Maria Theresia

  

Mária Terézia a Slovensko

Je zvláštne, že väčšina ľudí vie presne identifikovať podobizeň Márie Terézie medzi ostatnými vladármi, ale len málokto si vie spomenúť, čím
bola pre našu krajinu taká významná. Znamená to, že ju stále vnímame skôr ako ikonu než ako štátničku. Pritom išlo o jednu z najmocnejších
žien vtedajšieho sveta. Na začiatku jej vlády to však tak nevyzeralo. Novú 23-ročnú panovníčku odmietli rešpektovať na tróne takmer všetky
európske veľmoci. Svoju úlohu tu zohrávali iste aj rodové predsudky voči mladučkej neskúsenej žene, ale bola to skôr zámienka na získanie
koristi. A tak sa o trón najprv prihlásil bavorský vojvoda Karol Albert, ktorý pre seba žiadal takmer všetky krajiny habsburskej monarchie.

Máriu Teréziu pritom odmietol nazývať kráľovnou a oslovoval ju pohŕdavo ako „toskánsku vojvodkyňu“. Nároky bavorského vojvodu
posmelili aj ostatných európskych panovníkov a o rakúske dedičstvo sa začalo hlásiť aj Francúzsko, Španielsko, Prusko, Sasko, Brandenbursko,
Neapolsko a do koalície sa zapojilo tiež Švédsko. Úhlavný nepriateľ Márie Terézie, pruský kráľ Fridrich II. obsadil Sliezsko a habsburská
ríša bola napadnutá takmer zo všetkých strán. Monarchia sa ocitla v smrteľnom ohrození, najväčšom pred prvou svetovou vojnou.

Za tejto situácie sa zúfalá Mária Terézia obrátila s prosbou o pomoc na jedinú silu, ktorá jej zostávala – uhorské šľachtické stavy. V máji
1741 zvolala uhorský snem do jeho vtedajšieho sídla Bratislavy a pricestovala tam so svojím pompéznym sprievodom loďou. Dňa 11.
septembra 1741 pozvala Mária Terézia delegátov snemu do svojej rezidencie na Bratislavskom hrade, kde sídlila, a tu došlo k
historickej až legendárnej udalosti, ktorú odvtedy nespočetnekrát zobrazili v literárnych i výtvarných dielach. Mladá panovníčka v
čiernych šatách a so slzami v očiach predniesla mimoriadne silný emotívny prejav, v ktorom poprosila krajinu o pomoc v boji proti
mocným nepriateľom a po ktorom dojatí šľachtici tasili šable a s výkrikom „Život a krv za našu kráľovnú!“ sa jej vrhli k nohám.
Skutočnosť však až taká romantická nebola.

Tejto scéne predchádzali štyri mesiace tvrdých rokovaní, pri ktorých sa po prvýkrát prejavili panovníčkine diplomatické schopnosti. Na prvé
stretnutie s uhorskými stavmi 18. mája 1741 prišla Mária Terézia v uhorskom (niektorí bádatelia sú presvedčení, že v slovenskom) kroji.
Demonštrovala svoju lásku k Uhorsku a o mesiac neskôr, 25. júna 1741 sa nechala v Dóme sv. Martina triumfálne korunovať na uhorskú
kráľovnú. Korunu jej na hlavu nasadil arcibiskup Imrich Esterházy, ktorý sa narodil v kaštieli v Galante a na dnešnom Námestí slobody v
Bratislave si dal postaviť honosný palác, ktorý je v súčasnosti sídlom premiéra. Korunovácia bola taká veľkolepá, že britský veľvyslanec
Thomas Robinson o nej referoval do Londýna, že to bol najkrajší a najhonosnejší ceremoniál, aký kedy videl. Uhorskej šľachte to však
nestačilo. Od panovníčky si delegáti snemu vymohli garanciu nezdaniteľnosti, jednotnú správu Uhorska a zastúpenie predstaviteľov
krajiny v najvyšších orgánoch habsburskej monarchie. Kráľovná bola pod obrovským tlakom, v priebehu leta utrpela jej armáda porážku za
porážkou, takže v podstate ani nemala na výber. Až potom zasiahli do bojov uhorské pluky, ktoré zvrátili situáciu a v tomto najťažšom
historickom okamihu doslova zachránili monarchiu. Sotva si Rakúsko vydýchlo, nechalo sa zatiahnuť do Sedemročnej vojny (1756 – 1763),
ktorá býva niekedy nazývaná aj prvou svetovou vojnou, lebo v nej bojovali všetky európske veľmoci aj o svoje kolónie v Amerike a Ázii.
Vojna sa skončila fakticky patovým stavom, ale habsburská pokladnica bola vyčerpaná. V tej chvíli Mária Terézia pochopila niečo, čo z nej
urobilo panovníčku svetového formátu.

Cisárovná si uvedomila (podobne ako neskôr v Sovietskom zväze Gorbačov), že monarchia je premilitarizovaná, ekonomicky vyčerpaná,
zaostalá a že ju treba reformovať. Sama sa stala až vášnivou pacifistkou a dodnes sa cituje jej výrok: „Nikdy nezabúdajme, že aj
priemerný mier je lepší ako úspešná vojna.“ Zlom v jej vláde predstavuje jún 1764, kedy v Bratislave opätovne žiadala uhorskú
šľachtu, aby platila dane. Delegáti snemu požiadavku kráľovnej pobúrene odmietli a navrhli jej, aby zvýšila dane poddaným. Ich hnev
bol o to väčší, že tesne pred snemom vydal jej poradca Adam František Kollár spis, v ktorom kritizoval správanie šľachty, žiadal jej daňovú
povinnosť, zdanenie kléru a štátnu kontrolu cirkvi. Kým v západnej Európe sa kniha stretla s pozitívnymi ohlasmi, uhorská šľachta
obvinila Kollára z vlastizrady a vymohla si u kráľovnej (ktorá názory svojho poradcu zdieľala) zákaz a verejné spálenie spisu na dnešnom
Hlavnom námestí v Bratislave. Po tomto konflikte však kráľovná stratila k uhorským stavom dôveru, najvyšších predstaviteľov krajiny
(palatína, prímasa a krajinského sudcu) obvinila z problémov monarchie, ďalší snem už nikdy nezvolala a úrady v Uhorskom kráľovstve
už nikdy neobsadila. Rozhodla sa, že bude vládnuť absolutisticky, prostredníctvom kráľovských patentov, ktoré nahradili zákony snemu.
Znelo to despoticky, ale to, čo nasledovalo, znamenalo pre našu krajinu nebývalý rozvoj a takmer revolučné zmeny.

Začala daňovou reformou. Keďže počas Sedemročnej vojny sa zvýšili dane až o 60 percent, čo spôsobovalo obrovské problémy poddaným, presadila
napriek odporu šľachty a cirkvi zdanenie všetkej pôdy, vrátane šľachtickej a cirkevnej. Znížila poddanské povinnosti až o štyri
pätiny. Začala raziť kvalitné strieborné mince, tzv. tereziánske toliare, ktoré sa stali vyhľadávaným platidlom v celej Európe (neskôr
inšpirovali aj rodiace sa Spojené štáty, toliar = dollar) a v roku 1762 vydala prvé papierové peniaze v strednej Európe. Tieto opatrenia
spôsobili, že dovtedy sústavne vzrastajúci štátny dlh sa postupne vyrovnal a v roku 1775 mal už 6 miliónov zlatých prebytku.

Zakázala stredoveké mučenie (tortúru), zrušila rozsudky smrti nad čarodejnicami (neskôr ukončila aj prenasledovanie čarodejníc ako
také), zmenšila trestnú právomoc zemepánov nad poddanými a vôbec ako prvá panovníčka sa zaujímala o zlepšenie životných podmienok a
postavenia poddaných. Položila základy systematickej zdravotnej starostlivosti. Nariadila vytvorenie stálych miest lekárov v každom
meste a diplomovaných pôrodných pôrodných babíc. Ako prvá panovníčka na európskom kontinente nariadila povinné očkovanie proti kiahňam.

K najvýznamnejším reformám patrí reforma školstva, v ktorých naša kráľovná predbehla dobu. Jej poradcovia zhromažďovali poznatky z celej
Európy. Mária Terézia zaviedla nielen povinnú školskú dochádzku (najvyspelejší štát vtedajšieho sveta, Veľká Británia, pristúpila k
tomuto kroku až o polstoročie neskôr) a po prvýkrát umožnila chodiť do školy aj dievčatám, ale presadila aj modernizáciu všetkých typov škôl.
Sprísnila pomery na univerzitách (keďže profesori si neplnili svoje povinnosti a prednášky sa diktovali), zaviedla povinné predmety a
povinnosť vydávania učebných textov, podporovala vedu a výskum. Ešte aj zvonček na školských chodbách, ktorý dodnes používame, sa zaviedol
za jej éry. V roku 1763 založila v Banskej Štiavnici Banskú akadémiu – prvú technickú vysokú školu na svete.

V Šaštíne, Holíči, Bernolákove a Haliči pri Lučenci zakladala manufaktúry, dala upraviť vodné toky a na Záhorí nechala vysadiť
borovicové lesy (aby nefúkal piesok do jej holíčskeho kaštieľa), ktoré sú dnes legendárnym rajom hubárov. Za jej panovania prešla Bratislava,
ktorú často navštevovala, veľkolepou výstavbou, bolo to v tej dobe jedno z najkrajších európskych miest, centrum umenia a vedy, dala
kompletne zrekonštruovať Bratislavský hrad a založila tu kráľovskú gardu. Nechala zbúrať hradby a rozšíriť mesto, založila sieť kaviarní,
udelením privilégia miestnemu tlačiarovi Jánovi Michalovi Landererovi umožnila vznik slávnych novín Pressburger Zeitung (ktoré mali prezývku
„uhorské Times“) a rozvoj novinárstva. Zmenila tvár Uhorska tým, že podporovala masívne prisťahovalectvo, ale aj migráciu do vyľudnených
južných oblastí, ktoré zostali po tureckej okupácii pusté – v dôsledku čoho veľa Slovákov odišlo na Dolnú zem.

Na Slovensko chodievala na tú dobu pomerne často. Najviac si obľúbila Bratislavu a Záhorie. Jej vzťah k Bratislave je prirodzený, zachránila
jej korunu i celú monarchiu, na Bratislavskom hrade bolo jej sídlo uhorskej kráľovnej a boli tam uložené aj uhorské korunovačné klenoty.
No hoci tu mala reprezentačné miestnosti i súkromné komnaty, hrad v rokoch 1765 – 1780 väčšinou obýval jej zať, uhorský miestodržiteľ
Albert Saský. Mária Terézia mu dala za manželku svoju dcéru Máriu Kristínu. Svadobná hostina bola v lete 1766 v záhrade Grassalkovičovho
(dnešného Prezidentského) paláca, ktorý kráľovná niekoľkokrát osobne navštívila. Jej vzťah k mestu premenil Bratislavu na kultúrnu
metropolu strednej Európy.

Mária Terézia počas svojho neuveriteľne dlhého, štyridsaťročného panovania (ktoré sa nazýva aj tereziánske obdobie) dokázala zmeniť
upadajúce zaostalé kráľovstvo na prekvitajúcu vyspelú ríšu, ktorá určovala vo viacerých oblastiach európske trendy. Ukážkou toho, ako
sme zamrzli vo vývoji, je aj to, že tereziánsky systém školstva, ktorý bol vo svojej dobe najvyspelejší, platí v podstate dodnes. Ak sa dnes
vedú spory o to, či do Bratislavy patrí socha Márie Terézie, moja odpoveď je, že jednoznačne áno. Nie však kópia pôvodnej, ktorá mala
ideologický kontext a aj z toho dôvodu bola rozhodnutím československého parlamentu z roku 1921 spolu s ďalšími symbolmi
veľkomaďarskej idey (na Devíne, na nitrianskom Zobore a inde) vyhodená do vzduchu – ale úplne nové súsošie, ktoré by symbolizovalo jej význam
pre Slovensko. Teda nie s dvoma maďarskými honvédmi po boku, ale spolu so svojimi dvoma najvýznamnejšími slovenskými poradcami: Adamom
Františkom Kollárom a maršalom Andrejom Hadikom. Kollár, syn banského robotníka z Terchovej, ktorý to dotiahol až na povýšenie do
šľachtického stavu, bol povestný svojou rozhľadenosťou a múdrosťou, pre ktorú si vyslúžil prezývku „slovenský Sokrates“. Táto prezývka
vyjadrovala aj jeho uvedomelé a vyhranené národné povedomie. Bol riaditeľom Dvorskej knižnice, na podnet cisárovnej vypracoval plán na
celoríšsku akadémiu vied a bol aj tvorcom základnej časti prelomovej osvieteneckej školskej reformy Ratio educationis. Ešte slávnejším
spolupracovníkom Márie Terézie bol poľný maršal Andrej Hadik, ktorý v roku 1774 získal najvyššiu vojenskú hodnosť, aká sa vôbec Slovákovi
doteraz podarila dosiahnuť. Hadik pochádzal zo slovenského zemianskeho rodu z Turca, narodil sa však v Dunajskom Klátove, kde jeho otec
slúžil pri vojsku ako kapitán. Jeho najväčším vojenským úspechom bolo dobytie Berlína počas sedemročnej vojny s minimálnymi stratami
(prišiel len o desiatich mužov). Pruský kráľ Fridrich II., ktorý musel z obsadeného mesta utekať, mu do konca života nezabudol túto potupu.
Tento čin ho preslávil po celej Európe, označili ho ako „husársky kúsok“ (ako vyzdvihnutie úlohy 1 1100 husárov, ktorým velil) a od tých
čias sa bravúrne vojenské skutky označujú týmto názvom. Odvtedy jeho kariéra prudko stúpala. Mária Terézia mu udelila najvyššie vojenské
vyznamenanie monarchie, udelila mu titul grófa, povýšila ho na poľného maršala a v šesťdesiatych a sedemdesiatych rokoch patril k
najvplyvnejším mužom na cisárskom dvore. V rokoch 1774 – 1790 dokhala
dnešnej funkcii ministra obrany. Tak čo, presvedčil som vás, že socha Márie Terézie patrí do Bratislavy?

2000 words today

Přála bych si… aneb "2000 slov dnes"

od obyčejné ženy Jana Zwyrtek Hamplová - advokátka

Pro ty, kdo tuto paní neznají - je to komunální politička a právnička z Mohelnice, bývalá starostka

A tak bych také ráda přispěla. Tak nějak normálně… od srdce. Protože se mi už dlouho zdá, že obsah našich životů uniká jak těm na pódiích, tak těm pod nimi. Jako by nešlo o to, proč se křičí, ale že se vůbec křičí. Bez ohledu na smysl toho křiku a bez ohledu na pravdu. A hlavně bez ohledu na zdravý rozum. V tom bezduchém překřikování všech těch part včetně té bruselské se ztrácí obyčejný člověk. Občan. Máma. Táta. Děti. Babička a děda. Obce. Města. Domov. Naše země. Naše Evropa. Ztrácíme se v tom my všichni a začínáme být bezradní a zmatení. Protože o nás na těch pódiích přestalo jít. Bez ohledu na všechny proklamace.

Přála bych si, aby se vrátil zdravý rozum. Aby byl přítomen, když budeme rušit tisíce nesmyslných právních předpisů a nařízení, kterými jsme zaplaveni, a aby byl přítomen při přijetí srozumitelných zákonů, které patří do civilizované Evropy.

Přála bych si, aby u soudů vítězila spravedlnost, ne otrocký výklad textu zákonů. Jde to - a někteří soudci to už umí. Jen tak tu vznikne důvěra ve stát.

Přála bych si, abychom zastavili obsazování Evropy lidmi, kteří tu nemají co dělat, a ti, kteří doposud nelegálně přišli, aby museli z Evropy odejít. Nemají tu právo být, nepatří sem, a jim nepatří Evropa. Nedejme si vnutit, že jsme odpovědni za jiné světadíly, protože tomu tak není.

Přála bych si, aby Evropská unie začala plnit roli, pro kterou byla založena, a pokud toho není schopna, ať raději skončí. EU nebyla zakládána proto, aby jedny státy diktovaly jiným, aby některé státy ekonomicky podváděly, nebo aby členové ztratili svou národní identitu. Od EU jsme očekávali bezpečné evropské hranice, bezpečné ulice, ekonomickou spolupráci rovnocenných států, volný pohyb a vzájemnou pomoc. Nevidím však dnes většinu z toho všeho.

Přeji si, aby se nám násilně nevnucovaly neuvěřitelné teorie o mnoha pohlavích. Máme dvě – muže a ženu, a pak jsou občas výjimky, které jako civilizovaní lidé budeme sice plně respektovat a ctít jejich jinakost, ale nebudeme kvůli nim měnit biologii. Máma je máma, táta je táta, a manželství je svazkem muže a ženy. To, že občas v ulicích teatrálně vystupují jiné skupiny, z výjimek nedělá většinu. Ta většina žije doma své klasické rodinné životy, a všechna ostatní tvrzení a teorie jsou znásilňováním přirozenosti.

Přála bych si, aby žena mohla být dále ženou, a aby měla po boku muže se vším, co je mezi nimi odlišné. Protože kdo tvrdí, že muž a žena jsou zcela stejní, je prostě hloupý. Muž a žena mají mít samozřejmě stejná práva, ale to z nich nedělá stejné bytosti – naopak. Na odlišnosti obou je založeno vše přirozené – láska, partnerství, mateřství a otcovství, jsou povolání ryze ženská, a povolání ryze mužská, například už kvůli tělesné konstituci – a ani občasné výjimky to nezmění. Odmítněme rušení oslovení dámy a pánové, odmítněme společné toalety, a odmítněme volby pohlaví jako čiré nesmysly proti přirozenosti.

Přála bych si, aby nám nediktovaly nátlakové skupiny, které jsou zneužívány k tomu, aby nás děsily, rozeštvávaly a unavovaly, aniž říkají něco užitečného nebo přinášejí jakákoliv řešení. Typickým příkladem budiž hysterická a nemocná Greta, které svět věnuje tolik pozornosti, až pochybuji o zdravém rozumu toho světa.

Přála bych si, aby se Greta dostala do péče lékařů, kteří jí vrátí ono její dětství, a aby její rodiče byli popohnáni k odpovědnosti za to, co se svou dcerou nechali provádět. Ano, chraňme přírodu, chraňme náš svět, ale ne pod diktátem zmanipulovaných dětí křičících do mikrofonu nebo přilepujících se k asfaltu s nejnovějším mobilem v kapse a nechodících kvůli tomu do školy. Naslouchejme vědcům – těm, které neplatí žádná lobby, ale které si budeme platit sami.

Přála bych si, aby i v budoucnu vzdělání mělo stále svou hodnotu. To předpokládá, že zajistíme dobrý obsah studijních oborů a smysluplné zkoušky, ať odborné, maturitní nebo státnice, ať akademické nebo praktické, ať více či méně náročné podle typu studia, tedy napříč spektrem, aby každý mladý mohl sáhnout po tom, co ho baví a co zvládne. Nedevalvujme však studia rušením maturit, státnic a jakýchkoli zkoušek, protože ani jedny z nich sice nejsou všespásné, ale jsou motivací ke studiu a určitým stupínkem v osobní profesní kariéře, na které se dá stavět dál.

Přála bych si, abychom si vážili všech, kteří pracují, a nepreferovali ty, kteří nepracují a nikdy pracovat nebudou. Považuji za nespravedlivé, aby ti, kteří dnes a denně chodí do práce, vydělávali na ty, kterým se pracovat nechce, a ani se tím netají. Není správné, aby ti, co nejvíce křičí, měli výhody a privilegia na úkor těch, kteří křičet nemají čas, protože chodí denně do práce, starají se o děti, o domácnost, splácí své bydlení, uklízejí kolem svých domů… Je přece velmi jednoduché odlišit, kdo se ocitl v přechodné nouzi z jasných důvodů, a kdo má život na úkor ostatních jako životní program. Těm prvním je třeba podat pomocnou ruku, protože od toho jsme civilizovaná země, ale těm druhým je třeba říct jasné ne – protože civilizovaní nejsou oni. Není důvod, aby to bylo jinak.

Přála bych si, aby naši politikové měli úroveň. Aby netančili ve sněmovně na lavicích, aby nemluvili do mikrofonu sprostě, aby byli pokud možno u toho mikrofonu střízliví, aby hovořili jako vzdělaní lidé, aby se nenapadali v osobní rovině, tedy aby zvládali názorovou diskuzi jako lidé inteligentní, aby nevystrkovali svůj zadek na kameru, aby neuráželi prezidenta z důvodu jeho věku a zdraví, zkrátka aby byli více normálními a slušnými lidmi, protože normální a slušní lidé nic z toho nedělají, a když, tak ne do mikrofonu a ne před kamerami, ale v hlubokém soukromí.

Přála bych si, aby se v naší zemi nevyplácely ve veřejném sektoru mnohamilionové mzdy a odměny, jejichž výše je neomluvitelná. Naopak bych si přála, aby se finančně více podpořili jiní. Odborné profese, zejména lékaři, učitelé, a také starostové, hasiči apod., kteří nesou mnohem větší odpovědnost, než leckterý úředník a leckterý šéf veřejné instituce. Lékaři za naše zdraví, učitelé za kvalitní vzdělávání mladých, a starostové za dobrý výkon samosprávy, což je obrovsky důležité pro občany obcí a měst. Na těch šetříme, a manažeři státních institucí dostanou odměny leckde i desítky milionů korun – což je neodůvodnitelné.

Přála bych si, aby neziskové organizace mimo těch, které poskytují sociální a podobnou péči, neměly právo čerpat z veřejných peněz ani korunu. Ať si najdou sponzory, ať přispívají členové, ať si to odpracují. Nevidím důvod, proč bychom je měli financovat z peněz nás všech. Dokud to tak bude, budou vznikat obskurní a nesmyslné projekty, jejichž šéfové budou brát vysoké platy a vykazovat činnost, která je leckdy k pousmání – kdyby nestála miliony. Chce-li někdo provozovat spolkovou činnost, ať si ji provozuje – ale za své, ne za naše. Evropa je tam, kde je, právě proto, že začala financovat podobné party lidí, kteří si z toho udělali vlastní byznys – aby nemuseli, nedej bože, do normální práce, jako my všichni, které jim tu „legraci“ platíme.

Přála bych si, abychom dokázali podporovat jasné talenty bez ohledu na to, zda na to rodiče mají, nebo ne. Ať jde o sport, o múzy, o studium. Na to by měly být budovány fondy, aby se talentovaným dětem dostalo takové podpory, jakou potřebují. Ne každé dítě má to štěstí podpory své rodiny jako úžasná Ester Ledecká; věřím přitom tomu, že talentů je u nás dost, a že podepřít je by mělo být otázkou národní cti.

Přála bych si, abychom se zasadili sebevědomě o návrat rodinného stříbra do našich hranic – ať je to zemědělství či jiné obory. Tedy aby existence EU nebyla překážkou pro schopnosti a aktivitu našich zemědělců, farmářů a podnikatelů, kteří tu odjakživa byli, a náhle se nám vnucuje, abychom se jich zbavili. Vzali nám názvy, vzali nám často i obsah, a já s tím nesouhlasím. Kooperace napříč Evropou je dobrá věc, ale nesmí být záminkou k diktátu.

Přála bych si, abychom neničili podnikavost a kreativitu drobných živnostníků nebo prostě šikovných lidí. Dnes se boji vyšívačka prodat ubrus, aby nemusela mít za chvíli EET, o drobných pěstitelích nemluvě. Každý, kdo uživí vlastní prací byť jen sebe a svou rodinu, by si zasloužil podporu státního aparátu, ne naopak.

Přála bych si akceschopnou profesionální armádu, která by mohla zasáhnout v případě potřeby na hranicích i jinde. Peníze, které putují po miliardách do neziskových organizací a někam do Afriky, by měly být nasměrovány právě sem, abychom byli soběstační v otázce bezpečnosti. Co nebylo nutné kdysi, je nutné dnes, kdy některé členské státy bez souhlasu ostatních členských států EU sem pozvaly, pustily a živí tisíce našich přirozených nepřátel. Lidé v tísni nebudou za chvíli za našimi hranicemi, ale v našich hranicích – tedy tady doma. Je třeba se na to připravit.

Přála bych si více samostatné obce a města, jejichž orgány se budou volit většinovým systémem. To znamená, že lidé, kteří dostanou početně nejvíce hlasů od občanů obce či města, by vytvořili zastupitelstvo. Tedy žádné přepočty podle procentuálního zisku stran, což vytváří zastupitelstva tak, že to neodpovídá skutečné vůli lidí. Je to důležitější změna, než přímá volba starosty, která sama o sobě nic neřeší.

Přála bych si, aby byl výrazně zredukován formalismus ve prospěch zdravého rozumu. Například zákon o zadávání veřejných zakázek nutí zadávat firmám, které ve skutečnosti nechceme, jen proto, že nabídly nejméně, zatímco důraz by měl být dáván na kvalitu. Složitý proces brzdí termíny, a my jezdíme po tom, po čem jezdíme – nebo spíše stojíme. Čtyři sta žádostí o informace za tři měsíce od jednoho člověka je důkazem o tom, že zákon o svobodném přístupu k informacím už dávno neplní roli, pro kterou vznikl, ale stal se nástrojem šikany a politického, a někdy obchodního, boje. Jsme tak „buzerováni“ zákonnými ustanoveními, že už ani nemáme čas přemýšlet proč.

Přála bych si konec všech dotací. Dotace křiví všechno včetně charakterů, a zpětně se stávají nástrojem destrukčních kontrol dotovaných. Důvody následných sankcí, a často 100% jejich lichvářské penalizace, jsou až neuvěřitelné příběhy. Navíc se šlape po malých, zatímco k velkým se přistupuje nesmírně velkoryse. Dejme peníze přímo obcím do rozpočtového určení daní, a nenuťme je prosit o milodary. Obce nejsou poddanými, aby prosily. Na podporu veřejné správy mají právo, protože právo na samosprávu je ústavně chráněné. A chce-li stát, aby za něj pracovaly, měl by je zaplatit o to víc. O dotacích do soukromého sektoru vůbec nehovořím – to pro mne úplný protimluv, který nemá žádnou logiku ani opodstatnění.

Přála bych si, abychom se v rámci Evropy spoléhali na ty kolem nás, kteří nás respektují, ne na ty, kteří se nám snaží diktovat, nebo jednají bez ohledu na nás. Nesnažme se s naší malou zemí dělat velkou politiku, ale mysleme právě a jen na tu naši malou zemi, aby nedoplácela na rozhodování a bezohlednost těch velkých. Velmoci si hrají své hry, kterých my budeme vždy pozorovatelem, a proto se snažme hájit si své, ne světové. To své si ale obhajujme a chraňme důsledně, s hrdostí, sebevědomím a ve spojenectví s těmi, kteří o toto spojenectví budou stát. Nepodlézejme velkým, kteří nás kdykoli budou ignorovat. Naučme se být sami sebou, kteří hájí své území, své občany a své hodnoty. Odmítejme, že je to nacionální, protože to tak prostě není. Na svoji zemi a svůj domov máme právo, a nedejme si to nikým brát.

Přála bych si, abychom na školách hovořili s dětmi napřed o České republice, a až potom o Evropské unii.

Přála bych si, abychom nemanipulovali zcela nelogicky už od jeslí děti panenkami tmavé pleti, protože tmavá pleť je v Evropě stále výjimečná, stejně jako v Africe je zase výjimečná pleť bílá. Nechci, aby na půdu škol měli přístup politikové, a nechci, aby tam měla přístup jakákoli církev. Když budeme děti učit o církvích, pak to musí být pravdivě, a v rámci hodin dějepisu. A tak, jak nelze vynechat u katolické církve čarodějnické procesy, tak nelze u islámu vynechat teroristy. Škola má přinést informace, nemá vnucovat názory.

Přeji si toho hodně. Ale měla jsem pocit, že doba na 2000 slov je zase tady. Tak jsem je zkusila po svém napsat. Protože je slýchám kolem sebe, jen se nevysílají.

Jana Zwyrtek Hamplová

Navzdory délce textu - čtěte a dočtěte až do konce! Ale nečtěte, prosím jen "konzumně!"