Thursday, August 23, 2018

Chancelor Act and dependence of Germany

Tajemství německé BND: Kancléřský akt a status Německa jako vazalské země USA až do roku 2099! Jenom Rusko může osvobodit Berlín z tohoto otroctví a zastavit tak destrukci Německa! Z nepřítele se stává jediný spojenec, který může Německo zachránit před zhroucením a politickou implozí do mamutího Chalífátu! Taliban jede do Moskvy, chce podíl na vládě v Afghánistánu! Konec misí v Afghánistánu se přiblížil!

Ze světa

Srp 22, 2018

Tajemství německé BND: Kancléřský akt a status Německa jako vazalské země USA až do roku 2099! Jenom Rusko může osvobodit Berlín z tohoto otroctví a zastavit tak destrukci Německa! Z nepřítele se stává jediný spojenec, který může Německo zachránit před zhroucením a politickou implozí do mamutího Chalífátu! Taliban jede do Moskvy, chce podíl na vládě v Afghánistánu! Konec misí v Afghánistánu se přiblížil!

Nejvyšší důstojníci zpravodajských služeb jen zřídkakdy odhalují tajné nitky, které se táhnou politickým mechanismem uvnitř národa. A právě německý národ je po II. sv. válce ovládán jedním z nejpřísněji střežených tajných mechanismů, tzv. Kancléřským aktem, který nejlépe popisuje kniha “Německá karta” [1], kterou napsal Gerd-Helmut Komossa (Gerd-Helmut Komossa, Die deutsche Karte – Dres verdeckte Spiel der geheimen Dienste, Ares-Verlag, Graz 2007 – 230 S.) O tzv. Kancléřském aktu se toho píše mnoho v poslední době, takže je třeba si to trochu rozebrat. Kniha z roku 2007 vzbudila velmi palčivé otázky, protože autor se v ní odvolává na tzv. zdravé jádro německé národní identity, které Spojené státy a jeho spojenci po desetiletí úmyslně potlačují.

Kniha bývalého šéfa německé vojenské kontrarozvědky odhalila Kancléřský akt.

Kniha je zaměřena na rozpory mezi Spojenými státy a Německem, které jsou někdy velmi silné, ale nikdy se o nich veřejně nediskutuje. Kniha byla vydána v Rakousku v roce 2007 a její distribuce v Německu naráží na problémy i dnes. Přesto samotná skutečnost, že došlo k vydání knihy, naznačuje, že německá zpravodajská komunita je stále více nespokojenější s rolí vazalů Spojených států (to je definice, kterou používal v Evropě Zbigniew Brzezinski), tj. s rolí uloženou Západnímu Německu po druhé světové válce.

Německý vojenský kontráš odhalil pozadí tajné smlouvy mezi Německem a USA z roku 1949

Gerd-Helmut Komossa se narodil 11. listopadu 1924 v Olštýně v Polsku a zemřel právě letos, 26. dubna 2018 v německém Bonnu. Kniha odhaluje nepohodlnou pravdu o poválečných podmínkách diktovaných USA a jejich spojenci poraženému Německu, resp. jeho Západní části. Státní smlouva ze dne 21. května 1949, kterou tajná služba BND klasifikovala jako přísně tajnou, naznačuje brutální omezení státní suverenity Spolkové republiky Německo, která je ve smlouvě stanovena až do roku 2099. Tato omezení zahrnují ustanovení, že vítězná poválečná západní koalice (USA, Francie a Velká Británie) vykonává úplnou kontrolu nad německými masmédii a komunikacemi, že navíc každý spolkový kancléř má povinnost podepsat tzv. Kancléřský zákon (Kancléřský akt), a že veškeré zlaté rezervy Německa budou až do roku 2099 zadržovány vítěznými spojenci.

Jediná fotka bývalého generála vojenské kontrarozvědky Komossy, která je dostupná.

Ve skutečnosti všichni němečtí kancléři, včetně úřadující kancelářky Angela Merkelové, musí první zahraniční návštěvu po volbách v Německu podniknout nezbytně a nejprve do Spojených států, kde tento akt podepisují. Celé spektrum německých politických stran, včetně AfD, je dohlíženo zvláštním řídícím orgánem ve Washingtonu, tzv. Komisí pro zahraniční vztahy v Evropě, zatímco německá média, která musí mít licenci od USA a právě zmíněné komise, slouží jako sofistikovanější prostředek pro vymývání mozků daleko lépe než nacistický propagandistický stroj Josepha Goebbelse. Mezitím je německé území stále okupováno americkými vojsky.

Komossa prošel ruským zajetím a po návratu do NSR se vypracoval na šéfa německého vojenského kontra-zpravodajství

Tento děsivý obraz není fantazií nějakého levičáka, jsou to informace čerpané od vojáka, jenž shromáždil zkušenosti z několika klíčových etap vývoje evropské civilizace a zejména Německa. Penzionovaný generál Gerd-Helmut Komossa se účastnil druhé světové války a později studené války. S obrovským množstvím informací analyzuje v knize existující mechanismy globální politiky a podrobuje je kritice. Do Wehrmachtu vstoupil v roce 1943 jako dobrovolník, Komossa sloužil mj. na východní frontě. V období od května 1945 do dubna 1949 byl válečným zajatcem. V SSSR se seznámil s mnoha Rusy, kteří se zdáli být úplně jiný než byl obraz, který mu utvořila oficiální nacistická propaganda.

Dva kancléři, oba dva museli podepsat v USA Kancléřský akt: Angela Merkel a Helmut Kohl.

Od roku 1956 sloužil v německém Bundeswehru, který byl za určitých amerických podmínek nakonec obnoven na troskách a zbytcích Wehrmachtu, Luftwaffe a Kriegsmarine. Uvedená tajná smlouva připouští, že německá svrchovanost postačuje k tomu, aby Německo mělo pro právo budovat vojenské síly. Podle ústavy vojska Spolkové republiky Německo nesou výhradně obranné funkce. Západní koalice však sledovala jiné cíle. Potřebovala německou armádu, v nových uniformách, ale se stejnými dovednostmi jako měli nacističtí vojáci, dokonale bojující na zemi, na moři a ve vzduchu a odhodlaně dodržující rozkazy. Takový typ vojáka byl nezbytný nejen pro případné vojenské střety se sovětským blokem, ale také pro plnění globálních misí.

Nespokojenost v německé generalitě roste, Německo hledá cesty, jak se zbavit americké okupace

Západní koalice požadovala po NSR nejméně půl milionu německých vojáků. Kromě toho měla nově vybudovaná armáda nakupovat zbraně a materiál výhradně ze Spojených států. Během posledních dvou desetiletí se Washington snaží donutit Německo do vojenského partnerství v globalizované kontrole světového řádu podle řízení USA, tedy ke kontrole světa v systému Pax Americana. Bylo vyvinuto obrovské úsilí o to, aby se Německo zapojilo do operací v Somálsku a v Bosně, stejně jako v kampaních v Srbsku, v Iráku a v Afghánistánu, což ale přineslo opačný výsledek, vyvolalo to posun v přístupu v německých strategických kruzích.

Implicitní nespokojenost s americkou imperiální politikou a zásadní rozdíly v názorech na úlohu německého lidu v současných dějinách nakonec dosáhly kritického rozměru uvnitř německé armády. Od poloviny 90. let 20. století se tak postoj mnoha německých generálů vůči Spojeným státům, a významně i vůči NATO, podstatně změnil. Ačkoli většina německých důstojníků původně nebyla nakloněna politice proti Americe, mnoho z nich totiž studovalo ve Spojených státech, tak nyní prožívají zklamání a dokonce i znechucení washingtonskými politikami. Tito důstojníci si uvědomují, že hegemonistická politika USA je určena ke zničení socioekonomických systémů jednotlivých národů a celých regionů, včetně Německa, zatímco takzvaný Nový řád, který se Washington snaží v Evropě ukotvit, je jenom synonymem pro chaos.

Německá horská pěchota cvičí v Bavorsku přesuny koňmi pro operace v horách v Afghánistánu.

Gerd-Helmut Komossa byl bývalým ředitelem MAD (Militärischer Abschirmdienst – vojenské kontrarozvědky) a byl často nazýván “vojákem s politickým myšlením”. V knize otevřeně vypovídá o zapojení Bundeswehru do zahraničních intervencí s odkazem na ústavní povinnosti armády. Mezitím Washington vyzývá Němce, aby bojovali v zahraničí po boku USA. Berlín, který se přiznal k tomu, že USA na něj vytváří nátlak, nakonec nasadil do Afghánistánu kontingent německých vojsk, poprvé od konce II. sv. války. Ale ani to nebylo pro šéfy NATO dostačující. Předchozí generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer obvinil Bundeswehr z nečinnosti ve vojenských operacích v regionu a trval na tom, že Německo musí “zvýšit pružnost” a rozšířit svou vojenskou misi do jižních oblastí Afghánistánu.

Pod americkou vlajkou budou umírat Němci, Češi, Poláci a další, ale jejich politici jim budou říkat, že umírají za svobodu. A přitom… umírají za americké zájmy (světový export opia z Afghánistánu), které s těmi německými nebo českými nemají nic společného

Ve své knize se Komossa řečnicky ptá, zda je přijatelné, když mladí Němci přijdou sloužit do národní armády jenom kvůli tomu, aby plnili zámořské vojenské cíle pro zájmy jiného národa (USA). To platí o všech evropských vazalských armádách, ve kterých slouží mladí vojáci, kteří do armád vstupuji s vědomím, že je dříve či později je čekají zahraniční mise v dalekých zemích po boku americké armády, v zemích tzv. “amerických sovětů”. Sovětizace NATO a americké armády je totiž zcela zjevným fenoménem toho, jakou úlohu mají vojska uvnitř NATO, tj. úlohu asistenčních sborů americké armádě po celém světě a tzv. kolektivní obrana NATO, o které tak zaníceně hovoří český generál Petr Pavel, je ve skutečnosti modelem armádních “sovětů”, tzn. neschopnost bránit svoji vlastní zemi, bez souhlasu velmoci, která alianci ovládá, ale schopnost pomáhat velmoci v jejích imperiálních operacích. NATO tak představuje paradoxně nikoliv alianční sbor kolektivní obrany, ale vojska amerických “sovětů”.

Mapa operací, která zahrnuje dnešní německé jednotky, daleko přesahuje evropský kontinent a nemá nic společného s německými národními zájmy. “Očekávají Němci něco takového od Bundeswehru? Chtěli by, aby jejich vojáci byli znovu označováni za vrahy?”, ptá se Komossa v knize. Spojené státy a jejich spojenci se však moc netrápí otázkou morálních problémů. Vzhledem k tomu, že tajná smlouva platí až do roku 2099, mají Němci povinnost jít a bojovat tam, kde jim Američané poručí. Německé publikum bude potřebovat určitý čas k tomu, aby šokující informace odhalené generálem Komossou dokázalo strávit.

Minimálně ti Němci, ke kterým se kniha, která se dočkala v roce 2014 druhého vydání, vůbec dostane. Nakonec však národ s tak velkou kulturní a historickou tradicí sotva bude souhlasit s tím, aby nadále toleroval americkou oprátku na krku po celá další desetiletí. Znamená to, že Německo pravděpodobně dosáhne úplné svrchovanosti, aniž by čekalo osmdesát let. Ale k dosažení svrchovanosti potřebuje pomoc od velmoci, od Ruska. Protože jen Rusko může Německu garantovat bezpečnost poté, co Berlín potají zruší Kancléřský akt a přestane naplňovat tajnou smlouvu. Bez pomoci Ruska nezíská Německo svobodu. To jsou paradoxy.

Americká okupace Německa skončí ve chvíli, kdy bude osvobozeno Ruskem, tentokrát ekonomickou cestou

Německo však nebude svobodné do té doby, dokud se na jeho území budou nacházet okupační americká vojska. Zatímco Sověti odešli ze Střední Evropy po roce 1989 a Britové a Francouzi mnohem dříve již v 60. letech minulého století, Američané si nadále drží svá okupační vojska v Evropě. A to nejen v Německu, ale i v Itálii, na což se tak trochu zapomíná. Proto si všimněte, že bez ohledu na to, jaká vláda nebo koalice v Německu vznikne, pokaždé vede první cesta do USA. Současná obchodní válka mezi EU a USA tak není ničím jiným než proxy-mechanismem konfrontace mezi Berlínem a Washingtonem. Rusko v tom bude hrát úlohu garanta německé bezpečnosti a ochránce před americkou agresí, která se pustí do cupování Německa, jakmile to neoconi v USA zjistí, že Německo bude chtít zrušit Kancléřský akt.

A toto cupování již začalo kauzou Dieselgate společnosti VW, cupování pokračuje Trumpovými sankcemi a cly na německé zboží. Čím více nevraživosti panuje mezi Berlínem a Washingtonem, tím lepší vztahy se budují mezi Berlínem a Moskvou. Pokud se Německo osvobodí, vznikne v Evropě nové mocenské ukotvení, bipolární svazek na ose Berlín – Moskva. A prvním krokem tohoto svazku bude odchod od amerického dolaru. Američtí neoconi udělají vše, aby tento scénář nikdy nenastal. Proto vidíme v EU snahy o rozbití EU a není náhodou, že země, které jsou největšími odpůrci migrace, jsou zároveň největšími vazaly a přáteli USA, viz. Polsko, ale skrze FED i Maďarsko.

Skandál s měřením emisí u vozů VW byl Američany vyvolán jako odveta na potrestání Německa za smlouvy Berlín s Moskvou ohledně dodávek plynu z Ruska.

Berlín a Moskva se tak mohou jednoho dne spojit, ale Evropská unie už nemusí mít dnešní podobu. Bude rozdrobená, na menší útvary, jedny budou pod kontrolou EU a Berlína, ty druhé budou pod kontrolou USA a Washingtonu. A z těchto zemí budou americké elity řídit diverzní a rozvratné operace nejen proti Rusku, ale i proti Berlínu, Německu a EU. “Američané nemají žádné přátele, mají jenom své zájmy, pro které jsou ochotni obětovat všechny své partnery… -Zbigniew Brzezinski.”

Taliban jede do Moskvy, Američané budou v Afghánistánu balit…. zůstanou jenom mrtví…

A na toto bychom měli upozornit všechny politiky, kteří dnes slepě hledají spásu v aliančních svazcích amerických ozbrojených sovětů, kteří v jedné chvíli dodávají partnerovi zbraně, aby o pár let později mu nasadili oprátku na krk, viz. dodávky amerických zbraní do Iráku z USA během irácko-íránské války a potom poprava Saddáma Husajna po invazi USA do Iráku v roce 2003. Češi nejsou výjimkou, v Afghánistánu umírají čeští vojáci kvůli tomu, aby nakonec vláda v Kábulu s Talibanem uzavřela příměří a nic se nezměnilo. Taliban kvůli tomu jede do Ruska na mírové rozhovory [2]. Američané tak brzy odejdou z Afghánistánu jako zpráskaní psi a Češi odejdou spolu s nimi. Zbudou jenom mrtví po americkém 17-letém dobrodružství. Taliban v Afghánistánu zůstane, získá podíl na moci a zmíněných 17 let vojenských operací a stovek miliard dolarů vyletí oknem. Proto, čím dříve ČR z tohoto cirkusového spolku NATO vystoupí, tím lépe.

Vážení čtenáři, pokud se vám líbí naše nepohodlné, necenzurované a faktograficky nekompromisní články, které označují a popisují fakta bez ideologického nátěru, přispějte prosím, podle svých aktuálních možností, do konce tohoto měsíce jakoukoliv finanční částkou na zachování provozu našeho serveru, a to na naší obvyklé darovací stránce zde. Přispět můžete bankovním převodem, PayPalem, BitCoinem anebo poštovní poukázkou na účet. Nezávislé a svobodné články nemohou vycházet bez Vaší podpory, protože nás sponzorují a financují pouze čtenáři jako jste Vy. Nemáme za sebou fondy, neziskovky, státní ani evropské dotace. Nemáme granty od zahraničních nadací, bez Vaší pomoci tento projekt nepřežije. Děkujeme všem, kteří již tento měsíc přispěli, moc si vážíme vaší podpory!

Monday, August 20, 2018

Miloš Zeman, 1989

Prognostika a přestavba

(Miloš Zeman, Technický magazín, srpen 1989)

S přestavbou dnes bývá spojováno leccos, včetně idejí a osob, majících s ní jen velmi málo společného. I hledání souvislostí mezi prognostikou a přestavbou by se mohlo zdát jen podezřelým pokusem o zvýšení renomé dosud nevyhraněného vědního oboru. Dialog o přestavbě je však dialogem o budoucnosti a bylo by absurdní, aby při něm prognostika a prognostici chyběli.

Stručně řečeno, s probíhající přestavbou dostává u nás skutečně prognostika poprvé normální podmínky pro svou existenci. Mizí nadšené chvalozpěvy na světlou budoucnost, která nám bude darována díky moudrému a neomylnému vedení. Začíná střízlivý rozbor budoucích příležitostí a rizik, při kterém často s hrůzou zjišťujeme, že nejvýraznější rizika mohou vzniknout jako důsledek nekvalifikovaných (ať již uskutečněných nebo projektovaných) rozhodnutí tohoto vedení. Budoucnost ztrácí nasládlý nádech utopie, které je obětována přítomnost, a stává se znovu provokující vizí.

Světová prognostika vyznává několik prostých zásad, které jsou v příkrém rozporu s dosud zpracovávanými oficiálními prognostickými dokumenty v naší zemi. Alespoň dvě z těchto zásad, pluralitu možných budoucností a podmíněnost každé z nich konkrétní rozhodovací aktivitou, se pokusíme v našem příspěvku stručně okomentovat.

Pluralita možných budoucností

Neexistuje jediná, předurčená budoucnost společenských systémů, ale prostor možných budoucích světů či možných budoucností. Mimochodem, Světová prognostická společnost má v originále název World Futures Studies Federation (Světová federace pro studium budoucností), obdobně s názvy v množném čísle vycházejí časopisy Futures, Futuribles, Futuribili atd. Jak se z tohoto hlediska pluralita možných budoucností vyvíjela v našich dosavadních podmínkách?

Stalinská vize socialismu tuto pluralitu prostě neuznávala. Pohled na budoucnost zde prošel několika fázemi. První fází, obdobně jako v jiných strukturách, můžeme charakterizovat jako monopolizaci budoucnosti. Je jen jedna platná vize a jakékoli její alternativy jsou předem nepřátelské. Druhou fází je centralizace budoucnosti. Mizí lokální vize dílčích společenství (firem, měst, regionů, atd.) a na jejich místo nastupuje do detailů rozepsaný dokument centrální plánovací autority. Konečně třetí fází je faktická likvidace budoucnosti jejím ztotožněním s přítomností; budoucnost vůči přítomnosti nevystupuje jako často radikální změna, ale jen jako "ještě hlubší prohloubení" existujících struktur.

Jsme dnes svědky kritiky úmyslného zapomínání a přepisování našich dějin. Úměrně ztrátě historické paměti jsme však ztráceli i schopnost očekávání a naděje, náš život se stále těsněji smršťoval do přítomné dimenze. S výjimkou plánu Goelro, zpracovaného ještě za Leninova života, nevznikl v socialistických zemích jediný dlouhodobý a komplexní, celospolečenský plán. Plánovací praxe se soustředila na pětileté, převážně ekonomické plány, které se však rozpadaly již v prvních letech své existence. Skutečným těžištěm plánování se stal roční plán, nehledě na to, že před několika lety u nás centrální výzkumný ústav dostal příkaz podrobněji propracovat metodiku měsíčního plánování se zdůvodněním, že i roční plán je příliš dlouhodobý.

Odcizená budoucnost nebyla sdílena společností, která si neplánovala, ale které se plánovalo. Nemohla tedy ani vystupovat jako reálný stimul. Nejen to: zejména v nastupujících generacích byla oficiální vize přijímána jako komická, a to je to nejhorší, co se může vizi stát. Zcela byly odstraněny varovné prognózy, třebaže jsou užitečným signálem zpětné vazby. Už Norbert Wiener upozornil, že některé společenské systémy na tyto signály reagují likvidací jejich nositelů. Místo mapy měnících se možností byla předepsána jediná přípustná cesta jinak neznámou krajinou. Na konci této cesty nebyl vysněný ráj, ale stagnace.

Jakákoli vize potřebuje k životu trvalou konfrontaci s alternativními vizemi, aby se mohla vyvíjet, korigovat a prohlubovat. Pluralitu možných budoucností tedy nepotřebujeme jen pro zjišťování ušlých zisků, ale i pro udržování přitažlivé síly té vize, které věříme a která nás proto motivuje. Ztráta kritické víry budoucnost je jedním z nejhlubších projevů morální devastace společnosti. Smrtí vize je to, že se místo vnitřní motivační síly stává posměšně komentovanou oficiální utopií. Jakákoli vize však začíná umírat již v okamžiku, kdy vypálí svůj první cenzurní, nikoli argumentačním, výstřel vůči alternativním vizím. Jak kdysi poznamenal Marx, ke klacku sahá ten, komu došly ideje.

Podmíněná budoucnost

Můžeme-li se rozhodnout mezi více možnými budoucnostmi, pak je to právě naše rozhodovací aktivita, která tyto budoucnosti podmiňuje. Čím neschopnější rozhodovatel, tím více spoléhá na objektivní vývojové zákonitosti a tím více zamlčuje podíl svého vlastního subjektivního faktoru. Možná budoucnost však vzniká právě jako souhra objektivního a subjektivního působení, kde zákonitou je odezva na určitou politiku, nikoli však sama tato politika. I dnes například záleží do značné míry na řediteli podniku, zda přijme takový systém řízení, takové investiční, odbytové a další strategie, že jeho budoucí podnik se bude podobat spíše JZD Slušovice nebo naopak AZNP Mladá Boleslav. Nemůžeme přitom v případě reálných nebo fiktivních úspěchů dojatě děkovat moudrému vedení za jeho brilantní výkon a v případě dlouhodobých neúspěchů považovat totéž vedení za nevinné. Formulace vlastní politiky a také vlastní odpovědnosti za tuto politiku je integrální součástí každé společenské prognózy. Je jistě nebezpečná a riskantní, avšak předstírat, že budoucnost vyjde zhruba nastejno, ať je vedení společnosti kompetentní nebo nekvalifikované, znamená vykastrovat prognózu na utopii. Jako obvykle se pak předpověď sice podaří, jenom dějiny uhnou jinam.

Československo, kdysi jedna z vyspělých evropských zemí, se v posledních desetiletích stále rychleji přetváří na zemi v evropských měřítcích zaostalou. Do čela Evropy jsme se propracovali pouze v úmrtnosti obyvatel a ve znečištění životního prostředí, každým rokem se však v evropském i světovém měřítku propadáme v oblasti produktivity práce, životní úrovně, kvalifikace, objemu a struktury volného času, sociální struktury a kultur. Naše zaostávání v některých směrech vědeckotechnického rozvoje je už tak výrazné, že si je přestáváme uvědomovat. Podobáme se maratónskému běžci, jemuž soupeři už zmizeli za horizontem, takže se může optimisticky domnívat, že je v čele závodu. Není dobré gratulovat si, že jsme o něco popoběhli, zvláště když si nejsme jisti, zda jsme ještě na trati. Důležitější je, o kolik a kam popoběhli ti druzí.

Tyto skutečnosti jsou dnes už uznávány dokonce i v oficiálních prognózách. Téměř každá z nich začíná takzvanými analytickými východisky, kde na desítkách stran chmurně popisuje zrychlující se tempo našeho zaostávání. Popis však ještě není analýzou, analýza je hledání příčin. A zde je třeba překročit dosud tabuizované hranice, což vyžaduje nejen profesionální, ale i občanskou odvahu. Místo trapného mlčení, zakládajícího prognostickou prostituci, musíme konstatovat, že centrální příčinou našeho dlouhodobého a zrychlujícího se zaostávání je selhání rozhodovací a řídící sféry společnosti, tedy nevýkonnost společenské decize (= rozhodování). Alternativním vysvětlením, která se alibisticky odvolávají na zhoršující se vnější podmínky, například na náročnější situaci na světových trzích, zvýšení cen ropy apod., dnes už nevěří ani jejich autoři. Jiní se změněným vnějším podmínkám pružně přizpůsobili a přání, aby nás zlá konkurence nevytlačovala ze světového trhu, je jen ilustrací myšlenkové úrovně těch, kdo je vyslovují.

Nevýkonnost řízení společnosti nemůžeme pouze ztotožňovat s neschopností jednotlivých rozhodovatelů, i když i zde by se našly krásné příklady. Nelze zapomenout na vysokého funkcionáře jednoho ministerstva, který kdysi zabrzdil rozvoj našeho elektrotechnického průmyslu se zdůvodněním, že nepůjdeme předčasně do výroby polovodičů, ale počkáme si, až budou celovodiče. Intelektuální degenerace nebo degenerativní výběr osob jsou však v podstatné míře důsledkem degenerace celého systému řízení, jeho pravidel hry.

Za hlavní příčinu úpadku systému řízení lze přitom považovat postupné odumření kontrolních mechanismů, ztrátu zpětných vazeb. Byla tak téměř zlikvidována přirozená autoregulace společenského systému, opírající se o zásadu, že kontrolující musí být nezávislý na kontrolovaném. Zmizely nebo byly vážně narušeny zpětnovazební okruhy od spotřebitele k výrobci, od veřejnosti k institucím, od sdělovacích prostředků k moci, od nezávislých soudů ke společenské exekutivě. Byla zapomenuta klasická kybernetická poučka o zákonité degeneraci systémů s vyřazenými zpětnými vazbami.

Podstata přestavby je naproti tomu právě ve znovuzavedení těchto zpětných vazeb, radikální ekonomickou reformou, politickou demokratizací, veřejnou informovaností. S postupem přestavby mizí prostor pro iracionální rozhodování a prognostika, která dosud pouze varovala před jeho důsledky, může znovu ožít. Vždyť ona je součástí zpětnovazební struktury, právě tím, že vytváří informace o množných budoucnostech. Podle charakteru rozhodnutí a strategií, podmiňujících tyto budoucnosti, může být poslem dobrých i špatných zpráv. Stínání poslů špatných zpráv však nepřispěje k tomu, aby tyto zprávy byly lepší, vyvolá jen to, že budou falešnější.

V posledních patnácti letech u nás bylo rozehnáno několik prognostických pracovišť za zpracování varovných prognóz, třebaže varovné prognózy se na rozdíl od plánů plní. Uveďme aspoň dva příklady, které nedávno prošly naším tiskem. V roce 1974 prognóza v oblasti práce předpokládala, že bez změn systému řízení dojde počátkem osmdesátých let ke stagnaci produktivity práce a tím i národního důchodu. Tyto výsledky vznikly na základě počítačového modelu, tým zpracovatelů byl pro nepřístojný pesimismus, narušující naše tvůrčí úsilí, rozehnán. V roce 1976 jiný počítačový model simuloval důsledky přijatých makroekonomických rozhodnutí pro vývoj životní úrovně. Výsledkem simulace byla prognóza asi desetileté stagnace reálných mezd; tato stagnace pak také skutečně nastala. V době svého zpracování však byla tato prognóza prohlášena za přísně tajnou a tým jejich zpracovatelů začal být prověřován, zda má oprávnění k práci s tajnými daty. Neměl a byl rovněž rozehnán.

Osud našeho prognostika stále ještě není lehký. Buď může lichotit mocným tohoto světa a vidět příčiny stále hrozivějších budoucích rizik v čemkoli jiném než v nich. Nebo může být hlasem volajícího na poušti, jemuž nadto občas nasazují roubík. Hrozící varovná budoucnost není ovšem zaviněna prognostiky, stejně jako není vinou našich historiků, že jsme stále ještě zemí s nepředvídatelnou minulostí. Je jistě nepříjemné, jestliže reflektory automobilu, jedoucího v noci neznámou krajinou, ozáří překážku na silnici. Situaci však nevyřešíme tím, že si na čelní sklo nalepíme optimistický plakát.

Tři scénáře

Jedním z takových plakátů jsou současné představy o "strukturálních manévrech" naší ekonomiky, které by měly spočívat v jejím zaměření na elektronizaci, robotizaci, biotechnologie a další vyspělé směry technického rozvoje. Seznam priorit je přitom v podstatě opsán od ekonomické struktury vyspělých zemí, která má ovšem zcela jiný makrospolečenský kontext, a tedy i zázemí. Lze tvrdit, že uplatnění těchto směrů bez kvalitativní změny systému řízení by nás poslalo do pekla ještě rychlejším tempem. Špičkové technologie jsou náročné na efektivní rozhodovací mechanismy, koordinaci mezi řadou dílčích aktivit, na celkovou vyspělost společenského klimatu. Nevyrůstají z centrálních úřadů, třebaže jsou jimi podporovány, ale zezdola, nerealizují se dinosauřími monopolisty, ale tisíci malých firem. Prohloubený rozpor mezi nevýkonným řízením a novými, citlivými a snadno zranitelnými orientacemi by tedy mohl mít ještě tragičtější následky než železná koncepce. I nezkušený a o to ambicióznější řidič by napáchal podstatně více škod s formulí 1 než s mopedem.

Namísto těchto opiátů, představujících únik od centrálního problému hlavního pole nutných změn, se pokusíme nabídnout tři scénáře. Každý z nich stručně charakterizuje jednu možnou budoucnost a průběh jejího případného vývoje. Není to jistě zdaleka úplný repertoár, jsou to však místa na mapě, o nichž je dobré vědět, někdy i proto, abychom k nim nedošli.

Katastrofický scénář simuluje vývoj, podmíněný uchováním současného způsobu řízení naší společnosti (v prognostické terminologii se zde obecně mluví o pasivní prognóze). Jeho podstatou není další prodlužování a zvýrazňování dosavadních degenerativních tendencí, ale působení těchto vzájemně propojených tendencí na přechod společnosti od stagnace jako předkrizového období do otevřené krize. Jak známo, do této situace se už některé socialistické země bohužel dostaly, takže zdaleka nejde o planou spekulaci. Centrální otázkou je, při jaké ztrátě tempa dochází k havárii, k neúnosnému růstu společenského napětí, k rozsáhlým konfliktům, které dále snižují výkonnost společnosti, a tím zpětně prohlubují nespokojenost. Ve společnosti se prosazuje zesilovací zpětná vazba pracující v režimu "čím méně, tím méně", resp. "čím hůře, tím hůře". Za této situace může nevýkonná, konzervativní sféra společenského řízení a rozhodování fungovat jako permanentní politický Černobyl, intoxikující ekonomické, ekologické, technické, sociální, kulturní, především však morální struktury společnosti. Z tohoto hlediska může být i nejvýznamnějším retardačním faktorem budoucího vývoje, aniž by sama měla vlastní perspektivu. Možnou katastrofu přibližuje i to, že umění odejít, jako součást politické kultury, je tím nižší, čím nižší je tato kultura. Výsledkem by v každém případě byly rozsáhlé společenské ztráty, o to rozsáhlejší, čím později by k uvedeným výbušným procesům došlo, při jakém stupni úpadku by s odehrávaly. Přestavba je možná, je možné i uchování současné společenské decize, není však možné obojí současně.

Exogenní scénář simuluje vývoj, podmíněný změnou vnějšího prostředí. Bylo by iluzí předpokládat, že se tato změna automaticky promítne do vnitřních změn, její největší význam spočívá v tom, že vnější prostředí přestává být brzdou a stává se naopak spouštěčem možných vnitřních vývojových procesů. Složitě strukturovaný společenský systém není kulečníková koule, mechanicky se podřizující tlaku vnějšího prostředí. Změny, které nevyplývají z jejích vnitřních vývojových potřeb a jsou násilně vnášeny zvenčí, mohou naopak společnost traumatizovat, vést ke ztrátě vlastní identity. Degenerativní procesy se jimi pouze urychlují a jejich kompenzace dalšími vnějšími zásahy, například poskytováním zahraničních úvěrů, pouze odkládá nástup katastrofického scénáře do doby, než se za ně bude muset platit. Změnou prostředí nelze obejít změnu řízení . Z těchto důvodů pokládáme exogenní scénář, jakkoli lákavě z nás zdánlivě snímá odpovědnost za svůj vlastní vývoj, za nestabilní možnou budoucnost, která se v závislosti na povaze společenského řízení přetváří z dočasné rovnováhy do podoby katastrofického nebo evolučního scénáře.

Evoluční scénář simuluje vývoj, podmíněný takovou změnou systému společenského řízení, která je založena na postupném obnovování kontrolních mechanismů zpětné vazby. Zdá se, že významnou roli by zde mohl sehrát jev označovaný jako ostrovy pozitivní deviace. Jde o lokální společenství , která mají výrazně vyšší výkonnostní parametry, než je celospolečenský průměr, jejichž členové ještě neztratili vnitřní zájem o svou práci a přijímají často dnes neúnosné riziko, ať již jde o nové formy podnikatelských činností, kulturních aktivit, občanských iniciativ, spotřebitelských nebo ekologických hnutí apod. Postupný vznik horizontální informační sítě mezi těmito ostrovy by vedl k urychlení jejich difúze, ke vzniku širokého celospolečenského hnutí na podporu přestavby. I zpočátku drobné změny by mohly uvolnit zesilovací zpětnou vazbu, pracující tentokrát v režimu " čím více, tím více". resp. " čím lépe, tím lépe". Za této situace, vyžadující i širší uplatnění samosprávných prvků, včetně vlastní alternativní volby řídících pracovníků, by bylo funkční otevření se vnějšímu prostředí a využití jeho podnětů bez pasivního a nedůstojného čekání na vnějšího spasitele.

Jsme si vědomi, že rozevření těchto alternativ popírá některé deklarované jistoty. Nemůžeme přiznat jakékoli skupině řídících pracovníků, tím méně v socialismu, právo na neomylnost a nekontrolovatelnost. Nemůžeme vidět ani budoucnost socialistické vize jako bezrozpornou a bezkonfliktní, má li to být vize živá a skutečně strhující. Lze pochopit, jestliže se někteří řídící pracovníci sami pokládají za symbol této vize, důležitější však je, pokládají li je za takový symbol jiní. Dnes již plně prokázané dlouhodobé zaostávání rozhodně nepřispělo k prestiži socialismu a nepřispívá k němu ani trvalá neochota přiznat za toto zaostávání vlastní odpovědnost. I způsob řízení společnosti může být legitimním předmětem zájmu prognostiky, uvažujeme li o jeho budoucích alternativách. Prognostik bude rozhodně užitečnější plnokrevným sociali-stickým politikům, než šedivým a nudným funkcionářům bez schopnosti imagi-nace. Není nic antisocialistického na kritice neschopnosti nekontrolovatelné moci. A naopak, není nic socialistického na tom, tuto neschopnosti tolerovat nebo dokonce podporovat.

Miloš Zeman

Příspěvek Miloše Zemana byl publikován v Technickém magazínu v srpnu roku 1989, který vydalo Nakladatelství technické literatury, n p. Praha. Šéfredaktor: PhDr. Vladimír Petřík, zástupce šéfredaktora: Jozef Braun, redakce: PhDr. Benjamin Fragner, Ing. Bořek Otava, Michal Rollo, PhDr. Vladimír Železný, grafická úprava: Milan Hladký, sekretariát: Daniela Sladká, stálí spolupracovníci: Josef Kroupa, PhDr. Luboš Horčic (elektronika), Ing. Jiří Rada, Ing. Lubor Vítek (matematické rekreace).

Redakční rada: Ing. I. Fučík, RNDr. J. Grygar, CSc., Ing. S. Haniš, Ing. I. Kišš, prof. Ing. V. Kubánek, , CSc. (předseda), RNDr. B. Moldan, CSc., RNDr. J. Mráz, Ing. arch. J. Novák, CSc., Ing. T. Salava, CSc., PhDr. B. Sowa, CSc., Ing. S. Stibor, MUDr. V. Štich, Ing. P. Švec, CSc., J. Veis, PhDr. T. Vlček.

Czechoslovakia 1968

Kavárenská Praha a kiskovská “Blava” spojují síly a s chutí truchlí nad 50. výročím nezdařeného palácového puče uvnitř ÚV KSČ z roku 1968! To nevymyslíš! Největší “demokrati” lžou národu o pozadí státního převratu 1968, který měl do roku 1975 udělat z ČSSR členský stát NATO! Miloš Zeman pochopil, že 50. výročí převratu není důvod připomínat, protože je připomínkou nezdařeného neomarxistického puče!

Z domova

Srp 20, 2018

Kavárenská Praha a kiskovská “Blava” spojují síly a s chutí truchlí nad 50. výročím nezdařeného palácového puče uvnitř ÚV KSČ z roku 1968! To nevymyslíš! Největší “demokrati” lžou národu o pozadí státního převratu 1968, který měl do roku 1975 udělat z ČSSR členský stát NATO! Miloš Zeman pochopil, že 50. výročí převratu není důvod připomínat, protože je připomínkou nezdařeného neomarxistického puče!

Kulaté 50. výročí okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy se stává s veškerou jistotou nástrojem k mohutnému politickému útoku proti prezidentovi ČR Miloši Zemanovi. Ten před několika dny oznámil, že nebude toto smutné výročí nijak komentovat, protože řečeno už bylo vše a on sám za svůj odpor proti okupaci v roce 1968 byl vyhozen z práce. Jenže toto rozhodnutí vyvolalo doslova alergickou reakci v pražské kavárně a také na Kavčích horách.

Situace zašla tak daleko, že Česká televize se rozhodla, že když nebude k srpnu 1968 nic říkat český prezident, bude alespoň vysílat živý přenos z Bratislavy s projevem slovenského prezidenta Andreje Kisky [1]. Od něho uslyšíme kanonádu útoků proti Ruské federaci, o dnešních údajných ruských hrozbách a o potřebě utužení svazků s americkými vojsky a Severoatlantickou aliancí. Přitom nikdo z pražské kavárny, ani z té bratislavské, si ani na okamžik neuvědomí, že dnešní demokrati pláčou ve skutečnosti na komunistickém hrobě.

Předsednictvo ÚV KSČ v čele průvodu na 1. máje 1968 v Praze. Zleva: Gustáv Husák, Ludvík Svoboda, Alexander Dubček.

Pravda o roku 1968 je největší fackou do tváře všech, kteří usilovali o demokracii a svobodu, protože rok 1968 byl pouze nezdařeným prototypem pozdější a o 21 let realizované Sametové revoluce. Celé Pražské jaro 1968 začalo jako brutální vnitrostranický puč uvnitř Ústředního výboru KSČ, kdy došlo k sesazení prezidenta Antonína Novotného, který byl v březnu 1968 násilným způsobem pod hrozbou likvidace vlastní rodiny donucen k odstoupení z pozice prezidenta a vrchního velitele ozbrojených sil ČSLA.

Podle dokumentů KGB měl Antonín Novotný odposlouchávaný telefon již od listopadu 1967 lidmi z okolí pozdějších prominentů Pražského jara a k odstavení Novotného z funkce byly použity zpravodajské informace a kompro o propojení Antonína Novotného na generála Jana Šejnu. Ten utekl na počátku Pražského jara 1968 do USA, kde začal pracovat pro americkou CIA a poskytl americké armádě podrobné informace o operačních silách ČSLA, o rozmístění vojsk a poskytl i materiály pro kompro účely na těžbu a získávání informací od českých generálů.

Pražské jaro 1968 odstartoval puč uvnitř ÚV KSČ, který měl za první oběť prezidenta a generálního tajemníka

Generál Jan Šejna utekl z Československa kvůli hospodářské kriminalitě, protože údajně spekuloval s jetelovými semeny [2] vyšlechtěnými Československou akademií věd pro vysoké rostlinné výnosy. Krmivo prudce zvyšovalo produkci laktózy v organismu skotu a tím také masivní produkci mléka. Generál Šejna s těmito experimentálními osivy kšeftoval mimo svoji jurisdikci ČSLA, protože právě armáda měla k osivům přístup pro zkoušky a testy pro vysokou produkci mléka jako strategické suroviny.

Mezi zajímavé parametry patřila schopnost tohoto jetele pohlcovat radiaci, takže se plánovalo s tím, že v případě termonukleární války by tento jetel byl použit na dekontaminaci půdy a zeminy.Jetel tohoto typu se tudíž nesměl dostat do rukou západu. Oficiálně byl generál Šejna obviněn z hospodářské kriminality, že se obohatil tím, že prodal několik tun semen jetele, ale kvůli tomu by komunistický režim nikdy generála trestně nestíhal. Nešlo totiž o obyčejný jetel, ale o vojensky modifikovaný kmen s vysokou schopností absorpce radionuklidů z půdy. Takže šlo o něco jiného.

Generál Jan Šejna, hlavní rozbuška pučistů během Pražského jara. Na fotografii je gen. Šejna zachycen v době, kdy měl ještě hodnost jenom plukovníka.

Symbolicky přesně na den 20. výročí komunistického převratu z 25. února 1948 překročil přes Maďarsko a Jugoslávii hranice do Itálie, kde se ohlásil americkým úřadům a požádal o politický azyl v USA. Ten obratem dostal a na oplátku poskytl americké CIA všechny informace o ČSLA a celé Varšavské smlouvě. Prezident Antonín Novotný o měsíc později odstoupil z pozice prezidenta ČSSR a dokonce i z předsednictva ÚV KSČ. Jeho odstranění bylo vynucené pod hrozbou kriminalizace v souvislosti s kauzou generála Šejny, protože ten měl s Antonínem Novotným soukromé přátelské vztahy. Odstranění Novotného z pozice prezidenta bylo nezbytné pro úspěšné odstartování puče v plné síle, který začal už v lednu 1968. Novotný jako vrchní velitel ozbrojených sil by totiž nedal souhlas s tím, co plánovala později dezignovaná Dubčekova vláda.

“Krásný Tony” byl odstraněn jako první, aby nestál v cestě jako vrchní velitel armády těm procesům, které pučisté plánovali pro Československo v letech 1969 až 1975

Ihned poté, co byl Antonín Novotný, přezdívaný “Krásný Tony”, odstraněn a generálním tajemníkem ÚV KSČ byl jmenovaný Alexander Dubček, začaly v ČSLA mohutné čistky. Z vedoucích funkcí velitelů divizí a oblastních okruhů byli odvoláni lidé spojení s původním mocenským křídlem prezidenta Novotného. Záminkou se stal právě gen. Šejna, a proto bylo prý nutné udělat v ČSLA čistky, a to bez konzultací s Moskvou.

Sovětská vojenská rozvědka o tom podala do Moskvy poprvé zprávu už 11. května 1968, že v Československu dochází po svržení Antonína Novotného ke znepokojujícím změnám na úrovni armády. Spolu s dezercí a útěkem generála Šejny do USA to začalo pro ruskou rozvědku vykreslovat hrozivý obraz infiltrace československé armády americkým nepřítelem zevnitř. Dubčekova vláda toto nekomentovala a oči veřejnosti byly upřeny k demokratizačním procesům, jako byla svoboda slova, otevření hranic pro výjezd na západ a československá rádia začala pouštět americkou a západní hudbu a atmosféra v zemi začala připomínat Jugoslávii.

Další znepokojení v Moskvě vyvolala informace ze 14. června 1968. Ruská vojenská rozvědka hlásí do Moskvy, že skupiny ženistů ČSLA začaly na Šumavě na vybraných úsecích a lesních mýtinách odstraňovat protitankové bariéry a protipěchotní zátarasy z ostnatého drátu a ocelových křížů. Ministerstvo obrany ČSSR na toto reagovalo o týden později, že na vybraných úsecích dochází nikoliv k odstraňování zátarasů, ale pouze jejich údržbě a modernizaci, takže staré zátarasy je třeba odstranit, odvézt a potom nainstalovat nové. Jenže ani o měsíc později žádné nové zátarasy na hranici nejsou, mýtiny jsou odkryty pro vstup tanků a pěchoty nepřítele, hlásila sovětská rozvědka 20. července 1968 do Moskvy. “Hrozí eminentní riziko vtrhnutí vojsk NATO skrze otevřené úseky Železné opony na Šumavě do Československa…”, hlásí do Moskvy sovětští zpravodajci. Na druhé straně v NSR přitom probíhají nebezpečné přesuny americké armády.

Za hranicemi na západě se formovala vojska NATO

Ruský generálmajor ve výslužbě Vladimir Bělous, spolupracovník Střediska mezinárodní bezpečnosti Ruské akademie věd (RAV) k tomu uvedl: “USA v letech 1960-1970 shromáždily v Evropě silnou skupinu taktických jaderných zbraní, které měly asi 7000 bojových hlavic. Jenom armáda Německa (Bundeswehr) čítala okolo 500 tisíc lidí. Od samého počátku byl Bundeswehr plně integrován do vojenské struktury NATO a byl podřízen společnému velení aliance. V SSSR byl Bundeswehr nazýván „armádou pomsty“, protože se na jeho vytvoření aktivně podíleli bývalí Hitlerovi generálové.

Například v roce 1957 v něm sloužilo více než 10 tisíc důstojníků, 44 generálů a admirálů, kteří bojovali v nacistických jednotkách. Již v červenci 1968 byly evropské síly NATO uvedeny do stavu částečné bojové pohotovosti. Zvláštní obrněné jednotky americké armády se přesunuly na hranice Československa v Bavorsku. Na výcvikovém polygonu Grafenwöhr v NSR stály tanky NATO v kolonách připravené k okamžitému zásahu. Stovky ocelových hřbetů bylo vidět z československé strany pouhým okem. V noci z 20. na 21. srpna dal generál Parker z velitelství NATO příkaz k zavěšení atomových bomb do letadel. Velitelé leteckých jednotek obdrželi příkazy v zapečetěných obálkách, které měly být otevřeny na speciální signál. Označovaly cíle pro bombardování v socialistických státech.

Generálporučík sovětské armády ve výslužbě Alfred Gaponěnko, v těch letech velitel pluku, vzpomíná: „Byl jsem pověřen udeřit svým plukem z boku na vojska NATO, která se pod rouškou cvičení „Černý lev“ soustředila na německém území a byla připravena k invazi do Československa. Byly stanoveny hranice rozvinutí pluku, který měl operovat v sestavě 120. motostřelecké divize jako rezervní pojistka vrchního velitele Sovětského svazu. Do oblasti možných bojových operací měly být jednotky přesunuty přes území Polska.“ V hlavním štábu NATO byla zřízena speciální skupina, která zahrnovala operační komanda. Jejich úkolem byl „československý problém“.

Čelo úderných vojsk americké armády se formovalo v Bavorsku na německé straně Šumavy

Od července 1968 začal v Regensburgu (Řeznu) působit „štáb úderné skupiny“, do něhož bylo přiděleno více než 300 důstojníků výzvědných služeb NATO a politických poradců. Hlavní ústředí NATO dostávalo třikrát denně zprávy o situaci v Československu shromážděné „štábem úderné skupiny“. Jak bylo později upřesněno, pohybovalo se tou dobou v Československu více než 200 specialistů z armády NATO a více než 300 lidí ze špionážních center. CIA a Pentagon věřily, že tolik „specialistů“ bude schopno zabezpečit řízenou činnost pro 75 000 „povstalců“.

Podle amerického ministerstva zahraničí čítal v létě 1968 počet amerických občanů v Československu asi 1500 lidí. Ke dni 21. srpna 1968 se jejich počet zvýšil na 3000. Podle amerického tisku šlo většinou o agenty CIA. Pouze v první polovině roku 1968 překročilo československé hranice více než 368 tisíc turistů z Německa. Tak masivní příliv „milovníků cestování“ ze sousední země neměl obdoby. V západním Německu a Rakousku byly zřízeny střediska pro přípravu výbušnin, pro činnost ilegálních rozhlasových stanic, cvičili se tam špióni a sabotéři, shromažďovaly zbraně a střelivo. V Československu se budovaly skryté muniční sklady. Země byla zaplavena zbraněmi. Od konce srpna spojenecké síly Varšavské smlouvy vyvážely nákladními automobily z Československa výbušniny, samopaly, pušky, pistole, kulomety, patrony k nim, granátomety a dokonce i lehká děla. Nic z toho nebylo pod kontrolou a v evidenci zbraní a zásob ČSLA.

Americká armáda v Německu, dobové foto 1965.

A již 22. srpna velitel 2. západoněmeckého armádního sboru generálporučík Thilo nařídil vytvoření zvláštního velitelství pro koordinaci „psychologické války“ proti Československu podle pokynů generálního inspektora Bundeswehru. Jeho oficiálním úkolem bylo „udržovat technickou komunikaci“ s Československem. Ve skutečnosti šlo o centrum „informační války“. Činnost velitelství vedl plukovník I. Trench, přední západoněmecký odborník na „psychologickou” diverzi. Zkušenosti s ideologickými akcemi získal během kontrarevolučního povstání v Maďarsku. Téměř všem členům štábu se pod krytím „novinářů“ podařilo navštívit Československo, aby si ověřili nadcházející „psychologické operace“. Tehdy těsně po srpnu 1968 se v ČSSR šířily dezinformace a pomluvy desítkami podzemních rozhlasových stanic, tiskovými médii i televizí.” Zdroj: [3]

Vnitrostranický puč a odstraňování protitankových a protipěchotních zátarasů na Šumavě v Železné oponě vyvolalo v Moskvě paniku

Takový byl předobraz událostí z doby před 21. srpnem 1968. Na jedné straně vnitrostranický puč komunistických aparátčíků uvnitř ÚV KSČ, kteří svrhli prezidenta republiky skrze generála Šejnu, který posloužil pučistům uvnitř KSČ jako nástroj na vydírání a odstranění Antonína Novotného. Bez generála Šejny by žádné Pražské jaro 1968 nebylo. Celá kauza s jetelovým semenem byla zinscenována tak, aby pučisté měli munici proti Novotnému. Generál Šejna dezertoval do USA, a protože syn prezidenta Novotného se přímo s Šejnou přátelil a byl doma u Novotných na návštěvách pečený vařený, měli tím pučisté na Novotného páku, aby odstoupil z funkcí. Poté, co byl odstraněn z pozice vrchního velitele a prezidenta, mohly začít čistky v ČSLA a rozebírání Železné opony na Šumavě. Všechno šlapalo jako na drátkách. Pokud by Dubčekovské Československo dokončilo Pražské jaro, nejpozději do roku 1975 by Československou vstoupilo do NATO, protože neutralitu by Československu ostatní státy NATO a ani Varšavské smlouvy neuznaly a negarantovaly.

V roce 1968 se o prezidentu Novotném dokonce šířila vulgární básnička o útěku generála Šejny do USA a o tom, jak z USA posílá Novotnému do Prahy telegram s tímto zněním:

TELEGRAM

Cesta dobrá, žrádla mraky

ser jim na to, přijeď taky.

Kurev hejna, zdraví Šejna.

A Novotný mu na to odpovídá:

Funkce v prdeli, přijedu v neděli. Tonda!

V celém Pražském jaru 1968 tak šlo o vnitrostranický puč, de facto o palácový převrat, kdy skupina komunistických aparátčíků chtěla provést politické a vojenské změny a přesunout Československo ze skupiny socialistických zemí a z bloku Varšavské smlouvy pod vedením SSSR do skupiny kapitalistických zemí a do bloku NATO pod vedením USA. Pohádka o socialismu s lidskou tváří byla salámovou metodou na občany Československa, kteří by v demokratických volbách pro návrat do kapitalismu tehdy v roce 1968 (zatím) nehlasovali. Právě proto došlo k puči uvnitř ÚV KSČ, protože v rámci Národní fronty a u voleb by pro cestu ke kapitalismu lid vládě mandát v roce 1968 nedal.

Proto je ostudné, že dnešní demokrati horují pro rok 1968, když ten neměl s demokracií nic společného, když to byl proces, který vycházel z komunistického puče uvnitř KSČ, který byl odstartován divokým svržením prezidenta Antonína Novotného, takže majdanizační proces, ale ne z ulice, nýbrž zevnitř politbyra ÚV. Puč byl provázen čistkami v československé armádě a byl odstartován bizarním obviněním a následně útěkem generála Jana Šejny do USA. Všechno bylo nachystáno k tomu, aby Československo se stalo zemí, která se dostane do vlivu USA a NATO. A to by v roce 1968 a poté znamenalo, že vojska Bundeswehru a americké armády by se dostala na východním Slovensku až na hranice Sovětského svazu.

Bez komunistických aparátčíků by nebylo ani Pražské jaro 1968, ani Listopad 1989! Obojí připravily kádry vychované stranou. Takže, jaká demokracie?

A jaká je situace dnes? Česká brigáda AČR z Žatce je pod velením německého Bundeswehru v rámci NATO na čáře doteku v Pobaltí, na hranici s Ruskou federací [4]. Takže, všechno je tak, jak bylo plánováno v roce 1968. Způsobit státní převraty v socialistických zemích, připojit je k NATO a použít jejich země jako nástupní platformy pro armády NATO k hranicím Ruska. Proto v roce 1968 probíhaly procesy, které probíhaly i v roce 1989. Václav Havel také v prosinci 1989 prohlašoval, že není nepřítelem socialismu [5]. Také sliboval občanům v ulicích zachování socialismu jako Alexander Dubček v roce 1968.

Jenže rok 1989 byl součástí státního převratu stejně, jako bylo Pražské jaro 1968. V obou případech převrat spustili aparátčíci, nikoliv občané. V obou případech byli v čele převratů figury, které se zaštiťovaly socialismem, ale které byly pouze loutkami těch, kteří stáli v pozadí. V obou případech šlo o odchod Československa z Varšavského bloku do NATO a v obou případech byl hlavním cílem přístup NATO k hranicím SSSR, resp. Ruské federace. A stejně jako v listopadu 1989 byla spouštěčem pro převrat záminka se zabitým studentem, stejně tak v roce 1968 byla záminka pro odstranění generálního tajemníka a prezidenta kauza generála, který měl na něho těsné napojení.

Americká armáda pochoduje v Estonsku k ruským hranicím. Zatím jen prý na cvičení…

A není náhodou, že bez StB by nebyl žádný 17. listopad a bez ÚV KSČ ani žádné Pražské jaro. Uvědomují si to ti blázni a hlupáci v České televizi, v Bratislavě okolo pana Kisky, že uctívají ve skutečnosti neomarxistický a potažmo trockistický puč, který v roce 1968 proběhl uvnitř komunistické strany? Uctívají proces, který bez mandátu lidu měl v plánu ukončit v Československu budování socialismu a měl zahájit přesun ke kapitalismu pod kuratelu americké vojenské moci, pod jařmo německé moci, k obnově sudetských požadavků na Československo a k nasunutí procesů vedoucích ke konfrontaci s největší zemí na světě, s jadernou velmocí, Sovětským svazem, potažmo dnes Ruskou federací.

Gerogem Sorosem podporovaný slovenský prezident tak bude na České televizi oslavovat komunistický puč z jara roku 1968, který měl urychlit vojenské obkličování Ruska. Kolik zrádců by dnes poslalo zvací dopisy do Washingtonu, kdyby dnes ve vládě došlo k puči a ke snahám o vystupování z NATO a k plánům na nasunování demokracie s lidskou tváří? Ten zvací dopis pro americkou armádu by měl tisíce podpisů.

Sunday, August 12, 2018

Ukraine

Zavádzal František Šebej v rozhovore pre Hospodárske noviny zámerne, alebo je iba politicky dezorientovaný?

518

Bratislava 12. augusta 2018 (HSP/Foto:TASR-Martin Baumann)

Poslanec František Šebej (Most-Híd) sa v rozhovore pre Hospodárske noviny vyjadroval okrem iného aj k ceste poslanca NR SR Petra Marčeka na Krym. Označil Marčeka za „politicky dezorientovaného“ a svojím vyjadrením naopak jasne dokázal, že on je orientovaný veľmi jasne a neomylne.

Redaktor: „Ako sa pozeráte na cestu pána Marčeka na Krym?“

František Šebej: „Ja pána Marčeka považujem za, slušne povedané, zahraničnepoliticky dezorientovaného. Ak by bol niekto agentom Putinovho režimu v slovenskom parlamente, tak je to on, ak nemyslíme na Kotlebu a podobne. On tak celkom inštinktívne nechýba pri nijakej aktivite, ktorá by bola na strane Ruska alebo proti NATO. Ak sa on domnieva, že slúži záujmom Slovenskej republiky, tak neslúži. Jemu ako keby bol bližší Putinov režim ako slovenská demokracia.

A druhá vec je, že oficiálna zahraničnepolitická línia SR je presne taká, aká je oficiálna línia EÚ, NATO a vôbec všetkých našich západných spojencov – a to je to, že Rusko anexiou Krymu porušilo medzinárodné právo, konkrétne Budapeštiansky dohovor, pod ktorým je podpísaný ruský prezident, ukrajinský prezident, americký prezident a britský predseda vlády. To je dohovor, ktorý garantuje Ukrajine hranice v tých časoch, keď to bolo podpísané, v roku 1994, a keď išlo o to, že výmenou za tieto garancie svojich hraníc sa Ukrajina zbavila obrovského arzenálu jadrových zbraní. Na Ukrajine po rozpade Sovietskeho zväzu zostali atómové zbrane, balistické rakety aj medzikontinentálne s jadrovými hlavicami, a Ukrajina bola ochotná sa toho vzdať a vyviezť to všetko do Ruska, taký bol dohovor, výmenou za to, že tieto krajiny budú garantovať územnú celistvosť Ukrajiny, vrátane Krymu. Takže Rusko anexiou Krymu porušilo medzinárodné právo.“

Vyjadrenie pána Šebeja má však niekoľko slabých miest. V prvom rade nešlo o anexiu – pod anexiou sa rozumie násilné obsadenie územia, a o to v prípade Krymu nešlo, pretože tam prebehlo demokratické referendum, kde sa nepochybne väčšina ľudí vyjadrila za vystúpenie z Ukrajiny.

Po druhé treba pripomenúť, že porušenie dohody na úrovni prezidentov, a to aj v prípade, že by bola ratifikovaná parlamentmi (čo Budapeštianske memorandum nebolo) a porušenie medzinárodného práva sú dve rozdielne veci – to iste veľmi dobre vie aj pán Šebej.

Po tretie treba povedať, že Rusko dohodu neporušilo – pretože reagovalo na novo vzniknutú situáciu, keďže v čase, keď prijalo Krym už Ukrajina v jej pôvodných hraniciach definitívne neexistovala, a teda Budapeštianske memorandum už neplatilo. Takisto Budapeštianske memorandum neporušili ani sami Krymčania, ktorí sa sami rozhodli o vystúpení z Ukrajiny. Oni ho nepodpísali a pre nich, v rámci práva na sebaurčenie, záväzné v žiadnom prípade nebolo a nemohlo byť.

A napokon, bola to práve Ukrajina, kto prijatím politického kurzu smerujúceho k integrácii do NATO porušil Budapeštianske memorandum. Priznal to v roku 2016 aj mimoriadny a splnomocnený veľvyslanec Ukrajiny, bývalý prvý námestník ministra zahraničných vecí, Štátny tajomník pre Európsku integráciu a poradcu prezidenta Ukrajiny Oleksandr Chalyi, keď povedal: „Všetci z nejakého dôvodu zabúdame, že Budapeštianske Memorandum kládlo povinnosti aj na našu stranu – na Ukrajinu. A nikto si nekladie zásadnú otázku – a to, či Ukrajina splnila a plní svoje záväzky podľa Budapeštianskeho memoranda? A to je kľúčová otázka, pretože ak nedodržiavame pravidlá hry a nekonáme podľa nich, nie je možné požadovať plnenie zo strany ďalších ručiteľov.“ Oleksandr Chalyi to vysvetlil úplne jasne: „Keď sme podpísali Budapeštianske Memorandum, deklarovali sme, v odseku 2 Deklarácie o štátnej suverenite, úmysel riadiť sa vo svojej politike dvoma úplne jasnými zásadami: zrieknutím sa jadrových zbraní a prijatím princípu trvalej neutrality. A v tomto kontexte sme podpisovali Budapeštianske memorandum.

Bolo to spájané na jednej strane s pristúpením Ukrajiny, ako nukleárnej mocnosti, k Zmluve o nešírení jadených zbraní. Ak sa pozrieme na podstatu Budapeštianskeho memoranda, potom štáty zodpovedné za svetovú bezpečnosť, čo sú všetky členské štáty Bezpečnostnej rady OSN, poskytli Ukrajine svoje záruky.

Celú našej budúcu zahraničnú a bezpečnostnú politiku sme mohli založiť na základe Budapeštianskeho memoranda. Ale viete dobre, že v rokoch 1995-1996 sme ako najlepší základ pre našu bezpečnosť prijali snahu o členstvo v NATO. A pritom všetkým, a to najmä tým, ktorí pracovali na Ministerstve zahraničných vecí, bolo jasné, že nie je možné podnikať kroky k vstupu do NATO a zároveň napĺňať Budapeštianske Memorandum – ako môžete, ak uzavriete dohodu o bezpečnosti, ktorú jeden z garantov vníma ako ohrozenie svojej bezpečnosti, svoju vlastnú bezpečnosť naďalej zabezpečiť? To je kľúčová otázka,“ povedal ukrajinský diplomat.

Je dojemné, ako pán Šebej a jeho súkmeňovci zdôrazňujú platnosť jednej z mnohých medzinárodných dohôd a na iné zabúdajú. Lenže bola aj iná dohoda: že sa NATO nebude rozširovať smerom na východ. Jedine preto Boris Jeľcin svojho času súhlasil napríklad aj so stiahnutím vojsk z východného Nemecka. Táto dohoda síce nebola na papieri, a preto Západ dnes jej existenciu popiera, ale položme si logickú otázku: prečo by inak Jeľcin takým výrazným spôsobom poškodil bezpečnosť a geopolitické záujmy svojej krajiny? Ponúkajú sa iba dve možnosti: buď to bol zradca konajúci proti záujmom svojej krajiny, alebo ho „partneri“ oklamali a obabrali ako malého chlapca. Obidva prípady sú pre Rusko, ale aj pre všetky iné krajiny silným signálom, aby si na istých medzinárodných „partnerov“ dávali dobrý pozor…

Dá sa pochopiť smútok pána Šebeja, že demokratická a prosperujúca Ukrajina dnes nemá jadrové zbrane, pričom bez Budapeštianskeho memoranda ich mohla mať obrovské množstvo, čo by iste výrazne dopomohlo stabilite a bezpečnosti vo svete. A my ostatní si môžeme iba gratulovať, že nie všetci slovenskí poslanci sú tak dokonale zahraničnepoliticky zorientovaní ako pán Šebej.

Ivan Lehotský

Thursday, August 9, 2018

Refugee´s Camp?

Saturday, August 4, 2018

Illegal migration

Pouze drakonické tresty zamezí nelegální migraci. Pro převaděče, i pro lidi z neziskovek.

3. 08. 2018 22:15:50

Prevencí by bylo, nepustit na náš kontinent ani jediného nelegálního migranta. Toto politici nechtějí, takže zbývá cesta tvrdé represe.

Jako bývalý policejní rada Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezídia ČR vím, o čem mluvím.

Hloupých řečí od eskalace migrační krize v září roku 2015 jsme už všichni slyšeli od všemožných politiků nespočet. Nemá smysl je rozebírat, jde o hloupé řeči naprostých amatérů, kteří se snaží zastavit katastrofu, kterou vyvolala Merkelová svým pozváním všech z Asie a Afriky.

A protože není nikdo schopen, ani ochoten, Merkelovou politicky odstavit, tak vidíme plejádu stejných pomatenců, kteří ve snaze se jí zalíbit vymýšlejí naprosto otřesná opatření, která jsou samozřejmě k ničemu. Jako řešení je nazývají pouze oni a kývači, bez jakékoliv odborné erudice, a ti je v těch tragických hloupostech podporují.

Vše došlo tak daleko, že už tito pomatenci opakovaně vyhrožují všemožnými sankcemi všem státům, které se tomuto šílenství odmítají podvolit. To je dovršení hloupé politiky hloupých lidí.

Správně se říká, že prevence je lepší, nežli represe.

Jenže prevencí, a to jedinou, je nepustit na náš kontinent již ani jediného nelegálního imigranta z Asie či Afriky. Ovšem to politici a politické neziskovky naprosto sabotují.

Pak zbývá represe. Tou mohou být pouze drastické tresty odnětí svobody pro všechny, kdo se na nelegální migraci podílejí, včetně konkrétních lidí z všemožných politických neziskovek, které jsou na tomto nelegálním odchodu s lidmi očividně napojeny. A každý nelegální migrant musí být umístěn do vyhošťovací vazby, nežli bude vyhoštěn. Takto to v ČR probíhalo počátkem devadesátých let a nikdo se nad tím nepozastavoval, protože šlo o naprosto standardní postup. Tento postup musí být opět zaveden v úzké součinnosti všech orgánů moci výkonné i zákonodárné.

Zatím vidíme pouze to, že pomatení politici dělají administrativně z nelegálních migrantů migranty legální a vlády mnoha zemí svým občanům v této věci soustavně lžou.

Pokud lidé budou volit stále stejné politiky a politické subjekty, které takovéto lidi nominují, pozitivní změna a vyřešení tohoto obrovského problému neexistuje !!!

Autor: Pavel Opl | pátek 3.8.2018 22:15 | karma článku: 45.16 | přečteno: 2714x

Thursday, August 2, 2018

G.B.Shaw quotations

Добрый Джордж Бернард отучит тебя от нытья и лени

...Теперь, когда мы научились летать по воздуху, как птицы, плавать под водой, как рыбы, нам не хватает только одного: научиться жить на земле, как люди...

1. Мир состоит из бездельников, которые хотят иметь деньги, не работая, и придурков, которые готовы работать, не богатея.
2. Танец — это вертикальное выражение горизонтального желания.
3. Ненависть — месть труса за испытанный им страх.
4. Мы не имеем права потреблять счастье, не производя его.
5. Идеальный муж — это мужчина, считающий, что у него идеальная жена.
6. Уметь выносить одиночество и получать от него удовольствие — великий дар.
7. Искренним быть не опасно, тем более если вы вдобавок глупы.
8. Иногда надо рассмешить людей, чтобы отвлечь их от намерения вас повесить.
9. Самый большой грех по отношению к ближнему — не ненависть, а равнодушие; вот истинно вершина бесчеловечности.
10. Женщины как-то сразу угадывают с кем мы готовы им изменить. Иногда даже до того, как это придет нам в голову.
11. Нет такой женщины, которой удалось бы сказать «до свидания» меньше, чем в тридцати словах.
12. Легче жить со страстной женщиной, чем со скучной. Правда, их иногда душат, но редко бросают.
13. Алкоголь — это анестезия, позволяющая перенести операцию под названием жизнь.
14. Чувство объективного восприятия реальности люди, им не обладающие, часто называют цинизмом.
15. Тот, кто умеет, тот делает, кто не умеет — тот учит других.
16. Постарайтесь получить то, что любите, иначе придется полюбить то, что получили.
17. Стареть скучно, но это единственный способ жить долго.
18. Единственный урок, который можно извлечь из истории, состоит в том, что люди не извлекают из истории никаких уроков.
19. Газета — это печатный орган, не видящий разницы между падением с велосипеда и крушением цивилизации.
20. Демократия — это воздушный шар, который висит у вас над головами и заставляет глазеть вверх, пока другие люди шарят у вас по карманам.
21. Если у вас есть яблоко и у меня есть яблоко, и если мы обмениваемся этими яблоками, то у вас и у меня остается по одному яблоку. А если у вас есть идея и у меня есть идея и мы обмениваемся идеями, то у каждого из нас будет по две идеи.
22. Здравый смысл и трудолюбие компенсируют в вас нехватку таланта, тогда как вы можете быть гениальным из гениальных, однако по глупости загубите свою жизнь.
23. Звания и титулы придуманы для тех, чьи заслуги перед страной бесспорны, но народу этой страны неизвестны.
24. Человек — как кирпич: обжигаясь, он твердеет.
25. Репутация — это маска, которую человеку приходится носить точно так же, как брюки или пиджак.
26. Человек, который ни во что не верит, всего боится.
27. Природа не терпит пустоты: там, где люди не знают правды, они заполняют пробелы домыслом.
28. Разумный человек приспособляется к миру; неразумный пытается приспособить мир к себе. Поэтому прогресс всегда зависит от неразумных.
29. Богатые люди, у которых отсутствуют убеждения, более опасны в современном обществе, чем бедные женщины, у которых отсутствует мораль.
30. Теперь, когда мы научились летать по воздуху, как птицы, плавать под водой, как рыбы, нам не хватает только одного: научиться жить на земле, как люди.