Je nás veľa...
Wednesday, August 29, 2018
Monday, August 27, 2018
McCain
Odvrátená tvár Johna McCaina
Nemôžem oslavovať život tohoto muža. Preto som včera, v deň jeho úmrtia, mlčal. Ale keďže médiá zaplavili zvrátené oslavné titulky, ktoré ho nechutne skresleným spôsobom charakterizovali ako hrdinu, dobrodinca, idealistu, dokonca „klenot americkej politiky“ (Reflex), ľudia si zaslúžia poznať pravdu o tomto celoživotnom vojnovom štváčovi, ktorý podnecoval tie najničivejšie americké vojny a najhoršie americké vojnové zločiny, ktoré pripravili o život milióny ľudí.
O McCainovi sa najčastejšie hovorí ako o hrdinovi z vietnamskej vojny. Jeho príbeh však nekorešponduje s tým, ako ho podávajú očití svedkovia. McCain by sa bol po zostrelení lietadla utopil, keby ho nezachránil vietnamský roľník Mai Van On, ktorý za ním skočil do jazera a dopravil ho na breh na bambusových brvnách. Statočný Vietnamec ho zachránil aj pred rozhnevaným davom, ktorý ho chcel lynčovať. A hoci sa z tejto záchrannej akcie zachovala fotografia, McCain ju nikdy a nikde nespomínal. Jeho tvrdenia o systematickom mučení spochybnil nielen veliteľ zajateckého tábora (ktorého nemusíme považovať za dôveryhodnú osobu), ale aj americkí zajatci z toho istého miesta: „Nijakého väzňa v tábore nebili, ani fyzicky nezranili,“ povedali v marci 1999 plukovník Ted Guy a plukovník Gordon Larson pre noviny Phoenix New Times. Napriek tomu sa na tieto svedectvá zabudlo a počas jeho prezidentskej kampane sa vyrobil príbeh o hrdinovi, ktorý pravdepodobne nezodpovedá realite. No aj keby sme mu neupierali odvahu, nesmieme strácať zo zreteľa, o akú vojnu išlo. V tom istom čase, v ktorom vojská Varšavskej zmluvy podnikli inváziu do Československa, viedli Američania vyhladzovaciu vojnu vo Vietname, počas ktorej zabili milión ľudí, používali napalm, znásilňovali ženy, vyvražďovali dediny. Správali sa tam navlas rovnako ako nacisti. Najstrašnejší zločin sa odohral 16. marca 1968, kedy americkí vojaci vyvraždili celú dedinu My Lai. Z 504 obetí bolo 182 žien a 173 detí. Vzlykali, prosili, padali na kolená. Američania však neprejavili ani zamak súcitu a všetkých bez milosti postrieľali. Ešte pred smrťou im podpálili chatrče, ženy znásilnili a zavraždeným obetiam vyrezali bodákmi do tiel názov svojej roty. Zo všetkých vrahov napokon odsúdili iba poručíka Williama Calleyho, ktorý však napokon pobudol za mrežami iba tri dni – na príkaz prezidenta Nixona ho prepustili do luxusného domáceho väzenia. Aj Calleyho považovala verejná mienka za hrdinu. Po troch rokoch mu vďaka petícii „amerických vlastencov“ odpustili aj tento „trest“.
McCain nikdy tieto zločiny neodsúdil. Práve naopak. Keď Američania pri tzv. Vianočnom bombardovaní zhodili na Hanoj viac bômb ako počas druhej svetovej vojny na Drážďany, americká tlač písala o metódach doby kamennej a Nixona označila za nepríčetného tyrana. Iba jeden muž ho pochválil – John McCain. Kým švédsky premiér Olaf Palme prirovnal Vianočné bombardovanie k nacistickým zverstvám, McCain ho označil za správnu vec. On sám šiel bojovať do Vietnamu dobrovoľne, jeho spolubojovníci ho označovali skôr za priemerného pilota, ktorý sa bezhlavo vrhá na cieľ, a to sa mu stalo aj osudným, keď ho zostrelili počas bombardovania Hanoja. Pre televíziu CBS v roku 1997 bez pocitu viny dokonca priznal: „Aj ja som bombardoval ženy a deti.“A tu sa začína koreň problému. Čestní a humánni ľudia môžu mať rozličné politické názory, ale nemôžu mať rozličné názory na genocídu. McCainova účasť na bombardovaní sa najnovšie zmierňuje tak, že v deväťdesiatych rokoch minulého storočia údajne prispel k normalizácii vzťahov medzi USA a Vietnamom. Lenže aj tento príbeh má inú verziu. Keď Bill Clinton vyhlásil začiatok novej éry spolupráce oboch krajín, McCainov záchranca Mai Van On zaslal senátorovi list, v ktorom podrobne opísal jeho dramatickú záchranu v jazere. Odpovedal mu iba McCainov asistent, že senátor nemá záujem o vymyslené príbehy. Náš „hrdina“ bol zbabelý poďakovať sa statočnému mužovi, ktorý mu zachránil život. Keď však senátor navštívil v roku 1996 Hanoj, vietnamská strana mu pripravila nečakané stretnutie s jeho záchrancom a ukázala mu fotografiu ako dôkaz, ktorá sa dostala do všetkých svetových médií. Vietnamský roľník Mai Van On zomrel v roku 2006 vo veku 88 rokov. McCain na jeho smrť nijako nezareagoval a svojho záchrancu nespomenul ani v autobiografii. Do vytváraného obrazu prezidentského kandidáta ako vojnového hrdinu sa jednoducho nehodil. A ako to bolo v skutočnosti s jeho príspevkom k normalizácii americko-vietnamských vzťahov? Skutočným dôvodom nebola snaha o uzmierenie, ale ako sa neskôr priznal novinárom, čisto politické a ekonomické záujmy – v tom čase už totiž rástla moc Číny a McCain uznal za vhodné podporiť jej odvekého rivala, Vietnam…
John McCain podporoval každú americkú vojnu, obhajoval všetky protiprávne invázie a dokonca aj vtedy, keď už bolo jasné, že vojna v Iraku je prehraná, žiadal namiesto ústupu ešte tvrdšie údery. Tento človek sa v zahraničnej politike štyridsať rokov mýlil a zlyhania si nikdy nepriznal, neúspechy pripisoval neochote zasiahnuť ešte tvrdšie. Je výsmechom, ak sa v nekrológoch uvádza, že bol „neúnavným obhajcom ľudských práv vo svete“, pretože McCain bol predovšetkým neúnavným pokrytcom a zbrojárskym lobistom. Podľa odhalených depeší (tak ako ich zverejnil server Wikileaks) McCain v roku 2009 na súkromnom stretnutí ponúkol Kaddáfímu zbrane, aby neskôr hlučne podporoval jeho zvrhnutie. Podobne dvakrát zablokoval v Senáte snahy o zákaz dovozu zbraní do Saudskej Arábie, ktorými táto absolutistická monarchia vraždí civilistov v Jemene. Bol silným obhajcom izraelského apartheidu, blízkym spojencom Benjamina Netanjahua a v roku 2014 privítal izraelský vražedný útok na Gazu. O Palestínčanoch sa vyjadril, že USA by nemali ani len uvažovať o podpore palestínskeho štátu a v prípade, že by to svetové spoločenstvo urobilo, Spojené štáty by mali vystúpiť z OSN. Bol vykričaným rasistom, pokúsil sa zablokovať schválenie Dňa pamiatky na Martina Luthera Kinga a jeho vulgárne poznámky na adresu ľudí inej farby pleti pobúrili celý svet.
Tento muž, ktorý podporoval eskaláciu vojen v Juhoslávii, Afganistane, Iraku, Líbyi, Sýrii, Nigérii, Sudáne, Mali, Gruzínsku, Ukrajine, Jemene a vyzýval na vojenské riešenie konfliktov s Iránom, Severnou Kóreou, Čínou a Ruskom, má na rukách krv státisícov obetí, a mal by byť prekliaty, nie vynášaný do nebies. Lebo ospravedlniť možno len to, ak je niekto o týchto jeho zločinoch neinformovaný, nie to, keď o nich vie a zobrazuje ho ako kladnú postavu amerických dejín. Tu už totiž narážajú základné civilizačné hodnoty na princípy jeho života, ktoré humánne a mierumilovne založení ľudia so zmyslom pre spravodlivosť, česť a svedomie nemôžu ani ospravedlňovať, ani schvaľovať.
Saturday, August 25, 2018
Karol Ondriaš
Karol Ondriaš: Ďakujem vojakom Varšavskej zmluvy, ktorí 21. augusta 1968 prišli na Slovensko, aby zabránili našej kolonizácii a úpadku
Diskusní téma: Karol Ondriaš: Ďakujem vojakom Varšavskej zmluvy, ktorí 21. augusta 1968 prišli na Slovensko, aby zabránili našej kolonizácii a úpadku
Více zde: http://leva-net.webnode.cz/news/karol-ondrias-dakujem-vojakom-varsavskej-zmluvy-ktori-21-augusta-1968-prisli-na-slovensko-aby-zabranili-nasej-kolonizacii-a-upadku/
1968
Lidé mají rádi pohádky
Lidé mají rádi pohádky. Já také.
Naše české, co posbírala Boženka Němcová, snivé arabské o létajícím koberci, Šeherezádě. Nebo Ruské, bohatýrské a optimistické, či chladné severské Andersenovy. I exotické z dálného východu či států Střední Asie. Nakonec i indiánské jsou zajímavé. Mám jich doma pár od severoamerických indiánů. Ti žili v co nejužším kontaktu s přírodou a jejich spíše rozprávky, bez kouzla našich pohádek, o vesmíru, zvířatech, rostlinách, hodně říkají o jejich životě. Konečně, každý národ či skupina do pohádek vkládá kus sebe a kus svých tužeb.
Lidé mají rádi pohádky. Já také.
Nemusí se u pohádek moc přemýšlet a může se snít a utíkat od pokakaného života, plného dokonalosti, krásek, věcí čerstvě natřených, stádného optimismu, televizních ksichtů – bojím se říci tváří. Pohádky se čtou dětem či s dětmi nebo se na ně dívalo v televizi. Studio kamarád v neděli dopoledne třeba s Blekotou Mekotou, malá černobílá televize Shilelis odněkud z Lotyšské sovětské republiky v zeleném plastu od tchána a děti na klíně pod dekou ani nedutaly. Ne, že bych byl tak chudý a na lepší neměl, ale kvůli „Studiu“ a dětem jsem si ji pouze vypůjčil.
Pak přišly jiné pohádky, hloupější. Nebylo to chytré prase Karbous a jelen Větrník, ale nekoneční žloutci Simpsonovi a já naštěstí s dětmi pohádkám odrostl a nemusel se vztekat. Ani poslední pohádka už se mě netýká. Moderní, současná a úderná.
Pohádka o okupaci ČSSR v roce 1968.
Včera, v památný den, jsem si dal práci a našel k ní tři články. Jeden pravicový z Aeronetu, dva levicové, jeden na Svazu mladých komunistů a jeden na Komunistickém svazu mládeže – ten je od historika a zachycuje postoje západoněmecké vlády k nám v šedesátých letech.
Všechny tři články se shodují v tom, že západ na nás nehleděl se založenýma rukama, ale činil se. Taktiky byl různé, ale snahu a vůli měli všichni rovnou. Pomoci podrazit socialismus v ČSSR. Špióni z CIA importovaní jako turisté do Čech, zesilování vojenské přítomnosti na západních hranicích, atd. V hodnocení vnitřní situace a příčin se trochu liší. Aeronet se soustřeďuje na odvolání Antonína Novotného pravicovou klikou ve vedení KSČ, po skandálu s uteklým generálem. Článek na Svazu se více zaměřuje na příčiny. Je to vše dlouhé čtení a zabralo mi hodně času. Ale byl jsem svědomitý. A vzpomněl jsem, jak i já, mladík, jsem vítal Pražské jaro, zajímal se o „tání“, kulturu a v podstatě nevěděl nic. Doporučuji k poctivému přečtení. Pomalému a popřemýšlení. Protože pohádka o Pražském jaru, zlých rusech, či sovětčících a hodných a nadšených Češích a Slovácích má tuhé kořeny, zalévaná je ze všech stran.
Lidé mají rádi pohádky. Já také.
Zrovna dnes ve středu 22. Srpna, jsem potkal známého, co má firmu od naproti. Protože podniká, já jsem taky podnikal, protože je z německé rodiny a já měl taky babičku Němku, občas si povídáme. Dneska to bylo jiné. Dozvěděl jsem se pohádku, kterou znám a o které píšu. Nedal se přerušit, nenaslouchal a mlel. Upozornil jsem ho na tři články, viz výše. Nenaslouchal a mlel.
Zeptal jsem se ho, zdali mu něco říká Mnichov. Odpověděl jen, že ho „nějakej Mnichov nezajímá, že Češi byli vždycky zloději“. Nenaslouchal a mlel. Když mi řekl, že nikdo nevěděl, že by něco v srpnu 1968 mohlo nastat a v Německu, který přece zná, byl naprostý klid, zeptal jsem se: „ Proč si myslíte, jako ostatní lidé, že vám kdekoliv na světě v televizi všechno řeknou, co se děje v politice?“ Nenaslouchal a mlel dál. Vzdal jsem to, Řekl jsem „zdar“ a odešel si užívat poobědové siesty.
Lidé mají rádi pohádky. Já také, ale odsaď, podsaď.
Thursday, August 23, 2018
Chancelor Act and dependence of Germany
Tajemství německé BND: Kancléřský akt a status Německa jako vazalské země USA až do roku 2099! Jenom Rusko může osvobodit Berlín z tohoto otroctví a zastavit tak destrukci Německa! Z nepřítele se stává jediný spojenec, který může Německo zachránit před zhroucením a politickou implozí do mamutího Chalífátu! Taliban jede do Moskvy, chce podíl na vládě v Afghánistánu! Konec misí v Afghánistánu se přiblížil!
Tajemství německé BND: Kancléřský akt a status Německa jako vazalské země USA až do roku 2099! Jenom Rusko může osvobodit Berlín z tohoto otroctví a zastavit tak destrukci Německa! Z nepřítele se stává jediný spojenec, který může Německo zachránit před zhroucením a politickou implozí do mamutího Chalífátu! Taliban jede do Moskvy, chce podíl na vládě v Afghánistánu! Konec misí v Afghánistánu se přiblížil!
Nejvyšší důstojníci zpravodajských služeb jen zřídkakdy odhalují tajné nitky, které se táhnou politickým mechanismem uvnitř národa. A právě německý národ je po II. sv. válce ovládán jedním z nejpřísněji střežených tajných mechanismů, tzv. Kancléřským aktem, který nejlépe popisuje kniha “Německá karta” [1], kterou napsal Gerd-Helmut Komossa (Gerd-Helmut Komossa, Die deutsche Karte – Dres verdeckte Spiel der geheimen Dienste, Ares-Verlag, Graz 2007 – 230 S.) O tzv. Kancléřském aktu se toho píše mnoho v poslední době, takže je třeba si to trochu rozebrat. Kniha z roku 2007 vzbudila velmi palčivé otázky, protože autor se v ní odvolává na tzv. zdravé jádro německé národní identity, které Spojené státy a jeho spojenci po desetiletí úmyslně potlačují.
Kniha je zaměřena na rozpory mezi Spojenými státy a Německem, které jsou někdy velmi silné, ale nikdy se o nich veřejně nediskutuje. Kniha byla vydána v Rakousku v roce 2007 a její distribuce v Německu naráží na problémy i dnes. Přesto samotná skutečnost, že došlo k vydání knihy, naznačuje, že německá zpravodajská komunita je stále více nespokojenější s rolí vazalů Spojených států (to je definice, kterou používal v Evropě Zbigniew Brzezinski), tj. s rolí uloženou Západnímu Německu po druhé světové válce.
Německý vojenský kontráš odhalil pozadí tajné smlouvy mezi Německem a USA z roku 1949
Gerd-Helmut Komossa se narodil 11. listopadu 1924 v Olštýně v Polsku a zemřel právě letos, 26. dubna 2018 v německém Bonnu. Kniha odhaluje nepohodlnou pravdu o poválečných podmínkách diktovaných USA a jejich spojenci poraženému Německu, resp. jeho Západní části. Státní smlouva ze dne 21. května 1949, kterou tajná služba BND klasifikovala jako přísně tajnou, naznačuje brutální omezení státní suverenity Spolkové republiky Německo, která je ve smlouvě stanovena až do roku 2099. Tato omezení zahrnují ustanovení, že vítězná poválečná západní koalice (USA, Francie a Velká Británie) vykonává úplnou kontrolu nad německými masmédii a komunikacemi, že navíc každý spolkový kancléř má povinnost podepsat tzv. Kancléřský zákon (Kancléřský akt), a že veškeré zlaté rezervy Německa budou až do roku 2099 zadržovány vítěznými spojenci.
Ve skutečnosti všichni němečtí kancléři, včetně úřadující kancelářky Angela Merkelové, musí první zahraniční návštěvu po volbách v Německu podniknout nezbytně a nejprve do Spojených států, kde tento akt podepisují. Celé spektrum německých politických stran, včetně AfD, je dohlíženo zvláštním řídícím orgánem ve Washingtonu, tzv. Komisí pro zahraniční vztahy v Evropě, zatímco německá média, která musí mít licenci od USA a právě zmíněné komise, slouží jako sofistikovanější prostředek pro vymývání mozků daleko lépe než nacistický propagandistický stroj Josepha Goebbelse. Mezitím je německé území stále okupováno americkými vojsky.
Komossa prošel ruským zajetím a po návratu do NSR se vypracoval na šéfa německého vojenského kontra-zpravodajství
Tento děsivý obraz není fantazií nějakého levičáka, jsou to informace čerpané od vojáka, jenž shromáždil zkušenosti z několika klíčových etap vývoje evropské civilizace a zejména Německa. Penzionovaný generál Gerd-Helmut Komossa se účastnil druhé světové války a později studené války. S obrovským množstvím informací analyzuje v knize existující mechanismy globální politiky a podrobuje je kritice. Do Wehrmachtu vstoupil v roce 1943 jako dobrovolník, Komossa sloužil mj. na východní frontě. V období od května 1945 do dubna 1949 byl válečným zajatcem. V SSSR se seznámil s mnoha Rusy, kteří se zdáli být úplně jiný než byl obraz, který mu utvořila oficiální nacistická propaganda.
Od roku 1956 sloužil v německém Bundeswehru, který byl za určitých amerických podmínek nakonec obnoven na troskách a zbytcích Wehrmachtu, Luftwaffe a Kriegsmarine. Uvedená tajná smlouva připouští, že německá svrchovanost postačuje k tomu, aby Německo mělo pro právo budovat vojenské síly. Podle ústavy vojska Spolkové republiky Německo nesou výhradně obranné funkce. Západní koalice však sledovala jiné cíle. Potřebovala německou armádu, v nových uniformách, ale se stejnými dovednostmi jako měli nacističtí vojáci, dokonale bojující na zemi, na moři a ve vzduchu a odhodlaně dodržující rozkazy. Takový typ vojáka byl nezbytný nejen pro případné vojenské střety se sovětským blokem, ale také pro plnění globálních misí.
Nespokojenost v německé generalitě roste, Německo hledá cesty, jak se zbavit americké okupace
Západní koalice požadovala po NSR nejméně půl milionu německých vojáků. Kromě toho měla nově vybudovaná armáda nakupovat zbraně a materiál výhradně ze Spojených států. Během posledních dvou desetiletí se Washington snaží donutit Německo do vojenského partnerství v globalizované kontrole světového řádu podle řízení USA, tedy ke kontrole světa v systému Pax Americana. Bylo vyvinuto obrovské úsilí o to, aby se Německo zapojilo do operací v Somálsku a v Bosně, stejně jako v kampaních v Srbsku, v Iráku a v Afghánistánu, což ale přineslo opačný výsledek, vyvolalo to posun v přístupu v německých strategických kruzích.
Implicitní nespokojenost s americkou imperiální politikou a zásadní rozdíly v názorech na úlohu německého lidu v současných dějinách nakonec dosáhly kritického rozměru uvnitř německé armády. Od poloviny 90. let 20. století se tak postoj mnoha německých generálů vůči Spojeným státům, a významně i vůči NATO, podstatně změnil. Ačkoli většina německých důstojníků původně nebyla nakloněna politice proti Americe, mnoho z nich totiž studovalo ve Spojených státech, tak nyní prožívají zklamání a dokonce i znechucení washingtonskými politikami. Tito důstojníci si uvědomují, že hegemonistická politika USA je určena ke zničení socioekonomických systémů jednotlivých národů a celých regionů, včetně Německa, zatímco takzvaný Nový řád, který se Washington snaží v Evropě ukotvit, je jenom synonymem pro chaos.
Gerd-Helmut Komossa byl bývalým ředitelem MAD (Militärischer Abschirmdienst – vojenské kontrarozvědky) a byl často nazýván “vojákem s politickým myšlením”. V knize otevřeně vypovídá o zapojení Bundeswehru do zahraničních intervencí s odkazem na ústavní povinnosti armády. Mezitím Washington vyzývá Němce, aby bojovali v zahraničí po boku USA. Berlín, který se přiznal k tomu, že USA na něj vytváří nátlak, nakonec nasadil do Afghánistánu kontingent německých vojsk, poprvé od konce II. sv. války. Ale ani to nebylo pro šéfy NATO dostačující. Předchozí generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer obvinil Bundeswehr z nečinnosti ve vojenských operacích v regionu a trval na tom, že Německo musí “zvýšit pružnost” a rozšířit svou vojenskou misi do jižních oblastí Afghánistánu.
Pod americkou vlajkou budou umírat Němci, Češi, Poláci a další, ale jejich politici jim budou říkat, že umírají za svobodu. A přitom… umírají za americké zájmy (světový export opia z Afghánistánu), které s těmi německými nebo českými nemají nic společného
Ve své knize se Komossa řečnicky ptá, zda je přijatelné, když mladí Němci přijdou sloužit do národní armády jenom kvůli tomu, aby plnili zámořské vojenské cíle pro zájmy jiného národa (USA). To platí o všech evropských vazalských armádách, ve kterých slouží mladí vojáci, kteří do armád vstupuji s vědomím, že je dříve či později je čekají zahraniční mise v dalekých zemích po boku americké armády, v zemích tzv. “amerických sovětů”. Sovětizace NATO a americké armády je totiž zcela zjevným fenoménem toho, jakou úlohu mají vojska uvnitř NATO, tj. úlohu asistenčních sborů americké armádě po celém světě a tzv. kolektivní obrana NATO, o které tak zaníceně hovoří český generál Petr Pavel, je ve skutečnosti modelem armádních “sovětů”, tzn. neschopnost bránit svoji vlastní zemi, bez souhlasu velmoci, která alianci ovládá, ale schopnost pomáhat velmoci v jejích imperiálních operacích. NATO tak představuje paradoxně nikoliv alianční sbor kolektivní obrany, ale vojska amerických “sovětů”.
Mapa operací, která zahrnuje dnešní německé jednotky, daleko přesahuje evropský kontinent a nemá nic společného s německými národními zájmy. “Očekávají Němci něco takového od Bundeswehru? Chtěli by, aby jejich vojáci byli znovu označováni za vrahy?”, ptá se Komossa v knize. Spojené státy a jejich spojenci se však moc netrápí otázkou morálních problémů. Vzhledem k tomu, že tajná smlouva platí až do roku 2099, mají Němci povinnost jít a bojovat tam, kde jim Američané poručí. Německé publikum bude potřebovat určitý čas k tomu, aby šokující informace odhalené generálem Komossou dokázalo strávit.
Minimálně ti Němci, ke kterým se kniha, která se dočkala v roce 2014 druhého vydání, vůbec dostane. Nakonec však národ s tak velkou kulturní a historickou tradicí sotva bude souhlasit s tím, aby nadále toleroval americkou oprátku na krku po celá další desetiletí. Znamená to, že Německo pravděpodobně dosáhne úplné svrchovanosti, aniž by čekalo osmdesát let. Ale k dosažení svrchovanosti potřebuje pomoc od velmoci, od Ruska. Protože jen Rusko může Německu garantovat bezpečnost poté, co Berlín potají zruší Kancléřský akt a přestane naplňovat tajnou smlouvu. Bez pomoci Ruska nezíská Německo svobodu. To jsou paradoxy.
Americká okupace Německa skončí ve chvíli, kdy bude osvobozeno Ruskem, tentokrát ekonomickou cestou
Německo však nebude svobodné do té doby, dokud se na jeho území budou nacházet okupační americká vojska. Zatímco Sověti odešli ze Střední Evropy po roce 1989 a Britové a Francouzi mnohem dříve již v 60. letech minulého století, Američané si nadále drží svá okupační vojska v Evropě. A to nejen v Německu, ale i v Itálii, na což se tak trochu zapomíná. Proto si všimněte, že bez ohledu na to, jaká vláda nebo koalice v Německu vznikne, pokaždé vede první cesta do USA. Současná obchodní válka mezi EU a USA tak není ničím jiným než proxy-mechanismem konfrontace mezi Berlínem a Washingtonem. Rusko v tom bude hrát úlohu garanta německé bezpečnosti a ochránce před americkou agresí, která se pustí do cupování Německa, jakmile to neoconi v USA zjistí, že Německo bude chtít zrušit Kancléřský akt.
A toto cupování již začalo kauzou Dieselgate společnosti VW, cupování pokračuje Trumpovými sankcemi a cly na německé zboží. Čím více nevraživosti panuje mezi Berlínem a Washingtonem, tím lepší vztahy se budují mezi Berlínem a Moskvou. Pokud se Německo osvobodí, vznikne v Evropě nové mocenské ukotvení, bipolární svazek na ose Berlín – Moskva. A prvním krokem tohoto svazku bude odchod od amerického dolaru. Američtí neoconi udělají vše, aby tento scénář nikdy nenastal. Proto vidíme v EU snahy o rozbití EU a není náhodou, že země, které jsou největšími odpůrci migrace, jsou zároveň největšími vazaly a přáteli USA, viz. Polsko, ale skrze FED i Maďarsko.
Berlín a Moskva se tak mohou jednoho dne spojit, ale Evropská unie už nemusí mít dnešní podobu. Bude rozdrobená, na menší útvary, jedny budou pod kontrolou EU a Berlína, ty druhé budou pod kontrolou USA a Washingtonu. A z těchto zemí budou americké elity řídit diverzní a rozvratné operace nejen proti Rusku, ale i proti Berlínu, Německu a EU. “Američané nemají žádné přátele, mají jenom své zájmy, pro které jsou ochotni obětovat všechny své partnery… -Zbigniew Brzezinski.”
Taliban jede do Moskvy, Američané budou v Afghánistánu balit…. zůstanou jenom mrtví…
A na toto bychom měli upozornit všechny politiky, kteří dnes slepě hledají spásu v aliančních svazcích amerických ozbrojených sovětů, kteří v jedné chvíli dodávají partnerovi zbraně, aby o pár let později mu nasadili oprátku na krk, viz. dodávky amerických zbraní do Iráku z USA během irácko-íránské války a potom poprava Saddáma Husajna po invazi USA do Iráku v roce 2003. Češi nejsou výjimkou, v Afghánistánu umírají čeští vojáci kvůli tomu, aby nakonec vláda v Kábulu s Talibanem uzavřela příměří a nic se nezměnilo. Taliban kvůli tomu jede do Ruska na mírové rozhovory [2]. Američané tak brzy odejdou z Afghánistánu jako zpráskaní psi a Češi odejdou spolu s nimi. Zbudou jenom mrtví po americkém 17-letém dobrodružství. Taliban v Afghánistánu zůstane, získá podíl na moci a zmíněných 17 let vojenských operací a stovek miliard dolarů vyletí oknem. Proto, čím dříve ČR z tohoto cirkusového spolku NATO vystoupí, tím lépe.
Vážení čtenáři, pokud se vám líbí naše nepohodlné, necenzurované a faktograficky nekompromisní články, které označují a popisují fakta bez ideologického nátěru, přispějte prosím, podle svých aktuálních možností, do konce tohoto měsíce jakoukoliv finanční částkou na zachování provozu našeho serveru, a to na naší obvyklé darovací stránce zde. Přispět můžete bankovním převodem, PayPalem, BitCoinem anebo poštovní poukázkou na účet. Nezávislé a svobodné články nemohou vycházet bez Vaší podpory, protože nás sponzorují a financují pouze čtenáři jako jste Vy. Nemáme za sebou fondy, neziskovky, státní ani evropské dotace. Nemáme granty od zahraničních nadací, bez Vaší pomoci tento projekt nepřežije. Děkujeme všem, kteří již tento měsíc přispěli, moc si vážíme vaší podpory!
Monday, August 20, 2018
Miloš Zeman, 1989
 |
Prognostika a přestavba(Miloš Zeman, Technický magazín, srpen 1989)
S přestavbou dnes bývá spojováno leccos, včetně idejí a osob, majících s ní jen velmi málo společného. I hledání souvislostí mezi prognostikou a přestavbou by se mohlo zdát jen podezřelým pokusem o zvýšení renomé dosud nevyhraněného vědního oboru. Dialog o přestavbě je však dialogem o budoucnosti a bylo by absurdní, aby při něm prognostika a prognostici chyběli.
Stručně řečeno, s probíhající přestavbou dostává u nás skutečně prognostika poprvé normální podmínky pro svou existenci. Mizí nadšené chvalozpěvy na světlou budoucnost, která nám bude darována díky moudrému a neomylnému vedení. Začíná střízlivý rozbor budoucích příležitostí a rizik, při kterém často s hrůzou zjišťujeme, že nejvýraznější rizika mohou vzniknout jako důsledek nekvalifikovaných (ať již uskutečněných nebo projektovaných) rozhodnutí tohoto vedení. Budoucnost ztrácí nasládlý nádech utopie, které je obětována přítomnost, a stává se znovu provokující vizí.
Světová prognostika vyznává několik prostých zásad, které jsou v příkrém rozporu s dosud zpracovávanými oficiálními prognostickými dokumenty v naší zemi. Alespoň dvě z těchto zásad, pluralitu možných budoucností a podmíněnost každé z nich konkrétní rozhodovací aktivitou, se pokusíme v našem příspěvku stručně okomentovat.
Pluralita možných budoucností
Neexistuje jediná, předurčená budoucnost společenských systémů, ale prostor možných budoucích světů či možných budoucností. Mimochodem, Světová prognostická společnost má v originále název World Futures Studies Federation (Světová federace pro studium budoucností), obdobně s názvy v množném čísle vycházejí časopisy Futures, Futuribles, Futuribili atd. Jak se z tohoto hlediska pluralita možných budoucností vyvíjela v našich dosavadních podmínkách?
Stalinská vize socialismu tuto pluralitu prostě neuznávala. Pohled na budoucnost zde prošel několika fázemi. První fází, obdobně jako v jiných strukturách, můžeme charakterizovat jako monopolizaci budoucnosti. Je jen jedna platná vize a jakékoli její alternativy jsou předem nepřátelské. Druhou fází je centralizace budoucnosti. Mizí lokální vize dílčích společenství (firem, měst, regionů, atd.) a na jejich místo nastupuje do detailů rozepsaný dokument centrální plánovací autority. Konečně třetí fází je faktická likvidace budoucnosti jejím ztotožněním s přítomností; budoucnost vůči přítomnosti nevystupuje jako často radikální změna, ale jen jako "ještě hlubší prohloubení" existujících struktur.
Jsme dnes svědky kritiky úmyslného zapomínání a přepisování našich dějin. Úměrně ztrátě historické paměti jsme však ztráceli i schopnost očekávání a naděje, náš život se stále těsněji smršťoval do přítomné dimenze. S výjimkou plánu Goelro, zpracovaného ještě za Leninova života, nevznikl v socialistických zemích jediný dlouhodobý a komplexní, celospolečenský plán. Plánovací praxe se soustředila na pětileté, převážně ekonomické plány, které se však rozpadaly již v prvních letech své existence. Skutečným těžištěm plánování se stal roční plán, nehledě na to, že před několika lety u nás centrální výzkumný ústav dostal příkaz podrobněji propracovat metodiku měsíčního plánování se zdůvodněním, že i roční plán je příliš dlouhodobý.
Odcizená budoucnost nebyla sdílena společností, která si neplánovala, ale které se plánovalo. Nemohla tedy ani vystupovat jako reálný stimul. Nejen to: zejména v nastupujících generacích byla oficiální vize přijímána jako komická, a to je to nejhorší, co se může vizi stát. Zcela byly odstraněny varovné prognózy, třebaže jsou užitečným signálem zpětné vazby. Už Norbert Wiener upozornil, že některé společenské systémy na tyto signály reagují likvidací jejich nositelů. Místo mapy měnících se možností byla předepsána jediná přípustná cesta jinak neznámou krajinou. Na konci této cesty nebyl vysněný ráj, ale stagnace.
Jakákoli vize potřebuje k životu trvalou konfrontaci s alternativními vizemi, aby se mohla vyvíjet, korigovat a prohlubovat. Pluralitu možných budoucností tedy nepotřebujeme jen pro zjišťování ušlých zisků, ale i pro udržování přitažlivé síly té vize, které věříme a která nás proto motivuje. Ztráta kritické víry budoucnost je jedním z nejhlubších projevů morální devastace společnosti. Smrtí vize je to, že se místo vnitřní motivační síly stává posměšně komentovanou oficiální utopií. Jakákoli vize však začíná umírat již v okamžiku, kdy vypálí svůj první cenzurní, nikoli argumentačním, výstřel vůči alternativním vizím. Jak kdysi poznamenal Marx, ke klacku sahá ten, komu došly ideje.
Podmíněná budoucnost
Můžeme-li se rozhodnout mezi více možnými budoucnostmi, pak je to právě naše rozhodovací aktivita, která tyto budoucnosti podmiňuje. Čím neschopnější rozhodovatel, tím více spoléhá na objektivní vývojové zákonitosti a tím více zamlčuje podíl svého vlastního subjektivního faktoru. Možná budoucnost však vzniká právě jako souhra objektivního a subjektivního působení, kde zákonitou je odezva na určitou politiku, nikoli však sama tato politika. I dnes například záleží do značné míry na řediteli podniku, zda přijme takový systém řízení, takové investiční, odbytové a další strategie, že jeho budoucí podnik se bude podobat spíše JZD Slušovice nebo naopak AZNP Mladá Boleslav. Nemůžeme přitom v případě reálných nebo fiktivních úspěchů dojatě děkovat moudrému vedení za jeho brilantní výkon a v případě dlouhodobých neúspěchů považovat totéž vedení za nevinné. Formulace vlastní politiky a také vlastní odpovědnosti za tuto politiku je integrální součástí každé společenské prognózy. Je jistě nebezpečná a riskantní, avšak předstírat, že budoucnost vyjde zhruba nastejno, ať je vedení společnosti kompetentní nebo nekvalifikované, znamená vykastrovat prognózu na utopii. Jako obvykle se pak předpověď sice podaří, jenom dějiny uhnou jinam.
Československo, kdysi jedna z vyspělých evropských zemí, se v posledních desetiletích stále rychleji přetváří na zemi v evropských měřítcích zaostalou. Do čela Evropy jsme se propracovali pouze v úmrtnosti obyvatel a ve znečištění životního prostředí, každým rokem se však v evropském i světovém měřítku propadáme v oblasti produktivity práce, životní úrovně, kvalifikace, objemu a struktury volného času, sociální struktury a kultur. Naše zaostávání v některých směrech vědeckotechnického rozvoje je už tak výrazné, že si je přestáváme uvědomovat. Podobáme se maratónskému běžci, jemuž soupeři už zmizeli za horizontem, takže se může optimisticky domnívat, že je v čele závodu. Není dobré gratulovat si, že jsme o něco popoběhli, zvláště když si nejsme jisti, zda jsme ještě na trati. Důležitější je, o kolik a kam popoběhli ti druzí.
Tyto skutečnosti jsou dnes už uznávány dokonce i v oficiálních prognózách. Téměř každá z nich začíná takzvanými analytickými východisky, kde na desítkách stran chmurně popisuje zrychlující se tempo našeho zaostávání. Popis však ještě není analýzou, analýza je hledání příčin. A zde je třeba překročit dosud tabuizované hranice, což vyžaduje nejen profesionální, ale i občanskou odvahu. Místo trapného mlčení, zakládajícího prognostickou prostituci, musíme konstatovat, že centrální příčinou našeho dlouhodobého a zrychlujícího se zaostávání je selhání rozhodovací a řídící sféry společnosti, tedy nevýkonnost společenské decize (= rozhodování). Alternativním vysvětlením, která se alibisticky odvolávají na zhoršující se vnější podmínky, například na náročnější situaci na světových trzích, zvýšení cen ropy apod., dnes už nevěří ani jejich autoři. Jiní se změněným vnějším podmínkám pružně přizpůsobili a přání, aby nás zlá konkurence nevytlačovala ze světového trhu, je jen ilustrací myšlenkové úrovně těch, kdo je vyslovují.
Nevýkonnost řízení společnosti nemůžeme pouze ztotožňovat s neschopností jednotlivých rozhodovatelů, i když i zde by se našly krásné příklady. Nelze zapomenout na vysokého funkcionáře jednoho ministerstva, který kdysi zabrzdil rozvoj našeho elektrotechnického průmyslu se zdůvodněním, že nepůjdeme předčasně do výroby polovodičů, ale počkáme si, až budou celovodiče. Intelektuální degenerace nebo degenerativní výběr osob jsou však v podstatné míře důsledkem degenerace celého systému řízení, jeho pravidel hry.
Za hlavní příčinu úpadku systému řízení lze přitom považovat postupné odumření kontrolních mechanismů, ztrátu zpětných vazeb. Byla tak téměř zlikvidována přirozená autoregulace společenského systému, opírající se o zásadu, že kontrolující musí být nezávislý na kontrolovaném. Zmizely nebo byly vážně narušeny zpětnovazební okruhy od spotřebitele k výrobci, od veřejnosti k institucím, od sdělovacích prostředků k moci, od nezávislých soudů ke společenské exekutivě. Byla zapomenuta klasická kybernetická poučka o zákonité degeneraci systémů s vyřazenými zpětnými vazbami.
Podstata přestavby je naproti tomu právě ve znovuzavedení těchto zpětných vazeb, radikální ekonomickou reformou, politickou demokratizací, veřejnou informovaností. S postupem přestavby mizí prostor pro iracionální rozhodování a prognostika, která dosud pouze varovala před jeho důsledky, může znovu ožít. Vždyť ona je součástí zpětnovazební struktury, právě tím, že vytváří informace o množných budoucnostech. Podle charakteru rozhodnutí a strategií, podmiňujících tyto budoucnosti, může být poslem dobrých i špatných zpráv. Stínání poslů špatných zpráv však nepřispěje k tomu, aby tyto zprávy byly lepší, vyvolá jen to, že budou falešnější.
V posledních patnácti letech u nás bylo rozehnáno několik prognostických pracovišť za zpracování varovných prognóz, třebaže varovné prognózy se na rozdíl od plánů plní. Uveďme aspoň dva příklady, které nedávno prošly naším tiskem. V roce 1974 prognóza v oblasti práce předpokládala, že bez změn systému řízení dojde počátkem osmdesátých let ke stagnaci produktivity práce a tím i národního důchodu. Tyto výsledky vznikly na základě počítačového modelu, tým zpracovatelů byl pro nepřístojný pesimismus, narušující naše tvůrčí úsilí, rozehnán. V roce 1976 jiný počítačový model simuloval důsledky přijatých makroekonomických rozhodnutí pro vývoj životní úrovně. Výsledkem simulace byla prognóza asi desetileté stagnace reálných mezd; tato stagnace pak také skutečně nastala. V době svého zpracování však byla tato prognóza prohlášena za přísně tajnou a tým jejich zpracovatelů začal být prověřován, zda má oprávnění k práci s tajnými daty. Neměl a byl rovněž rozehnán.
Osud našeho prognostika stále ještě není lehký. Buď může lichotit mocným tohoto světa a vidět příčiny stále hrozivějších budoucích rizik v čemkoli jiném než v nich. Nebo může být hlasem volajícího na poušti, jemuž nadto občas nasazují roubík. Hrozící varovná budoucnost není ovšem zaviněna prognostiky, stejně jako není vinou našich historiků, že jsme stále ještě zemí s nepředvídatelnou minulostí. Je jistě nepříjemné, jestliže reflektory automobilu, jedoucího v noci neznámou krajinou, ozáří překážku na silnici. Situaci však nevyřešíme tím, že si na čelní sklo nalepíme optimistický plakát.
Tři scénáře
Jedním z takových plakátů jsou současné představy o "strukturálních manévrech" naší ekonomiky, které by měly spočívat v jejím zaměření na elektronizaci, robotizaci, biotechnologie a další vyspělé směry technického rozvoje. Seznam priorit je přitom v podstatě opsán od ekonomické struktury vyspělých zemí, která má ovšem zcela jiný makrospolečenský kontext, a tedy i zázemí. Lze tvrdit, že uplatnění těchto směrů bez kvalitativní změny systému řízení by nás poslalo do pekla ještě rychlejším tempem. Špičkové technologie jsou náročné na efektivní rozhodovací mechanismy, koordinaci mezi řadou dílčích aktivit, na celkovou vyspělost společenského klimatu. Nevyrůstají z centrálních úřadů, třebaže jsou jimi podporovány, ale zezdola, nerealizují se dinosauřími monopolisty, ale tisíci malých firem. Prohloubený rozpor mezi nevýkonným řízením a novými, citlivými a snadno zranitelnými orientacemi by tedy mohl mít ještě tragičtější následky než železná koncepce. I nezkušený a o to ambicióznější řidič by napáchal podstatně více škod s formulí 1 než s mopedem.
Namísto těchto opiátů, představujících únik od centrálního problému hlavního pole nutných změn, se pokusíme nabídnout tři scénáře. Každý z nich stručně charakterizuje jednu možnou budoucnost a průběh jejího případného vývoje. Není to jistě zdaleka úplný repertoár, jsou to však místa na mapě, o nichž je dobré vědět, někdy i proto, abychom k nim nedošli.
Katastrofický scénář simuluje vývoj, podmíněný uchováním současného způsobu řízení naší společnosti (v prognostické terminologii se zde obecně mluví o pasivní prognóze). Jeho podstatou není další prodlužování a zvýrazňování dosavadních degenerativních tendencí, ale působení těchto vzájemně propojených tendencí na přechod společnosti od stagnace jako předkrizového období do otevřené krize. Jak známo, do této situace se už některé socialistické země bohužel dostaly, takže zdaleka nejde o planou spekulaci. Centrální otázkou je, při jaké ztrátě tempa dochází k havárii, k neúnosnému růstu společenského napětí, k rozsáhlým konfliktům, které dále snižují výkonnost společnosti, a tím zpětně prohlubují nespokojenost. Ve společnosti se prosazuje zesilovací zpětná vazba pracující v režimu "čím méně, tím méně", resp. "čím hůře, tím hůře". Za této situace může nevýkonná, konzervativní sféra společenského řízení a rozhodování fungovat jako permanentní politický Černobyl, intoxikující ekonomické, ekologické, technické, sociální, kulturní, především však morální struktury společnosti. Z tohoto hlediska může být i nejvýznamnějším retardačním faktorem budoucího vývoje, aniž by sama měla vlastní perspektivu. Možnou katastrofu přibližuje i to, že umění odejít, jako součást politické kultury, je tím nižší, čím nižší je tato kultura. Výsledkem by v každém případě byly rozsáhlé společenské ztráty, o to rozsáhlejší, čím později by k uvedeným výbušným procesům došlo, při jakém stupni úpadku by s odehrávaly. Přestavba je možná, je možné i uchování současné společenské decize, není však možné obojí současně.
Exogenní scénář simuluje vývoj, podmíněný změnou vnějšího prostředí. Bylo by iluzí předpokládat, že se tato změna automaticky promítne do vnitřních změn, její největší význam spočívá v tom, že vnější prostředí přestává být brzdou a stává se naopak spouštěčem možných vnitřních vývojových procesů. Složitě strukturovaný společenský systém není kulečníková koule, mechanicky se podřizující tlaku vnějšího prostředí. Změny, které nevyplývají z jejích vnitřních vývojových potřeb a jsou násilně vnášeny zvenčí, mohou naopak společnost traumatizovat, vést ke ztrátě vlastní identity. Degenerativní procesy se jimi pouze urychlují a jejich kompenzace dalšími vnějšími zásahy, například poskytováním zahraničních úvěrů, pouze odkládá nástup katastrofického scénáře do doby, než se za ně bude muset platit. Změnou prostředí nelze obejít změnu řízení . Z těchto důvodů pokládáme exogenní scénář, jakkoli lákavě z nás zdánlivě snímá odpovědnost za svůj vlastní vývoj, za nestabilní možnou budoucnost, která se v závislosti na povaze společenského řízení přetváří z dočasné rovnováhy do podoby katastrofického nebo evolučního scénáře.
Evoluční scénář simuluje vývoj, podmíněný takovou změnou systému společenského řízení, která je založena na postupném obnovování kontrolních mechanismů zpětné vazby. Zdá se, že významnou roli by zde mohl sehrát jev označovaný jako ostrovy pozitivní deviace. Jde o lokální společenství , která mají výrazně vyšší výkonnostní parametry, než je celospolečenský průměr, jejichž členové ještě neztratili vnitřní zájem o svou práci a přijímají často dnes neúnosné riziko, ať již jde o nové formy podnikatelských činností, kulturních aktivit, občanských iniciativ, spotřebitelských nebo ekologických hnutí apod. Postupný vznik horizontální informační sítě mezi těmito ostrovy by vedl k urychlení jejich difúze, ke vzniku širokého celospolečenského hnutí na podporu přestavby. I zpočátku drobné změny by mohly uvolnit zesilovací zpětnou vazbu, pracující tentokrát v režimu " čím více, tím více". resp. " čím lépe, tím lépe". Za této situace, vyžadující i širší uplatnění samosprávných prvků, včetně vlastní alternativní volby řídících pracovníků, by bylo funkční otevření se vnějšímu prostředí a využití jeho podnětů bez pasivního a nedůstojného čekání na vnějšího spasitele.
Jsme si vědomi, že rozevření těchto alternativ popírá některé deklarované jistoty. Nemůžeme přiznat jakékoli skupině řídících pracovníků, tím méně v socialismu, právo na neomylnost a nekontrolovatelnost. Nemůžeme vidět ani budoucnost socialistické vize jako bezrozpornou a bezkonfliktní, má li to být vize živá a skutečně strhující. Lze pochopit, jestliže se někteří řídící pracovníci sami pokládají za symbol této vize, důležitější však je, pokládají li je za takový symbol jiní. Dnes již plně prokázané dlouhodobé zaostávání rozhodně nepřispělo k prestiži socialismu a nepřispívá k němu ani trvalá neochota přiznat za toto zaostávání vlastní odpovědnost. I způsob řízení společnosti může být legitimním předmětem zájmu prognostiky, uvažujeme li o jeho budoucích alternativách. Prognostik bude rozhodně užitečnější plnokrevným sociali-stickým politikům, než šedivým a nudným funkcionářům bez schopnosti imagi-nace. Není nic antisocialistického na kritice neschopnosti nekontrolovatelné moci. A naopak, není nic socialistického na tom, tuto neschopnosti tolerovat nebo dokonce podporovat.
Miloš Zeman
Příspěvek Miloše Zemana byl publikován v Technickém magazínu v srpnu roku 1989, který vydalo Nakladatelství technické literatury, n p. Praha. Šéfredaktor: PhDr. Vladimír Petřík, zástupce šéfredaktora: Jozef Braun, redakce: PhDr. Benjamin Fragner, Ing. Bořek Otava, Michal Rollo, PhDr. Vladimír Železný, grafická úprava: Milan Hladký, sekretariát: Daniela Sladká, stálí spolupracovníci: Josef Kroupa, PhDr. Luboš Horčic (elektronika), Ing. Jiří Rada, Ing. Lubor Vítek (matematické rekreace).
Redakční rada: Ing. I. Fučík, RNDr. J. Grygar, CSc., Ing. S. Haniš, Ing. I. Kišš, prof. Ing. V. Kubánek, , CSc. (předseda), RNDr. B. Moldan, CSc., RNDr. J. Mráz, Ing. arch. J. Novák, CSc., Ing. T. Salava, CSc., PhDr. B. Sowa, CSc., Ing. S. Stibor, MUDr. V. Štich, Ing. P. Švec, CSc., J. Veis, PhDr. T. Vlček.
|
Subscribe to:
Posts (Atom)