Lidé v Aleppu čekají na evakuaci z města.
• foto:
ČTK
Bylo
by naivní chtít po mainstreamových médiích zcela objektivní
zpravodajství. Zpravodajství a publicistika se dělají za peníze a ten,
kdo platí, si může diktovat i podmínky. Je otázkou kde jsou meze ohýbání
pravdy za peníze a kdo je vlastně tím, kdo financuje veřejnoprávní
média. Pokud k ohýbání pravdy dochází pomalu a dlouhodobě, ani si toho
nepovšimneme. Po čase pak nevěřícně zíráme na propast mezi tím, jak jsou
tytéž zprávy podávány v různých částech světa, a toneme pak v
rozpacích, kde se vlastně nachází pravda.
reklama
Od počátku
syrských událostí, nazvěme je pracovně „syrskou krizí“, neboť skutečně
nejsou ani občanskou válkou, ani povstáním, zpravodajství jednotlivých
zainteresovaných stran vykazovala vysoký stupeň propagandy a poměrně
málo skutečně nezávislé a objektivní žurnalistiky.
Budování předpokladů pro „zdárný“ průběh krize
Syrská krize byla připravována dlouhou
dobu. Již od konce 90. let existovaly ve všech zemích západního světa
závažné administrativní překážky pro vývoz určitých technologií a
vojenského i bezpečnostního materiálu, a to i bez mezinárodně zavedených
nebo uznaných sankcí. Prostě taková nevyhlášená, šedá obchodní válka,
která se vedla s cílem oslabit bojeschopnost syrských ozbrojených a
bezpečnostních sil.
Naprosto stejně si západní země počínaly i
vůči Iráku, který po první válce v Zálivu, kdy otupily ostří jeho
armády a letectva, postupně po dlouhých dalších 12 let vystavily sankcím
na dovoz čehokoliv, kromě potravin a základního spotřebního zboží. Ve
chvíli protiprávního a neautorizovaného úderu ozbrojených sil Spojených
států a Velké Británie proti Iráku už jeho armáda existovala pouze na
papíře.
Zároveň s opotřebovávací obchodní válkou
byla proti Sýrii zahájena i další, stále důležitější součást moderních
krizových scénářů – propagandistická kampaň, zaměřená zejména na
rozdělování obyvatelstva a na postupnou antagonizaci těchto skupin. V
tomto bodu už byly s krizemi v zemích Blízkého východu dlouholeté
zkušenosti – zejména z občanské války v Libanonu, která postupně
přerostla v hlubokou krizi, ne nepodobnou té dnešní syrské.
V této části její architekti jednoznačně
vsadili na pestrou náboženskou mozaiku blízkovýchodních zemí, kde po
dlouhá staletí vedle sebe existovaly různé konfese, náboženské skupiny a
církve. Zatímco v libanonské krizi v letech 1975–1990 podporovaly
západní země (poměrně logicky) spíše většinové křesťany a později u
sunnity proti ší’itům a drúzům, v průběhu irácké krize (která v podstatě
trvá od roku 1990 dodnes) podporovaly Spojené státy od počátku zejména
většinové ší’ity a do jisté míry i sunnitské Kurdy proti vládnoucím
sunnitským Arabům.
V Sýrii potom vsadili na většinové
sunnity, kteří měli „povstat“ proti vládnoucí ší’itské odnoži aláwitů,
podporované křesťany. Infiltrace sunnitského obyvatelstva v Sýrii
probíhala především po linii náboženské, indoktrinací poutníků a
praktikujících sunnitů, prostřednictvím saúdskoarabských, katarských a
kuvajtských peněz a s tichou podporou Američanů, kteří dávali stále
viditelněji najevo, že obhájcem zájmů syrských sunnitů bude nadále právě
Saúdská Arábie.
Vypuknutí krize a její zasazení do globálního kontextu
Na tomto místě je potřeba zmínit jeden
důležitý prvek politického uspořádání všech zemí Blízkého a Středního
východu a severní Afriky. Tím je řečeno arabsky „rajís al-masírá“,
neboli „vedoucí pochodu“, tedy jejich nejvyšší politický představitel,
zpravidla prezident nebo monarcha. Jeho pravomoci jsou absolutní, je
nekritizovatelný a ikonicky zbožštělý. Je symbolem země, stejně jako
její vlajka nebo hymna. A je úplně jedno, zda se jedná o egyptského
prezidenta, nebo saúdskoarabského krále, princip výkonu jeho moci je
vždy stejný.
Od jara 2011 probíhaly v mnoha arabských
zemích zvláštní procesy. Zvláštní proto, že vypukaly pouze v zemích
sekulárních, bez jediné výjimky v zemích s prezidentským systémem.
Tunisko, Egypt, Libye, Jemen a Sýrie se náhle, téměř souběžně, zmítaly
ve spirále sektářského násilí, občanské války nebo masových demonstrací.
Padali mnohaletí matadoři politických kolbišť bin Alí, Mubárak a Sáleh.
Bylo nutně potřeba tyto procesy nějak
odůvodnit a najít referenční body, vedoucí k nastolení nových poměrů.
Jako houby po dešti vznikají různé, převážně exilové organizace,
osobující si právo zastupovat občany cílových zemí. V některých zemích
současně vznikají ohromnou rychlostí i bojové jednotky „opozice“,
tvořené zpočátku indoktrinovanými obyvateli domácího původu, postupně
však stále častěji zcela závislé na přísunu zahraničních bojovníků,
ponejvíce z Maroka, Libye, Čečny, ale i z Kosova nebo středoasijských
postsovětských zemí (většinou rekrutovaných z geril a teroristických
skupin, financovaných Saúdskou Arábií).
V tuto chvíli nastupují i vůdci
„demokratického světa“ s rozhodným prohlášením. Podle nich ztratil Asad
legitimitu k vládě nad Sýrií a musí odejít. Na otázku, o jaká právní
ustanovení nebo ověřená zjištění se v těchto svých prohlášeních opírali,
nám dodnes dluží odpověď například odcházející prezident Obama,
tehdejší ministryně zahraničních věcí a neúspěšná prezidentská
kandidátka Hillary Clintonová, dnes už bývalý britský premiér Cameron
nebo tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí Fabius.
Aby se potom Sýrii bojovalo s ozbrojenci
ještě hůře, nastupují sankce. A nejenom na vojenský materiál, ale
například i na syrské aerolinie, ropné společnosti, státní rádio a
televizi. Sankce se zavádějí proti všem syrským bankám, čímž prakticky
znemožňují provedení jakékoli transakce, včetně nákupu přístrojů pro
nemocnice nebo léků. Lodní dopravu do Sýrie nelze pojistit (to zařídil
britský Lloydův registr), letecká doprava nefunguje a většinu pozemních
hraničních přechodů obsazují teroristé. Život v zemi se zastavil a vláda
má stěží na to, aby uspokojovala nejzákladnější životní potřeby svých
obyvatel. Na územích obsazených teroristy probíhá úplná dekonstrukce
továren a provozů, jejich strojní vybavení je rozprodáno na trzích v
Turecku. Vlny běženců z Iráku posilují lidé vyhnaní z vlastního území,
kteří dále zatěžují škrcenou ekonomiku.
Naproti tomu teroristé dostávají vše, co
potřebují k ničení země – zbraně, munici, materiál, logistiku, peníze,
čerstvé bojovníky, ano, navíc i podivuhodně kvalitní zpravodajské
informace. Na scéně se objevuje tzv. Islámský stát v Iráku a v Šámu,
odporná karikatura, mající představovat se svými spektakulárními
vraždami v přímém přenosu jakéhosi strašáka pro lidi. Navíc strašáka se
skvělou publicitou a s téměř neomezeným přístupem do hlavních západních
médií. Vždy, když se ptáme, jak lze dokázat, že západní země vlastně
nikdy nechtěly s tzv. Islámským státem bojovat a už vůbec ne jej
porazit, vzpomeňte si, jak rychle dokázaly jejich banky zablokovat
nejenom pohyb, ale i veškerá aktiva suverénních států (Iráku, Libye,
Sýrie). V případě tzv. Islámského státu, přestože jsou známy jak
odesílatelé, tak i příjemci financí, se o takové možnosti zablokování
aktiv a pohybů zatím nezačalo ani diskutovat.
Bod obratu a cesta k nápravě
Vojenská pomoc Ruské federace Sýrii přišla
nepochybně v hodině dvanácté. Bez ní by už tato krásná země byla
parcelována mezi různé frakce a největší část jejího území, včetně
většiny ropných a plynových zdrojů, by ovládali krvaví klauni z tzv.
Islámského státu a jejich souputníci. V syrské krizi hrál však významnou
roli ještě jeden důležitý faktor. A tím byl časový posun libyjské krize
vůči syrské a spěch, s nímž se západní politici potřebovali zbavit
Mu’ammara Kaddáfího.
Zmatek a anarchie, které následně ovládly
Libyi, totiž vytvořily onen nechtěný precedens pro Syřany. Prostí lidé i
elity viděli, kam Libyi přivedlo Západem vychvalované „tažení za
demokracii a lidská práva“ a odstranění léta fungujícího státního
systému. A proto se valná většina Syřanů rozhodla (a přitom mnozí z nich
mohli mít na stranu BAAS i na její představitele smíšené názory), že
bude raději bránit svojí zemi a nedovolí její další drobení. Byl to
právě onen katastrofální krach Západem řízené změny režimu v Libyi,
který zachránil Asada, Sýrii i drtivou většinu jejích obyvatel.
Je zbytečné vypočítávat zde všechna ta
tažení a vojenské operace, kterými nás média a propaganda denně
zavalují. Je však potřeba asi říci, že pád Aleppa se stal, po vyčištění
Damašku a Homsu, dalším důležitým bodem obratu. Po pěti letech bojů bylo
osvobozeno druhé největší město Sýrie, centrum průmyslu i obchodu,
město, ke kterému se kromě Arabů vztahují především Turci a Arméni, ale i
Syřané, Kurdové a Turkméni. Zprvu kyselá, později až hysterická reakce
západních médií hlavního proudu, hojně citovaných českou žurnalistickou
obcí, reagující na postupné osvobozování města, signalizovala usilovnou
snahu (stejně jako před dvěma lety v případě Homsu) o vyproštění
vojenských poradců a instruktorů ozbrojených skupin na území města.
Kšeft, na který výměnou za bezproblémovou kapitulaci těchto skupin
nakonec Syřané i Rusové přistoupili, jistě nikomu ke cti sloužit nebude,
ale nepochybně ušetřil mnoho životů a deeskaloval tenzi mezi čtyřmi z
pěti stálých členů Rady bezpečnosti.
Co bude dál? Syrskou armádu a její
spojence (mezi něž za hrobového ticha západních médií přibyla tento
měsíc i nejlidnatější a nejvýznamnější arabská země, Egypt) čeká
vyčišťovací akce na sever od Homsu a od Hamá a rozhodující útok na
hlavní baštu teroristů z organizace Džabhat Fáteh aš-Šám (dříve Džabhat
Nusrá), provinční město Idlíb a okolní území. Kapsy odporu existují
stále i na jihu země, tam, kde byl zinscenován začátek syrské krize na
jaře 2011. Největší boj potom Sýrii čeká na východě země, kde podél toku
řeky Eufrat roztáhl svoje chapadla tzv. Islámský stát. Zde se také
nacházejí životně důležité zásoby ropy a zemního plynu, pěstuje se zde
bavlna, ovoce, zelenina i obiloviny. Na obzoru však již začalo svítat,
neboť obyvatelé západních zemí, probouzející se z těžkého snu vlastní
rozbředlé korektnosti a licoměrnosti, mezitím mění jednu vládu za druhou
a překreslují politické mapy svých zemí. Co je však pro nadcházející
období bojů i rekonstrukce nejdůležitější, je odhodlání lidí. Nikdo
totiž není hroznějším protivníkem než občan bránící svou rodinu, národ a
vlast. A Syřané, ti nepříliš bojovní, kulturní a konciliantní Syřané,
to dokazují už více než šest let.
No comments:
Post a Comment