Rukavice Františka Kriegla – zamyšlení nad 21. srpnem 1968
21. srpen 1968 je jedním z černých dnů naší historie. Většina lidí, kteří tehdy v ulicích svých měst a obcí vyjadřovali protest proti vpádu vojsk pěti spřátelených armád, prožívala nejen šok a hněv. Sdíleli i pocit urážky. Zdůvodnění invaze tím, že v Československu probíhá kontrarevoluce, bylo palčivou urážkou pro milióny občanů, kteří vnímali obrodný proces jako narovnání páteře a hledání vlastních cest, jak zdevastovaný ideál socialismu zachránit.
Varovné hlasy ze sousedních zemí, opakující staré heslo o jediné správné cestě a direktivní požadavky na návrat „zbloudilého“ bratříčka k ní, sice v průběhu pražského jara vyvolávaly obavy československých reformních politiků, ale téměř jednotný hlas „lidu“ jim couvnout nedovolil. Občané zavázali politiky stručnou úmluvou: jsme s vámi, buďte s námi! A ze své strany slib dodrželi nejen v průběhu invaze. Teprve v době čistek, kdy špinavou práci za okupanta vykonávali naši vlastní lidé, se společnost rozdělila. Poslední baštu odporu tvořili studenti. Jeden z nich se jmenoval Jan Palach.
Velikou zásluhu na tom, že se přizpůsobování novým násilně vnuceným poměrům nedělo překotně a že se nestalo všeobecným jevem, má zcela jistě statečný František Kriegel, který svým odmítnutím podpisu ponižujících moskevských protokolů vytvořil nejen příklad mravnosti a odpovědnosti pro současníky, ale současně hodil vyzývací rukavici napříč časem i našim potomkům.
Přebarvovat hozenou rukavici F.K. výstražně na rudo je dnes zbytečné, i nepamětníci vědí, že byl komunista. Už v mládí se ve Španělsku účastnil bojů intebrigadistů proti fašistům v hodnosti major-lékař. Po propuštění z francouzského internačního tábora pracoval jako frontový lékař v čínské armádě, kde spadal pod americké velení. Někteří četli či slyšeli o zásluhách F.K. při budování zdravotnictví na Kubě, kde prožil americkou invazi na Playa Girón a následnou raketovou krizi. Detailnější znalci Kriegelova života vědí i to, že v padesátých letech tak tak unikl roztočeným mlýnům smrti a že i tato zkušenost vytvářela jeho odpor k démonu kolektivního souhlasu.
To, že plně podporoval reformní hnutí v průběhu pražského jara a dokonce ani po trestné srpnové invazi nezavrhl ideu socialismu jako naděje pro důstojné přežití lidstva, je známkou jeho empirické i myšlenkové konzistence.
Už při politických vyjednáních v Čierné nad Tisou se Kriegel stal terčem vulgárních a antisemitských urážek ze strany sovětských politiků. Po svém zatčení 21. srpna byl oddělen od ostatních rukojmí a byl držen v izolaci až do chvíle, kdy od něj únosci vyžadovali úpis na moskevské protokoly. A nejen oni. K podpisu Kriegla přemlouvali i členové „delegace československých politiků“, která (naivně?) dorazila do Kremlu zachraňovat situaci. Ve skutečnosti svým dobrovolným příjezdem na území pachatele zničila pozici, kterou Vysočanský sjezd za podpory jednotného národa dokázal v okupované zemi vytvořit. Doktor medicíny František Kriegel, muž, který na bojištích zachránil nespočet životů, však nelegitimně stvořený dokument podepsat odmítl a tím vědomě odepsal svůj vlastní život. S jeho návratem domů sovětští představitelé nepočítali, nehodlali Čechům vytvořit novodobého hrdinu. Prezident Svoboda, který se naopak obával toho, co by v Praze vyvolal přílet bez Kriegla, nakonec sjednal s Brežněvem kompromis, že František Kriegel bude za své „selhání“ po návratu zbaven všech funkcí. Což se stalo. Pod vlivem Kriegelovy řeči pronesené na zasedání ÚV KSČ, v níž odsoudil invazi i dočasný pobyt sovětských vojsk a vyčetl svým kolegům zbabělost, byl neplánovaně vyloučen i z řadového členství v KSČ. Následně byl zbaven funkce primáře v nemocnici a násilně penzionován. Podobný osud sdílelo víc než půl milionu lidí, kteří také odmítli zradit své svědomí.
Z dochované korespondence F.K., kterou před několika lety vydal František Janouch, jsem zjistila, že jediná útlá knížka, kterou měl Kriegel při svém srpnovém zatčení v kapse saka, byla Brechtova hra o Galileovi. Příběh muže, který na nátlak církve odvolal své vědecké poznatky a zachránil si tím život, provázel doktora Kriegla i ve dnech věznění až před kremelský koncil.
Proroctví Alexandra Dubčeka
Vstup armád pěti spřátelených států do Československa byl největší vojenskou operací v Evropě od konce 2. světové války. Vzhledem k jejímu rozsahu se dá cynicky říct, že ztráty na životech nebyly velké. To další, o co jsme kromě zmařených nevinných životů přišli, byla však naděje, že byť jsme občané menšího státu, můžeme popostrčit svět k lepšímu, že dokážeme být avantgardou. Ale znovu, jako už mnohokrát v našich dějinách, jsme byli vystaveni realitě, že naše země leží na průsečíku vlivů a chce-li přežít, musí umět snést i velikou křivdu.
Když sovětský velvyslanec přišel do Bílého domu předat zprávu o vstupu vojsk, prezident Johnson přijal informaci bez pobouření. Oba muži pak spolu strávili příjemné chvíle, kdy si u whisky povídali o texaské krajině a o krásách lovu, zatímco vzdálenou evropskou zemi obsazovaly tanky.
Početné a silné západoevropské levici vyrazil brutální úder na Československo dech. Od té doby, jak se zdá, dýchá jen žábrami. Ostatně Dubček při svém prvním výslechu, ještě před příletem „zachránců“ emotivně Brežněvovi vyčetl, že vojenská invaze byla obrovskou chybou a prorokoval, že nadlouho zničí u západní levice víru v socialismus. Jeho proroctví se naplnilo ve větší míře, než tehdy mohl tušit.
Vědomí a svědomí
Když se bubáci v železných maringotkách po dlouhých dvaceti letech konečně stáhli z našeho území a když došlo v Praze roku 1991 k rozpuštění Varšavské smlouvy, brala to většina občanů Československa jako opožděnou satisfakci. Sloučení východního a západního Německa do jednoho státu nám připadalo logické a správné. Rozdělení vlastní republiky jsme oplakali bez účinných protestů. Rozpad Sovětského svazu nás obecně příliš nezajímal, už jsme byli v jiné sféře vlivu, učili se jiným jazykům, sledovali jiné filmy. Válku v Jugoslávii a její skutečné motivy jsme mnozí pochopili až opožděně, protože mediální krytí ještě nemělo tak rozšířenou konkurenci v internetu.
To, že dnes stojíme, jako člen NATO, na straně spoluviníků i dalších obdobně motivovaných válek a agresí, je obrovská psychologická změna. Dosud jsme byli, po celé generace, formovaní opakovanou rolí oběti tzv. vyšších (čti cizích) zájmů. Občas jsme nakrátko dosáhli narovnání, ale pak se to znovu přehouplo, když dočasní spojenci nás zradili, obětovali či zašmelili. Nyní je to poprvé, co patříme k alianci viníků. Je to nový pocit. Pochopitelně, že netrápí každého. Mnozí si tu změnu nepřipouštějí k tělu, ignorují fakta a spokojují se výkladem iluzionistů v ČT. Jiní uvažují pragmaticky, chtějí stát na (dočasně?) favorizované straně. To se týká i mnoha našich politiků. Tedy oné skupiny lidí, která má, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, rozhodovat o směřování země tak, aby nepodkopávali budoucnost vlastního národa.
Kolektivní vina neexistuje, kolektivní stud ano
Mnozí odborníci se shodují v tom, že kolektivní vina neexistuje. Je to stanovisko, se kterým přemýšlivý člověk může obecně souhlasit. Ale v konkrétních případech, kdy vidí, že jednotky NATO místo proklamované obrany lidských práv zbavují zdecimované země práv na těžbu nafty či jiných, pro ně nevýhodně umístěných zdrojů, cítí přemýšlivý člověk za cizí provinění vlastní stud. Ve svém okolí vidí, že v tom není sám. Ale teprve kolektivní stud, tedy pocit sdílený velikým množstvím lidí, může vést k hledání východiska.
V Německu, pro jehož obyvatele je pocit studu za rozpoutání války, byť jinou generací, dosud nevstřebanou zátěží, vznikla před několika měsíci výzva: Opět válka v Evropě? Ne naším jménem! Desítky intelektuálů v ní varují německou vládu a poslance před sílícím napětím mezi Evropou a Ruskem. „Svalovat vinu za ukrajinský konflikt pouze na Rusko, jak to dělají USA, je zjednodušené. Hospodářsko-politická izolace Ruska není v zájmu mírového soužití v Evropě. Politicky zodpovědní jako paní Merkelová, pan Gauck, Spolkový sněm a německý tisk musejí okamžitě deeskalovat napětí, aby se odvrátila hrozba války v Evropě. Nesmíme promarnit čtyřicet let smluv s východem, které Evropě přinesly mír a Německu znovu sjednocení i díky Rusku. To dědictví je nyní v sázce.“
V mainstreamových médiích ČR však tato informace zapadla mezi nevyžádané zprávy. Podobný „zájem“ vyvolávají i české a slovenské petice a občanské protesty proti zneužívání NATO k prosazování zájmů USA.
Dobrovolná nevědomost je druhem zbabělosti
Starší generace má z dob normalizačního zpravodajství vypěstovaný odpor k cenzuře a dokáže si obraz o stavu současného světa povětšinou sestavit samostatně, z nabídky různých zdrojů. Působí paradoxně, že spíš mladým lidem, trávícím na internetu dlouhé hodiny, mnohdy chybí čas vyhledávat „různobarevné“ informace a tvořit si z nich mozaiku odlišnou od té oficiální černobílé. Poslankyně paní Němcová má přesto obavy, že chuť hledat pravdu je bohužel lidem vrozena a že jí brzy podlehnou i naši mladí marťánci. Poslankyně má strach z toho, že i když marťánci byli podrobeni správné výchově a od školky programováni k nenávisti vůči Rusku a Rusům, mohli by se vlivem nevhodných informací přesto naučit kriticky myslet. V dubnu při zasedání sněmovny proto starostlivá paní poslankyně vyzvala premiéra, aby vláda vyvěsila na svých stránkách seznam „závadových“ serverů a průběžně jej aktualizovala, aby marťánci věděli, kam nesahat, kde to pálí a bliká červeně.
Česká vláda má zatím jiné starosti, než vyvěšovat seznamy „kacířských serverů“, ale je možné, že bude brzy přinucena k rozsáhlejším koniášským praktikám, než jaké navrhuje paní N., v takzvaně vyšším zájmu. Proto chci našim mladým marťánkům doporučit, aby si co nejrychleji doplnili znalosti novodobé historie i z jiných pramenů, než je školní četba a průběžně s tím aby sledovali zprávy o dění současném i z jiných zdrojů, než je mainstream. Jen tak se naučí rozlišovat a oddělovat zrno od plev.
Je to úmorná mravenčí práce na doma. A zpočátku i hodně osamělá. Ale až se sumy poznatků šířených osamělými běžci dostanou i k těm, kteří dosud vězí v nehybnosti, může se zakletí zlomit a démon souhlasu ztratí svou sílu.
Pár střípků pro první inspiraci našich marťánků
Severoatlantická aliance byla založena v dubnu roku 1949. Cíl jejího vzniku byl shrnut do tří bodů: Udržet USA v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi. Sovětský svaz nicméně v březnu 1954 požádal bývalé spojence o vstup do NATO. Žádost byla očekávaně zamítnuta. Ale už v říjnu téhož roku byla neočekávaně pozvednuta ze země NSR a oficiálně vyzvána ke vstupu do Severoatlantické aliance. Ten se uskutečnil 5. května 1955. O devět dní později vznikla Varšavská smlouva. Jako reakce na změnu pravidel.
Československá armáda se jako člen VS nikdy nepodílela na invazi do cizí země a byla cvičena výhradně jako armáda obranná. Při invazi vojsk VS na naše území se však obranná armáda musela stáhnout do kasáren. Srpnový vstup vojsk, vysvětlovaný obavou o osud socialismu v Československu, měl i další, ryze strategický motiv. Naše republika byla v té době jediným státem Varšavské smlouvy, na jehož území nebyly přítomny sovětské jednotky. Přičemž na území NSR rozšiřovala NATO základny včetně jaderného arsenálu. Představitelé Polska, NDR a jestřábi z Kremlu tedy prosadili, aby Varšavská smlouva posunula svou obranu i do Československa, blíž k západoněmeckým hranicím. Invaze, která se vyvinula v okupaci už pouze sovětskými vojsky, nesla název Operace Dunaj.
V září letošního roku projede územím České a Slovenské republiky pod názvem Dunajská jízda americká vojenská kolona mířící z Německa na cvičení do Maďarka. Podle mluvčího americké armády je to příležitost k posílení přátelství a partnerských vztahů členských zemí NATO.
Internet poskytuje avíza i o dalších, mnohem rozsáhlejších manévrech, které během podzimu plánuje jak aliance, tak i Rusko.
A co na to neznámý vojín?
Milovaní naši marťánci, pokud se studená válka, které jste si dosud nevšimli, změní v horkou, vy budete ti první, kdo pozná, jaký je rozdíl mezi adrenalinovou počítačovou hrou na válčení a reálným nasazením do boje. Novela branného zákona už je připravena ke schvalování. Četli jste ji? A co vy na to?
Na závěr
Na závěr připojuji krátké výňatky z dopisu Františka Kriegla, který v lednu roku 1978 poslal z Prahy svému příteli F. Janouchovi, žijícímu už tehdy v emigraci. Sbírka korespondence vyšla knižně pod názvem „Na smutek není čas.“ Připadá mi, že dopis, z něhož cituji, napsaný v době totality, člověkem, který měl každodenně před dveřmi bytu policejní hlídku a který pravidelně chodil k výslechům, vyjadřuje víc naděje a odhodlání, než jakého jsme schopni dnes my.
… Pečlivý pohled ukáže, že život si své cesty nalézá. Mnohé se ve vědomí a sebevědomí velmi mnoha lidí změnilo. Pokus přitlačit lidi k zemi a potom je rozšlapat, se nezdařil. Náporu zlého větru kmeny odolaly, spíš je zpevnil, udělal je odolnějšími. Zkušenost s brutalitou, hloupostí a zejména nepravdivostí propagandy, její rozpor s osobní zkušeností velkého počtu lidí různých věkových skupin, přivedly mnohé k vlastnímu úsudku, přiblížily je k pravdě….
… Proto také tolik podobenství s dobou evropské reformace, krize a rozpadu moci Římského biskupa, působení Koperníka, Galilea, Giordana Bruna a jemu podobných. Doba dogmat míjela. Ani usnesení koncilů, ani oheň a meč, ani Anathema, ani plameny hranic, požírající těla „kacířů“ nebylo s to zastavit pochod myšlenek, nezabránili schizmatům. Nedávno jsem někde četl „man kann Menschen an die Wand stellen, Gedanken kann man nicht erschiessen“ (v překladu: Člověka možno postavit ve zdi, myšlenku však nelze zastřelit).
Zväčšiť prsia doma bez minutia hoci len jedného eura je úžasné...
Plesne na nohách Vám dajú pokoj AK ...
Schudla som 23 kg za 14 dní! Zapíšte si recept ...
Môj šéf ma povýšil po tom, čo zbadal moje veľké prsia!
Za 2 týždne budete mať prsia o 2 čísla väčšie, pomôže vám to!
Povedzte NIE chirurgom! Zväčšite si doma s týmto krémom! +1 veľkosť do 7 dní!
Zväčšite si prsia za 2 mesiace s týmto krémom podľa receptu tibetských mníchov
Za 2 týždne budete mať prsia o 2 čísla väčšie, pomôže vám to!
Šok!Vďaka tomito krému rastú prsia! O koľko čísel sa zväčšia tie vaše?!
Je mi 67 a som pružnejšie ako inokedy! Len každý deň pijem ...
Zväčšiť prsia doma bez minutia hoci len jedného eura je úžasné...
Vbočený palec sa vyrovná za 2 hodiny! Len málo ľudí o tom vie!
Ste unavené z ukrývania nôh v lete? Plesní vás zbavíme navždy!
Zapíšte si recept na silný spaľovač tuku! 5kg do 2 dní! Vezmite ...
VYPNITE bolesti kĺbov raz a navždy!
-7kg za týždeň vďaka CITRÓNU! Pridajte šťavu z citróna...
Takze ja dnesek slavim a dekuji. A stejne tak dekuji Putinovi, ze tu valku brzdi jak muze, ikdyz vi, ze k ni nakonec dojde.
Za váš názor díky! Plně se s ním ztotožňuji!
Dalo by se toho samozřejmě napsat daleko více, ale proč vlastně, když důsledky tzv. Lednového pléna může každý vidět dnes na vlastní očí a na vlastní kůži poznat co se nám už tenkrát snažili podsunout pod hesly Sociailsmu s lidskou tváří!
Vyznat se v tom všem ovšem může jen člověk, který jak se říká nesežere naservírovanou propagandu západu i s talířem, ale snaží se hledat i jiné prameny informací.
Jedním z pramenů, který v současné době využívám já, je ruská kinematografie a ruské TV seriály (např. „Легавый“,“ Ленинград 46″ a mnoho dalších na YouTube. Doporučuju!
Ze získaných poznatků lze napsat doktorskou práci, takže do toho zabíhat nebudu, ale v krátkosti lze říci, že to co se nám nelíbilo u nás, se nelíbilo i mnoha slušným lidem v tehdejším Sovětském svazu! A i když tzv. Srpen nebyl plně prací Brežněva (viz např. vzpomínky Lubomíra Štrougala), přesto je dobré připomenout černé diamantové obchody brežněvovy dcery a jejího manžela, což je jen malý vzorek toho jak si tenkrát žila brežněvovská elita, která se snažila udržet svou moc demagogií promítnutou do oficiální propagandy, jíž byli dezorientování i vojáci a důstojníci Rudě armády, což vedlo k mnoha smutným excesům, prezentovaným západní propagandou jako normální „asiatské“ metody rusů, jejichž inteligence je nesrovnatelná s tou naší západní evropskou! (čím asi gumujou mozky naším demokratickým bojovníkům za plné pytle židovských zlaťáků nyní, třeba v Afghanistanu?)
Rozumný člověk ale snadno nahlédne, že oni nám tenkrát jeli na pomoc! Já jsem s těmi kluky mluvil. Přijeli ještě s výplatou v kapse, stáhli z nich montérky, navlékli je do uniformy a davaj na Pragu! Prage nužna pomošč! A oni bez řečí jeli, i když nevěděli jestli se vrátí, nevěděli do čeho jdou, čekali to nejhorší.
A ať mi ten největší demokrat řekne co by dělal v kůži vojáka, kterému řekli jdeš pomáhat bratrskému lidu. A ejhle první co se mu přihodí je, že dostane cihlou do hlavy! Pro jedny je to potvrzení kontrarevoluce na „šestom prioritětě“- jak říká Pjakin, a pro druhé je to silové potlačení těch nejčistších úmyslů „Pražského jara“, hrubé potlačení myšlenek „socialismu s lidskou tváří“ atd.atd. Ó jaká to krása pro západní propagandu jak rozdělit ty kteří se snaží nastolit pořádek v Kremlu a ty kteří se snaží o totéž v Praze! Jak je to snadné nasadit psí hlavu jedněm tak druhým, jak je to sndné narýsovat rozdělující čáru mezi oběma, jedni jsou „rusáci“ a druzí „bojovníci za svobodu“!
Paráda! A blbec tomu věří dodneška! (Dobrý den paní Procházková)
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Krajan-z-Kanady-o-srpnu-1968-Svejkovsko-operetni-zalezitost-Vite-co-provadeli-Americane-kdyz-vtrhli-do-Panamy-396163
Inu jak poznamenal Bren na https://vlkovobloguje.wordpress.com/ : Máme to, co chceme. Nechceme si bránit svoje svobody, tak je mít prostě nebudeme. Není nic mezi tím.
Bylo by lépe, kdyby jste odvysílali dokument, který u nás nebyl za siobolševiků nikdy odvysílán! Tam jedině je skutečná pravda o 21. srpnu 68, kdo doopravdy celý to „pražský jaro“ zinscenoval a proč musela VS zasáhnout a tento neblahý vývoj včas zastavit. Je to podáno v širších souvislostech už od tzv. Velkého října ba i dříve! Od únorového převratu v Rusku 1917. Dokument neopomíjí další události s tím spojené i v samotném roce 68, jako bylo sionistické spiknutí vedoucí ke svržení generála de Gaulle ve Francii.
Události u nás jsou líčeny cirka od času 01:13:00! Uvádí se tam situace u nás v roce 68, kdo se ujal moci, za čí peníze – viz dnešní různé ty „barevné revoluce“ a „majdány“ – známe, ne? A kam by to bývalo vedlo a co udělali tito lumeni po příchodu vojsk VS – jak zanechali své zmanipulované ovečky osudu a sami v autech s označením cizích diplomatů ke svým chlebodárcům na Západ.
Za jakýchpak pět let? Už se to děje, jen se o tom nesmí informovat. Při tempu jakým Bilderberg odstartoval imigraci a islamizaci, se budeme divit u nás do roka a do dne, na západ od nás už se diví a to je teprve začátek. Pokud nevyjdou lidé do ulic po statisících a milionech a budou pořád hrát tu sebevražednou hru s politicky korektní autogenocidou prostřednictvím EU lokajských partají, je po evropských národech veta.
není k tomu ,co dodat!
jituš
Sice v zasmrádlém socialismu, kde se trestalo za názor, ekonomika šla ke dnu atd – ale bylo fajn, plánovaně a na prvního Máje se mávalo. Ještě, že už to šlo k čertu.
1) Náše zadlužení nečinilo 2 biliony Kč – dnes ano.
2) Školství zdarma, na velmi kvalitní úrovni
3) Lidé četli vzdělávali se.
4) Zdravotnictví standart, ale v celku slušný a zcela zdarma!
5) Zemědělství – absolutní soběstačnost ve všem! Model družstev, i když měl své nedostatky od nás přebíral i západ!
6) Průmysl – osobní zkušenost: pracoval jsem v národním podniku DESTA Děčín. Pro vaši informaci vyváželi jsme téměř pouze na západ – Francie, Španělsko, Brazíli, NSR, Itálie ! Podnik si vydělal a jako stovky dalších táhl ekonomiku téhle země!
7) Ano dneska se může cestovat ven, ale to už měli bolševici připravené k vydání. Dokonce mělo být nějaké kapesné. Soukromé živnosti také začali fungovat s tím malým rozdílem že vás podržel stát…
Někdo z lešení radnice, která pod ním byla, začal na tanky házet podlážky. Odpovědí byla dávka ze samopalu.
Později jeden tank přerazil sloup podloubí na náměstí. Řidič asi zazmatkoval, tank se otočil a z kokpitu jiný pokropil náměstí dávkou. Praštil jsem sebou na zem na radniční schody. Pak jsme si všimli chlapíka, ležel před námi, měl průstřel břicha, krvácel, někam jsme ho odtáhli.. Atd. Tak to bylo v Liberci.
Druhý den jsem se zbalil, vzal jsem batoh, že uteču. Rodiče brečeli, brácha koukal hloupě.
Zastavil jsem se v Kaplicích dalšího dne. Praze jsem se vyhnul. V těch Kaplicích jsem začal brečet já. Lidi odcházeli a já ze zěmě odejít nechtěl, prostě to nešlo. Tak jsem se tři dny vracel domů.
Byla ta doba komplikovaná a zaplaťpánbůh za tu invazi. Oddálila smrt našeho národa o nějaké desetiletí.
Možná sen, utopický. V našem světě. Nic víc. Jsou horší věci.
Jo a babička byla masarykovec, ale neměla ráda Beneše. Říkávala, že pro „tatička“ TGM plakali, ale Benešovi se smáli, že furt tvrdil, že „má ještě jeden plán“, ale nakonec se ukázalo, že to byl aeroplán!:)))
Jen tě nesmí chytat už ten amok. Pak mi připadáš jako Jekyll a Hyde.
S matkou se rozvedli když mi bylo 14 let a končil jsem základku. Mě nechali u otce, který ale sloužil mimo Liberec a já měl byt jen pro sebe! Byla to krásná doba, plná divokých a zběsilých tahů! Proto jsem samorost a dělám si co baví mě a taky podle nálady. Už od dětství jsem se věnoval dějinám a vybíral si to co baví mě a ne co se ppžadovalo oficiálně! Odmítal jsem nechat se formovat nějakými autoritami a režimem, jedno jakým. A to mi taky zůstalo. A k tomu logická vzpoura proti otci, taže jsem hodně propagoval fašismus, Hitlera, Mussoliniho a můj idol byl i Karl-Heinz Hoffmann! Táta to odsuzoval, ale pozdějc v důcodu, už za tohlodle režimu zunal, že Hitler měl pravdu s těma kapitaistama, ale nezapoměl vždy dodat: „Neměl se pouštět do Ruska. To byla chyba!“.
Babička říkala, že celej život vzpomínal na setkání s prezidentem Novotným který mu podal rurku!
On prostě zůstane hloupým trollem a šašem tohoto webu asi napořád.
Pokud se vám rok 68 líbil, pak uspořádejte sbírku a postavte sochu Vasilovi Bilakovi – třeba ze zlata.
(S.K. Neumann)
Sice jsme každej na úplně opačným konci názorově, ale to je dobře.
Už se na to těším.
Naproti ní je židovskej hřbitov. A já si pamatuju jednoho „disidenta“, snad se jmenoval Matoušek, kterej se hrozně o ten hřbitov bral. Byl až hysterickej a těžko přijatelnej ve svý nenávisti.
Nejsem si jistej, co mu na tom hřbitově vadilo – možná někdo hanobil nějaké náhrobky, možná mu vadilo to, že tam židi spěji v klidu místo aby je stát vynášel za jejich lumpárny do nebes.
Jednak tenhle disident snad špatně po převratu skončil a je po něm, jednak si židi – místní židovská obec na antikomunismu přihřála polívčičku.
Uspořádala totiž nedávno výstavu o židech v letech 19.. (teď nevím, kdy byla vypálena židovská synagoga – Křišťálová noc) až do roku 1989 (!) – aby se jako ukázalo, jak se židáčkům za socialismu ubližovalo.
nevíš o tom a tom chíápkovi, kterýho zmiňuju něco více?
Ještě k Rendovi Matouškovi – tak po Plyši jsme dál sedávali sem tam U jelena a hádali se. On u nás zakládal socdem a furt amentoval, že je třeba vyhnat ze strany „levičáky“. Já zas jako stoupenec Sládka jsem mu furt vysvětloval, proč byl Hitler lepší než Gottwald! Uváděl jsem mu jako příklad to, jak se Adolf vždy při setkání s maršálem předklonil při podání ruky, a jak provolával prezidetovi slávu před masami – v divadle i na shromážděních! Kdežto Gottwald neměl před Benešem žádnou úctu a jednal s ním skoro jako s podřízeným. A Renda nadával!:))) Byla to sranda a krásný časy ….