Showing posts with label psychology. Show all posts
Showing posts with label psychology. Show all posts

Friday, January 17, 2020

Man rules

MAN RULES:
WE ALWAYS HEAR 'THE RULES' FROM THE FEMALE SIDE
NOW HERE ARE THE RULES FROM THE MALE SIDE
THESE ARE OUR RULES!
PLEASE NOTE. THESE ARE ALL NUMBERED #1 ON PURPOSE!
1. MEN ARE NOT MIND READERS.
1. LEARN TO WORK THE TOILET SEAT. YOU'RE A BIG GIRL. IF IT'S UP, PUT IT DOWN. WE NEED IT UP, YOU NEED IT DOWN. YOU DON'T HEAR US COMPLAINING ABOUT YOU LEAVING IT DOWN.
1. CRYING IS BLACKMAIL.
1. ASK FOR WHAT YOU WANT. LET US BE CLEAR ON THIS ONE:
SUBTLE HINTS DO NOT WORK!
STRONG HINTS DO NOT WORK!
OBVIOUS HINTS DO NOT WORK!
JUST SAY IT!
1. YES AND NO ARE PERFECTLY ACCEPTABLE ANSWERS TO ALMOST EVERY QUESTION.
1.. COME TO US WITH A PROBLEM ONLY IF YOU WANT HELP SOLVING IT. THAT'S WHAT WE DO. SYMPATHY IS WHAT YOUR GIRLFRIENDS ARE FOR.
1. ANYTHING WE SAID 6 MONTHS AGO IS INADMISSIBLE IN AN ARGUMENT. IN FACT, ALL COMMENTS BECOME NULL AND VOID AFTER 7 DAYS.
1. IF YOU THINK YOU'RE FAT, YOU PROBABLY ARE. DON'T ASK US.
1. IF SOMETHING WE SAID CAN BE INTERPRETED TWO WAYS AND ONE OF THE WAYS MAKES YOU SAD OR ANGRY, WE MEANT THE OTHER ONE.
1. YOU CAN EITHER ASK US TO DO SOMETHING OR TELL US HOW YOU WANT IT DONE. NOT BOTH.
IF YOU ALREADY KNOW BEST HOW TO DO IT, JUST DO IT YOURSELF.
1. WHENEVER POSSIBLE, PLEASE SAY WHATEVER YOU HAVE TO SAY DURING COMMERCIALS.
1. CHRISTOPHER COLUMBUS DID NOT NEED DIRECTIONS AND NEITHER DO WE...
1. ALL MEN SEE IN ONLY 16 COLORS, LIKE WINDOWS DEFAULT SETTINGS..
PEACH, FOR EXAMPLE, IS A FRUIT, NOT A COLOR. PUMPKIN IS ALSO A FRUIT. WE HAVE NO IDEA WHAT MAUVE IS.
1. IF WE ASK WHAT IS WRONG AND YOU SAY 'NOTHING,' WE WILL ACT LIKE NOTHING'S WRONG. WE KNOW YOU ARE LYING, BUT IT IS JUST NOT WORTH THE HASSLE.
1. IF YOU ASK A QUESTION YOU DON'T WANT AN ANSWER TO, EXPECT AN ANSWER YOU DON'T WANT TO HEAR..
1. WHEN WE HAVE TO GO SOMEWHERE, ABSOLUTELY ANYTHING YOU WEAR IS FINE...REALLY.
1.. DON'T ASK US WHAT WE'RE THINKING ABOUT UNLESS YOU ARE PREPARED TO DISCUSS SUCH TOPICS AS FOOTBALL OR MOTOR SPORTS.
1. YOU HAVE ENOUGH CLOTHES.
1 .. YOU HAVE TOO MANY SHOES.
1. I AM IN SHAPE. ROUND IS A
SHAPE!
1. IF YOU STEAL MY HOODIE, I MAY STEAL YOURS!
1.. THANK YOU FOR READING THIS. YES, I KNOW, I HAVE TO SLEEP ON THE COUCH TONIGHT.. BUT DID YOU KNOW MEN REALLY DON'T MIND THAT? IT'S LIKE CAMPING...

Monday, June 18, 2018

Die Pisdologie

Konečně věda, která zkoumá chování některých V.I.P. žen!!!

16. 05. 2018 22:14:13
Moderní doba přinesla ženám, zvláště příslušnicím euroatlantického civilizačního okruhu nejen dosud nebývalou svobodu a rovnoprávnost s muži, ale hlavně možnost veřejně se angažovat a být obsazovány do politických funkcí.
Právě se zvýšenou mírou veřejné angažovanosti žen se začíná projevovat, že do politiky, státních a polostátních institucí, médií atd. čím dál tím více proniká velmi zvláštní kategorie žen - rádobyemancipovaných a za všech okolností usilovně škodících majitelek neúměrně a neopodstatněně vysokého sebevědomí - tzv. pizd. Nárůst počtu pizd ve veřejném životě a jejich zvyšující se vliv na dění v celém světě byl zachycen i čelními psychology, sociology, teology, politology a blogy. Jistě není náhodou, že nejrychleji se nová věda, Die Pisdologie, (česky pizdologie) rozvíjí v zemích německého a tedy i částečně turecky mluvícího jazykového okruhu.K dispozici tak máme první pokusy o definici pizd a jejich členění do skupin podle společných znaků. Je popsána vzájemná interakce mezi jednotlivými skupinami pizd, ať se již jedná o vzájemnou kooperaci či nesmiřitelný antagonismus. Okrajově se pizdologie také zabývá odlišením pizdy od zcela normální, neafektované, rozumně uvažující ženy. To vysvětluje popularizátor této nové vědy curyšský psycholog Dr. Helmuth Karl Neurathvogelwunderkoppel, Ph.D. v předmluvě ke svém dílku "Iuj notoj pri pisdologio" (Zurüch, Neue Fest Psycho Verlag, 2018) slovy:"Normala virino ne estas pisdino. Pisdino ne estas normala virino." Jako většina Neurathvogelwunderkoppelových publikací i tato je psána v esperantu a její český překlad bohužel není k dispozici.
Jak tedy poznat pizdu? Obvykle disponuje jedním nebo několika znaky:
- pizda chorobně touží po popularitě, je tedy často tzv. VIP.
- pizda se nejčastěji prosazuje ve státní nebo státem dotované sféře
- pizda chorobně touží něčemu velet, něco řídit, o něčem rozhodovat
- pizda tomu, čemu velí, co řídí a o čem rozhoduje nikdy moc nerozumí
- pizda má vytvořený jediný správný názor na cokoli; všichni, kdo mají jiný názor jsou -isti nebo -filové nebo -fobové
- pizda svůj jediný správný názor nekompromisně prosazuje, bez ohledu na následky
- pizda vyvíjí obrovské úsilí k tomu, aby ty, co mají jiný názor znectila, poškodila nebo nejraději zničila
- pokud je pizda nějakou náhodou ze své pozice vykopnuta, vždy za to může štvavá kampaň lidí kolem ní, většinou mužských šovinistických prasat
- pizda je neuvěřitelně vztahovačná
Prof. Dr. Hans Joachim Kleinsimir, MBA, HchkrDtn u.s.w. z Vysokého učení humanitního ve Schwarze Pumpe vydal publikaci Pizdy mezi námi (Pisden unter uns, Berliner Verlag für keine Trottel, Berlin, 2017), která nabízí první pokus o kategorizaci pizd z několika hledisek. Kleinsimir člení pizdy podle věku na Kleinepisden, Jungepisden, Mittlerenaltenpisden a Omapisden. Také tvrdí, že již od útlého věku lze pizdu identifikovat, nedá se ale určit, v jaké oblasti bude pizda působit a kolik škody napáchá. S trochou nadsázky tvrdí, že "Jednou pizda, navždy pizda" , v originále "Einmal Pisde, immer Pisde". Dalším kritériem pro členění pizd je pro Kleinsimira obor společenského života, kde se chce pizda uplatnit a projevit a kde může vytvořit co nejvíce škod a kde může co nejusilovněji nasírat. Toto hledisko nazval příznačně "Scheißeaufschlüsselung" a pizdy dělí do kategorií Kunstundkulturpisden, Mediapisden, Politikpisden, Aktivistpisden, Feministpisden a pro zbytek určil kategorii Sammelgruppepisden. Jednotlivé kategorie člení na podskupiny - namátkově zmíním např. TVpisden či Youtubepisden v kategorii Media. Zajímavé jsou některé podskupiny v kategorii Politik: Gemainepisden (obecní pizdy), Regionpisden, Staatpisden, Bundespisden, EUpisden či Weltpisden již asi netřeba překládat. Kromě věku a zaměření kategorizuje Kleinsimir pizdy i podle rozsahu způsobených škod, a to na Nichtvielpisden (nic moc pizdy), Mittlererbereichpisden (pizdy středního doletu), Katastrofapisden a nejhorší kategorii bych přeložil asi jako Andělská pizda.
Studiem této problematiky se ovšem nezabývají pouze muži a pouze Němci. PhDr. D. Fišer Máslo Volová, MBA, PhD, VZP se ve svém díle "Jsem pizda" (nakl. CzechCow, Praha, 2017) snaží vžít do pocitů, nálad, motivace a emocí pizd. Sama v doslovu přiznává,že se jí to podařilo natolik důkladně, až se z ní stala docela obstojná pizda. Kniha pak končí větou, kterou použila pro název svého díla. Jako perličku uvedla autorka v rozhovoru pro renomovaný polský psychologický časopis "Idiota i tępak", že po jednom výtisku věnovalačelným evropským političkám. Jejich reakce byla jednoznačná, rychlá a naprosto nekompromisní - snad ze všech koutů Evropy zaznělo "Me too", nejhlasitěji pak "Ich auch".
Polský vztahový kouč, terapeut a pacient Gregorz Szaleniec - Boliglowa ve své stati Zycie s pizdą (wyd. IQzero, Zakopane 2018) pak pizdu definuje jako "generalnie pierdolniętą babe, która chce tylko jedyną rzecz - dojebać świat wokól siebie" - tedy psychicky nezralou ženu, jejímž cílem je měnit svět kolem sebe. Szaleniec - Boliglowa se nebojí pustit na dosud neprobádané území, když se zamýšlí nad tím, zda vlastnosti, kterými se pizda vyznačuje se nemohou projevit i u jiných pohlaví než jen u žen - např. u mužů.
Všem zájemcům o tuto problematiku pak mohu jen doporučit díla jako Pisden - Mythen und Realität (Kopf, Weiskopf, Schwarzkopf a kol., München 2018) nebo memoáry Pisden in politik (kolektiv autorek, Bruxelles 2018).
Jako dobrou zprávu nakonec jsem si nechal, že pražské vydavatelství Hrad připravuje obsáhlé, ale jistě svěží dílo s pracovním názvem "Pizda sem, pizda tam".
A jako úplně nejčerstvější perličku vydaly agentury zprávu, že na návrh nejmenované ministryně bude v Praze vybudován "Pomník známé pizdě" , kam bude moci chodit její čokl srát.

Monday, January 15, 2018

Memplex

Začala doba MEMPLEXŮ

brain-stock-photoV dobách, kdy se začíná veřejné vědomí probouzet, kdy normální lidé zjišťuji, že při řešení problémů, se kterými se potýkají a které neustále narůstají, nemohou spoléhat na své reprezentace, roste úloha toho, co bylo nazváno MEMPLEXY, komplexy útvarů společenského vědomí, které mají schopnost, podobně jako genetická informace živých organismů, se replikovat. Replikovat v komunikačním prostoru a prostřednictvím komunikace. Tj. mají schopnost prostřednictvím komunikace, obrazně řečeno, přeskakovat z hlavy a hlavy a šířit se jako „nákaza“, ovšem nikoli jen nákaza v negativním smyslu.
Wikipedie k tomu říká následující:
„Mem (někdy se můžeme setkat i s verzí mém) je termín pro kulturní obdobu genu – replikující se jednotku kulturní informace. Tento termín poprvé použil v roce 1976 ve své knize Sobecký gen Richard Dawkins. Slovo mem je odvozeno z řeckého mimema – napodobovat.
Evoluce nemusí být nutně postavena jen na replikaci DNA, ale jejím principem je šíření jakékoli informace, která podléhá změnám (mutacím) a selekčnímu tlaku. Memy se rozšiřují jak z generace na generaci, tak i komunikací s nepříbuzným okolím (tato teorie předávání memů v podstatě souhlasí s pojetím evoluce dle Jean-Baptiste Lamarcka – lamarckismem). Teorie o existenci memů, jakožto kulturních dědičných informací v lidských mozkových (podle některých teorií i rostlinných a zvířecích) buňkách je evoluční psychologii kritizována jako pseudověda.
Susan Blackmoreová ve své knize The meme machine (v češtině vyšla pod názvem „Teorie memů“) memy popisuje jako neovladatelné a neumlčitelné. Před memetickou evolucí není možné uniknout. Dokonce i náš vnitřní obraz sebe sama je dle ní pouhou vítěznou skupinou memů, které nás momentálně ovládají.“
Ponekud lepší charakteristiku najdeme zde:
„Memplexem rozumíme nějaký ucelený systém memů, tedy tvrzení nebo chování, které se mohou kopírovat z mozku do mozku, z textu do mozku apod. Memplexem je jistě každé náboženství, učení sekt, ideologie, různé konspirační teorie, hoaxy šířící se po internetu, atd. Jako memplex lze jistě chápat i vědu.
Memplexy jsou v pozoruhodně analogickém vztahu ke genomu živých organismů. Jejich členské memy v této analogii korespondují s geny daného organismu. Podobně jako biologické organismy se i memplexy množí. O rozmnožení memplexu můžeme hovořit, když ho přijme za svůj (nová) lidská mysl. Pokud memplex daného člověka zaujme, přijde mu z nejrůznějších důvodů atraktivní, je pravděpodobné že ho tento člověk bude šířit dál. Memplex může a také nemusí být dílem jediného člověka, a podléhá stejnému evolučnímu procesu jako genom druhu.“
Veřejné vědomí se vždy utváří dvojím způsobem:
- Vertikálně, shora, působením médií a institucí, autorit různého typu.
- Horizontálně, kdy klíčovou roli hrají komplexi memů, memlexy.
Ve zlomových dobách naprosto zásadním způsobem roste role horizontálních faktorů utváření veřejného mínění, nastává doba memplexů, které postupně ovládnou veřejné vědomí a následně určí povahu společenských změn.
Jedním z nejvýznamnějších příkladů „epidemie“ memplexů je rozšíření křesťanství. Rychlost, se kterou se to tehdy stalo, je neuvěřitelná. Svědčí o životaschopnosti křesťanských memplexů (různých variant křesťanství).
Rovněž Francouzská buržoasní revoluce byla vyvolána šířením memplexů, v tomto případě spojených s osvícenectvím. Měla základ ve filosofii velikánů z řad Encyklopedistů. Nakažlivé memy, které se k memplexu osvícenectví připojily, zasela i Mozartova Figarova svatba, která byla přímo šita na míru dozrávání veřejného mínění a jeho nabuzení. Jedním z bezprostředních podnětů k revoluci se pak stal mem v podobě historky (patrně dobře vymyšlené), že když přišli za manželkou Ludvíka XVI. Marií Antoniettou zástupci pařížského lidu s tím, že lidé hladoví, protože nemají chleba, odpověděla: Ať jedí koláče.“ – A to už k velké rebélii stačilo.
K tomu: „Tuto větu pravděpodobně Antoinetta nikdy nevyslovila. Pochází totiž z knihy „Vyznání” od Rousseaua. Rousseau zde hovoří o „významné princezně”, která poté, co ji oznámili, že poddaní nemají chleba, odpověděla – „Ať jedí koláče.”“
Můžeme si položit otázku, jakou podobu by mohl mít současný memplex, který by si jako replikátor vytvářel svého nositele změny, přitom tak, aby tato změna byla co nejvíce efektivní jak z hlediska výsledků (řešení problémů), tak i nákladů (co nejmenší vyhrocení střetů a tudíž i nejmenších obětí změny). Podle mého by příslušný memplex měl obsahovat:
Pochopení historických rámců vzniku současných problémů a výnamu jejich řešení, tj. toho, o jaký historický zlom se v současné době jedná. (Podle mého názoru je to přechod od současného typu ekonomiky k ekonomice založené na produktivních službách, tj. službách působících na rozvoj a uchování lidských schopností.)
Pochopení příčin hromadění současných problémů. (Podle mě je to pochopení toho, jak funguje současná globální moc, ale také toho, jak zdegenerovala, rozpadá se a jakou metamorfózou prochází.)
Osvojení si určité představy o reálnosti změn. (Podle mě na základě populárního výkladu teoretických základů komplexních reforem v oblasti systémů sociálního investování a sociálního pojištění, tj. vzdělání, péče o zdraví, penzijního zabezpečení.
Startovním memem je samozřejmě ten, který lze stručně charakterizovat takto: Ti, co dělají z lidí tupé stádo, jsou ve skutečnosti sami tupu smečkou, ti, co se z lidí snaží dělat blce, sami manifestují svou blbost.
Stačí se dívat a poslouchat, co se v těchto dnech děje a co kdo říká…

Thursday, June 22, 2017

Theory of narcomany

Johann Hari: Příčiny vzniku závislostí jsou jiné, než si myslíme

Co je příčinou těžkých závislostí? Je to opravdu tak, jak nás léta učili? A pokud ano, čím to, že “boj” proti nim jaksi nefunguje? Existují i jiné pohledy na věc? Článek Johanna Hariho původně vyšel na Huffington Post, verzi s delším úvodem najdete na blogu překladatelky. Můžete si také pustit autorovu přednášku z konference TED s českými titulky.
Uplynulo sto let od prvního zákazu drog. A celé to dlouhé století, po které trvá válka proti drogám, nám naši učitelé a naše vlády vypráví stále stejný příběh o závislosti. Tento příběh je v našich myslích tak zakořeněn, že ho považujeme za samozřejmost. Zdá se zjevný. Zdá se prokázaně pravdivý. A až do chvíle, kdy jsem se vydal na 30 000 mil dlouhou cestu sbírat materiál pro mou novou knihu Chasing The Scream: The First And Last Days of the War on Drugs (Po stopě výkřiku: První a poslední dny války proti drogám), abych zjistil, co je skutečným hnacím motorem drogového konfliktu, jsem téhle story věřil taky. Ale na své cestě jsem zjistil, že prakticky všechno, co mi kdy řekli o závislosti, je lež. A že existuje úplně jiný příběh, který čeká na toho, kdo je připraven si ho vyslechnout. Jestliže tento nový pohled na věc opravdu přijmeme, nejen, že budeme muset ukončit válku proti drogám. Budeme muset i změnit sami sebe.
Opakem závislosti není střízlivost. Je jím blízkost s ostatními lidmi.Dozvěděl jsem se pravdu od pozoruhodné směsi lidí, které jsem na svých cestách potkal. Od pamětníků, kteří znali Billie Holiday a prozradili mi, jak ji muž, jenž začal válku proti drogám, pronásledoval a prakticky uštval k smrti. Od židovského lékaře, který byl jako kojenec propašován ven z budapešťského ghetta, a jako dospělý odhalil tajemství závislosti. Od transsexuálního dealera cracku v Brooklynu, počatého, když jeho matku závislou na cracku znásilnil newyorský policista. Od muže, jenž byl dva roky vězněn na dně studny sadistickým diktátorským režimem, a poté, co se dostal ven, byl zvolen prezidentem Uruguaye a začal ukončovat válku proti drogám.
Měl jsem velice osobní důvod vydat se hledat tyto odpovědi. Jednou z mých prvních vzpomínek je, jak se snažím probudit jistého člena rodiny a nejde to. Od té doby jsem dumal nad mystériem závislosti – co způsobuje, že se někteří lidé stanou tak posedlí nějakou drogou nebo chováním, až vůbec nedokáží přestat? Jak můžeme těmto lidem pomoci vrátit se k nám? Když jsem byl větší, jiný z mých blízkých příbuzných se stal závislým na kokainu. A pak jsem se já sám zamiloval do dívky závislé na heroinu. Závislost mi asi připadala jako něco důvěrně známého.
Kdybyste se mě tehdy zeptali, co způsobuje závislost na drogách, podíval bych se na vás jako na idiota a řekl bych: “Drogy přece.” Není nijak těžké to pochopit. Myslel jsem si, že právě s tím jsem se setkal ve vlastním životě. Všichni to dokážeme vysvětlit. Kdybychom já, vy a prvních dvacet lidí, které potkáme na ulici, užívali některou z velmi silných drog dvacet dní, na konci by ji naše těla potřebovala. Tyto látky by si nás tak silně chemicky “zaháčkovaly”, že bychom cítili strašlivou touhu užívat je dál. Byli bychom závislí. To je závislost.
Jeden ze způsobů, jak se tato teorie původně vytvořila, byly experimenty s krysami. Závěry z těchto pokusů se do povědomí Američanů dostaly poprvé na počátku 80. let slavnou reklamou organizace Partnership For A Drug Free America. Možná si na ni pamatujete. Experiment je prostý. Umístíte krysu do klece, samotnou, se dvěma lahvemi vody. V jedné je jen voda. Ve druhé voda obsahující heroin nebo kokain. Téměř při každém opakování experimentu se krysa stane přímo posedlá vodou s drogou a bude si dávat další a další dávky, dokud se nezabije.
Reklama vysvětluje: “Jen jedna droga je tak návyková, že devět z deseti laboratorních krys ji bude užívat dál a dál, dokud nezemřou. Jmenuje se kokain. A může udělat to samé s vámi.”
Ale v 70. letech si profesor psychologie ve Vancouveru jménem Bruce Alexander všiml na tomto experimentu něčeho podivného. Krysa je v kleci úplně sama. Nemá nic jiného na práci než brát drogy. Napadlo ho: co by se asi stalo, kdybychom to zkusili jinak? A tak profesor Alexander vybudoval Krysí park (pozn. překl: googlete Rat Park Experiment). Byla to luxusní klec, kde měly krysy na hraní barevné míčky, tunely, kterými mohly běhat nahoru a dolů, a spoustu kamarádů: všechno, co si taková krysa může v životě přát. Jak to asi bude s drogami teď?, říkal si Alexander.
I v Krysím parku krysy samozřejmě vyzkoušely obě lahve s vodou, protože nevěděly, co v nich je. Ale co následovalo, bylo extrémně překvapivé.
Krysám, které měly příjemný život, se voda s drogou nezamlouvala. Většinu času se jí vyhýbaly a zkonzumovaly oproti izolovaným krysám méně než čtvrtinu drog. Ani jedna z nich nezemřela. Zatímco všechny krysy, jež byly osamělé a nešťastné, se staly těžce závislé, z krys žijících ve šťastném prostředí tak nedopadla žádná.
Problém není ve vás. Problém je ve vaší kleci.Nejprve jsem si myslel, že jde o něco charakteristického pro krysy, co se lidí netýká – pak jsem ale objevil, že ve stejné době jako experimenty v Krysím parku probíhal i rozsáhlý pokus na lidech na stejné téma, který přinesl velmi podnětné výsledky. Jmenoval se Válka ve Vietnamu. Podle zpravodajství magazínu Time bylo užívání heroinu mezi americkými vojáky “stejně rozšířené jako žvýkání žvýkačky”. A toto tvrzení je podloženo solidními důkazy: podle studie publikované v Archives of General Psychiatry se ve Vietnamu stalo závislých na heroinu asi 20 procent amerických vojáků. Mnoho lidí mělo samozřejmě hrůzu z návratu obrovského počtu závislých, až válka skončí.
Ale podle výsledků stejné studie asi 95 procent závislých vojáků, jakmile se vrátili domů, prostě přestalo. Jen velice málo jich šlo na léčení. Vrátili se zpátky ze strašlivé klece do příjemné a drogu už nepotřebovali.
Profesor Alexander prohlašuje, že tento objev zásadním způsobem vyvrací jak tvrzení pravice, že závislost je morální selhání způsobené nadměrným požitkářstvím, tak verzi liberálů, že závislost je nemoc mozku, který byl ovládnut chemickou látkou. Tvrdí dokonce, že závislost je adaptační mechanismus. Problém není ve vás. Problém je ve vaší kleci.
Po první fázi Krysího parku šel profesor Alexander se svým experimentem dál. Zopakoval své rané pokusy, v nichž byly krysy nechány o samotě a staly se kompulzivně závislé na dodávané droze. Nechal je užívat padesát sedm dní – to by mělo k vytvoření závislosti rozhodně stačit. Pak je vyjmul z izolačních klecí a umístil je do Krysího parku. Chtěl vědět, jestli když dojdete do takového stádia závislosti, je váš mozek drogou natolik ovládnut, že už se nevzpamatujete. Převezme nad vámi droga kontrolu? Následovalo další obrovské překvapení. Krysy sice chvíli vykazovaly mírné abstinenční příznaky, ale brzy přestaly s těžkým užíváním a vrátily se k normálnímu životu. Příjemná klec je zachránila. (Kompletní odkazy na všechny studie, o kterých zde hovořím, najdete v knize.)
Když jsem se s těmito informacemi seznámil, byl jsem nejprve zmaten. Jak je to možné? Tato nová teorie útočí tak radikálně na všechno, co nám kdy řekli, až mi připadalo, že nemůže být pravdivá. Ale s čím více vědci jsem hovořil, a čím více jsem si pročítal jejich studie, tím více jsem objevoval faktů, které nedávaly žádný smysl – nebo spíše dávaly smysl jedině s tímto novým přístupem.
Uvedu teď příklad něčeho, co se děje všude kolem vás a může se snadno jednoho dne stát i vám. Když vás dnes přejede auto a zlomíte si stehenní kost, pravděpodobně dostanete morfin, látku téměř identickou s heroinem (v Británii, odkud je autor, dostanete dokonce skutečný heroin, pozn. překl.). V nemocnici s vámi bude spousta lidí, jimž bude rovněž podáván morfin, dlouhodobě, jako lék proti bolesti. Droga, kterou vám předepíše lékař, bude mnohem čistší a potentnější než látka, již si kupují pouliční závislí od dealerů – ti ji totiž ředí. Pokud by tedy stará teorie závislosti byla pravdivá – drogy by způsobovaly, že je vaše tělo bude potřebovat – je zjevné, co by se mělo stát. Spousty lidí by se po propuštění z nemocnice měly vydat shánět heroin, aby uspokojili svou touhu po opiátech.
Ale skutečnost je podivuhodně jiná: nestává se to téměř nikdy. Jako první z mnoha mi tento fakt vysvětlil kanadský lékař Gabor Mate: uživatelé lékařského morfinu nebo heroinu prostě přestanou, i po měsících užívání. Stejná droga, užívaná po stejně dlouhou dobu, udělá z pouličních uživatelů zoufalé závislé, zatímco s lékařskými pacienty se nic takového nestane.
Jestli pořád ještě věříte – tak jako jsem věřil já – že závislost je způsobena chemickým “zaháčkováním” v mozku, nedává to žádný smysl. Ale pokud přijmete teorii Bruce Alexandra, zapadne všechno na své místo. Pouliční závislý je na tom podobně jako krysy v první kleci, izolovaný, sám, jen s jedním jediným zdrojem útěchy. Situace lékařského pacienta připomíná spíše svět krys z druhé klece. Vrací se domů, mezi lidi, které miluje. Droga je stejná, ale prostředí je jiné.
Z toho plyne vhled, který se týká daleko širší oblasti než jen chápání závislosti. Profesor Peter Cohen říká, že lidé mají hlubokou potřebu navazovat vztahy a vytvářet citová spojení. Tak v životě dosahujeme uspokojení. Jestliže se nedokážeme propojit jeden s druhým, spojíme se s jakoukoli náhražkou, která je po ruce – ať už je to skřípot rulety nebo pocit po vpichu jehly. Podle Cohena bychom měli úplně přestat hovořit o závislosti a říkat tomu spíše ‘vazba.’ Člověk závislý na heroinu si vytvořil vazbu s heroinem, protože nebyl schopen spojit se plně s ničím jiným.
Takže opakem závislosti není střízlivost. Je jím blízkost s ostatními lidmi.
Když jsem se tohle všechno dozvěděl, byl jsem přesvědčen – ale nedokázal jsem se zbavit hlodavých pochybností. Říkají tedy tihle vědci, že na chemických vlastnostech nezáleží? Tak mi to vysvětlili – můžete se stát závislí na hazardu, a nikdo si nemyslí, že si pícháte do žil balíčky karet. Můžete mít všechny symptomy závislosti i bez jakékoliv chemikálie. Navštívil jsem setkání skupiny Gamblers’ Anonymous (Anonymní hráči) v Las Vegas (se svolením všech přítomných, kteří věděli, že jsem pozorovatel). Ti lidé byli stejně očividně závislí jako kokainisté a heroinisté, které jsem potkal ve svém životě. A přitom ruleta prokazatelně nezasekává žádné háčky do mozku.
Ale chemické látky přece musí hrát alespoň nějakou roli, říkal jsem si. Ukázalo se, že existuje experiment, který dává velice přesnou odpověď právě na tuto otázku. Dočetl jsem se o něm v knize Richarda DeGrandpreho The Cult of Pharmacology (Kult farmakologie).
Všichni se shodují, že kouření cigaret je jedno z nejvíce návykových chování. Chemické “háčky” v tabáku pochází z látky jménem nikotin. Když byl z kraje 90. let vyvinuty nikotinové náplasti, přineslo to silnou vlnu optimismu – kuřáci cigaret si mohou dopřát svoji chemikálii, bez všech ostatních, nečistých (a smrtících) aspektů kouření cigaret. Budou svobodní.
Ale úřad hlavního lékaře (Office of the Surgeon General) zjistil, že jen 17,7 procenta kuřáků dokáže za pomoci nikotinových náplastí přestat kouřit cigarety. To je i tak podstatné číslo. Jestliže jsou chemické vlastnosti drog zodpovědné za 17,7 procent fenoménu závislosti, znamená to v globálním měřítku pořád milióny zničených životů. Ale opět vidíme, že příběh, který nás učili, o Příčině závislosti, je sice v něčem reálný, tvoří však jen malou část mnohem složitější skutečnosti.
Z těchto faktů vyplývají rozsáhlé důsledky, které se týkají smysluplnosti stoleté války proti drogám. Tato masivní válka, která, jak jsem viděl, zabíjí lidi po celém světě, od obchodních center v Mexiku až po ulice Liverpoolu, je založena na tvrzení, že musíme fyzicky vymýtit celou řadu chemických látek, protože ovládají mozky lidí a způsobují závislost. Ale jestliže závislost nevyvolávají drogy – jestliže je hlavní příčinou rozpad mezilidských vztahů a izolace – pak celá tato válka nedává žádný smysl.
Je smutně ironické, že válka proti drogám ve skutečnosti zhoršuje všechny základní příčiny závislosti. Navštívil jsem například věznici v Arizoně – ‘Tent City’ – kde jsou vězni zavření v malých kamenných izolačních klecích (‘The Hole’ – “Díra”), někdy celé týdny. Tak jsou trestáni za užívání drog. Toto zacházení je tak blízko prázdným klecím, ve kterých krysy propadají smrtelné závislosti, jak si jen umím představit. A až se tito vězni dostanou ven, budou nezaměstnatelní kvůli svému záznamu v trestním rejstříku – což zaručuje, že budou odříznuti od společnosti ještě víc. Viděl jsem, kam to vede, na příbězích lidí, které jsem potkal po celém světě.
Existuje alternativa. Je možné vytvořit systém, který pomůže závislým na drogách znovu se začlenit do světa – a nechat závislost za sebou.
Není to teorie. Děje se to. Viděl jsem to v praxi. Před necelými patnácti lety mělo Portugalsko jeden z nejhorších drogových problémů v Evropě, celé jedno procento populace tvořili závislí na heroinu. Zkusili s drogami bojovat a problém se jen stále zhoršoval. Až se nakonec rozhodli pro radikálně odlišný postup. Dekriminalizovali všechny drogy, a všechny peníze, které byly dříve vydávány na stíhání a věznění závislých, začali vynakládat na obnovení spojení těchto lidí se sebou samými i se společností. Nejzásadnějším krokem je poskytnout jim zajištěné bydlení a dotovaná zaměstnání, aby měl jejich život nějaký smysl, aby měli proč ráno vstávat z postele. Přihlížel jsem, jak je těmto lidem pomáháno, na útulných a přátelských klinikách, naučit se znovu vnímat své vlastní pocity, potom co byli léta traumatizováni a otupovali se drogami.
Jedním příkladem, se kterým jsem se seznámil, byla skupina závislých, kteří dostali půjčku na rozjetí vyklízecí firmy. Najednou se z nich stala parta lidí se závazkem jeden k druhému a ke společnosti, zodpovědných za péči jeden o druhého.
Výsledky tohoto rozhodnutí jsou již známy. Nezávislá studie, kterou provedl British Journal of Criminology, zjistila, že od úplné dekriminalizace poklesl výskyt závislostí a počet injekčních uživatelů drog se snížil o 50 procent. Musím to zopakovat: počet injekčních uživatelů drog se snížil o 50 procent. Dekriminalizace byla tak úspěšná, že jen velmi málo lidí v Portugalsku se chce vrátit ke starému systému. Hlavním odpůrcem dekriminalizace byl v roce 2000 Joao Figueira, šéf portugalské protidrogové policie. Pronesl všechna děsivá varování, která bychom očekávali od deníku Daily Mail nebo stanice Fox News. Ale když jsme se setkali v Lisabonu, řekl mi, že nic z toho, co předpovídal, se nevyplnilo – a dnes doufá, že bude celý svět následovat příkladu Portugalska.
Toto téma se netýká jen závislých lidí, které mám rád. Týká se nás všech, protože nás nutí podívat se sami na sebe novýma očima. Lidské bytosti jsou živočichové s potřebou vzájemného spojení. Potřebujeme blízkost a lásku. Nejmoudřejší větu dvacátého století pronesl E. M. Forster: “nejdůležitější je sbližovat se” (“only connect.”). Ale my jsme vytvořili prostředí a kulturu, která nás od možností sblížení odřezává a místo nich nám nabízí jen parodii v podobě Internetu. Nárůst problému závislosti je příznakem hlubší nemoci našeho způsobu života – toho, že neustále zaměřujeme zrak jen na další a další blýskavé objekty, které bychom si měli koupit, místo abychom si všímali lidských bytostí kolem sebe.
Spisovatel George Monbiot nazval naši dobu “věkem osamělosti.” Vytvořili jsme lidskou společnost, ve které je snadnější než kdy předtím odříznout se od všech lidských vztahů. Bruce Alexander – tvůrce Krysího parku – mi řekl, že jsme příliš dlouho hovořili jen o individuálním uzdravení ze závislosti. Teď potřebujeme mluvit o uzdravení společnosti – jak se můžeme všichni společně uzdravit z nemoci izolace, která na nás padá jako hustá mlha.
Ale tyto nové důkazy pro nás nejsou jen politickou výzvou. Nenutí nás jen změnit naše postoje. Opravdová změna se potřebuje udát v našich srdcích.
Milovat závislého člověka je těžké. Když jsem se díval na závislé lidi, které miluji, vždycky jsem byl v pokušení řídit se pravidlem “drsné lásky”, jakou nám radí například reality show Intervention – řekněte závislému, aby se sebral, nebo ho odříznete. Doporučují vám, pokud závislý člověk nedokáže přestat, vyhnout se mu. Je to logika války proti drogám, převzatá do našich soukromých životů. Ale v realitě jsem se přesvědčil, že takový přístup jen prohloubí závislost našich milovaných – a můžeme je úplně ztratit. Vrátil jsem se domů odhodlaný být závislým lidem ve svém životě bližší než kdy předtím – postarat se, aby věděli, že je miluji bezpodmínečně, ať už přestanou nebo jim to nejde.
Když jsem přijel domů ze své dlouhé cesty, našel jsem svého bývalého přítele, jak leží na posteli pro hosty v mém bytě a klepe se v absťáku. A díval jsem se na něj jinak. Už sto let opěvujeme válku proti závislým. Otřel jsem mu čelo a napadlo mě, že místo toho jsme jim celou dobu měli zpívat písně lásky.
Celý příběh cesty Johanna Hariho – složený z životních příběhů lidí, které potkal – najdete v knize Chasing The Scream: The First and Last Days of the War on Drugs vydané nakladatelstvím Bloomsbury.
Aktuální informace o tématu a knize poskytne facebooková stránka https://www.facebook.com/chasingthescream

Thursday, January 12, 2017

Sausage method

Černoch v Lidlu: Salámová metoda aneb Overtonovo okno. Účinné nástroje temné totality. Po strůjcích světlých zítřků zůstane jenom spoušť. Stále stejný scénář: Drobný test připravenosti na další kroky

11. 1. 2017
Tisk článku
LADISLAV VĚTVIČKA popisuje svým osobitým a nezaměnitelným stylem princip salámové metody, jímž se nám každý rok více a více ukrajuje z našich svobod
Salamova metoda. Zni to hezky a někteři si mysli, že si robim srandu a že se piše cosik o jidle. Bohužel, ni.
Salamova metoda je dokonaly koncept, kery multykulturni marxysti použivaju vic jak padesat roku. Perfektně ho popsal jakysik Jozef Overton. Musel to byt chytry chlop, bo čirou nahodou zahynul už ve 43 rokach pote, co jeho ultralajt naraz sebu nečekaně jebnul o zem. Aji s nim a instruktorem. Z teho vyplyva, že jak pišete cosik proti multykulturnim marxistum, neměli byste litat s ultralajtem, ani když mate po ruce instruktora. A na počest teho chytreho synka nazvali jeho nasledovnici jim popsanu metodu Overtonovym oknem.
Ja sem synek z Poruby, ultralajtem nelitam, instruktora nemam, a tak se nemam čeho bat. Proto temu možu řikat salamova metoda.

Hytlerjugend a komsomol

Salam je jednoduchy, Zeberte si, že potřebujete prosadit jakusik sviňarnu, keru by vam lidi nezežrali naraz. Třeba chcete zakazat cosik, co lidi maju radi, třeba kuřeni. Použijete salamovu. metodu. Pote, co všeci doktoři považuju kuřeni tabakovych listu za zdrave, začne kdosik balit tabak do papira a přidavat chemikalie. Potem začnu vychazat najevo studyje o tym, že už to neni zdrave, ale škodlive. Pak začnete sponzorovat vyzkumy, z kerych vyplyne, že kuřeni tabaku s papirem a chemikalijama proti samozhasinani pusobi raka a chrchlani. Pak zakažete kuřit v letadlach a vlakach. Pak zakažete, aby penize z reklam na cigara byly davane do sporta, čimž hodně sportovnich akci zkrachuje a zmizi. Pak přikažete hospodam mět lepši větraky. Pak jim řeknete, že to je malo a přikažete jim postavit zdi a oddělit huliče od nehuliču. Pak řeknete, že aji to je malo a přikažete jim dat si nalepky na dveře. Pak zakažete kuřit aji za tyma nalepkama s povolenim kuřit. A pak zakažete kuřit v celem statě, a potem aji na celem světě...
To je salamova metoda. Multykulturni marxista neda nikdy pokoj, dokud nedosahne konečneho cila. A nejhorši je mlady multykulturni marxista. To je cosik jak člen hytlerjugend nebo komsomola. Oni všeci z teho časem vyrostu, budu litovat škod, kere zpusobili, jenže mezitym vyroste nova generace těchto eurozmrdu a ti pokračuju tam, kde generace před nima skončila.
Takych přikladu možete najit desitky. Všecko, co maju multykulturni marxisti v planu, robi metodu salamu, neboli Overtonova okna. Budou lhat, mlžit a zrobi cokoliv, aby svuj cil prosadili. Před dvaceti rokama u nas začali agendu s homosexualama. Nejdřiv platilo, že to je nemoc. Pak už enem uchylka. Pak normalni věc. A o normalni věci je přece normalni demogratycky dyskutovat. Pak chtěli spolu žit a ukazovat se v televizi. Aji to jim bylo malo, tuž pokračovali registrovanym partnerstvim. Dneska už chtěju mět možnost krast normalnim rodinam děcka a vychovavat je. Vy už dobře vite, jak to bude pokračovat. Proto ten amerycky šašek s červenyma kartama běhal v čele pruvodu uchylu s holyma řiťama. A bude to pokračovat dal a dal... budu tvrdit, že všecko nenormalni je normalni. Pedofil, nekrofil, zoofil, všeci společně vzhuru k zařnym zitřkum!

Černoch v Lidlu

No a fčil ta multykulturni pseudoafera s černochem v Lidlu. Už vidite ten samy scenař? Nikoho nenapadne, že Čechum žadny černy model nikdy nevadil? Copak někdy někdo protestoval proti reklamě s černochem na Old špajz? Nebo kdosik protestuje proti temu, že multykulturni marxysti prosadili ve všech zapadnich filmach černochy do pozic manažeru, šefu policie a kladnych hrdinu, a z bilych že robi lumpy? Ale kaj? Nam by to bylo ukradene. No ja, ale když ono to je všecko součast salamove metody a Overtonova okna. Černoch v Lidlu je enem dalši hra marxistu, jak otestovat připravenost lidi na jejich dalši krok. Mordor v pozadi financuje celu tuto scenu a medyja enem robi, co jim bylo nakazane.
Přitom ne my jsme rasysti. Nam može byt jakysik šašek v tričku z Lidla ukradeny. Ale vidime, že klidny svět kolem nas mizi, vitězem Eurovize se stal uchyl, Miss Helsinek je škareda černoška a televiza nas každy večer zasobuje pořadama, kde ukazuje bile uchyly ze všech koutu naši republiky, ty nejblbějši z nas. Je to všecko planovany postup, a v tom je naštěsti jejich slabina.
Oni enem opakuju stokrat obemlete scenaře. Přesny popis jejich postupu je tady. A ja se idu kupit štanglu, než mi ju celu rozkrajaju...

Overton window

Technologie zkázy:

Overtonova okna: Jak prosadit neprosaditelné

18.10.2014 Komentáře Témata: Společnost1906 slov
Veškeré pokrokové lidstvo, jak nás označují, naprosto přirozeně přijalo homosexuály a jejich subkulturu, jejich právo uzavírat manželství, adoptovat děti a obhajovat svou sexuální orientaci ve školách a mateřských školkách. Snaží se nám dokázat, že je to všechno přirozený běh věcí.
Lžou nám.
Lži o přirozeném běhu věcí popřel americký sociolog Joseph Overton, jenž popsal technologii změn společenských postojů k otázkám kdysi pro společnost tak zásadních.
[Joseph Overton]
Přečtěte si o tom a pochopíte, jakým způsobem legalizují homosexualitu a manželství stejného pohlaví. Uvědomíte si s určitostí, že v Evropě bude již v příštích letech završena legalizace pedofilie a incestu. Mimochodem, stejně jako dětské eutanazie.
Co ještě můžeme akceptovat v našem světě pomocí technologie, o které píše Overton?
Funguje totiž spolehlivě.
Joseph Overton popsal, kterak byly pro společnost naprosto cizí myšlenky vyneseny ze smetiště veřejného opovržení, oprášeny a nakonec legislativně ukotveny.
Podle „Overtonova okna“ existuje pro každou myšlenku nebo společenský problém tzv. okno možností. V rámci něj lze nebo nelze o myšlence široce diskutovat, otevřeně ji podporovat, propagovat a snažit se ji ukotvit legislativně. Okno se posouvá ze stádia „nemyslitelného“, tzn. veřejné morálce úplně cizího a zcela zavrženého, do stádia „aktuální politiky“, tj. stává se široce posuzovatelným, přijímaným masovým vědomím a fixovaným v zákonech.
Nejedná se o vymývání mozků jako takové: technologie je mnohem delikátnější. Postupná systémová aplikace je efektivní proto, že jí pomáhá nenápadnost jejího působení na společnost, která se stává její obětí.
Rozeberme si na jednom příkladu, jak začíná společnost krok za krokem nejprve s diskusí o něčem nepřijatelném, posléze to považuje za vhodné a nakonec se s novým zákonem smiřuje a zaštiťuje kdysi nemyslitelné.
Zvolme si něco naprosto nepředstavitelné. Řekněme třeba kanibalismus, tj. myšlenku legalizovat právo občanů na pojídání jeden druhého. Je tento příklad dosti šokující?
Všem je jasné, že momentálně zatím není možnost propagovat kanibalismus (tj. v r. 2014), protože se společnost postaví proti. Taková situace znamená, že problém legalizace kanibalismu se nachází v nulovém stadiu „okna možností“ a podle Overtonovy teorie ji lze označit za „nemyslitelnou“.
Model nám ukáže situaci, jak ono „nemyslitelné“ bude realizováno, projde-li všechny fáze „oken možností“
Ještě jednou opakuji, Overton popsal TECHNOLOGII, která umožňuje legalizovat naprosto jakoukoliv myšlenku.
Vezměte prosím na vědomí, že nepředložil koncepci, ale pouze popsal spolehlivou technologii. Tedy takovou posloupnost činů, jejichž realizace vede k požadovanému cíli. Pozor! Tato technologie může být efektivní termonukleární zbraní ke zničení lidských společenství.

Fáze 1 – nepřijatelné, ale mluvme o tom

Téma kanibalismu je ve společnosti zatím ještě nepříjemné a zcela nepřijatelné. Uvažovat na toto téma není žádoucí ani v médiích, ani ve slušné společnosti. Zatím je to jev nemyslitelný, absurdní a zakázaný. Abychom uvedli do souladu prvním pohyb Overtonova okna, je nutné přesunout téma kanibalismu z oblasti radikálního do oblasti možného.
Vždyť máme svobodu slova, tak proč bychom nesměli pohovořit právě o kanibalismu?
Vše je dovoleno studovat a vše mohou vědci zkoumat: neexistují pro ně tabuizovaná témata. Existuje-li taková možnost, svolá se etnologické sympozium na téma „exotické rituály polynéských domorodců“. A pak se během něj bude diskutovat o historii tohoto tématu, budou uskutečněny pokusy představit si ho z vědeckého úhlu pohledu. A tím dostaneme o kanibalismu hodnověrné informace.

Fáze 2 - desakralizace

Vidíte, ukázalo se, že o lidojedství lze hovořit věcně a přitom zůstávat v rámci vědecké slušnosti.
Overtonovo „okno“ se posunulo. Znamená to, že se přezkoumání pozic ukázalo již zřetelně. Tímto je zajištěn posun od nepřijatelného negativního postoje společnosti ke vztahu mnohem pozitivnějšímu.
Současně s pseudovědeckou debatou se musí bezpodmínečně objevit nějaké „společenství radikálních kanibalů“. Nevadí, bude-li aktivní pouze na internetu, neboť takových lidojedů si určitě všimnou a budou je citovat ve všech hlavních médiích.
Jedná se o další možnost vyjádření. Zadruhé jsou takové omračující zrůdy se zvláštní genezí potřebné k vytvoření obrazu radikální hrozby. Oproti jinému strašáku ‒ „fašistům, vyzývajícím spalovat na hranicích takové jako jsou oni“ ‒ budou „nedobrými kanibaly“. O hrozbách však pohovoříme níže. Na začátek stačí publikovat příběhy o tom, co si myslí o pojídání lidského masa britští vědci a nějaké lidské bestie s jinou úchylkou.
Výsledkem prvního posunu Overtonova „okna“ se stalo, že nepřijatelné téma bylo uvedeno do oběhu, tabu se desakralizovalo a jednoznačnost problému byla zbourána.

Fáze 3 – nahrazení původního výrazu eufemismem a vytvoření podpěrného precedentu

V následujícím kroku se „okno“ posunuje dále a téma kanibalismu se přesunuje z radikální oblasti do oblasti možného.
V tomto stádiu pokračujeme v citacích „vědců“. Přece se nemůžeme odvracet od vědeckých znalostí o lidožroutech? Každý, kdo odmítne na toto téma diskutovat, musí být ocejchován jako svatoušek a pokrytec.
Je nutné, aby bylo pro kanibaly vymyšleno mírnější označení, aby se fašisté všeho druhu neodvažovali věšet na jinak myslící devianty nálepku „Ka“.
Pozor! Vytvoření eufemismu, tedy nahrazení nepříjemné skutečnosti výrazem jemnějším je velmi důležitý moment a pro legalizaci nemyslitelného nápadu je tato záměna nutná.
Pojem kanibalismus již neexistuje. Bude zaměněn třeba na antropofagii. Nicméně i tento výraz bude brzy nahrazen ještě jednou, protože i toto označení bude považováno za urážlivé.
Cílem vymýšlení nových pojmů je odvést pozornost od podstaty problému, odtrhnout formu slova od jeho obsahu ‒ a zbavit se tak svých ideologických odpůrců. Kanibalismus se změní na antropofagii, a poté třeba na antropofilii podobně jako zločinec mění příjmení a pas.
Souběžně s hrou na jména probíhá vytvoření podpěrného precedentu ‒ historického, mytologického, aktuálního nebo jen vymyšleného, co je však hlavní ‒ legitimního. Bude objeven nebo vymyšlen jako „důkaz“ toho, že antropofilie může být v podstatě uzákoněna.
„Vzpomínáte si na legendu o obětavé matce, jež napojila žízní umírající děti vlastní krví?“
„O historii antických bohů, kteří pojídali všechny po sobě, u Římanů to bylo přece normální!“
„Tím více u křesťanů nám blízkých je s antropofilií vše v naprostém pořádku! Dosud rituálně pijí krev a jí maso svého boha. Z toho přece křesťanskou církev neobviňujete?
Hlavním úkolem bakchanálie této etapy je alespoň částečně vyloučit pojídání lidí z trestního postihu. Alespoň jednou v historickém okamžiku.

Fáze 4 - z možného do racionálního

Poté, co je poskytnut legitimní precedent, objevuje se možnost posunout Оvertonovo „okno“ z oblasti možného do oblasti racionálního. Jedná se o třetí etapu. Na tomto místě je rozmělnění společného problému završeno.
„Touha je u lidí geneticky zakódována, spočívá v lidské podstatě“.
„Někdy je nezbytné sníst člověka, protože existují nepřekonatelné okolnosti“.
„Přece existují lidé, kteří si přejí, aby je snědli“.
„Аntropofilové byli vyprovokováni!“
„Zakázané ovoce je vždy sladké“.
„Svobodný člověk má právo se rozhodnout, co má sníst“.
„Neskrývejte informace, ať každý ví, kdo je kdo ‒ аntropofil nebo аntrofob“.
„Je vůbec v аntropofilii něco škodlivého? Škodlivost není prokázána“.
V povědomí veřejnosti se uměle vytvoří, „bitevní pole“ a na obou stranách se nepochopitelným způsobem vynoří radikální příznivci a radikální odpůrci lidojedství.
Skutečné nepřátele, tj. normální lidi, kteří nechtějí být lhostejní k porušení tabu lidojedství, se snaží vměstnat mezi radikální strašáky a zapsat do radikálních nepřátel. Role těchto strašáků spočívá v aktivním vytváření obrazu šílených psychopatů ‒ agresivních, fašizujících nepřátel antropofagie, vyzývajících spálit zaživa lidožrouty, Židy, komunisty a černochy. Přítomnost v médiích zajišťují všem vyjmenovaným, kromě skutečných odpůrců legalizace.
Sami tzv. аntropofilové zůstávají jakoby uvnitř hrozeb „oblasti intelektu a vědy“, odkud se vším patosem „zdravého rozumu a lidskosti“ odsuzují „fašisty všeho druhu“.
„Vědci“ a novináři v této fázi dokazují, že se lidstvo v průběhu své historie čas od času pojídalo navzájem ‒ a že je to tedy normální. Nyní je možné téma аntropofilie přesunout z oblasti racionální do kategorie populární. Оvertonovo „okno“ se posunuje dále dopředu.

Fáze 5 - popularizace

Je nezbytné, aby byla popularizace kanibalismu podpořena populárním obsahem, vhodnými historickými a mytologickými osobnostmi a podle možností i těmi současnými, mediálními.
Аntropofilie masivně proniká do aktuálních zpráv a talkshow. Lidé jsou pojídáni v nových filmech, v textech písní a videoklipech.
Jeden z triků popularizace se nazývá „Rozhlédněte se kolem sebe!“
„Copak jste netušili, že jeden známý skladatel je... antropofil?“
„I jeden známý polský scénárista byl po celý život antropofilem a dokonce byl za to stíhán.“
„A kolik jich sedělo v blázinci! Kolik milionů vyhnali a zbavili občanství!... Mimochodem, jak se vám líbí nový klip Lady Gagy „Eat me, baby“?
Propracované téma v této fázi uvádí v TOP a poté se nezávisle samoreprodukuje v masmédiích, showbyznysu a v politice.
Další efektivní způsobe je vést o jádru problému aktivní a prázdné rozhovory na úrovni informačních operátorů (novinářů, vedoucích televizního vysílání, veřejných aktivistů...). Ti ovšem vyloučí z diskuze odborníky.
V okamžiku, kdy se už všichni začnou nudit a diskuse o daném problému zajde do slepé uličky, přichází vybraný profesionál a říká: „Pánové, ve skutečnosti je všechno úplně jinak. A nejde ani tak o to, ale o toto“ – a určuje mezitím směr a tendenci, která se řídí posunem „okna“.
K ospravedlnění zastánců legalizace využívají zlidšťování zločinců pomocí formování jejich pozitivního obrazu, který nemá nic společného s charakteristikou zločince.
„Jsou to tvůrčí lidé. Snědl svou ženu. No a co?“
„Oni opravdu milují své oběti. Jíst, znamená milovat!“
„U аntropofilů je zvýšené IQ, v ostatním dodržují přísnou morálku“.
„Аntropofilové jsou sami obětí, jejich život je k tomu donutil“.
„Vychovali je tak“ atd.
Takové vychytralosti jsou obsahem populárních talkshow.
„Budeme vám vyprávět tragický příběh lásky! Chtěl jí sníst! I ona chtěla totéž! Kdo jsme my, abychom je soudili? Možná je to láska? Kdo jste vy, abyste stáli na cestě lásce?!“

Fáze 6 - z kategorie populární do sféry aktuální politiky

Posunujeme se k šesté fázi pohybu Оvertonova „okna“. Téma je připraveno na možnost přesunout ho z kategorie populární do sféry aktuální politiky.
Začíná příprava právního rámce. Lobistické skupiny se ve vládě konsolidují a vystupují ze stínu. Jsou publikovány sociologické průzkumy prokazující údajně vysoké procento zastánců legalizace kanibalismu. Politici začínají s pokusem veřejně se vyjádřit na téma zákonodárného ukotvení tohoto tématu. Do veřejného vědomí zavádějí nové dogma „zákaz pojídání lidí je zakázán“. To je firemní specialita liberalismu ‒ tolerance jako zákaz tabu, zákaz na nápravu a varování před vražednými úchylkami pro společnost.
Společnost je během poslední fáze pohybu okna z kategorie „populární“ do „aktuální politiky“ zlomena. Nejaktivnější část bude ještě v kladení odporu proti zákonodárnému ukotvení ještě ne tak dávno nepředstavitelného pokračovat. Celkově je však společnost zlomena. Souhlasila s vlastní porážkou.
Jsou přijaty zákony, změněny (zničeny) normy lidské existence, dále se toto téma dozvuky nevyhnutelně dobere do škol a mateřských školek, a to znamená, že následující pokolení obecně vyroste bez šance na přežití. Tak to bylo s legalizací homosexuality (nyní vyžadují, aby se nazývali „gayové“). Před našimi zraky nyní Evropa legalizuje incest a dětskou eutanazii.

Jak technologii zničit

Nejsnáze se „okno“ popsané Overtonem posunuje v tolerantní společnosti. Tedy ve společnosti, která nemá žádné ideály a v důsledku toho jasné rozdělení dobra a zla.
Chtěli byste pohovořit o tom, že je vaše matka coura? Chcete o tom napsat do časopisu? Zazpívat píseň? A konec konců dokázat, že být courou je normální a dokonce nezbytné? Právě to je výše popsaná technologie. Opírá se o všedovolenost.
Neexistuje tabu.
Neexistuje nic svatého.
Neexistuje pojetí posvátnosti a samotná diskuse o ní je zakázána.
Všeho toho se nedostává. A čeho se dostává?
Existuje takzvaná „svoboda slova“, která byla přeměněna na svobodu ztráty lidskosti. Před našimi zraky postupně odstraňují rámce, ohraničující společnost od propasti sebezničení. Teď je již cesta otevřena.
Myslíš si, že sám nejsi schopen nic změnit?
Máš naprostou pravdu, člověk sám nemůže naprosto nic.
Osobně jsi však povinen zůstávat člověkem. Člověk je schopen najít řešení jakéhokoli problému.
Co nezmůže jeden, udělají lidé, kteří jsou spojeni společnou myšlenkou. Rozhlédněte se kolem sebe.