Zdrcující nizozemské NE: Referendum je platné, přesto jako by nebylo. Myš je v koutě a bude kličkovat. Rána Bruselu? Takových už bylo! Může za to Putin. Tyranii si rozvracet nedáme! Možná přijde i...
7. 4. 2016
PETR HÁJEK promýšlí výsledek nizozemského referenda, které by v demokratických poměrech poslalo do hrobu nejen jednu smlouvu, ale celý totalitní systém, a z toho, že se tak nestane, cosi podstatného dovozuje
V Nizozemsku proběhlo lidové hlasování. V demokracii by to měla být běžná věc. Přesto se referenda vláda i Brusel dlouhé týdny obávaly. Jednak proto, že s plebiscitem v této zemi mají špatné zkušenosti, jednak že nový zákon umožnil zdejší veřejnosti hlasovat o něčem, co je půl miliardě ostatních ovládaných moudře zapovězeno. Bez ohledu na to, že „názor lidu“ ani v zemi tuli-pánů-politiků není pro vládu závazný. Jak by mohl být? Žijeme přece v EU v jedenadvacátém století.
Kardinální otázka
Organizátoři položili lidem jednoduchou otázku, zda souhlasí či nesouhlasí s asociační dohodou EU-Kyjev. Připravil ji Brusel a již se podle ní „jede“, přestože ratifikace členskými státy EU ještě nebyla dokončena. Maličkost. Tak se to dělá přece vždycky. Mutti Merkelová něco „vymyslí“, Evropská vláda (tzv. Komise) podle toho připraví patřičné dokumenty k nařízení či zákonu – a „suverénní“ vlády či parlamenty v guberniích (dříve státy) jim to poslušně a s pukrletem přiklepnou. Tak i v Nizozemí. Tamní vláda i parlament už „smlouvu“, jak jinak než souhlasně, projednaly.
Jenže zase to nešťastné referendum... Dvě třetiny Nizozemců v něm na položenou otázku odpověděli NE: přidružení Ukrajiny k EU nechceme. Takový výsledek se předpokládal. Ani cinknuté průzkumy veřejného mínění by to už nedokázaly zvrátit, tak jednoznačně byla veřejnost rozhodnuta.
Jedinou otázkou bylo, zda bude plebiscit platný. Má totiž limit 30% voličské účasti a k „evropským záležitostem“ (například volby do Evropského parlamentu) se i v této zemi vyjadřuje něco mezi deseti až dvaceti procenty lidí. Ostatní vědí, že je to úplně zbytečné. Tentokrát však překvapení: K urnám přišlo o víc než dvě procenta nad limit. Referendum je tedy platné.
Co bude dál? To je právě ta kardinální otázka, kterou ovšem vládci unie už párkrát vyřešili. V demokracii by to otázka nebyla. Lidé rozhodli – a basta! Už to, že to otázka je – a zcela kardinální – vypovídá dostatečně o tom, v jakém společenství jsme se to ocitli po roce 1989 (respektive 2004, kdy jsme formálně k EU přistoupili). Odpovězme však rovnou: Papaláši to, jako vždycky, nějak obejdou. Neboli ta „kardinální otázka“ má jinou podobu, než je ona jednoduchá z plebiscitu. Nikoli ANO, nebo NE: Ale JAK?
Hlasovali o Bruselu
Asociační dohoda s Ukrajinou je pro Brusel zásadní. Vždyť kvůli ní vyvolali Američané v Kyjevě Majdan, jak se od té doby poeticky nazývá státní převrat, je-li organizovaný Západem. A právě to, že demokraticky zvolený prezident Janukovyč na poslední chvíli z asociačního paktu s EU vycouval, protože věděl, že by to pro jeho zemi znamenalo ekonomický a politický rozvrat (dnes jej vidíme v praxi), se stalo rozbuškou pro krvavé nastolení pučistické vlády. Ukrajina je od té chvíle v procesu rozpadu a kyjevští vládci visí na západní pomoci.
EU jde tedy při legalizaci této „dohody“ jak o geopolitické zájmy (příprava války proti Rusku), tak o prestiž – ale zdaleka ne jen o ni. A právě to si uvědomovali organizátoři referenda i voliči. Samozřejmě – rozpadající se stát na východě Evropy do (rozpadající se) EU vstoupit nemůže. A asociační smlouva má být předstupněm k tomuto kroku. Potvrdil to dokonce i nizozemský premiér Mark Rutte, když ve snaze oslabit protibruselské nálady veřejnosti před referendem řekl, že něco jako přijetí Ukrajiny do EU „nehrozí“. Vzhledem k tomu, že Nizozemí je formálně aktuálním „předsedajícím“ EU, šlo o slušnou facku Bruselu. Ale co by soudruzi nedrželi pro dobrou věc?
Jenže, jak se ukázalo, premiér lhal zbytečně. Vyvolal tím jen velké pobouření pučistické vlády v Kyjevě (toho času také v rozpadu), ale NE v referendu neohrozil a pád podpory své vládě nezbrzdil. V Nizozemsku jsou příští rok parlamentní volby a Geert Wilders (odpůrce Bruselu i migrantů a tedy onálepkovaný xenofob a polofašista), šéf eurorealistické Strany pro svobodu, která se organizace referenda účastnila, již v preferencích předstihl vládní strany. Po plebiscitu suše konstatoval, že jde o „začátek konce EU“.
Nechme nyní stranou, že jde spíše o euforický povolební projev přinejmenším značně optimistický, neboť Německo své državy z pařátů obvykle jen tak nepouští, ale na druhou stranu to byla slova v jistém smyslu oprávněná. Objasňovala zjevné, totiž že se hlasovalo o obojím: O nedůvěře ke kyjevským pučistům, stejně jako o nedůvěře k bruselským „uchvatitelům“.
Co s tím?
S referendy je v EU vždycky potíž. Jak nechají politici v jednotlivých zemích lidi hlasovat o nějaké podstatné věci týkající se unie, dopadne to katastrofálně. Buď musejí nechat plebiscit opakovat tak dlouho, až se pod pohrůžkami vyhladovění, sankcí a sedmi morových ran místní veřejné mínění v „hrůze zachvěje“ a hlasuje „správně“ (Irsko), nebo se prostě možnost referenda lidem vezme.
Tak se stalo v případě „schvalování“ Evropské ústavy, kterou v plebiscitu odmítli jak Francouzi, tak právě Nizozemci (v žádné jiné zemi to „demokraté“ lidem nedovolili). Ústavu pak přebalili do desek s nápisem Lisabonská smlouva – a už o ní nesměli hlasovat v referendu vůbec nikde.
Podobné je to nyní s britským referendem o vystoupení z EU. Tento fatálně chybný krok udělal oddaný Bruselan David Cameron ve snaze udržet se v premiérském křesle, sám ovšem nyní vede kampaň za „setrvání“ Velké Británie v bruselském chomoutu. A není sporu, že platné nizozemské NE bude mít na červnové případné britské NE další mohutný katalyzační účinek.
Nizozemci ovšem o svém vystoupení z EU hlasovat nesmějí. To jim prozíravě politici zakázali právě tak, jako nedávno soudruzi Sobotka, Dienstbier a spol. nám. Našli si proto alespoň tuto cestu – a vlastně také nám ukázali, že nemusí být vůbec neúčinná. I když Brusel se navenek tváří klidně, je to pro něj tvrdá rána. Premiér Rutte sice již oznámil, že ačkoli referendum není pro vládu závazné (to jsou, panečku, vynálezy „vrcholné západní demokracie“!), vláda prý bude muset smlouvu nějak upravit.
Jenže to nejde, to Brusel nedovolí, to by znamenalo nové kolečko „ratifikace“ ve všech členských zemích (respektive jejich vládách a parlamentech) – a nikde není řečeno, že by nizozemští bojovníci za svobodu pak nevyvolali další referendum se stejným NE. To Brusel nepřipustí. Kam by to měli v luxusním komunismu vegetující (z našich daní – oni sami daně pochopitelně neplatí!) vládci kontinentu okna?
Může za to Putin
Jakkoli to vypadá neuvěřitelně, opravdu tato idea z nejubožejších již opět obíhá mainstreamem. Logické je to pouze v rozměru bolševického myšlení, které pro vlastní neschopnost hledá vždycky vnějšího nepřítele (viz Orwell: 1984). A ruský prezident je podle tohoto dogmatu takový superman, že ovládá všechny požáry současného světa (které předtím Západ založil). Tentokrát, záškodník, přesvědčil Nizozemce – a hned se vrhne na Brity, diktátor jeden.
To vůdce demokratických kyjevských pučistů, prezident Porošenko, mezi vysvětlováním svých ulitých majetků v „daňových rájích“ (podivná kauza Panama Leaks) stačil prohodit, že Ukrajina bude navzdory nizozemskému NE pokračovat v realizaci dohod o přidružení a o volném obchodu s EU, protože prý představují cestu k modernizaci Ukrajiny a k posílení její nezávislosti. Ukrajina podle něj cestu integrace s Evropou neopustí, ať je názor lidu (doma či v Nizozemsku) jakýkoli. Prostě demokrat pravého bruselského střihu. Fakt by byl pro unii přínosem. A bude. Ona to Mutti v Berlíně už nějak zařídí.
Možná přijde i... Trump
O něco zajímavější je naproti tomu výrok unijního velvyslance v Kyjevě. Poněkud „ujel“, když se jen pár hodin před referendem nechal slyšet, že nizozemští euroskeptici vlastně mají pravdu. Asociační dohoda prý „odhalila slabiny“ ukrajinské ekonomiky. Jinými slovy zatímco na Ukrajinu se valí levné dotované zboží z EU, Ukrajina kvůli obchodním bariérám nevyváží na kontinent nic – a dál chudne. Jestlipak si ještě někdo vzpomene, že právě tak argumentoval „popravený“ prezident Janukovyč, když asociační dohodu odmítl podepsat – a tím si podepsal ortel smrti?
Zdá se, že nezbývá než čekat, co vymyslí ďábel Putin. Nebylo by špatné, kdyby se po britském referendu zaměřil také trochu na Prahu. I když – tady si vyláme zuby, protože narazí na jiné kalibry: Sobotku, Kalouska, denní husu (poslankyni za ODS) Němcovou a ostatní bdělé zvířectvo z pražské kavárny.
No ale kdyby se spojil s Trumpem...
Další bitva s bruselskou tyranií: Nadiktované kvóty pro migranty jako ukázka drzosti i zoufalství. Začíná válka proti evropským občanům? Holandské NE urychluje rozpad EU. Vyvolají elity nepokoje a chaos?
7. 4. 2016
RADEK POKORNÝ komentuje výstřel z bruselské Aurory, jenž zahájil velkou evropskou migrační revoluci, která může nakonec smést samotné revolucionáře
Prohlášení bruselského politbyra (takzvaná Evropská komise), které se rozhodlo zlomit silou mohutnící odpor většiny občanů evropských zemí proti migračnímu sociálně inženýrskému experimentu, je ukázkou neuvěřitelné drzosti stejně jako naprostého zoufalství. Navrhované změny azylového systému, které opět nařizují evropským státům přijetí již jednou odmítnutých uprchlických kvót, jsou výsměchem demokratickým principům, kterými se bruselský sovět neustále zaklíná.
Azylový „superúřad“, který by měl podle Evropské komise rozdělovat migranty do jednotlivých zemí, není ničím jiným než vyhlášením války zbytkům suverenity evropských států a již zcela nezakrytým totalitním diktátem jejich občanům.
Demokratické divadélko a Holandské NE
Demokratické divadélko, kterému již stejně věřili jen kmenoví zaměstnanci a na ně navázané kolaborantské kruhy Bruselu, rekrutující se z vládních politiků, médií a neziskovek, dnešním dnem definitivně skončilo. Nastolení berlínsko-bruselské diktatury (je víc než symbolické, že revoluční návrh představil první místopředseda komise Nizozemec Frans Timmermans), přišlo ve stejnou chvíli, kdy Holanďané rozhodovali v zástupném referendu o přidružené smlouvě s Ukrajinou. Ve skutečnosti ale hlasovali především o vyjádření nedůvěry k Bruselu. Vítězství euroskeptiků, kteří drtivě v referendu zvítězili, i překročení potřebné třicetiprocentní účasti nutné pro planost plebiscitu, je tvrdou ranou bruselským elitám.
Ty už před referendem poukazovaly na to, že v případě vítězství euroskeptiků v platném referendu může dojít k zásadním změnám kontinentálního charakteru, zvláště, když Holanďané Evropské unii nyní (formálně) předsedají. Holandské euroskeptiky přijel podpořit i předseda UKIPu Nigel Farage, který vede kampaň za vystoupení Británie z EU. Podle něho by mohlo holandské NE významně ovlivnit i rozhodování dosud nerozhodnutých Britů, kteří jsou v průzkumech také ujišťováni, že příznivci setrvání v EU mají stále většinu. V případě holandského referenda se ale opět ukázalo, že „cinknuté“ průzkumy neplatí a jsou spíše zbožným přáním evropských elit, než odrazem reality v Evropě.
Pošlapání zbytků suverenity
Dramatické rozhodnutí o nařízených kvótách rovněž jistě zásadním způsobem ovlivní i rozhodování britských voličů. Evropská unie prožívá svoji největší krizi, která stále více připomíná předsmrtnou křeč. Jak ale dobře víme, umírající kobyla nejvíce kope. Je proto velice pravděpodobné, že nejbližší týdny a měsíce do britského referenda lze čekat velmi turbulentní vývoj. Do této krizové situace, již v těchto dnech prožíváme, přichází průzkum, který jasně říká že drtivá většina Němců, Francouzů a Italů už má EU rovněž plné zuby a požaduje uzavření svých hranic a konec experimentu zvaného Schengen.
Ukazuje se, že politici, kteří poukazovali na to, že kvóty nejsou zdaleka mrtvé, měli stoprocentní pravdu. Když náš bývalý prezident Václav Klaus spustil na začátku září minulého roku petici proti imigraci, kde mimo jiné vyzval vládu… "aby na úrovni Evropské unie nepřijala žádné kvóty či podobná opatření, jimiž mají být migranti „přidělováni“ jednotlivým zemím EU (i proti jejich vůli), a aby se zasadila o to, že země, které tvoří „vstupní prostor“ pro imigrantskou vlnu, budou plnit své povinnosti, tedy vracet migranty do jejich zemí"; byl vládními i některými opozičními politiky poučován, že se „vlamuje“ do otevřených dveří, neboť kvóty jsou již dávno mrtvé a nikdo se k nim vracet nebude.
Konzistentní prezidenti a zmatení politici
Jedním z mála vysokých politických představitelů, kdo Václava Klause jednoznačně podpořil, byl současný prezident Miloš Zeman. Jeho konzistentní názory odmítající nejen kvóty, ale také jakékoliv migranty na našem území, jsou již rok předmětem nevybíravých útoků pražské kavárny. „Vůči této bruselské jezince musí zaznít hlasité ne,” uvedl včera mluvčí prezidenta k poslední kvótové iniciativě Bruselu.
Otázka tedy zní: Co v té Evropské unii ještě děláme? Proč vláda nevypíše referendum a nezeptá se občanů? Proč armáda ještě dnes neuzavře hranice?
Po půl roce se ukazuje, že odhad situace obou prezidentů byl zcela přesný. Ti samí politici, kteří před půl rokem poukazovali na to, že je třeba hledat společné „evropské řešení“ se po „kvótovém knokautu“ z Bruselu dnes najednou dovolávají národních zájmů, neboť jsou, vzhledem k blížícím se volbám v mnoha zemích včetně ČR, ze svých řídících evropských kádrů zděšeni. Trošku to připomíná Alexandra Dubčeka, který po srpnové okupaci, stále nechtěl pochopit co se děje, a dokola opakoval „to mně Sověti dělat neměli“. Zaskočen je i celý vládní establishment. „Česká vláda nebude souhlasit s žádným systémem povinných trvalých kvót. Migrační politika musí zůstat pod kontrolou jednotlivých členských států,” uvedl dokonce věrný Bruselan, předseda vlády Bohuslav Sobotka.
Ještě jednoznačnější byl Andrej Babiš: „Oni se snad museli zbláznit. Jasně jsme řekli, že kvóty odmítáme, stále si myslím, že bychom je měli jako Slováci a Poláci zažalovat. EU nemůže diktovat migrační politiku a Komise by si měla už uvědomit, že není pupek světa. Zatím vše, co navrhla, bylo špatně,“ uvedl ministr financí. „Návrh na reformu evropské politiky v oblasti migrace je opět postaven na zavedení povinných kvót. Těm jsme opakovaně řekli ne. I aktuální případ s iráckými křesťany ukazuje, že kvóty jednoduše nemohou fungovat,” připojil se ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD), který má pro veřejnost roli "vyvažování" Sobotkovy merkelovské politiky.
Už i Bělobrádek a Prouza
Ba i podle vicepremiéra Pavla Bělobrádka, věrného syna Washingtonu, je návrh předem odsouzen k nezdaru, protože kvóty nefungují. Podle předsedy lidovců, který vždy patřil pod taktovkou Hermanů a Gabalů k největší eurohujerům, se musí omezit migrace do Evropy a pomoci uprchlíkům na místě. Ještě ostřeji se k návrhu vyjádřil Petr Fiala. „Když to nešlo silou, zkusíme to větší silou. Tak si představuje prosazení migračních kvót Evropská komise. Tuto politiku Bruselu musíme odmítnout,” uvedl předseda ODS a vyzval Sobotku, aby ČR podala u evropského soudního dvoru žalobu na kvóty.
Dokonce i europoslanec za „vítačskou“ TOP 09 Jiří Pospíšil se náhle spravedlivě rozhořčil: „Členské státy musí mít právo určit, koho na svém území chtějí a koho ne. To nejde, aby jim to nařizovali úředníci z Bruselu.” Kvóty opatrně odmítl dokonce i vrchní vládní eurohujer, soudruh tajemník pro Evropské záležitosti Tomáš Prouza - a to už je co říci. Teď už zbývá, jen aby se proti svým bruselským chlebodárcům postavil Jiří Dienstbier, který dosud mlčí jako zařezaný.
Tanky na Rozvadov
Vypadá to jasně: celá politická reprezentace se postavila proti bruselskému diktátu. Otázka tedy zní: Co v té Evropské unii ještě děláme? Proč vláda nevypíše referendum a nezeptá se občanů? Proč armáda ještě dnes neuzavře hranice? Protože soudruzi dobře vědí, že s pádem Bruselu padá také celá politická garnitura a všechny nechutné výhody, které současné politické kolaboranty a na ně napojené neziskovky drží u žlabů.
Poslední výstřel komise buď nebyl s nikým konzultován a jde o příslovečný bruselský buldozer, který pranic nedbá na názory svých vazalů. Tento "výstřel z Aurory" je v tom případě zjevně začátkem revoluce, po které následuje otevřená diktatura. Nebo naši Bruselané informováni byli a snaží se národ před volbami obelhat. Mnoho indicií ale ukazuje, že silové řešení zvolené Bruselem opravdu může souviset s mnohem temnějšími cíli, které světu dosud tajili i před svými národními vazaly. Jednou z takových možností je postupné aktivování pouličních nepokojů vedoucích až k občanské válce na starém kontinentu.
Je velmi nepravděpodobné, že by při posledním bruselském jednání evropského politbyra s Tureckem evropské elity svým vazalům ani nenaznačily, co hodlají v den holandského referenda spustit. Sobotkova vláda se nás po návratu snažila přesvědčit, že řešení migrační krize už je nadosah. Skutečnost je ovšem taková, že letošní počty příchozích migrantů daleko převyšují počty, které jsme zažili v dubnu minulého roku.
Pomalé odsouvání migrantů z Řecka se od včerejška úplně zastavilo, údajně z důvodů, že všichni požádali v Řecku o azyl. Za operací „Azyl“, která fakticky ruší všechny dohody o odsunu, samozřejmě nestojí nikdo jiný než neziskové organizace, poslušně vykonávající vůli Bruselu. To, že se situace v posledních dnech dále dramatizuje, ukazují i zprávy, které tento týden přicházejí nejen z řecko-makedonské hranice, kde jsme si již na „válku s migranty“ zvykli ale i z jižní Itálie a Rakouska.
Boj o rakouské hranice
Ostré střety migrantů s policií, které přecházejí v pouliční boje, jsou hlášeny tento týden také z Brennerského průsmyku, který je branou do střední Evropy. Migrantským militantním bojůvkám, mohutně podporovaným různými „neziskovkami“ a gangy organizovaného zločinu, se nelíbilo rozhodnutí rakouského ministra obrany, který v sobotu řekl, že hranice v oblasti Brenneru bude posílena policií a armádou. Pouliční boje, o kterých naše média „kupodivu“ neinformovala, si vyžádala zranění na obou stranách.
Při nepokojích v Rakousku se znovu ukázala nebezpečnost stále větší organizovanosti migrantských tlup. V zádech s „neziskovkami“ a militantními levičáckými aktivisty, kteří se sjíždějí na „bojiště“ z celé Evropy (na rakousko-italské hranici šlo o soudruhy z Itálie, Rakouska a Německa) postupují stále agresivněji. Demonstranti házeli na policii kameny a zápalné láhve, v okolí hořely pneumatiky a hranice mezi Itálii a Rakouskem připomínala bojiště. Policie spolu s armádou byla nucena na svoji obranu použít slzný plyn a obušky a během „bitvy o hranice“ zadržela 50 účastníků.
„Revoluční armáda“
Obdobná situace panuje i na hranicích Makedonie a Řecka. I přes snahu policejních složek se stále nedaří vytlačit migranty od hranic v čemž jim výrazně pomáhají revoluční aktivisté, kteří spolu s migranty bojují proti policejním složkám. Chtějí buď znovu otevřít balkánskou trasu, nebo najít jinou cestu, jak dostat migranty na starý kontinent. „Invaze“ nejen neskončila, ale nabírá naopak na kvalitativně nových metodách se starým obsahem.
Zavedení kvót, jak je včera Bruselané zbytku Evropy nadiktovali, by zajistilo dostatečnou míru infiltrování především zemí Visegrádské čtyřky, které se náporu (díky odmítavému postoji drtivé většiny obyvatelstva) dosud úspěšně brání. Vyjma České republiky, samozřejmě, neboť onu „první dávku“ již Sobotka přijal.
Angela Merkelová, a „její“ Brusel mezitím tento týden rozjeli akci „jeden za jednoho“, v rámci níž by se měli milióny Syřanů z Turecka rozmístit rovnoměrně po celé Evropě - včetně zemí V4. Do Německa tak včera zcela „legálně“ přiletěli první migranti z Turecka. To aby mohlo pokračovat jednání o bezvízovém styku s Tureckem. Prosadí-li to, nebude o čem mluvit. Milióny migrantů vybavených tureckými pasy pak zaplaví Evropu zcela legálně - a především nenápadně. Obrana proti nim pak bude zcela vyloučená. A o to samozřejmě bruselskému gangu, který drží Evropu jako rukojmí, jde.
Nedělejme si iluze. Buď se pokusíme osvobodit z bruselského chomoutu a zajistíme důslednou ochranu našich státních hranic, nebo nás přicházející chaos zničí.
No comments:
Post a Comment