Justice in Czechia

Ombudsmanka v hidžábu aneb Soudní martyrium ředitelky Kohoutové zdaleka nekončí

Články - 2017

Že prý to dobře dopadlo. Opravdu? Soud rozhodl, že ředitelka zdravotní školy Iva Kohoutová se nemusí omlouvat somálské studentce a škola té mladičké muslimce nemusí zaplatit šedesát tisíc odškodného. Jenže...

Za prvé, rozsudek není pravomocný a dá se předpokládat, že protistrana se odvolá, pročež soudní martyrium bude pokračovat. A za druhé, soud se meritu věci, totiž nošení, respektive zákazu nošení hidžábu, šalamounsky, možná však spíše alibisticky, vyhnul. Ale to zdaleka nejsou jediné dvě „jenže“.
I kdyby to nakonec opravdu „dobře“ dopadlo a osvobozující rozsudek se stal pravomocným, co je na tom „dobrého“, že hlemýždí česká justice vláčí ředitelku školy už čtvrtým rokem po soudech, přičemž té politicko-korektní šaškárně ještě zdaleka není konec? A to vše jenom proto, že skupinka vychytralých, bezcharakterních, „lidskoprávních“ aktivistů si potřebuje honit triko, kterak právě oni jsou, na rozdíl od většinové společnosti, morálně na výši a jak oni jediní to vidí správně.

O nevděku oné muslimské dívčiny, jež poté, co uteče z islámem rozvrácené a zničené země a dostane azyl v naší bezpečné republice, neví nic lepšího, než se při první příležitosti domáhat „práv“ na atributy právě toho, co v konečném důsledku a součtu její zemi rozvrátilo, toho bylo řečeno a napsáno dost. Stejně jako bylo vysloveno nespočet srovnání, kterak by asi v muslimských zemích probíhaly soudy, ve kterých by se našinec domáhal svých „práv“ na nošení křesťanských symbolů v tamních školách. Problém je přece jinde.

Ta somálská dívka to zcela jistě nemá z vlastní hlavy. I ona je víceméně bezbranným nástrojem a hříčkou v rukou zdejších vykutálených „pachatelů dobra“, kteří sledují své vlastní, zcela sobecké, a nebojme se dodat, že i vrcholně nebezpečné zájmy, když pod rouškou obrany lidských práv devastují naši anticko-židovsko-křesťanskou civilizaci. Odkud se rekrutují? Především z onoho bezpočtu darmožroutských politických neziskových organizací, které si k dovršení všeho našeho neštěstí ještě vydržujeme z vlastních daní, neboť bezskrupulózní politici typu Dienstbiera mladšího a dalších podobných výtečníků především z tzv. nové (namnoze zelené, přesněji zelenorudé) levice si je za naše peníze zřídili k prosazování svých úchylných politických cílů.

A to jsme u politického rozměru onoho civilizačního neštěstí, které u nás na svém počátku na sebe bere podobu kupříkladu právě onoho výše zmiňovaného soudního martyria, jemuž je vystavena bezúhonná ředitelka zdravotní školy. Je potřeba křičet hodně nahlas, že za tím vším stojí konkrétní idé. Většinou právě darmožrouti, kteří si z migrační krize a zhoubného multikulturalismu udělali výnosný kšeft. Ony totiž všechny ty neziskovky jsou ve skutečnosti úžasně ziskové. Peníze se ovšem sypou především do kapes zúčastněných vyčuránků, kteří by bez „neziskového“ sektoru nejspíš pošli hlady. Je to opravdu k smíchu, když v roli advokáta somálské dívčiny vidíme Jana Rumla, politické a právnické budižkničemu, přisáté prostřednictvím další z mnoha „neziskovek“ na veřejný cecík.

Ale politické neštěstí ještě zdaleka nekončí. Šílená ombudsmanka Šabatová, jež stojí na počátku honu na ředitelku Kohoutovou, nespadla z nebe. Jejími politickými tatínky a maminkami jsou poslanci, kteří takové tragické a nebezpečné postavy usazují do funkcí. Na prvním místě politici ČSSD. Ale ani ti nespadli z nebe. Do významných funkcí je posadili jejich voliči. Teprve tady končí řetězec, který už tři a půl roku otravuje život ředitelce zdravotní školy.

Možná že právě tihle lidé by se měli nejvíce zamyslet nad konečnými důsledky svých volebních preferencí. A taky by si možná měli na stará kolena zopakovat pohádku O Smolíčkovi pacholíčkovi a jezinkách. „Jen dva prstíčky si ohřejeme.“ A najednou je z toho celá ruka, pak tělo, pak všichni příbuzní, pokračuje to „dobýváním území“ za pomoci soudů podobných tomu s ředitelkou Kohoutovou, následuje šaría a no-go zóny a jednou to může skončit veřejnými popravami stětím či kamenováním se zvukovou kulisou muezzina vyzpěvujícího z minaretu Alláh akbar.

28. 1. 2017

Unisono...

• 
  

U.S. election 2016 etc

Monstrózní šaráda – US volby 2016

Politika, U.S.A./Kanada, Úvahy a zamyšlení  

Po II. světové válce se stal prezidentem USA generál D. Eisenhower,  známý pod familiérní zkratkou „Ike“. Na konci svého funkčního období (osmi letech) ve svém projevu varoval občany Ameriky před uchopením státní moci „industriálním-vojenským“ komplexem, což se do písmene splnilo. Nicméně je dnes USA stádem vnímán coby „pán spravedlivý“ i když má na triku zbytečnou smrt statisíců  německých poválečných zajatců, o Guatemale a Iránu nemluvě.

J. F. K. jeho varování o převzetí státní moci oligarchy, zbrojaři a naftaři pochopil a chtěl tomu zamezit. Byl odstřelen jako smradlavý tchoř. Podobně skončil jeho brácha Boby, zavražděn těsně před zvolením prezidentem.  Poslední z bratrů Ted, to vzdal a na postu doživotního senátora se uchlastal. Teddy respektoval předložený scénář a zemřel přirozenou smrtí. Takže „dynastie Kennedyů“ byla nahrazena klanem Bushů.

Léčený alkoholik Bush nastoupil do úřadu díky zmanipulovaným výsledkům na Floridě, kde toho času byl guvernérem jeho bratr Jeb Bush, který usiloval a vstup do bělidla po tom katastrofálním prezidentství černocha „Barryho z Honolulu“. I přes podporu a dotace spřízněných rodinných přátel to vzdal. 150 milionů dolarů utratil nesmyslně na kampaň proti milde-republikánovi a finančně nezávislému kandidátovi Trumpovi.

Donald určitě není ideálním kandidátem, ale proti svým soupeřům za republikánskou stranu (Kubánce Rubia a Kanaďana Cruze) má navrch. Podmanivý řečník opakující stále totéž, což je strategie, kterou hysterické davy žerou. Zeď na hranici Mexika/Arizony imigraci a lavině drog částečně zamezí, ale jeho názory na mučení vězňů na Guantánamu a nepodložené kecy o vrácení neoprávněně zmrazených íránských kont jeho popularitě u těch vzdělanějších obyvatel neprospívá. Tvrdí, že dluh 20 trilionů dolarů splatí během dvou funkčních období v bělidle, pod čarou řečeno za 8 let. S V. Putinem chce dokonce spolupracovat, což jestřábové jako McCaine, Hillary, Židovka Korbel/Allbright z Česka nemůžou skousnout.

Židé obecně na nebe, svatou trojici a posmrtný život nevěří, přesto ta téměř osmdesátiletá babizna vyhrožovala ženské populaci, že nebudou-li volit lesbu Hillary, tak skončí v pekle. Výrok „hlavní je to pohlavní“ nelze ignorovat z čehož logicky vyplývá, že naše „Madlenka“ si naposledy vrzla tak asi za Clintona. Nezbývá, než Donaldovi držet palce a doufat že tzv. „studenou válku“ s RF okamžitě po nástupu do „bělidla“ ukončí a začne s kontinentem neomezených přírodních zdrojů spolupracovat. Trumpovy názory na tsunami emigrantů do USA, EU jsou velmi blízké názorům prezidenta RF Putina.

V Euroasijské zóně (RF, Číny, Indie, Japonska, atd.), se islamistická chiméra nechytí. Sen o dvanácti palcové uzenině se Angele nenaplní, natož pak sexem posedlé  a nadržené flétnistce či Pavlíně. Otřelý erotoman by asi doporučil „lupu“, čímž by ložnicové scenérie dostaly novou dimenzi. Vlk se sice nenažere, ale koza zůstane celá. Pro většinu žen a dívek EU ta narážečka na kopyta nebude nijak příjemná.

To co se dnes děje ve světové politice nemá v historii obdoby. Geneticky předurčení zločinci a podvodníci se stávají senátory, poslanci, ministry, předsedy vlád a prezidenty. Šmejd namísto trestu smrti, či doživotního vězení je omilostněn dalším zkorumpovaným šmejdem, jenž se prodral na metu prezidenta. Tím ale fraška nekončí. Uspěchané lidské stádo si v podstatě nic nepamatuje a po krátké časové prodlevě nadšeně tleská zločinci, jemuž je udělena NC míru (Carter, Kissinger, Arrafat, Obama). Proto nebuďte v šoku, když mezi navrženými laureáty na NC se objeví Blair, Merkel, Bush a Židovka Allbrightová.

Prezident RF  na seznamu potenciálních adeptů na NC nikdy nebude. KGB operativec,  který to dotáhl na post prezidenta RF a v němž byl „dumou“ třikrát potvrzen je pro „Divoký západ“ noční můrou. Otázka, „kdo z těch současných prominentních politiků nebyl agentem/donášečem tajných služeb? je v podstatě irelevantní. Všichni byli tzv. uvázání a spolupracovali. Dnes na politickém „Olympu“ musí plnit příkazy oligarchů za zrcadlem.  Prezidenti Barry z Honolulu, Hollande, předsedové vlád Merkel, Cameron, Sobotka, atd. Těch, co se šprajcují, je jako šafránu.

M. Gaddafi v Libyi a Saddám v Iráku byli odporně zavražděni a Assad v Sýrii přežívá díky podpoře prezidenta Putina. Doufejme, že Orbán, Zeman a Fico udrží nadstavenou laťku a že ani Poláci své názory na záplavu žravých sarančat do našich zemí nezmění. Věřme, že když v červnovém, demokratickém referendu Anglie rozhodne o vystoupení z EU a čtveřice rebelů zachová status quo, tak se Evropa navrátí do starých kolejí a nesmyslný projekt EU s diktátem Bruselu se zhroutí jako ten domeček z karet. V opačném případě my/vy senioři uhraďme svým ratolestem kurzy ruštiny, čínštiny, protože v tom evropském marasmu nebude v roce 2020 k přežití. Za několik dnů/týdnů se oteplí a africké/arabské kobylky obživnou a vydají se na cestu pěšmo po vyhřátých dálnicích. Sežerou vše, na co během exodu narazí a vše poserou. V těch postižených lokalitách nebude růst ani ta „Babišova“ řepka. Do r. 2020 se narodí čtyři sta milionů lidí z etnika afrických/arabských doktorů a inženýrů, kteří převážně hovoří „massa bob“ angličtinou a 4 základní aritmetické operace považují za přísně střežené kmenové tabu.

Slovanské národy zatím vždy přežily a ukájí se premisou, že situace je sice vážná, nikoliv však zoufalá. Hovno! Tentokrát je více než zoufalá. Nemáme armádu. Slabší kus, MO a herec při prvním náznaku ozbrojeného střetu naskočí do svého obrněnce a zahne do Vatikánu. Ale pozor, opilec Kalousek se již učí střílet. Prozatím na terče a růže na poutích u kolotoče, takže buďme v klidu. Možná, že na nějakém honu na zajíce, či koroptve trefí Štětinu, Laudáta nebo hochštaplera z MO. Pokud to bude „rána par excellence“, celý národ pochopí angažovanost a sympatie flétnistky k dovozu etnika nesouměřitelných rozměrů.

Nicméně určitá jiskřička naděje stále doutná. Jestli Donald, nepolitické „zatoulané tele“ neudělá nějakou fatální chybu, tak by měl být zvolen prezidentem USA. Hillary čelí řadě obvinění ohledně privátního serveru, kdy byla M. Z. Trump otevřeně prohlašuje, že s Putinem a RF zahájí nový kurz, který bude prospěšný pro celý svět. Prozíravý Putin s Trumpovým prohlášením o urovnání vztahu dvou jaderných velmocí souhlasí a jeho maraton o bělidlo víceméně podpořil. No uvidíme, jak ta fraška nakonec skončí.

Přes pesimistické předpovědi o konci světa a osudu staré Evropy nemějte vrásky. Třetí světová válka avizována experty nám nehrozí. Co bude dál, když nastane? NIC! Počet přemnožených homo-sapiens se sníží o pár miliard. Vesničané na Aljašce, na Sibiři, Grónsku, Tibetu a na Moravě to zvládnou. Chvíli budou truchlit a to je tak asi vše. Nejdříve vylezou na povrch ze svých podzemních a betonových atomových krytů zmrdi Rotchildové, Rockefellerové, Bushové, kteří naivně předpokládají, že se pojede dál močálem černým podle bílých skal. Nepojede. Ze „zemljanek“ se vynoří mužíci, z iglů Eskymáci, z amazonských pralesů Indiáni, z australské buše „Aboriginals“ a darwinovská  evoluce bude na modré planety pokračovat. Jak to skončí, nikdo netuší a na kecy o expanzi homo sapiens na „planety“ nacházející se vně sluneční soustavy zapomeňte. Hovadinám o červích dírách a nesmyslům o cestování v čase nevěřte a zůstaňte u země. Pokud se nedohodneme tak evoluční niť se jednoho dne  přetrhne a tzv. opice s velkými mozky nahradí nějaký primitivnější druh, který si života na modré planetě bude vážit. Ale kdo ví? Většině z nás to bude pravděpodobně u prdele, jako ty macešky na hrobech a urny s popelem.

C´est la Vie.

Rapa Nui

STUPIDITA. KOUKOLÍK O ZNIČENÍ SPOLEČNOSTI VELIKONOČNÍCH OSTROVŮ. PODOBNOST S CHOVÁNÍM EU NENÍ NÁHODNÁ

• 25.11. 2016
• Napsal Redakce

Velikonoční ostrov byl kdysi pozemský ráj. Rostly tam nádherné palmy. Spousta zvířat, ptáci, žádní dravci.
První osadníci se objevili okolo roku 900 n. l. Jejich náčelníci si rozdělili ostrov na 11 částí. Za 100 až 200 let po příjezdu začali stavět kamenné plošiny zvané "ahu" a na nich vztyčovali známé obrovské sochy rodových předků.
Výroba soch a jejich transport nesmírně vyčerpávaly jak prostředí, tak lidi. Osadníci káceli stromy, lovili zvířata, na ostrově zbyl jeden jediný druh. Zbytek dorazily krysy, které se tam dostaly spolu s osadníky. A pak osadníci zdecimovali i pobřežní korýše. Poslední velké stromy zmizely mezi rokem 1200 až 1400. S tím se ztratilo obrovské množství potravy, možnost vyrábět velké kanoe, lana a krytinu na střechy.

Zimy jsou na Velikonočním ostrově chladné a studené. Začal být problém s topením a kremací zemřelých. Důsledkem odlesnění byla eroze půdy. Důsledkem eroze byl hlad a důsledkem hladu byl kanibalismus. V odpadních jámách se objevily rozštípané kosti. Kanibalové z nich vysávali morek. Přestože stavba soch a jejich transport ostrov ničily, moc náčelníků a kněží odvozujících se od bohů se rozpouštěla, pokračovala stavba soch až do poslední chvíle. Kolem roku 1680 lámou moc kněží místní vojenští náčelníci jménem "matatoa".
Následuje chaos v podstatě blízký občanské válce. Lidé se stěhují do jeskyní, jejich vchody zužují pro snazší obranu. Společnost se zcela hroutí. Epidemie infekčních chorob zavlečených Evropany a nájezdy otrokářských lodí zkázu společnosti Velikonočního ostrova jen dokončují.

Katastrofa této společnosti je důsledkem stupidity.
Stupidita není hloupost, stupidita není nevědomost, stupidita není omyl ani nedostatek informací. Stupidita je rozpad zpětné vazby mezi chováním a prostředím, podmíněná rozpadem takzvaných schémat. Schémata jsou poznávací programy určené k řešení problémů. Jenže úspěšné poznávací programy z minulosti vůbec nemusí být úspěšné při řešení zcela nových problémů. Nejstrašnější je stupidita tehdy, jsou-li jejími nositeli lidé velmi mocní s velmi vysokým inteligenčním kvocientem.

Jestliže jsme vybili v soutěži o zdroje muže sousedního kmene a zabrali jsme si jejich ženy a děti, bylo to velmi kruté, ale nebylo to stupidní. Jestliže v současném světě soutěžíme o zdroje a chrastíme jadernými zbraněmi, je to nejen velmi kruté, ale zcela stupidní.

Doporučené knihy:
Koukolík F., Mocenská posedlost, Karolinum 2010
Koukolík F., Jádro, Galén 2010
Koukolík F., Drtilová J., Život s deprivanty, Galén 2001
Koukolík F., Drtilová J., Vzpoura deprivantů, Nové vydání, Praha, Galén 2006
Diamond J. Collapse, How societies choose to fail or survive, Penguin Books 2005
Diamond J. Guns, Germs and Steel, W.W. Norton & Company 1999, New York

Serfdom in Russia

Zrušení nevolnictví

9.1.2017

Další úryvek z chystané knihy "Bůh synergie" (anotace + obsah)

Jedná se o knihu českého autora, která je v procesu tvorby/dokončování.

Zrušení nevolnictví

Ve školním dějepise se zrušení nevolnictví vykládalo jako zásadní přínos pro ruský venkov. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Zrušení nevolnictví sice dalo teoretickou svobodu, ale zato výrazně, především v dlouhodobém výhledu, zhoršilo hospodářské postavení rolníků. Bylo vlastně první otevřenou příčinou ruských revolucí 20. století¹. Celá řada aspektů podporuje toto tvrzení.

Začnu odkazem na předcházející stať. Britský historik Philip Longworth píše, že velkostatky byly nositeli rozvoje a pokroku. Jejich zánikem zmizela síla podporující technický rozvoj venkova, jenž ve své hrůzné zaostalosti prostě ustrnul. Takový už potom zůstal vlastně až do kolektivizace. O tom, jaké to bylo s hospodářskou výkonností Ruska, píše Alexandr Buškov.

Longworth také uvádí, že zajímavým a nečekaným důsledkem zrušení nevolnictví, který měl nakonec fatální dopad, bylo to, že lidé začali vstupovat do manželství dříve než dosud (uvádí se, že předtím do manželství mladí lidé vstupovali běžně až po 25. roku života), měli dříve děti a nastala klasická populační exploze. Vliv snad měla i zlepšující se lékařská péče. Uvedu jedno zajímavé zjištění: v Ruském impériu, na rozdíl od jiných koloniálních říší (například Britského impéria), platila na celém území pro všechny obyvatele stejná pravidla (což zřejmě také je jednou z příčin poměrně velmi dobrého postoje ‚anektovaného‘ obyvatelstva k říši a je příčinou malých odstředivých tendencí dodnes). Další zdroje uvádějí trochu jiné příčiny, ale i zde vystupuje souvislost s nevolnictvím. Pravděpodobnější příčinou pozdního vstupu do manželství byly zřejmě obstrukce ze strany poměščiků, pro něž vstup nevolníka do manželství znamenal ‚snížení výnosu‘, a proto sňatky povolovali teprve tehdy, když to již ohrožovalo reprodukci – tedy i ‚výnosy budoucí‘. V době zrušení nevolnictví, okolo roku 1860, mělo Ruské impérium okolo 70 mil. obyvatel, o půlstoletí později už dvojnásobek. Tento nárůst se přitom týkal více venkova než měst, a to především evropské části Ruska. Rozdrobená hospodářství se dále dělila, volnou půdou rolníci nedisponovali a na nákup další prakticky neměli zdroje.

Ruské nevolnictví představovalo veliký mravní problém celé ruské společnosti. To přiznávali jak odpůrci, tak i stoupenci nevolnictví. Oba tyto tábory spíše než o nevolnictví (крепостничество) otevřeně mluvili o otroctví (рабство). Ovšem poměščici měli v ruské vysoké společnosti velký vliv a blokovali jakékoliv řešení tohoto neudržitelného stavu².

Ruské nevolnictví bylo kuriózní i z dalších hledisek. Jednou ze zvláštností bylo i to, že nevolníky byli vlastně pouze Rusové, zatímco v dalších částech říše (na Sibiři, ve střední Asii, ve Finsku, v oblasti Kavkazu a v kozáckých oblastech) zavedeno nebylo.

V Rusku vládla obrovská nevraživost mezi rolníky a poměščiky. V roce 1856 car Alexandr II. sice odmítl názor, že by chtěl dát svobodu rolníkům, ale zároveň říkal, že „je lepší vyřešit tento problém shora, než zdola.“.

První se o zrušení nevolnictví pokoušel car Alexandr I. Ten si jeho neudržitelnost uvědomil v souvislosti s napoleonskými válkami. Hlavní oporou mu byl právník Michail Michailovič Speranskij, jeho úsilí však naráželo na odpor vysokých hodnostářů a také samotných Romanovců. Alexandr I. tak zemřel (na tyfus) dříve, než stačil nevolnictví zrušit³.

Jeho nástupce Mikuláš I. po celou dobu své vlády sestavoval komise, které se snažily navrhnout nějaké rozumné řešení⁴. Pro odpor poměščiků se však žádné všeobecné řešení nepodařilo prosadit. Zcela neúspěšný však nebyl. Během jeho vlády poklesl podíl nevolníků mezi rolníky z asi 58% přibližně na 35-45%. Hlavní úsilí na likvidaci nevolnictví bylo dílem Pavla Dmitrijeviče Kiseljova, za tímto účelem jmenovaného v roce 1834 do Státní rady a následně i do Tajné rady. Řada jednání však výsledek nepřinesla, pouze Mikuláš I. pochopil, že situace se bude řešit postupně a dlouho. Výšeuvedený Speranskij Mikuláše I. upozorňoval, že odstranění nevolnictví a otroctví je možné pouze za podmínky, že se v prvé řadě zlepší postavení tzv. ‚státních‘ rolníků, které se fakticky moc nelišilo od nevolníků patřících poměščikům.

Kiseljov chtěl nevolnictví odstranit postupně, aby nedošlo k ohrožení státu. Celou reformu podle něj bylo nutno doplnit o rozšíření obhospodařování půdy, snížení rozsahu feudálních povinností, modernizací agronomie a vylepšením kulturně-bytových podmínek rolníků. To vše bylo podmíněno hospodářskou politikou státu a efektivní administrativou. V letech 1837-1841 provedl reformu správy ‚státních‘ rolníků. Reforma představovala převod těchto rolníků z pravomoci Ministerstva financí pod pravomoc nově zřízeného Ministerstva státního majetku, které vytvořilo rozsáhlou administrativu na celém území státu s velkými pravomocemi. Zřídil síť zemědělských škol a podporoval zavádění nových plodin (brambory) a nových postupů (kypření půdy). V roce 1842 vedl práce na dokumentu (Положения об обязанных крестьянах), který určoval postup, jak může nevolník po dohodě s poměščikem vystoupit z nevolnictví. Dále inicioval vytvoření tzv. Bibikovského inventáře, prosazovaného generálním gubernátorem Bibikovem v Západním kraji (pravobřežní Ukrajina a gubernie Vilno). Jednalo se o úpravu vztahů mezi rolníky a poměščiky do roviny zákona. Následovaly ostré protesty poměščiků. Kiseljov také navrhoval využít ke zrušení nevolnictví dluhů, neboť výše dluhů poměščiků u státu by stačila k vykoupení většiny nevolníků. Pro odpor poměščiků se však tento způsob nepodařilo prosadit. Kiseljov byl ovšem napadán i ze strany rolníků a stoupenců zrušení nevolnictví, protože se jeho postupy považovaly za přísně administrativní a direktivní. Kromě toho se proti němu vlastně bouřili i rolníci (bramborové vzpoury). O tom, že administrativa vzniklá z jeho reforem nebyla zrovna ideální, píše i A. Buškov v knize Rudý car.

Ruský historik a demograf A. G. Rašin⁵ tvrdí, že pokles podílu nevolníků v tomto období je pouze okrajově důsledkem ústupu instituce nevolnictví, protože dominantní vliv měl přírůstek ‚státních‘ rolníků, tedy těch, kteří podléhali přímo státu. To znamená, že Kiseljov výrazným způsobem zlepšil postavení státních rolníků, ti změnili své návyky, například došlo k dřívějšímu osamostatnění dětí a začala populační exploze.

V roce 1853 vypukla krymská válka a rolníci odvedení do armády předpokládali, že vojenská služba v zájmu říše znamená osvobození od nevolnictví. Asi padly nějaké sliby, které se proměnily na chyby. Naděje naplněny nebyly a napětí rostlo dále.

Na rozdíl od Miluláše I., který reformou pověřoval zemědělské odborníky a státní úředníky (Kiseljov, Bibikov), Alexandr II. předal práci jejich nástupcům ve funkcích, tentokrát právě poměščikům (Panin, Muravjov, Orlov)⁶. Tím byl vymezen charakter reforem. V každé gubernii (nevolnictví bylo zavedeno v 52 guberniích z 65) byla v roce 1858 sestavena komise tvořená šlechtou, která měla právo do projektu vnášet úpravy. Program vlády předpokládal zrušení osobní závislosti rolníků na poměščicích při zachování vlastnictví půdy poměščiky. Rolníci měli dostat určitý příděl půdy, kterou byli povinni vyplatit zvláštními platbami (označované jako ‚obročí‘), nebo robotou. Po čase měli právo na výkup zemědělských usedlostí (obytných domů a hospodářských budov). Právní závislost se nelikvidovala hned, ale po 10 letech. Obava z všeruského rolnického povstání přinutila vládu několikrát měnit program reforem. Ty se upravovaly podle okamžité bojovnosti rolníků. Reforma se tak radikalizovala, zvýšily se příděly půdy a snížily povinnosti rolníků. V tomto stavu projekt ovšem vyvolal nespokojenost u poměščiků. A tak za redakce konzervativního poměščika Panina se povinnosti zvýšily a příděly snížily a v této podobě se zrušení nevolnictví v roce 1861 realizovalo.

Cena povinně vykupované půdy přesahovala tržní cenu půdy dvakrát až pětkrát (!). Samotný výkup se nedal obejít a realizoval se v průběhu 49 let buď finančně ‚obročím‘, nebo robotou, která ovšem na rozdíl od předchozí doby byla poměrně dobře vymezená. Přesto historikové upozorňují, že představovala vyšší cenu, než ‚obročí‘. Roční splátka činila 6 % z výkupní ceny nemovitostí. Při době splatnosti 49 let to znamenalo platbu za vlastní nemovitosti úročenou 5,6 %. Byl to vynikající, garantovaný a ničím neodůvodněný příjem pro poměščiky a gigantická zátěž pro rolníky. Výkup fakticky netrval celých 49 let, protože po revoluci v roce 1905 vláda platby poměščikům doplatila sama. Podstatně lépe na tom byli rolníci v Pobaltí, které nevolnictví zbavil již Alexandr I. sice bez půdy, ale také bez těchto neúměrně vysokých plateb. Výměra půdy byla určena řadou zákonů, jejichž výsledkem bylo to, že ‚nadbytečná‘ půda byla ‚odříznuta‘, zatímco chybějící půda znamenala snížení plateb – ovšem neproporcionálně. Celkově po reformě vycházelo 3,3 desjatin⁷ půdy na duši (na hlavu), což bylo méně, než před reformou. Mimoto poměščici do výkupu poskytovali půdu podřadnou, zatímco kvalitní si ponechali a pronajímali ji.

Z právního hlediska rolníci přestali být považováni za nevolníky, stali se ‚dočasně zavázanými‘, a to až do té doby, než s poměščiky uzavřeli smlouvu o výkupu půdy. Po podpisu smluv se stali ‚vykupujícími se rolníky‘, kteří po dobu výkupu (49 let!) nemohli půdu opustit. Oproti předešlé době nevolnictví sice měli teoretickou svobodu, ale neměli na ni nárok, protože se nejprve museli ‚vykoupit‘. Tento výkup trval déle, než byla tehdejší průměrná doba života v Rusku⁸! Výkupní platby samy o sobě představovaly asi polovinu zemědělských výnosů! Jedním z mála přínosů byl zánik práva poměščiků povolovat sňatky nevolníků. Populační exploze, omezená dosud na státní rolníky, se rozšířila na celý ruský venkov.

Zrušení nevolnictví bylo velmi špinavou záležitostí. Ale i ta byla ještě daleko překonána existencí tzv. odřezků⁹. Šlo o pozemky, které si ponechali poměščici a které byly umístěny mezi usedlostmi, zdroji vody a polnostmi. Jejich součástí byly pastviny, lesy a silnice a představovaly asi 18 % pozemků, kterými disponovali rolníci do zrušení nevolnictví. V některých oblastech, například v Samarské oblasti, odřezky představovaly i více, než 40 % půdy. Příčinou byly zvláštní smlouvy, umožňující rolníkům namísto výkupu využít možnosti ‚darování půdy‘. V těchto případech příděly byly velmi malé, okolo jedné desjatiny. Rolníci se tím sice vyhnuli zničujícímu výkupu, ale upadli do ještě horšího nájmu¹⁰. ‚Darování‘ půdy se stalo obvyklé v černozemní oblasti.

Za ‚právo vstupu‘ na ‚odřezky‘ si poměščici nechávali platit vysoké ceny robotou nebo dalšími platbami. Odřezky byly všeobecně rozšířené a představovaly samy o sobě obrovské zatížení rolníků a bezpracný, ničím neodůvodněný příjem poměščiků. Poměščici při obchodech s půdou samozřejmě považovali odřezky za hlavní faktor stanovení ceny nemovitostí. Jejich likvidace byla klíčovým požadavkem všech revolučních stran. Osobně bych se nedivil, kdyby zánik liberálních stran v roce 1917 byl důsledkem toho, že vlády sestavené těmito stranami odmítly ‚odřezky‘ zlikvidovat.

Tolik teorie. V praxi bylo ještě hůře. Vláda již dopředu provedla mobilizaci a přeskupení vojsk. Samotné zveřejnění zákona vyvolalo obrovské protesty, jen v roce 1861 bylo více než 1000 rolnických povstání a většinu potlačovali vojáci. Kromě toho vláda měla strach, že vojáci své pušky obrátí proti ní.

Vlastní realizace rušení nevolnictví začala uzavřením smluv poměščiků s občinami. Více, než polovina občin to odmítla udělat, takže rolníci zůstávali ‚dočasně zavázanými‘. Tento stav trval ve větší části říše do roku 1883 a na periférii až do roku 1913, kdy byli rolníci povinně přivedeni k výkupu na základě zákona.

V Rusku v té době ovšem existovali nevolníci, kteří již půdou nedisponovali. Bylo to sice v rozporu s ruským právem, ale oni prostě zastání neměli. Ti byli zbaveni nevolnictví, aniž by měli možnost získat půdu a dokonce i vlastní bydlení.

Státní rolníci na tom byli lépe. Těm byla zachována veškerá půda, kterou dosud disponovali (5,9 desjatin na ‚duši‘), a mohli si vybrat, jestli budou pouze platit daně, nebo půdu vykoupí. Výkupní ceny byly v průměru 2-2,5x nižší, než měli nevolníci (odpovídaly tržním cenám) a neexistovaly zde ‚odřezky‘. Tito rolníci měli vlastně štěstí, protože pro ně reforma začala až v roce 1866. Car v roce 1861 totiž shodil zodpovědnost za rolnická povstání na ministra státního majetku Muravjova, který po řadě rozepří v roce 1862 z funkce odstoupil. A Muravjov¹¹ byl pašák! Neměl rád nespravedlivé zvýhodnění některých skupin obyvatel! Proto původně prosazoval pro státní rolníky podobné podmínky, jaké měli ostatní nevolníci, tj. ořezání půdy a zvýšení výkupních cen.

Co s tím vším mohli udělat rolníci? Jedině to, že po skončení zemědělských prací se odebírali do měst a v zimě pracovali jako dělníci v továrnách. To mělo několik dopadů. Jednak tím snižovali cenu práce dělníka, jednak se stalo zvykem, že mnohé podniky na léto zavíraly.

Samozřejmě, že poměščici se po zrušení nevolnictví předvedli. Ačkoliv měli naprosto ideální podmínky pro rozvoj hospodářství (zrušení nevolnictví jim dalo více, než polovinu zemědělské půdy v evropské části Ruska – 76 miliónů desjatin, zatímco rolníci získali 73 miliónů desjatin), vedle samotné půdy i příjmy z ‚výkupu‘, zemědělství se prakticky nevěnovali, půdu pronajímali drobným rolníkům a peníze utopili v přepychu. A tak k roku 1905 jim zůstávalo již jen 50 miliónů desjatin a řada z nich žila v bídě a nenávisti k rolníkům, kteří nechtěli na ‚ušlechtilé‘ řádně pracovat. Ve skutečnosti na velká hospodářství v roce 1905 připadalo jen 20% půdy¹².

Na závěr ještě upozorním na zajímavou skutečnost. Ačkoliv se ruská vláda snažila modernizovat ruské zemědělství a zvýšit jeho výkonost přechodem na kapitalistické hospodaření, občiny dokázaly velkostatky vytěsnit. Příčinou bylo nastavení vysokých výkupních plateb, tedy přesně to, co mělo být motorem kapitalistického rozvoje. Od těchto neúměrných plateb se odvíjely nájmy, které byly vyšší, než zemědělská renta, jaké dosahovaly velkostatky. Proto pro ‚podnikatele‘ bylo výhodnější půdu pronajmout rolníkům (občině), než na ni vést zemědělskou velkovýrobu. Ve skutečnosti náklady na nájmy a výkup půdy několikanásobně převyšovaly výnosnost půdy. To znamená, že ti chudí a nevybavení rolníci z hlediska klasické politické ekonomie byli paradoxně podstatně výkonnější, než moderní velká hospodářství.¹³

Vzepětí teroru

Zrušením nevolnictví se otevřelo leccos, jen ne ‚světlé zítřky‘. Samotní rolníci o takovéto ‚osvobození‘ zpod jařma nevolnictví zájem neměli a mnoho občin dalo přednost setrvání ve stavu ‚dočasně zavázaných‘ před naprosto zbídačenou svobodou. Zrušení nevolnictví nesnížilo napětí ve společnosti, ale dále je vyhrocovalo. Vědomí nespravedlnosti v ruské společnosti rozšířila tolik po právu pomlouvaná, inteligence. Inteligence začala organizovat akce na podporu rolnictva, i když se její kroky nakonec proměnily na čistokrevný teror namířený nejen proti vrchnosti, ale dokonce i proti rolníkům.

Co se týče hospodářského vývoje, bylo Rusko ve srovnání s evropskými státy a Severní Amerikou silně … ale vlastně ano, zaostalé. To zaváhání souvisí s tím, že Rusko na tom až tak špatně nebylo, jenomže se svými tvrdými přírodními podmínkami muselo konkurovat zemím s podstatně lepším podnebím¹⁴. Vlastně jediným vývozním artiklem bylo obilí. Ovšem USA po občanské válce rychle sílily a zvyšovaly vývoz svého obilí a postupně vytlačovaly Rusko z mezinárodního trhu. Rusko se rozhodlo konkurovat snížením cen pod heslem „Sami nebudeme jíst, ale budeme vyvážet“. Během dvou desetiletí cena obilí spadla na polovinu¹⁵.

Autorem tohoto hesla byl v roce 1891 I. A. Višněgradskij, v letech 1887-1892 ruský ministr financí. Bylo to v době velké neúrody a on měl obavu ze ztráty příjmů z prodeje obilí, které potřeboval pro budování průmyslu. Přitom se však nestaral o stav zemědělství, a tak se mu podařilo vyvolat na venkově hladomor. Následný pád Višněgradského ovšem nebyl důsledkem hladomoru, ale vlastní nemoci a dvorních intrik …

Až dosud bylo možno říci, že ve špatném stavu byla pouze drobná zemědělská hospodářství. Tímto krokem se oslabily i velkostatky, ty byly tlačeny k vývozu pod cenou a klesala úroveň jejich profinancování. Jak to dopadlo? Jak asi. Výkonné velkostatky zkrachovaly a následně se půda pronajala drobným rolníkům. Vlastníci půdy si výnosy zachovali a možná i zvýšili a na ostatním nezáleželo. Při nezájmu poměščiků a vlády o rozumné řešení se v tuto chvíli již definitivně zavíraly dveře k jakýmkoliv rozumným řešením.

Ať je na tom ruská inteligence s duševními schopnostmi jakkoliv, nakonec právě tato skupina obyvatelstva, reprezentující především nižší úřednictvo, pochopila neudržitelnost situace. Byli to tito lidé, kdo začali hledat cestu z tohoto prokletí. Velmi rychle pochopili, že klíčem jsou změny a narovnání na venkově.

Zcela běžně se lze setkat s tvrzením, že ruská inteligence zastávala naprosto katastrofální pojetí práva. S tím lze bez problémů souhlasit. Lze pro to najít spoustu důkazů, ovšem nutno dodat, že její myšlení bylo pouze odrazem bezpráví, které vládlo v Rusku minimálně od doby Petra I. Velikého. Dodejme, že způsob, jakým nevolnictví zrušil za spolupráce s poměščiky Alexandr II. tomu také nepomohl.

A tak se z nepovoleného sňatku bohatého poměščika Jakovleva a mladé Němky z rodiny malých úředníků jménem Haag narodil syn Alexandr Ivanovič Gercen. Toto příjmení mu vymyslel otec a znamenalo ‚syn srdce‘. Byl to svobodymilovný fantasta a během studií matematiky a fyziky na Moskevské státní univerzitě se s kroužkem jemu podobných seznamoval s ruskými dějinami, německou filozofií a myšlenkami utopického socializmu. Po odchodu do emigrace se setkal s řadou revolucionářů, přiklonil se k socializmu a hlásal, že revoluce nejprve vznikne v Rusku. Po zrušení nevolnictví, spolu se sečtělým učitelem a literátem Nikolajem Gavrilovičem Černyševským, založili tajný revoluční spolek Půda a svoboda¹⁶, který formuloval ideje řečeného ‚narodnictví‘. V letech 1861-1864 měl asi 3 000 členů, včetně bojové organizace pod velením podporučíka A. A. Potebni. Pod tlakem vlády, v důsledku neúspěšného povstání a nedůvěry společnosti se v roce 1864 spolek rozpustil. Zánik organizace neznamenal zánik idejí, neboť společenské podmínky za moc nestály.

V roce 1876 vzniká spolek podruhé, tentokrát pod vedením A. D. Michajlova, G. V. Plechanova a D. A. Lizoguba. Měl asi 200 členů a opíral se o řadu dalších spolupracovníků. Na rozdíl od předchůdců se členové odklonili od socialistické teorie a využili lidem pochopitelnější pragmatický pohled. Za cíl prohlásili anarchii a kolektivizmus. Program zahrnoval tyto body:

1. Předání veškeré půdy rolníkům
2. Zavedení samosprávy
3. Svoboda vyznání
4. Právo národů na sebeurčení

Za účelem prosazení programu vedli nejen agitaci, ale uplatňovali i teror proti úředním činitelům a tajné policii. Výrazně ovlivnili studenty, ale na rolníky měli vliv minimální. Spolek se v roce 1879 rozpadl, ovšem jeho vojenská organizace založila nový spolek ‚Svoboda lidu‘¹⁷.

‚Svoboda lidu‘ si kladla za cíl přinutit vládu k demokratickým reformám a za tím účelem postupně přijímala za své prostředky spolku ‚Půda a svoboda‘. ‚Svoboda lidu‘ neměla oporu v širokých vrstvách obyvatel, ovšem měla podporu inteligence (a do značné míry i šlechty) a proměnila se ve spolek sebestředný, orientovaný na teror proti státní moci. 1. 3. 1881 byl zavražděn Alexandr II. Jeho syn Alexandr III. se vrhl plnou silou do boje s terorem, ovšem přitom si neuvědomil, že faktickou příčinou teroru je podoba moci, kterou reprezentuje. Nic na základech státní moci nezměnil. I když samotný spolek Svoboda lidu se mu podařilo zlikvidovat, podhoubí žilo dál a bezprostředně ohrožovalo na životě každého, koho bylo možno považovat za příslušníka tvrdého jádra státní moci. Později vznikají podobné, již neúspěšné spolky, například jako ilegální politická strana Právo lidu, zničená Ochrankou pod vedením Zubatova.

Na závěr této části se ještě vraťme k Parševovu zákonu. Ruské zemědělství nemůže za rovných podmínek konkurovat zemím s příznivějšími podmínkami. Potom ale problémy ruského venkova z doby po zrušení nevolnictví byly naprosto logické! Ruská společnost se tvářila jako otevřená, to však znamená, že nebyla nejmenší síla schopná zajistit profinancování zemědělství. Narodnici problém viděli, ale ani netušili, že nemají nejmenší představu, jak jej řešit.

Daně v Rusku

Tento exkurz jsem původně zamýšlel zpracovat v podstatně menším rozsahu, ale téma se ukázalo docela zajímavé. Daně se vybírají všude na světě a státní příjmy jsou velmi často ‚úzkým profilem‘ mnoha vládců. A tak hledají další příjmy a vymýšlejí nové daně a cla. (To, co existovalo v Rusku, je podobnou ‚písní‘, jaká se pěla a vlastně stále pěje i v dalších krajích tohoto širého světa.)

Výběr daní v Rusku začal (jak by tomu mohlo být také jinak) v době formování Kyjevské Rusi v 9. století. Kníže Vladimír po křtu a založení církve svaté jí dal právo na desetinu ze všech příjmů. Sám ovšem také nezůstal na suchu. Knížecí daně byly zprvu občasné, později pravidelné. Platilo se kůžemi, za dům, z pluhu nebo za ‚čepici‘. Různé skupiny obyvatelstva platily různě. Vládci Kyjevské Rusi vesměs předepisovali nízké daně, nižší, než jejich sousedi – především Chazaři. Díky tomu se k nim přiklonily celé oblasti dosud Chazarům poplatné. Někteří vládci ovšem pozapomněli, že umírněnost je ctností vlády, a tak, když kníže Igor daně zvýšil a ještě je pro jistotu šel vybírat podruhé, Drevljané takovéhoto výběrčího poslali tam, odkud není návratu. Kromě toho se platila celá řada cel, například mýto za přechod hor, převoz přes řeku, za obchodní sklady, za právo pořádat trhy a za právo vážit a měřit. Navýšené daně platili odsouzení anebo, což je také zajímavé, v případě neodhalení viníka zločinu platilo obyvatelstvo žijící v místě zločinu (v rámci tak řečeného ‚společného ručení‘ – круговая порука). Tím byli obyvatelé zainteresováni na odhalování zločinů a nekryli je. S příchodem Mongolů (Tatarů) se daně změnily. Základem se stala daň z každé duše mužského pohlaví a z hlavy skotu.

Na druhé straně ruští vládci byli dlouhou dobu sami poplatní především Mongolům a sloužili jim jako výběrčí daní. Tuto bohulibou činnost vykonávali na základě ‚jarlyku‘, listiny opravňující k výběru daní, vydané mongolským chánem. Samozřejmě, že si přitom dokázali odsypat pro sebe příslušný podíl. Známým je Ivan I., řečený Kalita, což mongolsky znamená měšec. Platby daní Mongolům ukončil Ivan III., když je, samozřejmě, nahradil daněmi vlastními.

V druhé polovině 14. století se základem daní staly ‚daně z pluhu‘. Daně se odváděly nejen penězi a naturáliemi, ale i osobními pracovními povinnostmi. Postupně se daně staly složité a nepřehledné. Po skončení ‚Velkého nepokoje‘¹⁸ byl výběr daní bolavým místem nové dynastie Romanovců, proto panovníci začali daňovou soustavu přebudovávat. Celé to však bylo nesystematické, daňové zatížení přitom dosáhlo pětiny příjmů, tedy dvojnásobku dosud obvyklé výše. Další příjmy se Romanovci pokusili najít v nepřímých daních – například daň ze soli. Tato daň prudce dopadla na chudé a těžce pracující, kteří se hojně živili solenými rybami. Solení ryb bylo náhle příliš drahé, ryby se kazily, nastal hlad a rozhořela se povstání. Následně byla daň ze soli zrušena a roku 1653 byl zaveden nový a přehledný systém cel.

Dalším, pro koho státní pokladna byla příliš mělká, byl Petr I. Zpočátku pokračoval v dosavadní praxi vypisovat nové daně, dokonce ustavil úředníky, mající za úkol vymýšlet, co by ještě šlo zdanit. Ale v dalším se Petr I. začal věnovat zvýšení hospodářské výkonnosti, produktivity a rozvoji hornictví a průmyslu. Zakládal podniky, které převáděl na soukromé osoby a zároveň jim věnoval jako zdroj pracovních sil celá sídliště. To byl především právní problém vzhledem k postavení nevolníků, kteří se takto fakticky stali otroky a dostali se do prakticky bezprávného postavení. Ovšem Petr I. válčil na všechny strany, potřeboval velké peníze, a proto zaváděl daně ze všeho možného i nemožného – daně z hospod, pecí, melounů, obchodních lodí, ořechů, pronájmu, oken, daň za rozbíjení ledu, buřiči platili daň dvojitou. Nakonec byla uvalena daň na bradku a vousy. Vousatí prostě platili, ovšem šlechta a duchovenstvo méně, než obchodníci, vousatí rolníci zase platili při vjezdu a výjezdu z vesnice (to ovšem neplatilo na Sibiři, nový pán si prostě nemohl dovolit přitvrdit, poddaní by se vzbouřili) …

Základem zemědělské daně se stala daň ze statku. Na to ovšem rolníci rychle našli odpověď, když začali oplocovat celé skupiny statků. Proto se stejně rychle zase přešlo na daň z ‚mužské duše‘. Když už se Petr I. tak intenzívně věnoval daním, začaly se jeho zásluhou nakonec objevovat i rozumnější přístupy a byl tady začátek evidence údajů o hospodářské výkonnosti a objevila se průmyslová daň.

Ovšem úpisy daní převyšovaly reálné možnosti je platit, proto se za Kateřiny I. daně snížily. Dalším problémem byl vznik monopolů po rozprodejích a nedobrá finanční správa říše. Kateřina II. tedy zrušila řadu rozprodejů a monopolů, snížila cenu soli a dočasně zakázala vývoz obilí. Udělala pořádek ve finanční správě v metropoli i guberniích. Tímto, zároveň s kolonizací Novoruska (pobřeží Černého moře), zvýšila příjem státu. Řada rozhodnutí sice měla rychlý efekt, ale je obtížné je považovat za rozumné. Příkladem bylo uvolnění obchodu s lihem, což vedlo sice ke zvýšení státních příjmů, ale také k nárůstu opilství. Kateřina II. zavedla obchodní daně a za tím účelem rozdělila kupce podle kapitálu do gild¹⁹. Zajímavostí je to, že příslušnost ke gildám vlastně nebyla kontrolována, vše bylo postaveno na poctivosti obchodníků. No, mám jisté pochybnosti, že by se ruští obchodníci odlišovali od jiných. A tak většinu daňových příjmů tvořila nepřímá daň z nápojů a na druhém místě byla daň z duše (člověka). Za Kateřiny II. také vznikl systém decentralizované daňové správy.

Za napoleonských válek výdaje dvakrát převýšily příjmy, takže M. M. Speranskij provedl reformu daní a snížil státní výdaje. Základem jeho politiky byl požadavek na vyrovnanost rozpočtu – výdaj se mohl uskutečnit teprve tehdy, když pro něj existoval příjem.

Koncem 19. století se daňový systém začal modernizovat a objevily se nové daně, jako daň z aukčních prodejů, daň z práva obchodovat, daň z akciového kapitálu a daň ze zisku. Za vlády Mikoláše II. docházelo se zřetelem k velkému vnitřnímu napětí ke snižování daní z půdy a i jejich odpouštění²⁰. Ruské hospodářství bylo v té době ve stavu rychlého hospodářského rozvoje a mělo, dílem ministra financí a předsedy vlády S. J. Witte, velmi dobrou měnu, žádanou v celém světě – zlatem podložený rubl²¹. Měna založená na zlatě měla i své velké nevýhody, především nízký stav oběživa, což mělo vážné důsledky na oběh zboží na venkově a nárůst státního dluhu. Přesto celkově je nutno hodnotit stav ruského impéria na začátku 20. století po finanční stránce kladně. Po vstupu Ruska do první světové války katapultovaly státní výdaje, což vláda řešila zrušením zlatého standardu a emisí nekrytých peněz, ale vážnější potíže se stabilitou financí v té době nenastaly.

Na závěr ještě jedna zajímavost ze světa daní. Jistou daňovou absurditu prosadil po finančním krachu své politiky Chruščov, když nechal v Sovětském svazu zdanit ovocné stromy²² …

Shrnutí

Jádro ruských událostí od poloviny 19. století představovalo zrušení nevolnictví a slábnutí moci a důvěryhodnosti cara.

Deklarované zrušení nevolnictví nebylo zrušením nevolnictví, jen za krajně nepříznivých podmínek otevíralo takovou možnost. Velká část rolníků byla extrémně přetížena platbami, a dokonce i robotou! Zrušení nevolnictví z hlediska práv znamenalo pouze slovíčkaření. Fakticky se postavení rolníků nezlepšilo, ale naopak zhoršilo.

Výsledné gigantické zatížení rolníků dále omezovalo možnosti rozvoje zemědělství. Ve skutečnosti Ruské impérium, zemědělský stát, na zemědělství nestál, ale jak dokazuje Prudniková, ohromný zemědělský sektor musel být subvencovaný slaboučkým průmyslem²³ a to ještě za situace, když značná část průmyslu nesledovala zájmy a potřeby Ruska, ale zájmy svých zahraničních vlastníků, kteří Rusko využívali jako kolonii. Venkov zůstával v katastrofálně podkapitalizovaném stavu, ze kterého se začal vymotávat teprve se vznikem traktorových stanic v době kolektivizace. Rolníci prostě neměli nejmenší možnost kupovat jakékoliv modernější zařízení. V této souvislosti připomínám Churchillův citát: „Stalin převzal Rusko s dřevěným pluhem a předal jej s atomovou bombou.“

A nakonec musím uvést jako veliký problém právě občinu²⁴ – společné hospodaření rolníků (vesnice měly často více občin). Ideál rolníků na jedné straně ponechával soukromé obhospodařování (nikoliv vlastnictví) půdy, na druhé straně byl společenským pojištěním, v ruském podnebí velmi důležitým. Občina však nedávala žádné záruky na přidělení budoucích polnosti a mohla každý rok půdu libovolným způsobem znovu rozdělit. Rolníci proto neměli žádný zájem pečovat o zvýšení výnosnosti půdy, když i přírodní podmínky situaci neusnadňovaly. Půda byla rozdrobena na spoustu malých políček a rolníci často měli přidělené polnosti mezi sebou velmi vzdálené. Uvádí se dva okamžité výnosy kolektivizace, které se nevázaly na žádné investice typu traktorových stanic. Jednak to bylo právě společné hospodaření na scelených polích, čímž se zmenšily vzdálenosti, jež museli překonávat rolníci, a jednak skutečnost, že sjednocením malých políček zaniklo velké množství mezí a podstatně se zvýšila rozloha obdělávané půdy!

Ve svém důsledku zrušení nevolnictví zahnalo ruské rolníky do dluhové pasti. Ruský venkov se však, vzhledem k finanční situaci a podnebí, setrvale pohyboval na hranici přežití. Možnosti nějakého dalšího úsporného režimu zde nebyly. Jisté ‚změkčení‘ přinesla revoluce v roce 1905, ale to zde již žily spousty zbídačených lidí … a další k nim přidala Stolypinova reforma. V důsledku toho, že poměščici ve své většině nezavedli velkostatkářské hospodářství, chyběla venkovu rozvojová síla, pouze se rychle přelidňoval a zůstával katastrofálně zaostalý.

Dalším faktorem této doby byl rozvoj anarchistického hnutí. Prostudované dokumenty naznačují, že bylo důsledkem mravní kocoviny ve společenské elitě a podstatnou příčinou bylo i právě zrušení nevolnictví. Tomu odpovídá i filozofie ‚narodniků‘, kteří hlásali názor, že „lid potřebuje půdu a svobodu“ (stejnojmenné hnutí zorganizované Gercenem). Jejich metoda terorizmu je sice jako prostředek prosazování velmi pochybná, ale společenské ‚elity‘ prostě jinou možnost nedávaly.

Velmi vyhraněný antagonizmus (jak byl přítomen v marxisticko-leninské ideologii doby socializmu) má zcela jasný původ v podmínkách ruské společnosti doby ‚zrušení nevolnictví‘. Teď pouze odkáži na kolektivizaci (budeme se jí zabývat dosti podrobně), během níž se do nebetyčných výšin vyhrotily problémy s kulaky a s lidmi spojenými s uprchlými poměščiky a průmyslníky. Kromě toho se na pozadí událostí odehrál velký zápas i se skupinami lidí zdánlivě s Ruskem zcela nespojenými – také se k němu dostaneme. Teprve tyto souvislosti vysvětlují mnohé z toho, co doprovázelo éru socializmu v SSSR i v Československu. Všimněte si zjevného převzetí ruských reálií 19. a 20. století československou politikou doby socializmu. Nestudoval jsem otázky československého zemědělství v období mezi třicetiletou válkou a kolektivizací, ale zjevně zde byla situace odlišná, byť některé aspekty československé agrární reformy z let 1919-1920 se podobají ruským reáliím a v delším časovém horizontu se mohly také vyhrotit. Jen upozorňuji, že československá kolektivizace byla nakonec provedena velmi dobře a československé zemědělství dosáhlo vynikajících parametrů.

Zaměření na minulost není nic nového, tam se nepřítel hledá vždy nejsnadněji. To platí i pro současnou dobu a současné politické doktríny.

Ale zpět. Tragédie Ruska a revoluce let 1905-1917 jsou důsledkem tlaku poměščiků, kterým se podařilo získat nadvládu nad početným, ale bezmocným rolnictvem. Ukazuje to na nebezpečnost lobbizmu jako takového, prosazování často pochybně získaných práv a nebezpečnost jejich naprostého upřednostnění před spravedlností.

poznámky

1Longworth P.: Dějiny impérií. Sláva a pád ruských říší; Beta-Dobrovský; 2008

Pipes R.: Dějiny ruské revoluce; Argo, 1999 a další

2ru.wikipedia.org/wiki/Крепостное_право,

ru.wikipedia.org/wiki/Крепостное_право_в_России

3ru.wikipedia.org/wiki/Александр_I

4ru.wikipedia.org/wiki/Николай_I

5Рашин А.Г.: Население России за 100 лет (1811-1913 гг.); Госыдарственое статистическое издательство, Москва 1956, viz istmat.info/node/72

6ru.wikipedia.org/wiki/Отмена_крепостного_права_в_России_1861

7Čtvereční desetina versty, 1,138 ha, viz slovníček na konci knihy.

8ruxpert.ru/Статистика:Продолжительность_жизни_в_России

9rusky отрезки, viz např. dic.academic.ru/dic.nsf/lower/16848, dic.academic.ru/dic.nsf/bse/117525/Отрезки

10Крестьяне-дарственники, zřejmě ‚obdarovaní‘ rolníci, viz www.clevershistory.ru/chiss-789-1.html

11ru.wikipedia.org/wiki/Муравьёв-Виленский,_Михаил_Николаевич

12Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

13Кара-Мурза С.Г.: "Советская цивилизация" (том I), Алгоритм 2001, viz www.kara-murza.ru/books/sc_a/sc_a28.htm

14Viz dříve uvedený zákon Parševa

15Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

16Земля и воля, viz ru.wikipedia.org/wiki/Земля_и_воля

17Народная воля, viz ru.wikipedia.org/wiki/Народная_воля_(организация)

18Viz slovníček

19Viz slovníček.

20Nikitova U. O.: История и современность земельного налогообложения в России;

viz e-notabene.ru/flc/article_548.html

21ru.wikipedia.org/wiki/Витте,_Сергей_Юльевич

22dokumentární film J. Rogozina: Lavrentij Berija. Návrat z nebytí

23Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

24Longworth P.: Dějiny impérií. Sláva a pád ruských říší; Beta-Dobrovský; 2008

Pipes R.: Dějiny ruských revolucí; Jota, 1999

Švankmajer M.: Petr I. - Zrození impéria; Lidové noviny 1999

Payne R., Romanoff N.: Ivan Hrozný; Dobrovský; 2008

soviet-empire.com, ru.wikipedia.org

Štítky:

ukázky z knih | Rusko | historie | kniha Bůh synergie

Sdílet

Zpět

Diskusní téma: Zrušení nevolnictví

aŽ

gor | 10.01.2017

až Na to Že MoNgolská invázia je Mýtus ķtorý bol vymyslený Na Zakrytie eXisteNCie sloVaNskej-siBírskej-tartarie-akoto?Že MoNgolske gény V ruskej populácii praktiCky Niesú¿

Odpovědět

Re: aŽ

autor | 10.01.2017

Nebojte, i na to dojde. Ale tady mohu (alespoň zatím) pouze mluvit o hypotéze, protože je to příliš skryto pod nánosem fabulací. A budete se divit, i to málo ukazuje na těsnou souvislost s tématem této knihy.
Jinak bych měl poznámku: velká a malá písmena, interpunkce (a také mluvnice) tady jsou proto, aby napsaný text byl čtenářsky maximálně univerzální a dobře srozumitelný.

Odpovědět

Re: Re: aŽ

gor | 13.01.2017

z tou diakritikou je to sice pekne ale pisal som to na mobile z rozbitym displejom tak mi to snad prepacite

Odpovědět

Vynikající článek

vašek | 10.01.2017

Velice výživné čtení otevírající nové obzory. A tak mě napadlo přečíst si něco stejně výživného o dějinách USA. Ale to tady asi klepu na nesprávné dveře :) Pustím si ještě jednou The Revenant.

Odpovědět

Re: Vynikající článek

autor | 11.01.2017

Myslím, že ne. Ale problém bude úplně stejný, jako v případě SSSR. Některé věci se prostě neventilují. Ano, pokud máte zájem, dejte se do toho, najdete vcelku bez problémů zajímavé záležitosti, jen pozor na to, že fabulací, ať záměrných, či ne, bude dost. Co zjistíte, si potom asi budete muset sám zařadit do logické konstrukce a ověřovat je. Tady by Vás mohlo čekat hodně překvapení (jako mě).

Odpovědět

Re: Vynikající článek

Bahen | 12.01.2017

Zkuste zaklepat treba tady: http://leva-net.webnode.cz/products/sad-roste-sam1/

Odpovědět

oni se paraziti činili všude

RomikV | 10.01.2017

krásnej film je třeba Náhlé bohatství chudáků z Kombachu, tady se ukazuje jak drahé bylo zrušení nevolnictví. A taky kdo utíkal za moře... A že to byli lidi co neměli vztah k půdě ani k evropě...

Odpovědět

Re: oni se paraziti činili všude

čtenář | 10.01.2017

Pěkný příspěvek, jen pro příště - než začnete psát, přepněte si prosím klávesnici a MOZEK na "spisovná čeština". Čili ne krásnej, ale krásný.
Vím, jsem tímto protivný, ale snažím se tento veb chránit před tím strašným pražským nářečím.. Už dost, že je toho plná televize, prostě hnus fialový..
PS. Všímáte si, jak zde všichni přispívají krásně česky a slovensky??
Takže se držte a nic ve zlém..

Odpovědět

velmi šikovná ukázka z hledika DVTR

Nikdo | 10.01.2017

Máme objekt řízení
ROLNICTVO
A několik subjektů řízení, kde každý z nich mohl ovlivňovat nějaké parametry
CAR - mohl zavádět reformy
- mohl působit na statní správu 
INTELIGENCE - mohla hledat cesty jaké reformy by byli vhodné
- mohla působit na statní správu (terorem)
POMĚŠČICI - mohli organizovat zemědělství na svém statku

Z toho je zřetelně vidět, že nejlepší podmínky na řízení měli poměšcici, kteří naprosto selhali a místo snahy objekt řídit se soustředili na blokování řídících zásahu ostatních subjektů (nechali objekt se řídit do katastrofy, protože jim to přináší nějaké dočasné výhoda - dnes podobná ukázka Merkelová a pozvání migrantů). Potměščici se zlikvidovali sami (autor uvádí, že i začali chudnou) svým absolutním nepochopením vztahů ve skutečnosti způsobovali katastrofu za katastrofu.

A krasný příklad toho, že dobrý car musí vždy výrazně krotit a omezovat šlechtu. A inteligence pokud zjisti, že car je dobrý je pro ni nejvhodnější ho podpořit proti šlechtě. Katastrofa je když car je slabý nebo hloupý, což zřetelně ukazuje nevhodnost davo-elitářského uspořádání společnosti.

Jeden konkrétní příklad z ukázky, ostatní si dohledejte sami:
Nevhodný řídící zásah do objektů za účelem získání zdrojů: zavedení daně na sůl, jenže obyvatelstvo se z velké části živilo solenými rybami, což vedlo k hladu a vzpourám (takže zdroje se nezískali - protože lidé je neměli a nemohli si koupit dost soli a zdroje podle mně které se vybrali navíc ani nepokryli výdaje na potlačení vzpour). Takže se musela daň z ryb z rušit. Typický příklad neschopnosti a neadekvátnosti řízení (až příliš připomíná dnešní politické a finanční loupežníky, kteří pouze hledají, kde sebrat zdroje, kde jim to systém umožní bez jakéhokoliv vztahu k objektu, který tím možná často i nevědomě řídí).

Odpovědět

Re: velmi šikovná ukázka z hledika DVTR

jh | 10.01.2017

A krasný příklad toho, že dobrý car musí vždy výrazně krotit a omezovat šlechtu. A inteligence pokud zjisti, že car je dobrý je pro ni nejvhodnější ho podpořit proti šlechtě. Katastrofa je když car je slabý nebo hloupý, což zřetelně ukazuje nevhodnost davo-elitářského uspořádání společnosti.

tu je viacero veci, ktore su ciastocnou pravdou, pripadne ti unikaju dalsie suvislosti. car bol slaby, nechcel nastupit vobec na tron, to plati. napriek tomu, mal aj stastie v tom, ze mal pri sebe stolcypina. ten sa preukazal razne v 1905 ako minister vnutra a potom dalej ako minister hospodarstva/financii. inteligencia, to je to, na co clanok tiez pozabudol, a sice, inteligencia bola tvorena hlavne zidovskymi kadrami, vzniknutejsimi ich nepomerene vacsim poctom oproti rusom na skolach pocnuc rokom 1860. zidia proste chapali, co je dolezite. spinavu robotu v armade/na poli prenechavali zvysku rusov. a tak cim dalej tym viacej aj do riadiacich struktur prenikali prave zidia. a ti samozrejme proti svojim urcite nesli, naopak, kazdy pokus cara bol neustale blokovany. si pozri, kolko komisii sa pokusalo od alexandra I vyriesit otazku zidov. vsetko neuspesne, hoci prave mikulas I zasiel najdalej a bol za to nenavideny. vsetko sa zlomilo za alexandra II. ked, ako som uz spomenul, zidia sa dostavali vo velkom na skoly, mohli najimat nevolnikov, dostavali sa k pode, zakladali velkocukrovay, sladovne, palenice, atd, a hlavne, dostali sa k obchodovaniu z polnoproduktami. tam potom uz nemohol s tymto spravit nic ani car, pretoze mu drzali slucku na krku, proste potreboval financie na chod statu a tie mali v rukach tieto skupiny ludi. ked nakoniec car nasiel oporu v stolcypinovi, boli okamzite na neho pachane atentaty, a nakoniec bol zabity, samozrejme opat zidovskym reakcionarom. cela tajna policia bola prerastena opat tymi spravnymi ludmi, inak by sa tento clovek, ktory na neho spachal atentat neocitol v jeho blizkosti ako ochranka. car bol slaby, mal aparat, o ktory sa v tom case nemohol opriet a vobec nemal nic pod kontrolou. ked zahucal stolcypin, a neskor rasputin, bolo jasne, ze car zahuci uz bezprostredne tiez.

Odpovědět

důsledek nedůslednosti (mojí)

Nikdo | 10.01.2017

To nebylo z mé strany hodnocení konkretní situace, ale mojí nedůsledností s formulací to tak nesprávně vyznělo. Snažil jsem o zjednodušené zevšeobecnění problémů panovníka s klany a správněji to má být takto:

Pokud má panovník zajistit dobré fungovaní země je nucen si vypracovat a získat nástroje na kontrolování a omezování moci klanů jinak dojde k chaosu.

V této konkretní situaci vzniká otázka co vůbec mohl vládce (car) za daných podmínek při probíhajícím historickém procesu učinit, aby donutil poměščiky zkvalitnit zemědělství a zvýšit produkci a zajistit optimální růst obyvatelstva zlepšením podmínek pro rolníky. Co by donutilo poměščiky modernizovat a zvyšovat efektivitu zemědělství a stavět školy pro obyvatelstvo. Je to stejný problém jako donutit rozmazlené děti uklidit si po sobě nepořádek, když jim nesmíte nijak ublížit a vyvinout na ně jakýkoliv nátlak, nesmíte ani zvýšit hlas, natož jim dát výprask a přitom nejste kouzelná chůva Nanny McPhee.

Odpovědět

Re: důsledek nedůslednosti (mojí)

jh | 11.01.2017

no, ono podla mna nemohol spravit vobec nic, a preco? pretoze ti "pomesciky" nemali ziadny vztah k pode, a to je uplne jedno, ci priamo zidia, alebo "rusi" (hovorim od zaciatku 18-teho storocia dalej). vec sa ma tak, co sa tyka zidov samotnych, pre nich vymyslel mikulas I., ze ich poposielaju do najurodnejsich krajov ukrajiny, daju im danove ulavy, zadara postavia domy, daju voly, veci na obrabanie, dokonca im dali volnost v cestovani, na co sa zidia neustale stazovali, hoci nevolnici mohli prd a nie cestovat a uz vobec nie dostat to, co dostali oni. v ramci riesenia zidovskej otazky v rusku, teda mikulas I. skusil toto a vysledok? prve co spravili, vsetko popredali, dobytok zabili, siatie prejedli, pokusali sa podu, ktora im bola pridelea pachtovat. potom plakali, ze nemaju nic. ak boli umiestneni napr. popri nemeckych osadnikoch, tym sa kupodivu na tej pode darilo. problem bol aj v inom, ak aj nejaky zid nahodou chcel hospodarit a bol uspesny, zvysna komunita ho stiahla spat. vysledok bol, ze dostali viac pody, znova voly, znova siatie, niekolkokrat bola predlzene danove prazdniny az na 50 rokov, boli zbavovani vojenskej sluzby, az nakoniec sa vlada na vsetko vyprdla, pretoze pochopili, ze zidov nikdy nepriputaju k pode! takze to bol prehajdakany cas a vo svojej podstate alexander II kompletne rezignoval, kedze pustil uzdu aj v inych oblastiach, nikolaj II si to vyzral az do sameho dna. ako som povedal, stolcypiin bola nadej, ta zomrela a bol pokoj.

vo svojej podstate, anexia oblasti so zidovskou populaciou (polsko, bielorusko, ukraina, pobaltie) a islamskou populaciou (juh, vybojovany za rurikovcov/romanovcov) bola a je pre rusko casovana bomba. su to cudzie elementy, ktore vedia prerast cez hlavu, vid 1905/1917, dnes je to k tomu pridana aj vec islamu, ktory navonok vyzera byt v rusku pod kontrolou, ale intuitivne citim, ze len do casu. osobne si myslim, ze predchadzajuca risa, ktora sa postupne rozpadla, najskor zrejme na zapadnu a vyhodnu cast, po konci napoleona uz prestava existova uplne, bola homogenna, bez tychto elementov a zacinam sa tak troska naozaj priklanat k tomu, ze juh bol chraneny seriou pevnosti a velkym cinskym murom prave proti juznym elementom. najlepsie, ako predist chorobe, je ju jednoducho nedostat.

Odpovědět

Re: Re: důsledek nedůslednosti (mojí)

Nikdo | 11.01.2017

Za cenný v tomto příspěvku považuji postřeh, že židé jsou řízeni tak, aby si nemohli vytvořit vztah k rodné zemi (v Německu si ho začali tvořit a byli zlikvidováni). Je v tom zřetelně vidět řídící zásah stejně jako u cikánu. Zřetelná ruka zákulisního vedení v pozadí historického procesu.

U Islámu vidím podobný problém, v pouštních oblastech je obtížné vytvořit fungující pozitivní egregor vztahů k rodné zemi, ale v Sýrii se místní bránili, takže si nějaký vztah k rodné zemi lidé vytvořili a ten egregor by natolik silný, že odolal velkému tlaku západu. 

Bylo by zajímavé se dozvědět jaký vztah mají k rodné zemi oblasti Ruska s Islámskou populací a podle toho by se dalo odhadnou nakolik jsou Ruské civilizaci oporou a nakolik problémem.

Odpovědět

hmm

tulo | 09.01.2017

vinikajuce citanie. len zaujimave zamyslenie, doba v ktorej zijeme vlastne nie je moc vzdialena tej ktora je popisovana. ved je to len cca 150 rokov vzad! a predtym tisicrocia otroctva a vojen a to doslova a dnes to tiez nie je idealne. A velku zasluhu na to ma koniec koncov i gp kedze bol to on kto pretlacal marxizmus navzdory burzoazii a tym pomescikom a inej haveti. A bol to gp kto to dotiahol az sem... a dalej to pokracuje... lgbt. aky je vlastne ciel?

Odpovědět

Nevolnictvo

Fero | 09.01.2017

Zrusenie nevolnictva bolo spravne iba nesmie byt pouzite ako reklama. Nikto suhlasim. Ty paraziti su vsade neviem ako sa daju odstranit alebo by sa dali odstranit bez tvrdeho noveho startu.

Odpovědět

Re: Nevolnictvo

Přemek | 09.01.2017

ekonomickareforma.cz

Odpovědět

utahováním opasků k nalezení cesty k osvobození

p | 09.01.2017

Např. ti poměščici a jiní podobní jsou jakože nad hloupým obyčejným lidem, se mi jeví jako paraziti-protože normální člověk se svědomím a pochopením, nemůže s lidmi zacházet jako s materiálem. Dnes u nás to je zdánlivě lepší, tak se to většině jeví ale-když chodíme do práce tak minimálně 1/3 platu měsíčně jde pryč, jsme tam dlouho (náš byt je celý den prázdný) a vyrábíme nadbytek zbytečností, ale za to máme celkem blahobyt, dobré vynálezy ke každodennímu použití, možnost získávat znalosti, ale zase nám vládnou většinou blázni kteří, si chtějí nahrabat a zdá se že tento stav zase visí na úzké skupině lidí, jako např. rusko na putinovi a zase na rusku celý svět. Ale zdá se že, to spěje a ne zdánlivě k lepšímu stavu což je velmi dobré.

Odpovědět

Re: utahováním opasků k nalezení cesty k osvobození

autor | 09.01.2017

Na toto nemohu nezareagovat. Celá tato kniha již má 840 normostran, ale zase jsem narazil na záležitost, kterou nemohu pominout. Trefil jste se do toho. Ten text, který teď píši je daleko nejobtížnější, ale je to vazba od ruských dějin k naší přítomnosti. Dnes je situace opravdu taková, že pro elity jsme jen 'materiálem'. Lepší to vůbec není. Kromě toho ti, co si chtějí nahrabat blázni vůbec nejsou, blázni jsme my, že jim to umožňujeme. To bude úplný konec knihy a ubezpečuji, že pro mnohé další 'vodíkovka'.

Odpovědět

Boj proti parazitům

Nikdo | 09.01.2017

Zase se mi potvrzuje, že klíčem ke zdravé společnosti je zbavení se parazitů. Míním jedinců, kteří k řídící funkci ve společnosti přijdou jak slepý k houslím a tudíž jsou bez adekvátních znalostí a schopností a nemají žádnou snahu problémy společnosti řešit, jejich jedinou snahou je za každou cenu si udržet svoji výhodnou pozici bez ohledu na cokoli (démoni). Zbavením míním, především odstavení od řídící funkce on už se bůh o ně postará a najde jim způsob jak to odpracovat. Což jde realizovat pouze osobní aktivitou velké části populace spojenou s možností získat odpovídající informace (k čemuž autor přispívá, děkuji). 

Je v knize rozebráno i to jak židé obsadili ruský venkov, v každé vesnici byl jeden kulak (většinou žid), podle zde na leva-net uvedených článků. Je nějaká známá vazba nebo vztah mezi židy a poměščiky?

Odpovědět

Re: Boj proti parazitům

autor | 09.01.2017

Víte, já měl dost dlouho na Stalina docela 'obyčejné' názory - jako většina lidí. Dokonce i když se mi již začaly vršit důkazy opaku, já se stále snažil hledat vysvětlení, která by 'obyčejné' názory podpořila. Teprve ve chvíli, kdy jsem se zcela vědomě rozhodl zahodit svůj původní pohled, začal se mi odkrývat pohled zcela jiný. Tomu se říká předpojatost. Podobně se to týká i Vaší otázky (já vím, Kaganovič a asi i Trockij pocházeli nejen z židovské, ale i kulacké rodiny). Je mi naprosto jasné, že tento pohled na židy, jako univerzální viníky, je vlastně nabíledni, ale skutečnost je poněkud jiná. Vulgárně řečeno, ten pověstný 'velký žid, co tahá za provázky a chechtá se u toho' je nejspíše i autorem takovéhoto výmyslu. Ostatně počkejte na příští díl, tam bude první bomba - tedy přesněji řečeno pokud budeme myslet atomovku, tak to znamená, že vidíme jenom detonátor vodíkovky. A budou tam i ti velcí židé. Jen o díl později bude další taková bomba, i když to tak nebude zpočátku vypadat. Nezapomeňte také, že ve věci 'židovských zločinů' má hodně viny křesťanská společnost, když vytlačila židy na okraj a jim nezbylo, než hledat ochranu mezi sebou. Jak říkám, příští díl to ukáže v plné nahotě.

Odpovědět

Re: Re: Boj proti parazitům

autor | 09.01.2017

Tak příště budou vodíkovky obě ...

Odpovědět

upřímnost

Nikdo | 10.01.2017

Ptal jsem se upřímně. Ne ve smyslu obvinění židů (záchrana tonoucího je v rukách tonoucího), ale proto, že židovstvo "je nejtajemnější fenomén lidských dějin" (cituji V.Zanzobina). Židé zaujímají dnes většinu společensky významných řídících funkci a neřídí dobře a kvalitně, vedou objekt (dav) z katastrofy do katastrofy, přesto u většiny z nich pozoruji nepřehlédnutelnou povýšenost. Pochopil jsem nejvíce z knihy "Město zaslíbených", kde byl jeden z hlavních hrdinů žid. Byl mi sympatický, protože neustále hledal cestu ven z pouště a k ostatním se choval bez povýšenectví (což možná byli právě takoví židé, kteří skončili v koncentračních táborech). Otázka byla čistě faktologická, abych měl v rámci možnosti obraz dějin co nejúplnější. Počkám si na další ukázku a také trpělivě čekám na celé vydání knihy.

Odpovědět

Re: upřímnost

autor | 10.01.2017

Já to taky tak beru. Sám si teprve dnes uvědomuji, jak strašlivé manipulaci vědomí jsme dnes vystaveni. Fantastické je to, že tento systém sám vyvolává nesmyslné nálady a potom proti nim intenzívně bojuje.

Odpovědět

Více zde: http://leva-net.webnode.cz/products/zruseni-nevolnictvi/