Friday, March 30, 2018

Visit of Paul Ryan to Czech Republic


Paul Ryan překvapil poslance, když ve svém projevu loboval za vydání Jevgenije Nikulina z české vazby do USA. Nejvyšší neocon přijel do Prahy pro munici proti Donaldu Trumpovi, proto nepřijel oficiálně na státní návštěvu, ale přicestoval jenom jako turista. Zeman před ním zabouchl dveře, Pellegrini na Slovensku ukázal Američanům prostředníček na jejich požadavek vypovědět ruské diplomaty!



Paul Ryan překvapil poslance, když ve svém projevu loboval za vydání Jevgenije Nikulina z české vazby do USA. Nejvyšší neocon přijel do Prahy pro munici proti Donaldu Trumpovi, proto nepřijel oficiálně na státní návštěvu, ale přicestoval jenom jako turista. Zeman před ním zabouchl dveře, Pellegrini na Slovensku ukázal Američanům prostředníček na jejich požadavek vypovědět ruské diplomaty!

Každý, kdo dnes sledoval projev šéfa amerického kongresu Paula Ryana v poslanecké sněmovně v Praze [1], tak musel vidět to samé, co viděla většina diváků. Velkolepá rozlučka americké moci s Českou republikou, kterou okořenili poslanci na závěr podpisem rezoluce o nerozlučném přátelství. Paul Ryan byl už v únoru odmítnut prezidentem Milošem Zemanem, který z protokolárních důvodů odmítl setkání s Paulem Ryanem kvůli diplomatickému protokolu, kdy nově zvolený prezident Miloš Zeman musí nejprve navštívit Slovensko a slovenského prezidenta, takže z tohoto důvodu se Paul Ryan audience u Miloše Zemana nedočkal.
Aby bylo zabráněno skandálu a zhoršení transatlantických vazeb, bylo rozhodnuto, že cesta Paula Ryana se uskuteční jen jako soukromá cesta, aby bylo zamezeno skandálu a odhalení oslabující americké moci v Evropě. Pokud by šlo o oficiální státní návštěvu a Miloš Zeman by Paula Ryana odmítl přijmout kvůli slovenskému prezidentovi, který má přednost, potom by z toho byl mezinárodní skandál a ostuda pro americké elity, že nějaký slovenský prezident je důležitější, než nejvyšší neocon americké ústavodárné moci.

Paul Ryan v poslanecké sněmovně v Praze.

Paul Ryan tak vystoupil v poslanecké sněmovně v Praze jako soukromá osoba, která přiletěla do České republiky jako turista. Symbolická návštěva amerického nejvyššího neocona v Praze je potvrzením kritické situace a ztráty amerických pozic v Evropě. Američanům se nedaří na Ukrajině, nedaří se jim na Slovensku a nedaří se jim ani v České republice. Přestože George Soros a jeho neziskovky spolu s dalšími americkými fondy se snaží ovlivňovat politické procesy a americká ambasáda v Praze dokonce vypsala tendr na grantové programy pro boj s českými alternativními servery [2], což lze bez obav označit za vměšování amerického ministerstva zahraničí do vnitřních záležitostí České republiky, tak přes všechno toto úsilí jednou procesy v ČR úplně jiným směrem. Pro-americké politické strany v ČR oslabují a sotva dosahují hranice volitelnosti, zatímco strany pro-globalistické drtivě vítězí ve volbách. Přes veškeré úsilí se nepodařilo zabránit Miloši Zemanovi v jeho znovuzvolení.
Robert Fico vyslal Američanům vzkaz skrze svého nového premiéra
A vidíme to i na Slovensku, kde se americkým elitám nepodařilo provedení státního převratu a jako odveta slovenské vlády přišlo rozhodnutí nového premiéra Petra Pellegriniho, který prohlásil, že Slovensko neustoupí nátlaku “našich partnerov” a nevyhostí ruské diplomaty [3], dokud nebude prošetřeno a skutečně dokázáno, že za chemickým útokem v Salisbury opravdu stojí Rusko. Můžeme to interpretovat jako odvetu Roberta Fica za americký pokus o státní převrat na Slovensku, který se podařilo potlačit. A Rakousko zašlo ještě dál, to dokonce nevyhostí ruské diplomaty ani v případě, kdyby se ukázala vina a podíl Ruska na chemickém útoku [4]. To je síla!

Peter Pellegrini, nový premiér Slovenska.

Američané tak utrpěli na Slovensku hned dvě facky po sobě, a tak hned museli američtí neoconi vyslat do Prahy svého šéfa, aby tzv. stabilizoval zbývající síly, které Američané v Evropě ještě mají. Jenže i v Praze přišla facka, a to rovnou od prezidenta, který se s Paulem Ryanem ani nechtěl setkat, aby neporušil diplomatickou prezidentskou tradici. Praha je centrem Světového židovsta, Yeru-Shala-Yim, město míru, kde sionisté, Židé a chazariát sdílí své vlastní zájmy v rámci tzv. nejvyššího chazariátu. Kdo ovládne Prahu, ovládne Novou Evropu. Pozice Prahy je z historických pohledů nejdůležitějším městem Evropy, právě z hlediska chazariátu.
Praha je proto považována za druhý Jeruzalém, město míru, kde je Židům, sionistům a chazariátu obecně zapovězeno útočit, zabíjet, účastnit se válek, bojovat, bránit se, chránit se atd. Právě odtud vychází české osudové roky, změny režimů, svrhávání vlád, kolapsy, finanční krize a české osudové roky jako 1618, 1620, 1918, 1929, 1938, 1939, 1948, 1968, 1988, 1989, 2009 a 2018. Globalisté si ne náhodou zvolili Prahu jako bránu východu na západ a procesy, které vidíme v Praze, jsou neuvěřitelným divadlem a mohutného boje o moc a kontrolu nad Prahou. Po roce 1989 se Praha dostala do mohutného vlivu transatlantického křídla domu Rockefeller, na který nemají světoví sionisté podle názoru chazariátu nárok.

Robert Fico gratuluje Petru Pellegrinimu ke jmenování premiérem.

Válka mezi židy a Židy se přesunula do pražského Jeruzaléma, už o tom není pochyb!
Chazariát proto řídí procesy odvety vůči Domu Sion, který se snaží od počátku 90. let uchopit kontrolu nad Prahou a používá k tomu jeden z domů, který spadá pod Sion, dům Rothschild. Tím je ale porušena smlouva o městě Yeru-Shala-Yim a Praha se tak stává, namísto městem míru, naopak bojištěm, zatím jenom na politické úrovni, ale hrozba spočívá v tom, že české země mohou znovu potkat útrapy válečných front, které se přes zemi přeženou kvůli další válce mezi židy a Židy.
Paul Ryan a američtí neokonzervativci jsou bývalé procesní nástroje domu Sion. Jsou to nástroje, které dnes dělají sionistickým zájmům více škody než užitku, vidíme potom situace, kdy oba hlavní domy, Sion a Yehudah, najednou usilují o rozbití USA společnými silami a zdánlivě to nedává smysl. Proč by likvidovali svá sídla? Jenže USA nejsou sídlem, USA jsou pouze nástrojem, domovem a sídlem domu Sion je celý, finančně globalizovaný, svět. Sídlem domu Yehudah je Izrael, ale ten má být zničen, proto etničtí Židé nadále setrvávají pod ochranou Ruska a Ruský židovský kongres chrání Vladimira Putina, protože Putin chrání pro změnu je.

Martin Stropnický a Andrej Babiš dávali najevo největší radost z projevu Paula Ryana svým potleskem. Zatímco Hrad zabouchl dveře, Podhradí Ryanovi tleskalo.

O tom, že Američané nechápou, jakou vlastní roli vlastně hrají, o tom svědčí i projev Paula Ryana v poslanecké sněmovně. Vznik Československa proběhl na ose B’nai B’rith židozednářského klubu a vídeňské lóže Grenzlogen, jejímž členem byl i levoboček Franze Josefa I., jistý Tomáš Masařík, později 1. československý prezident. Američané nebo americký přistěhovalecký národ nemá s procesy po I. sv. válce nic společného. Woodrow Wilson, který prosadil vznik Československa, byl židozednářem, který podepsal zákon o FEDu, převod práv na tisk peněz ze státu do soukromých rukou domu Sion.
Československo byl sionistický projekt a Američané si myslí, že to byla jejich zásluha. Američané kulhají nejen v zeměpisu
Československo tak vzniklo jako sionistický projekt, bez sionistů by vlastně bylo poválečné uspořádání Evropy po I. sv. válce úplně jiné. Změna hranice se dotkla přitom jenom zemí na východě Evropy, hranice v západní Evropě se neměnily. Důvodem byla mohutná aktiva a diaspora domu Yehudah. Tuto “komplikaci” měla vyřešit až II. sv. válka a kůň sionistů, jistý Adolf Hitler. Ten měl znárodnit a vyvlastnit majetky etnických Židů a de facto je eliminovat z prostoru Evropy. Druhá světová válka tak odstartovala skrytou válku mezi židy a Židy, mezi domem Sion a mezi Židovskými kongresy (dům Yehudah).
Údernou pěstí sionistů se staly na dlouhé roky USA a americká státní moc. Údernou pěstí domu Yehudah se stalo Trockistické hnutí, původně projekt Sovětského svazu. Vidle do tohoto procesu ale vhodil J. V. Stalin, který nechal Trockého odstranit a chtěl Sovětský svaz ukotvit jako proto-model prvního globalizovaného státu na světě s jedinou pevnou centrální vládou v Moskvě. Snaha o tento idealistický model přetrvává i v podobě vlády Vladimira Putina. Mění se kádry, ale zadání zůstává stejné, dalo by se říct.

Jevgenij Nikulin.

Bohužel, to samé platí i pro sionisty. Právě proto Paul Ryan si s neuvěřitelnou drzostí za řečnickým pultem poslanecké sněmovny dokonce i řekl o to, aby Jevgenij Nikulin byl vydán do USA. O kauze mučení Jevgenije Nikulina po jeho zadržení v Praze jsme přinesli článek zdeJevgenij Nikulin totiž po převozu do USA má být přemístěn na americké Guantanámo, kde bude mučen, aby podepsal přiznání, že jako hacker pracoval osobně pro Vladimira Putina během americké prezidentské kampaně s cílem nasbírat materiály na Hillary Clinton. Nikulinovo vydání do USA by s největší pravděpodobností později vedlo k impeachmentu Donalda Trumpa.
Američtí neoconi chtějí někoho, kdo veřejně přizná, že ho osobně zaúkoloval Vladimir Putin. Nejde o nic jiného než o Vladimira Putina, který začíná chazariátu vadit už stejně, jako jim kdysi vadil J. V. Stalin v Sovětském svazu. Ruská ekonomika roste navzdory sankcím, Rusko vyvíjí nové zbraně, o kterých se západu ani nesnilo a pokud si někdo vzpomíná, procesy v Rusku v oblasti rozvoje průmyslu začínají připomínat rozmach a rozvoje Sovětského svazu po II. sv. válce.
Americké odcházení nebude doprovázet potlesk, ale dost možná největší válečný konflikt v lidské historii
Největší ekonomikou na světě je už Čína, komunistická země. To je facka pro americké neocony sama o sobě. A když už dokonce i prezident malé země si dovolí zabouchnout dveře před americkým místodržitelem a když nedávno jmenovaný premiér jiné malé země odmítne ustoupit nátlaku a neodvolá ruské diplomaty ze země, tak to prostě znamená, že americká moc neoconů v Yeru-Shala-Yim v srdci Evropy se hroutí a nepomůžou tomu ani podpisy bezvýznamných deklarací, které se odkazují navíc na historické souvislosti, kterým američtí neoconi ani trochu nerozumí.

Vladimir Putin, Miloš Zeman a Angela Merkel na Setkání východu a západu v Číně.

A protože nejsou kádry, jak říká Pjakin s oblibou, potom musí řídící elity pracovat jen s tím, co je k dispozici. A ten materiál dává všem najevo, že ty doby, kdy se český prezident stavěl do pozoru, když přijela zpoza oceánu figurka třetí kategorie, ty doby už jsou dávno pryč. Ve videu si všimněte, že už dokonce i v poslanecké sněmovně někteří poslanci Ryanovi vůbec ani netleskali. Ještě nedávno by to bylo nemyslitelné. Časy se ale mění a když ani nejvyšší neocon už si netroufl přijet do Prahy oficiálně jako státní návštěva, tak to znamená, že vidíme rozlučku a neslavné odcházení Američanů z Evropy.

New Czech anthem

VIDEO: Nová verze české hymny je útokem na Českou republiku a její státnost. Kakofonie disharmonických zvuků má zakódované audiotomy bratří Cohenů, které vyzývají posluchače k sebevraždě. Český olympijský výbor zkouší na českém národu pokus se satanskými symboly, jaké jsme viděli při otevírání Gotthardského tunelu! Tuto skladbu si nepouštějte ani do sluchátek a už vůbec ne před malými dětmi!

VIDEO: Nová verze české hymny je útokem na Českou republiku a její státnost. Kakofonie disharmonických zvuků má zakódované audiotomy bratří Cohenů, které vyzývají posluchače k sebevraždě. Český olympijský výbor zkouší na českém národu pokus se satanskými symboly, jaké jsme viděli při otevírání Gotthardského tunelu! Tuto skladbu si nepouštějte ani do sluchátek a už vůbec ne před malými dětmi!

V České republice naplno vypukl nový skandál. Český olympijský výbor nebyl spokojen s provedením současné podoby české národní hymny. Jednak je prý moc krátká a navíc prý její instrumentální podoba je příliš stará a nemoderní. ČOV proto ve spolupráci s hudebním skladatelem Milošem Bokem připravil nové aranžmá této skladby, které se včera dostalo na veřejnost. Šok, který to vyvolalo, nemá v historii české hudby obdoby. Po spuštění skladby z YouTube začne člověk okamžitě zmatkovat, a to z toho důvodu, že slyší hrát dvě různé spuštěné písně. Člověk hledá okamžitě záložky v prohlížeči a chce druhou skladbu vypnout, protože ruší hymnu. Občas se to stává, že kliknete na nějaký web a najednou vám začne z něj hrát hudba. Takže po spuštění nové verze hymny člověk hledá, kde tu druhou skladbu vypnout. Jenže vzápětí přichází šok, který začal v posledních hodinách otřásat, na Zelený Čtvrtek, v době Velikonoc, svátků ukřižování Krista, českými médii.
Hudební skladatel Miloš Bok.
Jak totiž posluchač záhy zjistí, ty dvě skladby, které znějí z reproduktorů, nejsou dva zdroje dvou písní, ale je to jedna jediná skladba s názvem Kde domov můj, nová verze státní hymny České republiky v novém aranžmá ČOV a Miloše Boka. Po prvních honosných tónech úderů tympánů to vypadá nadějně, jenže záhy poté přijde šok. Z reproduktorů se začnou šířit disharmonické zvuky odporné a rozladěné kakofonie, která neladí, která zní jako orchestr koček a psů, jenž tahá za uši i hudební analfabety, která zní jako dvě různé skladby slepené dohromady, přičemž jedna je navíc asi hrána pozpátku. A opravdu to tak je. Část tónů v nahrávce je přehrána pozpátku a pochází z díla Bratří Cohenů s názvem “Red Rum” (pozpátku Murder – vražda). Kdokoliv nahrál tuto skladbu, nahrál 4. větu Opusu Red Rum, dvě písně v jedné, posunuté o půl tónu a o jeden takt. To je na zvracení.
Nové aranžmá národní hymny je oslavou Bafometa skrze kakofonii disharmonických zvuků
Ve skladbě se nachází celkem 11 audiotomů se satanskými vzkazy, Uvítání Světlonoše, Pozdrav pastýřovi, Zub Kerbera, Talos, Kalos, Bradka Mesiáše, Kabala Šeleh a Pojídač světla. Úseky jsou hrány o půl tónu v jiném klíči a o jeden takt v pomalejším tempu, pozpátku a proti sobě, technika kakofonie zvaná “kontrasympozice”. Kakofonická disharmonika je používána satanistickými kulty pro vyvolávání ďábla skrze audiotomy, zvukové programovací vzorce pro mozek člověka. Kakofonie má obvykle uvést člověka do transu a přimět ho k různým činům a změně vědomí.
Bratři Cohenové se svého času věnovali kontrasympozici jako novému směru progresivní hudby dekadentního směru, ale většina nahrávek má úděsnou úroveň a používají se pouze pro různé brakové filmy třetí kategorie, ale uplatnění nalezly u satanistických spolků. A právě zneuctění symbolů státní hymny do kakofonie je procesem uctívání Bafometa. A právě jeho oslavu jsme mohli nedávno vidět v bizarním ceremoniálu otevírání Gotthardského tunelu, články a videa jsme přinesli zde. Zmršení a zneuctění české hymny přesně na Velikonoce, nejsvětější křesťanské svátky, je plánovaný útok kabalistů proti základnímu ukotvení České republiky. Je to pošlapání symbolu státnosti, otevřený útok proti českému národu.
Bafomet a selka. Ceremoniál otevírání Gotthardského tunelu.
Symbolika zaútočení na českou hymnu na Velikonoce má svůj důvod. Je to vzkaz, že český národ končí, že do jeho luhů a hájů vstupuje nový zvuk, nový rytmus, nová rasa, nová kultura. Kakofonie je zvukovým ztělesněním multikulturalismu, migrace. Různé a nespojité vibrace, různého původu. A kdy jindy uveřejnit tuto Novou Evropu a Novou Bohemii, než právě na Velikonoce, na nejdůležitější křesťanský svátek roku.
Proti skladbě se strhl takový obrovský odpor na internetu, že dokonce začíná být situace i nebezpečná, na internetu se objevují výhrůžky autorovi skladby. Každý, kdo si skladbu poslechne, tak mu spadne čelist, protože to připomíná skladbu zahranou žáky opravdu mizerné Lidové školy umění, ovšem ani oni by zřejmě nedokázali zahrát takový kus, jako je o půl tónu posunutá a o jeden takt pomalejší rytmika smyčců a žesťů vůči sobě. Otázkou je, proč zrovna Český olympijský výbor stojí za tímto útokem na hymnu. Odpověď je jednoduchá. Protože globalisté!
Globalisté se zapojili do bitvy o kontrolu pražského Jeruzaléma v předvečer Velikonoc. Verzi hymny od Boni Pueri hned zkraje Český olympijský výbor odmítl
Olympijské hry jsou válečným a politickým nástrojem globalistů a světové kabaly. Olympiáda spadá přímo pod křídla chazariátu a uctívání Satana je hlavní zábavou kabaly. A právě kabalistické symboly můžeme často vidět na zahajovacích a ukončovacích ceremoniálech velkých sportovních akcí, které spadají pod organizační kuratelu globalistů, tzn. olympiády, mistrovské šampionáty, velké sportovní akce mezinárodního charakteru. A čas od času vidíme, že právě během těchto akcí vysílají globalisté mohutné obrazové a také zvukové symboly a vzkazy. Útok na českou státní hymnu však považují za nejnebezpečnější útok proti české státnosti, který se vymyká všem představám. Zaútočit na symbol národa si dosud globalisté jinde nedovolili. Útok proti zemi skrze hymnu je útok vedený proti jednomu pilíři státnosti, a protože další útok proti státnosti je blízko, Dublin IV, tak to potom znamená, že toto je pouze symbol a startovací signál k destrukčním procesům české státnosti.
Nová česká hymna totiž obsahuje úmyslně cizí prvek, který má symbolizovat příchod jiné a jinak “naladěné” kultury do České republiky. Jistě víte, o jakou kulturu půjde. Toto je symbol, zatroubení první trubky prvního jezdce, rozlomení první pečetě. Útok proti Kristu, na svátek jeho ukřižování, byl vyslán posměšný symbol satanské kakofonie, která špiní nejen národ, ale především památku Krista. Srovnejte si tuto odpornou skladbu s nahrávkou Boni Pueri. Jenže tuto nahrávku Český olympijský výbor nechce, protože zní moc krásně a nebesky.
Čeští sportovci jsou nástrojem globalistů, nestačí jim reprezentovat vlast, musí navíc ničit krásnou melodii české hymny
ČOV chce evidentně slyšet satanské symboly, kakofonii, vyznávání Satana, zvrácené kontrasympozice bratří Cohenů atd. Tento nebezpečný materiál by měl být umístěn na index jako jedna z nejnebezpečnějších forem pošpinění symbolů české státnosti. Nic se neděje náhodou. Velikonoce jsou svátky Krista, ukřižování a vzkříšení. Uvedení kakofonické grimasy české hymny je satanským symbolem uctění Bafometa a kabalistických symbolů světového globalistického chazariátu.
Nové aranžmá české hymny vzniklo kvůli českým sportovcům, protože hymna prý v dnešní podobě není moderní.
Problémem české hymny je, že v lidech vyvolává národní hrdost a vztah k vlasti. A to je pro globalisty nepřijatelné. Je zde proto vyvíjena snaha českou hymnu zničit, aby zněla odporně, aby ani děti nedostaly do hlav její správné tóny, aby symboly státnosti a národního citu byly zničeny v disharmonickém chaosu rozladěných koček a psů, kteří třískají do hrnců a tahají za dráty a záchodová splachovadla. Když jsme viděli ve švýcarském Gotthardu obrazy a podoby Bafometa, bylo to bizarní, ale bylo to daleko, u těch divných Švýcarů. Ale když slyšíme satanskou kakofonii v podání českého orchestru a nové podoby hymny, najednou si uvědomujeme, že jsme uprostřed globalistického teátru plivání a zesměšňování českého národního symbolu, toho jediného, který národu zůstává, písnička, hymna. O této kauze budeme mj. hovořit i tento pátek od 19:00h na Svobodném vysílači CS.

Cuban crisis 1962

Padesát let lží o karibské krizi

24. 10. 2012 / Daniel Veselý
 3  0 Google +0  0  0
Před padesáti let stál svět jen několik krůčků od jaderného Armaggedonu -- a od té doby ještě několikrát, aniž bychom si toho byli obecně vědomi. Karibská či kubánská krize je nám nicméně předkládána jako důkaz svrchovaného západního racionalismu, který ruku v ruce s východním barbarstvím odvrátil atomový holocaust. Pokud budeme brát vážně nyní dostupné zdroje informací, musíme se, jako už tolikrát, svorně zastydět; neboť nám tyto prameny na pozadí širšího kontextu poskytují poněkud odlišné informace o průběhu několika osudových říjnových dní před padesáti lety.

Proč se vlastně Sověti rozhodli umístit na Kubu atomové zbraně? Málokdo se takto zeptá, a proto karibská krize oficiálně začala až s tímto krokem, přestože její počátky lze dohledat již v dřívější době. Západní hagiografie ale padesát let od vypuknutí kubánské krize udržuje při životě mýtus o "dohodě" moudrého státníka s lehce retardovaným carevičem.

Dějinné expozé

Jestliže byl svět po 2. světové válce rozdělen, tak jistě ne na "dobrou" a "zlou" část. Sovětský svaz pevně ukotvil ve východoevropských satelitech poté, co zde s pomocí represivních aparátů získal moc, aby mohl nerušeně panovat. Po roce 1945 si Spojené státy v rámci takzvané Grand Area Strategy, tedy strategii mocenské hegemonie ve světě, hodlaly udržet kontrolu nad celou západní hemisférou, územím bývalého Britského impéria včetně jeho nerostného bohatství, které v očích amerických plánovačů a stratégů představovalo klíčovou mocenskou páku, a nad Dálným východem. Toto impérium si Bílý dům hodlal udržet i silou, bylo-li zapotřebí, a nehodlal v něm trpět žádné projevy suverenity, což opakovaně dokazoval. Spojené státy podle oficiálních vyjádření svých politických špiček vlastnily po 2. světové válce 50 % světového bohatství, tj. mnohem více, než "vlastnil" SSSR, jehož vlastní hospodářský potenciál byl zdecimován nacistickou agresí a taktikou spálené země, zatímco USA během stejné doby ekonomicky zesílily a staly se skutečnou globální supervelmocí. Podle některých západních stoupenců poválečného statu quo se sovětská říše z válečných útrap a destrukce částečně dostávala ještě 40 let.
Tento mocenský nepoměr ještě umocňovala skutečnost, že USA jako první země na světě (opakovaně) použily atomovou pumu, a tím akcelerovaly výrobu první sovětské jaderné bomby, která spatřila světlo světa o čtyři roky později. Američané provedli úspěšný test první vodíkové bomby v roce 1952, Sověti získali plně funkční vodíkovou pumu v roce 1955 -- a šílený závod v jaderném zbrojení byl v plném klusu za situace, kdy Sovětský svaz vesměs za silnějším soupeřem pokulhával.
Spojené státy rovněž svého ideologického rivala obklíčily řetězcem vojenských základen -- fakt, který podle autora článku publikovaného na serveru idnes.cz k 50. výročí karibské krize "nebyl výmyslem komunistické propagandy, ale holým strategickým faktem". Dále -- USA několik let před karibskou krizí rozmístily v Turecku jaderné hlavice, které se u hranic se Sovětským svazem nacházely blíže, než neaktivovaný sovětský atomový arzenál na Kubě od hranic Spojených států. Další americké atomové hlavice byly umístěny v Itálii, jak se můžeme dozvědět z Národního bezpečnostního archivu (USA); podobně jako další zajímavé a nepříliš známé informace k tématu. Sověti měli tedy plné právo reagovat na přímé ohrožení, ať už si o nedemokratické povaze kremelského režimu můžeme myslet cokoliv. Jenomže v našem ideologicky vyštukovaném světě je něco takového nemožné. Právo na obranu, kdybychom se ocitli v obdobné situaci, máme coby zástupci svobodného světa nezadatelné, nikoliv však nerudné ruské hordy. Takže transfer a dislokaci jaderného arzenálu na Kubě z popudu Moskvy je v tomto světle možné považovat za obrannou reakci, chceme-li postupovat objektivně.
Američané asi půl roku před vypuknutím kubánské krize rozmístili atomové hlavice i na japonském ostrově Okinawa. Ty byly zjevně namířeny proti Číně. Člověk nemusí být génius na to, aby pochopil, že i tento krok riziko jaderného střetu ve světě dramaticky zvýšil. V roce 1949 totiž Spojené státy podle oficiálního vyjádření "ztratily Čínu", což pro americkou politiku podle historika Williama L. Neumanna představovalo "větší katastrofu než útok na Pearl Harbor", a jejich panství se povážlivě zmenšilo, avšak stále bylo mnohem rozsáhlejší a mocnější než sovětské.
Je celkem logické, že nešlo o zápas dvou stejně silných soupeřů, uvědomíme-li si dále, že Západ verbálně spustil železnou oponu jako první a též jako první vytvořil agresivní vojenský pakt, aby svého ideologického protivníka držel v hranicích vykolíkovaných v Jaltě. Barbar s knírem trůnící v Moskvě se volky nevolky přizpůsoboval. Navíc hrál naprosto klíčovou roli při porážce nacistů a vyhradil si právo na válečnou kořist, již Západ bez boje vlastnil už před oběma světovými válkami a vůči níž se choval mnohdy daleko hůř -- ať už se nám to líbí, nebo ne. Na druhou stranu se proti zločinům v moskevských državách ve východní Evropě nadále vyslovujme kriticky, ovšem v kontextu a nikoliv jednostranně; tj. nikoliv v duchu alibistického mustru spravedliví proti tyranům. Nicméně o represích novodobého ruského samoděržaví byly napsány tuny knih, a netřeba neustále nosit sovy do Atén.

Teroristická válka proti Kubě coby podnět vedoucí ke karibské krizi

Když v roce 1959 "přišly" Spojené státy o Kubu, kde s pomocí eskader smrti vládl proamerický diktátor Fulgencio Batista a americká korporace United Fruit Company, nastal ve Washingtonu skutečný zmatek nad zmatek, neboť došlo k flagrantnímu porušení Monroeovy doktríny o nedotknutelnosti "zadního dvorku Ameriky". Navíc se tato hereze uskutečnila nedaleko výsostného území USA. Spojené státy na tuto událost reagovaly jako obvykle, a to terorem ekonomickým a posléze terorem zbraní -- ve spolupráci s kubánskými teroristickými buňkami v exilu, operujícími na Floridě, jež odsud útočily na bývalou domovinu.
Washington se netajil tím, že usiluje o navrácení Kuby pod svá křídla a v dubnu roku 1961 prezident Kennedy provedl zpackanou invazi na ostrov, již lze považovat za otevřenou agresi. Jak se můžeme dočíst přímo v dokumentu amerického vojenského činitele z 25. července 1962, cílem Spojených států bylo "pomoci Kubáncům svrhnout komunistický režim". Toto přání americké vlády bylo černé na bílém již 30. listopadu 1961 -- jak je v dokumentu rovněž uvedeno. Dále se zde píše o vojenské intervenci na Castrův ostrov. Zanedlouho JFK ekonomické embargo a teroristickou kampaň proti Kubě zintenzívnil: jeho bratr Robert dostal v listopadu 1961 na starost vedení Operace Mongoose, která zahrnovala polovojenské operace, ekonomickou válku a šňůru sabotážních aktivit; a to vše se zjevným cílem -- svrhnout Castra a jeho režim a nastolit status quo, tedy vládu proamerického satrapy opírajícího se o eskadry smrti a návrat United Fruit Company zpátky do ráje.
Vedle této otevřené teroristické kampaně přišla americká vláda s plánem přímého vojenského útoku, kdy se počítalo s tím, že se na Kubě vylodí 150 000 amerických vojáků. O tomto útoku se vážně uvažovalo i během horkých říjnových dní, jak na ČT 24 uvádí politolog z FF UK Jaroslav Fiala. V červenci 1962 navštívil Raúl Castro Sovětský svaz, aby vyjádřil obavy o bezpečnost své vlasti. Moskva týž měsíc na Kubu začala posílat vojenský materiál včetně atomových komponent. O měsíc později ve zprávě vedení Operace Mongoose stálo, že po vojenském obsazení Kuby může následovat dlouhodobá americká okupace ostrova. Teror proti Kubě, který eskaloval prezident Kennedy jen pár měsíců před krizí, vedle sabotážních akcí na hotelové komplexy, mlýny, rafinérie či lodě a další infrastrukturu, a který připravil o život nejen řadu Kubánců, ale i Rusů, pokračoval dále. Operace Mongoose byla oficiálně přerušena až 30. října. Očekávalo se, že zmíněná vojenská akce proběhne v říjnu, tedy v době, kdy vypukla karibská krize. Jaderné zbraně od Moskvy proto Kuba na svém území uvítala jako možnou bezpečnostní záruku před invazí v režii Bílého domu.

Svět na pokraji jaderné války

Různé studie vesměs vypracované Pentagonem kladou důraz na skutečnost, že Spojené státy nad Sovětským svazem co se počtu nukleárních hlavic včetně nutné technologie k jejich odpálení týče měly značnou převahu. Dokonce některé hlasy v americkém letectvu konstatovaly, že by Američané válku vyhráli počátečním masovým úderem a s povážlivě nižšími ztrátami.
Když "svět" díky americké špionážní misi zjistil, že Rusové posílají na Kubu atomové zbraně, zůstal šokován, aniž by znal obecný kontext. Přítomnost sovětských raket nedaleko Miami napětí znásobila. Ohrožení "svobodného světa" muselo být odvráceno. Americké užší vedení zformované v důsledku krize (ExComm) mělo po ruce dva návrhy, jak nastalou situaci řešit. USA mohly ruské rakety na Kubě bombardovat ze vzduchu a země a pravděpodobně tak zahájit 3. světovou válku, či provést námořní blokádu Kuby. ExComm zvolil druhou možnost, již eufemisticky nazval "karanténou". Nicméně Kreml i toto řešení považoval za agresivní akt. "I v rámci amerických diskuzí se hovořilo o tom, že námořní blokáda země může vyvolat ozbrojenou konfrontaci. Nicméně jak ukázaly odtajněné dokumenty, ve skutečnosti se Chruščov nechtěl hnát do ozbrojeného střetu. Takže velmi brzy poté, co Kennedy vyhlásil blokádu, dal Chruščov rozkaz změnit kurz sovětských lodí, které ještě v tu chvíli pluly na Kubu s komponenty strategických zbraní a vojenským materiálem. I na sovětské straně tedy byla snaha neeskalovat napětí," říká ve vysílání ČT 24 k 50. výročí karibské krize politolog Jaroslav Fiala.
Přesto ale nastaly skutečně horké situace: například 27. října došlo k sestřelení amerického špionážního letadla raketou vypálenou z Kuby, při němž přišel jeho pilot o život. Později se zjistilo, že šlo o aktivitu neznámého sovětského velitele nezávisle na Moskvě. Americké torpédoborce zasypávaly ruské ponorky vybavené nukleárními hlavicemi výstražnými minami, aby se vynořily a jejich posádky se vzdaly. V jedné chvíli již ruský kapitán jedné z ponorek pod palbou zvažoval, že na Američany vypálí jaderné torpédo. Tím by rozpoutal apokalyptický konflikt, během nějž by o život přišly stovky milionů lidí. A dále -- podle dobře informovaného analytika z Harvardu Grahama Allisona JFK vyhlásil nejvyšší bojovou pohotovost, která autorizovala letouny NATO s tureckými piloty, aby odstartovaly, odletěly směr Moskva a nad ní svrhly bomby. Co je ale důležité zdůraznit -- žádná z raket na Kubě nebyla podle novináře Břetislava Olšera nikdy opatřena jadernou hlavicí, dokonce ani ve chvílích maximálního vyhrocení krize. Washington přesto považoval rakety na Kubě za útočnou zbraň.
Dne 26. října 1962 inicioval předseda rady ministrů (sovětský premiér) Chruščov řešení krize, když svému americkému protějšku zaslal návrh, který počítal s ukončením americké námořní blokády Kuby a požadavkem, aby Washington přestal vojensky usilovat o Kubu. Druhý den přišel Chruščov s dalším návrhem, který počítal s tím, že ruské rakety budou z Kuby staženy, pokud Spojené státy stáhnou rakety Jupiter z Itálie a Turecka. Toho dne do Bílého domu dorazil z Moskvy od Chruščova ještě jeden vzkaz, ze kterého cituji: "Vadí vám Kuba. Vadí vám proto, že je 90 mil od pobřeží Spojených států. Nicméně vy jste rozmístili ničivé rakety, které nazýváte útočnými, doslova vedle našich dveří. Proto vám navrhuji následující řešení: jsme ochotni stáhnout z Kuby zbraně, jež považujete za útočné. Vaši představitelé na oplátku pronesou prohlášení, v němž se Spojené státy zaváží k provedení obdobného kroku v Turecku." Sověti tehdy ovšem neměli tušení o tom, že Američané považovali rakety Jupiter v Turecku za zastaralé a byly nahrazeny daleko účinnějšími jadernými ponorkami, jež byly vyzbrojeny balistickými raketami Polaris. Z uvedeného vyplývá, že kdyby představitelé USA na tuto dohodu přistoupili, nepřišli by vůbec zkrátka a z celé šlamastiky by vyšli jako vítězové, což se jim nakonec podařilo.
Prezident Kennedy po jistém váhání a jednání v rámci ExCommu 27. října, aby zachoval svou tvář, souhlasil s tím, že USA tajně stáhnou veškeré své rakety z jihu Itálie a Turecka výměnou za to, že Sověti stáhnou všechny rakety z Kuby. To se také stalo.
Kennedy navíc veřejně prohlásil, že Spojené státy budou respektovat suverenitu Kuby, její hranice a nebudou připravovat ozbrojený útok na ostrov. Tento slib byl ale porušen a JFK oficiálně obnovil teroristickou kampaň proti Kubě (kterou podle některých zdrojů nepřerušil ani během těch nejnapjatějších říjnových dní, kdy svět čelil nukleární pohromě) již v době, kdy Sověti stahovali svůj vojenský arzenál z Kuby, v čemž pokračovali až do dubna 1963. Tentýž měsíc a rok byly v Turecku demontovány poslední americké rakety. Odborník na studenou válku, NATO a Sovětský svaz Raymond L. Garthoff v jedné ze svých prací napsal, že 8. listopadu 1962, tedy v době, kdy Sověti pracovali na demontáži a stahování svých raket z Kuby, vyhodil proticastrovský sabotážní tým řízený z USA na Kubě průmyslovou budovu do vzduchu a usmrtil přitom 400 osob, jak stálo v dopise kubánské vlády adresovaném tehdejšímu generálnímu tajemníkovi OSN. Asi takto v realitě vypadal veřejný slib oficiálního vítěze karibské krize, jenž byl ve skutečnosti státníkem, který svět dovedl až na kraj nukleárního inferna a hazardoval dále.
Ekonomické embargo uvalené Spojenými státy na Kubu zůstalo v účinnosti nadále a je v účinnosti dodnes. Nutno poznamenat, že se tak děje proti vůli drtivé většiny členských států OSN a dalších institucí a těles.

Falešný vítěz karibské krize

Praktický efekt paktu mezi Kennedym a Chruščovem spočíval v tom, že se světová veřejnost nedozvěděla o stažení amerických raket z Itálie a Turecka, nicméně o stažení sovětských hlavic z Kuby ano. Svět se ani nedozvěděl o existenci teroristické kampaně proti Kubě v rámci Operace Mongoose, jež hrála klíčovou roli při rozpoutání karibské krize. Takže se v očích "svobodného světa" americký prezident John F. Kennedy stal oním moudrým a uvážlivým mužem, jenž jadernou krizi v Karibiku zažehnal, a sovětský premiér Chruščov se naopak stal tím, kdo zápas supervelmocí prohrál, ačkoliv realita a dostupná fakta hovoří poněkud jinak.

Wednesday, February 14, 2018

Socialism x capitalism

ing. František Nevařil o socialismu

14.02.2018 17:33

Poznámka redakce: autor tohoto textu, skutečný František Nevařil, zemřel v roce 2017 ve věku 90 let. Tato poznámka je zde kvůli hyeně, která se za něj ve zdejších diskusích vydává a uvádí čtenáře v omyl manipulacemi a polopravdami.

Ing. František Nevařil, CSc. - písemný podklad pro účastníky

Vratimovský odborný seminář sleduji už řadu let a jsem o něm informován od svých přátel. Budu rád, když alespoň malým dílem přispěji k jeho úspěšnému průběhu.
                             S přátelským pozdravem
                                                                   ing. František  Nevařil, CSc


Více zde: https://vratimovskyseminar.webnode.cz/vystoupeni-2014/ing-frantisek-nevaril-csc-pisemny-podklad/

Ing. František Nevařil, CSc. - písemný podklad pro účastníky

Vratimovský odborný seminář sleduji už řadu let a jsem o něm informován od svých přátel. Budu rád, když alespoň malým dílem přispěji k jeho úspěšnému průběhu.
                             S přátelským pozdravem
                                                                   ing. František  Nevařil, CSc


Více zde: https://vratimovskyseminar.webnode.cz/vystoupeni-2014/ing-frantisek-nevaril-csc-pisemny-podklad/

Ing. František Nevařil, CSc. - písemný podklad pro účastníky

Vratimovský odborný seminář sleduji už řadu let a jsem o něm informován od svých přátel. Budu rád, když alespoň malým dílem přispěji k jeho úspěšnému průběhu.

S přátelským pozdravem, ing. František  Nevařil, CSc

Hospodaření zločinných komunistů


V Britských listech probíhá zajímavá a užitečná diskuse o možných limitech svobody slova v demokracii. Na první pohled je vše jasné – žádné by být neměly. Trestat se nesmí názory ale jen činy. Ale aniž bych chtěl tento závažný princip relativizovat, nabízí se mně současně i řada pochybností. Nelze přece dovolit beztrestně veřejně vyjadřovat třeba průkazné lži a po-mluvy, vyzrazovat obchodní nebo státní tajemství, nebo okolnosti narušující vyšetřování trestných činů. Ani nabádat k porušování platných zákonů, což ovšem nesmí omezit jejich kritiku. Pochybnosti mám už ale například také o zákazech typu „podněcování rasové nebo třídní nenávisti“ a podobně, což mně silně připomíná odsuzované zákazy „hanobení socialistického zřízení“. Nejsem si vůbec jistý pokud by šlo o výzvy k občanské neposlušnosti. A za zcela nejasné a snadno zneužitelné považuji odmítání veřejných, často velice nezávislých avšak obecně „nepřijatelných“ vyjádření a diskuzí o rasismu, extremizmu či nacionalizmu. V této oblasti už totiž působí mnoho obecně přijatých klišé a do hry bohužel vstoupily i nejrůznější jednostranné státní, etnické a náboženské zájmy. Tady už zákazy hraničí i se zastrašováním.

Takových neoprávněných omezování svobody slova je ovšem v naší „demokracii“ mnohem víc. V našich podmínkách k nim patří třeba zatím nenapsaný zákaz pouhého sdělování čehokoliv pozitivního, čeho se v nedávné minulosti v Československu dopustil minulý komunistický režim neboli „totáč“. Takové informace nepatří do hlavního proudu. Naopak přípustná je jen a jen jeho důsledná kritika. Velice žádané je proto odhalování dalších a dalších jeho zločinů, nepravostí a neschopnosti. Platí tu jediná předem zadána pravda, totiž že byl ekonomicky zcela neúspěšný a zločinný, a že z těchto důvodů definitivně ztroskotal. Účinně tu působí nenapsaný ale funkční pokyn jak se o tom má mluvit, psát i tvořit historie.

Tady se nechci odvolávat na řadu dosavadních a většinou ututlávaných průzkumů, podle nichž třeba více než polovina lidí a pamětníků v České republice i na Slovensku nyní naopak uznává, že se jim tehdy žilo lépe. Chci ale uvést pár základních a myslím velice důležitých a průkazných faktů o této době, které se k občanům pořád nedostávají a které by ale měli znát. Především pokud jde o nejsouhrnnější výsledky hospodaření režimu v letech 1948 až 1989. Obecně je dnes přijímán až vnucován princip, podle něhož mírou schopností, úspěšnosti a prospěšnosti jednotlivců je růst jejich osobního bohatství, jejich majetku. Což ovšem potom platí i pro stát, tedy i pro bývalé Československo.

Takže jak to ve skutečnosti bylo. Faktem je, že při nástupu „totáče“ mělo Československo souhrnný majetek ve výši odpovídající asi 400 mld. Kč. Samozřejmě bez hodnoty pozemků, kulturního a historického dědictví (památek i jejich mobiliáře) a armádní výzbroje. Do konce roku 1989 tento majetek čili národní jmění vzrostl na zhruba 3 biliony Kč, tedy více než 7,5 krát (z toho v České republice 5,8 x, a na Slovensku 11,4 x), a to při pětinásobném zvýšení úrovně osobní spotřeby obyvatelstva. K tomu by bylo třeba ještě připočítat dalších asi za 200 mld. moderní armádní výzbroje (měli jsme třeba více než 400 bojových letadel). To vše je počítáno ve srovnatelných cenách (r. 1989) a po odpočtu opotřebení výrobních fondů. Tedy tyto hodnoty vyjadřují skutečný fyzický růst a stav celkového národního majetku. Reálně existující a využívané stavby, budovy, stroje a zařízení, žádné fiktivní burzovní bubliny. Z toho na veřejnoprávní (státní a komunální) vlastnictví v r. 1947 připadalo zhruba 55 až 58 %, v r. 1989 pak zhruba 65 až 70 %. Zbytek byl družstevním a hlavně osobním majetkem (většinou šlo o soukromé obytné domy).

Toto národní jmění bylo stoprocentně v domácím vlastnictví, takže celý jeho růst byl pořízen výhradně a beze zbytku z výsledků vnitřní práce občanů. Pokud zahraniční vlastníci v těch dobách uplatnili pod záštitou svých států nároky za poválečné znárodnění jejich majetků, všechny tyto požadavky byly mezitím na základě mezistátních smluv plně vypořádány (včet-ně Německa, Rakouska i USA).

V té souvislosti je nutno odmítnout několik zcela zásadních běžně tradovaných „nepravd“, zejména že:

- komunisté tento majetek získali hlavně znárodněním. Ve skutečnosti toto proběhlo převážně v předchozím demokratickém období let 1945 až 1947. Po únoru 1948 proběhlo jen dodatečné znárodnění většinou zastaralých a často dokonce předlužených krcálků drobných podnikatelů a řemeslníků v obchodě, stavebnictví a službách (podobný majetek zemědělců přešel postupně do Jednotných zemědělských družstev a byl přeměněn na jejich osobní podíly), při-čemž celková hodnota takto „ukradeného majetku“ nepřesáhla určitě 24 až 25 mld. Kčs, resp. jen o něco víc než šest a půl procenta tehdejšího souhrnného národního jmění;

- zanechali za sebou dluhy. Koncem roku 1989 však nejenže neexistoval žádný veřejnoprávní dluh, ale naopak polistopadový režim převzal finanční aktiva ve výši asi 85 mld. Kč. K tomu navíc asi 107 tun měnového zlata. Pokud šlo o tzv. hrubý zahraniční dluh, ten nepřesáhl výši 500 US dolarů na obyvatele, přičemž ale i tak byla celková devizová pozice státu aktivní asi 23 mld. Kč;

- zanechali znehodnocené podnikové úvěry. Bylo to ale právě naopak, protože koncem r. 1989 čs. ekonomika měla jen asi za 700 mil. Kčs úvěrů nesplácených ve lhůtě (tj. dubiozních, dnes by se řeklo „klasifikovaných“ úvěrů), což reprezentovalo jen asi 0,13 % z jejich celkového objemu. To bylo více než zanedbatelné. Neexistovala žádné mezipodniková zadluženost (nedodržení termínů splatnosti vzájemných pohledávek);

- podniky údajně nefungovaly a nebyly efektivní.. V naprostém rozporu s tímto tvrzením je ale fakt, že čs. národní hospodářství v r. 1989 vykázalo asi 150 mld. Kč zisku, čili nevídanou rentabilitu v průměrné výši 9,6 % (v ČR 10,7 %, v SR 7,1 %) z hodnoty základního kapitálu. V rámci toho banky a pojišťovny dosáhly 24,3 mld. Kčs zisku. Bez těchto dlouhodobých výnosů by samozřejmě nebyl uváděný vzrůst hodnoty národního majetku vůbec možný.

Z toho plyne, že tak zatracované a odmítané společenské (státní a komunální) vlastnictví produkčního majetku a centrální plánování přes všechny svoje chyby a nesmysly bylo v bývalém Československu ekonomicky vysoce úspěšné. Zejména pokud jeho výsledky porovnáme s výsledky obdivovaného kapitalismu restaurovaného v České republice po roce 1989. Předem nutno podotknout, že současná statistika je na srovnatelné údaje velice chudá a daleko nespolehlivější než její někdejší „komunistická“ data. (poslední údaje ČSÚ jsou k dispozici za r. 2006, tedy za 17 let vlády kapitalismu), zejména pokud jde o fakta týkající se majetků. Proto se tu nelze bohužel obejít ani bez odborných odhadů. V prvé řadě to platí už pro přepočet výchozích hodnot (r. 1989) na současné ceny, které vzhledem k výrazné inflaci v průběhu těchto let se do konce r. 2006 zvýšily nejméně na pětinásobek. Každý si může konečně sám zhruba spočítat jak se v tomto období zvýšily ceny bytů, domů, dálnic a podobně, které tvoří základ ocenění hodnoty národního majetku.

Navíc už lze srovnávat pouze vývoj v České republice. Na ni v r. 1989 připadalo z čs. národního jmění asi 2,1 bilion Kč, tedy v dnešních cenách nejméně okolo 10,5 bil. Kč (přepočteno 5 x). Skutečný čistý věcně zhruba srovnatelný majetek tzv. domácích rezidentů koncem r. 2006 dosáhl výše 13,1 bil. Kč (po odpočtu jeho zadlužení) a byl podle toho vyšší asi o 1/4. Za 17 let kapitalistického hospodaření je takový přírůstek ve srovnání s „totáčem“ rozhodně velice malý až nepodstatný, pohybující se dokonce v rámci možné statistické chyby. Hlavně však vůbec nevypovídá o skutečném stavu domácího národního majetku, protože k rezidentům už dávno patří mnoho v ČR „usedlých“ či zaregistrovaných cizích firem a cizinců. Lze tedy vlastně říci jen to, že jde o výši majetků na území České republiky. Z dostupných údajů však nelze zjistit, jaký podíl z tohoto majetku nyní připadá na domácí občany a instituce. Protože ale v české ekonomice a o ní rozhodují dnes zcela převážně zahraniční vlastníci (viz dále) odůvodněně předpokládám, že jeho nynější výše je mnohem mnohém nižší, než byla jeho původní výše zmíněná „komunistická“ hodnota.

Lze jen usuzovat, že dnes by bylo nutno odečíst při nejmenším výši zahraničních přímých a portfoliových investic ve výši 2,4 bil. Kč, což už by uváděnou současnou hodnotu domácího majetku snížilo na reálnějších 10,7 bil. Kč. Ani to však zdaleka neodpovídá skutečnosti. Spolehlivější by snad bylo odečíst poctivě propočtenou hodnotu mezitím privatizovaného společenského majetku zahraničním majitelům, takový údaj však není dostupný. V každém případě ale je nesporné, že skutečně národní jmění ČR se za tuto dobu zřejmě nejen nezvýšilo, ale dokonce s velkou pravděpodobností významně pokleslo; že bylo mezitím ve významné míře prohospodařeno.

A už zcela propadlo hospodaření veřejnoprávní¨- státu a komunálních orgánů (krajů, obcí), neboli podle dnešní terminologie vládních institucí. Tehdejší výše takového majetku reprezentovala v ČR nejméně 1,4 bil. Kč (65 %) z celku, což by dnes odpovídalo zhruba 7 bil. Kč. Místo toho mají údajně celkový majetek (po odpočtu dluhů) jen ve výši 4,8 bil. Kč. A to už zahrnuje i dříve neevidované a nezapočtené hodnoty části pozemků, cenností, nehmotných aktiv a podobně. Z toho plyne, že už do konce roku 2006 stát a jeho orgány nejméně za 2,2 bil. Kč původního společenského majetku prošustrovaly. Nehledě k dalším škodám vzniklých ze ztrát značné části mobiliáře a pokračujícího znehodnocení našich památek, prodejů nebo předání části státních a komunálních pozemků a likvidace mohutné armádní výzbroje. Protože od té doby zahraniční i domácí dluhy „vládních institucí“ dále a pořád rychleji rostou, situace se mezitím nesporně dále zhoršila a tyto ztráty se do dneška ještě dál výrazně zvýšily.

Odedávna platila klasická zásada, že dobrým hospodářem je ten, kdo nastupujícím generacím předával víc než sám na začátku získal. Je zřejmé, že za období rovnající se už skoro polovině doby „totáče“ nový kapitalistický režim, opírající se o soukromé vlastnictví a volnou ruku trhu, prohospodařil co mohl. Soukromí vlastníci i zahraniční kapitalisté tedy ekonomicky ve srovnání s předchozím režimem ke všeobecnému překvapení zcela zklamali. Nejen, že pře-vzatý národní majetek byl převážně v procesu restitucí a hlavně privatizací prošustrován a rozkraden, ale po převratu prodělala a prodělává česká ekonomika soustavný rozvrat. Zejména to prokazuje fakt, že

- národní hospodářství už dávno převážně ovládají zahraniční vlastníci. Mají v rukou skoro celý bankovní a pojišťovací sektor, zhruba 2/3 obchodních činností a nejméně ze 45 až 60 % i celý výrobní sektor. Rozhodují nejméně o polovině zaměstnanců, 75 % vývozů a až 90 % dovozů, jakož i o našich vlastních úsporách. V r. 2007 bylo do ciziny odvedeno na ziscích, dividendách a za práci nerezidentů přes 360 mld. Kč (pravda, část z toho byla zpětně v ČR reinvestována, aby jim přinesla ještě další výnosy);

- došlo k mimořádnému nárůstu zahraničních dluhů.. Jen do konce r. 2007 vzrostly na 1,3 bil. Kč, tedy asi na 6.600 US dolarů na obyvatele (proti r. 1989 více než 13 x). K tomu je ale třeba navíc připočítat i výši přímých i portfoliových zahraničních investic, které nejsou ničím jiným než specifickým vnějším dluhem krytým věcným majetkem (podniků, bank) patřícím na našem území cizím vlastníkům. Tato specifická zadluženost v tomtéž období a to z ničeho vyrostla na skoro 2,4 bil. Kč. Dohromady jde tedy o celkový dluh ve výši 3,7 bil. Kč, tedy 18.200 USD na obyvatele. Oproti období konce „komunistického marasmu“ to reprezentuje zvýšení v USD zhruba na 35 ti násobek (v korunách dokonce na 47 násobek) a zakládá nám na pěkný ekonomický průšvih, možná už v blízké budoucnosti. Na jednoho obyvatele včetně kojenců tak připadá budoucí závazek vůči cizině odpovídající nejméně 350 tis. Kč (čtyřčlenná rodina tedy podle toho dluží "venku" 1,4 mil. Kč);

- stát a lokální orgány (kraje, okresy, obce) nyní místo převzatých finančních rezerv, které by měly dnes hodnotu asi 425 mld. Kč, resp. pokud jde o podíl připadající na ČR okolo 280 mld. Kč, jsou dnes vysoce a asi už i neúnosně zadluženy a růst těchto dluhů se také ještě pořád zrychluje. Je reálné očekávat, že do konce r. 2009 se zvýší dluh státu zhruba na nějakých 1,2 bil. Kč, ne-li víc. Připočteme-li k tomu dluhy komunální a také nevypořádanou ztrátu České národní banky, která už sama přesahuje 200 mld. Kč, tak už půjde dohromady až o 1,6 bil. korun. To znamená, že jen na hotovostech bylo takto prohospodařeno za dvě desetiletí celkem skoro 1,9 bil. Kč, což se rovná téměř 200 tisícům na obyvatele (počítáno včetně kojenců). Za tuto nominální cenu se v osmdesátých letech dal postavit rodinný domek. Navíc jsme také přišli o skoro všechno měnové zlato. K tomu není co dodat;

- došlo k ohromné ztrátě efektivnosti národního hospodářství. Podle podmínek r. 1989 by dnes měla česká ekonomika ročně vykazovat nejméně 700 až 800 mld. Kč zisku. Místo toho se od r. 1994 propadla do celkové ztráty a až do r. 2000 se situace nezlepšila. Další údaje už (proto?) nejsou publikovány. Výsledky dnešních bank, byť docílené lichvářskými až vyděračskými metodami (např. předraženými poplatky, které dříve v podstatě vůbec neexistovaly) naznačují, že v tomto směru k zásadnímu obratu ani v posledních letech nedošlo. Podle in-formace z jejich kruhů údajně totiž budou mít v r. 2009 banky 30 až 50 mld. Kč zisku. Ve srovnání s výsledkem r. 1989 by ale měly v současných cenách docílit nejméně 110 až 115 mld. Kč (včetně pojišťoven). Přitom banky jsou považovány za jakési vlajkové lodi výnosnosti kapitálu. Takže zřejmě nic moc…;

- také naše produkční a obchodní podniky a živnostníci se dostali do značných potíží, a to ještě před nástupem současné hluboké krize. Propadá se zejména průmyslová a stavební jakož i zemědělská výroba, došlo už k likvidaci celých dříve vyspělých odvětví (kožedělný, obuvnický, textilní, oděvní, sklářský i cukrovarnický průmysl, těžké strojírenství, zemědělství atd.). Jsou předlužené vůči bankám, navíc se mluví o nárůstu mezipodnikové zadluženosti (pozdního splácení pohledávek) ve výši přesahující 300 mld. Kč. Neplatí také vždy řádně a včas daně a zákonná pojištění, a minimálně tak dluží dalších 150 mld. Kč. Banky proto vykazují prudký růst dubiozních (klasifikovaných) úvěrů, dosahující už nyní rizikové výše 300 až 400 mld. Kč, z nichž naprostá většina se rovněž vztahuje k podnikové sféře. Všude hromadně řádí insolvence, konkurzy, bankroty;

- ještě hůře je na tom obyvatelstvo - občané, daňoví poplatníci, voliči, „pracující lid“. Dostali se do situací, které přes 40 let nepoznali. Nezaměstnanost se rychle znovu blíží k půlmilionové hranici. Tisícovky (jen?) lidí pracují, aniž by dostávaly plat. Máme desetitisíce bezdomovců a miliony „socek“. Několik set tisíc dětí žije (úředně) v chudobě. Dříve zcela neznámé zadlužení domácností má už přesáhnout bilion korun. Už v minulém roce došlo k více než 400 tisícům exekucí, letos to už má být asi 500 tisíc. Přepočteme-li si to na průměrnou domácnost, tak se týkají takřka 15 % naší populace. Pokračující inflace a deformované úrokové sazby z depozit přináší všem soustavné znehodnocování jejich úspor. Jde v podstatě o trvalou, i když „skrytou“ kapitalistickou peněžní reformu, která reálně okradla obyvatelstvo ČR a SR jen do konce r. 1992 zhruba o 200 mld. Kč a tyto ztráty ještě pořád narůstají. S ironií lze konstatovat, že proklínaná měnová reforma z roku 1953 lidi tehdy obra-la asi o 17 mld. Kč, což v přepočtu reprezentuje zhruba 100 mld. dnešních korun. Tedy jenom tak polovinu toho, co na hodnotě úspor bylo ztraceno za pouhé první tři roky kapitalismu.

Vlády pravice i sociální demokracie byly, pokud jde o ekonomiku iniciativní jen ve snaze co nejvíce podniků zprivatizovat a výnosného společenského majetku se zbavit a jak se zadlužit. Snažili se lidem vnutit představu podle pořekadla, že „blaze tomu kdo nic nemá, nestará se kam co schová“. Měli bychom si však naopak všímat toho, jak se domácí zbohatlíci, zahraniční vyžírci, různí mnohdy pochybní restituenti, katolická církev i potomci bývalé šlechty o tento majetek rvali a rvou. Takže to všechno dopadlo, jak to dopadlo. To prokazuje, že tato cesta byla a je pochybná, škodlivá ne-li vlastizrádná.

Nedá mně to nemyslet při tom na mladou generaci, z jejíž strany se někdy ozývají hlasy odmítající tzv. mandatorní výdaje a platný sociální systém, přesněji řečeno výplatu sociálních důchodů jako nepřiměřeného luxusu, jako nadměrnou solidaritu, v jejímž rámci si mladí musí nespravedlivě platit ze svého ty staré! Když ale ono je to právě opačně. Senioři totiž nejsou viníky ale oběťmi dnešních potíží kapitalismu. Protože ten bývalý značný společenský produkční majetek o němž je v této stati řeč vznikl výhradně a jen z domácí práce našich občanů narozených zhruba do šedesátých let minulého století, kteří mezitím jsou už mrtví nebo v důchodu. Ten by jim totiž bez problémů zaručil daleko vyšší úroveň penzí a životní úrovně než jim poskytuje dnešní „milosrdný“ kapitalistický stát. Ve skutečnosti právě z tohoto majetku v podstatě i oni v devadesátých letech žili, než se přešlo na současné „žití na dluh“ s dosud neznámým koncem. Tito mladí si jen lžou do vlastních kapes…

x x x

To co se u nás stal bych ilustrativně přirovnal k hypotetické situaci, v níž nastupující dědická generace po našem známém multimiliardáři Kellnerovi za 20 let by dokázala nejen promrhat převzatý majetek, ale navíc ještě upadnout do mnohamiliardových dluhů.

Takže závěrem musím jen konstatovat vlastní údiv, jak v České republice (zřejmě také na Slovensku) ve srovnání s oním „komunistickým“ šlendriánem kapitalismus ekonomicky tak totálně a rychle propadl. Jak se dokázal tak důkladně zprofanovat. Podotýkám, že hluboko před nástupem dnešní všeobecné hospodářské krize, která nás ještě dál jistě v mnohém hořce překvapí. Propadl tak i jeho nositel, který nám dosud tak obětavě pomáhal a radil, to je onen vyspělý a sofistikovaný Západ.

Všechny výše uváděné informace a propočty nebyly a nejsou žádná tajnost. Předkládaná faktografická analýza se opírá o publikované údaje a statistiky. Může si to tedy zjistit a ověřit každý, stačí jen chtít a snad i umět. Samozřejmě bych uvítal, kdyby někdo měl k dispozici přesnější čísla, i pokud by moje zde uváděné názory upravily nebo i měnily, ovšem po pravdě.

Ale abych se vrátil ke svobodě slova. Protože o těchto „nepřijatelných“ věcech se veřejnost nedovídá, což pokládám za markantní příklad funkčnosti naší utajené demokratické cenzury, nemůže o nich ani uvažovat. Takových „tabu“ a záměrných zkreslování poválečné historie je jistě mnohem víc. Tady jsem se letmo a možná zjednodušeně do-tknul jen jednoho z nich, který pokládám za jakousi špičku ledovce.

Diskusní téma: ing. František Nevařil o socialismu

.

Cico Ciciak |
15.02.2018
Po 89. tu bola zámerne vytvorená ohromná mega-lož.

Dobrá otázka je, prečo u nás napr. aj taká ĽSNS (pre niekoho armáda spásy na Slovensku proti tradičným klamárom - pričom sami klamú aj v súvislosti s tzv. "mečiarizmom"!) participuje na tejto lži, že?

Tiež si pamätám, ako u nás v meste pár rokov po "revolúcii" jeden katechéta (a určite nebol celkovo iba jeden) na jednej základnej škole deťom tvrdil s presvedčivým výrazom, že za komunistov sa vraj žilo na dlh. :)

.

Cico Ciciak |
15.02.2018
Tiež dávam do pozornosti:

RNDr. Karol Ondriaš, DrSc. - Knihy o socializme (socializmus vs. kapitalizmus - údaje, štatistiky a grafy)
--------------------------------

http://www.ondrias.sk/index.php/knihy.html?task=showCategory&catid=47

zajímavé

sd |
14.02.2018
ťažko nájsť exaktnejsie porovnani vtedy a teraz ako Nevaril...čisla hovoria jasnou rečou a dávajú zapravdu pocitom,terajší režim musí velice zahmlievat prieskumy haha vraj "spotrebny koš" zlacnel oproti 89mu-zrejme tam pridali položky typu "stolový počítač"...výpovednú hodnotu ma aj porovnani zakl.potravin vtedy/teraz-Slovensko-chleba3/30,mleko1-2/15-40 atd.

Re: zajímavé

инг. франтисек Неварил |
14.02.2018
Současný spotřební koš, jak s ním pracuje český statistický úřad, zahrnuje přes 1800 položek ze všech oblastí lidské života, potraviny, oblečení, přes dovolenou až po vzdělávání.
Je to velmi objektivní vypovídací hodnota.
Je vidět, že absolutně o tomto výpočtu jak deflátoru tak inflace nevíte zhola nic a jen plácáte hybridní nesmysly.

Re: Re: zajímavé

Jura |
15.02.2018
Chybí tam bydlení, které dělá podstatnou část nákladu na živobytí ... a chybí tam záměrně, protoře by jinak inflace rostla dvoj až trojnásobným tempem

je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

инг. франтисек Неварил |
14.02.2018
Předně chci poděkovat, že zde uvádíte tento mimořádně kvalitní článek. ing. Nevařil byl člověk velice vzdělaný, měl široký rozhled a hlavně úžasnou rozlišovací schopnost.
Osobně jsem přečetl většinu tvorby pana Nevařila a hluboce mne jeho dílo obohatilo.
Proto absolutně nechápu, proč jsem ozančovám jako nějaká hyena? Copak já jsem někde hanil jeho myšlenky? Cožpak jsem někde psal něco v rozporu s fakty uvedenými v díle pana ing. Nevařila?

NIKOLIV !!!

Naopak, jak vidíte, Nevařilovy myšlenky jsou tak provokativní a jdou tak k jádru věci, kdy Nevařilova pronikavá anlytika vás nakonec přiměla uveřejnit jeho článek.

A je mi poctou, že to bylo i mou zásluhou.

Re: je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

anonym |
14.02.2018
ty nejsi hyena, ty jsi diagnoza...
to si porad myslis ze se ti to tady podari infiltrovat a rozvratit :P ?

Re: je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

Kamil |
14.02.2018
Najprv som si myslel, že ste "Antinevařil". Nevařil bol totiž komunista, vy ste v predošlej diskusii obhajovali, že dnes sú ceny potravín nižšie, je menej samovrážd a pod. Lenže taká štatistika naozaj existuje, otázkou je síce metodika, ale v zásade ste používali logické argumenty. Pritom je to problematika široká a ľudia sa na nej často vadia. Nesúhlasím s tým, že vás tu nazývajú hyenou. Zdá sa totiž, že Vám ide skutočne o propagáciu pomerne málo známeho autora Ing. Františka Nevařila a jeho makroekonomický pohľad na hospodárenie za socializmu. Tento pohľad je iný, ako dnes bežne poznáme, je to pohľad komunistu, lenže hodnotiaceho sedliackym rozumom, že úspešný som vtedy, keď majetok, ktorý prevezmem rozmnožím. Tiež som si prečítal od Nevařila viacero článkov a jeho argumenty stoja za zamyslenie. Vyzdvihuje, že životná úroveň za socializmu sa vybudovala vlastnými silami bez gastarbeitrov. Nevařil v jednom zo svojich článkov hovorí, že na ponovembrovom režime nevidí pozitíva pre obyčajných ľudí, vy ste nejaké našli.
Záverom len toľko. Je potrebný pravdivý prístup k tomu, čo ten, ktorý režim urobil pozitívne, či negatívne. Z tohto pohľadu je potrebné preskúmať aj Nevařilove práce a závery. To veľmi správne uviedol aj Cico Ciciak. Ľudia musia pochopiť, že dívať sa s predsudkami, rozdeľovať, nenávidieť nie je cesta.

Re: Re: je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

инг. франтисек Неварил |
14.02.2018
Velmi vám děkuji za toto hodnocení, je pravdivé a objektivní.
Nejsem žádný TROLL ani ROZVRACEČ diskusí.
Jde mi slutečně především o co nejobjektivnější pohledy na různé problémy, kterými se zabývám. Můj rozsah je dosti široký, však čas ukáže. Navíc můj přístup k uchopení je netradiční a takzvaně přemýšlím vlastní hlavou, nic si nenechám indoktrinovat, pokud možno.
Krátký článek o rakovině ukázal způsob mé práce.
Často narážím, protože společnost je promořena hybridními bláboly, lže se neustále a prakticky všude, alternativa nealternativa. Lidé navíc podléhají svým obaranám EGA a brání své nepravdy zuby či nehty či blokují IP. :))

Re: Re: Re: je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

Kamil |
15.02.2018
že to píšem ja ešte naznamená, že som objektívny na 100%. Možno mi niečo uniklo a nečítal som všetko. S tými "hybridnými blábolmi" ste naštvali zrejme viacerých a nick s menom nedávno zosnulej osoby by som si tiež nedal, aj keď v tomto prípade minimálne u mňa to viedlo k záujmu, že som si dohľadal, o koho sa jedná a jeho články ma zaujali.

Re: je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

Jirka |
14.02.2018
To jsi nepochopil. Vložení příspěvku má především pro zdejší čtenáře očistit jméno skutečného ing. Nevařila, a také poukázat na tvé určité "kvality", kdy své trollování uskutečňuješ pod jménem zesnulého člověka.

Re: je mi ctí, že i mou zásluhou zde visí tento kvalitní článek

Tata Tibor |
15.02.2018
Vážený pán fake Ing. Nevařil je mi z vás na vracanie.
Doteraz ste sa tu stále navážal do všetkých diskusií s blábolmi úplne od veci, ale teraz ste už vážne presiahol všetky hranice.
Prehlasovať že tento článok sa tu ocitol vašou zásluhou je skutočne silné kafe.
Pokiaľ neplánujete zase len kecať dajte nám tu všetkým tupcom prosím vedieť ako ste vy osobne prispeli svojim dielom ku práci skutočného Ing. Nevařila alebo k tomuto článku?
A prosím v budúcnosti radšej už píšte len pod inými svojimi pseudonymami a neprivlastňujte si meno (a tým podľa vás aj zásluhy) človeka s ktorým sa očividne nemôžete rovnať.
S budovateľským pozdravom Česť práci (keď je dobre zaplatená).. Zvyšok si doplňte sám.


Více zde: http://leva-net.webnode.cz/news/ing-frantisek-nevaril-o-socialismu/