Wednesday, February 14, 2018

Socialism x capitalism

ing. František Nevařil o socialismu

14.02.2018 17:33

Poznámka redakce: autor tohoto textu, skutečný František Nevařil, zemřel v roce 2017 ve věku 90 let. Tato poznámka je zde kvůli hyeně, která se za něj ve zdejších diskusích vydává a uvádí čtenáře v omyl manipulacemi a polopravdami.

Ing. František Nevařil, CSc. - písemný podklad pro účastníky

Vratimovský odborný seminář sleduji už řadu let a jsem o něm informován od svých přátel. Budu rád, když alespoň malým dílem přispěji k jeho úspěšnému průběhu.
                             S přátelským pozdravem
                                                                   ing. František  Nevařil, CSc


Více zde: https://vratimovskyseminar.webnode.cz/vystoupeni-2014/ing-frantisek-nevaril-csc-pisemny-podklad/

Ing. František Nevařil, CSc. - písemný podklad pro účastníky

Vratimovský odborný seminář sleduji už řadu let a jsem o něm informován od svých přátel. Budu rád, když alespoň malým dílem přispěji k jeho úspěšnému průběhu.
                             S přátelským pozdravem
                                                                   ing. František  Nevařil, CSc


Více zde: https://vratimovskyseminar.webnode.cz/vystoupeni-2014/ing-frantisek-nevaril-csc-pisemny-podklad/

Ing. František Nevařil, CSc. - písemný podklad pro účastníky

Vratimovský odborný seminář sleduji už řadu let a jsem o něm informován od svých přátel. Budu rád, když alespoň malým dílem přispěji k jeho úspěšnému průběhu.

S přátelským pozdravem, ing. František  Nevařil, CSc

Hospodaření zločinných komunistů


V Britských listech probíhá zajímavá a užitečná diskuse o možných limitech svobody slova v demokracii. Na první pohled je vše jasné – žádné by být neměly. Trestat se nesmí názory ale jen činy. Ale aniž bych chtěl tento závažný princip relativizovat, nabízí se mně současně i řada pochybností. Nelze přece dovolit beztrestně veřejně vyjadřovat třeba průkazné lži a po-mluvy, vyzrazovat obchodní nebo státní tajemství, nebo okolnosti narušující vyšetřování trestných činů. Ani nabádat k porušování platných zákonů, což ovšem nesmí omezit jejich kritiku. Pochybnosti mám už ale například také o zákazech typu „podněcování rasové nebo třídní nenávisti“ a podobně, což mně silně připomíná odsuzované zákazy „hanobení socialistického zřízení“. Nejsem si vůbec jistý pokud by šlo o výzvy k občanské neposlušnosti. A za zcela nejasné a snadno zneužitelné považuji odmítání veřejných, často velice nezávislých avšak obecně „nepřijatelných“ vyjádření a diskuzí o rasismu, extremizmu či nacionalizmu. V této oblasti už totiž působí mnoho obecně přijatých klišé a do hry bohužel vstoupily i nejrůznější jednostranné státní, etnické a náboženské zájmy. Tady už zákazy hraničí i se zastrašováním.

Takových neoprávněných omezování svobody slova je ovšem v naší „demokracii“ mnohem víc. V našich podmínkách k nim patří třeba zatím nenapsaný zákaz pouhého sdělování čehokoliv pozitivního, čeho se v nedávné minulosti v Československu dopustil minulý komunistický režim neboli „totáč“. Takové informace nepatří do hlavního proudu. Naopak přípustná je jen a jen jeho důsledná kritika. Velice žádané je proto odhalování dalších a dalších jeho zločinů, nepravostí a neschopnosti. Platí tu jediná předem zadána pravda, totiž že byl ekonomicky zcela neúspěšný a zločinný, a že z těchto důvodů definitivně ztroskotal. Účinně tu působí nenapsaný ale funkční pokyn jak se o tom má mluvit, psát i tvořit historie.

Tady se nechci odvolávat na řadu dosavadních a většinou ututlávaných průzkumů, podle nichž třeba více než polovina lidí a pamětníků v České republice i na Slovensku nyní naopak uznává, že se jim tehdy žilo lépe. Chci ale uvést pár základních a myslím velice důležitých a průkazných faktů o této době, které se k občanům pořád nedostávají a které by ale měli znát. Především pokud jde o nejsouhrnnější výsledky hospodaření režimu v letech 1948 až 1989. Obecně je dnes přijímán až vnucován princip, podle něhož mírou schopností, úspěšnosti a prospěšnosti jednotlivců je růst jejich osobního bohatství, jejich majetku. Což ovšem potom platí i pro stát, tedy i pro bývalé Československo.

Takže jak to ve skutečnosti bylo. Faktem je, že při nástupu „totáče“ mělo Československo souhrnný majetek ve výši odpovídající asi 400 mld. Kč. Samozřejmě bez hodnoty pozemků, kulturního a historického dědictví (památek i jejich mobiliáře) a armádní výzbroje. Do konce roku 1989 tento majetek čili národní jmění vzrostl na zhruba 3 biliony Kč, tedy více než 7,5 krát (z toho v České republice 5,8 x, a na Slovensku 11,4 x), a to při pětinásobném zvýšení úrovně osobní spotřeby obyvatelstva. K tomu by bylo třeba ještě připočítat dalších asi za 200 mld. moderní armádní výzbroje (měli jsme třeba více než 400 bojových letadel). To vše je počítáno ve srovnatelných cenách (r. 1989) a po odpočtu opotřebení výrobních fondů. Tedy tyto hodnoty vyjadřují skutečný fyzický růst a stav celkového národního majetku. Reálně existující a využívané stavby, budovy, stroje a zařízení, žádné fiktivní burzovní bubliny. Z toho na veřejnoprávní (státní a komunální) vlastnictví v r. 1947 připadalo zhruba 55 až 58 %, v r. 1989 pak zhruba 65 až 70 %. Zbytek byl družstevním a hlavně osobním majetkem (většinou šlo o soukromé obytné domy).

Toto národní jmění bylo stoprocentně v domácím vlastnictví, takže celý jeho růst byl pořízen výhradně a beze zbytku z výsledků vnitřní práce občanů. Pokud zahraniční vlastníci v těch dobách uplatnili pod záštitou svých států nároky za poválečné znárodnění jejich majetků, všechny tyto požadavky byly mezitím na základě mezistátních smluv plně vypořádány (včet-ně Německa, Rakouska i USA).

V té souvislosti je nutno odmítnout několik zcela zásadních běžně tradovaných „nepravd“, zejména že:

- komunisté tento majetek získali hlavně znárodněním. Ve skutečnosti toto proběhlo převážně v předchozím demokratickém období let 1945 až 1947. Po únoru 1948 proběhlo jen dodatečné znárodnění většinou zastaralých a často dokonce předlužených krcálků drobných podnikatelů a řemeslníků v obchodě, stavebnictví a službách (podobný majetek zemědělců přešel postupně do Jednotných zemědělských družstev a byl přeměněn na jejich osobní podíly), při-čemž celková hodnota takto „ukradeného majetku“ nepřesáhla určitě 24 až 25 mld. Kčs, resp. jen o něco víc než šest a půl procenta tehdejšího souhrnného národního jmění;

- zanechali za sebou dluhy. Koncem roku 1989 však nejenže neexistoval žádný veřejnoprávní dluh, ale naopak polistopadový režim převzal finanční aktiva ve výši asi 85 mld. Kč. K tomu navíc asi 107 tun měnového zlata. Pokud šlo o tzv. hrubý zahraniční dluh, ten nepřesáhl výši 500 US dolarů na obyvatele, přičemž ale i tak byla celková devizová pozice státu aktivní asi 23 mld. Kč;

- zanechali znehodnocené podnikové úvěry. Bylo to ale právě naopak, protože koncem r. 1989 čs. ekonomika měla jen asi za 700 mil. Kčs úvěrů nesplácených ve lhůtě (tj. dubiozních, dnes by se řeklo „klasifikovaných“ úvěrů), což reprezentovalo jen asi 0,13 % z jejich celkového objemu. To bylo více než zanedbatelné. Neexistovala žádné mezipodniková zadluženost (nedodržení termínů splatnosti vzájemných pohledávek);

- podniky údajně nefungovaly a nebyly efektivní.. V naprostém rozporu s tímto tvrzením je ale fakt, že čs. národní hospodářství v r. 1989 vykázalo asi 150 mld. Kč zisku, čili nevídanou rentabilitu v průměrné výši 9,6 % (v ČR 10,7 %, v SR 7,1 %) z hodnoty základního kapitálu. V rámci toho banky a pojišťovny dosáhly 24,3 mld. Kčs zisku. Bez těchto dlouhodobých výnosů by samozřejmě nebyl uváděný vzrůst hodnoty národního majetku vůbec možný.

Z toho plyne, že tak zatracované a odmítané společenské (státní a komunální) vlastnictví produkčního majetku a centrální plánování přes všechny svoje chyby a nesmysly bylo v bývalém Československu ekonomicky vysoce úspěšné. Zejména pokud jeho výsledky porovnáme s výsledky obdivovaného kapitalismu restaurovaného v České republice po roce 1989. Předem nutno podotknout, že současná statistika je na srovnatelné údaje velice chudá a daleko nespolehlivější než její někdejší „komunistická“ data. (poslední údaje ČSÚ jsou k dispozici za r. 2006, tedy za 17 let vlády kapitalismu), zejména pokud jde o fakta týkající se majetků. Proto se tu nelze bohužel obejít ani bez odborných odhadů. V prvé řadě to platí už pro přepočet výchozích hodnot (r. 1989) na současné ceny, které vzhledem k výrazné inflaci v průběhu těchto let se do konce r. 2006 zvýšily nejméně na pětinásobek. Každý si může konečně sám zhruba spočítat jak se v tomto období zvýšily ceny bytů, domů, dálnic a podobně, které tvoří základ ocenění hodnoty národního majetku.

Navíc už lze srovnávat pouze vývoj v České republice. Na ni v r. 1989 připadalo z čs. národního jmění asi 2,1 bilion Kč, tedy v dnešních cenách nejméně okolo 10,5 bil. Kč (přepočteno 5 x). Skutečný čistý věcně zhruba srovnatelný majetek tzv. domácích rezidentů koncem r. 2006 dosáhl výše 13,1 bil. Kč (po odpočtu jeho zadlužení) a byl podle toho vyšší asi o 1/4. Za 17 let kapitalistického hospodaření je takový přírůstek ve srovnání s „totáčem“ rozhodně velice malý až nepodstatný, pohybující se dokonce v rámci možné statistické chyby. Hlavně však vůbec nevypovídá o skutečném stavu domácího národního majetku, protože k rezidentům už dávno patří mnoho v ČR „usedlých“ či zaregistrovaných cizích firem a cizinců. Lze tedy vlastně říci jen to, že jde o výši majetků na území České republiky. Z dostupných údajů však nelze zjistit, jaký podíl z tohoto majetku nyní připadá na domácí občany a instituce. Protože ale v české ekonomice a o ní rozhodují dnes zcela převážně zahraniční vlastníci (viz dále) odůvodněně předpokládám, že jeho nynější výše je mnohem mnohém nižší, než byla jeho původní výše zmíněná „komunistická“ hodnota.

Lze jen usuzovat, že dnes by bylo nutno odečíst při nejmenším výši zahraničních přímých a portfoliových investic ve výši 2,4 bil. Kč, což už by uváděnou současnou hodnotu domácího majetku snížilo na reálnějších 10,7 bil. Kč. Ani to však zdaleka neodpovídá skutečnosti. Spolehlivější by snad bylo odečíst poctivě propočtenou hodnotu mezitím privatizovaného společenského majetku zahraničním majitelům, takový údaj však není dostupný. V každém případě ale je nesporné, že skutečně národní jmění ČR se za tuto dobu zřejmě nejen nezvýšilo, ale dokonce s velkou pravděpodobností významně pokleslo; že bylo mezitím ve významné míře prohospodařeno.

A už zcela propadlo hospodaření veřejnoprávní¨- státu a komunálních orgánů (krajů, obcí), neboli podle dnešní terminologie vládních institucí. Tehdejší výše takového majetku reprezentovala v ČR nejméně 1,4 bil. Kč (65 %) z celku, což by dnes odpovídalo zhruba 7 bil. Kč. Místo toho mají údajně celkový majetek (po odpočtu dluhů) jen ve výši 4,8 bil. Kč. A to už zahrnuje i dříve neevidované a nezapočtené hodnoty části pozemků, cenností, nehmotných aktiv a podobně. Z toho plyne, že už do konce roku 2006 stát a jeho orgány nejméně za 2,2 bil. Kč původního společenského majetku prošustrovaly. Nehledě k dalším škodám vzniklých ze ztrát značné části mobiliáře a pokračujícího znehodnocení našich památek, prodejů nebo předání části státních a komunálních pozemků a likvidace mohutné armádní výzbroje. Protože od té doby zahraniční i domácí dluhy „vládních institucí“ dále a pořád rychleji rostou, situace se mezitím nesporně dále zhoršila a tyto ztráty se do dneška ještě dál výrazně zvýšily.

Odedávna platila klasická zásada, že dobrým hospodářem je ten, kdo nastupujícím generacím předával víc než sám na začátku získal. Je zřejmé, že za období rovnající se už skoro polovině doby „totáče“ nový kapitalistický režim, opírající se o soukromé vlastnictví a volnou ruku trhu, prohospodařil co mohl. Soukromí vlastníci i zahraniční kapitalisté tedy ekonomicky ve srovnání s předchozím režimem ke všeobecnému překvapení zcela zklamali. Nejen, že pře-vzatý národní majetek byl převážně v procesu restitucí a hlavně privatizací prošustrován a rozkraden, ale po převratu prodělala a prodělává česká ekonomika soustavný rozvrat. Zejména to prokazuje fakt, že

- národní hospodářství už dávno převážně ovládají zahraniční vlastníci. Mají v rukou skoro celý bankovní a pojišťovací sektor, zhruba 2/3 obchodních činností a nejméně ze 45 až 60 % i celý výrobní sektor. Rozhodují nejméně o polovině zaměstnanců, 75 % vývozů a až 90 % dovozů, jakož i o našich vlastních úsporách. V r. 2007 bylo do ciziny odvedeno na ziscích, dividendách a za práci nerezidentů přes 360 mld. Kč (pravda, část z toho byla zpětně v ČR reinvestována, aby jim přinesla ještě další výnosy);

- došlo k mimořádnému nárůstu zahraničních dluhů.. Jen do konce r. 2007 vzrostly na 1,3 bil. Kč, tedy asi na 6.600 US dolarů na obyvatele (proti r. 1989 více než 13 x). K tomu je ale třeba navíc připočítat i výši přímých i portfoliových zahraničních investic, které nejsou ničím jiným než specifickým vnějším dluhem krytým věcným majetkem (podniků, bank) patřícím na našem území cizím vlastníkům. Tato specifická zadluženost v tomtéž období a to z ničeho vyrostla na skoro 2,4 bil. Kč. Dohromady jde tedy o celkový dluh ve výši 3,7 bil. Kč, tedy 18.200 USD na obyvatele. Oproti období konce „komunistického marasmu“ to reprezentuje zvýšení v USD zhruba na 35 ti násobek (v korunách dokonce na 47 násobek) a zakládá nám na pěkný ekonomický průšvih, možná už v blízké budoucnosti. Na jednoho obyvatele včetně kojenců tak připadá budoucí závazek vůči cizině odpovídající nejméně 350 tis. Kč (čtyřčlenná rodina tedy podle toho dluží "venku" 1,4 mil. Kč);

- stát a lokální orgány (kraje, okresy, obce) nyní místo převzatých finančních rezerv, které by měly dnes hodnotu asi 425 mld. Kč, resp. pokud jde o podíl připadající na ČR okolo 280 mld. Kč, jsou dnes vysoce a asi už i neúnosně zadluženy a růst těchto dluhů se také ještě pořád zrychluje. Je reálné očekávat, že do konce r. 2009 se zvýší dluh státu zhruba na nějakých 1,2 bil. Kč, ne-li víc. Připočteme-li k tomu dluhy komunální a také nevypořádanou ztrátu České národní banky, která už sama přesahuje 200 mld. Kč, tak už půjde dohromady až o 1,6 bil. korun. To znamená, že jen na hotovostech bylo takto prohospodařeno za dvě desetiletí celkem skoro 1,9 bil. Kč, což se rovná téměř 200 tisícům na obyvatele (počítáno včetně kojenců). Za tuto nominální cenu se v osmdesátých letech dal postavit rodinný domek. Navíc jsme také přišli o skoro všechno měnové zlato. K tomu není co dodat;

- došlo k ohromné ztrátě efektivnosti národního hospodářství. Podle podmínek r. 1989 by dnes měla česká ekonomika ročně vykazovat nejméně 700 až 800 mld. Kč zisku. Místo toho se od r. 1994 propadla do celkové ztráty a až do r. 2000 se situace nezlepšila. Další údaje už (proto?) nejsou publikovány. Výsledky dnešních bank, byť docílené lichvářskými až vyděračskými metodami (např. předraženými poplatky, které dříve v podstatě vůbec neexistovaly) naznačují, že v tomto směru k zásadnímu obratu ani v posledních letech nedošlo. Podle in-formace z jejich kruhů údajně totiž budou mít v r. 2009 banky 30 až 50 mld. Kč zisku. Ve srovnání s výsledkem r. 1989 by ale měly v současných cenách docílit nejméně 110 až 115 mld. Kč (včetně pojišťoven). Přitom banky jsou považovány za jakési vlajkové lodi výnosnosti kapitálu. Takže zřejmě nic moc…;

- také naše produkční a obchodní podniky a živnostníci se dostali do značných potíží, a to ještě před nástupem současné hluboké krize. Propadá se zejména průmyslová a stavební jakož i zemědělská výroba, došlo už k likvidaci celých dříve vyspělých odvětví (kožedělný, obuvnický, textilní, oděvní, sklářský i cukrovarnický průmysl, těžké strojírenství, zemědělství atd.). Jsou předlužené vůči bankám, navíc se mluví o nárůstu mezipodnikové zadluženosti (pozdního splácení pohledávek) ve výši přesahující 300 mld. Kč. Neplatí také vždy řádně a včas daně a zákonná pojištění, a minimálně tak dluží dalších 150 mld. Kč. Banky proto vykazují prudký růst dubiozních (klasifikovaných) úvěrů, dosahující už nyní rizikové výše 300 až 400 mld. Kč, z nichž naprostá většina se rovněž vztahuje k podnikové sféře. Všude hromadně řádí insolvence, konkurzy, bankroty;

- ještě hůře je na tom obyvatelstvo - občané, daňoví poplatníci, voliči, „pracující lid“. Dostali se do situací, které přes 40 let nepoznali. Nezaměstnanost se rychle znovu blíží k půlmilionové hranici. Tisícovky (jen?) lidí pracují, aniž by dostávaly plat. Máme desetitisíce bezdomovců a miliony „socek“. Několik set tisíc dětí žije (úředně) v chudobě. Dříve zcela neznámé zadlužení domácností má už přesáhnout bilion korun. Už v minulém roce došlo k více než 400 tisícům exekucí, letos to už má být asi 500 tisíc. Přepočteme-li si to na průměrnou domácnost, tak se týkají takřka 15 % naší populace. Pokračující inflace a deformované úrokové sazby z depozit přináší všem soustavné znehodnocování jejich úspor. Jde v podstatě o trvalou, i když „skrytou“ kapitalistickou peněžní reformu, která reálně okradla obyvatelstvo ČR a SR jen do konce r. 1992 zhruba o 200 mld. Kč a tyto ztráty ještě pořád narůstají. S ironií lze konstatovat, že proklínaná měnová reforma z roku 1953 lidi tehdy obra-la asi o 17 mld. Kč, což v přepočtu reprezentuje zhruba 100 mld. dnešních korun. Tedy jenom tak polovinu toho, co na hodnotě úspor bylo ztraceno za pouhé první tři roky kapitalismu.

Vlády pravice i sociální demokracie byly, pokud jde o ekonomiku iniciativní jen ve snaze co nejvíce podniků zprivatizovat a výnosného společenského majetku se zbavit a jak se zadlužit. Snažili se lidem vnutit představu podle pořekadla, že „blaze tomu kdo nic nemá, nestará se kam co schová“. Měli bychom si však naopak všímat toho, jak se domácí zbohatlíci, zahraniční vyžírci, různí mnohdy pochybní restituenti, katolická církev i potomci bývalé šlechty o tento majetek rvali a rvou. Takže to všechno dopadlo, jak to dopadlo. To prokazuje, že tato cesta byla a je pochybná, škodlivá ne-li vlastizrádná.

Nedá mně to nemyslet při tom na mladou generaci, z jejíž strany se někdy ozývají hlasy odmítající tzv. mandatorní výdaje a platný sociální systém, přesněji řečeno výplatu sociálních důchodů jako nepřiměřeného luxusu, jako nadměrnou solidaritu, v jejímž rámci si mladí musí nespravedlivě platit ze svého ty staré! Když ale ono je to právě opačně. Senioři totiž nejsou viníky ale oběťmi dnešních potíží kapitalismu. Protože ten bývalý značný společenský produkční majetek o němž je v této stati řeč vznikl výhradně a jen z domácí práce našich občanů narozených zhruba do šedesátých let minulého století, kteří mezitím jsou už mrtví nebo v důchodu. Ten by jim totiž bez problémů zaručil daleko vyšší úroveň penzí a životní úrovně než jim poskytuje dnešní „milosrdný“ kapitalistický stát. Ve skutečnosti právě z tohoto majetku v podstatě i oni v devadesátých letech žili, než se přešlo na současné „žití na dluh“ s dosud neznámým koncem. Tito mladí si jen lžou do vlastních kapes…

x x x

To co se u nás stal bych ilustrativně přirovnal k hypotetické situaci, v níž nastupující dědická generace po našem známém multimiliardáři Kellnerovi za 20 let by dokázala nejen promrhat převzatý majetek, ale navíc ještě upadnout do mnohamiliardových dluhů.

Takže závěrem musím jen konstatovat vlastní údiv, jak v České republice (zřejmě také na Slovensku) ve srovnání s oním „komunistickým“ šlendriánem kapitalismus ekonomicky tak totálně a rychle propadl. Jak se dokázal tak důkladně zprofanovat. Podotýkám, že hluboko před nástupem dnešní všeobecné hospodářské krize, která nás ještě dál jistě v mnohém hořce překvapí. Propadl tak i jeho nositel, který nám dosud tak obětavě pomáhal a radil, to je onen vyspělý a sofistikovaný Západ.

Všechny výše uváděné informace a propočty nebyly a nejsou žádná tajnost. Předkládaná faktografická analýza se opírá o publikované údaje a statistiky. Může si to tedy zjistit a ověřit každý, stačí jen chtít a snad i umět. Samozřejmě bych uvítal, kdyby někdo měl k dispozici přesnější čísla, i pokud by moje zde uváděné názory upravily nebo i měnily, ovšem po pravdě.

Ale abych se vrátil ke svobodě slova. Protože o těchto „nepřijatelných“ věcech se veřejnost nedovídá, což pokládám za markantní příklad funkčnosti naší utajené demokratické cenzury, nemůže o nich ani uvažovat. Takových „tabu“ a záměrných zkreslování poválečné historie je jistě mnohem víc. Tady jsem se letmo a možná zjednodušeně do-tknul jen jednoho z nich, který pokládám za jakousi špičku ledovce.

Diskusní téma: ing. František Nevařil o socialismu

.

Cico Ciciak |
15.02.2018
Po 89. tu bola zámerne vytvorená ohromná mega-lož.

Dobrá otázka je, prečo u nás napr. aj taká ĽSNS (pre niekoho armáda spásy na Slovensku proti tradičným klamárom - pričom sami klamú aj v súvislosti s tzv. "mečiarizmom"!) participuje na tejto lži, že?

Tiež si pamätám, ako u nás v meste pár rokov po "revolúcii" jeden katechéta (a určite nebol celkovo iba jeden) na jednej základnej škole deťom tvrdil s presvedčivým výrazom, že za komunistov sa vraj žilo na dlh. :)

.

Cico Ciciak |
15.02.2018
Tiež dávam do pozornosti:

RNDr. Karol Ondriaš, DrSc. - Knihy o socializme (socializmus vs. kapitalizmus - údaje, štatistiky a grafy)
--------------------------------

http://www.ondrias.sk/index.php/knihy.html?task=showCategory&catid=47

zajímavé

sd |
14.02.2018
ťažko nájsť exaktnejsie porovnani vtedy a teraz ako Nevaril...čisla hovoria jasnou rečou a dávajú zapravdu pocitom,terajší režim musí velice zahmlievat prieskumy haha vraj "spotrebny koš" zlacnel oproti 89mu-zrejme tam pridali položky typu "stolový počítač"...výpovednú hodnotu ma aj porovnani zakl.potravin vtedy/teraz-Slovensko-chleba3/30,mleko1-2/15-40 atd.

Re: zajímavé

инг. франтисек Неварил |
14.02.2018
Současný spotřební koš, jak s ním pracuje český statistický úřad, zahrnuje přes 1800 položek ze všech oblastí lidské života, potraviny, oblečení, přes dovolenou až po vzdělávání.
Je to velmi objektivní vypovídací hodnota.
Je vidět, že absolutně o tomto výpočtu jak deflátoru tak inflace nevíte zhola nic a jen plácáte hybridní nesmysly.

Re: Re: zajímavé

Jura |
15.02.2018
Chybí tam bydlení, které dělá podstatnou část nákladu na živobytí ... a chybí tam záměrně, protoře by jinak inflace rostla dvoj až trojnásobným tempem

je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

инг. франтисек Неварил |
14.02.2018
Předně chci poděkovat, že zde uvádíte tento mimořádně kvalitní článek. ing. Nevařil byl člověk velice vzdělaný, měl široký rozhled a hlavně úžasnou rozlišovací schopnost.
Osobně jsem přečetl většinu tvorby pana Nevařila a hluboce mne jeho dílo obohatilo.
Proto absolutně nechápu, proč jsem ozančovám jako nějaká hyena? Copak já jsem někde hanil jeho myšlenky? Cožpak jsem někde psal něco v rozporu s fakty uvedenými v díle pana ing. Nevařila?

NIKOLIV !!!

Naopak, jak vidíte, Nevařilovy myšlenky jsou tak provokativní a jdou tak k jádru věci, kdy Nevařilova pronikavá anlytika vás nakonec přiměla uveřejnit jeho článek.

A je mi poctou, že to bylo i mou zásluhou.

Re: je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

anonym |
14.02.2018
ty nejsi hyena, ty jsi diagnoza...
to si porad myslis ze se ti to tady podari infiltrovat a rozvratit :P ?

Re: je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

Kamil |
14.02.2018
Najprv som si myslel, že ste "Antinevařil". Nevařil bol totiž komunista, vy ste v predošlej diskusii obhajovali, že dnes sú ceny potravín nižšie, je menej samovrážd a pod. Lenže taká štatistika naozaj existuje, otázkou je síce metodika, ale v zásade ste používali logické argumenty. Pritom je to problematika široká a ľudia sa na nej často vadia. Nesúhlasím s tým, že vás tu nazývajú hyenou. Zdá sa totiž, že Vám ide skutočne o propagáciu pomerne málo známeho autora Ing. Františka Nevařila a jeho makroekonomický pohľad na hospodárenie za socializmu. Tento pohľad je iný, ako dnes bežne poznáme, je to pohľad komunistu, lenže hodnotiaceho sedliackym rozumom, že úspešný som vtedy, keď majetok, ktorý prevezmem rozmnožím. Tiež som si prečítal od Nevařila viacero článkov a jeho argumenty stoja za zamyslenie. Vyzdvihuje, že životná úroveň za socializmu sa vybudovala vlastnými silami bez gastarbeitrov. Nevařil v jednom zo svojich článkov hovorí, že na ponovembrovom režime nevidí pozitíva pre obyčajných ľudí, vy ste nejaké našli.
Záverom len toľko. Je potrebný pravdivý prístup k tomu, čo ten, ktorý režim urobil pozitívne, či negatívne. Z tohto pohľadu je potrebné preskúmať aj Nevařilove práce a závery. To veľmi správne uviedol aj Cico Ciciak. Ľudia musia pochopiť, že dívať sa s predsudkami, rozdeľovať, nenávidieť nie je cesta.

Re: Re: je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

инг. франтисек Неварил |
14.02.2018
Velmi vám děkuji za toto hodnocení, je pravdivé a objektivní.
Nejsem žádný TROLL ani ROZVRACEČ diskusí.
Jde mi slutečně především o co nejobjektivnější pohledy na různé problémy, kterými se zabývám. Můj rozsah je dosti široký, však čas ukáže. Navíc můj přístup k uchopení je netradiční a takzvaně přemýšlím vlastní hlavou, nic si nenechám indoktrinovat, pokud možno.
Krátký článek o rakovině ukázal způsob mé práce.
Často narážím, protože společnost je promořena hybridními bláboly, lže se neustále a prakticky všude, alternativa nealternativa. Lidé navíc podléhají svým obaranám EGA a brání své nepravdy zuby či nehty či blokují IP. :))

Re: Re: Re: je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

Kamil |
15.02.2018
že to píšem ja ešte naznamená, že som objektívny na 100%. Možno mi niečo uniklo a nečítal som všetko. S tými "hybridnými blábolmi" ste naštvali zrejme viacerých a nick s menom nedávno zosnulej osoby by som si tiež nedal, aj keď v tomto prípade minimálne u mňa to viedlo k záujmu, že som si dohľadal, o koho sa jedná a jeho články ma zaujali.

Re: je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

Jirka |
14.02.2018
To jsi nepochopil. Vložení příspěvku má především pro zdejší čtenáře očistit jméno skutečného ing. Nevařila, a také poukázat na tvé určité "kvality", kdy své trollování uskutečňuješ pod jménem zesnulého člověka.

Re: je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

Tata Tibor |
15.02.2018
Vážený pán fake Ing. Nevařil je mi z vás na vracanie.
Doteraz ste sa tu stále navážal do všetkých diskusií s blábolmi úplne od veci, ale teraz ste už vážne presiahol všetky hranice.
Prehlasovať že tento článok sa tu ocitol vašou zásluhou je skutočne silné kafe.
Pokiaľ neplánujete zase len kecať dajte nám tu všetkým tupcom prosím vedieť ako ste vy osobne prispeli svojim dielom ku práci skutočného Ing. Nevařila alebo k tomuto článku?
A prosím v budúcnosti radšej už píšte len pod inými svojimi pseudonymami a neprivlastňujte si meno (a tým podľa vás aj zásluhy) človeka s ktorým sa očividne nemôžete rovnať.
S budovateľským pozdravom Česť práci (keď je dobre zaplatená).. Zvyšok si doplňte sám.


Více zde: http://leva-net.webnode.cz/news/ing-frantisek-nevaril-o-socialismu/

Tsarevich Alexei

Наследник престола Алеша Романов стал наркомом Алексеем Косыгиным
В апреле этого года Росархив, который находился в ведении Минкультуры, был переподчинен непосредственно главе государства. Изменения статуса объяснили особой государственной ценностью хранящихся там материалов. Пока эксперты гадали, что бы все это значило, в зарегистрированной на платформе Администрации Президента газете «Президент» появилось историческое расследование. Суть его заключается в том, что никто царскую семью не расстреливал. Все они прожили долгую жизнь, а царевич Алексей даже сделал номенклатурную карьеру в СССР.
О трансформации царевича Алексея Николаевича Романова в председателя Совета Министров СССР Алексея Николаевича Косыгина впервые заговорили еще во время перестройки. Ссылались на утечку из партийного архива. Информацию восприняли как исторический анекдот, хотя мысль - а вдруг правда - шевельнулась у многих. Ведь останков царской семьи тогда никто не видел, а слухов об их чудесном спасении всегда ходило множество. И вдруг, на тебе, - публикация о жизни царской семьи после мнимого расстрела выходит в издании, максимально далеком от погони за сенсацией.
- Можно ли было бежать или быть вывезенными из дома Ипатьева? Оказывается, да! - пишет в газете «Президент» историк Сергей Желенков. - Неподалеку стояла фабрика. В 1905 году хозяин на случай захвата революционерами прорыл к ней подземный ход. При разрушении дома Борисом Ельциным после решения Политбюро бульдозер провалился в тот тоннель, о котором никто не знал.
СТАЛИН при всех частенько называл КОСЫГИНА (слева) царевичем
СТАЛИН при всех частенько называл КОСЫГИНА (слева) царевичем

Оставили в заложниках

Какие же основания были у большевиков, чтобы сохранить жизнь царской семье?
Исследователи Том Мангольд и Энтони Саммерс издали в 1979 году книгу «Дело Романовых, или Расстрел, которого не было». Начали они с того, что в 1978 году истекает 60-летний гриф секретности с подписанного в 1918 году Брестского мирного договора, и было бы интересно заглянуть в рассекреченные архивы. Первое, что они нарыли, - это телеграммы английского посла, сообщающие об эвакуации большевиками царской семьи из Екатеринбурга в Пермь.
По данным агентов британской разведки в армии Александра Колчака, войдя в Екатеринбург 25 июля 1918 года, адмирал сразу назначил следователя по делу о расстреле царской семьи. Через три месяца капитан Намёткин положил ему на стол рапорт, где сообщил, что вместо расстрела была его инсценировка. Не поверив, Колчак назначил второго следователя Сергеева и вскоре получил такие же результаты.
Параллельно с ними работала комиссия капитана Малиновского, который в июне 1919 года дал уже третьему следователю Николаю Соколову следующие указания: «В результате моей работы по делу у меня сложилось убеждение, что августейшая семья жива… все факты, которые я наблюдал при расследовании, - это симуляция убийства».
Адмиралу Колчаку, уже провозгласившему себя Верховным правителем России, совсем не нужен был живой царь, поэтому Соколов получает совершенно четкие указания - найти доказательства гибели императора.
Соколов не придумывает ничего лучше, чем рассказать: «Трупы бросили в шахту, залили кислотой».
Том Мангольд и Энтони Саммерс посчитали, что разгадку надо искать в самом Договоре о Брестском мире. Однако его полного текста нет ни в рассекреченных архивах Лондона, ни Берлина. И они пришли к выводу, что там есть пункты, касающиеся царской семьи.
Вероятно, император Вильгельм II, который был близким родственником императрицы Александры Федоровны, потребовал передать Германии всех августейших женщин. Девочки не имели прав на русский престол и, следовательно, не могли угрожать большевикам. Мужчины же остались в заложниках - как гаранты того, что германская армия не пойдет на Петербург и Москву.
Такое объяснение выглядит вполне логичным. Особенно если вспомнить, что царя свергли не красные, а свои же либерально настроенные аристократы, буржуазия и верхушка армии. Большевики не питали к Николаю II особой ненависти. Он ничем им не угрожал, но при этом был прекрасным козырем в рукаве и хорошей разменной монетой при переговорах.
К тому же Ленин отлично понимал, что Николай II является курочкой, способной, если ее хорошенько потрясти, снести множество так необходимых молодому Советскому государству золотых яичек. Ведь в голове царя хранились тайны множества семейных и государственных вкладов в западных банках. Позднее эти богатства Российской империи были использованы для индустриализации.
На кладбище в итальянской деревушке Маркотта стояла могильная плита, на которой упокоилась Княжна Ольга Николаевна, старшая дочь русского царя Николая II. В 1995 году могила, под предлогом неуплаты ренты, была уничтожена, а прах перенесён
На кладбище в итальянской деревушке Маркотта стояла могильная плита, под которой упокоилась Княжна Ольга Николаевна, старшая дочь русского царя Николая II. В 1995 году могила, под предлогом неуплаты ренты, была уничтожена, а прах перенесён

Жизнь после «смерти»

Если верить газете «Президент», в КГБ СССР на базе 2-го Главного управления был специальный отдел, наблюдавший за всеми перемещениями царской семьи и их потомков по территории СССР:
«Сталин построил дачу в Сухуми рядом с дачей царской семьи и приезжал туда для встреч с императором. В форме офицера Николай II бывал в Кремле, что подтверждал генерал Ватов, служивший в охране Иосифа Виссарионовича».
По сведениям газеты, чтобы почтить память последнего императора, монархисты могут поехать в Нижний Новгород на кладбище «Красная Этна», где он был похоронен 26.12.1958 года. Отпевал и хоронил государя знаменитый нижегородский старецГригорий.
Намного более удивительна судьба наследника престола, царевича Алексея Николаевича. Со временем он, как и многие, смирился с революцией и пришел к выводу, что служить Отечеству надо вне зависимости от своих политических убеждений. Впрочем, другого выхода у него не оставалось.
Историк Сергей Желенков приводит множество доказательств преобразования царевича Алексея в красноармейца Косыгина. В гремящие годы Гражданской войны, да еще под прикрытием ЧК сделать это действительно было нетрудно. Намного интереснее его дальнейшая карьера. Сталин рассмотрел в юноше большое будущее и дальновидно двинул по хозяйственной линии. Не по партийной же.
В 1942 году уполномоченный Государственного комитета обороны в осажденном Ленинграде, Косыгин руководил эвакуацией населения и промышленных предприятий и имущества Царского Села. Алексей много раз ходил по Ладоге на яхте «Штандарт» и хорошо знал окрестности озера, потому организовал «Дорогу жизни» для снабжения города.
В 1949 году во время раскрутки Маленковым «Ленинградского дела» Косыгин «чудом» уцелел. Сталин, который при всех называл его царевичем, отправил Алексея Николаевича в длительную поездку по Сибири в связи с необходимостью усиления деятельности кооперации, улучшения дел с заготовкой сельхозпродукции.
Косыгин был настолько удален от внутрипартийных дел, что сохранил свои позиции после смерти покровителя. Хрущев и Брежнев нуждались в хорошем проверенном хозяйственнике, в итоге Косыгин занимал пост главы правительства дольше всех в истории Российской империи, СССР и Российской Федерации - 16 лет.

Панихиды не было

Что касается жены Николая II и дочерей, то след их тоже нельзя назвать потерянным.
В 90-х годах в итальянской газете «Ла Репубблика» прошла заметка, рассказывающая о кончине монахини, сестры Паскалины Ленарт, которая с 1939 по 1958 год занимала важный пост при Римском папе Пие XII. Перед смертью она позвала нотариуса и поведала, что Ольга Романова, дочь Николая II, не была расстреляна большевиками, а прожила долгую жизнь под покровительством Ватикана и была похоронена на кладбище в деревне Маркотте на севере Италии. Журналисты, выехавшие по указанному адресу, действительно обнаружили на погосте плиту, где по-немецки было написано: «Ольга Николаевна, старшая дочь русского царя Николая Романова, 1895 - 1976».
В связи с этим возникает вопрос: а кого же похоронили в 1998 году в Петропавловском соборе? Президент Борис Ельцин уверял общественность, что это останки царской семьи. А вот Русская православная церковь тогда отказалась признать этот факт.
Вспомним, что в Софии, в здании Священного Синода на площади Святого Александра Невского, проживал бежавший от ужасов революции духовник Высочайшей Фамилии владыка Феофан. Он никогда не служил панихиду по августейшему семейству и говорил, что царская семья жива!

Золотая пятилетка

Итогом разработанных Алексеем Косыгиным экономических реформ стала так называемая золотая восьмая пятилетка 1966 - 1970 годов. За это время:
- национальный доход вырос на 42 процента,
- объем валовой продукции промышленности вырос на 51 процент,
- рентабельность сельского хозяйства увеличилась на 21 процент,
- было закончено формирование Единой энергетической системы европейской части СССР, создана объединенная энергосистема Центральной Сибири,
- началось освоение Тюменского нефтегазодобывающего комплекса,
- вступили в строй Братская, Красноярская и Саратовская гидроэлектростанции, Приднепровская ГРЭС,
- заработали Западно-Сибирский и Карагандинский металлургические комбинаты,
- обеспеченность населения телевизорами возросла в два раза, стиральными машинами - в два с половиной, холодильниками - в три раза.

Friday, February 2, 2018

To history of civilization

Západní civilizace, navzdory všem řečem o lidských právech, demokracii, povznášení člověka z úrovně barbara či primitiva na tvora vzdělaného a kultivovaného, činí téměř veškerý svůj pokrok (který je téměř výlučně materiální) pouze díky VNĚJŠÍ EXPANZI.
Řím získal svou moc díky likvidaci Kartága a expanzi do severních regionů barbarika. Karlovská francká říše a později tzv. „Svatá“ říše římská národa nemeckého dosáhly své moci pouze díky brutální agresi, nejprve vůči Sasům, Dánům, později proti Slovanům a baltským národům, kterým svůj systém hodnot nutily stylem „přijmi nebo zemři“.
Středověký „rozkvět“ Evropy nebyl ničím jiným než znevolněním do té doby relativně svobodných mas lidí selského stavu, kolonizací (rozuměj vypleněním) dosud téměř panenské země. Nastoupil novověk a s ním zámořské objevy – divošští „primitivové“ nebyli svými kamennými nástroji, luky a šípy schopní čelit ani španělským pancířům a dělům, ani anglickým puškám, ani látkám nakaženým neštovicemi prodávaným poďobanými obchodníčky, ani masám primitivů s rudými krky, s puškou v jedné a s Biblí ve druhé ruce.
Přišlo 20. století a pomalý konec kolonialismu. S tím se více a více ukazovala neúprosná skutečnost: – další „rozvoj demokratického světa“ může být už pouze na úkor nedozírných dálav Ruska a Sibiře. Proto byla spuštěna Velká židovská socialistická revoluce, proto byl nainstalován Hitler.
Série převratů v uzbrojených a trvale přidušených „socialistických“ zemích na konci 80. let minulého století otevřely další šanci. Takže se opět drancovalo, nicméně i to muselo zákonitě jednou skončit.
Teď už zbývá opět jen to Rusko, ovšem tentokrát to už není Rusko alkoholika Jelcina a naivních lidí hltajících vše jen proto, že to je z božského Západu, ale Rusko silného prezidenta Putina a obyvatel, kteří už Západ stihli bezpečně poznat a napálit je tudíž korálky, barevnými látkami a zrcátky je už zatraceně těžké…
Naši přátelé se zakřivenými nosy, bezpečně ovládající klíčové děje na Západě už nejméně 200 let, jsou proto SILNĚ NERVÓZNÍ. Kde mají brát další „zdroje“, když už vše bylo použito? Záložní planetu nemají, takže je potřeba změnit taktiku.
Bílý gójim nenaplnil naděje do něj vkládané. Otrockou mentalitu vnucovanou mu křesťanstvím přijal jen dočasně a zčásti; dnes se jí už v převážné míře zbavil. Jeho schopnosti jsou vyšší, než je potřeba k plnění jednoduchých činností, které se od něj očekávají, a co je nejhorší, tak i jeho spotřeba je příliš vysoká na to, aby mohla být pánem akceptována. Vždyť kdo by živil krávu, která nadojí denně sice 12 litrů mléka, ale sežere třikrát víc, než jiná kráva, která nadojí stejně? Jenom hlupák přece, a takové opravdu nemá prskající starozákonní příšera Jahve rád!
Všechno do sebe zapadá jako puzzle. Za jiných okolností by se člověk z takových odhalení radoval a pýřil, v tomto případě ale spíš propadá depresi.

Thursday, February 1, 2018

Karel Kálal

Volná citace z knihy Karla Kálala „Slovensko předválečné“, popisující stav na středním a východním Slovensku pár let před vypuknutím 1. světové války:
- Prešov, město se cca 15 000 obyvateli. Pět bordelů, z toho 4 židovské a jeden napůl židovský. 15 nejsprostších kořalen, z toho 13 židovských. Alkoholismem trpí cca třetina obyvatel, běžná jsou mentální postižení dětí, oslepnutí po požití alkoholu s obsahem metanolu. Dokázat nic nelze, protože který pijan, co propije grunt, má na advokáta??
Jakýsi sedlák XY. Žil si spokojeně až do doby, než mu židovský obchodník vnutil představu, že přece „má na lepší dům a pořádný grunt, ne tu kamenitou stráň“. Na to konto přesvědčil sedláka k půjčce vyšší hodnoty, ten se zaručil úrodou. Úroda byla slabá, na jaře mrazíky, v létě sucho. Žid posečkal s platbou, pouze navýšil dluh. Další rok byla úroda lepší, sedlák část splatil, ale po hospodách šly řeči, že se všude chlubil, že si pořídí lepší grunt, a teď z toho couvá…
Sedlák si půjčil ještě víc. Zemřelo mu jedno z dětí, doktor ho stál hodně peněz. Začal víc pít, nevěnoval se poli. Příští rok úroda nestála za nic. Přišel žid s exekutory, zabavili grunt. Sedlák utekl do Ameriky, s tím, že se do roka vrátí s penězi. Nevrátil se. Žena a dvě nejstarší dcery skončily v bordelu, který také patří onomu židovi – odpracovávají si tam „dluh“. Další osudy této rodiny autor už nesledoval.
Mimochodem – do roka cca 1905 odešlo ze Slovenska do Ameriky přes 1 milión Slováků, tedy víc než třetina tehdejšího počtu. Za kolika odchody z nich stáli Židé?
Slováci tady na diskusi by asi věděli přesnější čísla …
Takové jsou PRAVÉ KOŘENY toho „antisemitismu“, přátelé. Ale nepochybně si za to můžeme sami, že? Neměli jsme si přece od židů půjčovat, že?

Czech presidential elections: commentary

Čistý zázrak: Dosud největší útok Páté kolony na brány Hradu občané zastavili. Majitelé Kontejneru v šoku. ČT ztratila řeč. Ruští hackeři vs. západní

Čistý zázrak: Dosud největší útok Páté kolony na brány Hradu občané zastavili. Majitelé Kontejneru v šoku. ČT ztratila řeč. Ruští hackeři vs. západní "poradci". Dostali jsme odklad. Válka proti národu pokračuje

28. 1. 2018
Tisk článku
PETR HÁJEK komentuje včerejší téměř neuvěřitelné vítězství, kterého dosáhli současní dědici Zemí Koruny české (t. č. v žaláři národů) na bachařích takzvané liberální demokracie
Jedna z nejdůležitějších bitev posledních let o další existenci našeho národa a zachování českého státu je u konce. Vítězstvím Miloše Zemana však ta část společnosti, která ještě na smysl našeho tisíciletého státu a národa nerezignovala, dostala pouze odklad. Válka pokračuje a bude vedena s ještě větší zuřivostí a silou než dosud.
Byla by však chyba neužít si trochu tento okamžik, který podle všech hlavních médií, průzkumů, spekulací – ale nakonec i sázkových kanceláří – nesměl přijít. Nese totiž kromě jiného nejen energii, ale i řadu poučení, na něž bychom neměli rychle zapomenout.
Vlastně je to čistý zázrak. Půl miliónu voličů, kteří přišli k urnám navíc proti prvnímu kolu volby, jde zcela proti zkušenosti: Nejen v minulých prezidentských volbách mělo druhé kolo slabší účast než první. Ostatně kvůli tomu je zločinný dvoukolový volební systém vytvořen. V principu má zajistit zvolení toho, o kom rozhodnou „elity“ a skrze jejich média pak manipulovatelná část veřejnosti. Proč se to tentokrát nestalo?

Zázrak nemá běžnou logiku

Zdejší pobočka bruselské (respektive berlínské) Internacionály tzv. liberální demokracie a washingtonských „bažin“ (Deep State) je opět po čase v šoku. U nás jí říkáme Kavárna (pražská, brněnská atd.) a je fakt, že je to až příliš milé označení pro Pátou kolonu, která má za úkol dotvořit z našeho státu protektorát a národ rozpustit v děsivém sociálně-inženýrském experimentu. Vytvoření nové euronegroidní rasy není žádný výmysl konspiračních teoretiků. Jde o reálný plán již z první poloviny minulého století (Kalergi) na legální genocidu evropských národů.
Není jisté, že celá Kavárna ví, čemu slouží. Jsou to vesměs poněkud namyšlení hloupí lidé s komplexem „světovosti“, kteří žijí jen tím, jak nás vidí věhlasná centra Západu. Současně jsou napojeni na jejich penězovody a domnívají se, že jsou „intelektuálními elitami“. Ve své ničivé pýše vědomě či nevědomky slouží těm, kdo plán na odnárodnění již pomocí migrační invaze realizují. Jejich želízky v ohni pro odstranění Miloše Zemana bylo šest z osmi Zemanových protikandidátů – Jiří Drahoš dokonce výslovně (podpis pod peticí). Bylo vlastně úplně jedno, který z nich se stane „kontejnerem na sběr hlasů proti Zemanovi“ (definice Ondřeje Hejmy). I když tenhle podivný "vědec" byl z hlediska volitelnosti snad ze všech nejhorší.
Čas mezi prvním a druhým kolem posloužil opět k obvyklé totální (a totalitní) politické a mediální kampani. Jako vždy přestřelené (overkill), protože bruselští bolševici to jinak neumějí. Zeman je zlo, kontejner Drahoš (to příznačné jméno by nikdo asi nevymyslel) dobro. Útok byl všeobecný, komplexní a vlastně úspěšný. V kontejneru zmizel prakticky celý rezervoár hlasů, které má Pátá kolona pro převrat k dispozici. Víc už jich není, což je jedno z důležitých poučení pro budoucí zápasy. Proč to přesto nestačilo? Anatomie zázraku se neřídí běžnou logikou. Jak řekl jeden můj kolega, ta tři procenta mezi Zemanem a Kontejnerem – byly modlitby (už vidím, jak se Tomáš Halík chechtá).

Vměšování

Západním centrálám posvátné „liberální demokracie“ (kdepak ji asi máme zapsanou v ústavě?, tam se přece hovoří „pouze“ o demokracii – což je ostatně v reálu také mystifikace) tentokrát volby v bezvýznamné provincii tak úplně jedno nebyly. A doporučení "poradců", kteří po převratu 1989 vystřídali ty sovětské, bylo součástí obrovského tlaku především na voliče z velkých měst – onu snadno manipulovatelnou masu „bezprizorných“: lidí, kteří tvrdou měnu národní identity rozměnili za drobné relativního blahobytu a pocitu světovosti – oné berličky všech slabých a malých.
Výsledky prezidentských voleb v České republice naznačí, zda kompas české politiky bude ukazovat na východ, nebo na západ, shodují se čtvrteční článek britského listu The Guardian a komentář amerického deníku The Wall Street Journal. Zatímco prezident Miloš Zeman je prezentován jako proruský politik stojící v čele negativní kampaně, jeho soupeř Jiří Drahoš je popisován jako vlídný vědec, který chce upevnit roli Česka v EU a NATO.
"Chatrný, o berli chodící třiasedmdesátiletý muž rozděluje, ale pro některé voliče je hrdinou: na ruského prezidenta Vladimira Putina pěje ódy, několikrát žertoval o zabíjení novinářů a vybídl české občany, aby si koupili zbraně na ochranu před Islámským státem (IS) - řekl, že tato teroristická organizace plánuje holocaust křesťanů v Evropě," píše o současném prezidentovi The Wall Street Journal. 
Drahoš je na rozdíl od Zemana hodnocen jako zásadně proevropský. Oba listy také připomínají Drahošovo tvrzení, že se stal terčem řady lživých obvinění na sociálních sítích, v řetězových e-mailech a na pochybných proputinovských webech. The Wall Street Journal s Drahošem udělal rozhovor po e-mailu. "To zasévání strachu je chytré," komentoval Drahoš podle listu Zemanovu kampaň s tím, že ji provází silná indoktrinace voličů. 
Tato malá ukázka z obvyklého „zpravodajství“ jednoho mainstreamového média Kavárny z doby těsně předvolební ilustruje otevřené zapojení západních politických a mediálních centrál do našich voleb. V tomto případě samozřejmě nešlo o žádné vměšování, ale „dobré rady našich přátel“. Pokud by někdo obdobně citoval úvahy třeba z ruského tisku, byl by okamžitě označen za agenta Kremlu, případně by mu byl „smáznut“ Facebook s diskusí (jako se stalo Parlamentním listům). Tak vypadá posvátná „liberální demokracie“ v praxi. A opět: Jak to, že to přesto nestačilo?

Kde zůstali mýtičtí hackeři?

V první povolební debatě České televize proto „vítězství venkovanů a buranů“ hodnotili pouze čtyři Drahošovi novináři: od Bakaly, od Babiše, od Křetínského plus osvědčený rusobijec z Českého rozhlasu. Dát okamžitý směr interpretaci fatální porážky (která je podle těch, kdo hovořili ústy Kontejneru prý ve skutečnosti vítězstvím) je první povinností mediální pevnosti Kavárny.
Mimochodem: Přímo fantaskně působila bezradnost, s níž na porážku v prvních několika hodinách v ČT (ne)reagovali. Nedělo se nic, v podstatě pouze opakovali první tiskovku Miloše Zemana a kyselé Drahošovo „Jedeme dál!“ (opsaný slavný výrok Václava Klause z dob Sarajevského atentátu). Drahoš působil v těch chvílích už úplně jako robot. Jeho naslouchátko (kvůli němuž nosil ony směšné brýle bez dioptrií) velelo, on prkenně deklamoval - stejně jako ve druhé televizní debatě v ČT. Kavčí hory prostě vůbec nebyly připraveny na Zemanovo vítězství. 
Naše vlastní prezidentské volby (narozdíl od kterýchkoli zahraničních) tak zůstaly v podstatě až do 22. hodiny bez komentáře od mainstreamových „externích“ spolupracovníků ČT. Čtveřice „novinářů“ pak tutéž bezradnost dokumentovala ještě výrazněji. Dozvěděli jsme se, že Zemanovi voliči (většina národa) jsou frustrovaní, nevzdělaní a nemajetní. OK. Ve vzduchu však pořád visela hlavní otázka: Kde jsou ruští hackeři, kteří to celé spunktovali (jak dopředu signalizoval Kontejner ve stížnosti dnes již dávno mrtvému a zapomenutému premiéru Sobotkovi)? Odpověď přišla. Skvostná. Od Bakaly (Petr Honzejk, HN):
Musíme prý rozlišovat. Je sice pravda, že naše tajné služby žádné ruské vměšování do voleb nezaznamenaly, ale je prý rozdíl mezi vměšováním „ilegálním a legálním“. To druhé, notovali si soudruzi ve studiu, prý probíhalo naplno v prokremelských webech. Je jich údajně už dvaačtyřicet, hlásil rusobijec z ČRo. Již jsem se dmul pýchou, neboť Protiproud je mezi nimi uváděn obvykle jako jeden z nejvýznamnějších, ale pak mi sklaplo: Soudruzi zoufale pravili, že ale ani to prý Zemanovo vítězství rozhodujícím způsobem neovlivnilo. Takže znovu: Co to tedy bylo?

Živí proti zombiím?

Proč přišlo ke druhému kolu o půl miliónu lidí více? Proč dostal prezident Zeman o více než tři čtvrtě miliónu hlasů navíc, proti volbám v roce 2013? Proč nestačilo, že do Kontejneru vybrali ještě víc, než dostal Zeman v první přímé volbě? Máme se pouštět do analýzy s hosty ČT o tom, ve kterých krajích a okresech se zvedlo ze židlí oněch půl miliónu nevzdělaných zadnic – a komu daly hlas? To je nesmysl, který má význam jen pro rozválcování zázračného vítězství na statistické „fake news“. Důležitá je otázka PROČ se tak stalo.
Ano: dokonce i v Praze volilo Miloše Zemana více než třicet procent lidí. Zásadně pomohla severní, ale také jižní Morava, část severních Čech. Skvělé bylo Olomoucko, ač se je (marně) snažil ovlivnit sídelní biskup Jan Graubner (O několika dalších biskupech jako Holub, Malý a spol. raději neztrácet řeč. Patrně si stále ještě nechápavě telefonují s knězem-neknězem Tomášem Halíkem a spolu s Drahošovým „poradcem“ Grygarem přemýšlejí, jak vyvolat kýžený Majdan). Ale v podstatě všude, kde se zvedla volební účast – zvláště ve velkých městech, baštách Kavárny – to současně znamenalo zeslabení přílivu hlasů do Kontejneru. Zázrak.
Zázrak je opravdu těžké „analyzovat“. Lze třeba říci, že i lidé vystavení přímo ďábelské manipulativní kampani v klíčových okamžicích nakonec obvykle jednají posvém. Říká se tomu hlas lidu, hlas Boží. Že prostě když je opravdu zle, nemusejí mít mnozí Drahošova naslouchátka a falešné brýle, aby zaslechli jeden tichý hlas. A to dokonce i ti, kteří na takový „hlas“ nevěří. Když jde do tuhého, zdá se, že živí lidé stále ještě naslouchají. Jak jsme viděli v Británii (brexit), v USA (Trump) a v řadě dalších zemí, kde „selhaly“ všechny mediální manipulace a „průzkumy“ atd.

Odklad

Je to úžasné vítězství – a nenechme si je vzít, ač Kontejner stále ještě pečlivě naslouchá svým loutkovodičům a deklamuje. Jeho zlobné výkřiky proti vítězi – naposledy v nedělním ČRo – signalizují dvojí: Jednak, že je zoufalý amatér. Jak kdysi říkala režisérka Věra Chytilová, která s amatérskými herci hodně pracovala: „Takového postavíte před kameru – a on už nikdy nepochopí, že jsme přestali natáčet a dál hraje a hraje...“ Jednak ale neberme na lehkou váhu zmíněný výrok páně Grygarův, že budou ve svých „divadlech“ pokračovat, dokud nás nakonec neudolají. Inspirací je podle něj převrat v roce 1989. Prostě demokraté. Liberální.
Dostali jsme tedy pouze odklad. V opačném případě už by se do ČR valily ze všech stran gratulace (zatímco teď je v centrálách v podstatě užaslé ticho) – a pak i hordy migrantů: to hlavní, o co v těchto volbách šlo. Jaký bude prezident Zeman ve svém druhém období, těžko říci. Asi z toho nebudeme vždycky nadšeni. Avšak určitě se neobrátí ve svůj protiklad. A to je nejpodstatnější. Když jde o samu existenci, na jemnůstky není kdy. A teď o ni jde. A půjde.

Dospělí

Využijme ten zázračný odklad k něčemu užitečnému. Například ke hledání osobnosti, jež by jeho úkol v dohledné budoucnosti převzala. Možná i k pokusu o změnu volebního systému. A možná i politického: prezidentský či poloprezidentský systém, v němž se volí jednoznačně – a jednoznačná je pak i odpovědnost – by vůbec nebyl k zahození.
Vysoká volební účast dokumentuje, že takové opravdové rozhodování lidi zajímá, zatímco na hry na demokracii intuitivně správně kašlou. Přímá či většinová volba je vždycky svého druhu referendum – pojem, kterého se všichni současní politici (kromě Okamury, komunistů a Zemana) tak zoufale bojí. Zvláště pokud jde o možnost referenda k vystoupení z EU.
Soudruh Kontejner z naslouchátka slyšel (a publiku převyprávěl), že na takové referendum jsou prý lidé u nás moc hloupí. Nevyspělí. Že by neměli dost informací k tomu, aby se „zodpovědně rozhodovali“. Zvláštní, že když šlo o referendum schvalující náš vstup do EU, nikdo takové obavy neměl. Že bychom mezitím životem v tom protektorátním ráji zhloupli? Anebo se naopak bojí, že jsme už nebezpečně dospěli? My, kteří jsme teď většinově rozhodli.
Ne. Majitelé kontejnerů jsou přesvědčeni (spolu s M. Štěpánem blahé paměti), že jsme děti. Že příkazy, nařízení, bič a bonbóny na nás stačí. Mnohdy ano. V kritických chvílích, zvláště v posledních letech, jim to však nefunguje. My, dospělí, kteří jsme před pár hodinami zablokovali Páté koloně vstup na staroslavný Pražský hrad, jsme to právě ukázali. Sobě i světu. Nyní jde o to tuhle šanci nezmarnit. Zázraky se obvykle neopakují. Nelze s nimi počítat. Známe ostatně i Boží dopuštění.
Prostě si to užijme, ale neuchvacujme se tímto vítězstvím. Je před námi neskutečně složitá každodenní práce proti neskutečné přesile. Politické, ekonomické i mediální. Tím hůř, že jsou to zombie. Prostě staré dobré modlit se a pracovat. Dnes jsme v našem kostele zpívali Svatováclavský chorál. Mysleme na něj a prosme:
Bože ochraňuj Země Koruny české, její (převážně) stále ještě živý národ a jejich prezidenta!