Showing posts with label agriculture. Show all posts
Showing posts with label agriculture. Show all posts

Tuesday, April 30, 2019

Tax for apple trees


"Яблони в цвету- какое чудо" - пелось в песне.

Но оказывается это Чудо, население были вынуждены сами вырубать, чтобы не платить кабальный налог.
Впервые налог на плодовые деревья ввели в 1931 году, потом повышался в 1945 и при Хрущеве.
10 января 1931 года ЦК ВКП (б) , рассмотрев вопрос о коллективизации на Северном Кавказе, указал на грубые непорядки в созданных колхозах, когда урожай делился по едокам, а не распределялся по трудодням. Ужесточался сельхозналог: каждая колхозная семья, имевшая корову, обязывалась сдавать на специальные молокоприемные пункты по 220 литров молока в год, а если в хозяйстве были куры — по 180-250 штук яиц. Вскоре был введен налог на плодовые деревья, росшие в личных подворьях станичников. Этот налог брался деньгами, но существовала и система натуроплаты, когда государству почти бесплатно сдавались зерно, мясо, овощи, шерсть.
2 (500x333, 244Kb)

Дело было не в тяжелом послевоенном времени и пополнении казны (налог был введен при Хрущёве , после войны прошло больше 10 лет). Просто за 30 лет советской власти народ вполне понял принципы социалистической экономики - сколько ни рви задницу на работе, больше своих трех копеек не получишь, поэтому люди на государственной работе трудились спустя рукава, зато наверстывали на личных участках. 

И Хрущёв принял целый ряд мер по "искоренению мелкобуржуазной психологии":

"- обложили налогом плодовые деревья и домашнюю живность;
- стали усиленно переселять людей из частного сектора в малогабаритные квартирки-"хрущёбы", где никакого "приусадебного хозяйства" не было в принципе;
- ввели ограничения на торговлю на колхозных рынках;
"- скорректировали" зарплаты так, чтобы теперь муж не мог прокормить семью и жена тоже должна была работать;
- провели конфискационную денежную реформу 1961 года, аннулировав "нетрудовые" накопления граждан."

Во времена Хрущева, если у семьи было две головы домашнего скота или две яблони, то это уже считалось мелким бизнесом (в переводе на современный лад), а значит, за каждое деревце, корову или свинью нужно было платить. Заставили платить. Именно тогда и были вырублены все яблони. А все потому, что лучше уж без яблок, чем платить такие налоги. Как бы ни звучало это дико, но сейчас налоговая система России как никогда близка к революционным идеям Хрущева.

Потому что населению дали землю, чтобы они сами себя прокормили. Эта мера позволила населению выжить в трудное время голода и отсутствия зарплаты в течении года. И вот теперь вводят налоги на садовые постройки. Что останется делать садоводам, чтобы не разориться от новых налогов.
Ответ неутешительный, такой же, как для тех советских яблонь... 

Впервые налог на плодовые деревья вводился в 1931 году, потом повышался в 1945 и при Хрущеве. 
10 января 1931 года ЦК ВКП (б) , рассмотрев вопрос о коллективизации на Северном Кавказе, указал на грубые непорядки в созданных колхозах, когда урожай делился по едокам, а не распределялся по трудодням.
31 октября 1931 года Политбюро ЦК ВКП(б) рекомендовало Л. П. Берию на пост второго секретаря Закавказского крайкома (в должности по 17 октября 1932 года), 14 ноября 1931 года он стал первым секретарём ЦК КП(б) Грузии (по 31 августа 1938 года), а 17 октября 1932 — первым секретарём Закавказского крайкома при сохранении должности первого секретаря ЦК КП(б) Грузии[4], был избран членом ЦК КП(б) Армении и Азербайджана[10]. 5 декабря 1936 года ЗСФСР была разделена на три самостоятельные республики, Закавказский крайком ликвидирован постановлением Центрального Комитета ВКП(б) 23 апреля 1937 года.
После прихода Берии, всё изменилось. Эти республики не могли обеспечить себя хлебом и было решено, что они будут выращивать овощи и фрукты и сдавать их государству, а взамен закупать хлеб, для свох нужд. Стали высаживать колхозные сады. Со временем эти республики,а именно Грузия, стали самыми богатыми в составе СССР. Видать, Хрущёв решил обогатить все республики и повсеместно ввели налоги на фруктовые деревья, что привело к их вырубке, но стали выращивать сады, как конкуренция частнику + плановое хозяйство.
Сейчас другое дело. Государство тратит бюджетные деньги на закупку продовольствия(своё уничтожили в 90-е), но часть народа продолжает обеспечивать себя с дачных участков, а это опять конкурент государству. Вот только пугают налогом на недвижимость, потому что, та же баня или теплица подлежит к уплате налога, если 50 и более кв/м.
С уважением!

Sunday, May 28, 2017

Bees and honey



The Buzz About Bees
A Flush Fund of Fascinating Facts
by Maureen Dolan

Worker bee and mealA worker bee eats a meal of honey, the colony's chief source of nourishment.
Home sweet home
  • Bees do not create honey; they are actually improving upon a plant product, nectar. The honey we eat is nectar that bees have repeatedly regurgitated and dehydrated.
  • The average American consumes a little over one pound of honey a year.
  • In the course of her lifetime, a worker bee will produce 1/12th of a teaspoon of honey.
  • To make one pound of honey, workers in a hive fly 55,000 miles and tap two million flowers.
  • In a single collecting trip, a worker will visit between 50 and 100 flowers. She will return to the hive carrying over half her weight in pollen and nectar.
  • A productive hive can make and store up to two pounds of honey a day. Thirty-five pounds of honey provides enough energy for a small colony to survive the winter.
  • Theoretically, the energy in one ounce of honey would provide one bee with enough energy to fly around the world.
  • Although Utah enjoys the title "The Beehive State," the top honey-producing states include California, Florida, and South Dakota. In 1998, the United States made over 89,000 metric tons of honey. China, the world's top honey-producer, created more than 140,000 metric tons of honey in 1997.
  • While foraging for nectar and pollen, bees inadvertently transfer pollen from the male to the female components of flowers. Each year, bees pollinate 95 crops worth an estimated $10 billion in the U.S. alone. All told, insect pollinators contribute to one-third of the world's diet.
  • Most researchers believe the honeybee originated in Africa. The first European colonists introduced Apis mellifera, the common honeybee, to the Americas. Native Americans referred to the bees as "White Man's Fly." Today honeybees can be found all over the world.



Bee hiding from rainBees often shield themselves from rain, which can chill their flight muscles to the point that they cannot fly.
Busybodies
  • Bees are not fast fliers; while their wings beat over 11,000 cycles per minute, their flight speed averages only 15 miles per hour. In comparison, a true fly in the genus Forcipomyia beats its wings over 62,000 cycles per minute. The Australian dragonfly Austrophlebia costalis has been clocked flying at a speed of 36 mph.
  • Bees possess five eyes. The three ocelli are simple eyes that discern light intensity, while each of the two large compound eyes contains about 6,900 facets and is well suited for detecting movement. In fact, honeybees can perceive movements that are separated by 1/300th of a second. Humans can only sense movements separated by 1/50th of a second. Were a bee to enter a cinema, it would be able to differentiate each individual movie frame being projected.
  • While bees cannot recognize the color red, they do see ultraviolet colors.
  • Unlike the stingers in wasps, the honeybee's stinger is barbed. Once the stinger pierces a mammal's soft skin, the attached venom pouch pumps a mixture containing melittin, histamine, and other enzymes into the target. When the bee pulls away, the barb anchors the stinger in the victim's body. The bee leaves the stinger and venom pouch behind and soon dies due to abdominal rupture. When a honeybee stings another insect, such as a honey-plundering moth, she does not leave her stinger planted in the invader. As she retreats from the insect victim, her barbed stinger tears through the insect's exoskeleton.



Queen beeNurtured with food bearing a slightly higher sugar content, queen bees are slightly larger than worker bees.
Being the Queen
  • During the mating flight several drones will deposit upwards of 90 million sperm in the queen's oviducts. The queen, however, will not use all the sperm. She stores about seven million sperm in a special pouch, the spermatheca.
  • In one day a queen can lay her weight in eggs. She will lay one egg per minute, day and night, for a total of 1,500 eggs over a 24-hour period and 200,000 eggs in a year. Should she stop her frantic egg-laying pace, her workers will move a recently laid egg into a queen cell to produce her replacement.
  • While workers select which fertilized eggs to brood in queen or worker cells, the queen decides the sex of her young. In a mechanism of sex determination known as haplodiploidy, fertilized eggs will become female offspring, while unfertilized eggs will become males.

Sunday, February 19, 2017

Invasive plants and animals

INVAZE NEPŮVODNÍCH DRUHŮ

GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ
ZMĚNA KLIMATU
BIODIVERZITA
EKOSYSTÉMY
EU
Globální oteplování ovlivňuje biodiverzitu.
Klimatická změna je realita, o které se ví. Méně známý je dosah a variabilita jejích následků. Málokdo si uvědomuje, že globální oteplování ovlivňuje biologickou rozmanitost a podporuje šíření invazních druhů.   
Boj o zachování biodiverzity a záchranu ohrožených druhů probíhá globálně a ani naše území v tom není výjimkou. Zatímco se na jedné straně snažíme vytvářet podmínky pro oživení původních, léta decimovaných, druhů rostlin i živočichů, na straně druhé se v naší přírodě poměrně agresivně zabydluje již několik stovek nejrůznějších nepůvodních druhů.  

Invazní druhy v panenském prostředí

Nepůvodní druhy mohly být zavlečeny na nová území buď zcela náhodně, nebo úmyslně. Některé z nich jsou schopné velmi rychle zabrat prostor i zdroje těm původním a významně ohrožují jejich existenci. Z historie známe spoustu případů, kdy invazní nepůvodní druhy nenávratně zlikvidovaly původní rostliny nebo živočichy. V období zámořských objevů to byly zejména lodní krysy, které si našly nová teritoria v nejrůznějších koutech světa. Krysa obecná se z podpalubí lodí, mořskou i říční dopravou, rozšířila do světa z jihovýchodní Asie. Dnes už víme, že je přenašečem řady infekčních onemocnění, včetně skvrnitého tyfu a moru.
Největší škody napáchali „přistěhovalci“ na izolovaných ostrovech. Nejlépe o tom vypovídá případ z roku 1894, kdy si strážce majáku na malém Stephensově ostrově u pobřeží Nového Zélandu vzal s sebou jako lék na samotu obyčejnou kočku domácí. Z domácího mazlíčka se vyklubal neohrožený predátor, jenž nemilosrdně vyhubil vzácné druhy ptáků, které se vyskytovaly jedinečně pouze na tomto ostrově. Vědci odhadují, že zdivočelé kočky domácí mají na kontě likvidaci téměř 35 ptačích druhů a poddruhů.

Kožešinoví uprchlíci

Nejznámějším stávajícím příkladem, který se týká i území naší republiky, je lasicovitá šelma – norek americký,  chovné kožešinové zvíře, rozšířené na území celé Evropy. Stává se, že zvířata z farem uniknou do volné přírody, kde úspěšně vytlačují už tak vážně ohroženého, o něco menšího norka evropského (Musela lutreola). U nás norek americký osídlil již třetinu území a jeho kořistí se stávají ubývající druhy původních živočichů, především raci, ryby a mlži.
Dalším predátorem, který se k nám dostal díky své kožešině, je psík mývalovitý. Jeho kořeny jsou ve východní Asii, u nás nemá přirozeného nepřítele. Za deset let vzrostly jen úlovky této všežravé psovité šelmy na území naší republiky více než třicetkrát. Hospodářská újma působená jihoamerickou nutrií říční, hlavně podhrabáváním břehů vodních toků, dosahuje v Evropě téměř třech milionů eur ročně. V České republice byl tento velký hlodavec, původně chovaný pro svou kožešinu, již zaznamenán asi na 500 místech.

Neinvazní přistěhovalci

Ne všechny dovlečené druhy se v novém prostředí projevují invazivně. Některé vůbec nenaleznou přijatelné podmínky k vytvoření životaschopné populace. Nový biotop jim jednoduše neposkytne zdroje, nezbytné k přežití. Mezi nepůvodními druhy jsou rovněž takové, které hrají ve fungování ekosystémů kladnou roli. Například některé invazní plevele slouží k rozmnožování původním druhům motýlů. Většina nepůvodních druhů, ať už jsou to rostliny nebo živočichové, se stane součástí stávajících společenstev a ekosystémů bez toho, aby způsobili jakékoliv problémy. Vědci odhadují, že v průměru 10 % nepůvodních druhů ohrožuje původní druhy, biotopy nebo procesy probíhající v ekosystémech, kam se dostaly přičiněním člověka.
Cizí druhy se však nemusí vždycky projevovat jako likvidátoři. Jsou také nositeli nových čerstvých genů, které dokáží díky křížení zachránit svoje vymírající příbuzné. Od záchrany původních druhů křížením je však jen krůček k nechtěné hybridizaci. Invazní organismy však neovlivňují jen vybrané původní druhy, ale v důsledku tzv. dominového efektu mohou změnit celé ekosystémy. Stačí se podívat do historie na změny životního prostředí způsobené činností člověka – lov a rybolov, odlesňování, zemědělství a chov dobytka, budování sídel apod.

Nositelé patogenů

Podívejme se ale na ty zavlečené invazní druhy, které nás ohrožují. Jsou nebezpečné tím, že mohou velmi vážně zasáhnout do fungování ekosystémů. Zejména do tak důležitých procesů pro život jako je výskyt a kvalita pitné vody, opylování, stabilizace půdy apod. Některé jsou pro lidi a zvířata přímo patogenní, jiné mohou patogeny přenášet nebo podporovat jejich výskyt. Likvidace škůdců a odstraňování následků škod však něco stojí. Hospodářské ztráty, způsobené invazními druhy, dosahují ročně kolem 5 % globálního hrubého domácího produktu.
Jednou z nejproblematičtějších invazních rostlin v Česku i v celé Evropě je bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum). Jednak vytlačí ze svého okolí všechny světlomilné druhy a snižuje druhovou diverzitu až o 60 %, protože díky své výšce a listové ploše pohlcuje až 80 % dopadajícího slunečního záření. Dále jako obtížný plevel dělá starosti zemědělcům a způsobuje erozi břehů potoků a řek. Hlavně však je to silný alergen, který po pouhém doteku zraňuje lidskou pokožku. Potřísnění šťávou z bolševníku vyvolává tvorbu puchýřů, po kterých zůstávají pigmentové skvrny a zvýšená citlivost na UV záření.
Silné pylové alergie, až astma, vyvolává zase 1,5 m vysoká ambrózie peřenolistá (Ambrosia artemisifolia), která k nám byla importována ze Severní Ameriky. V USA je na ni alergických až 36 milionů lidí. Je častým polním plevelem zejména na jihu a jihovýchodě Evropy. Na Slovensku a v Maďarsku dělá největší problémy u širokořádkových plodin kukuřice a slunečnice. V těchto zemích také prudce stoupá počet alergiků – je na prvních třech místech mezi největšími alergeny. V Česku trpí kvůli pylu této byliny každý pátý alergik. Úspěch zaznamenalo Švýcarsko, které šíření ambrózie zamezilo díky včasnému odhalení a okamžitou realizací opatření. Evropskou invazi ambrózie mohou omezit pouze celokontinentálně koordinované postupy. Stávající změna klimatu totiž další šíření rostliny urychluje. Výzkumy odhalily, že ambrózie profituje také díky zvyšujícím se koncentracím oxidu uhličitého v ovzduší.

Vetřelci se šíří na souši i ve vodě

Újmu nezpůsobují pouze invazní rostliny, ale také živočichové. Jedním z nejnebezpečnějších pavouků na našem území je zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium), která se k nám dostala ze Středomoří, zejména z oblasti Francie. Její kousnutí přináší nejen velké bolesti, ale i dočasné ochrnutí. Mezi nepůvodní invazní druhy se počítají také zdivočelá hospodářská zvířata, která nemusí být vybavená zuby a drápy jako uvedené lasicovité, kočkovité či mývalovité. Symbol míru, dnes všudypřítomný holub domácí (Columba livia f. domestica), který se zdržuje v lidských sídlech, svým trusem poškozuje budovy a sochy. Může být také roznašečem nemocí, není však potvrzeno, zda tím ohrožuje také člověka.
Vetřelci okupují i vodní plochy. Například postrachem Černého moře je přemnožená medúza Mnemiopsis leidyi, která se negativně podepsala na celé černomořské populaci tradičně žádané ryby sardele obecné (Engrulis encrasicolus). Zasloužil se o to zase samotný člověk, který nadměrným rybolovem zdecimoval v  uzavřeném prostoru Černého moře ryby, živící se planktonem. Medúza, přivlečena pravděpodobně s balastovou vodou, kterou se naplňují prázdné lodě, aby dosáhly optimálního ponoru, zde našla svoje eldorádo.
Vědci odhadují, že počet invazních druhů se v Evropě za posledních 40 let zvýšil o více než tři čtvrtiny. Roční újma, kterou způsobují na území Evropské unie, dosahuje až 12 miliard eur. Náklady na zabraňování jejich šíření a regulaci v rámci EU činí až 100 milionů eur za rok. Jednotlivé země řeší šíření nepůvodních druhů vlastními fytosanitárními a veterinárními předpisy. Experti však opakovaně volají po větší koordinaci mezi jednotlivými státy EU v boji proti rozšíření nechtěných vetřelců.  

Strategie a legislativa   

Jedním z nejdůležitějších základních dokumentů, zabývajících se biodiverzitou, jsou Pokyny IUCN pro prevenci ztráty biodiverzity způsobené cizími invazivními druhy z roku 2000.  Aktuální strategii pro danou problematiku přináší směrnice k minimalizování rizik invazivních druhů, kterou přijaly země Úmluvy o biologické rozmanitosti OSN na COP12 v roce 2014 v Koreji. Směrnice slouží k řešení zavlečených invazních druhů, jako jsou domácí zvířata, akvarijní a terarijní druhy organismů, živé návnady a živé organismy určené pro přípravu pokrmů. Zaměřuje se na živočichy, kteří unikají ze zajetí a šíří se v přírodním prostředí. Jejím cílem bylo vyplnit mezeru v mezinárodních směrnicích pro prevenci, kontrolu či vymýcení nepůvodních invazivních druhů. Je určena k účelu dovozu nebo přepravy organismů do jiného státu nebo odlišné biogeografické oblasti uvnitř státu a zahrnuje i obchod uskutečněný prostřednictvím internetu.
Podle odborné studie Global Biodiversity Outlook 4 jsou nepůvodní invazivní druhy pro biologickou rozmanitost velkou hrozbou a jejich introdukce se v současné době v důsledku rostoucího mezinárodního obchodu značně zrychluje. Uvedená směrnice přímo podporuje dosažení strategického cíle Úmluvy o biologické rozmanitosti číslo 9, podle kterého do roku 2020 budou identifikovány nepůvodní invazní druhy a cesty jejich šíření, stanoví se priority v této oblasti a nebezpečné druhy se dostanou pod kontrolu.
Česká republika se na tomto poli řídí legislativou Evropské unie. Konkrétně nařízením Rady EU č. 708/2007 a nařízením Evropského parlamentu a Rady EU č. 1143/2014 ze dne 22. října 2014 o prevenci a regulaci zavlékání či vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů. Nařízení č. 1143/2014 by se mělo týkat zejména druhů zanesených na tzv. Seznam nepůvodních invazních druhů s významným dopadem pro Unii. Bohužel, tento seznam obsahuje pouze 37 druhů, a to pouze ty, které není možné chovat a obchodovat s nimi. Nejsou tady ani výše uvedená kožešinová zvířata či problematické rostliny (bolševník, křídlatky), s čímž skutečně nemůžeme být spokojeni. Odborná veřejnost tyto nedostatky kritizuje a také někteří členové europarlamentu tlačí na nápravu.

Mění se i česká příroda

Situace v naší zemi není nijak lepší než u našich sousedů. Nepůvodních druhů rostlin, obratlovců a zejména bezobratlých přibývá. Nezabránily tomu ani přísnější regulační mechanismy. Podle údajů Agentury ochrany přírody a krajiny ČR se u nás z celkového počtu 1454 nepůvodních druhů rostlin a 595 nepůvodních druhů živočichů za invazní považuje 61 druhů rostlin a 113 druhů živočichů. Invazní druhy zatím u nás nejsou jednoznačně zahrnuty v žádné platné právní úpravě. Při jejich regulaci a kontrole se vychází zejména z těchto právních předpisů: Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, Zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a Vyhláška č. 215/2008 Sb., o opatřeních proti zavlékání a rozšiřování škodlivých organismů rostlin a rostlinných produktů.
Webové stránky Agentury ochrany přírody a krajiny ČR komplexně informují o problematice invazních druhů na území Česka, včetně projektů na jejich likvidaci a nejúčinnějších metod hubení. Přináší také nejrůznější projekty, příručky, manuály, studie a publikace o invazních druzích. Protože ekonomicky nejefektivnější je včasné odhalení výskytu invazního druhu a okamžité zakročení, byl založen systém včasného varování s mapováním vybraných druhů, do něhož se může zapojit každý občan.
Problematikou nepůvodních invazních druhů se u nás zaobírá také nevládní organizace Český svaz ochránců přírody, který v roce 2006 vydal publikaci pod názvem Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Jde o vůbec první soupis vetřeleckých druhů na našem území. Publikace popisuje téměř 500 nejvýznamnějších u nás se vyskytujících nepůvodních druhů – 251 rostlin a 245 živočichů.
Invazní nepůvodní druhy jsou bezesporu globálním problémem. Ekologové je považují za druhou nejvýznamnější hrozbu pro živou přírodu, hned po ničení a úbytku přírodního prostředí. Pesimistický scénář nastiňuje budoucnost, kdy budou lidé na souši i ve vodách po celé planetě potkávat jenom stejné organismy. Globální oteplování a klimatické změny šíření vetřelců podporují. Už teď, kvůli vyšším teplotám, se mnohé rostliny a živočichové přesouvají do vyšších poloh. Ne všechny druhy se však dokážou na klimatickou změnu dobře adaptovat.
-bb-

Wednesday, October 5, 2016

Kudzu

Najinvazívnejšia rastlina na svete, ktorá v USA pohltila celé kilometre krajiny. Japonské kudzu však slúži aj medicíne

Južné štáty USA by o okrasnej rastline zvanej kudzu vedeli rozprávať mnohé príbehy.
26. december 2015, 17:02
Obyvateľov Zeme trápia mnohé prírodné fenomény. Stačí spomenúť tornáda, hurikány, zemetrasenia či vlny tsunami a každému je hneď jasné, že obrovské škody, ktoré tieto prírodné javy dokážu napáchať za relatívne krátky čas, potom ľudstvo odstraňuje aj niekoľko rokov. Na druhej strane, poriadne strpčovať ľuďom nemusia iba pohyby tektonických dosiek, ale aj na prvý pohľad obyčajné rastliny. O lianách si určite počul najmä z príbehov z džungle, avšak jedenlianovitý druh rastliny s pôvodom v Japonsku pácha po celom svete, a najviac v USA, každoročne obrovské škody. Sú dokonca až také vysoké, že ročne si protiopatrenia vypýtajú vraj až miliardu dolárov.

Slovo invázia si zrejme počul iba v spojení s armádou a vojnou. Zelená invázia však patrí medzi slovné spojenia, ktoré za dlhé roky prischli rastline s latinským názvom Pueraria, väčšina ľudí ju volá jednoducho kudzu. Názov kudzu pochádza z originálneho japonského označenia a medzi ľuďmi sa rýchlo rozšíril. Prejdime ale k tomu, čoho je vlastne táto japonská rastlina schopná.

Najinvazívnejšia rastlina na svete, ktorá v USA pohltila celé kilometre krajiny. Japonské kudzu však slúži aj medicíne

Dalo by sa povedať, že kudzu rastie takmer v akýchkoľvek podmienkach. Najlepšie sa jej darí v teplom a vlhkom prostredí, ale výraznejšie problémy jej nerobí ani sucho a zima. Jej najväčšou zbraňou je schopnosť neskutočne rýchleho rastu a pohybu, vďaka ktorému sa medzi ľuďmi najmä na juhovýchode USA traduje, že na noc si treba pre istotu zavrieť okná, aby ti kudzu nepreniklo aj do domu. Keď sme sa už dostali k USA, práve táto krajina dostala v roku 1876 kudzu ako príjemný darček od Japonska. Američania boli z jej krásy nadšení. Rýchlo ju vyhlásili za okrasnú rastlinu, keďže občas z jej hustých listov vykukli aj rozkvitnuté kvety a keďže kudzu patrí medzi bôbovité rastliny, iba jej to pridalo na prestíži. Kudzu dovtedy svet okrem Japonska a Číny dobre nepoznal, a tak si ľudia neuvedomovali, s čím majú dočinenia. Veselo si začali výhonky vysádzať pred svoje domy, aby si tak nechali obrásť ploty a nehnuteľnosti okrasnou prírodnou stenou, ktorá sa onedlho zmenila na nočnú moru.

Najväčší problém spočíva v tom, že kudzu nemá s ostatnými rastlinami zľutovania. Vďaka svojmu rýchlemu rastu sa za jediný deň dokáže zväčšiť o 30 centimetrov a jedna rastlina zvláda pokryť obrovskú plochu, takže nič netušiaci ľudia o pár týždňov zistili, že okrasná rastlina sa im od domuodplazila niekoľko desiatok metrov a začala zaživa požierať stromy. Nie, kudzu nie je mäsožravá, ani bylinožravá rastlina v pravom zmysle slova, ale keď sa jej podarí zachytiť na kmeni stromu či inej rastliny, potom nastáva rýchly proces. Spočíva v tom, že hustý porast kudzu zabráni postihnutej rastline v príjme slnečných lúčov a úplne ju zahalí do tmy, čo samozrejme dlho nevydrží a postupne odumiera. Američania sa preto zhrozili, keď im kudzu začalo doslova zabíjať stromy v záhradách.

Trvalo dosť dlho, kým sa americkí odborníci rozhodli v problematike kudzu a jej ničenia zakročiť. Až na začiatku 50. rokov minulého storočia, čiže viac než 70 rokov po tom, čo kudzu Japonci priniesli do USA, sa im začalo zdať, že by s invazívnou rastlinou bolo potrebné niečo urobiť, avšak oficiálny krok prišiel až v roku 1972, kedy Američania kudzu vyhlásili za burinu. Pre mnohé, najmä južné a juhovýchodné, oblasti USA však v 70. rokoch bolo už príliš neskoro. Ľudia nechali kudzu voľne rásť príliš dlho na to, aby sa jej dokázali zbaviť a pritom pokusov o to bolo nespočetne veľa. Fakt je ten, že kudzu sa tak ľahko nevzdáva. Výraznejšie nereaguje na strihanieči usmerňovanie a rastie si kam chce, nepomáha dokonca ani vypaľovanie, pretože o pár dní je všetko po starom.

Aby sme ale kudzu neopísali iba ako rastlinného démona, musíme na druhej strane zdôrazniť aj to, že táto nezbedná rastlina tvorí v ázijskej kultúre dôležitú úlohu. Už tisíce rokov ju Japonci pridávali do jedál ako omáčky, polievky či dokonca pudingy a dnešná medicína využíva najmävýťažky z koreňa tejto rastliny, ktoré sú zdraviu prospešné napríklad v oblasti tvorbypečeňových buniek či zrýchľovania metabolizmu.

Fotografie v našom článku ale zrejme nenasvedčujú o tom, že sa ľudia v USA skamarátili s blahodárnymi účinkami japonskej rastliny. O zábery sa postarala fotografka Helene Schmitz, ktorá sa pred tromi rokmi vydal na dobrodružný výlet naprieč americkými štátmi Alabama, Georgia či Severná Karolína a na čiernobielych fotografiách sa jej podarilo zachytiť dnes už depresívnu realitu toho, čo vzniklo zo spočiatku nevinnej okrasnej rastliny.

Najinvazívnejšia rastlina na svete, ktorá v USA pohltila celé kilometre krajiny. Japonské kudzu však slúži aj medicíneNajinvazívnejšia rastlina na svete, ktorá v USA pohltila celé kilometre krajiny. Japonské kudzu však slúži aj medicíneNajinvazívnejšia rastlina na svete, ktorá v USA pohltila celé kilometre krajiny. Japonské kudzu však slúži aj medicíneNajinvazívnejšia rastlina na svete, ktorá v USA pohltila celé kilometre krajiny. Japonské kudzu však slúži aj medicíneNajinvazívnejšia rastlina na svete, ktorá v USA pohltila celé kilometre krajiny. Japonské kudzu však slúži aj medicíneNajinvazívnejšia rastlina na svete, ktorá v USA pohltila celé kilometre krajiny. Japonské kudzu však slúži aj medicíneNajinvazívnejšia rastlina na svete, ktorá v USA pohltila celé kilometre krajiny. Japonské kudzu však slúži aj medicíne

Tuesday, October 4, 2016

Kudzu

The True Story of Kudzu, the Vine That Never Truly Ate the South
Smithsonian ^ | September 2015 | Bill Finch 
Posted on 29. 8. 2015, 1:42:45 by nickcarraway
As s a young naturalist growing up in the Deep South, I feared kudzu. I’d walk an extra mile to avoid patches of it and the writhing knots of snakes that everyone said were breeding within. Though fascinated by the grape-scented flowers and the purple honey produced by visiting bees, I trembled at the monstrous green forms climbing telephone poles and trees on the edges of our roads and towns.
Introduced from Asia in the late 19th century as a garden novelty, but not widely planted until the 1930s, kudzu is now America’s most infamous weed. In a few decades, a conspicuously Japanese name has come to sound like something straight from the mouth of the South, a natural complement to inscrutable words like Yazoo, gumbo and bayou.
Like most Southern children, I accepted, almost as a matter of faith, that kudzu grew a mile a minute and that its spread was unstoppable. I had no reason to doubt declarations that kudzu covered millions of acres, or that its rampant growth could consume a large American city each year. I believed, as many still do, that kudzu had eaten much of the South and would soon sink its teeth into the rest of the nation.
I’m not sure when I first began to doubt. Perhaps it was while I watched horses and cows mowing fields of kudzu down to brown stubs. As a botanist and horticulturist, I couldn’t help but wonder why people thought kudzu was a unique threat when so many other vines grow just as fast in the warm, wet climate of the South. I found it odd that kudzu had become a global symbol for the dangers of invasive species, yet somehow rarely posed a serious threat to the rich Southern landscapes I was trying to protect as a conservationist.
Now that scientists at last are attaching real numbers to the threat of kudzu, it’s becoming clear that most of what people think about kudzu is wrong. Its growth is not “sinister,” as Willie Morris, the influential editor of Harper’s Magazine, described in his many stories and memoirs about life in Yazoo City, Mississippi. The more I investigate, the more I recognize that kudzu’s place in the popular imagination reveals as much about the power of American mythmaking, and the distorted way we see the natural world, as it does about the vine’s threat to the countryside.
**********
Kudzu might have forever remained an obscure front porch ornament had it not been given a boost by one of the most aggressive marketing campaigns in U.S. history.
In the decades that followed kudzu’s formal introduction at the 1876 World’s Fair Centennial Exhibition in Philadelphia, farmers found little use for a vine that could take years to establish, was nearly impossible to harvest and couldn’t tolerate sustained grazing by horses or cattle. But in 1935, as dust storms damaged the prairies, Congress declared war on soil erosion and enlisted kudzu as a primary weapon. More than 70 million kudzu seedlings were grown in nurseries by the newly created Soil Conservation Service. To overcome the lingering suspicions of farmers, the service offered as much as $8 per acre to anyone willing to plant the vine.
Many historians believe it was the persuasive power of a popular radio host and Atlanta Constitution columnist named Channing Cope that finally got those seedlings in the ground. Cope wasn’t just an advocate. He was, as cultural geographer Derek Alderman suggests, an evangelist. Cope spoke of kudzu in religious terms: Kudzu, he proclaimed on his Depression-era broadcasts, would make barren Southern farms “live again.” There were hundreds of thousands of acres in the South “waiting for the healing touch of the miracle vine.”
Railroad and highway developers, desperate for something to cover the steep and unstable gashes they were carving into the land, planted the seedlings far and wide. There were kudzu queens and regionwide kudzu planting contests. By the early 1940s, Cope had started the Kudzu Club of America, with a membership of 20,000 and a goal of planting eight million acres across the South.
By 1945, only a little more than a million acres had been planted, and much of it was quickly grazed out or plowed under after federal payments stopped. Farmers still couldn’t find a way to make money from the crop. By the early 1950s, the Soil Conservation Service was quietly back-pedaling on its big kudzu push.
But the myth of kudzu had been firmly rooted. Those roadside plantings—isolated from grazing, impractical to manage, their shoots shimmying up the trunks of second-growth trees—looked like monsters. The miraculous vine that might have saved the South had become, in the eyes of many, a notorious vine bound to consume it.
**********
Though William Faulkner, Eudora Welty and others in that first great generation of Southern writers largely ignored kudzu, its metaphorical attraction became irresistible by the early 1960s. In the often-cited poem “Kudzu,” Georgia novelist James Dickey teases Southerners with their own tall tales, invoking an outrageous kudzu-smothered world where families close the windows at night to keep the invader out, where the writhing vines and their snakes are indistinguishable. “I thought the whole world would someday be covered by it, that it would grow as fast as Jack’s beanstalk, and that every person on earth would have to live forever knee-deep in its leaves,” Morris wrote in Good Old Boy: A Delta Boyhood.
For the generations of writers who followed, many no longer intimately connected to the land, kudzu served as a shorthand for describing the Southern landscape and experience, a ready way of identifying the place, the writer, the effort as genuinely Southern. A writer for Deep South Magazine recently gushed that kudzu is “the ultimate icon for the South...an amazing metaphor for just about every issue you can imagine within Southern Studies.” One blogger, surveying the kudzu-littered literature of the modern South, dryly commented that all you have to do to become a Southern novelist is “throw in a few references to sweet tea and kudzu.”
For many, the vivid depictions of kudzu had simply become the defining imagery of the landscape, just as palms might represent Florida or cactus Arizona. But for others, kudzu was a vine with a story to tell, symbolic of a strange hopelessness that had crept across the landscape, a lush and intemperate tangle the South would never escape. In a 1973 article about Mississippi, Alice Walker, author of The Color Purple, wrote that “racism is like that local creeping kudzu vine that swallows whole forests and abandoned houses; if you don’t keep pulling up the roots it will grow back faster than you can destroy it.” The photographs of kudzu-smothered cars and houses that show up repeatedly in documentaries of Southern life evoke intractable poverty and defeat.
Confronted by these bleak images, some Southerners began to wear their kudzu proudly, evidence of their invincible spirit. Some discovered a kind of perverse pleasure in its rank growth, as it promised to engulf the abandoned farms, houses and junkyards people couldn’t bear to look at anymore. Now there’s a cottage industry of kudzu-branded literary reviews and literary festivals, memoirs, cartoon strips and events. Kudzu: A Southern Musical toured the country. An endless procession of “kudzu” cafés, coffeehouses, bakeries, bars and even seafood and sake houses are distributed across the South, many of them easily found on the Atlanta-based Kudzu.com search engine.
The myth of kudzu has indeed swallowed the South, but the actual vine’s grip is far more tenuous.
**********
In news media and scientific accounts and on some government websites, kudzu is typically said to cover seven million to nine million acres across the United States. But scientists reassessing kudzu’s spread have found that it’s nothing like that. In the latest careful sampling, the U.S. Forest Service reports that kudzu occupies, to some degree, about 227,000 acres of forestland, an area about the size of a small county and about one-sixth the size of Atlanta. That’s about one-tenth of 1 percent of the South’s 200 million acres of forest. By way of comparison, the same report estimates that Asian privet had invaded some 3.2 million acres—14 times kudzu’s territory. Invasive roses had covered more than three times as much forestland as kudzu.
And though many sources continue to repeat the unsupported claim that kudzu is spreading at the rate of 150,000 acres a year—an area larger than most major American cities—the Forest Service expects an increase of no more than 2,500 acres a year.
Even existing stands of kudzu now exude the odor of their own demise, an acrid sweetness reminiscent of grape bubble gum and stink bug. The Japanese kudzu bug, first found in a garden near Atlanta’s Hartsfield-Jackson International Airport six years ago, apparently hitched a plane ride and is now infesting vines throughout the South, sucking the plants’ vital juices. In places where it was once relatively easy to get a photograph of kudzu, the bug-infested vines are so crippled they can’t keep up with the other roadside weeds. A study of one site showed a one-third reduction in kudzu biomass in less than two years.
**********
So where did the more fantastic claims of kudzu’s spread come from? The widely cited nine-million-acre number appears to have been plucked from a small garden club publication, not exactly the kind of source you expect a federal agency or academic journal to rely on. Two popular how-to books, one a kudzu craft book and the other a “culinary and healing guide,” are, strangely, among the most frequently quoted sources on the extent of kudzu’s spread, even in scholarly accounts.
Yet the popular myth won a modicum of scientific respectability. In 1998, Congress officially listed kudzu under the Federal Noxious Weed Act. Today, it frequently appears on popular top-ten lists of invasive species. The official hype has also led to various other questionable claims—that kudzu could be a valuable source of biofuel and that it has contributed substantially to ozone pollution.
**********
The hype didn’t come out of nowhere. Kudzu has appeared larger than life because it’s most aggressive when planted along road cuts and railroad embankments—habitats that became front and center in the age of the automobile. As trees grew in the cleared lands near roadsides, kudzu rose with them. It appeared not to stop because there were no grazers to eat it back. But, in fact, it rarely penetrates deeply into a forest; it climbs well only in sunny areas on the forest edge and suffers in shade.
Still, along Southern roads, the blankets of untouched kudzu create famous spectacles. Bored children traveling rural highways insist their parents wake them when they near the green kudzu monsters stalking the roadside. “If you based it on what you saw on the road, you’d say, dang, this is everywhere,” said Nancy Loewenstein, an invasive plants specialist with Auburn University. Though “not terribly worried” about the threat of kudzu, Loewenstein calls it “a good poster child” for the impact of invasive species precisely because it has been so visible to so many.
It was an invasive that grew best in the landscape modern Southerners were most familiar with—the roadsides framed in their car windows. It was conspicuous even at 65 miles per hour, reducing complex and indecipherable landscape details to one seemingly coherent mass. And because it looked as if it covered everything in sight, few people realized that the vine often fizzled out just behind that roadside screen of green.
And that, perhaps, is the real danger of kudzu. Our obsession with the vine hides the South. It veils more serious threats to the countryside, like suburban sprawl, or more destructive invasive plants such as the dense and aggressive cogon grass and the shrubby privet. More important, it obscures the beauty of the South’s original landscape, reducing its rich diversity to a simplistic metaphor.
Conservation biologists are taking a closer look at the natural riches of the Southeastern United States, and they describe it as one of the world’s biodiversity hotspots, in many ways on par with tropical forests. E.O. Wilson, the American biologist and naturalist at Harvard, says the central Gulf Coast states “harbor the most diversity of any part of eastern North America, and probably any part of North America.” Yet when it comes to environmental and conservation funding, the South remains a poor stepchild. It’s as if many have come to view the Southeast as little more than a kudzu desert. A recent study in the Proceedings of the National Academy of Sciences reports that while vulnerable species are primarily in the Southeast, most lands protected as federal and state parks are in the West. Tennessee, Alabama and northern Georgia (often considered centers of the kudzu invasion) and the Florida Panhandle are among the areas that the authors argue should be prioritized.
In the end, kudzu may prove to be among the least appropriate symbols of the Southern landscape and the planet’s future. But its mythic rise and fall should alert us to the careless secondhand way we sometimes view the living world, and how much more we might see if we just looked a little deeper.