Je to tady: Rusové útočí! Kanada pod tlakem aktivistů z "nevládek". Moskva drancuje obilné i ropné zásoby amerického souseda. Zdaleka ne jen představa… Ještě, že je na Ukrajině ten blahodárný mír
12. 5. 2016
JOE LAURIA , americký komentátor serveru Consortium News, si všímá toho, co většina Američanů nevnímá - a co přesto dramaticky proměnilo náš svět
Spojené státy se zrovna chystají přesunout tisíce vojáků NATO k ruským hranicím. Kromě toho stále udržují v chodu zarytě protiruský režim na Ukrajině. Oficiální vysvětlení Washingtonu a jemu podřízených “spojenců” v korporátních médiích je stále stejné: dobrácká Amerika se snaží čelit ruské “agresi”. Jenže je jisté, že by jak americká média, tak Washington viděli věci trochu jinak, kdyby třeba byly v kůži svého protihráče.
Referendum v Kanadě?
Jak by asi například zareagovala vláda Spojených států, kdyby Rusko podpořilo násilný převrat, který by svrhl kanadskou vládu a novému režimu v Ottawě by poskytoval pomoc s “protiteroristickými operacemi” namířenými proti několika “proamerickým” provinciím? Představte si, že jedna “vzbouřenecká provincie” dokonce zorganizovala referendum, v němž se její občané vyslovili většinou 96% pro odmítnutí nových, Rusy instalovaných vládců a pro připojení oblasti k USA? Co by Amerika dělala?
Než si ještě pohrajeme s tímto hypotetickým vývojem událostí, pojďme si zopakovat to, jak ve skutečnosti dnes vypadá situace na Ukrajině - a oddělit ji od pokřivené verze událostí, kterou Američany už dva roky denodenně krmí mainstreamová média. Realita samozřejmě nemá nic společného s bajkou ministerstva vnitra USA o “demokratické revoluci”, která měla za cíl odstranit korupci a “postavit ukrajinský lid na první místo”.
Skutečná Ukrajina
Připomeňme: Skutečný svět zatím zažíval něco docela jiného. Hnutí z řad extrémní pravice, které zcela ovládlo to, co původně bylo lidovým protestem převážně západních Ukrajinců, se stalo údernou pěstí násilného státního převratu, jenž 22. února 2014 svrhl prezidenta Viktora Janukovyče. Muže, s nímž jsem mimochodem vedl v roce 2013 rozhovor. To zrovna vyhrál volby - potvrzené jako demokratické Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Americká role v dotyčném převratu není hypotetická. Potvrdil ji i uniklý telefonní rozhovor z doby pár týdnů před revolucí. Aktéry byli zástupkyně amerického ministra zahraničí Victoria Nulandová a Geoffrey Pyatt, americký vyslanec na Ukrajině. Během rozhovoru diskutovali o tom, jak “pomoci na svět” protiústavní změně režimu, i o tom který ukrajinský politik by měl vést vládu. Nulandová rozhodla větou “Ať to dělá Jac,” míníc Arsenije Jaceňuka. A poněkud opatrnější přístup Evropské unie k situaci Nulandová zhodnotila perlou, která vstoupila do dějin: “Do p---le s EU!” Vzpomínáte?
Neštěstí jménem Jac
Kupodivu po převratu západní státy kdovíproč popíraly, že nějaký převrat kdy byl. Držely se směšného tvrzení, že Janukovyč prostě “jen tak utekl” ze země. Asi se prostě jednoho dne zrána vzbudil a rozhodl se, že už nechce prezidentovat.
Nevím, kolik konzumentů mainstreamu se na to pamatuje, ale ještě 21. února Janukovyč, aby zabránil eskalaci násilí, podepsal dohodu vyjednanou pod taktovkou EU. Mluvilo se v ní o omezení jeho moci a předčasných volbách. Jenže druhý den ráno, zatímco extrémistické pouliční bojůvky demolovaly vládní budovy, Janukovyč prchal o život. Západ mezitím postupoval rychle, nechal ustanovit novou protiruskou vládu, včetně bílého koně paní Nulandové - Jace - jakožto jejího předsedy. “Jac” zůstal ve funkci až do března 2016, kdy odstoupil a jeho vláda skončila z hlasitého volání o “neštěstí” pro ukrajinský lid.
Minsk se nedodržuje
Vzhledem k tomu, že Janukovyče volil převážně východ země, je docela logické, že někteří jeho stoupenci povstali, pokusili se zpochybnit legitimitu pučistického režimu a bránit demokracii na Ukrajině. Západ ovšem tomuto odporu přišil nálepku Rusy vyvolaného povstání proti zbrusu nové, amerikou prověřené a tudíž “legitimní” vládě, která okamžitě přistoupila k násilí proti východním Ukrajincům, a.k.a. “teroristům”.
Když Rusko podporovalo příslušníky odbojového hnutí zbraněmi, penězi a pár dobrovolníky, Západ ho nařkl z “invaze” a “agrese”. Jenže nikdy žádnou Rusko “invazi” neviděl - nebo alespoň nebyl schopen doložit satelitní snímky údajných Rusů na Ukrajině.
Zatímco se Kyjev babral se svou ničivou “protiteroristickou operací”, 17. července 2014 byl z oblohy sestřelen malajský let MH-17. Zemřelo všech 298 pasažérů. Spojené státy okamžitě obvinily z incidentu Rusko, aniž pro to nabídly jediný důkaz.
Během minulého roku boje prakticky utichly poté, co ruští, ukrajinští a evropští politici dojednali Minské dohody. Jenže Minsk se příliš nedodržuje a násilí by mohlo kdykoli znovu vypuknout.
Ekonomické zájmy? Až na prvním místě...
Po celou dobu ukrajinské krize tvrdí Spojené státy, že jejich motivy jsou čisté - včetně těch pro instalaci zhruba 4.000 vojáků NATO na ruskou hranici severně od Ukrajiny. Prezident Barack Obama minulý rok ve svém projevu před Valným shromážděním OSN tvrdil, že Amerika nemá na Ukrajině ekonomické zájmy. Jenže Natálie Jareško, dříve zaměstnankyně ministerstva zahraničí Spojených států, byla až donedávna ukrajinskou ministryní financí a syn viceprezidenta Joea Bidena sedí v představenstvu velké ukrajinské společnosti. Kromě toho americké investice od převratu zásadně vzrostly.
A především: Janukovyčův pád přišel poté, co si vybral k ekonomické spolupráci Rusko, namísto podepsání dohody s Evropskou unií - dohody, o níž analytikové tehdy tvrdili, že by jejím podpisem země přišla o 160 miliard dolarů na obchodní bilanci s Ruskem. Kromě toho by “Akce Evropa” otevřela Ukrajinu dokořán západním neoliberálním investičním schématům, které by vedly k jedinému: zneužití země ku prospěchu západního kapitálu a místních oligarchů (jeden z nich, Petro Porošenko, se pak stal prezidentem).
Tohle si “alternativní” publikum v Evropě občas připomíná - i pro mnohé rozumné Američany je však Ukrajina vzdálená. Abychom jim lépe pomohli pochopit situaci,pojďme teď otočit herní plán o sto osmdesát stupňů a zeptat se - jak by se nám líbilo, kdyby Rusko jednalo jako my? Tedy, kdyby v roli Ukrajiny stála Kanada? Asi moc ne… Takže - jakže to probíhalo “osvobození” Kanady z našich drápů? Pojďme se začíst do učebnice alternativní historie - a zjistit, jak při tom se cítíme.
Teror made in Russia?
Světová mainstreamová média tvrdila, přesně podle potřeb a zájmů Moskvy, že veškerá naše podpora sousedního národa, svázaného s námi společnou historií a částečně i jazykem, je “invaze”. Pohyb ruských vojáků na našich hranicích byl pro ně “mírotvorný” krok, který měl odvrátit naši vlastní “agresi”.
Někteří Američané, zvlášť třeba vojáci ve výslužbě, měli na věc trochu jiný názor a dokonce se spontánně připojili k bojujícím “odpadlíkům”. Ach ano, válka. Vypukla poté, co Ostrov prince Edwarda rozhodl v referendu více než 90% většinou, že se chce přidat ke Spojeným státům. Podobně jednali lidé v Novém Skotsku a Novém Brunswicku. S odvoláním na naše těsné historické vazby se obě oblasti rozhodly raději přidat k USA, než trpět zprostředkovanou nadvládu cizinců z druhého konce světa.
Jenže Moskva odsoudila referendum na Ostrově prince Edwarda jako “frašku” a jeho “ilegální” odtržení nikdy neuznala. Lidové vzbouření ve dvou dalších provinciích prohlásila za “terorismus” - což z jejího hlediska ospravedlnilo brutální potlačení odpůrců. Provedla je sice kanadská armáda, ale s podporou Ruska. V této “protiteroristické” oepraci proti odtrženému regionu Rusové mimo jiné schvalovali bombardování rezidenčních čtvrtí, při němž zemřely tisíce civilistů a bylo zničeno mnoho měst i městeček.
Kanadskou pravidelnou armádu v tomto “snažení” podpořily i neofašistické bojůvky, které předtím hrály klíčovou roli ve svržení vlády. V přístavu Halifax tytéž bojůvkyupálily zaživa více než 40 proamerických civilistů, kteří se pokoušeli před narůstajícím násilím ukrýt v budově odborového hnutí. Novou vládu v Ottawě ovšem nezajímala ani ochrana obětí či jejich rodin, ani pořádné vyšetření celého incidentu.
Do p---le s Čínou
Mezitím ovšem unikl telefonní rozhovor, který prokázal, že Rusko skutečně zinscenovalo svržení kanadského předsedy vlády. Aktéry rozhovoru byl zástupce ministra zahraničí pro Severní Ameriku a ruský velvyslanec v Kanadě. Podle přepisu uniklého rozhovoru se v Moskvě již týdny před pučem rozhodovalo o novém předsedovi kanadské vlády. Rusko puč zorganizovalo proto, že se zadlužená Kanada rozhodla vzít si půjčku od Mezinárodního měnového fondu - jehož ústředí je v Americe. Byla totiž politicky i jinak výhodnější než půjčka, kterou Kanadě předtím nabídlo Rusko.
Čína ruský postup zrovna nepodporovala - jenže zástupce ministra do telefonního sluchátka v klidu prohlásil: “Do p---le s Čínou.” Tento rozhovor sice nějakou chvíli běhal po YouTube - ale celosvětová mainstreamová média jeho obsah i důležitost povětšině ignorovala a dál tvrdila, že v Ottawě vlastně žádný převrat nebyl.
Vývoz demokracie
A to přesto, že jen týdny před ním někdo zachytil na film úředníka z ruského ministerstva zahraničí, jak navštěvuje demonstranty kempující na Parlamentním náměstí v Ottawě. Cože to požadovali? Aha, svržení demokraticky zvolené kanadské vlády. Dotyčný úředník jim dokonce rozdával koláčky. S protestujícími pochodovali ulicemi navíc i ministři zahraničí ruských spojenců - Kuby a Běloruska. Světová média jim aplaudovala, protože volání po neústavní změně vlády označila za demokratickou” snahu po omezení “korupce” - jaké přesně, to nikdo nevěděl, ale bylo jisté, že v Kanadě bují.
Ruský diplomat poté držel k demonstrantům proslov, v němž připomněl kanadským byznysmenům, že Rusko nainvestovalo už 5 miliard dolarů za posledních deset let, aby Kanadě “přineslo demokracii”. Většinu z těch peněz ovšem použilo na výcvik aktivistů z různých nevládek a protivládních “novinářů”. Fakt, že Rusko již léta používá nevládní organizace ke svrhávání vlád, jež se nehodí jeho geostrategickým zájmům, opět mainstreamová média víceméně ignorovala.
Spojené státy si ovšem uvědomovaly nebezpečí, které jim hrozí v případě, že se ruská strategie “barevných revolucí” začne týkat i jich. Speciálním zákonem takzakázaly ruským nevládním organizacím operovat ve Spojených státech - což ovšem Rusko i jeho vazalská média odsoudily jako “konec demokracie” v USA.
Obama je Hitler!
Mezitím puč úspěšně pokračoval. Protestující davy prorazily barikády, přičemž zabily několik příslušníků kanadské policie. Ostřelovači, kteří mezitím pálili na dav, se ukrývali na střeše blízké budovy pod kontrolou proruských extrémistů - jenže média stejně tvrdila, že střílela strana odstupujícího předsedy vlády.
Ten se pokusil násilí zarazit nabídkou předčasných voleb - jenže byl násilně odstraněn z úřadu. Rusko - a globální mainstream - oslavovaly tyto násilné orgie jako velký krok pro světovou demokracii. Ty z proruských pouličních rváčů, kteří puč nepřežili, nadále zbožňovaly jako “Nebeskou setninu”.
Těsně po převratu ruští zákonodárci v projevech přirovnávali Baracka Obamu k Adolfu Hitlerovi, protože údajně měli informace o tom, že vyslal americké vojáky na pomoc strádajícím obyvatelům odtržených kanadských provincií, kteří po podobné pomoci volali.
Obama byl přesto celým světem obviňován z nařízení “americké invaze do Kanady”. Obyvatelé přímořských regionů Kanady se bránili a snažili se světu vysvětlit, že mají s Amerikou úzké vazby ještě z časů Americké revoluce a ruské “východní” hodnoty jsou jim cizí - ale marně.
Sliby místo důkazů
Rusko tvrdilo, že co se týče oné invaze, má zpravodajské informace, dokazující, že americké tanky se nacházely za hranicí Maine a v Novém Brunswicku, ale satelitní záběry i další důkazy prostě odmítlo zveřejnit. Světová mainstreamová média celou invazi nicméně pokládala za fakt.
Washington tvrdil, že neproběhla - ale uznal, že hranici překročilo několik amerických doborovolníků - čemuž se média vysmála. Loutkový předseda vlády v Ottawě jako důkaz invaze nabídl pouhých šest pasů amerických vojáků, údajně nalezených v Novém Brunswicku. Světu to stačilo.
Ekonomické "náhodičky"
Během jedné z “protiteroristických” armádních ofenziv proti povstalcům v Novém Skotsku někdo sestřelil civilní letadlo. Všichni pasažéři zemřeli. Rusko z incidentu okamžitě obvinilo nejen USA, ale především prezidenta Obamu osobně: podle něj stál za celou akcí, protože Amerika údajně dodala protileteckou střelu, jež stroj vymazala z oblohy. Moskva opět nedodala pro svá tvrzení žádné důkazy, ale mainstream o vině prezidenta Obamy ani jednou nezapochyboval. Rusko ovšem na základě incidentu přesvědčilo Čínu a další spojence, aby zavedli tvrdý bojkot obchodu s Amerikou - prý aby ji potrestaly za “agresi”.
Bývalá ruská ministerská úřednice - etnicky sice Kanaďanka, ovšem prakticky Ruska - se mezitím stala kanadskou ministryní financí, aby zemi přinesla “dobrou politiku” ve finanční oblasti. Kanadské občanství jí pučistická vláda udělila až první den ve funkci.
Rusko samozřejmě popíralo, že má v Kanadě díky její rozloze i nerostnému bohatství ekonomické zájmy. Tvrdilo, že chce zemi pomoci, aby se zbavila brzdícího amerického vlivu prosakujícího přes hranici. Nikdy však nevysvětlilo, jak takovému prohlášení odpovídá fakt, že ruské společnosti kapitálově vstoupily například do zemědělských společností, obdělávajících obilná pole v Albertě, a že syn ruského ministerského předsedy a další vlivní Rusové sedí v představenstvu největšího kanadského producenta ropy již týdny po převratu.
Absurdní historie
Zdálo se, že konečným cílem ale není ani tak Kanada, jako spíše “barevná revoluce” ve Washingtonu. Rusko logicky chtělo mít v USA “svého” prezidenta - jedině tak bylo sto skutečně ovládnout svět. Tento ruský záměr byl jasný všem přemýšlejícím lidem z mnoha prohlášení ruských vládních činitelů i akademiků. Bývalý poradce ruského prezidenta pro bezpečnostní otázky veřejně vyhlašoval, že by se Spojené státy pro blaho všech měly rozdělit na tři země. Také napsal, že Kanada je “odrazovým můstkem” pro změnu režimu v USA. Protože pokud přijdou o Kanadu, rozumoval onen muž, nebudou nadále mít “nadvládu” nad severoamerickým kontinentem.
A mainstream? Ten to nadále viděl jako ošklivý případ “americké agrese” a těšil se, až nedemokratického prezidenta v Oválné pracovně nahradí ruská loutka…
Tak co říkáte: Jak se cítíte? Ohroženi? Nebo si říkáte, že jde o absurdní cvičení?
Jistě.
Je to úplně stejně absurdní cvičení, jako to, co se děje na Ukrajině ve skutečnosti.
No comments:
Post a Comment