA. Nejvyšší neocon přijel do Prahy pro munici proti Donaldu Trumpovi, proto nepřijel oficiálně na státní návštěvu, ale přicestoval jenom jako turista. Zeman před ním zabouchl dveře, Pellegrini na Slovensku ukázal Američanům prostředníček na jejich požadavek vypovědět ruské diplomaty!

Každý, kdo dnes sledoval projev šéfa amerického kongresu Paula Ryana v poslanecké sněmovně v Praze [1], tak musel vidět to samé, co viděla většina diváků. Velkolepá rozlučka americké moci s Českou republikou, kterou okořenili poslanci na závěr podpisem rezoluce o nerozlučném přátelství. Paul Ryan byl už v únoru odmítnut prezidentem Milošem Zemanem, který z protokolárních důvodů odmítl setkání s Paulem Ryanem kvůli diplomatickému protokolu, kdy nově zvolený prezident Miloš Zeman musí nejprve navštívit Slovensko a slovenského prezidenta, takže z tohoto důvodu se Paul Ryan audience u Miloše Zemana nedočkal.
Aby bylo zabráněno skandálu a zhoršení transatlantických vazeb, bylo rozhodnuto, že cesta Paula Ryana se uskuteční jen jako soukromá cesta, aby bylo zamezeno skandálu a odhalení oslabující americké moci v Evropě. Pokud by šlo o oficiální státní návštěvu a Miloš Zeman by Paula Ryana odmítl přijmout kvůli slovenskému prezidentovi, který má přednost, potom by z toho byl mezinárodní skandál a ostuda pro americké elity, že nějaký slovenský prezident je důležitější, než nejvyšší neocon americké ústavodárné moci.

Paul Ryan v poslanecké sněmovně v Praze.

Paul Ryan tak vystoupil v poslanecké sněmovně v Praze jako soukromá osoba, která přiletěla do České republiky jako turista. Symbolická návštěva amerického nejvyššího neocona v Praze je potvrzením kritické situace a ztráty amerických pozic v Evropě. Američanům se nedaří na Ukrajině, nedaří se jim na Slovensku a nedaří se jim ani v České republice. Přestože George Soros a jeho neziskovky spolu s dalšími americkými fondy se snaží ovlivňovat politické procesy a americká ambasáda v Praze dokonce vypsala tendr na grantové programy pro boj s českými alternativními servery [2], což lze bez obav označit za vměšování amerického ministerstva zahraničí do vnitřních záležitostí České republiky, tak přes všechno toto úsilí jednou procesy v ČR úplně jiným směrem. Pro-americké politické strany v ČR oslabují a sotva dosahují hranice volitelnosti, zatímco strany pro-globalistické drtivě vítězí ve volbách. Přes veškeré úsilí se nepodařilo zabránit Miloši Zemanovi v jeho znovuzvolení.
Robert Fico vyslal Američanům vzkaz skrze svého nového premiéra
A vidíme to i na Slovensku, kde se americkým elitám nepodařilo provedení státního převratu a jako odveta slovenské vlády přišlo rozhodnutí nového premiéra Petra Pellegriniho, který prohlásil, že Slovensko neustoupí nátlaku “našich partnerov” a nevyhostí ruské diplomaty [3], dokud nebude prošetřeno a skutečně dokázáno, že za chemickým útokem v Salisbury opravdu stojí Rusko. Můžeme to interpretovat jako odvetu Roberta Fica za americký pokus o státní převrat na Slovensku, který se podařilo potlačit. A Rakousko zašlo ještě dál, to dokonce nevyhostí ruské diplomaty ani v případě, kdyby se ukázala vina a podíl Ruska na chemickém útoku [4]. To je síla!

Peter Pellegrini, nový premiér Slovenska.

Američané tak utrpěli na Slovensku hned dvě facky po sobě, a tak hned museli američtí neoconi vyslat do Prahy svého šéfa, aby tzv. stabilizoval zbývající síly, které Američané v Evropě ještě mají. Jenže i v Praze přišla facka, a to rovnou od prezidenta, který se s Paulem Ryanem ani nechtěl setkat, aby neporušil diplomatickou prezidentskou tradici. Praha je centrem Světového židovsta, Yeru-Shala-Yim, město míru, kde sionisté, Židé a chazariát sdílí své vlastní zájmy v rámci tzv. nejvyššího chazariátu. Kdo ovládne Prahu, ovládne Novou Evropu. Pozice Prahy je z historických pohledů nejdůležitějším městem Evropy, právě z hlediska chazariátu.
Praha je proto považována za druhý Jeruzalém, město míru, kde je Židům, sionistům a chazariátu obecně zapovězeno útočit, zabíjet, účastnit se válek, bojovat, bránit se, chránit se atd. Právě odtud vychází české osudové roky, změny režimů, svrhávání vlád, kolapsy, finanční krize a české osudové roky jako 1618, 1620, 1918, 1929, 1938, 1939, 1948, 1968, 1988, 1989, 2009 a 2018. Globalisté si ne náhodou zvolili Prahu jako bránu východu na západ a procesy, které vidíme v Praze, jsou neuvěřitelným divadlem a mohutného boje o moc a kontrolu nad Prahou. Po roce 1989 se Praha dostala do mohutného vlivu transatlantického křídla domu Rockefeller, na který nemají světoví sionisté podle názoru chazariátu nárok.

Robert Fico gratuluje Petru Pellegrinimu ke jmenování premiérem.

Válka mezi židy a Židy se přesunula do pražského Jeruzaléma, už o tom není pochyb!
Chazariát proto řídí procesy odvety vůči Domu Sion, který se snaží od počátku 90. let uchopit kontrolu nad Prahou a používá k tomu jeden z domů, který spadá pod Sion, dům Rothschild. Tím je ale porušena smlouva o městě Yeru-Shala-Yim a Praha se tak stává, namísto městem míru, naopak bojištěm, zatím jenom na politické úrovni, ale hrozba spočívá v tom, že české země mohou znovu potkat útrapy válečných front, které se přes zemi přeženou kvůli další válce mezi židy a Židy.
Paul Ryan a američtí neokonzervativci jsou bývalé procesní nástroje domu Sion. Jsou to nástroje, které dnes dělají sionistickým zájmům více škody než užitku, vidíme potom situace, kdy oba hlavní domy, Sion a Yehudah, najednou usilují o rozbití USA společnými silami a zdánlivě to nedává smysl. Proč by likvidovali svá sídla? Jenže USA nejsou sídlem, USA jsou pouze nástrojem, domovem a sídlem domu Sion je celý, finančně globalizovaný, svět. Sídlem domu Yehudah je Izrael, ale ten má být zničen, proto etničtí Židé nadále setrvávají pod ochranou Ruska a Ruský židovský kongres chrání Vladimira Putina, protože Putin chrání pro změnu je.

Martin Stropnický a Andrej Babiš dávali najevo největší radost z projevu Paula Ryana svým potleskem. Zatímco Hrad zabouchl dveře, Podhradí Ryanovi tleskalo.

O tom, že Američané nechápou, jakou vlastní roli vlastně hrají, o tom svědčí i projev Paula Ryana v poslanecké sněmovně. Vznik Československa proběhl na ose B’nai B’rith židozednářského klubu a vídeňské lóže Grenzlogen, jejímž členem byl i levoboček Franze Josefa I., jistý Tomáš Masařík, později 1. československý prezident. Američané nebo americký přistěhovalecký národ nemá s procesy po I. sv. válce nic společného. Woodrow Wilson, který prosadil vznik Československa, byl židozednářem, který podepsal zákon o FEDu, převod práv na tisk peněz ze státu do soukromých rukou domu Sion.
Československo byl sionistický projekt a Američané si myslí, že to byla jejich zásluha. Američané kulhají nejen v zeměpisu
Československo tak vzniklo jako sionistický projekt, bez sionistů by vlastně bylo poválečné uspořádání Evropy po I. sv. válce úplně jiné. Změna hranice se dotkla přitom jenom zemí na východě Evropy, hranice v západní Evropě se neměnily. Důvodem byla mohutná aktiva a diaspora domu Yehudah. Tuto “komplikaci” měla vyřešit až II. sv. válka a kůň sionistů, jistý Adolf Hitler. Ten měl znárodnit a vyvlastnit majetky etnických Židů a de facto je eliminovat z prostoru Evropy. Druhá světová válka tak odstartovala skrytou válku mezi židy a Židy, mezi domem Sion a mezi Židovskými kongresy (dům Yehudah).
Údernou pěstí sionistů se staly na dlouhé roky USA a americká státní moc. Údernou pěstí domu Yehudah se stalo Trockistické hnutí, původně projekt Sovětského svazu. Vidle do tohoto procesu ale vhodil J. V. Stalin, který nechal Trockého odstranit a chtěl Sovětský svaz ukotvit jako proto-model prvního globalizovaného státu na světě s jedinou pevnou centrální vládou v Moskvě. Snaha o tento idealistický model přetrvává i v podobě vlády Vladimira Putina. Mění se kádry, ale zadání zůstává stejné, dalo by se říct.

Jevgenij Nikulin.

Bohužel, to samé platí i pro sionisty. Právě proto Paul Ryan si s neuvěřitelnou drzostí za řečnickým pultem poslanecké sněmovny dokonce i řekl o to, aby Jevgenij Nikulin byl vydán do USA. O kauze mučení Jevgenije Nikulina po jeho zadržení v Praze jsme přinesli článek zdeJevgenij Nikulin totiž po převozu do USA má být přemístěn na americké Guantanámo, kde bude mučen, aby podepsal přiznání, že jako hacker pracoval osobně pro Vladimira Putina během americké prezidentské kampaně s cílem nasbírat materiály na Hillary Clinton. Nikulinovo vydání do USA by s největší pravděpodobností později vedlo k impeachmentu Donalda Trumpa.
Američtí neoconi chtějí někoho, kdo veřejně přizná, že ho osobně zaúkoloval Vladimir Putin. Nejde o nic jiného než o Vladimira Putina, který začíná chazariátu vadit už stejně, jako jim kdysi vadil J. V. Stalin v Sovětském svazu. Ruská ekonomika roste navzdory sankcím, Rusko vyvíjí nové zbraně, o kterých se západu ani nesnilo a pokud si někdo vzpomíná, procesy v Rusku v oblasti rozvoje průmyslu začínají připomínat rozmach a rozvoje Sovětského svazu po II. sv. válce.
Americké odcházení nebude doprovázet potlesk, ale dost možná největší válečný konflikt v lidské historii
Největší ekonomikou na světě je už Čína, komunistická země. To je facka pro americké neocony sama o sobě. A když už dokonce i prezident malé země si dovolí zabouchnout dveře před americkým místodržitelem a když nedávno jmenovaný premiér jiné malé země odmítne ustoupit nátlaku a neodvolá ruské diplomaty ze země, tak to prostě znamená, že americká moc neoconů v Yeru-Shala-Yim v srdci Evropy se hroutí a nepomůžou tomu ani podpisy bezvýznamných deklarací, které se odkazují navíc na historické souvislosti, kterým američtí neoconi ani trochu nerozumí.

Vladimir Putin, Miloš Zeman a Angela Merkel na Setkání východu a západu v Číně.

A protože nejsou kádry, jak říká Pjakin s oblibou, potom musí řídící elity pracovat jen s tím, co je k dispozici. A ten materiál dává všem najevo, že ty doby, kdy se český prezident stavěl do pozoru, když přijela zpoza oceánu figurka třetí kategorie, ty doby už jsou dávno pryč. Ve videu si všimněte, že už dokonce i v poslanecké sněmovně někteří poslanci Ryanovi vůbec ani netleskali. Ještě nedávno by to bylo nemyslitelné. Časy se ale mění a když ani nejvyšší neocon už si netroufl přijet do Prahy oficiálně jako státní návštěva, tak to znamená, že vidíme rozlučku a neslavné odcházení Američanů z Evropy.

New Czech anthem

VIDEO: Nová verze české hymny je útokem na Českou republiku a její státnost. Kakofonie disharmonických zvuků má zakódované audiotomy bratří Cohenů, které vyzývají posluchače k sebevraždě. Český olympijský výbor zkouší na českém národu pokus se satanskými symboly, jaké jsme viděli při otevírání Gotthardského tunelu! Tuto skladbu si nepouštějte ani do sluchátek a už vůbec ne před malými dětmi!

VIDEO: Nová verze české hymny je útokem na Českou republiku a její státnost. Kakofonie disharmonických zvuků má zakódované audiotomy bratří Cohenů, které vyzývají posluchače k sebevraždě. Český olympijský výbor zkouší na českém národu pokus se satanskými symboly, jaké jsme viděli při otevírání Gotthardského tunelu! Tuto skladbu si nepouštějte ani do sluchátek a už vůbec ne před malými dětmi!

V České republice naplno vypukl nový skandál. Český olympijský výbor nebyl spokojen s provedením současné podoby české národní hymny. Jednak je prý moc krátká a navíc prý její instrumentální podoba je příliš stará a nemoderní. ČOV proto ve spolupráci s hudebním skladatelem Milošem Bokem připravil nové aranžmá této skladby, které se včera dostalo na veřejnost. Šok, který to vyvolalo, nemá v historii české hudby obdoby. Po spuštění skladby z YouTube začne člověk okamžitě zmatkovat, a to z toho důvodu, že slyší hrát dvě různé spuštěné písně. Člověk hledá okamžitě záložky v prohlížeči a chce druhou skladbu vypnout, protože ruší hymnu. Občas se to stává, že kliknete na nějaký web a najednou vám začne z něj hrát hudba. Takže po spuštění nové verze hymny člověk hledá, kde tu druhou skladbu vypnout. Jenže vzápětí přichází šok, který začal v posledních hodinách otřásat, na Zelený Čtvrtek, v době Velikonoc, svátků ukřižování Krista, českými médii.
Hudební skladatel Miloš Bok.
Jak totiž posluchač záhy zjistí, ty dvě skladby, které znějí z reproduktorů, nejsou dva zdroje dvou písní, ale je to jedna jediná skladba s názvem Kde domov můj, nová verze státní hymny České republiky v novém aranžmá ČOV a Miloše Boka. Po prvních honosných tónech úderů tympánů to vypadá nadějně, jenže záhy poté přijde šok. Z reproduktorů se začnou šířit disharmonické zvuky odporné a rozladěné kakofonie, která neladí, která zní jako orchestr koček a psů, jenž tahá za uši i hudební analfabety, která zní jako dvě různé skladby slepené dohromady, přičemž jedna je navíc asi hrána pozpátku. A opravdu to tak je. Část tónů v nahrávce je přehrána pozpátku a pochází z díla Bratří Cohenů s názvem “Red Rum” (pozpátku Murder – vražda). Kdokoliv nahrál tuto skladbu, nahrál 4. větu Opusu Red Rum, dvě písně v jedné, posunuté o půl tónu a o jeden takt. To je na zvracení.
Nové aranžmá národní hymny je oslavou Bafometa skrze kakofonii disharmonických zvuků
Ve skladbě se nachází celkem 11 audiotomů se satanskými vzkazy, Uvítání Světlonoše, Pozdrav pastýřovi, Zub Kerbera, Talos, Kalos, Bradka Mesiáše, Kabala Šeleh a Pojídač světla. Úseky jsou hrány o půl tónu v jiném klíči a o jeden takt v pomalejším tempu, pozpátku a proti sobě, technika kakofonie zvaná “kontrasympozice”. Kakofonická disharmonika je používána satanistickými kulty pro vyvolávání ďábla skrze audiotomy, zvukové programovací vzorce pro mozek člověka. Kakofonie má obvykle uvést člověka do transu a přimět ho k různým činům a změně vědomí.
Bratři Cohenové se svého času věnovali kontrasympozici jako novému směru progresivní hudby dekadentního směru, ale většina nahrávek má úděsnou úroveň a používají se pouze pro různé brakové filmy třetí kategorie, ale uplatnění nalezly u satanistických spolků. A právě zneuctění symbolů státní hymny do kakofonie je procesem uctívání Bafometa. A právě jeho oslavu jsme mohli nedávno vidět v bizarním ceremoniálu otevírání Gotthardského tunelu, články a videa jsme přinesli zde. Zmršení a zneuctění české hymny přesně na Velikonoce, nejsvětější křesťanské svátky, je plánovaný útok kabalistů proti základnímu ukotvení České republiky. Je to pošlapání symbolu státnosti, otevřený útok proti českému národu.
Bafomet a selka. Ceremoniál otevírání Gotthardského tunelu.
Symbolika zaútočení na českou hymnu na Velikonoce má svůj důvod. Je to vzkaz, že český národ končí, že do jeho luhů a hájů vstupuje nový zvuk, nový rytmus, nová rasa, nová kultura. Kakofonie je zvukovým ztělesněním multikulturalismu, migrace. Různé a nespojité vibrace, různého původu. A kdy jindy uveřejnit tuto Novou Evropu a Novou Bohemii, než právě na Velikonoce, na nejdůležitější křesťanský svátek roku.
Proti skladbě se strhl takový obrovský odpor na internetu, že dokonce začíná být situace i nebezpečná, na internetu se objevují výhrůžky autorovi skladby. Každý, kdo si skladbu poslechne, tak mu spadne čelist, protože to připomíná skladbu zahranou žáky opravdu mizerné Lidové školy umění, ovšem ani oni by zřejmě nedokázali zahrát takový kus, jako je o půl tónu posunutá a o jeden takt pomalejší rytmika smyčců a žesťů vůči sobě. Otázkou je, proč zrovna Český olympijský výbor stojí za tímto útokem na hymnu. Odpověď je jednoduchá. Protože globalisté!
Globalisté se zapojili do bitvy o kontrolu pražského Jeruzaléma v předvečer Velikonoc. Verzi hymny od Boni Pueri hned zkraje Český olympijský výbor odmítl
Olympijské hry jsou válečným a politickým nástrojem globalistů a světové kabaly. Olympiáda spadá přímo pod křídla chazariátu a uctívání Satana je hlavní zábavou kabaly. A právě kabalistické symboly můžeme často vidět na zahajovacích a ukončovacích ceremoniálech velkých sportovních akcí, které spadají pod organizační kuratelu globalistů, tzn. olympiády, mistrovské šampionáty, velké sportovní akce mezinárodního charakteru. A čas od času vidíme, že právě během těchto akcí vysílají globalisté mohutné obrazové a také zvukové symboly a vzkazy. Útok na českou státní hymnu však považují za nejnebezpečnější útok proti české státnosti, který se vymyká všem představám. Zaútočit na symbol národa si dosud globalisté jinde nedovolili. Útok proti zemi skrze hymnu je útok vedený proti jednomu pilíři státnosti, a protože další útok proti státnosti je blízko, Dublin IV, tak to potom znamená, že toto je pouze symbol a startovací signál k destrukčním procesům české státnosti.
Nová česká hymna totiž obsahuje úmyslně cizí prvek, který má symbolizovat příchod jiné a jinak “naladěné” kultury do České republiky. Jistě víte, o jakou kulturu půjde. Toto je symbol, zatroubení první trubky prvního jezdce, rozlomení první pečetě. Útok proti Kristu, na svátek jeho ukřižování, byl vyslán posměšný symbol satanské kakofonie, která špiní nejen národ, ale především památku Krista. Srovnejte si tuto odpornou skladbu s nahrávkou Boni Pueri. Jenže tuto nahrávku Český olympijský výbor nechce, protože zní moc krásně a nebesky.
Čeští sportovci jsou nástrojem globalistů, nestačí jim reprezentovat vlast, musí navíc ničit krásnou melodii české hymny
ČOV chce evidentně slyšet satanské symboly, kakofonii, vyznávání Satana, zvrácené kontrasympozice bratří Cohenů atd. Tento nebezpečný materiál by měl být umístěn na index jako jedna z nejnebezpečnějších forem pošpinění symbolů české státnosti. Nic se neděje náhodou. Velikonoce jsou svátky Krista, ukřižování a vzkříšení. Uvedení kakofonické grimasy české hymny je satanským symbolem uctění Bafometa a kabalistických symbolů světového globalistického chazariátu.
Nové aranžmá české hymny vzniklo kvůli českým sportovcům, protože hymna prý v dnešní podobě není moderní.
Problémem české hymny je, že v lidech vyvolává národní hrdost a vztah k vlasti. A to je pro globalisty nepřijatelné. Je zde proto vyvíjena snaha českou hymnu zničit, aby zněla odporně, aby ani děti nedostaly do hlav její správné tóny, aby symboly státnosti a národního citu byly zničeny v disharmonickém chaosu rozladěných koček a psů, kteří třískají do hrnců a tahají za dráty a záchodová splachovadla. Když jsme viděli ve švýcarském Gotthardu obrazy a podoby Bafometa, bylo to bizarní, ale bylo to daleko, u těch divných Švýcarů. Ale když slyšíme satanskou kakofonii v podání českého orchestru a nové podoby hymny, najednou si uvědomujeme, že jsme uprostřed globalistického teátru plivání a zesměšňování českého národního symbolu, toho jediného, který národu zůstává, písnička, hymna. O této kauze budeme mj. hovořit i tento pátek od 19:00h na Svobodném vysílači CS.

Cuban crisis 1962

Padesát let lží o karibské krizi

24. 10. 2012 / Daniel Veselý
 3  0 Google +0  0  0
Před padesáti let stál svět jen několik krůčků od jaderného Armaggedonu -- a od té doby ještě několikrát, aniž bychom si toho byli obecně vědomi. Karibská či kubánská krize je nám nicméně předkládána jako důkaz svrchovaného západního racionalismu, který ruku v ruce s východním barbarstvím odvrátil atomový holocaust. Pokud budeme brát vážně nyní dostupné zdroje informací, musíme se, jako už tolikrát, svorně zastydět; neboť nám tyto prameny na pozadí širšího kontextu poskytují poněkud odlišné informace o průběhu několika osudových říjnových dní před padesáti lety.

Proč se vlastně Sověti rozhodli umístit na Kubu atomové zbraně? Málokdo se takto zeptá, a proto karibská krize oficiálně začala až s tímto krokem, přestože její počátky lze dohledat již v dřívější době. Západní hagiografie ale padesát let od vypuknutí kubánské krize udržuje při životě mýtus o "dohodě" moudrého státníka s lehce retardovaným carevičem.

Dějinné expozé

Jestliže byl svět po 2. světové válce rozdělen, tak jistě ne na "dobrou" a "zlou" část. Sovětský svaz pevně ukotvil ve východoevropských satelitech poté, co zde s pomocí represivních aparátů získal moc, aby mohl nerušeně panovat. Po roce 1945 si Spojené státy v rámci takzvané Grand Area Strategy, tedy strategii mocenské hegemonie ve světě, hodlaly udržet kontrolu nad celou západní hemisférou, územím bývalého Britského impéria včetně jeho nerostného bohatství, které v očích amerických plánovačů a stratégů představovalo klíčovou mocenskou páku, a nad Dálným východem. Toto impérium si Bílý dům hodlal udržet i silou, bylo-li zapotřebí, a nehodlal v něm trpět žádné projevy suverenity, což opakovaně dokazoval. Spojené státy podle oficiálních vyjádření svých politických špiček vlastnily po 2. světové válce 50 % světového bohatství, tj. mnohem více, než "vlastnil" SSSR, jehož vlastní hospodářský potenciál byl zdecimován nacistickou agresí a taktikou spálené země, zatímco USA během stejné doby ekonomicky zesílily a staly se skutečnou globální supervelmocí. Podle některých západních stoupenců poválečného statu quo se sovětská říše z válečných útrap a destrukce částečně dostávala ještě 40 let.
Tento mocenský nepoměr ještě umocňovala skutečnost, že USA jako první země na světě (opakovaně) použily atomovou pumu, a tím akcelerovaly výrobu první sovětské jaderné bomby, která spatřila světlo světa o čtyři roky později. Američané provedli úspěšný test první vodíkové bomby v roce 1952, Sověti získali plně funkční vodíkovou pumu v roce 1955 -- a šílený závod v jaderném zbrojení byl v plném klusu za situace, kdy Sovětský svaz vesměs za silnějším soupeřem pokulhával.
Spojené státy rovněž svého ideologického rivala obklíčily řetězcem vojenských základen -- fakt, který podle autora článku publikovaného na serveru idnes.cz k 50. výročí karibské krize "nebyl výmyslem komunistické propagandy, ale holým strategickým faktem". Dále -- USA několik let před karibskou krizí rozmístily v Turecku jaderné hlavice, které se u hranic se Sovětským svazem nacházely blíže, než neaktivovaný sovětský atomový arzenál na Kubě od hranic Spojených států. Další americké atomové hlavice byly umístěny v Itálii, jak se můžeme dozvědět z Národního bezpečnostního archivu (USA); podobně jako další zajímavé a nepříliš známé informace k tématu. Sověti měli tedy plné právo reagovat na přímé ohrožení, ať už si o nedemokratické povaze kremelského režimu můžeme myslet cokoliv. Jenomže v našem ideologicky vyštukovaném světě je něco takového nemožné. Právo na obranu, kdybychom se ocitli v obdobné situaci, máme coby zástupci svobodného světa nezadatelné, nikoliv však nerudné ruské hordy. Takže transfer a dislokaci jaderného arzenálu na Kubě z popudu Moskvy je v tomto světle možné považovat za obrannou reakci, chceme-li postupovat objektivně.
Američané asi půl roku před vypuknutím kubánské krize rozmístili atomové hlavice i na japonském ostrově Okinawa. Ty byly zjevně namířeny proti Číně. Člověk nemusí být génius na to, aby pochopil, že i tento krok riziko jaderného střetu ve světě dramaticky zvýšil. V roce 1949 totiž Spojené státy podle oficiálního vyjádření "ztratily Čínu", což pro americkou politiku podle historika Williama L. Neumanna představovalo "větší katastrofu než útok na Pearl Harbor", a jejich panství se povážlivě zmenšilo, avšak stále bylo mnohem rozsáhlejší a mocnější než sovětské.
Je celkem logické, že nešlo o zápas dvou stejně silných soupeřů, uvědomíme-li si dále, že Západ verbálně spustil železnou oponu jako první a též jako první vytvořil agresivní vojenský pakt, aby svého ideologického protivníka držel v hranicích vykolíkovaných v Jaltě. Barbar s knírem trůnící v Moskvě se volky nevolky přizpůsoboval. Navíc hrál naprosto klíčovou roli při porážce nacistů a vyhradil si právo na válečnou kořist, již Západ bez boje vlastnil už před oběma světovými válkami a vůči níž se choval mnohdy daleko hůř -- ať už se nám to líbí, nebo ne. Na druhou stranu se proti zločinům v moskevských državách ve východní Evropě nadále vyslovujme kriticky, ovšem v kontextu a nikoliv jednostranně; tj. nikoliv v duchu alibistického mustru spravedliví proti tyranům. Nicméně o represích novodobého ruského samoděržaví byly napsány tuny knih, a netřeba neustále nosit sovy do Atén.

Teroristická válka proti Kubě coby podnět vedoucí ke karibské krizi

Když v roce 1959 "přišly" Spojené státy o Kubu, kde s pomocí eskader smrti vládl proamerický diktátor Fulgencio Batista a americká korporace United Fruit Company, nastal ve Washingtonu skutečný zmatek nad zmatek, neboť došlo k flagrantnímu porušení Monroeovy doktríny o nedotknutelnosti "zadního dvorku Ameriky". Navíc se tato hereze uskutečnila nedaleko výsostného území USA. Spojené státy na tuto událost reagovaly jako obvykle, a to terorem ekonomickým a posléze terorem zbraní -- ve spolupráci s kubánskými teroristickými buňkami v exilu, operujícími na Floridě, jež odsud útočily na bývalou domovinu.
Washington se netajil tím, že usiluje o navrácení Kuby pod svá křídla a v dubnu roku 1961 prezident Kennedy provedl zpackanou invazi na ostrov, již lze považovat za otevřenou agresi. Jak se můžeme dočíst přímo v dokumentu amerického vojenského činitele z 25. července 1962, cílem Spojených států bylo "pomoci Kubáncům svrhnout komunistický režim". Toto přání americké vlády bylo černé na bílém již 30. listopadu 1961 -- jak je v dokumentu rovněž uvedeno. Dále se zde píše o vojenské intervenci na Castrův ostrov. Zanedlouho JFK ekonomické embargo a teroristickou kampaň proti Kubě zintenzívnil: jeho bratr Robert dostal v listopadu 1961 na starost vedení Operace Mongoose, která zahrnovala polovojenské operace, ekonomickou válku a šňůru sabotážních aktivit; a to vše se zjevným cílem -- svrhnout Castra a jeho režim a nastolit status quo, tedy vládu proamerického satrapy opírajícího se o eskadry smrti a návrat United Fruit Company zpátky do ráje.
Vedle této otevřené teroristické kampaně přišla americká vláda s plánem přímého vojenského útoku, kdy se počítalo s tím, že se na Kubě vylodí 150 000 amerických vojáků. O tomto útoku se vážně uvažovalo i během horkých říjnových dní, jak na ČT 24 uvádí politolog z FF UK Jaroslav Fiala. V červenci 1962 navštívil Raúl Castro Sovětský svaz, aby vyjádřil obavy o bezpečnost své vlasti. Moskva týž měsíc na Kubu začala posílat vojenský materiál včetně atomových komponent. O měsíc později ve zprávě vedení Operace Mongoose stálo, že po vojenském obsazení Kuby může následovat dlouhodobá americká okupace ostrova. Teror proti Kubě, který eskaloval prezident Kennedy jen pár měsíců před krizí, vedle sabotážních akcí na hotelové komplexy, mlýny, rafinérie či lodě a další infrastrukturu, a který připravil o život nejen řadu Kubánců, ale i Rusů, pokračoval dále. Operace Mongoose byla oficiálně přerušena až 30. října. Očekávalo se, že zmíněná vojenská akce proběhne v říjnu, tedy v době, kdy vypukla karibská krize. Jaderné zbraně od Moskvy proto Kuba na svém území uvítala jako možnou bezpečnostní záruku před invazí v režii Bílého domu.

Svět na pokraji jaderné války

Různé studie vesměs vypracované Pentagonem kladou důraz na skutečnost, že Spojené státy nad Sovětským svazem co se počtu nukleárních hlavic včetně nutné technologie k jejich odpálení týče měly značnou převahu. Dokonce některé hlasy v americkém letectvu konstatovaly, že by Američané válku vyhráli počátečním masovým úderem a s povážlivě nižšími ztrátami.
Když "svět" díky americké špionážní misi zjistil, že Rusové posílají na Kubu atomové zbraně, zůstal šokován, aniž by znal obecný kontext. Přítomnost sovětských raket nedaleko Miami napětí znásobila. Ohrožení "svobodného světa" muselo být odvráceno. Americké užší vedení zformované v důsledku krize (ExComm) mělo po ruce dva návrhy, jak nastalou situaci řešit. USA mohly ruské rakety na Kubě bombardovat ze vzduchu a země a pravděpodobně tak zahájit 3. světovou válku, či provést námořní blokádu Kuby. ExComm zvolil druhou možnost, již eufemisticky nazval "karanténou". Nicméně Kreml i toto řešení považoval za agresivní akt. "I v rámci amerických diskuzí se hovořilo o tom, že námořní blokáda země může vyvolat ozbrojenou konfrontaci. Nicméně jak ukázaly odtajněné dokumenty, ve skutečnosti se Chruščov nechtěl hnát do ozbrojeného střetu. Takže velmi brzy poté, co Kennedy vyhlásil blokádu, dal Chruščov rozkaz změnit kurz sovětských lodí, které ještě v tu chvíli pluly na Kubu s komponenty strategických zbraní a vojenským materiálem. I na sovětské straně tedy byla snaha neeskalovat napětí," říká ve vysílání ČT 24 k 50. výročí karibské krize politolog Jaroslav Fiala.
Přesto ale nastaly skutečně horké situace: například 27. října došlo k sestřelení amerického špionážního letadla raketou vypálenou z Kuby, při němž přišel jeho pilot o život. Později se zjistilo, že šlo o aktivitu neznámého sovětského velitele nezávisle na Moskvě. Americké torpédoborce zasypávaly ruské ponorky vybavené nukleárními hlavicemi výstražnými minami, aby se vynořily a jejich posádky se vzdaly. V jedné chvíli již ruský kapitán jedné z ponorek pod palbou zvažoval, že na Američany vypálí jaderné torpédo. Tím by rozpoutal apokalyptický konflikt, během nějž by o život přišly stovky milionů lidí. A dále -- podle dobře informovaného analytika z Harvardu Grahama Allisona JFK vyhlásil nejvyšší bojovou pohotovost, která autorizovala letouny NATO s tureckými piloty, aby odstartovaly, odletěly směr Moskva a nad ní svrhly bomby. Co je ale důležité zdůraznit -- žádná z raket na Kubě nebyla podle novináře Břetislava Olšera nikdy opatřena jadernou hlavicí, dokonce ani ve chvílích maximálního vyhrocení krize. Washington přesto považoval rakety na Kubě za útočnou zbraň.
Dne 26. října 1962 inicioval předseda rady ministrů (sovětský premiér) Chruščov řešení krize, když svému americkému protějšku zaslal návrh, který počítal s ukončením americké námořní blokády Kuby a požadavkem, aby Washington přestal vojensky usilovat o Kubu. Druhý den přišel Chruščov s dalším návrhem, který počítal s tím, že ruské rakety budou z Kuby staženy, pokud Spojené státy stáhnou rakety Jupiter z Itálie a Turecka. Toho dne do Bílého domu dorazil z Moskvy od Chruščova ještě jeden vzkaz, ze kterého cituji: "Vadí vám Kuba. Vadí vám proto, že je 90 mil od pobřeží Spojených států. Nicméně vy jste rozmístili ničivé rakety, které nazýváte útočnými, doslova vedle našich dveří. Proto vám navrhuji následující řešení: jsme ochotni stáhnout z Kuby zbraně, jež považujete za útočné. Vaši představitelé na oplátku pronesou prohlášení, v němž se Spojené státy zaváží k provedení obdobného kroku v Turecku." Sověti tehdy ovšem neměli tušení o tom, že Američané považovali rakety Jupiter v Turecku za zastaralé a byly nahrazeny daleko účinnějšími jadernými ponorkami, jež byly vyzbrojeny balistickými raketami Polaris. Z uvedeného vyplývá, že kdyby představitelé USA na tuto dohodu přistoupili, nepřišli by vůbec zkrátka a z celé šlamastiky by vyšli jako vítězové, což se jim nakonec podařilo.
Prezident Kennedy po jistém váhání a jednání v rámci ExCommu 27. října, aby zachoval svou tvář, souhlasil s tím, že USA tajně stáhnou veškeré své rakety z jihu Itálie a Turecka výměnou za to, že Sověti stáhnou všechny rakety z Kuby. To se také stalo.
Kennedy navíc veřejně prohlásil, že Spojené státy budou respektovat suverenitu Kuby, její hranice a nebudou připravovat ozbrojený útok na ostrov. Tento slib byl ale porušen a JFK oficiálně obnovil teroristickou kampaň proti Kubě (kterou podle některých zdrojů nepřerušil ani během těch nejnapjatějších říjnových dní, kdy svět čelil nukleární pohromě) již v době, kdy Sověti stahovali svůj vojenský arzenál z Kuby, v čemž pokračovali až do dubna 1963. Tentýž měsíc a rok byly v Turecku demontovány poslední americké rakety. Odborník na studenou válku, NATO a Sovětský svaz Raymond L. Garthoff v jedné ze svých prací napsal, že 8. listopadu 1962, tedy v době, kdy Sověti pracovali na demontáži a stahování svých raket z Kuby, vyhodil proticastrovský sabotážní tým řízený z USA na Kubě průmyslovou budovu do vzduchu a usmrtil přitom 400 osob, jak stálo v dopise kubánské vlády adresovaném tehdejšímu generálnímu tajemníkovi OSN. Asi takto v realitě vypadal veřejný slib oficiálního vítěze karibské krize, jenž byl ve skutečnosti státníkem, který svět dovedl až na kraj nukleárního inferna a hazardoval dále.
Ekonomické embargo uvalené Spojenými státy na Kubu zůstalo v účinnosti nadále a je v účinnosti dodnes. Nutno poznamenat, že se tak děje proti vůli drtivé většiny členských států OSN a dalších institucí a těles.

Falešný vítěz karibské krize

Praktický efekt paktu mezi Kennedym a Chruščovem spočíval v tom, že se světová veřejnost nedozvěděla o stažení amerických raket z Itálie a Turecka, nicméně o stažení sovětských hlavic z Kuby ano. Svět se ani nedozvěděl o existenci teroristické kampaně proti Kubě v rámci Operace Mongoose, jež hrála klíčovou roli při rozpoutání karibské krize. Takže se v očích "svobodného světa" americký prezident John F. Kennedy stal oním moudrým a uvážlivým mužem, jenž jadernou krizi v Karibiku zažehnal, a sovětský premiér Chruščov se naopak stal tím, kdo zápas supervelmocí prohrál, ačkoliv realita a dostupná fakta hovoří poněkud jinak.