Prokletí básníci
Prokletí básníci (francouzsky les poétes maudits) je označení francouzských nekonformních básníků poslední třetiny 19. století, poprvé užité Paulem Verlainem ve stejnojmenném eseji roku 1883(knižně 1884) – viz níže.
Často s nimi bývá spojena představa o užívání drog a alkoholu,zločinnosti, násilí a obecně dekadentním životním stylu spojeném s neúctou k většinové společnosti a jejím pravidlům.
Hlavním znakem tohoto stylu poezie bylo hledat krásu v ošklivosti, psát i o dosud tabuizovaných tématech (příkladem je známá báseň ZdechlinaCh. Baudelaira).
Za prvního prokletého básníka a jeho prototyp je obvykle považovánCharles Baudelaire (1821–1867). Charles Baudelaire, Paul Verlaine aArthur Rimbaud jsou označováni za typické příklady.
Pojem se ale vžil do širšího povědomí až vydáním sbírky Paula Verlaina (1884). Původně se používal pouze jako označení spisovatelů zmíněných v jeho knize (viz níže), ale později se stal jménem pro spisovatele (a umělce obecně), jejichž život a umění byl mimo společnost nebo proti společnosti. Například, básník a vydavatel Pierre Seghers vydal sbírku Poètes maudits d'aujourd'hui: 1946–1970 (Prokletí básníci dneška) v Paříži roku 1972, obsahující díla autorů jako Antonin Artaud, Jean-Pierre Duprey a 10 dalších, z nichž někteří (např. Artaud) se stali posmrtně uznávanými.
Mezi prokleté básníky bývá někdy řazen i francouzský renesanční básník François Villon či praotec literárního horroru Edgar Allan Poe.
No comments:
Post a Comment