Bismarck and Ukraine

 

ОТТО ФОН БИСМАРК - ИДЕЙНЫЙ ОСНОВАТЕЛЬ ГОСУДАРСТВА УКРАИНА

Пятница, 16 Апреля 2021 г. 15:45 

Князь Отто фон Бисмарк, призванный в 1862 году королём Вильгельмом I на пост министра-президента Пруссии, спустя 9 лет получил практически неограниченную власть на посту имперского канцлера. Но задолго до этого, с 1859 по 1862 гг., фон Бисмарк был послом Германии в России, поэтому русских он знал неплохо и, будучи талантливым человеком, понимал, в чём сила русских и в чём их слабость. Бисмарк понимал также, что оружием русских не победить, а потому при планировании стратегии Германии канцлер много сил уделял идеологической войне.

Фактически именно он, Отто фон Бисмарк, стоял за идеей создания Украины и признавал, что термин «Украина» ему весьма импонирует. На картах Бисмарка Украина простиралась от Саратова и Волгограда на северо-востоке до Махачкалы на юге. Программа украинизации была запушена Австро-Венгрией в конце XIX века, и в основе этого лежала переидентификация малороссов и Галицких русинов в так называемых «украинцев».

Кстати, ни у «умеренного» русофоба Тараса Шевченко, ни у «махровой» Леси Украинки нет таких терминов, как «украинец», «украинская нация», а есть славяне, малороссы, русины. Но планы фон Бисмарка стали реализовываться и, согласно переписи населения 1908 года, украинцами назвались уже до 1% жителей юго-запада России. В Германии «научно доказывалось», что русские — не славяне и даже не арийцы (хотя племена, из которых вышли германцы и славяне, так и называют — славяно-германскими племенами), а представители некоего монголо-финского племени, «манкруты». В 1898 г. в Германии была запущена идея создания «самостийной украинской нации» в рамках автономии на территории Австро-Венгрии. В подконтрольной Вене печати вместо понятий «Русь», «руський» стали тиражироваться термины «Украина», «украинский» и т. д. В мемуарах генерала Гофмана в 1926 году можно прочитать: «Создание Украины не есть результат самодеятельности русского народа, а есть результат деятельности моей разведки».

А вот мнение французского консула Эмиля Эно (1918 г.): «Украина не имела никогда своей истории и национальной отличительности. Она создана немцами. Прогерманское правительство Скоропадского должно быть ликвидировано». Французскую сторону — союзника русских в 1-й Мировой войне — легко понять, потому что так называемая Украинская Народная Республика (УНР) фактически с момента своего создания стала служкой хозяина, Германии, в вопросах стратегического обеспечения немцев продовольствием и промышленным сырьём, а также местом дислокации вооружённых сил Германии и Австро-Венгрии.

«Могущество России, — писал Бисмарк, — может быть подорвано только отделением от неё Украины… необходимо не только оторвать, но и противопоставить Украину России, стравить две части единого народа и наблюдать, как брат будет убивать брата. Для этого нужно только найти и взрастить предателей среди национальной элиты и с их помощью изменить самосознание одной части великого народа до такой степени, что он будет ненавидеть всё русское, ненавидеть свой род, не осознавая этого. Всё остальное — дело времени».

Фон Бисмарк радел за свой немецкий народ и планировал Украину (окраину) как буферную территорию, ограду земель Австро-Венгрии и Германии от России, поскольку «русские прусских всегда бивали», хотя — на этом стоит заострить внимание — первыми в войны не ввязывались.

Поэтому-то украинский язык, искусственно созданный на основе русского, польского, венгерского и нескольких других языков, и получился столь «благозвучным». Так было задумано.

В общем, пресловутый «план Даллеса» был инициирован ещё Отто фон Бисмарком, хотя и в его времена здесь не было ничего принципиально нового: разбить племя (семью, народ) на уделы, стравливать их, всячески ослаблять, порабощать…

http://slawa.su/

Holly war against Germany

Jak Židé vyhlásili Německu svatou válku

 Midilird

9 roky ago

Většina lidí dnes ví proč se zavírali Židé do koncentračních táborů – kvůli vyhlazení. No, každý kdo se jen trochu otevřel revizionistickým názorům musel uznat, že s tím vyhlazením to nebude tak snadné. Pro tyto lidi zůstává ovšem otázka, proč tedy Němci zavírali Židy do koncentráků? V první řadě si musíme uvědomit, že do koncentračních táborů byl zavřen pouze malý zlomek celkového počtu všech Židů, kteří žili na území spravované Velkoněmeckou říší. Mnoho Židů žilo i na konci války na všech místech Němci spravované Evropy a to dokonce i v Berlíně. Za druhé si musíme uvědomit, že Židé měli být po válce přesunuti do rezervací na východě (původně se uvažovalo i o Madagaskaru a Palestině), kde by jim byl zřízen vlastní stát. Za třetí byli (respektive jsou) viní za stvoření komunismu a za jeho šíření a to i v mezi válečném Německu, kde když se mluví o tzv. „teroru“ na voličích ze strany NSDAP, vždy se zapomene na násilí páchané komunisty, kteří byli řízeni právě Židy a bylo nesrovnatelně větší. Musíme rovněž brát na vědomí, že právě Židé, a to se jim ani nelze divit, byli hlavními členy odboje a co do počtu na okupovaných územích, tvořili v partyzánských jednotkách většinu. Dalším neméně významným faktem, na který se nyní podíváme, je Židy vyhlášená svatá válka Německu. Židé, kteří měli velký vliv na politiku Spojených států a následně i Velké Británie, a to především ve věcech ekonomických, zajistili Německu obchodní embargo a bojkot německého zboží. Některé světové noviny měly v roce 1933 na předních stranách „Židé vyhlašují válku Německu,“ následně slovní i jiné útoky přibývaly:

„Judea vyhlašuje Německu válku! Židé celého světa, spojte se! Bojkotujte německé zboží! Demonstrujte!“ – všechny hlavní titulky Daily Express, 24. března 1933.

„Izraelský lid celého světa vyhlašuje Německu obchodní a finanční válku. Čtrnáct milionů Židů stojí pospolu jako jeden muž ve vyhlášení války Německu. Židovský velkoobchodník opustí svou firmu, bankéř burzu, obchodník svůj obchod a  nemajetný člověk svůj prostý dům, v rozkazu připojit se společně do svaté války proti Hitlerově lidu.“ – Daily Express, 24. března 1933.

„Každý z Vás, z Židů a Nežidů, který dosud nevstoupil do této svaté války, nechť tak učiní hned a tady. Nestačí nekupovat zboží z Německa. Musíte přerušit veškeré styky s obchodníky, kteří prodávají německé zboží nebo podporují německé lodě… musíme zničit Hitlerův režim a přivést německý lid k rozumu tím, že zničíme jejich zahraniční obchod, na němž závisí jeho přežití.“ – Samuel Undermeyer, v rádiovém vysílání na WABC, New York, 7. srpna 1933. Samuel Untermeyer byl židovský vůdce a blízký přítel prezidenta Wilsona a Roosevelta.

Bernard Baruch se připojil k Samuelu Untermeyerovi a volal po válce proti Německu: „Zdůrazňuji, že porážka Německa a Japonska a jejich eliminace ze světového obchodu by dala Británii obrovskou příležitost ke zvětšení zahraničního obchodu v objemu i zisku.“ – Baruch, „The Public Years“ od Bernarda M. Barucha, strana 347 (New York: Holt, Rinehart and Winston, 1960). Bernard Baruch, syn německého Žida, byl poradce prezidentů Wilsona, Roosevelta a Trumana.

„Toto vyhlášení války proti Německu, jsme nyní povýšili na „svatou válku.“ Tato válka skončí zničením Německa.“ Dr. Franz J. Scheidl, Geschichte der Verfemung Deutschlands.

„Válka v Evropě je v roce 1934 nevyhnutelná.“ – H. Morgenthau, ministr financí Spojených států, Hearst Press, září 1933 (také citováno v „The Palestine Plot“ od B.Jensona, strana 11 (vydáno Johnem McKinleyem, 11-15 King Street, Perth, Skotsko).

„V boji proti Německu je už několik měsíců zapojena každá židovská komunita, každá konference, ve všech syndikátech a každým jediným Židem na celém světě. Je důvod věřit, že naší úlohou v tomto boji je zvláštní význam. Vyvoláme duchovní a materiální válku celého světa proti německému úsilí stát se jednou velkým národem a aby získalo zpět svá ztracená území a kolonie. Ale židovským zájmem v první řadě je úplné zničení Německa.  Pospolu i jednotlivě, německý národ je hrozbou pro nás Židy.“ – Vladimir Jabotinsky (zakladatel židovské teroristické skupiny Irgun Zvai Leumi) v „Mascha Rjetsch“, leden 1934 (také citováno v „Histoire de l’Armée Allemande“ od Jacques Benoist-Mechina, část IV, strana 303).

„Hitler nechce válku, ale my mu ji vnutíme, ne letos, ale brzy.“ – Emil Ludwig Cohn v Les Annales, červen 1934 (také citováno v jeho knize „The New Holy Alliance“).

„My Židé přineseme Německu válku.“ – David A. Brown, národní předseda Židovské sjednocené kampaně, 1934 (citováno v „I Testify Againts The Jews“ od Roberta Edwarda Emondsona, strana 188 a v „The Jewish War of Survival“ od Arnolda Leese, strana 52).

„Chceme vyvolat hlubokou nenávist k Němcům, k německým vojákům, námořníkům a letcům. Musíme je nenávidět dokud nezvítězíme.“ – Lord Beaverbrook (citováno v „Niemals!“ od Heinricha Goitsche).

„Je zde pouze jediná síla, která se opravdu počítá. Je to síla politického nátlaku. My Židé jsme nejmocnější lidé na světě, protože tuto moc máme a víme jak ji použít.“ – Vladimir Jabotinsky, Jewish Daily Bulletin, 27. července 1935.

„Před koncem roku, bude složen ekonomický blok z Anglie, Ruska, Francie a Spojených států, který srazí ekonomický systém Německa a Itálie na kolena.“ – Paul Dreyfus, „La Vie de Tanger“, 15. května 1938.

3. května 1938, se American Hebrew (noviny) chlubily, že mají Židy v předních vlivných pozicích v Británii, Rusku a Francii, a že tito „tři synové Izraele, pošlou nacistického diktátora do pekel.“ – Joseph Trimble, The American Hebrew.

„Německo je náš úhlavní nepřítel číslo jedna. Je naší povinností vyhlásit mu znovu bez milosti válku. Každý si může být jist jednou věcí: My tuto válku povedeme!“ – Bernard Lecache, prezident Mezinárodní ligy proti rasismu a antisemitismu, v novinách Droit de Vivre, 9. listopadu 1938.

„Válka je nyní navrhována za účelem židovské hegemonie nad světem.“ – brigádní generál George Van Horn Mosely, The New York Tribune, 29. března 1939.

„Chtěl bych potvrdit co nejzřetelněji, že prohlášení, které jsem já a mí kolegové učinili v několika posledních měsících, a hlavně minulý týden: Židé stojí při Velké Británii a budou s ní bojovat na straně demokracie. Přejeme si, aby tomu tak bylo v naprosté shodě s britským jednáním a proto musíme najít své místo, v oblastech velkých i malých, pod řízením Jeho Veličenstva. Židovská kancelář je připravena zahájit okamžitá opatření pro využití židovské pracovní síly, technických schopností, zdrojů a dalších potřebných věcí.“ – Chaim Weizmann, prezident Světového židovského kongresu, ředitel Židovské kanceláře a později prezident Izraele, London Times, 5. září 1939, a také London Jewish Chronicle, 8. září 1939.

„Milion Židů, kteří žijí v Americe, Anglii a Francii, severní a jižní Africe, a nesmíme zapomenout na ty co žijí v Palestině, všichni jsou odhodláni Německu přinést vyhlazovací válku do úplného konce.“ – „Central Blad Voor Israeliten“ v Nizozemí, 13. září 1939.

„Přestaňte mluvit o mírových podmínkách! Rozbijte Německo na kousky!“ – The Daily Herald, číslo 7426, 9. prosince 1939.

„Židé berou tuto válku jako válku svatou.“ – The Daily Herald, číslo 7450, 1939 (citováno v „Reichstagsbrand, Aufklärung einer historischen Legende,“ od U.Backese, K.H.Janßen, E. Jesse, H. Köhler, H. Mommsen, E Tobias).

„I když Židé nejsou s vámi v zákopech, jsme s vámi morálně. Tato válka je naší válkou a vy bojujete s námi.“ – Schalom Asch, Les Nouvelles Litterairres, 10. února 1940.

„Se ztrátou Německa ztratilo Židovstvo území, z něhož působí síla. Proto bylo rozhodnuto o jeho znovudobytí.“ – Louis Marschalko, „The World Conquerors: The Real War Criminals.“

„Světový židovský kongres byl ve válce s Německem po sedm let.“ – Rabbi M. Perlzweig (představitel britské sekce Světového židovského kongresu), Toronto Evening Telegram, 26. února 1940.

„Druhá světová válka je bojována na obranu základů judaismu.“ – Rabbi Felix Mendlesohn, Chicago Sentinel, 8. říjen 1942.

„Nepopíráme a nebojíme se přiznat, že tato válka je naší válkou, že ji vedeme pro osvobození Židovstva… Nejsilnějších ze všech front je ta naše, fronta Židovstva. Nedáváme této válce jen finanční podporu, která zaručuje vojenskou výrobu, neposkytujeme vám jen plnou sílu naší propagandy, kterou je morální síla udržet tuto válku v chodu. Záruka vítězství je založena na oslabení nepřátelských sil, na zničení jejich měst, jejich odporu. My jsme trojským koněm v protivníkově pevnosti. Tisíce Židů žijících v Evropě představují hlavní faktor při zničení našeho protivníka. To je naše fronta, která je ve skutečnosti nejcennější pro vítězství.“ – Chaim Weizmann, prezident Světového židovského kongresu, ředitel Židovské kanceláře a později prezident Izraele, v New Yorkském projevu, 3. prosince 1942

„Hrál jsem golf s Joe Kennedym (Americký velvyslanec v Británii). Chamberlain mu řekl, že Amerika a světové Židovstvo ho donutilo zavléct Anglii do 2. světové války.“ – James Forrestal, ministr námořnictva (později ministr obrany), Deník, 27. prosince 1945.

A co o válce řekl sám Adolf Hitler?

„Je lež, že bych já, nebo kdokoliv v Německu, chtěl v roce 1939 válku. Byla vynucena a vyprovokována dvěma státníky židovského původu, nebo pracujícími pro Židy. Nikdy jsem už nechtěl, po strašlivé 1. světové válce, druhou válku proti Anglii nebo Americe.“ – Adolf Hitler, duben 1945.

Kdo tedy chtěl válku? Německo a Adolf Hitler, který Společnosti národů navrhoval odzbrojení celého Evropského prostoru a neustále po celý svůj úřad, včetně období války, navrhoval Anglii mír a spolupráci a Rudolf Hess, jenž byl odhodlán obětovat život, aby s Anglií vyjednal mír, a který byl za tento svůj statečný čin odsouzen k doživotnímu vězení, nebo nenávistná rétorika světového Židovstva, která po válce volala od počátku změny režimu v Německu?

Kategorie:Historie, Revizionismus, Sionismus, Izrael, Židé a judaismus

Chancelor Act and dependence of Germany

Tajemství německé BND: Kancléřský akt a status Německa jako vazalské země USA až do roku 2099! Jenom Rusko může osvobodit Berlín z tohoto otroctví a zastavit tak destrukci Německa! Z nepřítele se stává jediný spojenec, který může Německo zachránit před zhroucením a politickou implozí do mamutího Chalífátu! Taliban jede do Moskvy, chce podíl na vládě v Afghánistánu! Konec misí v Afghánistánu se přiblížil!

• Ze světa

Srp 22, 2018

Tajemství německé BND: Kancléřský akt a status Německa jako vazalské země USA až do roku 2099! Jenom Rusko může osvobodit Berlín z tohoto otroctví a zastavit tak destrukci Německa! Z nepřítele se stává jediný spojenec, který může Německo zachránit před zhroucením a politickou implozí do mamutího Chalífátu! Taliban jede do Moskvy, chce podíl na vládě v Afghánistánu! Konec misí v Afghánistánu se přiblížil!

Nejvyšší důstojníci zpravodajských služeb jen zřídkakdy odhalují tajné nitky, které se táhnou politickým mechanismem uvnitř národa. A právě německý národ je po II. sv. válce ovládán jedním z nejpřísněji střežených tajných mechanismů, tzv. Kancléřským aktem, který nejlépe popisuje kniha “Německá karta” [1], kterou napsal Gerd-Helmut Komossa (Gerd-Helmut Komossa, Die deutsche Karte – Dres verdeckte Spiel der geheimen Dienste, Ares-Verlag, Graz 2007 – 230 S.) O tzv. Kancléřském aktu se toho píše mnoho v poslední době, takže je třeba si to trochu rozebrat. Kniha z roku 2007 vzbudila velmi palčivé otázky, protože autor se v ní odvolává na tzv. zdravé jádro německé národní identity, které Spojené státy a jeho spojenci po desetiletí úmyslně potlačují.

Kniha bývalého šéfa německé vojenské kontrarozvědky odhalila Kancléřský akt.

Kniha je zaměřena na rozpory mezi Spojenými státy a Německem, které jsou někdy velmi silné, ale nikdy se o nich veřejně nediskutuje. Kniha byla vydána v Rakousku v roce 2007 a její distribuce v Německu naráží na problémy i dnes. Přesto samotná skutečnost, že došlo k vydání knihy, naznačuje, že německá zpravodajská komunita je stále více nespokojenější s rolí vazalů Spojených států (to je definice, kterou používal v Evropě Zbigniew Brzezinski), tj. s rolí uloženou Západnímu Německu po druhé světové válce.

Německý vojenský kontráš odhalil pozadí tajné smlouvy mezi Německem a USA z roku 1949

Gerd-Helmut Komossa se narodil 11. listopadu 1924 v Olštýně v Polsku a zemřel právě letos, 26. dubna 2018 v německém Bonnu. Kniha odhaluje nepohodlnou pravdu o poválečných podmínkách diktovaných USA a jejich spojenci poraženému Německu, resp. jeho Západní části. Státní smlouva ze dne 21. května 1949, kterou tajná služba BND klasifikovala jako přísně tajnou, naznačuje brutální omezení státní suverenity Spolkové republiky Německo, která je ve smlouvě stanovena až do roku 2099. Tato omezení zahrnují ustanovení, že vítězná poválečná západní koalice (USA, Francie a Velká Británie) vykonává úplnou kontrolu nad německými masmédii a komunikacemi, že navíc každý spolkový kancléř má povinnost podepsat tzv. Kancléřský zákon (Kancléřský akt), a že veškeré zlaté rezervy Německa budou až do roku 2099 zadržovány vítěznými spojenci.

Jediná fotka bývalého generála vojenské kontrarozvědky Komossy, která je dostupná.

Ve skutečnosti všichni němečtí kancléři, včetně úřadující kancelářky Angela Merkelové, musí první zahraniční návštěvu po volbách v Německu podniknout nezbytně a nejprve do Spojených států, kde tento akt podepisují. Celé spektrum německých politických stran, včetně AfD, je dohlíženo zvláštním řídícím orgánem ve Washingtonu, tzv. Komisí pro zahraniční vztahy v Evropě, zatímco německá média, která musí mít licenci od USA a právě zmíněné komise, slouží jako sofistikovanější prostředek pro vymývání mozků daleko lépe než nacistický propagandistický stroj Josepha Goebbelse. Mezitím je německé území stále okupováno americkými vojsky.

Komossa prošel ruským zajetím a po návratu do NSR se vypracoval na šéfa německého vojenského kontra-zpravodajství

Tento děsivý obraz není fantazií nějakého levičáka, jsou to informace čerpané od vojáka, jenž shromáždil zkušenosti z několika klíčových etap vývoje evropské civilizace a zejména Německa. Penzionovaný generál Gerd-Helmut Komossa se účastnil druhé světové války a později studené války. S obrovským množstvím informací analyzuje v knize existující mechanismy globální politiky a podrobuje je kritice. Do Wehrmachtu vstoupil v roce 1943 jako dobrovolník, Komossa sloužil mj. na východní frontě. V období od května 1945 do dubna 1949 byl válečným zajatcem. V SSSR se seznámil s mnoha Rusy, kteří se zdáli být úplně jiný než byl obraz, který mu utvořila oficiální nacistická propaganda.

Dva kancléři, oba dva museli podepsat v USA Kancléřský akt: Angela Merkel a Helmut Kohl.

Od roku 1956 sloužil v německém Bundeswehru, který byl za určitých amerických podmínek nakonec obnoven na troskách a zbytcích Wehrmachtu, Luftwaffe a Kriegsmarine. Uvedená tajná smlouva připouští, že německá svrchovanost postačuje k tomu, aby Německo mělo pro právo budovat vojenské síly. Podle ústavy vojska Spolkové republiky Německo nesou výhradně obranné funkce. Západní koalice však sledovala jiné cíle. Potřebovala německou armádu, v nových uniformách, ale se stejnými dovednostmi jako měli nacističtí vojáci, dokonale bojující na zemi, na moři a ve vzduchu a odhodlaně dodržující rozkazy. Takový typ vojáka byl nezbytný nejen pro případné vojenské střety se sovětským blokem, ale také pro plnění globálních misí.

Nespokojenost v německé generalitě roste, Německo hledá cesty, jak se zbavit americké okupace

Západní koalice požadovala po NSR nejméně půl milionu německých vojáků. Kromě toho měla nově vybudovaná armáda nakupovat zbraně a materiál výhradně ze Spojených států. Během posledních dvou desetiletí se Washington snaží donutit Německo do vojenského partnerství v globalizované kontrole světového řádu podle řízení USA, tedy ke kontrole světa v systému Pax Americana. Bylo vyvinuto obrovské úsilí o to, aby se Německo zapojilo do operací v Somálsku a v Bosně, stejně jako v kampaních v Srbsku, v Iráku a v Afghánistánu, což ale přineslo opačný výsledek, vyvolalo to posun v přístupu v německých strategických kruzích.

Implicitní nespokojenost s americkou imperiální politikou a zásadní rozdíly v názorech na úlohu německého lidu v současných dějinách nakonec dosáhly kritického rozměru uvnitř německé armády. Od poloviny 90. let 20. století se tak postoj mnoha německých generálů vůči Spojeným státům, a významně i vůči NATO, podstatně změnil. Ačkoli většina německých důstojníků původně nebyla nakloněna politice proti Americe, mnoho z nich totiž studovalo ve Spojených státech, tak nyní prožívají zklamání a dokonce i znechucení washingtonskými politikami. Tito důstojníci si uvědomují, že hegemonistická politika USA je určena ke zničení socioekonomických systémů jednotlivých národů a celých regionů, včetně Německa, zatímco takzvaný Nový řád, který se Washington snaží v Evropě ukotvit, je jenom synonymem pro chaos.

Německá horská pěchota cvičí v Bavorsku přesuny koňmi pro operace v horách v Afghánistánu.

Gerd-Helmut Komossa byl bývalým ředitelem MAD (Militärischer Abschirmdienst – vojenské kontrarozvědky) a byl často nazýván “vojákem s politickým myšlením”. V knize otevřeně vypovídá o zapojení Bundeswehru do zahraničních intervencí s odkazem na ústavní povinnosti armády. Mezitím Washington vyzývá Němce, aby bojovali v zahraničí po boku USA. Berlín, který se přiznal k tomu, že USA na něj vytváří nátlak, nakonec nasadil do Afghánistánu kontingent německých vojsk, poprvé od konce II. sv. války. Ale ani to nebylo pro šéfy NATO dostačující. Předchozí generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer obvinil Bundeswehr z nečinnosti ve vojenských operacích v regionu a trval na tom, že Německo musí “zvýšit pružnost” a rozšířit svou vojenskou misi do jižních oblastí Afghánistánu.

Pod americkou vlajkou budou umírat Němci, Češi, Poláci a další, ale jejich politici jim budou říkat, že umírají za svobodu. A přitom… umírají za americké zájmy (světový export opia z Afghánistánu), které s těmi německými nebo českými nemají nic společného

Ve své knize se Komossa řečnicky ptá, zda je přijatelné, když mladí Němci přijdou sloužit do národní armády jenom kvůli tomu, aby plnili zámořské vojenské cíle pro zájmy jiného národa (USA). To platí o všech evropských vazalských armádách, ve kterých slouží mladí vojáci, kteří do armád vstupuji s vědomím, že je dříve či později je čekají zahraniční mise v dalekých zemích po boku americké armády, v zemích tzv. “amerických sovětů”. Sovětizace NATO a americké armády je totiž zcela zjevným fenoménem toho, jakou úlohu mají vojska uvnitř NATO, tj. úlohu asistenčních sborů americké armádě po celém světě a tzv. kolektivní obrana NATO, o které tak zaníceně hovoří český generál Petr Pavel, je ve skutečnosti modelem armádních “sovětů”, tzn. neschopnost bránit svoji vlastní zemi, bez souhlasu velmoci, která alianci ovládá, ale schopnost pomáhat velmoci v jejích imperiálních operacích. NATO tak představuje paradoxně nikoliv alianční sbor kolektivní obrany, ale vojska amerických “sovětů”.

Bundeswehr v Afghánistánu.

Mapa operací, která zahrnuje dnešní německé jednotky, daleko přesahuje evropský kontinent a nemá nic společného s německými národními zájmy. “Očekávají Němci něco takového od Bundeswehru? Chtěli by, aby jejich vojáci byli znovu označováni za vrahy?”, ptá se Komossa v knize. Spojené státy a jejich spojenci se však moc netrápí otázkou morálních problémů. Vzhledem k tomu, že tajná smlouva platí až do roku 2099, mají Němci povinnost jít a bojovat tam, kde jim Američané poručí. Německé publikum bude potřebovat určitý čas k tomu, aby šokující informace odhalené generálem Komossou dokázalo strávit.

Minimálně ti Němci, ke kterým se kniha, která se dočkala v roce 2014 druhého vydání, vůbec dostane. Nakonec však národ s tak velkou kulturní a historickou tradicí sotva bude souhlasit s tím, aby nadále toleroval americkou oprátku na krku po celá další desetiletí. Znamená to, že Německo pravděpodobně dosáhne úplné svrchovanosti, aniž by čekalo osmdesát let. Ale k dosažení svrchovanosti potřebuje pomoc od velmoci, od Ruska. Protože jen Rusko může Německu garantovat bezpečnost poté, co Berlín potají zruší Kancléřský akt a přestane naplňovat tajnou smlouvu. Bez pomoci Ruska nezíská Německo svobodu. To jsou paradoxy.

Americká okupace Německa skončí ve chvíli, kdy bude osvobozeno Ruskem, tentokrát ekonomickou cestou

Německo však nebude svobodné do té doby, dokud se na jeho území budou nacházet okupační americká vojska. Zatímco Sověti odešli ze Střední Evropy po roce 1989 a Britové a Francouzi mnohem dříve již v 60. letech minulého století, Američané si nadále drží svá okupační vojska v Evropě. A to nejen v Německu, ale i v Itálii, na což se tak trochu zapomíná. Proto si všimněte, že bez ohledu na to, jaká vláda nebo koalice v Německu vznikne, pokaždé vede první cesta do USA. Současná obchodní válka mezi EU a USA tak není ničím jiným než proxy-mechanismem konfrontace mezi Berlínem a Washingtonem. Rusko v tom bude hrát úlohu garanta německé bezpečnosti a ochránce před americkou agresí, která se pustí do cupování Německa, jakmile to neoconi v USA zjistí, že Německo bude chtít zrušit Kancléřský akt.

A toto cupování již začalo kauzou Dieselgate společnosti VW, cupování pokračuje Trumpovými sankcemi a cly na německé zboží. Čím více nevraživosti panuje mezi Berlínem a Washingtonem, tím lepší vztahy se budují mezi Berlínem a Moskvou. Pokud se Německo osvobodí, vznikne v Evropě nové mocenské ukotvení, bipolární svazek na ose Berlín – Moskva. A prvním krokem tohoto svazku bude odchod od amerického dolaru. Američtí neoconi udělají vše, aby tento scénář nikdy nenastal. Proto vidíme v EU snahy o rozbití EU a není náhodou, že země, které jsou největšími odpůrci migrace, jsou zároveň největšími vazaly a přáteli USA, viz. Polsko, ale skrze FED i Maďarsko.

Skandál s měřením emisí u vozů VW byl Američany vyvolán jako odveta na potrestání Německa za smlouvy Berlín s Moskvou ohledně dodávek plynu z Ruska.

Berlín a Moskva se tak mohou jednoho dne spojit, ale Evropská unie už nemusí mít dnešní podobu. Bude rozdrobená, na menší útvary, jedny budou pod kontrolou EU a Berlína, ty druhé budou pod kontrolou USA a Washingtonu. A z těchto zemí budou americké elity řídit diverzní a rozvratné operace nejen proti Rusku, ale i proti Berlínu, Německu a EU. “Američané nemají žádné přátele, mají jenom své zájmy, pro které jsou ochotni obětovat všechny své partnery… -Zbigniew Brzezinski.”

Taliban jede do Moskvy, Američané budou v Afghánistánu balit…. zůstanou jenom mrtví…

A na toto bychom měli upozornit všechny politiky, kteří dnes slepě hledají spásu v aliančních svazcích amerických ozbrojených sovětů, kteří v jedné chvíli dodávají partnerovi zbraně, aby o pár let později mu nasadili oprátku na krk, viz. dodávky amerických zbraní do Iráku z USA během irácko-íránské války a potom poprava Saddáma Husajna po invazi USA do Iráku v roce 2003. Češi nejsou výjimkou, v Afghánistánu umírají čeští vojáci kvůli tomu, aby nakonec vláda v Kábulu s Talibanem uzavřela příměří a nic se nezměnilo. Taliban kvůli tomu jede do Ruska na mírové rozhovory [2]. Američané tak brzy odejdou z Afghánistánu jako zpráskaní psi a Češi odejdou spolu s nimi. Zbudou jenom mrtví po americkém 17-letém dobrodružství. Taliban v Afghánistánu zůstane, získá podíl na moci a zmíněných 17 let vojenských operací a stovek miliard dolarů vyletí oknem. Proto, čím dříve ČR z tohoto cirkusového spolku NATO vystoupí, tím lépe.

Vážení čtenáři, pokud se vám líbí naše nepohodlné, necenzurované a faktograficky nekompromisní články, které označují a popisují fakta bez ideologického nátěru, přispějte prosím, podle svých aktuálních možností, do konce tohoto měsíce jakoukoliv finanční částkou na zachování provozu našeho serveru, a to na naší obvyklé darovací stránce zde. Přispět můžete bankovním převodem, PayPalem, BitCoinem anebo poštovní poukázkou na účet. Nezávislé a svobodné články nemohou vycházet bez Vaší podpory, protože nás sponzorují a financují pouze čtenáři jako jste Vy. Nemáme za sebou fondy, neziskovky, státní ani evropské dotace. Nemáme granty od zahraničních nadací, bez Vaší pomoci tento projekt nepřežije. Děkujeme všem, kteří již tento měsíc přispěli, moc si vážíme vaší podpory!

1917 October revolution

Lenin: Pověste je bez jakéhokoli váhání, aby to lidé mohli vidět

23. dubna 2015  11:00

„Soudruzi! Rebelie v pěti kulackých okresech musí být bezohledně potlačena. Pověste bez jakéhokoli váhání, tak aby to lidé mohli vidět, nejméně stovku známých kulaků, boháčů, pijavic,“ napsal Lenin svým soukmenovcům v září 1918. V Rusku začínal hladomor a státní teror.

Dalších 5 fotografií v galerii

Palác Sovětů s majákem Leninem mě být nejvyšší stavbou na světě. | foto: English Russia

První část článku vydanou u příležitosti 145. výročí narození V.I. Lenina naleznete zde.

Na začátku války zatkla ochranka všechny bolševické předáky, většinou je soudy posílaly na Sibiř. V Rusku nezůstal na svobodě nikdo, od koho by Lenin mohl získávat informace o situaci. Také finanční zdroje vyschly. Jeho matka, která ho dosud podporovala penězi, zemřela. Manželé se museli přestěhovat do levnějšího podnájmu v Curychu. Inessa horovala pro volnou lásku, kterou on odsuzoval.

Najednou nic dobrého nečekal.

„My staří se možná rozhodujících bojů této příští revoluce nedožijeme,“ řekl mladým švýcarským socialistům na přednášce v Curychu v lednu 1917. „Ale mohu myslím s velkou jistotou vyslovit naději, že mládež, která tak skvěle pracuje v dělnickém hnutí ve Švýcarsku a ve světě, bude mít to štěstí, že bude v příští proletářské revoluci nejen bojovat, ale že v ní zvítězí.“

Ve svých vystoupeních tvrdil, že by byl odhodlán podepsat s Němci mír. Ostatní skupiny ruských socialistů s ním však nesouhlasily. Nicméně v Berlíně jeho vyjádření zaregistrovali.

Od začátku války uvažovali němečtí politici, že by rádi uzavřeli separátní mír na východě nebo na západě – boje na dvou frontách byly vyčerpávající. Vzhledem k častým stávkám a revoluční minulosti se shodovali na tom, že by mohli nalomit Rusko. V roce 1915 dostali němečtí vyslanci v neutrálních zemích příkaz, aby zjišťovali názory ruských emigrantů a podporovali je.

Německé vyslanectví v Bernu navštěvovalo i několik bolševiků – především Estonci Alexandr Kesküla a Arthur Siefeldt. Siefeldtovým prostřednictvím poslal vyslanec Gisbert von Romberg několik tisíc marek také panu Uljanovovi.

Tajemství mauzolea Kremelská mumie obsahuje prý jen 10 % Leninova těla

Zdá se, že nejsnazší cestu navrhl osmačtyřicetiletý podnikatel ruského původu Izrael Helphand vyslanci von Wangenheimovi v Cařihradu (dnes Istanbul). Chtěl by vyprovokovat povstání několika národností na Krymu a na Kavkazu. Helphandovi, který měl v sociálně demokratické straně krycí jméno Parvus, Němci nabídli, aby přijel do Berlína. Domluvili se. Jeden z bodů smlouvy zněl: „Finanční podpora sociálně demokratické ruské většinové skupině – bolševikům, která vede všemi prostředky boj proti carské vládě. S vůdci strany, kteří žijí ve Švýcarsku, bude jednáno.“ V březnu 1915 dostal první dva miliony marek „na podporu ruské revoluční propagandy“ z císařské pokladny. Také se sešel s Leninem a dojednal podrobnosti těchto finančních dotací.

Helphand jako někteří další ruští socialisté získávali miliony a miliony. Různými kanály je jak Němci, tak sociální demokraté pašovali do Ruska. Rovněž tak protiválečné letáky a noviny všeho druhu.

Počátkem roku 1917 měli bolševici v Rusku, kde žilo na 180 milionů obyvatel, asi 10 tisíc členů, v samotném Petrohradě jenom tři tisíce. Nicméně v muničních továrnách ovládali dělníky menševici. Vojenské uniformy si muselo obléknout 15 milionů mužů, většinou negramotných vesnických mužiků. Tajné ústředí bolševiků vzniklo v bytě spisovatele Gorkého v Petrohradě.

Jednoho dne na konci února 1917 vpadl k Uljanovovým do bytu Polák Mieczyslaw Bronski: „Švýcarské noviny píší, že v Rusku vypukla revoluce. Romanovci byli svrženi!“

To nečekali. Opravdu? Je to možné? Nepřehání náš mladý soudruh? Manželé se oblékli a pospíchali na nábřeží, aby se podívali na nástěnky, kde byly vylepeny noviny. Bolševici se sešli v kavárně a debatovali, co mohou tyhle zprávy znamenat, jak se k nim mají vyjadřovat. Nevěděli. Musí počkat, až se dozvědí víc.

Nabídka na průjezd (ne)přátelským Německem

Měl bych se okamžitě vrátit – uvažoval Lenin. Když propukla revoluce v roce 1905, přišel pozdě. Přes Francii a Velkou Británii jet nemohli, nová vláda je označila za zrádce, tamní policie by je na příkaz z Petrohradu zatkla. Možná kdyby se převlékl za hluchoněmého Švéda a přes Německo se dostal do Skandinávie. Naďa se mu vysmála: „Ze spánku bys mumlal něco o menševicích a prozradil by ses.“ Nápad najmout si letadlo a přeletět linii fronty spadal do sféry fantazie. Žádný stroj, který by takovou vzdálenost bezpečně zdolal, neexistoval, a i kdyby byl, spojenecké dělostřelectvo by ho mohlo sestřelit.

Martov navrhl: „Požádáme německou vládu, aby nám umožnila průjezd do Dánska. Na oplátku propustí Prozatímní vláda určité množství zajatých Němců.“ Avšak petrohradský kabinet neměl na příjezdu revolucionářů, kteří by jenom komplikovali situaci, zájem.

Lenin požádal vůdce švýcarské levice Fritze Plattena, aby přejezd Německa domluvil s von Rombergem. Diplomat zajistil povolení z Berlína. Vagon s ruskými revolucionáři bude mít v Německu exteritorialitu a císařská vláda nepožádá v Petrohradě o propuštění několika desítek válečných zajatců.

To byl nečekaný úspěch. Mohou se dostat domů, aniž by se někomu zavázali.

Lenin nařídil, že každý cestující si musí koupit ze svého jízdenku. Vybral dvaatřicet lidí, nejen bolševiků, ale i některé další. Doprovodí je Platten, aby sami nemuseli jednat s Němci.

Bolševici zradili státy Dohody

Do vagonu nasedli v úterý 27. března 1917 na curyšském nádraží. Ve stanici Schaffhausen přesedli do německého vlaku, měli rezervovaná místa ve druhé a třetí třídě. Doprovázeli je dva němečtí důstojníci, kteří nesměli překročit čáru nakreslenou křídou na zemi.

Lenin byl nervózní. Obával se, že se průjezd nezdaří. A jestliže projedou, jak je uvítají v Rusku? Nezatkne je policie hned na hranicích jako zrádce?

Vůdcové sociální demokracie Švýcarska, Německa, Francie a Švédska jejich cestu odsoudili – považovali ji za zradu států Dohody. Švédská vláda váhala s udělením průjezdních víz pasažérům. Německý císař Vilém II. uvažoval, že v nejhorším případě otevřou jeho vojska pro vracející se emigranty volný průchod linií fronty.

Osazenstvu vládl Lenin. Vyhradil sobě a Nadě jedno kupé. Vadili mu hluční sousedé, kteří si jeho výtku nenechali líbit. Požadoval, aby se kuřáci uchylovali s cigaretami na záchod – dokonce vytvořil přídělový systém ke vstupu.

Vladimír Iljič Lenin

V přístavu Sassnitz si koupili lístky na trajekt do Trelleborgu ve Švédsku. Polský socialista Jakob Hanecki pozval na večeři. Když dojeli do Stockholmu, uvítal je starosta Karl Lindhagen – začali se stávat celebritami. Noviny poprvé uveřejnily Leninovu fotografii. Tamní bolševici si uvědomili, že musí svého vůdce zcivilizovat – odvedli ho do obchodního domu, kde mu koupili nové šaty a boty. Od Němců dostali dalších pět milionů marek na protiválečnou agitaci.

Ve vlaku psal program převzetí moci – Dubnové teze. Navrhl v nich způsob svržení Prozatímní vlády a převzetí moci.

Ve Finsku přinesli do vlaku několik výtisků Pravdy. Tento stranický list vydávali po návratu ze Sibiře v Petrohradě členové bolševického ústředního výboru Josef Džugašvili-Stalin a Lev Rosenfeld-Kameněv s poslancem M. N. Muranovem. Lenin při čtení novin zuřil. Všeruská bolševická konference se rozhodla podporovat Prozatímní vládu a pokračování války s Německem a Rakouskem, dokonce uvažovala o sjednocení s menševiky. A potvrdilo se, že Malinovskij skutečně sloužil ochrance. „Bídák!“ ulevoval si. „Zrádce! Kulka by byla pro něj příliš dobrá.“

Když do vagonu přišel Kameněv, Lenin se na něj obořil: „V Pravdě píšete nesmysly!“

Další obavy měl bolševický vůdce z příjezdu do Petrohradu. Avšak na Finském nádraží nečekali v pondělí 16. dubna 1917 po jedenácté večer na emigranty policisté, nýbrž několik tisíc dělníků.

Lenin odmítl žádost petrohradského Sovětu, aby napomohl „k semknutí demokratických šiků“. Vyhlásil začátek „celosvětové socialistické revoluce“ – myslel si, že jakmile se ujme moci v Rusku, rozšíří bolševické panství do celého světa. Vždyť válka přivedla celou Evropu na práh téhle revoluce. I mnohé bolševiky včetně Krupské vyděsil – až se seznámí se situací, názory změní.

Nepovedené povstání

Marxistické ústředí sídlilo v Petrohradě v paláci Kšešinské, bývalé primabaleriny a carovy milenky. Menševici se snažili o usmíření s bolševiky, to Lenin odmítl. Naším cílem je socialistická revoluce, o žádné buržoazní stadium nestojíme! Většina bolševiků včetně členů vedení si to neuměla představit. Vždyť on sám nedávno takovou možnost vylučoval, psal, že socialistickou revoluci povede Německo, průmyslově vyspělý stát, a nikoli zaostalé Rusko. Bolševický vůdce však tvrdě prosazoval tuto novou linii.

Němci dál posílali bolševikům miliony na propagandu. Ruské tiskárny chrlily denně přes 320 tisíc tiskovin s bolševickými názory. Třebaže široké masy pořád toužily po porážce Německa a Rakousko-Uherska, Lenin, Jakov Sverdlov a Stalin mluvili o míru, který přinese chléb a klid. Tím si získávali veřejnost.

V květnu se vrátil ze Spojených států Lev Trockij. Donedávna patřil k menševikům, ale když viděl, že Lenin usiluje o okamžité svržení Prozatímní vlády, přidal se k bolševikům.

V zemi narůstal chaos. Vázlo zásobování měst potravinami. Dělníci v továrnách přebírali moc. Všude vznikaly sověty jako orgány moci dělníků a rolníků. Vojáci utíkali z fronty. Přesto vláda usilovala o pokračování bojů, ale její vojska bitvy častěji prohrávala.

Koncem června odjel Lenin do malé vesnice Neivole ve Finsku, několik málo hodin cesty vlakem. Potřeboval si odpočinout. Zatímco v emigraci měl čas na procházky, v Petrohradě byl zapřažený od rána do večera, navíc mluvil a přesvědčoval soudruhy o svých pravdách v zakouřeném prostředí. Byl vyčerpán, bolela ho hlava, občas pociťoval slabost u srdce.

Aniž to tušil, vojenská organizace bolševiků vedená Nikolajem Semaškou se rozhodla zahájit povstání. V pondělí 16. července (3. července) vyrazili demonstranti s hesly do ulic, vojáci s bajonety na flintách, dělníci z Rudých gard s pásy s náboji obtočenými okolo těla. Vojáci občas stříleli na domy i do vzduchu. Jejich akce nikdo neřídil, ani nevytýčil požadavky.

Jak německé peníze založily Sovětský svaz Obraz Bolševik od Borise Kustodieva z roku 1920

Leninovi vzkázali do Finska, aby se hned vrátil. Avšak bolševický vůdce nevěděl, co má dělat. Vojákům a dělníkům, kteří přišli v úterý odpoledne k paláci Kšešinské, řekl, že proti vládě mají demonstrovat poklidně. Když se davy rozcházely, začali do nich střílet kozáci a kadeti, což byli posluchači důstojnických škol. Demonstranti vrazili do přilehlých domů a obchodů, vyplenili je, bili chodce. Ve čtyři hodiny ležela v ulicích stovka mrtvých.

Vláda nařídila vyšetřování nepokojů. Současně podala žalobu na Lenina a další bolševiky za špionáž a velezradu. Policie totiž 8. července zatkla Jevgeniji Sumensovou, jednu z těch, přes které přicházely peníze.

Lenin opět utekl do Finska. Vedoucí bolševiky policie zatkla a vzápětí propustila. Prozatímní vláda měla větší obavu z revolty zprava, než z bolševiků a jejich spojenců – menševiků a sociálních revolucionářů čili eserů.

Dobytí Zimního paláce – znásilňování a opíjení

Z finského úkrytu se Lenin vrátil začátkem října. Mezitím Vojenský revoluční výbor, složený ze tří bolševiků a tří levých eserů, naplánoval převzetí moci. Třebaže mu předsedal menševik P. Lazimir, ve skutečnosti ho řídili bolševici Trockij, Vladimír Antonov-Ovsejenko a velitel námořníků Pavel Dybenko.

Lenin svolal zasedání ústředního výboru bolševické strany do bytu bolševičky Galiny Flaksermanové. Z jednadvaceti členů jich dorazilo dvanáct. Máme začít ozbrojené povstání? Lenin ho prosazoval. Lev Kameněv a Grigorij Zinoněv-Radomyslskij dál požadovali převzetí moci postupně, nikoli bojem. Výsledek hlasování: deset členů pro povstání, dva proti. Až na dalším jednání ústředního výboru rozšířeném o zástupce dalších orgánů, které se konalo o týden později v jedné kanceláři na předměstí, získal Lenin absolutní podporu: devatenáct členů souhlasilo s povstáním, dva byli proti, čtyři se zdrželi hlasování.

Nicméně organizátoři v čele s Trockým nechtěli mezi sebe pouštět Lenina. Obávali se jeho vznětlivosti, výbuchů hněvu, hodinových projevů. Proto ve Smolném, paláci, který obsadili, raději konferovali sami. A Leninovi posílali zprávy o situaci.

V úterý 6. listopadu (24. října starého kalendáře) večer už to Lenin nevydržel, nasadil si šedivou paruku, přilepil plnovous a zamířil do Smolného, kdysi škole šlechtičen. Doprovázel ho finský bolševik Eina Rajchiji.

Palác hlídali rudí gardisté. Bez propustky nesměl nikdo dovnitř. Dvojici neznali, propustky neměli. Oba muži nakonec proklouzli dovnitř s jinými lidmi.

Když se konečně Lenin dostal mezi členy ústředního výboru, začal hystericky křičet: „Okamžitě zaútočte na Zimní palác!“

Vysvětlovali mu, že takový útok není jednoduchý, že se musí důkladně připravit. Nicméně právě nátlak Lenina nejspíš způsobil, že místo obrany se bolševici rozhodli k útoku.

Současně se pustili do sestavování své vlády. Nechtěli ji nazvat vládou, tento termín se jim zdál zprofanovaný, hledali jiný. Trockij navrhl: „Co kdybychom místo ministrů jmenovali lidové komisaře? A ti budou tvořit radu lidových komisařů.“ Zítra schválí její složení všeruský sjezd sovětů.

V noci oddíly spolehlivých vojáků a dělníků, kteří vytvořili Rudé gardy, obsadily pošty, telegrafní úřady, banky, nádraží a další strategická místa.

Odpoledne na zasedání petrohradské městského sovětu tvrdili Trockij a Lenin, že Prozatímní vláda je svržena. Lhali. Ve skutečnosti revolucionáři Zimní palác, ve kterém zasedala, obkličovali. Předseda kabinetu Lev Kerenskij včas odjel ke svým divizím autem amerického vyslanectví – chtěl proti bolševikům bojovat.

Vojenský výbor nechtěl, aby se mu Lenin pletl do rozhodování. Proto ho požádal, aby sepsal provolání o převzetí moci – a psát on uměl znamenitě.

Ve středu 7. listopadu okolo šesté hodiny bylo obklíčení paláce dokončeno. Ještě před tím odešla většina obránců do okolních hospod klidně na večeři.

Aurora odplula z Petrohradu Zchátralý symbol revoluce čeká oprava

Výzvu, aby se vzdali, ministři odmítli. Trockého výbor domluvil s posádkou křižníku Aurora povel, kterým dá povel k útoku. Nejdřív nemohli námořníci najít na křižníku lucernu, kterou by dali znamení, a potom se dohodli na výstřelu slepým nábojem. Všude vládl chaos.

Autora vystřelila ve 21:40. Útočníci pronikli dovnitř. Ženský prapor, elitní útvar armády, se bránil čtvrt hodiny. Ostatní vojáci vytrvali několik hodin.

Antonov-Ovsejenko poslal Leninovi telegram: „Zimní palác dobyt ve 2 hodiny 4 minuty ráno.“

Útočníci, kterých bylo asi osm tisíc, měli šest mrtvých, obránci jenom raněné. V paláci se vysypala okna a opadala omítka.

Většinu žen útočníci znásilnili. A když našli ve sklepích paláce tisíce baterií vín a lihovin, pustili se do jejich konzumace. Velitelé museli opilé dobyvatele vystřídat, ale zbytečně. I noví strážní se usadili ve sklepích. Disciplína žádná.

Většina dělníků neměla o povstání zájem, bála se, aby neztratili práci. „Dělníci rozhodně zachovávali věrnost spíše Sovětu než bolševikům,“ domnívá se Orlando Figes v knize Lidská tragédie. „Většina z nich ani neznala – možná o to ani nestála – rozdíly mezi doktrínami jednotlivých socialistických stran.“

Obyvatelé milionového města o bolševickém převratu nevěděli. Ozbrojence potkávali na každém kroku, i na střelbu v ulicích si zvykli. Obchody, restauracea divadla byly otevřené. Jezdily tramvaje. Burza nezaznamenala žádné otřesy.

Podle Trockého se na převratu podílelo 25–30 tisíc dělníků a vojáků – asi 5 procent přítomných ve městě. Nejdůležitější bylo, že většinu lidí to nezajímalo.

„I bez Lenina by Prozatímní vláda čelila mimořádným obtížím,“ napsal historik Service. „Je téměř jistě, že by i beztak padla.“

Epocha nezákonnosti

Ve středu pozdě večer začalo zasedání sjezdu sovětů. Ze 670 delegátů bylo jenom 300 bolševiků. Trockij však získal levé esery. Delegáti odhlasovali požadavek na mírové ukončení krize.

Menševici, eseři a někteří další ostře odsuzovali násilnosti v ulicích metropole. Po vzrušené diskusi odešli ze sálu. Lenin v duchu jásal – právě tohle si přál, teď může sjezd ovládnout. Pořád se držel v pozadí, protože s jeho názorem na rychlé bojové vyřešení situace ani mnozí bolševici nesouhlasili, báli se, že prudký vývoj se jim vymstí.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii

Ve čtvrtek vznikla Rada lidových komisařů. Lenin byl jejím předsedou, Trockij ministrem zahraničí. Nicméně strategii pro příští dny domlouval předseda kabinetu pouze s Trockým, Vladimírem Bončem-Brunevičem a Vladimírem Miljutinem. Tahle trojice připravila další dekrety, většinou je psal Lenin.

Dekretem o míru vyžadovali bolševici ukončení bojů v celé Evropě. Dekretem o půdě vláda rozdělovala půdu šlechty, církve a cara rolníkům. Později vyšel dekret o dělnické kontrole v továrnách, o tisku, kterým se nastolovala cenzura, i o „nepřátelích lidu“, jimiž se tímto vyhlášením stali všichni kadeti. Dekret o právech národů uděloval právo na odtržení od Ruska, což okamžitě využily a říši opustily Finsko, Litva, Lotyšsko, Ukrajina, Estonsko, Zakavkazsko a Ukrajina. Nová vláda dala pokyn k ustavování „revolučních tribunálů“ a 4. prosince ke zřízení tajné policie – Komise pro mimořádnou činnost (ruská zkratka Čeka), jejímž vedoucím se stal polský šlechtic Felix Dzeržinskij. Těmito akty začala epocha nezákonnosti a teroru – bolševici uzurpovali moc.

První velký úkol dostala Čeka 20. prosince. Státní zaměstnanci se chystali stávkovat. Lenin psal Dzeržinskému: „Buržoazie se chystá spáchat nejodpornější zločin…“ A Dzeržinskij odpověděl: „Nemyslete si, že hledám formy revoluční spravedlnosti. Teď nepotřebujeme spravedlnost, probíhá válka, válka tváří v tvář, válka do samého konce, na život a na smrt. Navrhuji, požaduji orgán k revolučnímu zúčtování s kontrarevolucí.“

Hra na demokracii pokračovala. Bolševici slíbili Rusku svobodné volby do ústavodárného národního shromáždění. Lenin se je snažil odložit, ale neuspěl.

Volby začaly koncem listopadu a trvaly dva týdny – země byla veliká a nikdo s nimi neměl žádnou praktickou zkušenost. Hlasovalo málo lidí. Nejvíc hlasů dostali eseři – 16 milionů převážně vesničanů, což představovalo 40 procent. Leví eseři získali pouze jedno procento. Bolševiky volilo 10 milionů dělníků a vojáků z průmyslového severu, necelých 24 procent. Ukrajinští eseři měli 12 procent, kadeti 5 procent a menševici 3 procenta.

Takové výsledky se bolševikům nehodily, proto je prohlásili za zmanipulované. Na některých místech pro to našli důkazy, ale nebylo jich mnoho. Když se v Tauridském paláci v Petrohradě shromáždilo 10. prosince 400 nově zvolených poslanců, Rudé gardy je rozehnaly – zahynulo 21 lidí a stovky byly zraněny. Také pozdější demonstrace v Moskvě skončila krveprolitím – 50 mrtvých a přes 200 raněných. Stranu kadetů postavili mimo zákon.

„Podporujte rabování buržoazního majetku jako metody nastolování společenské spravedlnosti pomocí odplaty,“ doporučoval Lenin v lednu 1918 agitátorům z gubernií. Tím nastolil naprosto nezákonnost. Gorkij to označil za masový pogrom. A tohle bezpráví zaštiťovala Čeka. Současně pokračovalo znárodňování podniků, zvláště továren a bank. Bolševičtí ozbrojenci rovněž ničili kostely a kláštery, vykrádali cennosti, zavírali a stříleli duchovní. „Čím větší množství reakcionářských kněží a reakcionářské buržoazie bude zastřeleno, tím lépe,“ doporučoval Lenin Dzeržinskému.

Nemravný mír s Německem

V březnu 1918 nařídil Lenin přijmout návrh Berlína a Vídně na ukončení války. Rusko přišlo o třetinu obyvatel, o třetinu zemědělské půdy, o víc než polovinu průmyslu a o devět desetin uhelných dolů. Když se ho jedna delegátka z Jekatěrinoslavi ptala, jak má vysvětlit dělníkům, že jejich město obsadí Němci, odpověděl bohorovně: „V Německu je revoluce nevyhnutelná. Ta odčiní brestlitevskou smlouvu.“ Směšné – Lenin byl naiva, nikoli stratég. Historik Dmitrij Volkogonov označil v knize Lenin – Počátek teroru tento mír za nemravný.

Německá vojska ohrožovala sever Ruska. Rada lidových komisařů a všechny vládní úřady se přestěhovaly do Moskvy, poměrně vzdálené od linie fronty.

Podívejte se na zbytky Velké říjnové socialistické revoluce Když pomník, tak obrovský, když nápis, tak takový, aby byl vidět třeba až z vesmíru. Způsoby oslavování a glorifikace, kterých se dočkali nejvyšší soudruzi po celém lidově-socialistickém světě, nemají v jiných režimech obdoby. Samozřejmě kromě příbuzného režimu nacistického. Nápis Leninovi je 100 let

V únoru 1918 dostal levý eser Izák Štejnberg, lidový komisař spravedlnosti, návrh dekretu Socialistická vlast v nebezpečí, podle něhož měli být na místě postříleni všichni keťasové, výtržníci a kontrarevolucionáři. Protestoval u Lenina. Ten ho odmítl, protože chce vyhladit „buržoazní pijavice“. Štejnberg hořce řekl: „Tak proč se vůbec obtěžujete komisariátem spravedlnosti? Můžete ho jednoduše nazvat komisariátem vyhlazování.“ Šéf revolucionářů souhlasil: „Tos řekl hezky. Přesně tím by měl být, ale tak ho nazvat nemůžeme.“

Odpor proti bolševické vládě narůstal. I petrohradští dělníci se bouřili – byli špatně placeni a v obchodech chyběly potraviny. V červenci 1918 se pokusili o generální stávku, ale rudé gardy ji potlačily.

Z 15 milionů rolnických rodin patřilo k bohatší vrstvě, tedy ke kulakům, jak jim říkal, dva miliony. Zvedal se venkov, od prosince 1917 se zvedaly části armády na jihu. V srpnu 1918 vyhlásil Lenin heslo: „Nemilosrdnou válku kulakům! Smrt kulakům!“ Na severu a jihu se vylodila britská a francouzská vojska.

Německý vyslanec v Moskvě Karl Helfferich hlásil 3. srpna 1918 do Berlína: „Bolševici otevřeně říkají, že jejich dny jsou sečteny. Moskvu zachvátila panika. Kolují nejšílenější fámy o zrádcích, kteří pronikli do města.“

Opravdu Lenina postřelili?

„Cílem Leninovy strategie bylo zničit starý pořádek, normy a hluboce zakořeněné zvyky ruského života,“ konstatoval Volkogonov. „Zahájil politiku násilí proti milionům lidí a sám denně přikládal ruku k dílu, uplatňoval příslušné kroky, dával rady a instrukce, jak se má tato politika provádět.“

Není divu, že tím podnítil občanskou válku. Lenin nařídil Trockému, aby vybudoval Rudou armádu. Když zjistil, že chybí důstojníci, mobilizoval vysloužilé carské oficíry. K nim přiřazoval jako hlídače politické komisaře. Důstojníky, kteří odmítli opět obléknout uniformu, zavírali ho i s celou rodinou a dalšími příbuznými, dokud přihlášky nepodepsali.

Bolševici potřebovali podnět, který by opravňoval krutovládu. Našli ho v pátek 30. srpna 1918.

Při odchodu z Michelsonovy továrny postřelila Lenina Fanny Kaplanová. Zasáhla ho do klíční kosti a zčásti do plíce. Avšak podle českého historika Václava Vebera se jednalo o falešnou hru.

„Dnes soudíme (ne všichni historici zastávají tento názor), že šlo o fingovaný atentát,“ napsal Veber v knize Leninova vláda – Rusko 1917–1924,„Kaplanová nestřílela a Leninovi se také nic nestalo. Přihodilo se to pozdě večer na dvoře jedné moskevské továrny za přítomnosti Leninovy ochranky. Lenin sám se nenechal svým řidičem odvézt do nějaké nemocnice, ale do svého bytu v Kremlu, vyběhl do druhého patra a uložil se do postele – teprve potom začal připravený obřad, léčení, zprávy lékařů a následně i všeobecné rozhořčení bolševické strany.“ I Nicolas Wrth v knize Zločiny komunismu se k této verzi přiklonil: „Dnes se však zdá, že tento atentát byl dílem provokace zorganizované Čekou, která se svým zosnovatelům vymkla z rukou.“

Kaplanovou, mladou Židovku a anarchistku, která přešla k eserům, vyslýchali v Kremlu a patrně i mučili. Nakonec ji 3. září zastřelili. Lidé, kteří ji znali, tvrdili, že byla skoro slepá, nemohla střílet, protože by se netrefila.

Pověste nejméně stovku kulaků bez zaváhání!

Pokus o likvidaci bolševického vůdce byl vítaným podnětem k zahájení teroru. Rada lidových komisařů to legitimizovala dekretem O rudém teroru z 5. září 1918: „V současné době je naprosto životě důležité posílit Čeku… Chránit sovětskou republiku před třídními nepřáteli tím, že budou izolováni v koncentračních táborech, zastřelit na místě každého jedince zapleteného do bělogvardějských organizací, do spiknutí, povstání nebo vzpour, zveřejňovat jména zastřelených individuí a udávat důvody, pro něž byla zastřelena.“

Grigorij Zinověv, původním jménem Apfelbaum, který vedl bolševiky v Petrohradě, navrhl zlikvidovat asi deset procent obyvatelstva země, především inteligenci a „nepřátelské třídy“. Deník Pravda uveřejnil seznam 512 podezřelých lidí v Petrohradě, které čekisté okamžitě zastřelili.

Za jedinou noc popravili v Petrohradu a v Moskvě na 2 200 lidí. Koncem října odhadl menševický vůdce Martov, že za uplynulé dva měsíce zlikvidovali 10 tisíc lidí, ale podle jiných odhadů to bylo 15 tisíc i více. Historik Nicolas Werth připomněl v Černé knize komunismu, že za carské vlády v letech 1825–1917 vynesly civilní a vojenské soudy pouze 6312 rozsudků smrti.

Leninland | (3:32) | video: Jeden svět 2012

Po pádu komunismu objevili západní historici v ruských archivech dokumenty o tom, jak Lenin podněcoval teror. Když zemědělci v Penzké gubernii odmítali v době počínajícího hladomoru násilnou konfiskaci své úrody, telegraficky přikázal (psal a podtrhal vlastní rukou):

11. září 1918. Soudruhům Kurajeovi, Bošovi, Minkinovi, a ostatním komunistům v Penze. Soudruzi! Rebelie v pěti kulackých okresech musí být bezohledně potlačena. Vyžaduje to zájem celé naší revoluce. Musíte být příkladem, protože právě nyní všude probíhá rozhodující bitva s kulaky.

1- Pověste bez jakéhokoli váhání, tak aby to lidé mohli vidět, nejméně stovku známých kulaků, boháčů, pijavic. 2- Publikujte jejich jména.3- Seberte jim všechno obilí.4- Zajistěte rukojmí - postupujte v tom dle včerejšího telegramu.

Vykonejte to takovým způsobem, aby do vzdálenosti stovek verst lidé vše viděli a věděli, aby se třásli, křičíce: oni věší a budou věšet na smrt pijavice kulaky.

Potvrďte telegraficky příjem a vykonání (tohoto rozkazu). Vyberte si k této práci skutečně tvrdé lidi.

Váš Lenin.

Protivníci neměli jasný program

V oblastech kontrolovaných bolševiky propuklo v létě 1918 takřka 140 vzpour a povstání velkého rozsahu. Většinou vznikaly spontánně, pouze výjimečně – v některých zbrojovkách – je připravovali eseři a menševici.

V květnu 1919 bylo v koncentračních a pracovních táborech zavřeno 16 tisíc lidí, o dva roky později přes 70 tisíc. Avšak tato čísla nezahrnují tábory ve vzbouřeneckých oblastech. Například jenom v Tambovské oblasti tam úpělo nejméně 50 tisíc „banditů a členů jejich rodin zajatých jako rukojmí“.

Bolševická strana bobtnala – v letech 1917–1920 do ní vstoupily 1,4 miliony lidí. Občas dělalo vedení mezi jejími členy čistky, přesto jich přibývalo, protože stranická legitimace byla vstupenkou do lukrativní společnosti. I množství vládních zaměstnanců se zečtyřnásobilo, na 2,4 milionu. Korupce, známá z carských dob, se rozmohla do ještě větších rozměrů. Z vedoucích bolševiků, čekistů a úředníků vznikala privilegovaná vrstva.

„V létě 1918 větší část ruského obyvatelstva odmítla bolševickou revoluci, ale bolševici nakonec přece jenom dobyli vítězství,“ konstatoval Volkogonov. „Částečně tomu tak bylo proto, že jejich protivníci neměli jasný program, který by obyvatelstvu imponoval, a že reagovali na rudý teror bílým terorem, takže odrazovali obyčejného rolníka a prostého občana stejně jako rudí.“

Proto ani československé legie, které opanovaly Sibiř, a tvrdě bojovaly proti Rudé armádě, nemohly bolševickou vládu zničit. Chyběl jim spolehlivý a demokracii vyznávající partner.

„Vědecky předpovězená nutnost“ se neuskutečnila

Inessa Armandová, která se svým někdejším milencem přijela do Ruska ze Švýcarska, pracovala ve vládním aparátu. Když se v říjnu 1920 nakazila cholerou, její smrt ho velice zasáhla.

Lenin se stále opájel představou proletářské revoluce v celé Evropě. V roce 1919 doporučil vznik Komunistické internacionály (Kominterny) jako centrály světové bolševické revoluce.

Když Rudá armáda pronikla do Polska a chystala se obklíčit Varšavu, plánoval, že po sovětizaci Polska, Maďarska, Československa a Rakouska dojdou jeho vojska do Říma, Berlína a Paříže.

Posmrtná maska V.I. Lenina

Tuto expanzi zarazila vojska polského generála Josefa Pilsudského. Zvěst o této katastrofě Lenina rozhořčila. Další postup jsme jenom odložili, utěšoval se. „Ale ani neúspěch v Polsku nás nesmí zastavit. Poučí nás to o útočné válce. Pomůžeme Maďarsku, Itálii a na každém kroku budeme pamatovat, kde se zastavit.“ Pevně věřil, že plán na ovládnutí Evropy vyjde později, vždyť je to „vědecky předpovězená nutnost“.

V roce 1921 musel Lenin na čas povolit drobné podnikání a ustoupit od kolektivizace – to byla Nová ekonomická politika (NEP). Avšak hladomory následovaly. Service ho označil za utopického myslitele, avšak schopného „přizpůsobovat svou politiku zájmům politického přežití“.

Lenin nebyl zvyklý intenzívně pracovat. Činnost v Kremlu ho vyčerpávala. Mozková mrtvice, která ho ranila 26. května 1922, vážně narušila jeho psychiku. Zřejmě trpěl, stejně jako jeho otec, předčasnou aterosklerózou. Odvezli ho na statek v Gorkách poblíž Moskvy, kde bude mít větší klid. Tím ho Stalin, který se sápal po moci, izoloval.

V prosinci 1922 se stav vůdce zhoršil. V březnu 1923 dokončil Dopis sjezdučili závěť, ve které varoval jak před Trockým, tak před Stalinem. Žádného nástupce však neoznačil. Dopis Stalin ztopil, nikdo o něm nevěděl.

Další záchvat v březnu 1923 udělal z Lenina trosku. Zemřel 21. ledna 1924. Bylo mu pouhých třiapadesát let.

„Šílenec se syfilidou v mozku“

Nicméně příčinou jeho smrti byla zřejmě syfilida, kterou chytil v roce 1902 v Paříži od prostitutky. Snímky z posledních let jeho života ukazovaly podle ruských lékařů a historiků mnoho známek této choroby, nesměli však o tom veřejně mluvit – za takovou „pomluvu“ by každého zastřelili. Jedině fyziolog profesor Ivan Pavlov, který se proslavil výzkumem podmíněných reflexů na psech, mluvil o tom, že „autorem revoluce byl šílenec se syfilidou v mozku“. Pavlov o tom mluvil s kolegou Michailem Žernovem v roce 1928 v Paříži, záznam jejich rozhovoru vlastní Kolumbijská knihovna v New Yorku. Historička Helen Rapportová, která ho četla, napsala: „Pavlov tvrdil Žernovovi, že Lenin trpěl syfilidou a v době, kdy působil jako sovětský vůdce, se u něj projevovaly klasické symptomy člověka postiženého progresivní paralýzou, způsobenou touto nemocí. Pavlov se znal s vynikajícími sovětskými vědci, kteří zkoumali Leninův mozek po jeho smrti, a všichni dospěli ke stejné diagnóze.“

Třebaže tvůrce bolševické diktatury chtěl být normálně pohřben, jeho nástupce Josef Stalin nechal na Rudém náměstí v Moskvě postavit mohutné mauzoleum a nabalzamované tělo vůdce tam vystavit. Od začátku devadesátých let probíhají spory o tom, jestli tam rozpadávající se Leninovu schránku nechat, anebo ji přenést do hrobu na hřbitově.

Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÁ TŘINÁCTKA – Státníci, světci a diktátoři, kteří formovali šílené 20. Století (2012)

Autor: Karel Pacner

Zdroj: https://technet.idnes.cz/lenin-poveste-je-bez-vahani-teror-dqo-/vojenstvi.aspx?c=A150421_215511_vojenstvi_kuz