Summit Central Asia + China

 

Nová forma regionálneho dialógu: Stredná Ázia – Čína

PETER JUZA

NEDEĽA 16. MÁJ 2021

Komentáre

Zahraničie

Počet zobrazení: 296

V stredu 12. mája 2021 sa z iniciatívy čínskej strany konalo stretnutie ministrov zahraničných vecí krajín Strednej Ázie (Kazachstan, Kirgizsko, Tadžikistan, Turkménsko a Uzbekistan) a Číny.

De facto išlo o druhé stretnutie, ale o prvé in natura, pretože to predchádzajúce, teda prvé v poradí, bolo (16. júla 2020) v online režime.[1]

Tento ministerský summit Stredná Ázia – Čína sa uskutočnil v asi osemmiliónovom meste subregionálneho významu Si-an (Xi'an). Mesto má viac ako 3100 ročnú históriu a bolo v dejinách známe ako Čchang-an, čo v preklade znamená „večný mier“.


Na snímkach ministri zahraničných vecí krajín Strednej Ázie a Číny. Zdroj: https://www.mfa.tj

A ešte jedna zaujímavosť. Je všeobecne známe, že všetkých päť krajín Strednej Ázie je svojím profilom väčšinovo moslimské a čínski organizátori iniciovali a pripravili túto ministerskú schôdzku práve v posledný deň veľkého postu v mesiaci Ramadán.[2]
 

Prečo vôbec summit(y) SA5 + 1

Hneď v úvode si pripomeňme, že existujú aj iné stretnutie(a) ministrov zahraničných vecí krajín Strednej Ázie vo formáte + niekto.

Tak napríklad prvý februárový pondelok 2020 sa vtedajší štátny tajomník USA Mike Pompeo stretol v hlavnom meste Uzbekistanu v Taškente so svojimi rezortnými kolegami z piatich krajín Strednej Ázie. A to tiež v rámci formátu SA5+1.[3]

Vtedy M. Pompeo v Uzbekistane zavŕšil svoje eurázijské turné, ktoré bolo pôvodne plánované na začiatok januára 2020, ale udalosti v Bagdade a okolí, ktoré hrozili prerásť v niečo nepredvídané, ho donútili zmeniť svoje plány.

Formát SA5+1 je vlastne dieťa USA spred cca piatich-šiestich  rokov, ešte z čias prezidentovania B. Obamu. Od toho sa administratíva D. Trumpa neodvrátila. Práve naopak, Washington tento formát – v čase prezidentovania D. Trumpa – vnímal ako efektívny a ofenzívny nástroj svojho túžobného návratu (upevnenia vojensko-politickej prítomnosti) do Strednej Ázie na úkor a napriek silnejúcim pozíciám Číny a historickému status quo Ruska v regióne. No a v čase hanebného úteku porazenej a Talibanom poníženej armády USA z Afganistanu, v rámci tézy, kam s nimi a snahy o rozloženie svojich vigvamov v Strednej Ázii, budú (aspoň mediálne) tieto nádeje narastať.

Pravidelné stretnutia ministrov zahraničných vecí krajín Strednej Ázie v rámci iných (plnohodnotných alebo limitovaných) formátov, kde je integrátorom Ruská federácia v kombinácii s postsovietskou realitou (Spoločenstvo nezávislých štátov, ODKB, Eurázijská ekonomická únia..., ale aj Šanghajská organizácia spolupráce), tie si zatiaľ odložíme na neskôr.

Prečo vôbec summit(y) Čína + Stredná Ázia

Dialóg SA5 + Čína bol a je nasmerovaný v prvom rade zatiaľ na ekonomickú sféru spolupráce týchto partnerov.

V danom prípade v zásade išlo o vyvrcholenie celej množiny a siete rôznych štátnych kontaktov a biznis fór, ktoré zastrešoval Čínsky výbor Šanghajskej organizácie spolupráce pre dobré susedstvo, priateľstvo a spoluprácu[4], a to v čase, keď narastá podiel čínskeho kapitálu vo všetkých krajinách a v rámci celého spektra oblastí (najmä ťažobný priemysel, energetika, aqua sektor, doprava, logistika...) v Strednej Ázii.

Tento formát stretnutí SA5+Čína je, samozrejme, aj súčasťou globálneho čínskeho projektu Jeden pás – jedna cesta, resp. inštrumentom, ako do neho zaangažovať celú Strednú Áziu vrátane šesťdesiatimi a viac odtieňmi sivej zafarbeného Turkménska.

Ekonomický pás Hodvábnej cesty, táto čínska iniciatíva vychádza vo vzťahu k Strednej Ázii (ale aj širšie k Eurázii) nielen z historických reálií, ale aj z kruciálnych zásad zahraničnej politiky Pekingu v tomto tisícročí (ale aj v predchádzajúcich). A to: 1) vzájomné rešpektovanie územnej celistvosti a zvrchovanosť, 2) neútočenie, 3) nezasahovanie do vnútorných záležitostí, 4) rovnoprávnosť a vzájomná výhodnosť, 5) mierové spolužitie.

Teraz skúška správnosti. Ktorú z týchto zásad aspoň raz vo svojich krátkych, v porovnaní s Čínou, dejinách rešpektovali USA na medzinárodnej aréne?

Čína sa logicky snažila a bude snažiť dostať na trhy Eurázie, kde sú najvýhodnejšími (najekonomickejšími a najstabilnejšími) partnermi z priestoru exZSSR práve krajiny Strednej Ázie a následne potom (alebo súbežne) Ruská federácia a Bielorusko – ako brány do Európy. Čo sa týka Ukrajiny, tá si sama sebe aj v rámci tohto projektu vykopala hrob a vo svete jej snáď len s výnimkou jedného verného partnera pri hlasovaní v rámci OSN nikto, okrem domácich (a v blízkom okolí) postbanderovských fanatikov, nedôveruje. A ako dobre vieme, na medzinárodnej scéne sa dôvera veľmi ľahko stráca, ale o to ťažšie sa získava.

No a, samozrejme, nemôžeme zabudnúť na COVID-19 – táto čínsko-stredoázijská (a vice versa) diskusná platforma sa ukázala ako veľmi potrebná. Zložitá pandemická (a v budúcnosti postpandemická) situácia vo všetkých krajinách sveta, teda aj v SA a aj +1 dokazujú, že zahraničná politika dokáže generovať nové formy nadregionálnej solidarity a humanitárnej podpory, kde rôzne hlúposti typu vyhosťovania (bezdôvodného) diplomatov nemá miesto! Možno práve toto je priestor na nové štúdium koncepčnosti a rozumnosti nielen čínskej (konfuciánskej), ale aj stredoázijskej (moslimskej) diplomacie.

Na záver jednodňového stretnutia ministri prijali nasledujúce (ak chcete, čiastkové) dokumenty:

• Memorandum o zriadení formátu stretnutí ministrov zahraničných vecí SA + Čína – čo len potvrdzuje skôr napísané, že tento formát sa stáva pravidelnou súčasťou regionálneho diplomatického kalendára;
• Spoločné vyhlásenie o spolupráci v boji s COVID-19 – tu sa okrem COVID spolupráce a solidarity hovorí aj o projektovaní ekonomického rozvoja v regióne;
• Spoločné vyhlásenie o aktuálnej situácii v Afganistane – akcentuje dôležitosť spolupráce krajín regiónu v oblasti bezpečnosti a najmä dosiahnutia stability v Afganistane, ktorá je kľúčovým momentom pokoja v regióne. Sociálny a ekonomický rozvrat, v ktorom zanechávajú Spojené štáty (a ich spojenci a spojenčekovia) túto krajinu, bude mať vplyv na regionálny a nadregionálny stav;
• Spoločné vyhlásenie o ďalšom prehĺbení medziregionálnej spolupráce – už samotný názov hovorí za všetko a ďalší komentár by bol len nosením dreva do lesa.

Celkovo boli závery zhrnuté v Spoločnom vyhlásení druhého ministerského stretnutia: „Stredná Ázia a Čína“ (Совместное заявление Второй министерской встречи «Центральная Азия и Китай» /Joint statement of the Second Ministerial Meeting Central Asia and China»)[5]. V tomto (možno pokojne povedať historickom) dokumente ministri skoncentrovali svoj záujem o aktivizáciu medziregionálnej spolupráce či skôr koordinovania postupov a zvyšovania úrovne regionálnej bezpečnosti.
 

Pár slov na záver

Výsledky, resp. dôsledky tohto summitu ministrov zahraničných vecí de facto naznačujú, že pre aktuálne elity, ktoré stoja na čele krajín Strednej Ázie, nehľadiac na to, či sú podfarbené prorusky, protirusky, proiránsky alebo len formálne neutrálne, je konštrukcia spolupráce s Čínou (zatiaľ v ekonomike a bez zásahov do politiky) pre ne výhodná a potrebná.

Tiež sa týmto stretnutím v meste Si-an potvrdila dlhodobá či skôr strategická regionálna paradigma. A to, že dialóg krajín Strednej Ázie so silným východným susedom – Čínou a súbežne historicko-rozhodujúcim strategickým partnerom – Ruskou federáciou, nie je v kontrapunkte. Nakoniec, strategické záujmy Moskvy a Pekingu vykazujú vo vzťahu k Strednej Ázii (a nielen tam) v ostatnom období viacej totožných záujmov než trecích plôch! No a tomto fenoméne treba vedieť.

Jednostranná orientácia len na niekoho ešte nikomu nepriniesla dlhodobý úspech, skôr naopak, a múdri ľudia to vedia.

Táto múdrosť platí aj pre dnešné vnútorne bolestivo doškriabané Slovensko. Lenže, kde vziať múdrych (alebo aspoň normálnych) ľudí v dnešnej mocenskej pavučine Slovenska.

Nájsť ich je naďľudské sily!

(Autor je vysokoškolský učiteľ)

 

---

[1] Pozri: https://www.ritmeurasia.org/news--2020-07-22--novaja-forma-regionalnogo-dialoga-centralnoj-azii-i-kitaja-50066

[2] Zdroj: https://namaz.today/ramadan

[3] Pozri: https://www.noveslovo.sk/c/American_v_Strednej_Azii

[4] Bližšie k jeho profilu pozri: http://www.kitaichina.com/se/txt/2015-08/07/content_699032.htm

[5] Bližšie pozri: https://www.fmprc.gov.cn/mfa_eng/zxxx_6805/t1875501.shtml

2000 words today

Přála bych si… aneb "2000 slov dnes"

od obyčejné ženy Jana Zwyrtek Hamplová - advokátka

Pro ty, kdo tuto paní neznají - je to komunální politička a právnička z Mohelnice, bývalá starostka

A tak bych také ráda přispěla. Tak nějak normálně… od srdce. Protože se mi už dlouho zdá, že obsah našich životů uniká jak těm na pódiích, tak těm pod nimi. Jako by nešlo o to, proč se křičí, ale že se vůbec křičí. Bez ohledu na smysl toho křiku a bez ohledu na pravdu. A hlavně bez ohledu na zdravý rozum. V tom bezduchém překřikování všech těch part včetně té bruselské se ztrácí obyčejný člověk. Občan. Máma. Táta. Děti. Babička a děda. Obce. Města. Domov. Naše země. Naše Evropa. Ztrácíme se v tom my všichni a začínáme být bezradní a zmatení. Protože o nás na těch pódiích přestalo jít. Bez ohledu na všechny proklamace.

Přála bych si, aby se vrátil zdravý rozum. Aby byl přítomen, když budeme rušit tisíce nesmyslných právních předpisů a nařízení, kterými jsme zaplaveni, a aby byl přítomen při přijetí srozumitelných zákonů, které patří do civilizované Evropy.

Přála bych si, aby u soudů vítězila spravedlnost, ne otrocký výklad textu zákonů. Jde to - a někteří soudci to už umí. Jen tak tu vznikne důvěra ve stát.

Přála bych si, abychom zastavili obsazování Evropy lidmi, kteří tu nemají co dělat, a ti, kteří doposud nelegálně přišli, aby museli z Evropy odejít. Nemají tu právo být, nepatří sem, a jim nepatří Evropa. Nedejme si vnutit, že jsme odpovědni za jiné světadíly, protože tomu tak není.

Přála bych si, aby Evropská unie začala plnit roli, pro kterou byla založena, a pokud toho není schopna, ať raději skončí. EU nebyla zakládána proto, aby jedny státy diktovaly jiným, aby některé státy ekonomicky podváděly, nebo aby členové ztratili svou národní identitu. Od EU jsme očekávali bezpečné evropské hranice, bezpečné ulice, ekonomickou spolupráci rovnocenných států, volný pohyb a vzájemnou pomoc. Nevidím však dnes většinu z toho všeho.

Přeji si, aby se nám násilně nevnucovaly neuvěřitelné teorie o mnoha pohlavích. Máme dvě – muže a ženu, a pak jsou občas výjimky, které jako civilizovaní lidé budeme sice plně respektovat a ctít jejich jinakost, ale nebudeme kvůli nim měnit biologii. Máma je máma, táta je táta, a manželství je svazkem muže a ženy. To, že občas v ulicích teatrálně vystupují jiné skupiny, z výjimek nedělá většinu. Ta většina žije doma své klasické rodinné životy, a všechna ostatní tvrzení a teorie jsou znásilňováním přirozenosti.

Přála bych si, aby žena mohla být dále ženou, a aby měla po boku muže se vším, co je mezi nimi odlišné. Protože kdo tvrdí, že muž a žena jsou zcela stejní, je prostě hloupý. Muž a žena mají mít samozřejmě stejná práva, ale to z nich nedělá stejné bytosti – naopak. Na odlišnosti obou je založeno vše přirozené – láska, partnerství, mateřství a otcovství, jsou povolání ryze ženská, a povolání ryze mužská, například už kvůli tělesné konstituci – a ani občasné výjimky to nezmění. Odmítněme rušení oslovení dámy a pánové, odmítněme společné toalety, a odmítněme volby pohlaví jako čiré nesmysly proti přirozenosti.

Přála bych si, aby nám nediktovaly nátlakové skupiny, které jsou zneužívány k tomu, aby nás děsily, rozeštvávaly a unavovaly, aniž říkají něco užitečného nebo přinášejí jakákoliv řešení. Typickým příkladem budiž hysterická a nemocná Greta, které svět věnuje tolik pozornosti, až pochybuji o zdravém rozumu toho světa.

Přála bych si, aby se Greta dostala do péče lékařů, kteří jí vrátí ono její dětství, a aby její rodiče byli popohnáni k odpovědnosti za to, co se svou dcerou nechali provádět. Ano, chraňme přírodu, chraňme náš svět, ale ne pod diktátem zmanipulovaných dětí křičících do mikrofonu nebo přilepujících se k asfaltu s nejnovějším mobilem v kapse a nechodících kvůli tomu do školy. Naslouchejme vědcům – těm, které neplatí žádná lobby, ale které si budeme platit sami.

Přála bych si, aby i v budoucnu vzdělání mělo stále svou hodnotu. To předpokládá, že zajistíme dobrý obsah studijních oborů a smysluplné zkoušky, ať odborné, maturitní nebo státnice, ať akademické nebo praktické, ať více či méně náročné podle typu studia, tedy napříč spektrem, aby každý mladý mohl sáhnout po tom, co ho baví a co zvládne. Nedevalvujme však studia rušením maturit, státnic a jakýchkoli zkoušek, protože ani jedny z nich sice nejsou všespásné, ale jsou motivací ke studiu a určitým stupínkem v osobní profesní kariéře, na které se dá stavět dál.

Přála bych si, abychom si vážili všech, kteří pracují, a nepreferovali ty, kteří nepracují a nikdy pracovat nebudou. Považuji za nespravedlivé, aby ti, kteří dnes a denně chodí do práce, vydělávali na ty, kterým se pracovat nechce, a ani se tím netají. Není správné, aby ti, co nejvíce křičí, měli výhody a privilegia na úkor těch, kteří křičet nemají čas, protože chodí denně do práce, starají se o děti, o domácnost, splácí své bydlení, uklízejí kolem svých domů… Je přece velmi jednoduché odlišit, kdo se ocitl v přechodné nouzi z jasných důvodů, a kdo má život na úkor ostatních jako životní program. Těm prvním je třeba podat pomocnou ruku, protože od toho jsme civilizovaná země, ale těm druhým je třeba říct jasné ne – protože civilizovaní nejsou oni. Není důvod, aby to bylo jinak.

Přála bych si, aby naši politikové měli úroveň. Aby netančili ve sněmovně na lavicích, aby nemluvili do mikrofonu sprostě, aby byli pokud možno u toho mikrofonu střízliví, aby hovořili jako vzdělaní lidé, aby se nenapadali v osobní rovině, tedy aby zvládali názorovou diskuzi jako lidé inteligentní, aby nevystrkovali svůj zadek na kameru, aby neuráželi prezidenta z důvodu jeho věku a zdraví, zkrátka aby byli více normálními a slušnými lidmi, protože normální a slušní lidé nic z toho nedělají, a když, tak ne do mikrofonu a ne před kamerami, ale v hlubokém soukromí.

Přála bych si, aby se v naší zemi nevyplácely ve veřejném sektoru mnohamilionové mzdy a odměny, jejichž výše je neomluvitelná. Naopak bych si přála, aby se finančně více podpořili jiní. Odborné profese, zejména lékaři, učitelé, a také starostové, hasiči apod., kteří nesou mnohem větší odpovědnost, než leckterý úředník a leckterý šéf veřejné instituce. Lékaři za naše zdraví, učitelé za kvalitní vzdělávání mladých, a starostové za dobrý výkon samosprávy, což je obrovsky důležité pro občany obcí a měst. Na těch šetříme, a manažeři státních institucí dostanou odměny leckde i desítky milionů korun – což je neodůvodnitelné.

Přála bych si, aby neziskové organizace mimo těch, které poskytují sociální a podobnou péči, neměly právo čerpat z veřejných peněz ani korunu. Ať si najdou sponzory, ať přispívají členové, ať si to odpracují. Nevidím důvod, proč bychom je měli financovat z peněz nás všech. Dokud to tak bude, budou vznikat obskurní a nesmyslné projekty, jejichž šéfové budou brát vysoké platy a vykazovat činnost, která je leckdy k pousmání – kdyby nestála miliony. Chce-li někdo provozovat spolkovou činnost, ať si ji provozuje – ale za své, ne za naše. Evropa je tam, kde je, právě proto, že začala financovat podobné party lidí, kteří si z toho udělali vlastní byznys – aby nemuseli, nedej bože, do normální práce, jako my všichni, které jim tu „legraci“ platíme.

Přála bych si, abychom dokázali podporovat jasné talenty bez ohledu na to, zda na to rodiče mají, nebo ne. Ať jde o sport, o múzy, o studium. Na to by měly být budovány fondy, aby se talentovaným dětem dostalo takové podpory, jakou potřebují. Ne každé dítě má to štěstí podpory své rodiny jako úžasná Ester Ledecká; věřím přitom tomu, že talentů je u nás dost, a že podepřít je by mělo být otázkou národní cti.

Přála bych si, abychom se zasadili sebevědomě o návrat rodinného stříbra do našich hranic – ať je to zemědělství či jiné obory. Tedy aby existence EU nebyla překážkou pro schopnosti a aktivitu našich zemědělců, farmářů a podnikatelů, kteří tu odjakživa byli, a náhle se nám vnucuje, abychom se jich zbavili. Vzali nám názvy, vzali nám často i obsah, a já s tím nesouhlasím. Kooperace napříč Evropou je dobrá věc, ale nesmí být záminkou k diktátu.

Přála bych si, abychom neničili podnikavost a kreativitu drobných živnostníků nebo prostě šikovných lidí. Dnes se boji vyšívačka prodat ubrus, aby nemusela mít za chvíli EET, o drobných pěstitelích nemluvě. Každý, kdo uživí vlastní prací byť jen sebe a svou rodinu, by si zasloužil podporu státního aparátu, ne naopak.

Přála bych si akceschopnou profesionální armádu, která by mohla zasáhnout v případě potřeby na hranicích i jinde. Peníze, které putují po miliardách do neziskových organizací a někam do Afriky, by měly být nasměrovány právě sem, abychom byli soběstační v otázce bezpečnosti. Co nebylo nutné kdysi, je nutné dnes, kdy některé členské státy bez souhlasu ostatních členských států EU sem pozvaly, pustily a živí tisíce našich přirozených nepřátel. Lidé v tísni nebudou za chvíli za našimi hranicemi, ale v našich hranicích – tedy tady doma. Je třeba se na to připravit.

Přála bych si více samostatné obce a města, jejichž orgány se budou volit většinovým systémem. To znamená, že lidé, kteří dostanou početně nejvíce hlasů od občanů obce či města, by vytvořili zastupitelstvo. Tedy žádné přepočty podle procentuálního zisku stran, což vytváří zastupitelstva tak, že to neodpovídá skutečné vůli lidí. Je to důležitější změna, než přímá volba starosty, která sama o sobě nic neřeší.

Přála bych si, aby byl výrazně zredukován formalismus ve prospěch zdravého rozumu. Například zákon o zadávání veřejných zakázek nutí zadávat firmám, které ve skutečnosti nechceme, jen proto, že nabídly nejméně, zatímco důraz by měl být dáván na kvalitu. Složitý proces brzdí termíny, a my jezdíme po tom, po čem jezdíme – nebo spíše stojíme. Čtyři sta žádostí o informace za tři měsíce od jednoho člověka je důkazem o tom, že zákon o svobodném přístupu k informacím už dávno neplní roli, pro kterou vznikl, ale stal se nástrojem šikany a politického, a někdy obchodního, boje. Jsme tak „buzerováni“ zákonnými ustanoveními, že už ani nemáme čas přemýšlet proč.

Přála bych si konec všech dotací. Dotace křiví všechno včetně charakterů, a zpětně se stávají nástrojem destrukčních kontrol dotovaných. Důvody následných sankcí, a často 100% jejich lichvářské penalizace, jsou až neuvěřitelné příběhy. Navíc se šlape po malých, zatímco k velkým se přistupuje nesmírně velkoryse. Dejme peníze přímo obcím do rozpočtového určení daní, a nenuťme je prosit o milodary. Obce nejsou poddanými, aby prosily. Na podporu veřejné správy mají právo, protože právo na samosprávu je ústavně chráněné. A chce-li stát, aby za něj pracovaly, měl by je zaplatit o to víc. O dotacích do soukromého sektoru vůbec nehovořím – to pro mne úplný protimluv, který nemá žádnou logiku ani opodstatnění.

Přála bych si, abychom se v rámci Evropy spoléhali na ty kolem nás, kteří nás respektují, ne na ty, kteří se nám snaží diktovat, nebo jednají bez ohledu na nás. Nesnažme se s naší malou zemí dělat velkou politiku, ale mysleme právě a jen na tu naši malou zemi, aby nedoplácela na rozhodování a bezohlednost těch velkých. Velmoci si hrají své hry, kterých my budeme vždy pozorovatelem, a proto se snažme hájit si své, ne světové. To své si ale obhajujme a chraňme důsledně, s hrdostí, sebevědomím a ve spojenectví s těmi, kteří o toto spojenectví budou stát. Nepodlézejme velkým, kteří nás kdykoli budou ignorovat. Naučme se být sami sebou, kteří hájí své území, své občany a své hodnoty. Odmítejme, že je to nacionální, protože to tak prostě není. Na svoji zemi a svůj domov máme právo, a nedejme si to nikým brát.

Přála bych si, abychom na školách hovořili s dětmi napřed o České republice, a až potom o Evropské unii.

Přála bych si, abychom nemanipulovali zcela nelogicky už od jeslí děti panenkami tmavé pleti, protože tmavá pleť je v Evropě stále výjimečná, stejně jako v Africe je zase výjimečná pleť bílá. Nechci, aby na půdu škol měli přístup politikové, a nechci, aby tam měla přístup jakákoli církev. Když budeme děti učit o církvích, pak to musí být pravdivě, a v rámci hodin dějepisu. A tak, jak nelze vynechat u katolické církve čarodějnické procesy, tak nelze u islámu vynechat teroristy. Škola má přinést informace, nemá vnucovat názory.

Přeji si toho hodně. Ale měla jsem pocit, že doba na 2000 slov je zase tady. Tak jsem je zkusila po svém napsat. Protože je slýchám kolem sebe, jen se nevysílají.

Jana Zwyrtek Hamplová

Navzdory délce textu - čtěte a dočtěte až do konce! Ale nečtěte, prosím jen "konzumně!"

Kedmi and USA

http://www.novarepublika.cz/2019/07/jakob-kedmi-usa-nestaci-ani-mrknout.html

Jákob Kedmi: USA nestačí ani mrknout a nezůstane po nich ani prach

26.7.2019 Jákob Kedmi a admin  Institutu Slovenských Strategických Studií

Američané jsou zvyklí mluvit jazykem arogance, říká bývalý velitel izraelské vojenské zpravodajské služby Nativ, Jákob Kedmi. Reakce Ruska bude ale podle něj pro USA naprosto neočekávaná nepříjemnost. Oni dokonce ani nevědí, co je čeká. Ale až se to dozví, bude pozdě, říká vojenský expert. Je přesvědčen, že po jakémkoli úderu na Rusko, zamíří odvetný úder především na území Spojených států. Jediné, co může podle Kedmiho USA zastavit, je ohrožení samotných Spojených států. Tento vojenský analytik je stručný, přesný a nemá ve zvyku se mýlít.

Hlavní dynamikou současné mezinárodní situace je relativní globální oslabení USA a snaha Ameriky zachovat si tuto dominanci za jakoukoli cenu. Hrozba, podle jejich názoru vychází především z rostoucího centra vlivu – Ruska.

Rusko představuje hrozbu globální dominanci USA už samotným faktem své existence, přítomností mohutného jaderného potenciálu. Svět vidí, že USA stále více vypadají jako papírový tygr. Ten může být sice nepříjemný, ale rozhodně není v stavu dostat Rusko na kolena.

USA se pokoušejí mluvit s Ruskem jazykem sankcí a ultimát. «Je-li to však politika Spojených států, pak není o čem s nimi jednat, dokud nebudou jednat tónem, který vést jednání umožňuje», říká Kedmi.

Americká politická elita svatě věří, že Rusko bylo a je i nyní řízeno oligarchy, a že na nich záleží, jak se bude Rusko chovat. Dívají se a vidí, že oligarchové stále jsou. Říkají si – využívali jsme je dříve a použijeme je i teď. A není moci, která by zpochybnila americkou svatou víru, že vyšší ekonomický tlak na Rusko, který sníží příjmy těchto osob (oligarchů), povede k mocenské změně v Rusku.

USA se ale dostaly do složité vojensko-strategické situace. Celá jejich strategie byla zbudována na tom, že mají v námořnictvu v oceánu obrovskou převahu v raketové výzbroji. Proto vyvinuly strategii okamžitého globálního úderu na Rusko, říká Kedmi. A najednou došlo k něčemu pro ně naprosto nečekanému. Přepočítaly se. Ukázalo se, že Rusko také začalo vyrábět rakety «Kalibr», které se ukázaly být dokonce lepší, než vychvalované americké «Tomahawky». A nejnovější systémy «Avangard»,«Sarmat» a «Poseidon» uvedly Američany prostě do šoku.

USA nestihnou ani mrknout, a nezůstane po nich ani prach

Bude to pro ně taková neočekávanost, taková nepříjemnost. Oni dokonce ani nevědí, co je čeká. Ale až se to dozví, bude pozdě, říká Jákob Kedmi.

Po jakémkoli úderu na Rusko, odvetný úder zamíří především na území Spojených států. Protože jediné, co může USA zastavit, je ohrožení samotných Spojených států.

Američané nikdy nepůjdou do války, protože se války bojí. Ale pak si budou nuceni prožít to, co se jim nemohlo zdát ani v tom nejhorším snu, říká Jákob Kedmi.

Američané se snaží razit arogancí. Ale tak mluvili se Severní Koreou a výsledek žádný. Stejně jednali s Čínou a výsledek byl stejný. Stejně arogantně se snaží mluvit s Ruskem. Ani to neskončí jinak. 

Američané mohou lhát všem, komu chtějí, ale oni sami přece musí vědět, že lžou. Oni přece vědí, že žádná hrozba ze strany Ruska neexistuje. Je to jejich laciná, cynická hra. Ale teprve až se nakonec přesvědčí, že zlomit Rusko se jim nepodaří, budou nuceni přijít jednat. A ta doba není daleko.

Autor článku Jákob Kedmi (72) je diplomat, bývalý šéf zpravodajské služby Izraele Nativ pro Střední i Východní Evropu a země SNS, velitel zvláštních jednotek, vojenský analytik .

Soros

ДЖОРДЖ СОРОС - ВТОРОЙ ПО ВЛИЯНИЮ. ТЕПЕРЬ ЖИВИТЕ С ЭТИМ, РАГУЛИ.

Среда, 18 Декабря 2019 г. 13:57 + в цитатник

Украинский медиахолдинг "Вести" опубликовал рейтинг "Топ-100 самых влиятельных людей и явлений на Украине". Он составлен по итогам опроса украинских политологов.

На первое место для приличия поместили Владимира Зеленского. Пущай кавээнщик радуется. А вторым по влиянию человеком на Украине в 2019 году признан венгерский еврей, американский миллиардер, глобальный финансовый спекулянт, спонсор цветных революций и всяких гей-климатологов Джордж Сорос, он же Дьёрдь Шварц. Политологи указали, что именно Сорос является вдохновителем всех действий Киева, начиная с 2014 года. Сказано, что он фактически управляет нынешним кабмином во главе с Алексеем Гончаруком (грантоед, выходец из соросовских структур) и значительной группой депутатов Верховной рады, где избранники от правящей партии "Слуга народа" разделились на соросят и бенефилов (людей олигарха Игоря "Бени" Коломойского). Политологи говорят о "чрезвычайном влиянии Сороса на процессы, происходящие в Украине, посредством десятков спонсируемых им организаций".

Напомним слова Дьёрдя Теодорыча из интервью немецкому праволиберальному журналу Cicero: "Европа даже выиграет, если от Украины останется пепелище и горы смердящих трупов. Судьба украинцев никого не волнует".

Также в первую десятку рейтинга "Топ-100 самых влиятельных людей и явлений на Украине" вошли олигарх-клинтонит Виктор Пинчук (зять экс-президента Леонида Кучмы), глава офиса президента Андрей Богдан, Коломойский собственной персоной, министр внутренних дел и хозяин львиной доли тамошних нациков Арсен Аваков, богатейший человек Украины Ринат Ахметов, лидер партии "Оппозиционная платформа — За жизнь" Виктор Медведчук, миллиардер и бывший главарь киевской хунты Пётр Порошенко, лидер партии "Батькивщина" Юлия Тимошенко. Шестеро из Топ-10 обладают еврейскими корнями, кроме того присутствуют армянин, татарин, галичанин и один-единственный малоросс.

"Сорос — второй по влиянию человек на Украине. На первом месте — Зеленеский. Теперь живите с этим, рагули", - подытожила обозреватель NewsFront Юлия Витязева. 

Lenin, Putin, New socialism

Платошкин: почему член КПСС Путин не критиковал Ленина до 1985 года?

"Пульс Планеты"

15 декабря, 19:56

ПожаловатьсяДобавить автора в черный список

Путин мечтал попасть за границу, чтобы купить «Волгу», а Ленин мечтал о том, чтобы все дети в России учились и получали бесплатное молоко, напоминает председатель «Движения за новый социализм» 

Владимир Путин на фоне Владимира Ленина и Иосифа Сталин. Фото: Youtube

Основатель СССР революционер Владимир Ленин заложил мину под российскую государственность.

Об этом заявил президент России Владимир Путин, выступая 10 декабря на заседании Совета по правам человека.

По словам хозяина Кремля, государственность России до прихода Ленина к власти «складывалась тысячу лет».

Отвечая на вопрос режиссера Александра Сокурова о том, можно ли придумать Россию заново, Путин сказал следующее: «Вот он придумал [Россию заново]. Теперь не можем понять, что делать с Бутовским полигоном, как выстроить там работу, чтобы люди не забыли про то, кто там лежит в земле».

Лидер «Движения за новый социализм» Николай Платошкин оценил словам Путина об основателе Советского государства.

«Ох и смелый же человек Владимир Владимирович Путин. Не побоялся наехать на умершего в 1924 году Ленина. Храбрец! Правда, я что-то не слышал, чтобы член КПСС и офицер КГБ СССР Путин также смело критиковал Ленина на партийных собраниях до 1985 года.

И ведь вспомнил, что у Ленина были «какие-то там клички». Клички, наверное, были у Ваших друзей. А у Ленина были партийные псевдонимы - Ленин (по аналогии с Онегиным и Печориным - если, конечно, плохо учившийся в школе Путин помнит, кто это такие) и «Старик». Потому, что был мудр не по годам. И в отличие от того же Путина с его приблатненным фольклором, Ленин мог цитировать Тургенева целыми страницами наизусть.

Кстати, а напомнить Вам Ваши клички в ГДР, Владимир Владимирович? «Моль», например? Ну, а как Вас в интернете называют - сами читайте.

Что-то Ленин по словам Путина «напридумывал». Да уж!

- 8-часовой рабочий день
- декретный отпуск для женщин
- бесплатное образование и здравоохранение
- пенсионный возраст 55 и 60 лет
- зарплата министрам не выше зарплаты квалифицированного рабочего.

То есть все, что Вы сейчас у народа успешно отбираете. Вы, господин Путин, мечтали попасть за границу, чтобы купить «Волгу». А Ленин мечтал о том, чтобы все дети в России учились и получали бесплатное молоко. В отличие от Вас, Ленин, проживший за границей 17 лет, ничего там не приобрел.

Вот эта скромность и бесит Вас и Ваших зажравшихся на приватизированной госсобственности друзей-олигархов. А теперь приведу слова Эйнштейна о Ленине: «Я уважаю в Ленине человека, который всю свою силу с полным самопожертвованием своей личности использовал для осуществления социальной справедливости».

Посмотрим, что народ в будущем скажет про Вас, господин Путин. Хотя дружите Вы, конечно, не с такими людьми, как Эйнштейн, а с такими, как мафиози Берлускони, полуфашист Орбан и реваншист Абэ», - цитирует Платошкина ИА «Реалист».

1989 anniversary

 CHTĚLI JSME DEMOKRACII,                                                             MÁME DEMOKRATURU 

„Moc si nepískejme, protože veškeré tyhle věci se mohou opakovat a dokonce i v demokracii nebo demokratuře, která by mohla nastat. Já žiju dost dlouho na západě, abych věděl, že se z jedné země, která je demokratická, překrásná může do zítřka stát válečné pole a naopak. To znamená — to chce hlídat!“

                                                                                                Karel Kryl, 1990

Stav demokracie po třiceti letech : svobodně zvolený prezident republiky a rovněž premiér se oficiálních oslav zúčastnit nemohou. Mají strach! Zfanatizovaný dav, který si jako jediný "demokratický a k tomu povolaný" oslavy přivlastnil, by je nejenže nepustil ke slovu, ale zcela jistě by je vypískal, vyhodil jejich kytice a věnce do odpadků, a zřejmě by je i rozsápal. Potřebujete lepší důkaz toho, že má Karel Kryl pravdu? 

Jak začít a v jakém duchu se vyjádřit k výročí, které mělo být oslavou tří desetiletí  nově nabyté svobody a rozvoje demokracie, které se ale namísto toho stalo pro mnohé z nás smutným svědkem jejich úpadku?

Datum, tedy den a měsíc, které těch třicet let ohraničuje zde rozhodně neuvedu, protože u mnoha lidí dávno ztratil význam a ještě více lidí jej má důvod nenávidět. Důvodem je obrovské zklamání a nenaplnění očekávaných nadějí.

A také omílání jeho „takzvaného“ odkazu a totálního znehodnocení jeho významu těmi, kteří se samolibě pasovali do role nositelů správných názorů během posledního desetiletí. Tím samozřejmě nemám na mysli toto datum v tragickém roce 1939, nýbrž to v roce 1989.

Infekce úpadku a destrukce základních hodnot však nepostihly pouze naši zemi, ale v mnohem větší míře prakticky celou Evropu i Ameriku. Je smutné konstatovat, že ty „ubohé“ a „zaostalé“ země, střední a východní Evropy, kterým ten Západ a vyspělá Evropa byly kdysi vzorem a imponovaly jim svou úrovní, je dnes převyšují hygienou občanského uvědomění a pozitivismem zdravého konzervativního a vlasteneckého vývoje. Závidět tyto hodnoty dnes naopak mohou ony nám.

Po letech pokryteckého působení dnešních učitelů té „jedině správné“, liberální demokracie, z neúspěchu zoufalých politiků bez programu, potácejících se na okraji politického propadliště, prodejných a prolhaných novinářů je bilance jejich činnosti zoufalá a nelze se divit, že je neúspěch vede také k zoufalým činům.

Nic nepomáhá v přesvědčování národa ani dennodenní utvrzování o jeho hlouposti a nevyspělosti při volbách ze strany médií, v čele se zpolitizovanou Českou televizí. Národ poučený ze čtyřiceti let jiné demokracie, tehdy s přívlastkem „lidová“ je dobře vyškolen ve schopnosti, jak přebírat informace z oficiálních médií a jak s nimi nakládat. Přes veškerou snahu jejich tehdejšího, stejně jako dnešního nepravdivého a falešného fungování jsou lidé a to i ti, od kterých by to člověk opravdu nečekal, jak se říká „v obraze“ a mají ve věcech jasno. Tragédií hlavního proudu, který demokraturu vytváří a důkazem o pokleslé úrovni jeho tvůrců je to, že melou stále dokola své lži a polopravdy, stejně jako to svého času dělalo Rudé právo v domnění, že přesvědčí. Roli tehdejší osvěty ze Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a samizdatů dnes plní alternativní média, pomlouvaná a haněná médii "pravdivými" přesně tak, jak to dělala komunistická propaganda před rokem 1989. Situace se pouze obrátila. Ty, za socialismu tak často zmiňované "diverzní centrály" se přemístily ze západu na východ, na ministerstvu vnitra máme oddělení pro boj s ideologickou elektronickou diverzí, svoboda slova už není zaručena (tedy vlastně je, ale jen pokud jde o nezávadné a korektní názory, které vyhodnocují ti "správní lidé").

Jeden z elektronicky šířených textů "Co obnášela tak zvaná totalita". Lze dohledat na internetu v diskuzích.

Propagandistická rétorika dob socialismu upadla na tři desítky let do zapomnění. "Elita" národa ji nyní v nouzi vrací opět do hry.  Když není možné lidi přesvědčit fakty, pomůže ideologie z úst známých umělců, kteří podlehli pokušení plést se do politiky.

Dobré srovnání. Je podobnost a zaměření obou textů čistě náhodná? Nebo se jedná o pevně zakořeněné totalitní myšlení  autorů obou textů? 

Po dlouhou dobu se zdálo být připomínání dob minulých, tedy časů před rokem 1989 anachronismem a znakem pouhé nostalgie lidí, kteří již zapomněli, jak to tehdy bylo. Na toto téma se hojně objevují články v médiích a řetězové e-maily. Leccos se jim dá vytknout, je v nich však i hodně pravdy a jsou tedy zřejmě i důvody k tomu, aby se lidé takto zamýšleli. To je velká prohra dnešní doby. Demokracie přinesla svobodu pohybu a zatím ještě i slova, cestování je jednoduché, stejně jako pořízení jakéhokoliv zboží (jsou- li k tomu po ruce potřebné finance! ). Vše ostatní je pak již podstatně složitější, náročnější, leckdy nemožné.  Upustilo se od základních vymožeností, které dříve doba měla a lidem vyhovovaly, zlikvidovaly se prospěšné spolky, organizace a krásné akce, nebo jen živoří. Třicet let je již doba dostatečně dlouhá, aby se to dalo jak kvalifikovaně, tak i pragmaticky srovnat. Proč skončil Svazarm, proč kluci nechodí na vojnu a kde je armáda, která by nás mohla opravdu bránit, komu škodila spartakiáda (mrkněte, jak dnes vypadá největší stadion světa Strahov), proč živoří zájmová činnost. Dobře funguje bohužel jen to, co někomu přináší zisk.

Média jako Respekt, jehož redaktoři se považují za elitu hlavního proudu českých médií patří k těm, kteří vnáší do prostoru nejvíce ostře moralizujících doporučení a kritiky těch, kteří nejedou na jejich vlně hodnot. Přitom  jsou placeni z kradených peněz uhlobarona Bakaly, který vytuneloval OKD a připravil o byty 40 000 rodin i jednotlivých nájemníků z Ostravy a okolí, kterým předtím slavnostně slíbil jejich levný odprodej. Lidé bez páteře a svědomí, výsměch s drzostí v čisté podobě, hyeny české novinařiny.

Nenávidět až za hrob, hledat nepřátele, přát smrt protivníkovi, po smrti jej ještě pohanět, to jsou dnešní liberální metody politického boje v případě, když se ne a nedaří ve volbách. Touha po pomstě je primitivní důkaz zoufalství politiků opozice, která na programový a politický boj s Babišem nemá žádnou energii, nápady a už vůbec ne Babišovo charizma sice bohatého, ale přesto obyčejného chlápka, který mluví tak, že mu lidi rozumí, tak jak mu "zobák" narostl. Lidi velice dobře vycítí a odliší férovost od falše, rozeznají pragmatika od ouřadů, kteří jen kecají a kecají. A tak je pro ně ten "proklatý STBák a bývalý komunista" přijatelnější a důvěryhodnější, než profláknutí a ničemní "demokrati" bez šarmu a drajvu, okopávači kotníků žijící v hříchu nenávisti. Opozice nemá dobré lídry, nemá spíkry, nemá tah na branku, nemá nic, než nenaplněnou a zoufalou touhu po odplatě projevovanou nenávistí. A po právu klesající volební preference.

A ještě něco : povšimněte si prosím u těch "správných demokratů"  absence humoru a smíchu. Je to možná na první pohled sice banální maličkost, ale pro člověka, jeho duševní zdraví a udržení toho, čemu se říká zdravá lidská pospolitost věc nesmírně důležitá. Oni znají maximálně chladný, jízlivý a zlý humor. Viděli jste film "Harry Potter"? A sešlosti Voldemortovy družiny? Tak něco na ten způsob!

"Podle nejnovějšího průzkumu společnosti NMS Market Research pro Paměť národa hodnotí jednoznačně kladně sametovou revoluci jen 36 procent lidí nad 40 let. Ve skupině jen se základním vzděláním nebo s výučním listem si to myslí každý druhý (52 procent)." Zděšení zadavatele v reakci na výsledek průzkumu bylo značné. Vzdělaná a noblesně vyhlížející paní šéfredaktorka magazínu Paměti národa byla při objasňování příčin zmíněných názorů trapná a působila demagogicky. Samozřejmě, na vině jsou hloupí lidé, kteří se nenechají ovlivňovat jakoukoliv ideologií a hlavně, mají svůj zdravý rozum. Podle paní Markéty Bernatt-Resczynské z Paměti národa je totiž neuspokojivý výsledek přičítán nevyspělosti prostého lidu, který nechápe génia těch, kteří to s ním přece myslí tak dobře. Je vám to povědomé? Nebylo tady už před třiceti lety něco podobného? 

Kam jsme dospěli, když člověk jako je Vilém Prečan se všemi jeho zásluhami, vzděláním, ctnostmi a požehnaným věkem pronese u příležitosti aktuálního výročí, které má být oslavou svobody toto :"Jsem rád, že jsme v EU, protože naši političtí činitelé už si nebudou moci dělat co uznají za vhodné, ale někdo z Bruselu je za to může klepnout přes prsty". Zaměňte EU za RVHP a Brusel za Moskvu a už víte, kam jsme se v čase posunuli. 

Lidé už mají po krk věčného připomínání doby před pádem komunizmu, jejích vykladačů a mravokárců, kteří svým idiotským úsilím o to, aby je lidé pochopili a dali jim za pravdu, vše jen dále zhoršují. Dovolím si zde ocitovat Václava Cílka, který ten problém vystihl naprosto přesně : "My se v posledních letech pořád babráme v téhle minulosti, která je přitom víceméně vyřešená. Ale to patrně děláme proto, že se bojíme podívat do budoucnosti."

Jak jistý si je svým přesvědčením a pravdou ten, kdo má potřebu ptát se po třiceti letech demokratického vývoje na takovou věc? Velmi mně to připomnělo průzkum, který si zdejší vedení města nechalo udělat po roce provozu nově zrekonstruovaného náměstí Míru. Pár "osvícených" jedinců si splnilo sen. Nenechali si do toho ve své výjimečnosti od nikoho kecat a dali podle svého jedinečného vkusu vypracovat projekt. Dílo podle něj provedené je předmětem trvalých diskuzí, nespokojenosti až zhnusení a oprávněných připomínek otrávených občanů. Možná i oni svůj neúspěch přičítají nižšímu vzdělání kritiků a nepochopení tvůrčího génia mužů na radnici.

​Třicet let uběhlo jako voda. Co bylo ještě před desti lety hezkou vzpomínkou, a důvodem k obecné národní oslavě je dnes příležitostí k přehlídce ubohosti, ničemnosti a trapnosti těch „lepších“ lidí, kteří udělali všechno pro to, aby to hezké výročí i vzpomínku zničili. Z nepřejícnosti, zloby a závisti!

Bez velké pozornosti, jak už to při maratonu projevů na Valném shromáždění OSN bývá, pronesl 24.září 2019 svůj krátký projev také Donald Trump. Slova velkého muže, která by se měla do kamene tesat! Slova, která nepotěší ty, kteří se zasloužili o to, že namísto optimismu a radosti cítíme v této chvíli rozpaky a smutek. Slova, která jsou ale také nadějí do budoucnosti pro většinu lidstva. Slova, která zahřejí a potěší ve dnech, kdy se místo důstojné oslavy demokracie musíme stydět za její zmar.  

„Moudří vůdci vždy dávají přednost svému lidu a své vlastní zemi. Budoucnost nepatří globalistům, budoucnost patří vlastencům. Budoucnost patří suverénním a nezávislým národům, které chrání své občany, respektují své sousedy a ctí rozdíly, které činí každou zemi jedinečnou. Pokud chcete svobodu, zjednejte ji ve své zemi. Pokud chcete demokracii, držte se své suverenity a pokud chcete mír, milujte svůj národ.“     

                                                                                           Donald Trump, 2019

​                                                                                                             

Ve Veselí nad Moravou, 15.listopadu 2019