Volby v New Yorku: Zázračná proměna Donalda Trumpa – z otloukánka náhle zlatým teletem. Skřípění zubů z Floridy až na Aljašku. Stíny Rothschildů a Rockefellerů. Drama také v táboře demokratů – půjde Hillary do vězení?
20. 4. 2016
JAN MAŘENKA tleská Trumpově klíčovému triumfu, a současně se ptá, kdo vlastně je Donald Trump, co se skrývá za maskou buřičského klauna a zda náhodou nemůže být nakonec ještě nebezpečnější, než všichni před ním.
Donald Trump zvítězil drtivým a zcela mimořádným způsobem v primárkách v New Yorku, když ziskem 89 z 95 možných volitelů rozmetal poslední naděje svých dvou zbývajících protikandidátů. Republikánským kandidátem na prezidenta bude na 99,9 procent Donald Trump, a to i když nezíská potřebných 1 237 kandidátů, kteří by mu nominaci do prezidentského klání zajistili automaticky.
Není divu, že po zveřejnění výsledků zářil Trump úsměvy na všechny strany, obklopený spřízněnými blondýnami v newyorském mrakodrapu, nesoucím jeho jméno (před deseti měsíci právě tady oznámil kandidaturu). A dokonce - světe, div se - najednou začal mluvit jako "republikán".
O texaském senátorovi Tedovi Cruzovi (pod tíhou okamžiku) už neříkal, že je to "lhář Ted", ale hovořil o něm jako jako o "senátorovi Tedu Cruzovi". Guvernér Ohia John Kasich přestal být "veš v kožichu", "ten, co si měl už dávno sbalit fidlátka", ale i jemu se dostalo oslovení, které mu náleží.
Skřípění zubů od palem až ke krám
Při děkovné řeči v TrumpTower však Trump zůstal věrný své buřičské pověsti, když strhal republikánský volební systém a označil ho za "pokřivený" a "manipulovatelný", za což se mu (oprávněně) dostalo ovací přítomných davů. Kdyby totiž v New Yorku nezvítězil tak "úúúúúžasněěěě" a "neuvěřitééééélněěě", stále by hrozilo, že ho republikánské elity odstřelí - a to zcela "legálně".
Tato možnost však už není žádná, nebo je tak malá, jako že zítra do Trumpova mrakodrapu na Manhattanu uhodí blesk a spálí ho na prach a popel. Vějíř oharků zmizel s prohlášením předsedy Sněmovny reprezentantů Paula Ryana, možným nominantem namísto Trumpa, který pár dní před volbami v New Yorku prohlásil:"Nepočítejte se mnou. Na prezidenta za republikány kandidovat nebudu. Kandidovat může jenom ten, kdo se zúčastnil primárek."
Byl to významný signál pro všechny, kteří si dosud pohrávali s myšlenkou, že Trumpa nenechají projít, že ho zazdí, a to i v případě jeho vítězství v primárkách – a místo něj nominují někoho jiného. Že řeknou naplno a bez masky: "Volby jsou iluze, rozhodujeme my, elity, a možná ani to ne."
Republikáni teď musejí udělat to, k čemu je Trump vyzýval od chvíle, kdy oznámil svou kandidaturu: Spojit se za ním jako za jediným možným a tedy nejlepším kandidátem. Někteří tak učiní rádi (například bývalý starosta New Yorku Rudy Giuliani, který osobně hrabal suť po podivně padlých mrakodrapech Světového obchodního centra), jiní se skřípěním zubů, které je už týdny slyšet z Floridy až po Aljašku.
Drbání hlav, aneb prozření
Pro značnou část republikánských elit tak nastává období drbání hlav, kdy uslyšíme v různých variacích větu: "My jsme si vždycky mysleli, ehm, že Donald je ten pravý. Možná že není kdovíjaký republikán, ale, ehm, je to vlastně bezva chlapík, že, ehm."
Jsme tak svědky, mimo jiné, drtivé porážky neokonzervativního křídla (neokonů) v republikánské straně v čele s Jebem Bushem (synem a bratrem bývalých prezidentů). Voliči mu udělali "pá pá" už po několika týdnech kampaně (rekordně drahé) a postavili tak na hanbu nejen jeho, ale potažmo i celý jeho rodinný klan. Jeb Bush se tak možná stane symbolem porážky starých pořádků a nástupu nových, což by bylo fajn.
Trumpův úspěch je současně drtivou prohrou médií, vzpourou voličů proti manipulaci, což je moment, který se často odehrává na začátku významných změn paradigmantu. Média, ovládaná mocensko – finančními skupinami tak dlouho vtloukala voličům do hlavy "Trump NE", "Trump NE", "Trump NE", až se voliči rozsvítilo a rozhodl se, že just ANO.
Podobná vzpoura lidu proti médiím (přerod kvantity v kvalitu) nastala například v České republice při prezidentské kampani, v níž nakonec zvítězil Miloš Zeman. Kvantita blbnosti státotvorných médií byla tak veliká, že zkrátka musela přerůst v něco jiného. Kdo si dnes vzpomene na hlavní titulek v deníku MF Dnes (ovládném tehdy havlisticko-kalouskovskou klikou) několik dní před volbami: "Zeman má problém, Mrázek volá Šloufa"? Troufáme si tvrdit, že bohužel skoro nikdo - a proto by měl vstoupit do učebnic.
V podobné poloze "mediálního strašidla" se nachází například na Slovensku premiér Fico, nebo v mezinárodním měřítku ruský prezident Putin a byl jím koneckonců i Ronald Reagan při první (nakonec úspěšné) prezidentské volbě. Všichni mají jedno společné: Média po nich jdou, ale voliči je volí.
Mainstreamová média (MSM) se tak ocitají v situaci, kdy vedou boj s vlastním čtenářem (divákem), což bývá jednak předzvěstí poklesu nákladu (sledovanosti), ale také indikátorem klíčových společenských změn. A právě to se dnes patrně děje ve Spojených státech.
Kdo by se ještě před několika lety odvážil říct, že například Saddám Husajn (vylovený z díry) nikdy žádné jaderné zbraně neměl? Nebo že USA stvořily a živí Islámský stát? Že je imigrantská vlna v Evropě přímým důsledkem amerických barevných revolucí a tzv. Arabského jara? Že byl hon na Kaddáfího a jeho odstřel v příkopě ještě větší kalibr, než lov židů za Hitlera? Že je to všechno, řečeno s Goethem, "příliš silná melodie" a problém Ukrajiny není ničím jiným než "trpkým ovocem téhož osiřelého stromu?"
Snad by se to, pár let zpáky, možná odvážil říci Donald Trump, nebo potulný básník, blogger, žonglér z ruského cirkusu, černoch z konečné stanice newyorského metra, nebo nějaký stand up komik, ale žádný z nich nekandiduje na prezidenta Spojených států - až na jednoho z nich, který se do toho pustil právě teď.
Kdo vodí Trumpa
Bylo by ale současně naivní se domnívat, že Trump jedná jen na vlastní pěst. Že je celá ta show jménem volby další z mnoha výstřelků excentrického miliardáře, který se jednoho dne vzbudil, přičísl si tupé a rozhodl se, že se stane prezidentem. To je přesně ten dojem, který Trump vyvolává, a proto je tak úspěšný u těch, kteří stále věří, že to konečně zase jednou bude lid, kdo rozhodne o tom, kdo bude vládnout.
Tak tomu bylo možná kdysi v dobách smoke-filled room, kdy se volby odehrávaly v uzavřených zakouřených místnostech. Dnes už jsou obě hlavní strany dávno ovládány silami, které vedou svou vlastní agendu, nehledě na to, jestli je u moci liberální nebo konzervativní vláda. Republikánská strana hledá spojence, kde může, ale dlouholeté pevné vazby na rodinu Rothschildů, která je klíčovým hráčem světového bankovnictví, Nového světového řádu a podle některých i vlastníkem Izraele.
Co spoluje Trumpa s Rothschildy? Kromě letitých obchodních vazeb je to především obří sázkařská společnost Resort International, která byla původně kontrolovaná nejen rodinou Rothschildových, ale také také rodinou Rockefellerových (která pro změnu ovládá současný americký establishment). Vlastníky této obří firmy byli lidé na tyto rodiny napojení, kteří zastávali vysoké funkce v CIA, asociovaných tajných službách a v izraleském Mossadu.
Firma provozovala nelegální, ale tolerovanou síť kasín, kde se praly špinavé peníze z prostituce a obchodu s drogami v řádech miliard dolarů - často za přímé účasti nebo s vědomím politických, finančních a právnických elit. Trump koupil Resort International v roce 1987 a zaštítil ji svým zářivým jménem varietního úspěchu. Byl to moudrý tah. Veřejnost vidí tupé rozevlátého magnáta, zatímco se uvnitř pere dál.
Podle zákulisních informací uzavřeli Rothschildové před volbami s Trumpem dohodu, že se přidá k republikánům, rozdělí je, a umožní tak vyhrát vstup do Bílého domu Hillary Clintonové, která měla být zárukou, že "všechno zůstane, jak má být". Je-li na tom něco pravdy, pak první část plánu vyšla dokonale. Trump se vřítil mezi republikánská slůňata jako mastodont a rozvířil prach, usazený v jejich řadách celá desetiletí.
Jak ale rostl a jeho popularita překonávala veškeré předpovědi, aktivovali se nejen Rothschildové, ale také také Rockefellerové, a nasadili všechny páky, aby Trump nominaci nezískal. Pokud bylo původním záměrem víření prachu a hlavně "velký randál", situace se začala měnit, až se jim vymkla z rukou úplně.
Nyní, kdy už je pravděpodobné, že Trumpa nic nezastaví, se velcí zákulisní hráči plynule přizpůsobili - což je v prostředí velkého byznysu přirozený jev. Ostatně - i možnost, že se fenomén Trump "vymkne kontrole", byla jistě jedním z předpokládaných scénářů. To by ovšem znamenalo, že "vyvoleným" už není Hillary Clintonová, ale Donald Trump. A že v tomto případě mají navrch Rotschildové. Spekulace říká, že právě proto spustili Rockefellerové skandál s "Panama papers", aby Rotschildovým politickým koňům v zámoří "vrátili úder".
Odstřelí demokraté Hillary?
Na druhé straně barikády, v táboře demokratů, se zdánlivě žádné drama nekoná. Stará struktura Hillary (také ona se symbolickou "double-digit" s převahou dobyla New York) v primárkách jasně vede a senátor Sanders se zřejmě zapíše do dějin jen jako překvapivě osvěžující figura, která svedla statečný, ale marný boj. Jenže… ani tohle ještě nemusí být konec.
Častý argument republikánů, kteří nechtěli Trumpa - kunu ve svém kurníku - pustit do finále s Clintonovou, zní: "Proč bychom měli prosazovat Trumpa, když ho Clintonová ve finále stejně porazí."
Průzkumy (mysleme si o jejich věrohodnosti cokoli) jim dlouho dávaly za pravdu: Podle nich by ze souboje vyšla Hillary jako vítěz. Byl to však právě Donald Trump, který všechny dosavadní průzkumy postavil na hlavu, když se jeho výsledek od predikce lišil často i dvouciferně. Ostatně se tak stalo i v New Yorku, kdy měl podle průzkumů získat pěkných 53 procent a nakonec to bylo více než ohromujících 60.
Přitom je jasné, že o výsledku rozhoduje jen a pouze aktuální situace, momentální stav, který podléhá mnoha vlivům, a ne jakýsi "průzkum za roh na téma, co by kdyby". Analytický význam takových průzkumů se blíží nule. Slouží většinou jen jako páka na voliče, marketingový argument pro politické hráče a na ně napojená propagandistická média (která se starají o jejich zveřejňování, čímž se kruh uzavírá). Takže: Co když to není Hillary, ale naopak zdánlivý outsider Sanders, symbol "vzpoury" voličů Demokratů, kdo by měl proti Trumpovi šanci?
Stařík vrací úder
Je Clintonová jen umělá bublina, uječený přízrak minulosti, který na voliče vylezl ze skříně? Má právě tato paní sedět v Oválné pracovně, tedy tam, kde si její manžel užíval se stážistkou? Není to vlastně celé nedůstojné a trapné? Co když je takhle trhovkyně ve ve hře jen proto, že nikdo vhodnější nebyl po ruce? Co když je to tak, že ji v přímém souboji s Trumpem čeká stejný osud jako všechny její předchůdce, tedy – že ji slupne jako malinu?
Připomeňme, že to byla právě Hillary Clintonová, která jako ministryně zahraničí zásadním způsobem přispěla ke vzniku Islámského státu a měla prsty v zavedení zóny volného obchodu NAFTA, kvůli níž přišly statisíce Američanů o práci. Obě témata jsou přitom pro tyto volby klíčová (strach s terorismu a pracovní místa) – a v obou je Trump velmi silný.
Demokraté mohou použít stejný trik, jaký chystali na Trumpa Republikáni, než jim v New Yorku zatnul tipec – že nakonec nominují někoho jiného, než kdo vyhrál v primárkách. Nad Hillary se navíc vznáší problém, který je zdánlivě banální: Zneužití pracovních e-mailů pro soukromé účely. Z pohledu voliče má "e-mailový skandál" význam nula, ale z hlediska případného (a vhodně načasovaného) trestního stíhání to pro ni může znamenat zásadní problém.
Pokud by byla paní Clintonová před závěrečným soubojem o Bílý dům obviněna z trestného činu, mohli by se Demokraté rozhodnout nasadit proti Trumpovi někoho jiného. Třeba toho, kdo sice v demokratických primárkách skončil jako druhý, ale zato není na štíru se zákonem. Tedy: Bernieho Sanderse.
Mimochodem – podle "průzkumů za roh", kterými se zaklínají Trumpovi republikánští oponenti, by v přímém souboji Sanders – Trump zvítězil překvapivě Sanders, a to šokujícím rozdílem 15 procentních bodů, tedy větším, než by údajně zvítězila Clintonová. Podle mnoha odborníků je Sanders (jehož kampaň je financovaná převážně z kapes malých donátorů) pro Trumpa mnohem nevyzpytatelnější a nebezpečnější soupeř a výsledek tohoto souboje je více než nejistý.
Co bude dál?
Primárky nyní vstupují do své poslední čtvrtiny. 26. dubna se odehrají v pěti státech, přičemž největším kusem koláče je Pennsylvánie se 71 voliteli a systémem "vítěz bere vše". Trump zde vede v průzkumech (RCP) se 44 procenty (Cruz má 24).
Pak následuje pět "průměrných" států (celkově 197 volitelů) a primárky vyvrcholí 7. června balíkem pěti států v čele s Kalifornií, která je se svými 172 voliteli "nejštědřejším" státem z celých primárních voleb. Trump má v Kalifornii předpokládanou podporu čtyřiceti procent voličů, Cruz má 31 procent. Ve dnech 18. - 21. července se bude konat republikánský konvent v Ohiu, který by měl podle předpokladů potvrdit Trumpovu nominaci.
O týden později tu budou mít konvent demokraté - a právě zde by se mohl odehrát případný odstřel Hillary Clintonové.
Na září a říjen jsou naplánovány tři debaty prezidentských kandidátů a jedna debata kandidátů na vicepreprezidenta. O tom, kdo by byl Trumpovým viceprezidentem, je zatím předčasné spekulovat. Kdyby však byla jeho protikandidátkou nakonec přece jen Clintonová, nabízí se pro Trumpa pikantní řešení, jdoucí tak nějak "napříč žánry": Bernie Sanders. Špatnou volbou by nebyl ani černoch - pediatr Ben Carson, nebo nějaká přičinlivá žena (například obchodnice s počítači a příliš brzy odstoupivší kandidátka na nominaci republikánské strany, blondýna Carla Fiorinová).
Všimněte si - Kolébka demokracie "demokraticky" prosívá kandidáty za hlavní strany, ale ve finále dává plnou moc médiím. Tři debaty, nic víc. Jako bychom si čtyři roky stavěli šachové figurky a nakonec má rozhodnout hod kostkou. Volební děcko této kolébky je vskutku "pokřivené" a "manipulovatelné", jak řekl Trump v útrobách svého mrakodrapu.
Volební den (Election Day) je 8. listopadu, tedy tradičně (200 let) první úterý po prvním pondělí v listopadu prezidentského volebního roku, kdy voliči vybírají volitele kandidátů. Volitelé by měli být jen posly - prostředníky vůle voličů. Tento akt se odehraje těsně před Vánocemi 19. prosince (a vítěz bere vše). Dne 6. ledna sečte Kongres hlasy. Inaugurace 45. prezidenta Spojených států se odehraje 20. ledna 2017.
Zatím se to zdá nekonečně daleko. Ale je to zítra. Co se stane pak?
No comments:
Post a Comment