Showing posts with label Middle East. Show all posts
Showing posts with label Middle East. Show all posts

Sunday, July 2, 2017

16 years of US war on Middle East

P.C.Roberts: Washington už 16 let válčí. Proč?


us-war-crimesUž 16 let se Washington na Středním východě a v severní Africe vojensky angažuje. Stojí jej to biliony dolarů, na svůj účet si připisuje další a další vojenské zločiny, a ze svých rozstřílených a rozbombardovaných bojišť vysílá do Evropy miliony válečných uprchlíků. A při tom všem vyhlašuje, že si nemůže dovolit zřídit pro své občany takový systém sociálního zabezpečení a zdravotní péče, jaké už dnes jsou v téměř každé civilizované zemi.
Člověk by očekával, že pokud  i občané USA  tyto služby chtějí mít, ale mít je nemohou, protože peníze na ně potřebné jdou jinam – a to právě do oněch válek – budou se ptát vlády na důvody těch válek. A budou se ptát vlády i na to, co se těmi válkami vlastně dosáhlo? Konkrétně pro ně?
(Nedosáhlo se jimi nic. Jen to, že jejich potřeby byly obětovány, aby vojenskobezpečnostní komplex mohl dál tloustnout).
Ale američtí občané se naštěstí vlády na nic neptají, podobné otázky nekladou ani média ani Kongres, a velké spiknutí ticha se klene nad velkou zemí jako záhada, pro kterou  vysvětlení hledáte, ale nenacházíte.
A tak jako nejpravděpodobnější odpověď na ni je nejspíš ta, že Američané stále ještě považují ony války za vládní odpověď na 11. září z roku 2001. I když to má samozřejmě háček. A to ten, že Afghánistán, Irák, Libye, Jemen a Irán (ten jediný z jmenovaných sice napaden ještě nebyl, ale zřejmě ho to též čeká), nemají s 11. zářím nic společného. Mají ale muslimské obvatelstvo a Bushovi ml. a presstitutkám se prostě podařilo vložit do amerických hlav mezi 11. září a muslimy rovnítko.
Možná, že kdyby Američané a jejich „představitelé“ v Kongresu měli pojem, o čem všechny ty války jsou a co všechno obnášejí, osmělili by se možná aspoň k nesmělým námitkám. Protože ale ani k nim se nikdo nemá, kousnu do toho jablka sám a prozradím aspoň to, o čem washingtonská válka v Sýrii, i zatím jen zamýšlená washingtonská válka proti Iránu, vlastně jsou.
Existují tři důvody pro washingtonskou válku v Sýrii. Prvním jsou zisky vojenskobezpečnostního komplexu USA. Tento komplex (varoval před ním jako před největším nebezpečím pro příští americký osud už prezident Eisenhower), je kombinací mocných soukromých i vládních zájmů, které k ospravedlnění svého ročního rozpočtu, převyšujícího hrubý domácí produkt mnoha zemí dohromady, potřebují hrozbu a nepřítele. A ti, když nejsou, musí se vytvořit. Břemeno tohoto obřího rozpočtu pak dopadá na americké daňové plátce, jejichž reálný roční příjem se už po několik dekád nezvedl ani o píď, zatímco jejich průměrné zadlužení se zvýšilo.
Druhý důvod souvisí s neokonzervativní ideologií USA jako jediného světového hegemona. Podle neokonzervativců (kteří určitě nejsou konzervativci), zhroucení komunizmu a socializmu poskytlo světu znamení, že dějiny si jako svou budoucnost vybraly „demokratický kapitalizmus“, který ovšem ve skutečnosti není ani demokratický a ani kapitalistický, ale jde o světový socioekonomický a politický systém, který by se dal nazvat amerikanizmem. A tento „amerikanizmus“ se nyní Washington coby svou světovou nadvládu chystá nasadit na celý svět.
Samozřejmě Rusko, Čína, Sýrie a Irán, které tuto nadvládu nad sebou odmítají, musí být destabilizovány a  zničeny, protože americkému „amerikanizmu“ prostě stojí v cestě.
Důvod třetí souvisí s izraelskou potřebou vodních zdrojů, nalézajících se v jižním Libanonu. Už dvakrát vyslal Izrael svou armádu do této oblasti, aby si ji ke svému státu připojil – a dvakrát byla tato opěvovaná armáda z Libanonu vyhnána milicemi Hizballáhu, podporovaného Sýrii a Iránem. Takže: Jestliže Američané tyto pomocníky Hizballáhu (Sýrii a Irán), zlikviduje, bude mít izraelská armáda k ukradení jižního Libanonu už volnou cestu, stejně jako ji měla, když ukradla část Palestiny a Sýrie.
Podívejme se na fakta: Už 16 let dovolují lehkověrní Američané své korupční vládě ve Washingtonu, aby biliony dolarů, které jsou tak zoufale potřebné doma, odváděla vojenskobezpečnostnímu komplexu, službě neokonzervativní ideologie a Izraeli.
Závěr z takovéhoto počínání plynoucí? Americká demokracie je podvod. Slouží komukoliv s výjimkou Američanů samotných.
A jaký důsledek toto počínání americké vlády, sloužící neamerickým zájmům, může přinést?
Důsledkem nejpozitivnějším by byla chudoba pro 99 procent Američanů. A důsledkem nejhorším nukleární armageddon.
Washingtonské posluhování vojenskobezpečnostnímu komplexu, neokonzervativní ideologii a Izraeli přehlíží důležitá fakta. Izraelský zájem svrhnout syrskou a iránskou vládu je totálně protikladný ruskému zájmu zatarasit cestu džihádistům na území Ruské federace a Střední Asie. Takže je to vlastně Izrael, který vmanévroval USA do přímé vojenské konfrontace s Ruskem.
Finanční zájem vojenskobezpečnostního komplexu obkolesit Rusko raketovými základnami je neslučitelný s ruskou suverenitou, stejně jako je s ní v rozporu neokonzervativní tlak na americkou světovou hegemonii.
Prezident Trump Washingtonu nevládne. Vládne mu vojenskobezpečnostní komplex, izraelská lobby a neokonzervativci. Tyto tři zájmové skupiny získaly předkupní právo a osud amerických občanů, kteří byli z rozhodování o své budoucnosti vyřazeni.
Každý americký poslanec či senátor, který se kdy Izraeli postavil, byl v následujícím volebním boji poražen. Když Izrael něco chce či o něco žádá, projde to oběma komorami Kongresu vždy jednohlasně. Jak admirál Tom Moorer, náčelník námořních operací a předseda spojených náčelníků štábů veřejně prohlásil: „Žádný americký prezident se Izraeli nemůže postavit. Izrael zkrátka dostane vše, oč žádá, bez ohledu na to, jaké důsledky to přinese Americe.“
Měl pravdu. USA dávají Izraeli každým rokem dost peněz na to, aby si za ně naši vládu koupil. Naše vláda je zodpovědnější Izreli, než vlastním lidem. Hlasování ve sněmovně i senátu to potvrzují.
Neschopen postavit se malému Izraeli, Washington však soudí, že dokáže zastrašit Rusko a Čínu.
Planeta Země a tvorové na ní žijící nepotřebují v tuto chvíli nic víc, než západní vůdce, kteří by měli rozum i mravní integritu a chápali, kde jsou hranice jejich moci.
Západní svět však takové vůdce nemá.

Saturday, April 23, 2016

Conflict between Saudi Arabia and USA


Pod povrch konfliktu USA se Saúdy: ISIS, ropa vrabci a kontrolované úniky dat o účasti na 11. září. Co se to děje? Poznáme pravdu o atentátu na ruské letadlo? Tyranské monarchii neradno se smát. Jsme další na řadě

Pod povrch konfliktu USA se Saúdy: ISIS, ropa vrabci a kontrolované úniky dat o účasti na 11. září. Co se to děje? Poznáme pravdu o atentátu na ruské letadlo? Tyranské monarchii neradno se smát. Jsme další na řadě

22. 4. 2016
Tisk článku
LUKÁŠ PANENKA zkoumá klíčový - a záhadný - problém mezinárodní politiky a dochází k závěru, že oficiální verze událostí nám neřekne, co skutečně potřebujeme vědět
Každého, kdo trochu sleduje dění ve sféře mezinárodních vztahů asi poslední dobou napadá otázka: co se to právě děje mezi údajnými spojenci na život a na smrt - Amerikou a Saúdy? 
“Povrch” problému je zdánlivě jasný: Spojené státy a ultrakonzervativní islámská monarchie, sedící na druhých největších světových zásobách ropy, se prostě v posledních dnech a týdnech trošku poškorpily. Co se škádlívá, to se rádo má?
pp

POTUS a záhadné papíry z ambasády

Moc to tak nevypadá. Spíše naopak. Dokonce natolik, že když přiletěl “POTUS” (President of the United States) ve středu na "inspekci" svého "saúdského protektorátu”, ani mu v ústrety neběžel král - docela “nezdvořile” ho nechal přijmout guvernérem Rijádu a sám mezitím raději přijímal potentáty ze zemí Perského zálivu. Pěkná facka.
Je snad za pozoruhodným ochlazením saúdsko-amerických vztahů ropa?
Nepochybně inspirována i tím, že v Americe se stále stupňuje “saúdská aféra”: monarchie ze zálivu má hned tři důvody "střečkovat" a trousit výroky o odprodávání amerických aktiv - legračně označnené tiskem na výplatní pásce největšího vyděrače světové politické scény jako vydírání. 
Důvod první: náhle se vynořivší dokument z vládních archívů spojuje “teroristy” z al-Kájdy, kterým jsou připisovány útoky z 11. září se saúdskou ambasádou ve Washingtonu. O papíru označeném jako Document 17, který minulý rok po deseti letech zadržování bez velkého haló z části publikovaly úřady, se vyjádřil zničehonic “aktivista” Brian McGlinchey. 
Šlo o obálku, v níž měl jeden na teroristy údajně napojený “podezřelý” dostat svůj letecký průkaz. Dotyčný nakonec žádné létání s unesenými letadly s (údajnou) skupinkou kolem Mohameda Atty "nepáchal", ovšem přesto dosud hnije na Guantanamu. Obálku poslala saúdská ambasáda. McGlinchey se nechal slyšet:“Obálka poukazuje na zásadní otázku, která se nám dnes vznáší nad hlavou: do jaké míry byly útoky z 11. září dílem jednotlivců, stojících na nejvyšších příčkách saúdské vládní hierarchie?”
pp

Vyhrála alternativní média?

Jeho výrok okamžitě převzala mainstreamová média. A alternativní "protiproudní" americký tisk nadšeně zajásal: vyhráli jsme! I mainstream si už musí všímat “saúdské stopy” a toho, že to s jedenáctým zářím bylo  jinak než tvrdí oficiální verze! 
Opravdu jde o vítězství? Sotva. Otázka souvisí se základní "konspirační" mantrou: Je to jen náhoda? Celá aféra totiž přichází v situaci, kdy se “na Kopci” (v Kongresu) bojuje o dva další důvody saúdského znepokojení.
Prvním je zákon, umožňující rodinám obětí útoků z 11. září žalovat Saúdskou vládu. Barack Obama se tváří, že ho moc nechce. Prý by umožnil žaloby na USA rodinám obětí amerického “vývozu demokracie” (což je dost možná pravda). Druhým želízkem v ohni je zákon, který má odtajnit 28 tajných stránek kongresové zprávy o 11. září z roku 2002. Stránky údajně ukazují na financování celé operace právě ze Saúdské Arábie. 

Vše o Saúdech

Enfant terrible americké politické scény - Donald Trump - vyhrožuje, že 28 stran bude chtít odtajnit, pokud ho zvolí. Prezident Obama dělá, že to také možná i chce - ale nejprve mu jeho zpravodajci prý musejí říci, zda by odtajněním neohrozil národní bezpečnost.
"Americká Mutti" Hilary Clintonová se tváří, že odtajnění tak trochu podporuje - ale zase ne moc. Vychází najevo, že změna jejího postoje (původně byla silně “pro odtajnění”) je dost možná reflexí dlouhodobého propojení Clintonovy rodiny se saúdskou monarchií - která sice Clintonové věnuje na kampaň v osobě její pravé rukyAnthonyho Podesty  “jen” částky v desítkách až stovkách tisíc dolarů - ovšem mnohem větší částky “tečou” od Saúdů přes Clintonovic rodinnou nadaci (tady se dostáváme k číslům kolem třiceti milionů dolarů).
Fascinující ovšem není sám fakt, že ultraliberální rodinu Clintonů financují (mimo jiné také) “ultraislámci” z Rijádu: naopak, velmi to sedí do obrazu globální politické elity, který před publikem hlavně v posledních letech zvolna a pracně poodkrývají alternativní média. Fascinující však je, že se o tom mluví v mainstreamu - a právě teď. Stejně, jako se “náhodou” mluví o saúdských kořenech “akce 9/11”. Zato se vůbec nemluví o jejích dalších podivných aspektech - fyzikálně nemožným “odstřelem” newyorských Dvojčat počínaje. Všechno je teď náhle jen “o Saúdech”.

Monarchie přes palubu!

Zkrátka: Amerika se nejspíš rozhodla hodit Saúdy přes palubu. Jenže proč?
Vztah USA se Saúdy je vůbec pozoruhodný. Na jedné straně máme dost možná nejradikálnější islámský národ na planetě. Národ, který nic nemá - kromě ropy. Národ, který navzdory své ultraantizápadní rétorice je (jen zdánlivě paradoxním) spojencem Izraele a USA v regionu.
Národ, který se mimochodem údajně má právě nyní vydat pod vedením prince Mohameda bin Salmána směrem od své unikátní závislosti na ropě a ničem než ropě. 25. dubna má princ představit “velkolepou” ekonomickou koncepci, o níž nedávnoinformoval server Bloomberg. Má diverzifikovat saúdský průmysl - pro případ, že “by se s ropou (a její cenou) něco stalo”, “ať už na základě zaplavení trhu břidličnou ropou nebo klimatické změny”. 

ISIS a vrabci

Na druhé straně máme USA, které již léta “bojují proti teroru”-  pochopitelně všude jinde než tam, kde má své skutečné podhoubí, tedy v jejich vlastních tajných službách a vysokých vládních kruzích. Jeho pravé kořeny neleží (pouze) v Saůdské Arábii, to je jisté. Saúdové jistě byli věrnými spojenci a převodní pákou: o jejich zapojení nejen do operace 9/11, ale i do vzniku dalšího amerického projektu, ISIS, si už dlouho štěbetají vrabci na všech alternativních střechách. Dlouho poskytovali svým “protektorům” ze Spojených států báječné šance - například “bojem proti ISIS” zakrývat pokus o barevnou revoluci v Sýrii.
Jenže pak se “cosi” stalo. V Sýrii “vyhrálo” Rusko, dosud v roli arcilotra. Najednou se cvalem konal ústup od pokraje horké fáze Třetí světové. ISIS začal ztrácet. Írán - další velký producent ropy - byl vyproštěn z kokonu mezinárodních sankcí. Co se to děje?

Ropa, nebo politika?

Je snad za pozoruhodným ochlazením saúdsko-amerických vztahů ropa? William Engdahl před časem napsal výtečný článek, v němž se zabývá znepokojivě nízkou cenou surové ropy. Dochází k závěru, že primárně jde o boj velkých amerických hráčů proti jejich krajanům - “žralokům”, těžícím břidličnou ropu. Až prý je s pomocí levné saúdské nadprodukce vyřídí, zosnovají nějakou další válku v blízkovýchodním regionu - aby cena zase vyletěla. 
Jde snad o provokaci? Je možné, že se Američané rozhodli Saúdy přiškrtit a mírně se přiklonit na stranu Íránu, aby nějak zahýbali s cenou černého nesmyslu, kolem něhož se točí svět, popřípadě je vyprovokovali k nějaké neuvážené akci, která v regionu spustí válku? A že se celé to šťouchnutí trochu “nepovedlo”? 
pp

Kontrolovaný únik dat

Nebo jinak: Je možné, že jde o pokus o “kontrolovaný únik” informací o 11. září - u nějž je již oficiální verze vnitropoliticky dále neudržitelná? Podle jednoho průzkumu z roku 2014 si již 58% dotázaných Američanů myslí, že útoky 11. září byly přímo zorganizovány zevnitř USA.
Pokud jde o podobnou “akci na kontrolu škod”, je projednána i s Donaldem Trumpem, nebo jde o pokus amerického establishmentu zmírnit “problém Trump” - protože Trump by také mohl na hlasitém pokřiku, že zveřejní tajná fakta o “9/11”, vyhrát volby. Nebo je vše ještě jinak a jde o jiný vnitropolitický boj? Obama údajně nenávidí Hilary, kterou Saúdové, jak jsme viděli, na základě dlouhodobého “partnerství” podporují. Prý ji nenávidí natolik, že je schopen nepřímo podpořit i Donalda Trumpa - tedy alespoň si to myslí někteří nezávislí komentátoři.
Nebo neleží důvody celé roztržky ani v Americe, ani v Saúdské Arábii? 

Oběť konvergence

Pak by nejspíše šlo o důsledek mírného přesunu těžiště hry na geopolitické šachovnici. Ten je evidentní a začal nejpozději už po pařížských útocích a havarovaném “ruském letadle” na Sinaji. Mimochodem, také jste si všimli, že vyšetřování tohoto bombového útoku zjevně nikam nepokročilo - nebo o tom alespoň nevíme? Máme se spokojit s oficiální verzi, že letadlo “sundala” podomácku sestrojená bomba - která ovšem nemohla být tou, kterou nám slavně ukázali… a přesto Rusové mlčí.
Mnozí tvrdí, že jde o jeden z indikátorů, že se před našima očima odvíjí projekt “měkčí konvergence” systémů, který spustily některé americké a světové elity poté, co situace na “frontě” s Ruskem a spol. začínala příliš reálně hrozit ničivým světovým konfliktem. Je možné, že se jeho první obětí (typu když se kácí les…) stal dosud v protektorátní bavlnce si žijící saúdský režim. 
V takovém případě neradno Saúdům strouhat mrkvičku. Tyranská islámská monarchie je sice leckomu velmi důvodně protivná a nesnesitelná - ale netřeba zapomínat na to, že další obětí geopolitického chvění se může zanedlouho stát i naše vlastní země. 
Spojené státy mají konec konců stále ještě dostatek loajálních spojenců - a “izolacionistický” Donald Trump v Bílém domě ještě nesedí.
A my jsme podstatně menší pěšáci, než ti "ropní".

Wednesday, April 20, 2016

Syria, oil, gas, Kennedy

Robert Kennedy: USA vytvořily IS kvůli potrubí - a vyděsily se!

Válka v Sýrii začala ne s mírovými opozičními protesty proti Bašáru Asadovi. Byla nevyhnutelná, protože syrský vůdce odmítl poskytnout území pro plynovod z Kataru do Evropy.
Robert Kennedy, právník, synovec JFK
26.únor 2016 - 13:05

Tehdy se objevil Islámský stát s přímou podporou CIA a amerických peněz. Nicméně, brzy byla Amerika vyděšená a spěchala svalit vinu na země Středního východu, píše ve svém článku pro Politico americký veřejný aktivista Robert Kennedy, slavný americký právník, a synovec prezidenta Johna F. Kennedyho.

Podle Roberta Kennedyho, namísto vysvětlení brutality teroristů IS jejich náboženstvím a ideologií, je nutné se obrátit  k mnohem složitějším příčinám, skrytých v historii, a vzpomenout si na ropu.
 
Američané vědí málo o mnoha amerických invazí do Sýrie, zatímco samotní Syřané to z první ruky vědí. Tyto útoky vytvořily živnou půdu pro rozvoj násilného islamistického džihádismu, kvůli němuž se Spojeným státům komplikuje boj proti IS. A zatímco obyčejní američtí občané a politici tápou v nevědomí o minulosti, další zásahy budou jen komplikovat krizi, míní právník.
 
V prosinci 2015 noviny The New York Times publikovaly článek, že představitelé IS se snaží vyprovokovat vojenskou invazi Spojených států, protože ze zkušenosti již vědí, že to sjednotí muslimský svět proti Americe. Abychom pochopili, co se děje, Robert Kennedy nabízí pohled do historie.
 
Ještě před vstupem amerických vojáků do Iráku v roce 2003 začal vzestup sunnitů, který se nyní vyvinul do Islámského státu. Během studené války americká rozvědka přispěla k rozvoji džihádismu, který mohl být účinnou zbraní. Kennedy připomněl, že tehdy americká rozvědka plánovala převraty v Jordánsku, Súdánu, Íránu, Iráku a Egyptě. Jedná se o krvavou historii, na kterou moderní politici - jako George Bush mladší – tak Ted Cruz a Marco Rubio zapomínají, a tvrdí, že „nás nenávidí za naši svobodu". Jenže oni nenávidí Američany za to, že zradili své vlastní ideály, když vstoupili na arabskou půdu.
 
Podle něj Spojené státy osnují další brutální invaze na Středním východě, přičemž si většina Američanů ani není vědoma, že k dnešní krizi vedly minulé chyby CIA.
Řada íránských a syrských diktátorů, včetně Bašára Asada a jeho otce, využívá příběhy o krvavých převratech amerických tajných služeb jako ospravedlnění pro autoritářský režim, represe a potřebu získat podporu takového silného spojence jako je Rusko.
 
A zatímco americký tisk trvá na tom, že Američané poskytují vojenskou podporu syrským rebelům z čistě humanitárních důvodů, mnoho Arabů vnímá současnou krizi jako další nepřímou válku kvůli potrubí.
 
Podle Arabů, americká válka proti Bašáru Asadovi začala ne s mírovými občanskými protesty během „arabského jara" v roce 2011.Ve skutečnosti válka začala v roce 2000, kdy Katar nabídl vybudování plynovodu o délce 1500 kilometrů v ceně 10 miliard dolarů přes území Saúdské Arábie, Jordánska, Sýrie a Turecka. Tento Katarsko-Turecký plynovod by umožnil sunnitským královstvím Perského zálivu získat rozhodující vliv na světových trzích s plynem, včetně Evropy, a posílil pozici Kataru - nejbližšího amerického spojence v arabském světě.
 
Kennedy uvedl že nemenší zájem na výstavbě plynovodu měla Evropská unie, protože pak by měla přístup k levné energii. Kromě toho by se zbavila závislosti na ruském plynu, který Vladimir Putin používá i k ekonomickému a politickému vlivu. Pro Putina by byl plynovod skutečnou hrozbou.
 
V roce 2009 „ve jménu zajištění zájmů zájmů ruského spojence" Asad vyhlásil odmítnutí podepsat dohodu, která by umožnila vybudování plynovodu přes území Sýrie.

Bezprostředně poté se USA, Saudská Arábii a Izrael a jejich vojenské a zpravodajské služby tajně dohodly, že k dosažení společného cíle - potrubí - je možné vyprovokovat sunnitské povstání v Sýrii s cílem svrhnout neochotného Bašára Asada. Tehdy v roce 2009, podle informací WikiLeaks, začala CIA sponzorovat syrskou opozici. A reakce Asada byla tvrdá včetně bombardování, aameričtí politici naočkovali svým občanům myšlenku, že tento boj není kvůli možnosti vybudovat potrubí, ale za lidskou svobodu.

Dále Kennedy popisuje, že americká rozvědka věděla od začátku, že jejich „spojenci" byli radikální džihádisté, kteří pravděpodobně budou chtít vytvořit nový islámský chalifát v Sýrii a iráckých sunnitských oblastech. Autor uvedl, že ne náhodou syrské území obsazené IS, přesně odráží navrhovanou trasu katarského potrubí.
 
Když televize začala vysílat popravy prováděné džihádistou Johnem, militantem IS, Bílý dům náhle obrátil svou pozornost z problému svržení Asada k regionální stabilitě. Obamova administrativa se snaží odklonit odpovědnost za situaci na Středním východě a začala ze všeho obviňovat své spojence.
 
Většině Američanů se obvinění proti Americe o zřízení IS zdají šílenstvím. Nicméně, jak Robert Kennedy poznamenal, mnoho Arabů to považuje za samozřejmost, a dokonce naznačují, že USA úmyslně vytvořily IS.

 
Ve skutečnosti, mnoho z militantů IS je ideologickými následovníky džihádistů, které již více než třicet let pěstovala CIA v mnoha zemích regionu Středního východu.Nemůžete vinit syrskéobčany v tom, že nevítají plán vytvořený ve Washingtonu nebo v Moskvě. Velmoci jim nedaly šanci pro budoucnost, postavenou na ideálech, pro které by „umírnění" Syřané snad i zápasili. Ale nikdo nechce umírat kvůli potrubí, konstatuje Kennedy.
 
Robert Kennedy je přesvědčen, že přišel čas, aby Amerika sestoupila z cesty nového imperialismu a vrátila se na cestu idealismu a demokracie. A tento proces musí začínat ne invazí do Sýrie, ale snahou skoncovat s destruktivní závislosti na ropě, která padesát let otravuje americkou zahraniční politiku. 


=

Syria, Golan Heights, Izrael

Otázka za miliardy: Dohodl se Putin s Obamou na navrácení Golan Sýrii? Jakou kartu vytáhne Izrael? Asadovu již tak silnou pozici potvrdilo drtivé vítězství ve volbách. Čekání na magický rok 2017

Otázka za miliardy: Dohodl se Putin s Obamou na navrácení Golan Sýrii? Jakou kartu vytáhne Izrael? Asadovu již tak silnou pozici potvrdilo drtivé vítězství ve volbách. Čekání na magický rok 2017

19. 4. 2016
Tisk článku
VÁCLAV DANDA se zamýšlí nad posledním vývojem na Blízkém východě a konstatuje, že navzdory nepřehledné situaci se zdá, že v tomto pokeru drží zatím většinu trumfů Rusko
Jedním z důležitých faktorů proč byla Západem a Tureckem před pěti lety rozpoutána krvavá válka proti Sýrii, bylo odpoutání pozornosti od anexe Golanských výšin, které Izrael zabral při tzv. šestidenní válce v roce1967. Už před rokem jsme informovali o tom, že Izrael by mohl v konečném důsledku doplatit na jím podporovanou válku v Sýrii právě ztrátou Golan. O tom, že se Izraelci postupně dostávají pod stále větší tlak, svědčí i křečovitá snaha ukázat, že strategické Golany zůstanou navždy pod kontrolou Tel Avivu. Jenže "na věčné časy" v lidském světě není nic Zdá se však, že tuto biblickou pravdu Izrael odmítá. Možná má o věčnosti jiné představy.
pp

Tajná dohoda Putin - Obama?

Vláda izraelského premiéra Benjamina Netanjahua proto v neděli demonstrativně poprvé v historii jednala přímo na Golanských výšinách. Reagovala tím také na stále znepokojivější zprávy o tom, že se Barack Obama údajně dohodl se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem na navrácení Golanských výšin Sýrii. To by pro Izrael znamenalo významné strategické oslabení.
Golanský trumf, který Rusko drží v rukou, je pro mocné hráče z Tel Avivu, kteří zásadním způsobem ovlivňují americkou zahraniční politiku, prioritou číslo jedna
Zprávy o "golanské dohodě" mezi Putinem a Obamou zveřejnila některá izraelská i evropská média. Podle italské Gazzetta del Sud už oba státníci dokonce pověřili své ministry zahraničí Johna Kerryho a Sergeje Lavrova, aby otázku Golan začlenili do návrhů na mírové řešení války v Sýrii, o němž se v současnosti jedná v Ženevě. Pro Izrael by ztráta Golan znamenala těžkou prohru. Tel Aviv udělá jistě vše proto, aby k tomu nedošlo. Hned na úvod nedělního „výjezdního“ zasedání izraelské vlády na Golanech prohlásil premiér Netanjahu, že Golany zůstanou navždy izraelské. Podle něho Sýrie použila Golany jako nástupní prostor pro útok na Izrael. „Izrael využívá Golany k podpoře míru a vzájemné koexistence. Nikdy je neopustíme,“ řekl doslova.

Izraelská lobby v USA a obchod s Ruskem

Netanjahu se také okamžitě pustil do diplomatické ofenzívy se snahou zvrátit rozhodnutí o navrácení Golan, dokud nebylo v Ženevě ještě oficiálně vyhlášeno. Podle izraelské televize minulý týden okamžitě telefonoval americkému ministru zahraničí Kerrymu, aby se pokusil tuto „katastrofu“ odvrátit. Tento týden by se měl rovněž setkat s Vladimírem Putinem. Není pochyb že jednou z klíčových otázek bude právě otázka Golan.
V této souvislosti se objevily spekulace, že Netanjahu použije vlivu izraelské lobbyv americké administrativě a Kongresu, bez které se ve Washingtonu nepřijme žádné důležité rozhodnutí a pokusí se americké politiky přesvědčit, že by měli navrácení okupovaných Golan za každu cenu zabránit. Současně však jednou z reálných možností jak tento záměr velmocí zvrátit je i „obchod“ s Ruskem. Američné by prý pod vlivem izraelské lobby kývli na tiché uznání připojení Krymu k Rusku a Rusové by se pokusili na oplátku přesvědčit Asada, aby upustil od snahy Golany dobýt zpět silou.

Uzavření turecko-syrských hranic

To ovšem nebude nic snadného, neboť Syřané povzbuzeni vojenskými úspěchy při osvobozování své země od islamistických teroristických skupin vytvořených a podporovaných Spojenými státy a Tureckem, budou chtít osvobodit celé území včetně anektovaných Golan. Syrský ministr zahraničí minulý týden v rozhovoru pro libanonskou televizi uvedl, že Sýrie má o své Golany zájem a že je připravena pro jejich získání sáhnout i k použití síly. „Jsme připraveni znovu získat Golany všemi možnými cestami, včetně těch vojenských. Izrael nás chce provokovat, ale my se nikdy nevzdáme,“ prohlásil syrský ministr.
Snaha rozbít Sýrii a svrhnout prezidenta Asada, za kterou stály západní zpravodajské služby a Spojené státy s Tureckem (za tímto účelem vycvičily a vyzbrojily islamistické oddíly ze kterých se postupně zrodil tzv. Islámský stát) skončila katastrofou. I přes tisíce mrtvých na obou stranách a desítky miliard dolarů utopených ve vleklém konfliktu, se nakonec díky rychlé a úspěšné ruské operaci Asada vojensky svrhnout nepodařilo.
Jeho pozice naopak stále sílí a připravuje se k rozhodující bitvě o Aleppo, která by otevřela cestu k osvobození severu země až po turecké hranice. Právě uzavřeníturecko-syrských hranic, přes které proudí islamistům posily i zbraně, je jedním z důležitých bodů, které prosazuje Rusko při jednání o budoucnosti Sýrie na mezinárodním fóru v Ženevě.
To si samozřejmě uvědomují také "umírnění" teroristé, a proto jejich zástupci pravděpodobně jednání opustí. Nepřijeli tam přece hledat diplomatickou cestu k míru, ale způsob, jak oslabit Asada prostřednictvím tlaku jeho spojenců. A pokud nyní Rusové dali najevo, že tuto jejich taktiku prohlédli, nemají dál o čem "jednat".
pp

Drtivé vítězství v parlamentních volbách

Asad mezitím posílil svoji pozici i suverénním vítezstvím v parlamentních volbách (13. dubna). Vládnoucí Socialistická strana arabské obrody (Baas) získala ve 250 členném zákonodárném sboru více než 200 mandátů. Volby proběhly bez větších problémů v celé Sýrii, kromě provincií Rakka a Idlíb, které ovládají z velké části teroristické skupiny  Islámský stát (IS) a Fronta an-Nusra.
Účast nad 50 procent není o moc menší (s o nic menší legitimitou) než třeba v posledních parlamentních volbách v České republice.  Je pochopitelné, že Západ a jím placená "opozice" měl k volbám řadu výhrad. Vždyť hlasování ukázalo obrovskou podporu, které se narozdíl od islamistů a na ně navázaných opozičních skupin těší u těžce zkoušeného obyvatelstva současný prezident a s ním spojení politici, kteří zemi "udrželi naživu" po dlouhých pět let krvavé zahraniční intervence.
K úplnému míru je ale ještě dlouhá cesta. Vytlačení teroristů podporovaných Západem, Saudy a Tureckem nebude vůbec jednoduché. A i kdyby se nakonec zdařilo, je velmi nepravděpodobné, že se tyto síly smíří tak snadno s definitivní porážkou a nebudou nadále společně usilovat o destabilizaci situace v zemi. Ilustruje to snaha Islámského státu zahájit minulý týden za turecké podpory ofenzívu proti vládním jednotkám v severní Sýrii u hranic s „Erdoganovým sultanátem“.

Ropovody a vytlačení Ruska

Ve hře je totiž stále příliš mnoho, než aby mohl Západ spolu se svými arabskými spojenci a Izraelem jen tak vyklidit pole. Hraje se stále o to, o co se hrálo od počátku: Nejen o pohádkové syrské zásoby ropy a plynu, ale především o trasy "potrubí" z Kataru do Evropské unie, které by částečně vyšachovaly ze hry Rusko. A jak do této cynické americké křížovky s utrpením statisíců Syřanů (a Iráčanů) pasuje "golanská karta", která se právě znovu objevila na stole?
To se můžeme zatím jen dohadovat a spekulovat: Má jít o vynucené uznání "ruského vítězství" Washingtonem? Jakousi "prémii", kterou Američané (s dosluhujícím, a proto ještě více oslabeným) slabým prezidentem zaplatí za to, že nebudou vystaveni důsledkům další prohrané války? Nebo naopak Rusko chce "materializovat" své (nepřiznané) vítězství rozehráním další diplomatické partie, která by mohla posílit jeho vyjednávací pozici na dalších konfliktních místech "doteku" s NATO?
V každém případě je zde jistá naděje, že bychom mohli v blízké době zaznamenat skutečný pokrok v jednání o budoucnosti Sýrie. Golanský trumf, který Rusko drží v rukou, je totiž pro mocné hráče z Tel Avivu, kteří zásadním způsobem ovlivňují americkou zahraniční politiku, prioritou číslo jedna. V další fázi tohoto velmocenského pokeru by právě tato skutečnost mohla být zcela zásadní.
Je nicméně jasné, že nic definitivního se již do podzimních voleb ve Spojených státech (a ostatně i v Rusku) asi nestane. Jen přípravné kroky a taktické operace - které ovšem mohou být ještě hodně "žhavé" a za jistých okolností se samozřejmě mohou vymknout kontrole.
Nicméně skutečné řešení - ať už pozitivní či tragické a možná i fatální - přinese podle všeho až "magický" rok 2017.

Thursday, April 14, 2016

Saddam and Kaddafi (Lusiane Gagnon)

Канадские СМИ: Мир был бы менее опасен, если бы Хуссейн и Каддафи были живы

Среда, 13 Апреля 2016 г. 06:05 + в цитатник



Луизиан Ганон (Lusiane Gagnon) в одном из крупнейших изданий Канады, газете La Presse публикует авторскую колонку, в которой, не скупясь на комплименты, рассматривает роль России в замирении Сирии, и, не жалея критики, обсуждает роль США в этом конфликте. Мы предлагаем вам текст статьи без изменений.
«Клинтон и Пауэр — инициаторы ливийской катастрофы»
Россия, которая только что одержала впечатляющую дипломатическую победу, сумев спасти античный город Пальмира и вырвать его из когтей ИГИЛ (Исламское Государство Ирака и Леванта — террористическая организация, запрещенная в России), представляет собой единственную надежду увидеть конец ужасной сирийской резни. Той самой войны, которую, — почему нет, — западные силы могли продлевать благодаря своей «морализаторской стратегии».

У России есть свои интересы? Конечно! Мы, где бы мы ни жили, не живем во вселенной благих намерений.
Путин хочет утвердить морскую базу в Сирии, усилить свой альянс с Ираном, унизить Европу и США своими решительными действиями, и восстановить статус мировой державы. Главная ошибка Запада была в том, что он выступил против режима Асада, в пользу групп повстанцев… так называемых демократических повстанцев, которым Запад поставлял оружие и международную поддержку. Группы этих повстанцев не обладали, в то же время, никакими шансами на победу, и были быстро поглощены или уничтожены террористами, завладевшими западным оружием.
Что касается военных действий, оппозиция Дамаску преимущественно составлена из Фронта Аль-Носра, связанного с Аль-Каидой. А еще — из многих групп, приверженность которым демократическим идеалам очень далека от очевидности. Также, это Армия Ислама, которая представляет себя как умеренную оппозицию, и чьи позиции Дамаск бомбил при явном и показном неудовольствии Парижа и Вашингтона. Наконец, салафистская группа, которую финансирует Саудовская Аравия, и чьи методы не кажутся отличными от того, что применяет ИГИЛ.
В то же время, Запад продолжает подпитывать фикцию «армии демократической оппозиции» в Сирии. Вашингтон пожертвовал миллионы долларов на то, чтобы понести чистые убытки от своих фантастических иллюзий.
Анти-Асадовская фиксация оказалась плохим советчиком.
Она происходила из той же иллюзии, которая привела ко вторжению в Ирак в 2003 году, и ко взрыву в Ливии в 2011 году. Тот самый «долг защитить» людей от их диктаторов. При этом — при явных и предсказуемых последствиях.
Вторжение в Ирак провели по решению ястребов Буша-младшего. Но их менталитет прогрессировал, дав рождение новому явлению — «гуманитарным ястребам», среди которых мы можем видеть Хиллари Клинтон, Сьюзан Райс и Саманту Пауэр.
Эти личности были главными инспираторами ливийской катастрофы. И, несмотря на свой горький опыт, они были готовы к повторению такой авантюры в Сирии. Но на этот раз, к счастью, Обама сопротивлялся.


Мир был бы менее опасным, если бы Саддам Хуссейн и Муаммар Каддафи были еще у власти, и если бы Асад, еще один светский правитель, который, конечно же, не представляет никакой угрозы Западу, не был определен Вашингтоном, Лондоном и Парижем как враг номер один.
Американцы разобрали американскую армию и дали власть шиитскому большинству. Но бывшие офицеры суннитской армии Саддама, сколотившие ИГИЛ, стали посмертной местью Саддама. Атака же НАТО в Ливии сделала эту страну сценой запуска исламистского терроризма.
Могло быть так, что Запад, сделав все, чтобы ослабить режим Асада, продлил гражданскую войну, которая в противном случае унесла бы меньше жертв и длилась намного меньше.
Прекратила это Москва. Параллельно военным действиям, министр иностранных дел России, Сергей Лавров, известный стратег, вел дипломатическую атаку с целью создания правительства переходного периода, где бы нашлось место для Асада. Перспектива, которой Вашингтон всегда сопротивлялся.
Все могло бы пойти под откос, потому что на этой заминированной земле действующие лица все разделялась и разделялись: от Турции до курдов, от Саудовской Аравии до Ирана… Если бы не русская интервенция, которая положила конец войне. Трудно этому не радоваться.
«Русские в Сирии — надолго»
В издании Huffington Post Анна Жайар Шесановска, представленная как «независимый франко-украинский журналист», пишет о том, что «вывод» русских войск из Сирии происходит на фоне эскалации напряжения на Восточной Украине.
Пять месяцев спустя после начала полетов над Сирией русской военной авиации, президент Путин оценил задачу вооруженных сил его страны выполненной, пишет издание. По заявлениям главы России, благодаря русским военным и сирийской армии, страна сумела радикально сменить ход борьбы против международного терроризма.
Декларации России о выводе войск из Сирии прошли по всем западным медиа. В то же время, считает автор статьи, эти медиа часто не упоминают, что военные операции продолжаются и просто перешли в другую фазу. Чтобы хорошо понять ситуацию, нужно знать, что речь идет не более, чем о выводе части контингента, а не полностью
Владимир Путин, пишет Huffington Post, ясно подчеркнул, что военные русские базы — воздушная и морская, — продолжат функционировать. Русские провели модернизацию аэропорта Хмеймим, что означает — его использование будет долгим. Между прочим, с начала военных операций в Сирии, Россия усилила свое присутствие и на авиабазе в Хомсе
Если Кремль, продолжает издание, присоединяется к сирийским выборам, это значит, что он отлично знает местные стандарты свободы, как и кричащую нехватку свободы выборов. После пяти лет войны более чем невозможно организовать прозрачное волеизъявления.
Переговоры же о Минском соглашении продемонстрировали, что если Россия не достигнет своих целей дипломатическими средствами, Москва, считает Анна Жайар Шесановска, не станет сомневаться прибегнуть к силе, чтобы изменить ситуацию в переговорах. Сирийская оппозиция надеется, что решение России вывести войска — плод давления Москвы на Асада. В то же время, не нужно забывать, что если Кремль давит на Асада, то делает это в своих интересах. А забота номер 1 Кремля в Сирии это установить правительство, которое бы смогло сохранить российские интересы в стране.

Wednesday, April 13, 2016

Erdogan



Корреспонденты iREACTOR пообщались с пресс-секретарем российского проекта «Курдский фронта» Наталией Елисеевой.

Наталия ответила на самые актуальные вопросы, касающиеся курдской проблемы в Турции: почему президент Турции Эрдоган решил военным путем подавить стремление курдов к независимости? Можно ли квалифицировать как геноцид действия турецких властей в отношении курдского народа? Что кроется за обострением отношений Турции и России? И что ждет Турцию в ближайшее время? Ответы на эти и многие другие вопросы вы сможете найти в специальном репортаже iREACTOR. [more]



Эрдоган поставил Вашингтону ультиматум: «Или я, или курды». Стало ли для него неожиданностью, что США проигнорировали его мессендж?

Когда Эрдоган спровоцировал обострение ситуации на Ближнем Востоке, он искренне надеялся, что США и военный блок НАТО встанут на его сторону. Для него действительно было большим откровением, когда Америка за него, прямо говоря, не вступилась. США не приняли его сторону и, в принципе, намекнули, что решать проблему он должен сам. После этого Эрдоган растерялся. Как мы сейчас видим, каждое его политическое решение приводит к большой ошибке, возникают все новое проблемы.

Почему США не могут выбрать между Эрдоганом и курдами?

Я не могу сказать, что они не могу выбрать, они, скорее, просто не хотят выбирать. Ситуация сейчас очень острая, и примкнуть к Эрдогану — значит полностью отказаться от курдов, примкнуть к курдам — значит отказаться от Турции и Эрдогана. Поэтому здесь прослеживается любимая двойная политика США: мы просто пока постоим в сторонке, пусть все остальное решают без нас.

ООН снова не хочет допускать курдов к решению сирийского вопроса. Это попытка из последних сил поддержать оппозицию Асада или польстить Эрдогану в целях избавления от беженцев в Европе?

ООН сейчас загнали себя в угол: ситуация с беженцами в Европе, эта толерантность и нежелание действовать привели к полному фиаско миграционной политики ЕС и всех решений ООН. Это же касается и курдов: Европа просто вновь не понимает, что делать, где искать выход. Им выгоднее оттянуть момент, а вдруг все само решится. Тем более, не стоит забывать, что все-таки Россия сейчас играет существенную роль на Ближнем Востоке, соответственно многие негласно надеются на помощь со стороны РФ. Как мы сейчас видим, эскалация конфликта благодаря России пошла на спад, вполне вероятно, что в ООН полагают — РФ придет вновь и решит все проблемы.

Президент Турции назвал Россию «стороной карабахского конфликта». Это очередная попытка нагнетания обстановки?

Безусловно. Это очередная попытка дестабилизации обстановки, потому что Эрдоган сейчас будет винить Россию в любых конфликтах, где бы они ни случились. Тем более в ситуации между Арменией и Азербайджаном.

Что ждет Турцию в ближайшее время?

У Турции будущего с Эрдоганом никакого нет, это факт. То, что он делает с курдами и его политика по отношению к России, к Ближнему Востоку — все это поставило крест на его карьере. Когда закончится президентский срок Эрдогана, он не останется в своей стране, а будет вынужден бежать, потому что в Турции его попросту четвертуют, накажут за все, что он сделал.