Turkey

Muslimské zednářství – učení Fethullaha Gülena může zničit svět, anebo ho obnovit – 2. část

Írán/Sýrie/Blízký východ, Náboženství a materialismus, Politika, Sociální problémy, Totalita a policejní stát  

Obludný sen Erdogana

V Turecku jsem měl příležitost se nacházet jen pár dní po nezdařeném pokusu o státní převrat v pohraničním městě Kars na severovýchodě země. Právě zde, na hranici dvou bývalých říší – Ruské a Turecké – byla podepsána slavná Karská dohoda, která měla smířit zakavkazské republiky Gruzii, Arménii a Ázerbájdžán mezi sebou a i s Tureckem. Kars je také místem děje románu „Sníh“ nositele Nobelovy ceny za literaturu a nejznámějšího současného tureckého spisovatele Orhana Pamuka. Román je o tom, jak uvnitř tureckého vědomí do sebe zapadají a zároveň jsou v rozporu světské hodnoty a víra v Alláha.

Karský majdan

V ten den k oslavě vítězství nad pučisty na hlavní náměstí Karsu – mejdan – vyšly tisíce Turků. Všude byla vidět dobrá příprava: scéna, projektory, reproduktory, řečníci. Stejná shromáždění se současně konala i v dalších tureckých městech, ale v Karsu měla oslava zvláštní význam. Tank, obrněný transportér a vojáci v plné zbroji na hlavním náměstí města měli ukázat, že armáda je s lidem. Minimálně alespoň její velká část. Ty, kteří s lidem nejsou, již tou dobou vyslýchali a pravděpodobně i mučili ve věznicích po celé zemi.

[Ukázat prezentaci]

Galerie: Neúspěch puče byl orgány interpretován jako vítězství demokracie v zemi
Vojenská technika a vojáci plnili současně i zcela praktický cíl – ochranu centrálního náměstí Karsu slavícího „vítězství demokracie“. Tuto demokracii si lze těžko představit mimo světská zařízení v Turecku. A Kars je na rozdíl od kosmopolitních metropolí na západě země – Istanbulu, Izmiru, Efezu a dalších – konzervativní a religiozní. Třetina populace se skládá z neklidných Kurdů, kteří mají k světskému řízení státu a k osobnosti Erdogana postoj, mírně řečeno, skeptický.
Na stěně domu, která sloužila jako obrovská obrazovka přenosného projektoru, se objevila tvář tureckého prezidenta. Ve stejné době v TV ti, kteří zůstali doma, častěji viděli i jinou tvář. Islámský kazatel Fethullah Gülen v zacykleném videu zvedal ruce nahoru, spoštěl je dolů a znovu zvedal. Tyto záběry, mnohokrát opakované, měly do myslí Turků vtisknout obraz nepřítele státu číslo 1 přesně takhle – jako fanatika v meditativním opojení.

Gülen – následovník Saida Nursî, současníka Atatürka a jeho hlavního oponenta. Mustafa Kemal Atatürk, vyčistiv turecký systém vzdělávání a státního řízení od „islámského otroctví“, si tím získal příznivce, ale i nepřátele. Spojil se s Nursîm.

Obr. Said Nursî
Jím vytvořené hnutí představuje modernistický proud islámu, který staví proti sobě konzervativnísaláfity, alavity i wahhábity. Nursismus předpokládá vzdělání, nejsou mu cizí trendy pokroku a podporuje náboženskou toleranci.
Gülen propustil učení Nursîho přes vlastní nazírání světa, zmodernizoval ho, učinil flexibilnějším apraktičtějším. Osobně se se Seidem Nursîm neznal, nesvazovalo je těsné přátelství. To v jistém smysluv něm osvobodilo energii jeho osobnosti k vytvoření svého vlastního učení – gülenismu.

Kdo chce změnit svět k lepšímu a přiblížit světlou budoucnost, je povinen správně srovnatsvou vůli, mentální síly a materiální možnosti s realitou okolního světa a výzvami své doby. V opačném případě ho jeho angažovanost ve víru globálních procesů může zničit — Fethullah Gülen

„Poslední“ převrat

Když armáda v noci na 16. července vzala pod kontrolu turecký státní televizní kanál TRT, moderátorkas nápovědou předčítala nikoli jí napsaný text, v němž ani jednou nezaznělo slavné „inshallah“ („dá-li bůh“), za čímž by se jinak snadno dal odhadnout styl příznivců islámských pořádků. Ale byly tu neustálé odkazy na projevy Atatürka, tak typické pro lid vojenský. Bývalý imám Gülen se nijak neprojevil ani před, ani během a ani po pokusu o vojenský převrat.

A přesto právě on byl Erdoganem nazván organizátorem puče. Armáda je podle Erdogana jen nástrojem využívaným gülenisty, kteří pronikli do této zdánlivě nedobytné struktury. Faktem je, že od dob Atatürka byl systém přípravy vojenského personálu v Turecku uzavřen pro lidi z ulice. Kvojenskému stavu se zde připravuje od mládí, armáda má své školy, univerzity a vojenské tábory.Nicméně podle Erdogana g&uu ml;lenisti pronikl i tam.
V povědomí veřejnosti turecká armáda nejsou jen lidé, kteří se odlišují uniformou, ale jsou to ochránci světského pořád ku. Veřejnost k nim vždy měla uctivý postoj. Minimálně dosud tomu tak bylo.
Ale všechno se změní, domnívá se ázerbájdžánský politolog Ilgar Belizade. „Chcete-li pochopit, co se děje dnes, nemůžeme myslet jen v kategorii dvacetileté, či dokonce desetileté minulosti. Za poslední desetiletí se Erdoganovi podařilo udělat z umírněného islamismu v Turecku mainstream. Myšlenka světskosti, stejně jako obraz Atatürka postupně mizí, a s tím se smířili i lidé z armády,“ – je přesvědčen tento ázerbájdžánský politolog.

Obr. Ilgar Belizade
Dosáhnout toho Erdoganovi v mnoha ohledech pomohl právě Gülen: flexibilita jeho učení vysvětluje přitažlivost nastaveného souřadnicového systé ;mu pro mnoho Turků, kteří již nebudou muset volit mezi pevnými pravidly šaría a radostmi, které přináší sekulární svět.

Říkal jsem to dříve a zopakuji to ještě jednou: republikové zřízení a sekularismus, které slouží dobrým cílům, jsou Allahem požehnány — Fethullah Gülen

Slova jednou Gülenem pronesená z obrazovek televizorů, ukázala, že tento imám dokázal spojit nespojitelné, čímž si koupil současně podporu světské moci i islamistů.
„V Turecku proběhly tři vojenské převraty – v letech 1960, 1971 a 1980 – a všechny tři byly úspěšné,“ -pokračuje Ilgar Belizade. Neúspěch posledního puče svědčí o tom, že armáda už není, co bývala, v armádě je rozkol, a právě tento rozpor se stal hlavní příčinou vojenského neúspěchu.“ Vojáci se tu noc opravdu chovali nerozhodně a nesoudržně a neozbrojení Turci, kteří vyšli na zavolání Erdogana doulic, zastavovali tanky a prováděli zatýkání vojáků.
Ale proč v takovém případě Erdogan z puče výslovně obvinil Gülena a ne vojenské velení? – „To by se rovnalo boji s kladivem, a ne s rukou, která ho drží,“ – odpovídá na otázku Belizade. – „Armáda může převzít moc, ale nemůže řídit zemi – nemá prostě žádné takové manažerské zdroje. Soudě podle všeho právě gülenisti se měli na základě dohody s armádou po svržení Erdogana chopit moci. A v tomto smyslu se události z 15. – 16. července měly stát „posledním převratem“ v historii moderního Turecka,“ – domnívá se politolog.

Démonizace Gülena je také promyšlený taktický tah Erdogana. Tím, že nechal uvěznit generály, se nepostavil proti armádě, stále ještě vlivné a nebezpečné síle, ale pouze pronásleduje gülenisty v jejich řadách. Zatýkáním učitelů a univerzitních učitelů nebojuje s jinak smýšlejícími, ale pouze s rakovinným bujením gülenismu poutajícím Turecko.
Ale proč jediný kazatel vzbuzuje v prezidentovi strach větší, než věčná hrozba vojenského převratu?
Odpověď na tuto otázku do značné míry spočívá ve zvláštnosti osobnosti Gülena a jeho učení. Teolog, který svého času kolem sebe shromažďoval davy posluchačů na ulicích Istanbulu, proslul jako velkolepý řečník.
Jeho vystoupení, tak emocionální, že ležela na hranici mezi kázáním a vynikající hereckou hrou, zcela uhranula posluchače. Ve své době se v Turecku stal ztělesněním moudrosti, ikonou.

„Jednou například vystupoval před svými příznivci a jedl přitom pomeranče,“ – vypráví Elchan Šachinoglu, vedoucí analytického centra Atlas v Ázerbájdžánu. – „Slupky od pomerančů házel do davu posluchačů a lidé je sbírali, odnášeli domů a chránili jako vzácnost.“ A podobných příběhů bylo hodně.
pokračování příště…
Zdroj: http://ukraina.ru/exclusive/20161214/1017998610.html
Další části: http://www.nwoo.org/?s=Muslimsk%C3%A9+zedn%C3%A1%C5%99stv%C3%AD

---