Philipp Mountbatten

 

Pohřeb aristokrata: Zelený fanatismus pod maskou nekorektního džentlmena? Charlesův rozkaz ke spuštění covidové operace. Reinkarnoval se Filip v nový virus? Falešný mýtus o vtipném starci. V čem spočívá konec jedné éry?

17. 4. 2021

Tisk článku

Poslat e-mailem

BRANISLAV MICHALKA přináší jiný pohled na manžela britské královny, který má právě dnes pohřeb, v kontextu současných snah o orwellovskou světovládu

Smrt prince Filipa, manžela britské královny, poskytla bulváru i "seriózním" médiím další příležitost dát si pauzu od nikdy nekončícího seriálu o smrtonosném Covidu. Kupodivu se jinak politicky korektní a vší netolerance se štítící média předháněla ve vzpomínání na jeho bonmoty, které by dnes běžnému člověku v Anglii vynesly trestní stíhání a pravděpodobně i odsouzení.

 

Nicméně, jak říká zlidovělé latinské přísloví z klasické knihy Josepha von Eichendorffa Život darmošlapův: "Quo licet Iovi, non licet bovi - Co je dovoleno Jupiterovi, není dovoleno volovi." Čili když řekne černošce, že nevypadá jako žena princ Filip, tak je to veselá netaktnost starého pána. Když to řekne anglický dělník, úředník nebo hospodyně v domácnosti, půjdou do basy.

Přeměna na virus

Navzdory této zjevné disproporci v rozdělování sankcí za ideozločiny v současné celosvětové orweliádě si mnozí zřejmě řekli, že pokud ne my, tak ať alespoň princ Filip. Přesně v duchu postoje sedláka z historky o uherském baronovi Eötvösovi de Vásárosnamény. Rolník navzdory příkazu rakouského úředníka vezl barona ve státem zabavené bryčce (což měl také zakázáno) s poznámkou: "Jen pěkně seďte milostpane, vždyť pokud se toto odváží udělat vám, co by pak dělali s námi?" 

Úvaha to je zajisté správná, pokud je "milostpán" v opozici k těm, kteří nám chtějí zavést do domovů světlo pokroku. Pokud existuje nahoře silný a mocný zastánce politické nekorektnosti, na kterého je možné se odvolat, tak běžný člověk rád přehlédne nějakou tu jeho osobní lapálii nebo arogantnost. Problém nastane, když se za maskou sarkastického džentlmena skrývá představitel právě toho systému a ideologie, která šlape běžnému člověku po krku. A to byl právě případ prince Filipa.

Jeho příslušnost k představitelům a ideologii současných globálních elit je pravděpodobně vysvětlením, proč se může jeho aristokratické hulvátství beztrestně prezentovat a kolportovat do širokého okruhu médií. Princ Filip byl totiž, přesně v duchu staletého vývoje britské aristokracie, žijícím dokladem její přeměny na oligarchii. Pod fasádou džentlmena se nacházelo jádro neomalthusiánského sociálního inženýra a zeleného fanatika chránícího přírodu před člověkem. Nic nevystihuje jeho postoj k člověku - k vrcholu Božího tvorstva lépe - než jeho výrok, že by chtěl být po reinkarnaci smrtonosným virem, který by "vyřešil problém přelidnění".

Z perspektivy tohoto princova protilidského sentimentu je záhadou, nad čím vlastně nyní truchlí zástupy Britů včetně princovy rodiny. Splnil se mu přece alespoň částečně jeho sen - zase je o jednoho ničitele přírody méně. Ještě komičtěji vyznělo oficiální oznámení paláce v březnu minulého roku, že 99letý princ Filip onemocněl Covidem. Očekával snad palác, že se budou poddaní Jejího Veličenstva modlit za to, aby jeden z virů, které měl princ tak rád, opustil právě jeho?

Čtěte ZDE: Cíl covidové operace: Prostor pro klimatickou revoluci. Jak bude vypadat trvalý lockdown? Vodítko: Jak to chválí František, je to zlé. Opatření zkracující životy. Odporné divadlo. Budoucnost v jediném slově: KONTROLA.

Charlesův impuls

Vášeň prince Filipa pro všechno, co souviselo s bojem proti údajnému přelidnění planety, byla známá celá desetiletí a spojovala ho s jinými prominentními oligarchy s podobnou orientací, včetně pánů Gatese, Rockefellera, nebo Filipova stejně ekologického syna prince Charlese. 

Draplo ho to v 50. letech. Již v roce 1961 byl princ Filip spoluzakladatelem Světového fondu na ochranu divočiny (WWF, později přejmenovaného na Světový fond na ochranu přírody), jehož britským prezidentem byl v letech 1961 až 1982 a mezinárodním od roku 1981 do roku 1996. Je otázkou, zda si pod tou "divočinou" představoval takovou faunu a flóru, do které by ani on sám nechodil. Oficiálně deklarovaným cílem této společnosti je "snížení vlivu člověka na přírodu".

Spolu se zakladatelem Bilderbergu, nizozemským princem Bernardem, patřil k hlavním protektorům globálního ekologického hnutí. Společně založili v roce 1971 organizaci 1001 Nature Trust a společně dotovali masivními částkami globální vědu o klimatu. Z pedagogického soudku svého otce zjevně čerpal rozum i syn Charles, který v červenci 2019 vyřkl podnětné varování, že "světu zbývá už jen 18 měsíců na vyřešení globální klimatické krize." Právě do období těchto osmnácti měsíců spadá odstartování série lockdownů, pandemie a očekávání tzv. Velkého resetu.

Konec éry

Ale zpět k princi Filipovi. Ten měl o potenciální potřebě Velkého resetu jasno už v 80. letech. V roce 1988 se nechal slyšet: "Čím více je lidí, tím více zdrojů spotřebují, tím více znečištění přinesou, tím více budou spolu bojovat. Nemáme na výběr. Pokud se to nedostane pod dobrovolnou kontrolu (zřejmě myslel dobrovolnost oligarchů, pozn. aut.), přijde spontánní nárůst onemocnění, hladu a válek."

Tato varování se dokonale shodují s obavami manželů Gatesových, Sorose, Rockefellera, různých ctitelů Matky Země, ekologických maniaků a v podstatě dnes už většiny světových politiků, kteří jsou připraveni vyhlásit stav klimatické nouze.

Tomuto klimatickému alarmismu odpovídá i jeho literární produkce zaměřená téměř výhradně na ekologický aktivismus: Krize divoké přírody (1970), Revoluce životního prostředí (1978), Přežití nebo zánik: křesťanský postoj k životnímu prostředí (1989) apod. Produkce nevybočující z rámce současného liberálního, velkoměstského ekointelektuála. Rozhodně nic, co bychom čekali od člověka s politicky nekorektními bonmoty.

Zarážející je však zejména kontrast snahy o záchranu každého opeřence a osrstěnce s nenávistným výrokem slibujícím vlastní návrat v podobě smrtícího viru. Jak to, že se dvounozí živí tvorové netěšili v jeho očích alespoň takové přízni jako zvířata? Uměl by si představit svůj návrat v novém životě jako virus, který zabíjí například velryby?

Mýtus o politicky nekorektním aristokratovi se rozplyne, jakmile si vyslechneme kondolence světových globalistů nejsilnějšího kalibru. Joe Biden ocenil, že princ Filip má za sebou "desetiletí obětavých činů", německý ministr zahraničí vyzdvihl Filipův "dlouhý život ve službách Zemi", Angela Merkelová zase "smysl pro povinnost". Zda by podobnými chvalozpěvy oslavili i nějakého radikálně konzervativního pravicového politika, i kdyby zasadil každý týden svého života sedm stromů, o tom můžeme s úspěchem pochybovat. 

Realita je taková, že princ Filip byl členem oligarchistického klubu světových globalistů, který se od ostatních členů odlišoval jen tím, že svou stařeckou averzi a jedovatost vůči lidskému rodu nedokázal úspěšně maskovat za sladké sentimentální fráze. Proto byly jeho impertinencie světovou globalistickou elitou vnímány jako "roztomilé přešlapy".

Média tedy možná mají pravdu, že s jeho smrtí odchází jedna éra. Byla to éra, kdy ještě někteří pokrokoví oligarchové nedokázali skrývat své emoce za bariéru homogenní a neproniknutelné ideologie. V nové éře už zřejmě technika zajistí kontrolu bez zbytečných bonmotů.

Londonistan

Londonistán: Jeden křesťan na tři muslimy? Šaría součástí britského práva? 500 londýnských kostelů zrušeno. Mešit jak hub po dešti. Dříve sir, nyní hadži. Islám na pochodu institucemi. Tohle neskončí dobře

25. 7. 2019

Diskuse

Tisk článku

Poslat e-mailem

GIULIO MEOTTI popisuje neuvěřitelnou realitu londýnské metropole a dává tušit další scénáře, jenž nastanou dříve, než si většina z nás dovede představit

Podle Syeda Ali Raza Rizviho, prominentního šíitského klerika žijícího v "Londonistánu", jak anglické hlavní město označila novinářka Melanie Phillips, "je Londýn více islámský, než mnoho muslimských zemí dohromady." Ne, Rizvi není "pravicový extremista". To nositel Nobelovy ceny za literaturu Wole Soyinka byl méně velkorysý a nazval Británii "doupětem islamistů".

Londýnský starosta Sadiq Khan po smrtícím teroristickém útoku v březnu 2017 ve Westminsteru prohlásil: "Teroristé mají londýnského multikulturalismu plné zuby." Opak je pravdou: Britští multikulturalisté podporují islámský fundamentalismus. Londonistán se svými 423 novými mešitami je postaven na smutných troskách anglického křesťanství.

Z kostelů mešity

Kostel Hyatt United Church koupila egyptská komunita a přestavěla jej na mešitu. Kostel svatého Petra (St Peter's Church) byl přestavěn na mešitu Madina Mosque. Mešita Brick Lane Mosque byla přestavěna z bývalého metodistického kostela. Konvertují nejen budovy, ale i lidé. Počet konvertitů k islámu se zdvojnásobil. Konvertité k islámu často přijímají radikální islám, stejně jako terorista Khalid Masood, který zaútočil ve Westminsteru.

Deník Daily Mail publikoval fotografie kostelů a mešit nacházejících se v centru Londýna jen pár metrů od sebe. V kostele St George in the East Church, do kterého se vejde 1230 věřících, bylo na mši pouze 12 lidí. V kostele St Mary Church jich bylo 20.

Nedaleká mešita Brune Street Estate má jiný problém: je přeplněná. Její malá místnost pojme jen 100 lidí. V pátek se věřící modlí až na ulici před mešitou. S ohledem na současné trendy se křesťanství v Anglii stává přežitkem, náboženstvím země bude brzy už jen islám.

V Birminghamu, druhém největším britském městě, kde žije a plánuje své útoky mnoho džihádistů, dominuje nebi islámský minaret. Existují petice požadující umožnit britským mešitám svolávat věřící muslimy k modlitbě pomocí reproduktorů třikrát denně.

Čtěte ZDE: Metropole džihádu: Výlet strojem času, aneb okénko do budoucnosti. Plačící učitel. Přišlo to tak rychle! Co nosí muslimky pod nikábem? A co učí naše vojáky na největším cvičení NATO, které právě začalo?

Islámská tvář Anglie 

Odhaduje se, že v roce 2020 se zde bude účastnit modliteb nejméně 683.000 muslimů, zatímco počet křesťanů navštěvujících kostely klesne na 679 000. "Kulturní charakter anglických měst se naprosto změnil. Homogenní státní křesťanské náboženství je už dávno na ústupu," uvedl Ceri Peach z Oxfordské univerzity. Zatímco téměř polovina britských muslimů je ve věku do 25 let, čtvrtina křesťanů je starší 65 let. "Za dalších 20 let zde bude více aktivních muslimů, než křesťanů navštěvujících kostely," řekl Keith Porteous Wood, ředitel organizace National Secular Society.

Od roku 2001 bylo 500 londýnských kostelů všech denominací přestavěno na soukromé domy. Během stejného období se prudce zvýšil počet britských mešit. Od roku 2012 do roku 2014 klesl počet Angličanů považujících se za anglikány z 21 na 17 %, což je pokles o 1,7 miliónu lidí, zatímco počet muslimů podle průzkumu provedeného respektovaným výzkumným ústavem NatCen Social Research Institut vzrostl téměř o milion. Počet lidí navštěvujících kostely klesá velkou rychlostí a během jedné generace, jich bude třikrát méně než muslimů, kteří pravidelně chodí do mešity každý pátek.

Demograficky získává Británie v místech, jako jsou Birmingham, Bradford, Derby, Dewsbury, Leeds, Leicester, Liverpool, Luton, Manchester, Sheffield, Waltham Forest a Tower Hamlets stále více islámskou tvář. V roce 2015 byl v Anglii proveden průzkum nejvíce používaných jmen a zjistilo se, že nejvíce používaným jménem je jméno Mohammed a jeho další varianty Mohamed a Mohammad.

Nejdůležitější města mají obrovské muslimské populace: Manchester (15,8 %), Birmingham (21,8 %) a Bradford (24,7 %). V Birminghamu policie právě rozbila teroristickou buňku. V Birminghamu se již více dětí narodí v muslimských rodinách než v křesťanských. V Bradfordu a Leicesteru již muslimové tvoří polovinu dětí. Muslimové se nepotřebují stát většinou v celé Velké Británii, stačí, když postupně islamizují nejdůležitější města. Tato změna již probíhá. "Londonistán" není noční můrou muslimské většiny, jedná se o kulturně demografický a náboženský hybrid, v němž je křesťanství na ústupu a islám na vzestupu.

Čtěte ZDE: Občané zemí EU zvolili euthanásii Evropy: Zelený běs otevře opět naplno brány migrantské invazi muslimů. Ztratíme navždy své domovy? Brusel to už tiše plánuje. Babiš v tom jede s ním? Jen czexit: pryč z toho Titaniku!

Vyhlídky

Podle Innese Bowena píšícího pro deník The Spectator dnes v Británii následují modernistický výklad islámu pouze dvě z 1700 mešit, ve srovnání s 56 % mešit ve Spojených státech. Wahhábisté ovládají ve Velké Británii 6 % mešit, fundamentalistická sekta Deobandi jich ovládá až 45 %. Podle průzkumu agentury Knowledge Center se třetina britských muslimů necítí být "součástí britské kultury".

V Londýně je také mnoho soudů šaría. Oficiálně je jich tam sto. Vznik tohoto paralelního soudního systému byl umožněn přijetím zákona British Arbitration Act a systému Alternative Dispute Resolution (Alternativního řešení sporů). Tyto nové soudy jsou založeny na odmítnutí nedotknutelnosti svobody a rovnosti, které jsou základem anglického zvykového práva.

Zavádění islámského práva šaría podporují také významné britské osobnosti. Jeden z předních britských soudců sir James Munby uvedl, že soudy již nejsou pod přímým vlivem křesťanství a že soudy musí být multikulturní, což znamená, více islámské. Také bývalý arcibiskup z Canterbury Rowan Williams a předseda Nejvyššího soudu lord Phillips navrhli, že do anglických zákonů by měly být začleněny prvky práva šaría. Britský kulturní establishment před požadavky islámských fundamentalistů rychle kapituloval.

Islámské právo propagují také britské univerzity. Akademická směrnice "Externí řečníci ve vysokoškolských institucích" publikovaná organizací 'Universities UK' říká, že "ortodoxní náboženské skupiny" mohou během svých akcí oddělit muže od žen. Na Univerzitě královny Marie v Londýně (QMUL, Queen Mary University of London) byly ženy nuceny použít samostatný vchod a byly nuceny sedět v místnosti bez možnosti klást dotazy nebo se přihlásit zvednutím ruky, stejně jako v Rijádu nebo v Teheránu. Islámská společnost při Londýnské škole ekonomie a politických věd pořádala slavnostní večer, na kterém byli muži a ženy od sebe odděleni sedmimetrovou oponou.

Šéf rozvědky MI6 sir John Sawers po útoku na francouzský satirický časopis Charlie Hebdo doporučil při diskusi o islámu autocenzuru a "zdrženlivost". Britský velvyslanec v Saúdské Arábii Simon Collis konvertoval k islámu a absolvoval hadždž - pouť do Mekky. Muslimové jej nyní zdraví čestným titulem hadži, který je vyhrazen muslimovi, který pouť do Mekky absolvuje.

Je k tomu třeba něco dodávat?

Similarity

​

Theresa May

Theresa May

Jo Cox and Brexit

Nepochopitelná vražda, která možná zabrání Brexitu: Kdo je muž, který vzal osud EU do vlastních rukou? "Film", který jsme už ne jednou viděli? Vládci tohoto světa nikdy Británii z bruselského kotle národů nepustí

JAN MAŘENKA se zamýšlí nad tím, zda může být náhoda, že se střílelo na třech různých místech těsně před třemi různými volbami, a klade otázky, které hlavní média a jejich majitelé nikdy nepřipustí

Od čtvrtka žije Británie a celý svět podivnou vraždou. Útočník, podle médií údajně zastánce Brexitu (odchodu Velké Británie z Evropské unie), zabil britskou poslankyni Jo Coxovou (41 let), která se v severoanglickém městě Birstall nedaleko Leedsu chystala na setkání s voliči. Zastřelil ji podomácku vyrobenou zbraní a "pro jistotu" ji dobodal třemi ranami nožem. Přitom prý podle některých svědků (podle jiných ne) volal: "Britain first!", což je "shodou okolností" název nacionalistické pidistrany, pochopitelně horující pro znovuobnovení nezávislosti Británie na Bruselu.

Poslankyně Coxová patřila k odpůrcům odchodu Británie z Evropské unie. Premiér Cameron a parlamentní strany zastavili kampaň před referendem. Stejně tak učinil i spíše neorganizovaný lidový tábor příznivců vystoupení z EU vedený předsedou strany UKIP a europoslancem Nigelem Faragem a bývalým populárním londýnským starostou z Cameronovy Konzervativní strany Borisem Johnsonem.

Vražda Jo Coxové (strašná jako každý takový čin, kterých jsou každodenně ve světě tisíce) znamená pro establishment totéž, co vlahý déšť po dlouhém období sucha. A nabízí řadu otázek, které je nutno si položit.

V pravou chvíli?

Mladá matka dvou dětí Jo Coxová, typická "sluníčkářská" aktivistka, měla před sebou skvělou politickou kariéru v socialistické straně (Labour Party). Oddaně bojovala za Evropskou unii a její multikulturní ideály. Vášnivé "pochopení pro uprchlíky", které se stalo hlavním tématem kampaně, neznalo bez hranic. Velká Británie se po její smrti ponořila do svého "mourning", tryzny, která nyní dominuje nad vším.

K vraždě došlo v době, kdy podle všech průzkumů veřejného mínění získali jasnou převahu zastánci Brexitu, tedy odchodu Velké Británie z EU. Její načasování bylo z tohoto hlediska přímo "mistrovské". Týden je příliš krátká doba, na napravování škod. Propagátoři Brexitu zůstali zcela paralyzováni. Ze slova Brexit se stalo takřka sprosté slovo - a je velmi pravděpodobné, že to ještě minimálně týden vydrží. Britové jdou k urnám za pár dní - ve čtvrtek 23. června. 

Britská klasika: vrah je zahradník

Sousedé pro média vypovídají, že na místě zatčený třiapadesátiletý vrah Tommy Mair byl především zahradníkem a nenápadným podivínem. Od smrti své matky žil dvacet let osaměle v domku v Lowood Lane v Birstallu, nepřijímal žádné návštěvy, nijak se neprojevoval, byl bezkonfliktní.

"Žil tady čtyřicet let, nikdy se nedostal do žádných potíží a nikdy žádné nepůsobil. Miloval své růže a květiny vůbec," tvrdí Mairova sousedka Kathleen Cooková (62)."Nevím o tom, že by patřil k nějaké politické straně a nikdy jsem ho neslyšela, že by vyjadřoval své postoje k Evropě nebo něco podobného. Pro nás to byl prostě Tommy, místní chlapík."

Další soused, Davic Pickles (62), si vzpomíná, že Tommy především rád chodil do knihovny. "Když jsem viděl zprávy, neměl jsem slov. Byl to takový samotář, co žil sám pro sebe, ale neřekl bych, že byl nepřátelský. Trávil hodně času v knihovně, chodil tam číst a na počítače." Tommy Mair byl prý velmi přátelský, milý, obětavý a navíc bezplatně učil své sousedy zacházet s počítačem. Není ovšem prý rovněž vyloučeno, že měl dluhy.

Tento popis příliš neodpovídá představě fanatika, který vraždí z politických důvodů. Takhle nevypadá obraz maniaka, který si zvolil za životní poslání boj proti politickým poměrům. Spíše neškodný "zahradník Tommy" - tak jak ho líčí jeho sousedé. Co se stalo, že náhle pojal "šílenou myšlenku" na vraždu, která může mít dalekosáhlé důsledky? A byla to jeho myšlenka, nebo ho někdo řídil? Jinými slovy: mohl Tommy Mair vraždit na něčí pokyn? Kupodivu touto možností se nikdo zatím nezabývá.

Policie si ho ponechala v izolaci oněch maximálních osmačtyřicet hodin, na které má ze zákona právo - a teprve dnes ho předvede před soud. Výsledky však čin nese už od první chvíle, aniž ho ještě soudce z vraždy obžaloval. Například poslankyně Sarah Wollastonová, do té doby zastánkyně Brexitu, prohlásila: "Uvědomila jsem si, že se ráno probudím a nebudu Evropské unii. Že mi pak bude něco chybět. Proto budu volit setrvání Británie v Evropské unii."

Podivuhodné "náhody" v pravou chvíli

Na řadě jsou tak další otázky, které není možné si nepoložit: Je opravdu jen náhoda, že v krátkém sledu třikrát za sebou došlo k takřka totožné situaci, která zásadním způsobem ovlivnila (a ještě ovlivní) výsledek klíčových, potenciálně převratných, voleb ve třech různých zemích? Že vždy přinese "ránu do vazu" politickému proudu, který chce prosadit zasádní změny? Že vždy posílí vládnoucí establishment a destruuje či minimálně na chvíli zbrzdí "voličskou revoluci"?

Těsně před volbou prezidenta v jinak tradičně klidném nenásilnickém Rakousku, po nepochopitelné střelbě na parkovišti, kde byli tři mrtví a deset zraněných, se na poslední chvíli "posunulo" veřejné mínění v neprospěch jasného favorita Norberta Hofera, odpůrce migrantské invaze a Evropské unie, tak zásadně, že vyhrával jen těsně. Následné korespondenční hlasy (pravděpodobně zmanipulované, jak ukazuje i aktuální výrok Ústavního soudu) pak způsobily, že v celkovém součtu prohrál.

Masakr 49 lidí v americkém Orlandu "náhodou" koinciduje s oznámením vítězství Hillary Clintonové v prezidentských primárkách - a zahájení její kampaně proti Donaldu Trumpovi. Již nyní se mediální propaganda ovládaná establishmentem snaží posunout problém od nábožensky motivovaného teroristického činu islamisty (džihád) k otázce zákazu či výraznému omezení práva vlastnit zbraň. Hillary Clintonová je spolu s prezidentem Obamou samozřejmě pro odzbrojení Američanů, Donald Trump prohlašuje, že nic takového nepřipustí.

Náhoda neexistuje

Pojem "náhoda", označující překvapivou událost, jež nečekaně zasáhne do logických dějů a změní je, je z principu mylný. Nic není náhoda. Vše je vždy důsledek nějaké příčiny - kterou ovšem v danou chvíli neumíme (či nesmíme) poznat a odhalit. Jedině z tohoto úhlu je proto třeba hodnotit také předvolební vraždění, kterého jsme v posledních dnech a týdnech svědky.

Právě tak je to i s "nepochopitelnou" vraždou Jo Coxové podivínským samotářským zahradníkem. Proč vraždil, se určitě do čtvrtečního referenda nedozvíme. Ale co my, především britská veřejnost. Budeme (bude) zato bohatě zásobována mediálními kreacemi a kalendářovými obrázky zaměřenými především na "nerozhodnuté:

Na jedné straně to bude odporný přívrženec "náckovské" strany, která nenávistně horuje pro opuštění báječné bruselské "unie národů a států proti válce a násilí". Na straně druhé, hlasitěji než zvony Big Benu budou znít vznešené výzvy k "toleranci" (hlavně vůči migrantům), proti "nenávisti" a všeobecnému "sbratření" rozpolcené britské veřejnosti. Premiér Cameron to ostatně už předehrál patetickou výzvou k "semknutí" celého britského národa.

Byli jsme při tom

Proč oobdivovatel květin Tommy Mair vraždil se možná nikdy nedozvíme. Pokud byl nástrojem v něčích rukou, spáchá dost možná kdesi na samotce "sebevraždu". Nebo bude prohlášen za nepříčetného, takže soud ani neproběhne a "pomatený zahradník" zmizí navždy za zdmi nějakého ústavu. Jak nepomyslet na skvělý merický film Being There (Byl jsem při tom, 1979) o "podivínském zahradníkovi", jenž vykročí do ulic a zcela změní politické poměry. Nejsme náhodou svědky "remaku", který v tomto případě není komedií, ale inscenovanou tragédií - se zaručeným úspěchem?

I kdybychom se však nějakou "náhodou" přesto pravdu dozvěděli, bude to tak jako tak už dávno po lidovém hlasování, které rozhodne o setrvání Británie v bruselském spolku. A je-li to celé jen hrozivá hra s veřejným míněním, média budou dostatečně silná, aby ji zakryla - jako v mnoha podobných případech počínaje 11. zářím 2001 v New Yorku. V čem tato spekulace, protože jde samozřejmě o spekulaci ("konspirační teorii"), v čem tato úvaha spočívá?

Jako vždy si totiž musíme položit klasickou otázku Cui Bono: Komu tato šokující "náhoda v pravý čas" prospěla? Odpověď je až "pekelně" jednoduchá. Brexit by znamenal pro totalitní projekt EU katastrofu s dalekosáhlými důsledky. Mimo jiné též miliardové ztráty bank a korporátních firem. Odchod Británie by mohl vyvolat dominový efekt, v němž by se EU, tento nefunční byrokratický kolos rozpadl.

Tohle prostě vládnoucí "elity" nikdy nepřipustí.

Nebo musíme uvěřit, že za "záchrannou brzdu" zatáhl podivínský zahradník, který se nejmenoval Peter Sellers (hlavní role v Being There), ale Tommy Mair. A že jeho vraždící ruku vedla síla, která se lidským měřítkům vymyká, a přesto je ovládá a vede do pekel. 

Ono to vyjde nastejno.

The Queen in 90 seconds

                                                            VIDEO OPEN HERE

Why in Russia happened no revolution?

БРИТАНСКИЕ СМИ НЕГОДУЮТ: ПРОЕКТ РЕВОЛЮЦИИ В РОССИИ ПРОВАЛИЛСЯ

Британские журналисты никак не угомонятся, наращивая темп выпуска антироссийских агиток. «Reuters» недоумевает, как в России до сих пор не произошла революция?! Запад так старался: цену на нефть обрушил, санкции ввёл, а рейтинг Путина выше день ото дня.

Главный британский русофоб Джон Ллойд сокрушается, что в современной России не найти необходимого числа активистов для свержения ненавистного путинского режима. С придыханием Ллойд вспоминает 1917 год, когда удалось совершить революцию аж два раза. Дескать, скоро столетний юбилей революции, а рейтинг Путина отвратительно высок.

Что ж, желаю Ллойду захлебнуться собственной желчью вперемешку с ядом. Блестящее тактическое решение Путина об учреждении Росгвардии делает невозможным силовой захват власти в России. Росгвардия подчиняется непосредственно президенту, что исключает излюбленную Западом тактику создания напряжённости в регионах при помощи купленных местных чиновников. Глава Росгвардии Золотов введён в Совет Безопасности России, то есть, новая структура будет оперативно реагировать на любые угрозы суверенитету.

Ллойду только и остаётся спеть старую песню о несвободной России. Якобы русские променяли свободу на Крым и чувство национальной гордости. Как будто Крым и национальная гордость – это что-то плохое. Русофобия британцев порою пересекает все границы разумного. Им бы на собственной шкуре испытать «свободу», которую они желают России. А с нас хватит, наелись этой «свободой» в 90-х.

Британец с ужасом отмечает, что русские вновь стали восхищаться Сталиным и перестали восхищаться США и ЕС. 63 года пропаганды псу под хвост, у Запада просто рвётся шаблон. Русский народ смог разобраться и отделить зёрна от плевел.

Ллойд намекает на стокгольмский синдром. Дескать, русский народ так долго был под властью тирана, что полюбил его. Любят британцы переворачивать всё с ног на голову. Стокгольмский синдром можно констатировать только у либеральной части россиян. Вот они обожают, когда звёздно-полосатый дядюшка Сэм любит их и в хвост и в гриву.

После привычной для британцев речи о тиране-Путине настаёт время признавать горькую правду. Ллойд отмечает, что безработица в России держится на стабильно низком уровне, импортозамещение набирает обороты, а низкая цена на нефть поспособствовала диверсификации экономики. В 2017 году российская экономика пойдёт в рост.

Иными словами Ллойд опроверг всё, что писал об экономическом крахе России до этого. Против цифр русофобия британца бессильна.

В окончании своей грязной агитки журналист надеется на протестное движение в России. Дескать, в 2011 году волна протестов прокатилась спустя три года после экономического спада. Что стало причиной тех протестов Ллойд, разумеется, умалчивает.

Британец обвиняет Путина в уничтожении «европейской мечты» россиян и желает России лидеров наподобие Горбачёва и Ельцина. Самое забавное, что о «европейской мечте» пишут в стране, где число евроскептиков стремительно растёт, а летом пройдёт референдум на тему членства в ЕС. Кэмерона вам господа-русофобы.