Showing posts with label WWII. Show all posts
Showing posts with label WWII. Show all posts

Tuesday, July 7, 2020

Reinterpretation of WWII

Kdo má zájem na reinterpretaci druhé světové války
Václav Klaus a Jiří Weigl pro Lidové noviny
Sedmdesáté páté výročí konce druhé světové války – byť zastíněné koronavirovou epidemií – se stalo daleko větším tématem veřejné diskuse, než tomu bylo při všech předcházejících kulatých výročích konce války. To jen potvrzuje, že jisté vlivné síly dnešního světa nejsou s výsledky této největší války v lidských dějinách ani po třech čtvrtinách století (a po zásadních proměnách Evropy i světa) smířeny a že usilují o jejich revizi.
Z připomínání konce války se vytratila skutečná historická realita a dnešním diskusím o tomto tématu (v minulosti oprávněně nazývaném oslava vítězství a osvobození) naprosto dominují současné politické plány a záměry těchto lidí.
Hlavní aktéři a režiséři dnešních událostí spojených s výročím května 1945 staví na tom, že 75 let je relativně dlouhá doba, že pamětníci tehdejších událostí až na výjimky již nežijí a že už došlo k téměř úplné generační proměně. Tuto chvíli proto považují za příhodnou k radikální změně výkladu druhé světové války (a jejích výsledků) a k zapojení tohoto vzdalujícího se výročí plně do služeb dnešní politické propagandy a současných velmocenských zájmů.
Základním záměrem dnešního dění je vymazat slovo „osvobození“ z paměti dnešních generací a vylíčit konec války ne jako vítězství Rusů a Američanů nad Němci, ale jako počátek nové okupace, tentokrát ruské. Obě tyto okupace se tak v sugerované optice dostávají naroveň – s tím rozdílem, že ta ruská nám prý znovu hrozí.
Tato lživá manipulace a překrucování historie nadbíhá falešné interpretaci komunistické éry, která se některým pamětníkům jeví jako milosrdná – za komunismus nemůžeme, byli jsme přece již od května 1945 okupováni Rusy a ti nám jej vnutili. Bylo to však složitější. Sovětská vojska, která osvobodila také velkou část Rakouska (i s Vídní), byla z našeho území rychle stažena – nebyli jsme proto v pozici Rakouska či Německa, ale ani Polska a Maďarska. My jsme si KSČ bohužel zvolili v demokratických volbách sami. V českých zemích komunisté masovou podporu po válce skutečně měli, byť se tento fakt dnes někomu nehodí do krámu. (Že někteří lidé prozřeli až v srpnu 1968, je jiný příběh.)
Souhlasíme s tezí, že jsme komunismus přijali víceméně sami (i když pod silným tlakem Sovětského svazu) a do značné míry i v důsledku frustrace z evidentního nedostatečného zájmu západních velmocí o naši zemi a její budoucnost. Často kritizujeme chování Francie a Velké Británie v roce 1938 v Mnichově, ale dodnes nejsme schopni plně domyslet, že skutečné silné zájmy ohledně naší země mají pouze Německo a Rusko.
Historické zkušenosti s nimi by nás měly vést k opatrnosti. My však namísto toho obvykle pokračujeme ve válce minulé. Tehdejší strach z Německa nás přivedl ke komunismu a ke čtyřiceti letům vazalství Sovětskému svazu, dnes se pro změnu zalykáme protiruskou rétorikou a nevšímáme si toho, že se postupně znovu měníme v protektorát Německem dominované Evropské unie.
To všechno se jasně ukázalo v pojetí a atmosféře letošních květnových oslav. V českém prostředí došlo k neuvěřitelné, nedávno ještě nepředstavitelné proměně – němečtí okupanti a jejich zvěrstva zcela zmizeli z obzoru. Hitler a jeho zrůdný režim a teror byli v našem mediálním mainstreamu proměněni v pouhou kulisu, o níž při tomto výročí vůbec nejde. Z Hitlera a nacistů se stala jakási neosobní monstra, s nimiž skuteční Němci neměli téměř nic společného. Dnes už dokonce nelze ani říkat „německá okupace“ či „německé zločiny“, nýbrž výlučně nacistické nebo hitlerovské. Hitler a nacisté už nejsou, a proto se tím – jak je dnes politicky správné, resp. korektní – nikoho nedotýkáme.
Na jejich místo byli dosazeni Rusové, národ, který zaplatil za německou agresi a za vítězství nad agresory největší cenu. Dnes si nám nejen okrajoví pisálkové či neonacisté, ale přímo mediální mainstream (a spolu s ním – jak svým loňským hlasováním prokázala – i většina poslanců Evropského parlamentu) dovolují tvrdit, že druhou světovou válku rozpoutal Sovětský svaz spolu s nacisty. A přidává se další lež, že Rusové (nikoliv Stalin nebo bolševici) byli vlastně spoluviníky nacistů a Hitlera (o Němcích se nemluví, byli mezi nimi jistě i antinacisté a nevinní lidé), kteří Evropu neosvobodili, ale naopak znovu zotročili. V logice těchto přepisovatelů dějin my proto nemáme důvod a nárok slavit.
Zásluhu o to, že se plány Hitlera, Heydricha a jejich soukmenovců na vymazání českého národa z mapy naší země neuskutečnily, mají dnes v očích novodobých vykladačů dějin všichni, jenom ne Rusové. Oslavujeme Američany, vlasovce, nalháváme si, že jsme se osvobodili sami. Kácí se pomník sovětskému vojevůdci a sundávají pamětní desky, včetně té památné na Staroměstské radnici.  Najednou, 75 let po válce a 31 let po pádu komunismu.
Je evidentní, že tato kampaň, protože o kampaň skutečně jde, počítá s už dlouhým časovým odstupem. Ještě po listopadu 1989, kdy zážitky se sovětskou okupací byly čerstvé, taková interpretace událostí v květnu 1945 nebyla možná. Příslušnici generace, která osvobození zažila, by takové přepisování a překrucování historie nepřipustili. Nikoliv náhodou jsou hlavními protagonisty protiruské kampaně mladí komunální politici, kteří nemají vlastní zkušenost ani s komunismem. O to falešnější a vykalkulovanější je jejich kampaň, kterou kolem výročí osvobození rozjeli.
Skutečná historie nikoho nezajímá. Nemluví se o tom, jak vznikl nacismus, kdo jej podporoval, jaké zájmy měly tehdejší velmoci. Pomineme Locarno (garantování hranic Německa na západ, nikoli na východ) a appeasement, odsuneme stranou Mnichov, který německou agresi obracel na východ, vypustíme „podivnou válku“, v níž Británie a Francie obětovaly Polsko, zapomeneme na Teherán, Jaltu a Postupim (a tam uzavřené velmocenské dohody, které se nehodí do příběhu o tehdy zahájené ruské okupaci).
Ze sovětských vojáků, které Pražané zasypávali 9. května 1945 šeříky, se pro dnešní mladou generaci stala v důsledku trvalé protiruské propagandy pouze horda opilců, kteří jenom kradli a znásilňovali. Rusové nás prostě neosvobodili. Mír byl uzavřen 8. května, takže devátého už bylo po válce, tvrdí z televizních obrazovek exhibicionističtí hrdinové dnešních dnů. Tisíce sovětských obětí už nic neznamenají.
Po konci války následuje odsun, neboli jak se dnes politicky korektně říká, „vyhnání“ českých Němců. A teprve to je to pravé období, kdy docházelo k násilnostem a krutostem. Třicet let je intenzívně mediálně konstruována česká kolektivní vina za krvavé excesy na německém obyvatelstvu, které se tehdy na několika místech u nás staly. To se používá k symetrizaci viny v logice – Němci vraždili, Češi vraždili, tak jsme vlastně všichni vinni a na nás je tuto svou vinu odčinit, protože Němci a Německo to už tři čtvrtě století údajně předpisově dělají.
Pohlížet na válečné hrůzy a viny touto optikou je nepřijatelné. Nikoliv proto, že by i mezi Čechy nebyli viníci, zločinci či sadisté, kteří se dopouštěli násilí a vražd. Takoví lidé existují na této planetě v každém národě a různé mezní situace, jako je válka, jim umožňují zlo páchat. Válečných krutostí se dopouštějí i dnes jednotlivci různých armád, stejně jako lidoví bojovníci v ohniscích konfliktů ve třetím světě.
Mimořádnost a výjimečnost německé viny je v něčem jiném. Tato vina je v tom, že se tehdejší genocida a vraždění staly oficiální státní politikou a že byly bez emocí, chladně, za použití byrokratických mechanismů moderního státu, průmyslově uskutečňovány. To bylo zcela zrůdné, naprosto zavrženíhodné a v historii lidstva výjimečné.
Zavrženíhodné je to o to více, že se této zrůdné perverze dopustila vláda civilizovaného státu, která se do poslední chvíle těšila mimořádné masové podpoře svého obyvatelstva, takové, že jeho občané neváhali ze všech sil zuřivě bojovat i za cenu totálního zničení vlastní země až do posledních dnů prakticky proti celému světu, který se musel k porážce tohoto výjimečného zla spojit.
Jakékoliv snahy o symetrizaci viny, exkulpaci viníků, překrucování událostí a kontextu dějů a jejich zneužívání pro současné cíle metodami politické propagandy jsou nepřijatelné. O to hanebnější je to v zemi, která patřila k prvním obětem nacistů a jejíž české obyvatelstvo bylo určeno k poválečné likvidaci. Je to výrazem nepřijatelného hulvátství a sprostoty od těch, kteří onu dobu nezažili a kteří nemají ani kousek úcty k památce obětí, i k pocitům lidí, kteří v oné době žili a z nichž někteří žijí dosud.
Václav Klaus, Jiří Weigl, Lidové noviny, 20. května 2020

Saturday, December 28, 2019

Molotov-Ribbentrop

Projev V. Putina k Mnichovské zradě, k paktu Molotov-Ribentrop, k úloze Polska a Západu ve 2. světové válce (1. část)

Projev V. Putina k Mnichovské zradě, k paktu Molotov-Ribentrop, k úloze Polska a Západu ve 2. světové válce (1. část)
22.12.2019


Vážení kolegové, moc rád vás vidím. Rád bych vás všechny ještě jednou přivítal, už v takovém „poněkud širokém“ složení, ve složení vedoucích představitelů zemí SNS. Společně jsme přijímali rozhodnutí, týkající se realizace programu, věnovanému konci Velké vlastenecké války mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem, věnovanému vítězství Sovětského svazu v této válce. Pro nás všechny, a to chci zdůraznit a vím, že s tím všichni souhlasíte, pro nás všechny je to zvláštní den, protože naši předkové, naši otcové, naši dědové položili na oltář naší vlasti, naší tehdy společné domoviny, opravdu hodně. Mnozí z nich položili své životy. Fakticky každá rodina v bývalém Sovětském svazu tak či onak utrpěla tím, co se stalo po celém světě a v naší zemi. Opakovaně jsme o tom mluvili, jak neformálně, tak i formálně, dohodli jsme se na spolupráci v předvečer 75.výročí. Rád bych se s vámi v této souvislosti podělil o některé úvahy.
Poněkud mě překvapila, dokonce trochu ranila jedna z posledních rezolucí Evropského parlamentu z 19. září 2019 „O významu zachování historické paměti pro budoucnost Evropy“, jak se píše. My jsme se vždy spolu s vámi snažili o zaručení historické podstaty, pravdivosti historie, její otevřenosti a objektivitu. Chci ještě jednou zdůraznit, že se to týká nás všech, protože jsme do značné míry dědici bývalého Sovětského svazu. Když se mluví o SSSR, mluví se o nás.
Co se píše? Podle tohoto dokumentu takzvaný pakt Molotov – Ribbentrop, připomínám, že jde o ministry zahraničí Sovětského svazu a fašistického Německa, jak se píše dál, „rozdělil Evropu a území nezávislých států mezi dva totalitní režimy, což položilo cestu k začátku druhé světové války“. Pakt Molotova – Ribbentrop položil cestu k začátku druhé … no možná.
Evropští poslanci navíc požadují, aby Rusko zastavilo své úsilí o zkreslování historických faktů, o propagaci teze, že skutečnými strůjci války jsou Polsko, země Pobaltí a Západ. Podle mého názoru jsme nikdy nic takového neřekli, že některá z těchto zemí je strůjcem. Kde je pravda? Rád bych se s tím vypořádal, tak jsem požádal své kolegy, aby vytáhli některé archivní dokumenty. A když jsem je začal číst, víte, zdálo se mi, že to bude zajímavé pro nás všechny, protože, opakuji, všichni jsme bývalý Sovětský svaz.
Vzniká první otázka – pořád mluvíme o paktu Molotov – Ribbentrop , opakujeme to pro naše evropské kolegy – otázka zní: byl to snad jediný dokument podepsaný jednou z evropských zemí, tehdy Sovětským svazem, s fašistickým Německem? Ukázalo se, že to tak vůbec není. Jen je, s vaším dovolením vyjmenuji.
Prohlášení o nepoužití násilí mezi Německem a Polskem. Je to ve skutečnosti tzv. pakt Pilsudski – Hitler. Podepsán v roce 1934. V podstatě je to pakt o neútočení.
Pak anglo – německá námořní dohoda z roku 1935. Británie poskytla Hitlerovi možnost mít své válečné námořnictvo, což mu bylo v podstatě zakázáno nebo sníženo na minimum na základě výsledků první světové války.
Pak společná anglo – německá deklarace Chamberlaina a Hitlera podepsaná 30. září 1938, na níž se dohodli na základě iniciativy Chamberlaina. V ní se uvádí, , že podepsaná Mnichovská dohoda a anglo – německá námořní dohoda symbolizují … a tak dále a tak dále. Vytvoření právního rámce mezi oběma státy pokračovalo.
To není všechno. Francouzsko – německá deklarace podepsaná 6. prosince 1938 v Paříži ministry zahraničních věcí Francie a Německa Bonnetem a Ribbentropem.
Konečně smlouva mezi Litevskou republikou a Německou říší, podepsaná 22. března 1939 v Berlíně ministrem zahraničí Litvy a opět Ribbentopem, o tom, že se Klaipedský kraj znovu spojuje s Německou říší.
A smlouva o neútočení mezi Německou říší a Lotyšskem z 7. června 1939.
Smlouva mezi Sovětským svazem a Německem tak byla poslední v řadě těch, které byly podepsány jinými evropskými zeměmi, jakkoli měly zájem na zachování míru v Evropě. Chci přitom zdůraznit, že Sovětský svaz se odhodlal k podpisu tohoto dokumentu až poté, co byly vyčerpány všechny možnosti a byly odmítnuty všechny návrhy Sovětského svazu na vytvoření společného bezpečnostního systému, antifašistické koalice, v podstatě v Evropě.
V této souvislosti vás chci požádat o několik minut, abychom se vrátili k samotnému zrodu, k začátku, což je podle mého názoru mimořádně důležité, a navrhuji začít, jak se lidově říká, ze „středu pole“, a to z výsledků první světové války, z toho, za jakých podmínek byl uzavřen v roce 1919 takzvaný Versailleský mír, Versailleská smlouva.
Pro Německo se Versailleský mír stal symbolem hluboké nespravedlnosti a národního ponížení. Fakticky šlo o oloupení Německa. Pro zajímavost uvedu některá čísla, jsou to velmi zajímavá čísla. Německo mělo zaplatit zemím Antanty ( Dohody ) – a Rusko vystoupilo z řad vítězů a nepodílelo se na podpisu této Versailleské smlouvy – mělo zaplatit v té době astronomickou částku – 269 miliard zlatých marek, což je zhruba ekvivalent 100 tisíc tun zlata. Pro srovnání: v říjnu 2019, a teď, zásoby zlata jsou následující: v USA 8 130 tun, v Německu
3 370 tun, v Rusku 2 250 tun. A Německo mělo tehdy vyplatit 100 tisíc tun. Při současné ceně zlata 1 464 dolarů za trojskou unci byly reparace v řádu 4.7 bilionů dolarů. Přitom německý HDP v běžných cenách roku 2018, pokud jsou správné údaje, které jsem dostal, představuje pouhé 4 biliony dolarů.
Postačí říct, že poslední splátky ve výši 70 milionů eur byly uskutečněny relativně nedávno, až 3. října 2010, Německo platilo ještě za první světovou válku právě v den 20. výročí sjednocení Spolkové republiky.
Myslím, a mnozí s tím souhlasí, včetně výzkumných pracovníků, že právě takzvaný duch Versailles vytvořil živnou půdu pro radikální a revanšistické nálady. Nacisté ve své propagandě aktivně zneužívali téma Versailles, slibovali, že zbaví Německo národní hanby, a sám Západ dal vlastníma rukama nacistům carte blanche na odvetu.
Pro zajímavost mohu říci, že autor francouzského vítězství v první světové válce maršál Ferdinand Foch, francouzský velitel, tak popsal výsledky versailleské smlouvy, ve své době vyřkl pozoruhodné proroctví, řekl, cituji: „To není mír, ale příměří na dvacet let.“ Prakticky se nemýlil, ani ne v čase.
Americký prezident Woodrow Wilson varoval: „Naší největší chybou bylo dát Německu pohnutku pro pomstu jednoho dne .“ A světoznámý Winston Churchill napsal: „Ekonomické články smlouvy byly zlé a hloupé natolik, že se stávaly zjevně nesmyslnými.“
Versailleské světové uspořádání vyvolalo četné konflikty a rozpory. Mezi ty základní patří hranice nových států v Evropě určené svévolně vítězi první světové války. To znamená, že hranice byly přerozděleny. Tak byly vytvořeny podmínky pro vznik takzvané sudetské krize. To je ta část Československa, v níž kompaktně žilo německé obyvatelstvo. Zde je odkaz na sudetskou krizi a následnou tzv. mnichovskou konferenci.

V roce 1938 žilo v Československu 14 milionů lidí, z nichž 3,5 mil. tvořili etničtí Němci. 13. září 1938 tam vypukly boje a hned se objevily návrhy z Velké Británie kvůli záchraně světa jednat s Hitlerem a fakticky ho přemlouvat. Nebudu Vás nudit různými zápisy a jednáním, ale situace se dostala až k známému podpisu dohody v Mnichově.
Opakuji, že jsme z archivu vytáhli některé dokumenty. Chci vás seznámit s některými z nich. Máme takový dokument – šifrovanou zprávu sovětského velvyslance ve Francii lidovému komisaři pro zahraniční věci Litvinovovi z 25. května 1938 o důvěrném rozhovoru s francouzským ministerským předsedou Daladierem. Prostě ho přečtu, zajímavý dokument. „Francouzský ministerský předseda Eduard Daladier se poslední dny věnoval zjišťování postoje Polska.“ Jde o postoj k Mnichovské dohodě, na základě které měly být Německu postoupeny Sudety – část československého území. „Sondáž v Polsku přinesla nejhorší výsledek“ – říká ministerský předseda Francie. „Nejen, že není možné počítat s polskou podporou, ale není záruka, že Polsko nezaútočí z týla. Navzdory polskému ujištění Daladier nevěří v loajalitu Poláků ani při přímém napadení Francie Německem. Požadoval po Polácích jasnou a jednoznačnou odpověď, s kým je v době míru i války. V tomto ohledu dal polskému velvyslanci ve Francii Lukasiewiczovi řadu přímých otázek. Zeptal se ho, zda Poláci nechají projít sovětské jednotky. Lukasiewicz odpověděl záporně. Daladier se tedy zeptal, zda pustí sovětská letadla. Lukasiewicz řekl, že Poláci po nich zahájí palbu. Když Lukasiewicz reagoval odmítavě i na otázku, zda Polsko přijde na pomoc, pokud Francie po německém útoku na Československo – a mezi Francií a Československem byla smlouva o vzájemné pomoci – pokud vyhlásí Německo Francii válku, polský představitel odpověděl, že ne. Daladier řekl, že nevidí smysl ve francouzsko – polském svazku ani v obětech, které ve jménu něho Francie přináší.“
O čem to vypovídá? O tom, že Sovětský svaz byl připraven poskytnout pomoc Československu, které se nacistické Německo chystalo oloupit. Ve smlouvě mezi Sovětským svazem a Československem ale bylo napsáno, že Sovětský svaz tak bude činit pouze v případě, že své závazky vůči Československu splní i Francie. Francie spojila svou pomoc Československu s podporou ze strany Polska. Polsko to odmítlo.
Další dokument. To je dokument číslo pět, tady u mě leží, o něm jsem právě mluvil. Pojďme dál, šestý dokument.
Co tedy polské orgány moci podnikly, když si Německo začalo nárokovat část československého území? Stejně jako Německo, současně vznesli požadavky na svůj podíl na „kořisti“ při rozdělení československého území a požadovali, aby jim byla také předána určitá část Československa. Navíc byli ochotni uplatnit i sílu. Zformovali celou specializovanou vojenskou skupinu s názvem Silesia, jejíž součástí byly tři pěchotní divize, brigáda jezdectva a další jednotky.
K dispozici je také konkrétní dokument z archivu: hlášení velitele samostatné operační skupiny Silesia pana Bortnowského o přípravě útočné operace, převzetí Tešínské oblasti a o výcviku jednotek. Polské orgány moci připravovaly a zasílaly ozbrojence na československé území k páchání sabotáží a teroristických útoků, vedly aktivní přípravy na rozdělení a okupaci Československa.
Dalším dokumentem je záznam rozhovoru německého velvyslance v Polsku pana Moltke s polským ministrem zahraničí panem Beckem. V tomto dokumentu vyjádřil polský ministr zahraničí Beck naději, dále cituji: „V oblastech, které si Polsko nárokuje – on o tom otevřeně hovoří – nevzniknou rozpory s německými zájmy.“ To znamená, že dochází k rozdělení československého území.
Ihned, jak byla uzavřena Mnichovská dohoda 30. září 1938, Varšava v podstatě okopírovala nacistické metody a vyslala do Prahy ultimátum s bezpodmínečným požadavkem předat jí část území Československa – Těšínskou oblast. Francie a Británie Československo nepodpořily, což ho přimělo smířit se s tímto útiskem. Polsko spolu s Německem, které anektovalo Sudety, zahájilo 1. října 1938 přímé obsazování československého území, čímž porušilo dohodu, kterou samo dříve uzavřelo s Československem.
Dalším dokumentem je potvrzení o vrcholné, tedy konečné smlouvě o hranici mezi Polskem a Československem – jde o následující. 28. července 1920 při arbitráži Nejvyšší rady mocností Dohody Polsko a Československo uzavřely vrcholnou, takzvanou konečnou smlouvu o hranicích, na základě které byla západní část Těšínské oblasti Československa ponechána Čechům, zatímco Varšava získala východní část. Obě strany oficiálně uznaly, dokonce garantovaly, hranici vzniklou mezi nimi v tu dobu.
V Polsku si byli jistě vědomi, že bez Hitlerovy podpory by pokusy o převzetí části území Československa byly odsouzeny k nezdaru. V této souvislosti vám chci odcitovat následující velmi vypovídající dokument – záznam rozhovoru z 1. října 1938 mezi německým velvyslancem ve Varšavě panem Moltke a Jozefem Beckem o polsko-českých vztazích a o postojích SSSR v této otázce.
Německý velvyslanec v Polsku pan Moltke podává hlášení svým nadřízeným do Berlína. Pan Beck, připomínám, ministr zahraničí Polska, totiž mimo jiné vyjádřil velkou vděčnost za loajální pojetí polských zájmů na mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů v době českého konfliktu. Polská vláda i veřejnost si plně cení postoje vůdce a říšského kancléře. To znamená, že reaguje s vděčností na Hitlerovy činy na konferenci v Mnichově.
Za zmínku stojí, že polští zastupitelé nebyli pozváni na mnichovskou konferenci a jejich zájmy v podstatě zastupoval Hitler. Polsko se také evidentně ujalo role štváče: zatahovalo Maďarsko do rozdělení Československa, tedy vědomě usilovalo o zatažení dalších států do porušování mezinárodního práva. To, že Německo a Polsko jednaly v souladu, bylo známo a jasno dalším evropským státům – Velké Británii i Francii.
Dále desátý dokument. Ze zprávy francouzského velvyslance v Německu André François-Ponceta francouzskému ministru zahraničí Georgesi Bonnetovi z 22. září 1938. Přečtu to, je to velmi zajímavý dokument. Dále cituji, je to zpráva francouzského velvyslance svému nadřízenému v Paříži, píše: „Jedná se o demarše, učiněné 20. září Polskem a Maďarskem na adresu vůdce, a v Londýně, které měly za cíl demonstrovat, že Varšava a Budapešť nebudou souhlasit s tím, aby byl vůči jejich etnickým menšinám začleněným do československého státu uplatněn méně příznivý režim než ten, který bude poskytnut sudetským Němcům. Byl to ekvivalent schválení,“ dál píše francouzský velvyslanec, „že ústup území obývaných německou většinou bude muset mít za následek také zřeknutí se Prahou Těšínské oblasti a 700 tisíc Maďarů na Slovensku. Tedy navrhované odtržení území by tak znamenalo rozdělení země (tj. Československa).“
To je přesně to, co říše potřebuje. Polsko a Maďarsko se připojují k Německu ve štvanici na Československo. Francie a Anglie, které se snažily o ústupky a všemožně vyhověly německým požadavkům, aby zachránily existenci českého státu, se ocitají tváří v tvář jednotné frontě tří států usilujících o rozdělení Československa.
Vedoucí představitelé říše, kteří se netajili tím, že jejich cílem je vymazat Československo z mapy Evropy, okamžitě využili polské a maďarské demarše, aby už 21. září oznámili prostřednictvím svých oficiálních tiskových orgánů, že nastala nová situace, k níž je potřeba nové řešení.
Dále. Skutečnost, že Polsko ukázalo svůj apetit ve chvíli, kdy cítilo, že se blíží čas dělení kořisti, nemůže překvapit ty, kdo věděli o úmyslech pana Becka, polského ministra zahraničí, který v poslední době projevoval stále větší opatrnost ve vztahu k Německu a byl plně informován o záměrech hitlerovských šéfů. Zejména díky systematickým kontaktům s Göringem v průběhu už několika měsíců se polský ministr zahraničí domníval, že rozdělení Československa je neodvratné, že se to stane bez války a před vypršením roku 1938. Beck se také netajil svými záměry usilovat o Těšín a také ho okupovat, bude-li třeba.
A poslední věc. Neshody mezi stranou Henleina ( to je strana, v jejímž čele v Československu stál tento pán ) a Čechy se staly pro říši jen záminkou a výchozím bodem. Hlavním cílem říše bylo, při štvanici na pražské vedení, aby byla zlikvidována ta bariéra, kterou představovalo Československo – spojenec Francie a Ruska ve střední Evropě v cestě německé expanzi.
Jedná se o velmi příznačnou věc. Jak tehdy velcí světoví politici hodnotili mnichovské spolčení, tu dohodu, která byla podepsána mezi Hitlerem, Velkou Británií a Francií v roce 1938? Co říkali tehdy známí lidé a lidé uznávaní ve světě i v Evropě? Dá se říci, že až na několik výjimek reagovali velmi pozitivně a optimisticky. Jen Winston Churchill vyhodnotil situaci upřímně a nazýval věci pravými jmény.





(...)
Řeknu pár slov navíc. Britský ministerský předseda po podpisu dohody v projevu u své rezidence na Downing Street, když se vrátil z Mnichova 30. září 1938, řekl: „Toto je podruhé v naší historii, kdy byl z Německa na Downing Street přivezen čestný mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu. “ Tedy pro naši generaci.
Franklin Roosevelt, z gratulace Chamberlainovi k podpisu Mnichovské dohody 5. října 1938: „Zcela sdílím přesvědčení, že dnes je zde velká příležitost zavést nový řád, jehož základem bude spravedlnost a zákon.“
A americký velvyslanec ve Velké Británii Joseph Kennedy, otec budoucího prezidenta Johna Kennedyho, 19. října 1938 takto zhodnotil Mnichovskou dohodu mezi západními mocnostmi, demokraciemi a také mezi Německem a Itálií: „Už delší dobu si myslím, že jak pro demokracie, tak i pro diktatury, je neproduktivní a nerozumné zdůrazňovat rozdíl mezi nimi. Mohou se ziskem zaměřit své síly na řešení společných problémů tím, že změní k lepšímu vzájemné vztahy.“
A Churchill. Projev v Dolní sněmovně britského parlamentu dne 5. října 1938: „Právě jsme utrpěli úplnou a bezpodmínečnou porážku. Je konec. Československo je zlomené, všemi opouštěné, v truchlivém mlčení se ponoří do temnoty. Nastal čas podívat se pravdě do očí. Dost klamání sobě samým. Musíme reálně posoudit rozsah katastrofy, která postihla svět. Ocitli jsme se tváří v tvář nejhorší katastrofě, která postihla Británii a Francii. Utrpěli jsme porážku, aniž bychom se zapojili do války. A důsledky této porážky se ještě dlouho budou připomínat. Nemyslete si, že nebezpečí pominulo, to zdaleka není konec, je to jen začátek grandiózního vyřizování účtů. Jedná se pouze o první budíček.“ Tak tohle je hodnocení.
Takže o čem Churchill mluvil? To, co se stalo v Mnichově, že západní takzvaná demokracie prodala svého spojence, to je začátek války.
A co řekl Litvínov, náš lidový komisař pro zahraniční věci při vystoupení na plenárním zasedání Společnosti národů v září 1938. „Vyhnout se dnes válce a získat skutečnou a komplexní válku zítra, navíc za cenu uspokojení chutí nenasytných agresorů a zničení suverénních států, neznamená jednat v duchu paktu Společnosti národů.“ To znamená, že Sovětský svaz tuto událost odsuzoval.
V této souvislosti bych vás rád seznámil i s dalším velmi důležitým dokumentem, je to zajímavý dokument. Ukážu ho. Vlastně, na výstavě máme všechny dokumenty. Je velmi krátký. Je to odpověď politbyra ÚV VKS (b) ( do roku 1952 Všesovětská komunistická strana bolševiků – pozn. překladatele ) na telegram zplnomocněného představitele SSSR v Československu Alexandrovského ze dne 20. září 1938 s pozitivní odpovědí celého politického vedení SSSR. Na přímou otázku prezidenta Edvarda Beneše, československého prezidenta, zda SSSR poskytne okamžitou pomoc Československu, pokud jí Francie zůstane věrná, dalo politbyro ÚV VKS (b) 20. září 1938 jednohlasně kladnou odpověď.
Navíc 23. září 1938 Sovětský svaz oficiálně oznámil Polsku, že v případě jeho invaze do Československa by byl porušen sovětsko-polský pakt o neútočení. Polský ministr zahraničí Beck nazval tento krok propagandistickou kampaní, která nemá velký význam.
Polsko navíc při úvahách o nadcházejícím obsazení Těšína udělalo vše pro to, aby zabránilo Sovětskému svazu dostát svým závazkům – poskytnout pomoc Československu. Jak si vzpomínáte, chystali se sestřelovat sovětská letadla a nehodlali nechat projít vojska na pomoc Československu. A Francie, hlavní tehdejší spojenec Čechů a Slováků, se fakticky vzdala svých záruk na ochranu celistvosti Československa.
SSSR, který zůstal sám, musel přijmout realitu, kterou západní státy vytvořily vlastníma rukama. Rozdělení Československa bylo extrémně kruté a cynické, ve skutečnosti šlo o loupež. Se všemi důvody lze tvrdit , že právě Mnichovská dohoda byla bodem obratu v dějinách, po kterém se druhá světová válka stala nevyhnutelnou.
V roce 1938 bylo ještě možné Hitlera zastavit společnou snahou evropských států. To přiznávali i západní lídři.
Opět odkaz na dokument. Jedná se o záznam rozhovorů zástupců francouzského a polského velení o vyhlídkách na válku v Evropě mezi italsko-německými a polsko-francouzskými koalicemi ze dne 17. května 1939. Na setkání s polským ministrem vojenských záležitostí náčelník francouzského generálního štábu uvedl, že v září 1938 celková situace poskytovala mnohem více příležitostí zasáhnout proti Německu než nyní. O čem to mluvil? Že kdyby včas zareagovali, válce by se dalo předejít. A už v průběhu norimberského procesu s válečnými zločinci na otázku, zda by Německo zaútočilo na Československo v roce 1938, kdyby západní mocnosti podpořily Prahu, polní maršál Keitel odpověděl: „Ne. Z vojenského hlediska jsme nebyli dostatečně silní.“ Cílem Mnichova bylo vytlačit Rusko z Evropy, získat čas a dokončit výzbroj Německa.
Sovětský svaz se důsledně, na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, snažil zabránit tragédii rozdělení Československa. Británie, Francie však raději předhodily demokratickou zemi východní Evropy nacistům k rozcupování, aby si je naklonily, uklidnily je. Nejen předhodily, ale snažily se nasměrovat nacisty na východ. Přispělo k tomu bohužel i tehdejší polské vedení. Vedoucí představitelé druhé Polské republiky všemi silami bránili vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě za účasti SSSR.
Chci vám představit další dokument – záznam rozhovoru mezi Adolfem Hitlerem a polským ministrem zahraničí Jozefem Beckem z 5. ledna 1939. Dokument je příznačný. Je to svým způsobem ztělesnění společné politiky Německé říše a Polska v předvečer československé krize, během ní a po ní. Tento obsah má cynický charakter ve vztahu k sousedním státům, k Evropě obecně. A přímo demonstruje obrysy polsko-německé aliance jako útočné síly namířené proti Rusku.
Uvedu z něj jen pár výňatků. 13. dokument. Všechno je zde psáno malým písmem. Je to kopie dokumentu ze 17. května 1939, tak jsem požádal kolegy, aby mi z něj udělali úryvky, aby byly čitelné.
Takže citace číslo jedna. Führer říká otevřeně: „Nebylo snadné získat v Mnichově souhlas od Francouzů a Angličanů se začleněním do dohody také polských a maďarských nároků na Československo.“ To znamená, že Hitler tehdy pracoval v zájmu vedení těchto zemí. Hitler vystupoval v Mnichově v podstatě jako advokát polské vlády.
A druhý citát. Polský ministr říká, ne bez hrdosti: „Polsko nevykazuje takovou nervozitu, pokud jde o posílení své bezpečnosti, jako například Francie a nepřikládá žádný význam takzvaným bezpečnostním systémům, které po zářijové krizi (sudetské krizi) v Československu, definitivně zkrachovaly.“ Nechtějí nic vytvářet. Přímo o tom mluví polský ministr zahraničí s Hitlerem.
Skutečnost, že bezpečnostní systém je degradován, v Berlíně a ve Varšavě nikoho z vůdců, kteří přijímají rozhodnutí, nezajímá. Znepokojuje je něco jiného.
V této souvislosti třetí citát. Hitler prohlašuje, že (dále přímá řeč Adolfa Hitlera): „Za všech okolností bude mít Německo zájem na zachování silného národního Polska, zcela bez ohledu na situaci v Rusku. Ať už jde o bolševické, carské nebo jiné Rusko, Německo se k této zemi bude vždy chovat s maximální opatrností. Přítomnost silné polské armády snímá z Německa značné břemeno. Divize, které je Polsko nuceno držet na ruské hranici, zbavují Německo dodatečných vojenských výdajů.“ Celkově to vypadá na vojenské spojenectví proti Sovětskému svazu.
Dokument je, jak vidíte, naprosto upřímný a nevznikl od nuly, není to předmět nějakého taktického manévrování, ale odraz konzistentní linie směrem k polsko-německému sbližování na úkor Sovětského svazu. A v této souvislosti uvedu ještě několik dalších důkazů, i když starších, ale velmi příznačných.
Toto je úryvek z rozhovoru náměstka ministra zahraničí Polska Szembeka s Hermannem Göringem o polsko-sovětských vztazích z 5. listopadu 1937. Göring je přesvědčen, že třetí impérium, tedy třetí říše, nemůže spolupracovat nejen se Sověty, ale také s Ruskem obecně bez ohledu na režim v zemi. Göring také dodal, že Německo potřebuje silné Polsko. Dodal, že Polsku Baltské moře nestačí a že by mělo mít cestu k Černému moři.
Jak v minulosti, tak i teď straší Ruskem. Carským, sovětským nebo současným – nic se nemění. Je jedno jaké – smysl přetrvává. Není nutné do toho motat ani ideologické termíny – „bolševická“, „ruská“, jakákoli, naše společná bývalá vlast, Sovětský svaz. Kvůli tomu se můžete dohodnout s kýmkoliv, včetně fašistického Německa, což v podstatě vidíme, a ve skutečnosti se tak děje.
A v tomto ohledu je dalším vypovídajícím dokumentem – záznam rozhovoru německého ministra zahraničí Joachima Ribbentropa s polským ministrem zahraničí Beckem ze dne 6. ledna 1939. Po druhé světové válce se v našich archivech ocitlo dost dokumentů z východní Evropy a z Německa. Joachim Ribbentrop vyjádřil postoj Německa, který (dále citát) „vychází z toho, že pokládá ukrajinskou otázku za privilegium Polska, a ve všech ohledech podporuje Polsko při projednávání této otázky, ale opět za předpokladu, že Polsko zaujme ještě zřetelnější protiruský postoj (to je citát), protože jinak bychom (nacistické Německo) mohli mít jen stěží společné zájmy. Na dotaz Ribbentropa, zda se Poláci zřekli ambiciózních záměrů maršála Pilsudského vůči Ukrajině, pan Beck prohlásil: „Poláci už byli v Kyjevě a podobné záměry jsou bezpochyby živé i dnes.“
Je pravda, že to bylo v roce 1939. Doufejme, že alespoň v tomto ohledu došlo k nějaké změně. Ale základem všeho, co jsem teď ukázal, je samozřejmě patologická rusofobie. To si mimochodem uvědomovali i v evropských metropolích. Západní spojenci Polska si to na tu dobu dobře uvědomovali.
Následující dokument tedy potvrzuje to, co jsem právě řekl. Zpráva francouzského velvyslance ve Varšavě pana Noela francouzskému ministru zahraničí Bonnetovi o rozhovorech s polskými kolegy z 31. května 1938. Francouzský velvyslanec Leon Noel tak popisuje jednoznačné projevy, které bez rozpaků vyjadřovali v průběhu setkání s ním tehdejší polští představitelé.
Cituji tedy: „Pokud Němec zůstává protivníkem, přesto je Evropanem a mužem pořádku.“ Polsko brzy zjistí, co je „Evropan a muž pořádku“. 1. září 1939 to všichni pocítí na sobě.
Dále: „Rus je pro Poláky barbar, Asiat, ničivý a demoralizující prvek, s nímž je každý kontakt nebezpečný, každý kompromis je smrtelný.“ Jako komentář lze říci, že jde o typický příklad rasismu, pohrdání „podčlověkem“, „untermenšem“, mezi něž zařadili Rusy, Bělorusy, Ukrajince, pak se v tomto seznamu ocitli i sami Poláci.

V této souvislosti samozřejmě víte, co se děje v některých evropských zemích ohledně rusofobie, antisemitismu atd. Všechno mi to něco připomíná.
Agresivní nacionalismus vždy oslepuje, vymazává jakékoli morální hranice. Ti, co na to vsadili, se nezastaví před ničím, ale nakonec je to dostane, a tak to bylo několikrát.
V tomto ohledu je potvrzením této teze další dokument – zpráva polského velvyslance v Německu Jozefa Lipski ministru zahraničí Jozefu Beckovi z 20. září 1938. Považuji za nutné Vám ji přečíst. On měl rozhovor s Hitlerem a co o tom píše polský velvyslanec svému ministru zahraničí: „Později v průběhu rozhovoru německý kancléř“, tedy Hitler, „vytrvale zdůrazňoval, že Polsko je hlavním faktorem, který chrání Evropu před Ruskem“.
Z dalších vůdcových výroků vyplývalo, že ho ve shodě s Polskem, Maďarskem, a možná i Rumunskem napadla myšlenka na řešení „židovského problému“ cestou migrace do kolonií. Hitler navrhoval poslat židy z evropských zemí pro začátek do Afriky. Ale ne jen poslat – poslat je ve skutečnosti na vymření. Chápeme, co se myslí koloniemi v roce 1938. Na vymření. Je to první krok ke genocidě, k vyhlazení židovského lidu a k tomu, čemu dnes říkáme holocaust.
Co na to polský zástupce odpověděl a co napsal v této souvislosti svému ministru zahraničí, přičemž se očividně spoléhal na vzájemné porozumění a schválení ? „Já – tedy polský velvyslanec v Německu – napsal – to on píše svému ministru zahraničí – pokud k tomu dojde , pokud to najde své řešení, postavíme mu – Hitlerovi – ve Varšavě krásný památník.“ Ano.
Úryvek z již zmíněného rozhovoru Adolfa Hitlera s polským ministrem zahraničí Beckem 5. ledna 1939. V ní vůdce říká: „Další otázkou, v níž mají Německo a Polsko společné zájmy, je židovský problém. On, vůdce, je odhodlán vytlačit Židy z Německa. Ještě teď jim bude dovoleno vzít si s sebou část svého majetku. Přitom si s sebou určitě odvezou z Německa víc než měli, když se usadili v této zemi. Ale čím více to budou s emigrací natahovat, tím méně majetku si budou moci vzít s sebou.“
Co to vůbec je? Co to je za lidi? Co jsou zač? A mám dojem, že to nejen nechtějí v dnešní Evropě vědět, ale že to úmyslně zamlčují, když se snaží svalovat vinu, včetně rozpoutání druhé světové války, z nacistů na komunisty.
Ano, víme, kdo byl Stalin, ano, hodnotili jsme ho. Ale myslím, že faktem zůstává, že právě fašistické Německo zaútočilo 1. září 1939 na Polsko a 22. června na Sovětský svaz.
A co je to vůbec za lidi, kteří vedou s Hitlerem takové rozhovory? Právě oni, kteří sledovali své hamižné, příliš vysoké ambice, nastrčili svůj lid, polský lid, pod německou vojenskou mašinu a navíc přispěli k tomu, že vypukla druhá světová válka. A jak jinak uvažovat poté, když vidíš takové dokumenty?
A dnes vidíme víc: znesvěcují hroby těch, kteří ve válce zvítězili, položili své životy , také v Evropě při osvobozování těchto zemí od nacismu.
Když už jsme u toho, víte, co mě napadá? Koneckonců, Stalin s tím nemá vůbec nic společného. Naši obyčejní vojáci Rudé armády, kterým byly postaveny památníky, včetně těch, kteří pocházeli z dnes zcela nezávislých států, které vznikly po rozpuštění Sovětského svazu, to jsou také vaši předkové, kterým byly postaveny památníky v Evropě. Jsou to velmi prostí lidé. Tito rudoarmějci, co jsou zač? Většinou rolníci, dělníci. A mnoho z nich trpělo v rámci stejného stalinského režimu: někomu byl vyvlastněn majetek, něčí příbuzní byli posláni do lágrů. Tito lidé zemřeli, když osvobozovali evropské země od nacismu. Nyní se jejich památníky bourají, mimo jiné proto, aby nevyplavaly na povrch informace o faktickém spolčení některých tehdejších hlav evropských zemí s Hitlerem. Nejedná se o pomstu bolševikům, ale dělají vše pro to, aby skryli své vlastní postavení.
Proč jsem řekl, že tehdejší vedení těchto zemí, včetně Polska, vrhlo vlastně svůj lid pod kola německé, nacistické válečné mašiny? Podcenili totiž skutečné pohnutky Hitlerova jednání.
Poslechněte si, co řekl na poradě u sebe v říšském kancléřství s představiteli německé armády, cituji: „Nejde o Danzig ( Gdaňsk ) – to je město, které chtělo Německo vrátit po první světové válce, které bylo vyhlášeno mezinárodním celkem – jde o rozšíření životního prostoru pro nás na východ a zabezpečení potravin.“ Vůbec nejde o Polsko. Šlo o to, že si potřebovali prorazit cestu pro útok na Sovětský svaz.
Sovětský svaz se snažil do poslední příležitosti využít jakékoliv šance k vytvoření protihitlerovské koalice, vyjednával s vojenskými představiteli Francie a Velké Británie, čímž se snažil zabránit vypuknutí druhé světové války, ale prakticky zůstal sám, v izolaci, a jak jsem už řekl, byl posledním ze zúčastněných států Evropy, který byl donucen podepsat s Hitlerem pakt o neútočení.
Ano, je tam tajná část o rozdělení nějakého území. Nevíme však, co je v jiných dohodách evropských zemí s Hitlerem. Protože pokud my jsme naše dokumenty odkryli, tak v západních metropolích je to všechno uloženo pod hlavičkou „tajné“. Nevíme, co tam bylo. Ale teď už to ani nemusíme vědět, protože podle faktů vidíme, že šlo o spolčení. Ve skutečnosti vidíme, že došlo k rozdělení nezávislého demokratického státu – Československa. A podílel se na tom nejen Hitler, ale i bývalé hlavy těchto států. Právě to Hitlerovi otevřelo cestu na východ, a právě to bylo příčinou vypuknutí druhé světové války.
A ještě jeden bod k tomu, jak Sovětský svaz jednal, když Německo zahájilo válku proti Polsku. Připomínám, že pokud se na západě, v okolí Lvova, skutečně ještě polská posádka bránila, je pravda, že když přišla Rudá armáda, tak složili zbraně před Rudou armádou. Mimochodem, právě to, že se tam dostaly části Rudé armády, do značné míry zachránilo životy mnoha lidí z řad místní populace, zejména židovské populace. Všichni tady vědí, že procento židovské populace v těchto oblastech bylo vysoké. Nacisté by přišli – a všechny by poslali do pecí.
A pokud jde třeba o Brest, Rudá armáda tam vstoupila až poté, co byla tato území obsazena německými jednotkami. Tam Rudá armáda vůbec s nikým nebojovala, s Poláky nebojovala. V té době navíc polská vláda ztratila kontrolu nad zemí, kontrolu nad ozbrojenými silami, a nacházela se kdesi v oblasti rumunských hranic. Nebylo ani s kým jednávat. Opakuji znovu: Brestská pevnost, která je nám všem dobře známá jako citadela na ochranu zájmů Sovětského svazu a naší společné vlasti, jedna z výrazných stránek Velké vlastenecké války, byla obsazena Rudou armádou až poté, co Němci odtud odešli. Oni si jí už vzali. A Sovětský svaz z Polska nic nebral.
A nakonec bych chtěl připomenout, jak hodnotili pamětníci tehdy výsledky vítězství nad nacismem a přínos každého z nás k tomuto vítězství počínaje rokem 1941.
Churchillův výrok: „Byl jsem rád, že jsem se dozvěděl z mnoha zdrojů o statečném boji a četných silných protiútocích, kterými ruské vojenské síly brání svou zem. Plně si cením vojenských výhod, které se vám podařilo získat tím, že jste přinutili nepřítele nasadit síly a vstoupit do bojových operací na předsunutých západních hranicích – „na předsunutých západních hranicích“ – upozorňuji na to: tehdejší britské vedení přiznalo, že to mělo nějaký vojenský smysl v boji proti nacistickému Německu, že tím byla částečně oslabena síla jeho prvotního úderu.“ Tedy byla oslabena síla prvotního úderu nacistické armády skutečností, že Rudá armáda postoupila na novou linii. Takže to mělo i vojenský význam pro Sovětský svaz – vstup na tyto nové pozice.
22. února, v předvečer oslav 27. výročí Rudé armády. Churchill píše, že Rudá armáda slaví své 27. výročí triumfem, který si vydobyl nekonečný potlesk jejích spojenců. A dále bych rád upozornil na toto, v souvislosti s usnesením, které bylo přijato nedávno našimi kolegy v Europarlamentu. „Budoucí generace uznají svůj dluh vůči Rudé armádě stejně bezvýhradně jako my, kteří jsme byli svědky těchto velkolepých úspěchů.“ Ale vidíme, jak reaguje současná generace politiků v Evropě.
A Roosevelt napsal Stalinovi také v roce 1945: „Pokračující vynikající vítězství Rudé armády spolu s rozvinutým úsilím ozbrojených sil spojených národů na jihu a na západě zajišťuje rychlé dosažení našeho společného cíle – světa žijícího v míru, založeného na vzájemném porozumění a spolupráci.“
A o něco později Truman, už nový prezident USA: „Hluboce si vážíme velkolepého přispění mocného Sovětského svazu ve věci civilizace a svobody. Prokázali jste schopnost lidu, který miluje svobodu, a vysoce statečného lidu rozdrtit zlé síly barbarství, ať jsou jakkoli silné.“
Myslím, že my s vámi rozhodně nemůžeme zapomenout a nikdy nezapomeneme na hrdinský čin našich otců. Byli bychom velmi rádi, aby i naši kolegové na Západě a zejména v Evropě to měli na paměti. Pokud nechtějí poslouchat nás, ať si poslechnou autority svých zemí, kteří chápali, co říkají, a věděli o těchto událostech z první ruky.
N. Nazarbajev: Je třeba to předat do veřejného prostoru.
V. Putin: Tady tímto jsme to už předali do veřejného prostoru. Ale chci tomu dát náležitou formu a chci napsat článek. Chci napsat článek na toto téma.
N. Nazarbajev: Systemizovat, dát tomu formu a předložit tyto historické dokumenty.
V. Putin: Přesně tak. Ale to není všechno. Víte, co navrhuji? Půjdeme na oběd, navrhuji, abychom prošli tou halou, tam jsme udělali malou výstavu těchto dokumentů. Doslova dvě minuty a všechno nám řeknou. Děkuji mnohokrát.
 

Saturday, March 16, 2019

March 15, 1939

Začátek konce nadějí

14. 03. 2019 22:26:51
Existovala obava, že média nebudou zmiňovat nejhorší datum naší tisícileté historie 15. březen 1939 vzhledem k tomu, že Německo je přece náš současný největší přítel. Zmiňují, jenže bez uvádění příčinných souvislostí.
Tři sta let čekal český národ na svůj samostatný stát. Ano, byl nám povolen Britským impériem a Francií v zájmu rozpadu jejich konkurenta, podunajské monarchie Rakouska - Uherska. Prapodivnými machinacemi v závěru války (36 hodinový spánek německého kancléře prince Maxe Bádenského po koňské dávce uspávacích prostředků, abdikace německého císaře Wilhelma, o které císař nevěděl a dozvěděl se o své abdikaci až z tisku) zaniklo i Německé císařství. Naprosto nesmyslné podmínky versailleské smlouvy vůči Německu pod řízením mezinárodních sil které nerespektovaly faktické podmínky Příměří z Compiègne z 11. 11. 1918. Pozor bylo to PŘÍMĚŘÍ mezi silami Dohody a Německou říší, NE KAPITULACE Německa. První světová válka neskončila na bojištích Německa, ale na bojištích Francie, málokdo si toto uvědomuje. Německo podle versailleské smlouvy nesmělo mít žádné tanky, ponorky, válečné letectvo, všeobecnou brannou povinnost, armádu jenom o 100000 mužů, demilitarizaci Porýní atd.
Naprosto neúnosnými válečnými reparacemi, hospodářskými podmínkami bylo Německo fakticky vrženo do neskutečné bídy a byla tak připravena vhodná půda pro nastolení nacistického režimu. Anglie a Francie po nástupu Hitlera k moci a jeho demontáži veškerých podmínek poválečného uspořádání, neudělaly vůbec nic. Ba právě naopak, jakoby se snažily Hitlerovi nahrávat. Možnost uspořádat Německu olympijské hry nejenom letní, ale i zimní, v roce 1936, nacistické Německo představilo jako prosperující stát s moudrým vedením. Naprosto nepochopitelné chování západních mocností v době, kdy už byly koncentrační tábory v Dachau a pod.
A ještě nepochopitelnější bylo chování těchto mocností k perle demokracie ve střední Evropě, k hospodářsky prosperujícímu Československu.
Edvard Beneš, (na rozdíl od Karla Kramáře, prvního předsedy československé vlády), jako dlouholetý ministr zahraničí orientoval naši republiku výhradně na Francii. S Francií a jejími čelnými představiteli byl spojen od roku 1927 i členstvím v zednářské lóži, respektive myšlením ze zednářství vyplývajícím.
A zde si myslím, že je ten problém. Edvard Beneš si vůbec nemohl představit, že by ho zahraniční zednářští bratři mohli zradit, když bylo předválečné Československo zednářským rájem a mnoho umělců (Mucha, Dyk) a politiků (Jan Masaryk, ale i kupodivu Alois Rašín) bylo svobodnými zednáři.
Jenže košile je bližší nežli kabát. My, Češi, si vždycky myslíme, že to s námi ti velcí myslí dobře. Anglie se ale potřebovala dostat k nerostnému bohatství sovětské Sibiře a k tomu by ji mohlo dopomoci silně vyzbrojené Hitlerovo impérium, které by Sovětský svaz napadlo a samo si na něm vylámalo zuby (což se vlastně posléze stalo, ale bez toho nerostného bohatství pro ostrovní impérium).
Takže k 15.3. 1939. To je datum, které bezprostředně navazuje na září 1938 a Mnichovskou dohodu. Československo mělo v roce 1938 jednu z nejsilnějších armád. Na jaře 1938 ČSR disponovala 34 divizemi proti 28 divizím wehrmachtu. I když pohraniční opevnění nebyla dobudována, ČSR se na válku připravovala. Bohužel Beneš nedal už v roce 1933 na rady armádních odborníků a zbrojit a stavět opevnění se začalo poměrně pozdě.
Často se operuje tím, že by sudetští Němci nebyli k ČSR při vypuknutí války loajální. Jenže to říkají ti, kdo neznají povahu sudetských Němců. Kdyby prezident a vláda dali najevo, že budou svou zem bránit a padly nějaké tresty smrti pro vlastizrádné křiklouny (tehdy byl trest smrti za vlastizradu), tak by i sudetští Němci sloužící v československé armádě, navíc většinou na Slovensku v Ružomberoku a pod. byli vojensky platní. Nakonec se v ČSR sudetským Němcům ekonomicky žilo daleko lépe než Němcům v Říši. I ten zloduch Konrád Henlein nechtěl se svou partají, se kterou vyhrál v ČSR volby, připojení k Říši. Byl k tomu donucen svými členy a, což je ještě daleko smutnější, dalo se mu najevo po čilých stycích s britskými politiky, že se Británie postaví na stranu sudetských Němců.
Navíc němečtí generálové, včetně velitele Wehrmachtu Waltera von Brauchitsch, uvažovali před Mnichovem o sesazení Hitlera, protože nechtěli válku s ČSR, protože ČSR byla prostě silnější a byl zde psychologický faktor obrany.
Jaká ironie. Díky zbabělosti Edvarda Beneše a neuvěřitelné zradě západních spojenců, kteří dokonce prohlásili, že když se budeme bránit, budou nás brát jako agresory a Hitlerovské Německo jako oběť, tento pozdější maršál vítal na pražském Hradě Adolfa Hitlera s tím, že operace 15. 3. 1939 proběhla bez incidentů. V březnu 1939 jsme se už nemohli ve zbytkovém Československu bránit a prezident Emil Hácha nemohl už nic dělat, než se později snažit alespoň trochu chránit některé české občany před likvidací. Alespoň jako právník věděl, že jeho podpis bude z hlediska historie neplatný, neboť jsme toho dne byli parlamentní demokracií a ne prezidentským státem. Mimochodem západní mocnosti garantovaly pomnichovské hranice Československa, takže Hitler vlastně porušil i tu Mnichovskou dohodu. Ale ze západu ticho po pěšině (jako ostatně i v letech 1948, 1968)
Německá armáda se vyzbrojila československými tanky a veškerou zbrojní výzbrojí. Paradoxem dějin je to, že československé tanky se valily přes Ardeny, míjející Maginotovu linii, aby dobyly prostřednictvím Wehrmachtu Francii, která nás zradila. (Československé tanky ještě bojovaly v německé armádě i v bitvě o Stalingrad). Mimochodem i Francii zradila zase Anglie, jejíž vojska spolu s francouzskými mohla německý útok odrazit. Jenže Anglie místo, aby šla vpřed, proti německým vojskům, obrátila se vzad a v Dunquerke čekala na lodě, které ji převezou na ostrov. Německá vojska čekala 13 km před přístavem, i když mohla velmi lehce celou britskou armádu zničit. Hitler dal rozkaz nezasahovat proti utíkajícím Britům. O tom píše generál de Gaulle, který věděl jak se hanebně Británie i k Francii zachovala. Proto vyvedl Francii z NATO, a vybudoval silnou samostatnou vojenskou doktrínu včetně atomového arzenálu. Zradu Británie totiž nevstřebal a Británie byla v NATO a Anglosasům nevěřil. Dokud měl tu moc, blokoval přijetí Británie do Evropského hospodářského společenství.
Jelikož se jedná o historická data, kde by bylo vhodné diskutovat, proto diskuzi povoluji a žádám takové ty povrchní, a často nenávistné, diskutéry, aby si data o těchto věcech přečetli. Zde ještě kromě všeobecných pojmů ještě jednou: Příměří v Compiégne, Versailleská smlouva, a hlavně Locarnská smlouva z roku 1925, kde měl diplomat Edvard Beneš zpozornět, neboť zamezovala Francii nám aktivně přijít při napadení na pomoc. Nemohu kvůli rozsahu článku popisovat o co šlo. Snad v diskuzi.
V roce 1918 jsme jako stát, který nezachvátila poválečná agónie, a který díky Aloisi Rašínovi měl pevnou měnu, na rozdíl od např. Německa, mohli vykročit na zcela samostatnou hrdou cestu, bez neustálého se opírání o jakékoliv mocnosti. Mohli jsme se vrátit do doby, kdy země Koruny české hrály významnou roli ve středoevropském regionu. Škoda.
Mgr. Petr Hannig, předseda ROZUMNÝCH a kandidát koalice ROZUMNÍ a Národní demokracie do Parlamentu EU

Tuesday, December 18, 2018

Holly war against Germany

Jak Židé vyhlásili Německu svatou válku

Většina lidí dnes ví proč se zavírali Židé do koncentračních táborů – kvůli vyhlazení. No, každý kdo se jen trochu otevřel revizionistickým názorům musel uznat, že s tím vyhlazením to nebude tak snadné. Pro tyto lidi zůstává ovšem otázka, proč tedy Němci zavírali Židy do koncentráků? V první řadě si musíme uvědomit, že do koncentračních táborů byl zavřen pouze malý zlomek celkového počtu všech Židů, kteří žili na území spravované Velkoněmeckou říší. Mnoho Židů žilo i na konci války na všech místech Němci spravované Evropy a to dokonce i v Berlíně. Za druhé si musíme uvědomit, že Židé měli být po válce přesunuti do rezervací na východě (původně se uvažovalo i o Madagaskaru a Palestině), kde by jim byl zřízen vlastní stát. Za třetí byli (respektive jsou) viní za stvoření komunismu a za jeho šíření a to i v mezi válečném Německu, kde když se mluví o tzv. „teroru“ na voličích ze strany NSDAP, vždy se zapomene na násilí páchané komunisty, kteří byli řízeni právě Židy a bylo nesrovnatelně větší. Musíme rovněž brát na vědomí, že právě Židé, a to se jim ani nelze divit, byli hlavními členy odboje a co do počtu na okupovaných územích, tvořili v partyzánských jednotkách většinu. Dalším neméně významným faktem, na který se nyní podíváme, je Židy vyhlášená svatá válka Německu. Židé, kteří měli velký vliv na politiku Spojených států a následně i Velké Británie, a to především ve věcech ekonomických, zajistili Německu obchodní embargo a bojkot německého zboží. Některé světové noviny měly v roce 1933 na předních stranách „Židé vyhlašují válku Německu,“ následně slovní i jiné útoky přibývaly:
Judea vyhlašuje Německu válku! Židé celého světa, spojte se! Bojkotujte německé zboží! Demonstrujte!“ – všechny hlavní titulky Daily Express, 24. března 1933.
Izraelský lid celého světa vyhlašuje Německu obchodní a finanční válku. Čtrnáct milionů Židů stojí pospolu jako jeden muž ve vyhlášení války Německu. Židovský velkoobchodník opustí svou firmu, bankéř burzu, obchodník svůj obchod a  nemajetný člověk svůj prostý dům, v rozkazu připojit se společně do svaté války proti Hitlerově lidu.“ – Daily Express, 24. března 1933.
Každý z Vás, z Židů a Nežidů, který dosud nevstoupil do této svaté války, nechť tak učiní hned a tady. Nestačí nekupovat zboží z Německa. Musíte přerušit veškeré styky s obchodníky, kteří prodávají německé zboží nebo podporují německé lodě… musíme zničit Hitlerův režim a přivést německý lid k rozumu tím, že zničíme jejich zahraniční obchod, na němž závisí jeho přežití.“ – Samuel Undermeyer, v rádiovém vysílání na WABC, New York, 7. srpna 1933. Samuel Untermeyer byl židovský vůdce a blízký přítel prezidenta Wilsona a Roosevelta.
Bernard Baruch se připojil k Samuelu Untermeyerovi a volal po válce proti Německu: „Zdůrazňuji, že porážka Německa a Japonska a jejich eliminace ze světového obchodu by dala Británii obrovskou příležitost ke zvětšení zahraničního obchodu v objemu i zisku.“ – Baruch, „The Public Years“ od Bernarda M. Barucha, strana 347 (New York: Holt, Rinehart and Winston, 1960). Bernard Baruch, syn německého Žida, byl poradce prezidentů Wilsona, Roosevelta a Trumana.
Toto vyhlášení války proti Německu, jsme nyní povýšili na „svatou válku.“ Tato válka skončí zničením Německa.“ Dr. Franz J. Scheidl, Geschichte der Verfemung Deutschlands.
Válka v Evropě je v roce 1934 nevyhnutelná.“ – H. Morgenthau, ministr financí Spojených států, Hearst Press, září 1933 (také citováno v „The Palestine Plot“ od B.Jensona, strana 11 (vydáno Johnem McKinleyem, 11-15 King Street, Perth, Skotsko).
V boji proti Německu je už několik měsíců zapojena každá židovská komunita, každá konference, ve všech syndikátech a každým jediným Židem na celém světě. Je důvod věřit, že naší úlohou v tomto boji je zvláštní význam. Vyvoláme duchovní a materiální válku celého světa proti německému úsilí stát se jednou velkým národem a aby získalo zpět svá ztracená území a kolonie. Ale židovským zájmem v první řadě je úplné zničení Německa.  Pospolu i jednotlivě, německý národ je hrozbou pro nás Židy.“ – Vladimir Jabotinsky (zakladatel židovské teroristické skupiny Irgun Zvai Leumi) v „Mascha Rjetsch“, leden 1934 (také citováno v „Histoire de l’Armée Allemande“ od Jacques Benoist-Mechina, část IV, strana 303).
Hitler nechce válku, ale my mu ji vnutíme, ne letos, ale brzy.“ – Emil Ludwig Cohn v Les Annales, červen 1934 (také citováno v jeho knize „The New Holy Alliance“).
My Židé přineseme Německu válku.“ – David A. Brown, národní předseda Židovské sjednocené kampaně, 1934 (citováno v „I Testify Againts The Jews“ od Roberta Edwarda Emondsona, strana 188 a v „The Jewish War of Survival“ od Arnolda Leese, strana 52).
Chceme vyvolat hlubokou nenávist k Němcům, k německým vojákům, námořníkům a letcům. Musíme je nenávidět dokud nezvítězíme.“ – Lord Beaverbrook (citováno v „Niemals!“ od Heinricha Goitsche).
Je zde pouze jediná síla, která se opravdu počítá. Je to síla politického nátlaku. My Židé jsme nejmocnější lidé na světě, protože tuto moc máme a víme jak ji použít.“ – Vladimir Jabotinsky, Jewish Daily Bulletin, 27. července 1935.
Před koncem roku, bude složen ekonomický blok z Anglie, Ruska, Francie a Spojených států, který srazí ekonomický systém Německa a Itálie na kolena.“ – Paul Dreyfus, „La Vie de Tanger“, 15. května 1938.
3. května 1938, se American Hebrew (noviny) chlubily, že mají Židy v předních vlivných pozicích v Británii, Rusku a Francii, a že tito „tři synové Izraele, pošlou nacistického diktátora do pekel.“ – Joseph Trimble, The American Hebrew.
Německo je náš úhlavní nepřítel číslo jedna. Je naší povinností vyhlásit mu znovu bez milosti válku. Každý si může být jist jednou věcí: My tuto válku povedeme!“ – Bernard Lecache, prezident Mezinárodní ligy proti rasismu a antisemitismu, v novinách Droit de Vivre, 9. listopadu 1938.
Válka je nyní navrhována za účelem židovské hegemonie nad světem.“ – brigádní generál George Van Horn Mosely, The New York Tribune, 29. března 1939.
Chtěl bych potvrdit co nejzřetelněji, že prohlášení, které jsem já a mí kolegové učinili v několika posledních měsících, a hlavně minulý týden: Židé stojí při Velké Británii a budou s ní bojovat na straně demokracie. Přejeme si, aby tomu tak bylo v naprosté shodě s britským jednáním a proto musíme najít své místo, v oblastech velkých i malých, pod řízením Jeho Veličenstva. Židovská kancelář je připravena zahájit okamžitá opatření pro využití židovské pracovní síly, technických schopností, zdrojů a dalších potřebných věcí.“ – Chaim Weizmann, prezident Světového židovského kongresu, ředitel Židovské kanceláře a později prezident Izraele, London Times, 5. září 1939, a také London Jewish Chronicle, 8. září 1939.
Milion Židů, kteří žijí v Americe, Anglii a Francii, severní a jižní Africe, a nesmíme zapomenout na ty co žijí v Palestině, všichni jsou odhodláni Německu přinést vyhlazovací válku do úplného konce.“ – „Central Blad Voor Israeliten“ v Nizozemí, 13. září 1939.
Přestaňte mluvit o mírových podmínkách! Rozbijte Německo na kousky!“ – The Daily Herald, číslo 7426, 9. prosince 1939.
Židé berou tuto válku jako válku svatou.“ – The Daily Herald, číslo 7450, 1939 (citováno v „Reichstagsbrand, Aufklärung einer historischen Legende,“ od U.Backese, K.H.Janßen, E. Jesse, H. Köhler, H. Mommsen, E Tobias).
I když Židé nejsou s vámi v zákopech, jsme s vámi morálně. Tato válka je naší válkou a vy bojujete s námi.“ – Schalom Asch, Les Nouvelles Litterairres, 10. února 1940.
Se ztrátou Německa ztratilo Židovstvo území, z něhož působí síla. Proto bylo rozhodnuto o jeho znovudobytí.“ – Louis Marschalko, „The World Conquerors: The Real War Criminals.“
Světový židovský kongres byl ve válce s Německem po sedm let.“ – Rabbi M. Perlzweig (představitel britské sekce Světového židovského kongresu), Toronto Evening Telegram, 26. února 1940.
Druhá světová válka je bojována na obranu základů judaismu.“ – Rabbi Felix Mendlesohn, Chicago Sentinel, 8. říjen 1942.
Nepopíráme a nebojíme se přiznat, že tato válka je naší válkou, že ji vedeme pro osvobození Židovstva… Nejsilnějších ze všech front je ta naše, fronta Židovstva. Nedáváme této válce jen finanční podporu, která zaručuje vojenskou výrobu, neposkytujeme vám jen plnou sílu naší propagandy, kterou je morální síla udržet tuto válku v chodu. Záruka vítězství je založena na oslabení nepřátelských sil, na zničení jejich měst, jejich odporu. My jsme trojským koněm v protivníkově pevnosti. Tisíce Židů žijících v Evropě představují hlavní faktor při zničení našeho protivníka. To je naše fronta, která je ve skutečnosti nejcennější pro vítězství.“ – Chaim Weizmann, prezident Světového židovského kongresu, ředitel Židovské kanceláře a později prezident Izraele, v New Yorkském projevu, 3. prosince 1942
Hrál jsem golf s Joe Kennedym (Americký velvyslanec v Británii). Chamberlain mu řekl, že Amerika a světové Židovstvo ho donutilo zavléct Anglii do 2. světové války.“ – James Forrestal, ministr námořnictva (později ministr obrany), Deník, 27. prosince 1945.
A co o válce řekl sám Adolf Hitler?
Je lež, že bych já, nebo kdokoliv v Německu, chtěl v roce 1939 válku. Byla vynucena a vyprovokována dvěma státníky židovského původu, nebo pracujícími pro Židy. Nikdy jsem už nechtěl, po strašlivé 1. světové válce, druhou válku proti Anglii nebo Americe.“ – Adolf Hitler, duben 1945.
Kdo tedy chtěl válku? Německo a Adolf Hitler, který Společnosti národů navrhoval odzbrojení celého Evropského prostoru a neustále po celý svůj úřad, včetně období války, navrhoval Anglii mír a spolupráci a Rudolf Hess, jenž byl odhodlán obětovat život, aby s Anglií vyjednal mír, a který byl za tento svůj statečný čin odsouzen k doživotnímu vězení, nebo nenávistná rétorika světového Židovstva, která po válce volala od počátku změny režimu v Německu?

Wednesday, October 31, 2018

Why did the Nazis respect Switzerland’s neutrality

Carrie Carney
Carrie Carney, lived in Switzerland (2014-2015)
This is such an interesting question, and one that I asked myself when we moved to Switzerland a few years ago. When I started digging for more information, I realized that the Swiss people themselves wanted to more fully understand their country’s role throughout WWII. The short answer to this question is that the Swiss weren’t neutral at all. The long answer is much, much longer.
In 1996, the Swiss Federal Council appointed something called the Bergier Commission (or ICE - Independent Commission of Experts). The task for this international team was not to attack or criticize Switzerland’s actions with regards to WWII, but rather to better understand its role during the war within a historical context. With a budget of 22 million francs and unlimited access to private and public documents, the commission concluded its research in 2002. The result was 25 comprehensive volumes analyzing the movement of assets, Switzerland’s relationship with Nazi Germany, its refugee policy, the exchange of Swiss francs for gold, and the manufacture and movement of arms, all within the legal framework of neutrality as dictated by the Hague Convention of 1907. Information about Switzerland’s refugee policy was also included in the final report.
The commission concluded that Switzerland repeatedly violated their neutrality (though at times in favor of the Allies, so that’s a plus). The report found that the reasons the Nazis didn’t invade Switzerland had less to do with their geography, militia, or pro-Jewish sentiment and far more to do with money. It was good business for Swiss companies and the government to do business with German companies and the Nazi Regime. And while many individual Swiss citizens might not have been pro-Hitler, the commission found that the policies of the government were in fact anti-semitic. These were several of the passages that most stood out to me, taken as direct quotes from their findings.
“All the clearing credits were used by the German and Italian armies to buy Swiss machines, agricultural products and, above all, war materials, so that the loans granted by the Swiss government contravened the law of neutrality. On balance, this state loan can be regarded as a «toll» paid to the Axis powers, which, until 1944, effectively controlled Switzerland’s foreign trade by way of their counter-blockade.” ICE Vol 3.
“Throughout the duration of the Nazi régime, the companies we looked at were all able to maintain their autonomy and their private sector character. At the same time, through their manufacturing activities and the employment of a vast number of workers, they contributed to the rallying and expansion of the German economy, thus supporting the Nazi system. The entrepreneurs were of the opinion that this was their duty towards the national-socialist state, regardless of what political system that state presented them with and of its legality.” ICE Vol 6
“For Swiss refugee policy, two years were of particular importance. In 1938, Switzerland was involved in the marking of passports of German Jews with a «J» , and in August 1942 it closed its borders for persons persecuted ‘for racial reasons only.’ ” ICE Vol 17
“The closing of the borders in the summer of 1942 was justified in part by the food supply situation. Sources prove, however, that neither the food supply situation nor military or political pressure from abroad played a decisive role in the closing of the borders. The question, therefore, arises why Switzerland, in spite of the knowledge it had, and without any stringent necessity, in the following months rejected thousands of refugees and got involved in national socialist crimes by abandoning refugees to their persecutors. In the present volume, anti-Semitism appears as an important reason for either not perceiving the persecution of Jews, or not drawing the necessary consequences in favor of the victims from this knowledge. This appears clearly from a comparison with policy regarding those refugees who had fled the repercussions of the Russian revolution and had found refuge and financial support in Switzerland. While in this case the all pervasive anti-communism worked in favor of the refugees, the rejection of Jewish refugees was motivated by a widespread anti-semitic attitude. Anti-Semitism in Switzerland was culturally, socially and politically founded and linked to forms of Christian hatred of Jews. It was embedded in a population policy which had been fighting the «Überfremdung» («over-foreignization») of Switzerland, and in particular the socalled «Verjudung» («over-Jewishization») since World War One (chapter 1.3). There were other factors affecting the definition of Swiss refugee policy, however, factors of national as well as international origin. At a national level, in particular xenophobia and the discourse of «Überfremdung» (chapter 2.2.2), economic protectionism (chapter 2.2.3), concerns regarding supply and national security (2.2.4) and the concept of a humanitarian mission (chapters 2.2.1 and 6) are to be mentioned. The interplay and incompatibility of these motives made it impossible for the Swiss decision makers to decide for a more generous admission of Jewish refugees, in spite of their extensive knowledge of the national socialist policy of persecution and destruction.” ICE Vol 17
Even this answer is probably far more info than most folks want, but for anyone who wants to read the actual reports, the summaries are available for free to the public on this site Independent Commission of Experts Switzerland. I’d encourage folks to read it. Don’t let those 22 million francs be for nothing.
I do want to add that we were lucky enough to live in Switzerland for a year and loved it. From the landscapes and food to the incredible Swiss friends we made, we will always love it!
Understanding history is important, but it is not a stick by which we should forever levy judgement.