O tradiční rodině, homosexualitě a absurditě dnešní hyperkorektnosti
Abych začal korektně – nemám nic proti homosexuálům a homosexualitě jako takové, přestože jsem zastáncem tradiční rodiny. Nejsem člověk, který by sám sebe označil za homofoba a nechtěl bych, aby tak bylo vykládáno i toto zamyšlení; věci, vůči nimž se vymezuji jsou: přijetí manželství párů stejného pohlaví a momentálně trendová hyperkorektní genderová propaganda, jíž k nám do Evropy zavál vítr přes Atlantik. Na následujících řádcích bych chtěl rozebrat nebezpečenství, která z dvou výše zmíněných situací mohou plynout. A rád bych začal z historického pohledu na homosexualitu, primárně pak v rámci pravěku, starověku a raného středověku.
Nálezy a doklady o homosexualitě, jako i o mnoha jiných věcech, jsou ve společenstvech pravěku poměrně vzácné, a tak se pro výzkum často využívají přírodní národy, které přežily až do dnešních dob. Je známo, že například u Inků či Aztéků byla homosexualita trestná. Stejně tak tomu je (případně bylo) u dalších 25 etnologických společenstvech zkoumaných Fordem a Beachem, kde se míra přísnosti sankcí pohybovala v různých úrovních od pouhých posměšků až k trestu smrti. U zbylých 49 společenstev, z celkem 76 zkoumaných, se homosexualita vyskytovala, a to primárně mezi dospělými a dospívající muži. Je však důležité si uvědomit, že se jednalo o akty výlučně rituálně – iniciační povahy mající za úkol učinit z chlapce muže a nešlo o dlouhodobé nebo snad celoživotní svazky.
Ze starověkých zemí se homosexualita trestala například v Babylónii, kde se tak činilo kastrací. Význačné starověké kultury, řecká a z ní v mnohém vycházející římská, byly v tomto ohledu přeci jen benevolentnější a homosexualita zde byla většinou tolerována. V případě Řecka se však opět jednalo primárně o iniciační akt, který byl součástí přechodu chlapce v muže, zatímco v případě římském byla celoživotní homosexualita brána dokonce za projev slabosti a nedostatečné mužnosti a byla většinou provozována současně s heterosexuálními vztahy. Alespoň tak tomu napovídají doložené vztahy u některých římských císařů. V Egyptě byla homosexualita sice tolerována, ale celospolečensky na ní bylo nahlíženo spíše negativně. V posledním ze starověkých příkladů, v Číně, jsou opět doloženy homosexuální vztahy na císařském dvoře, kde stejně jako v případě Říma šlo o vztahy uzavírané vedle heterosexuálních svazků.
K poměrně výrazné (ačkoli pozvolné) změně v nahlížení na homosexualitu došlo s nástupem křesťanství, které jakékoli její projevy razantně persekuovalo a osoby preferující stejné pohlaví byly upalovány, bičovány, věšeny atd. V rámci raného až pozdního středověku se na rozdíl od křesťanských zemí k homosexualitě stavěli o něco vstřícněji staří Seveřané, ačkoli stejně jako v případě některých dříve zmíněných starověkých kultur bylo takovéto chování tolerováno spíše jako jednorázový akt a jen v případě, že daný jedinec byl součástí dlouhodobého svazku mezi dvěma pohlavími – pro ty, kteří by takové nároky nesplňovali, měli vyhrazeny i speciální urážky (pro ženu flannfluga – utíkající před mužským pohlavním orgánem; a pro muže fuðflogi – utíkající před ženským pohlavním orgánem).
Těchto několik historických příkladů uvádím, abych předvedl kontrast mezi pojímáním homosexuality v minulosti a dnes. Jak si můžete všimnout, žádný z uvedených národů (a nejedná se o tendenční výběr, vybrané přístupy jsou v podstatě jediné, které je v historii možno nalézt) nekladl důraz na zrovnoprávňování jiných sexuálních preferencí a nebylo tomu z důvodu větší zaostalosti a primitivnosti oproti dnešku. Důvod je naprosto jednoduchý – všechny zmíněné kultury si velmi dobře uvědomovaly, že stejnopohlavní páry nejsou schopny produkce potomstva a tím zaručení přežití národa. Tento elementární a nezpochybnitelný fakt se však momentálně, a to především mezi mladými lidmi, zda jaksi… vedlejším a zpochybnitelným. Ano, dnes samozřejmě i homosexuální páry mohou mít děti, v případě mužského páru jim může dítě odnosit jiná žena, ale jedná se o proces náročnější a zdlouhavější než v případě různopohlavního páru, čímž se také snižuje pravděpodobnost vyššího množství potomků. A každý samozřejmě ví, že k tomu, aby národ přežil je zapotřebí minimální míra porodnosti (na ženu) 2,0. Přičemž vyšší číslo je žádoucí, poněvadž balancovat na této hraně může být nebezpečné. Ale víte co? V současnosti na toto číslo nedosahuje ani jediná země EU. Nejvíce se blíží Francie s hodnotou 1,96, naopak nejhůře na tom je Portugalsko s hodnotou pouhých 1,31. Česká republika se rovněž drží na poměrně nízkém čísle 1,57. Při tom ještě v 60. letech minulého století přesahovala česká míra porodnosti hodnotu 2,0 a slovenská dokonce 3,0 (uvedené statistiky jsou k roku 2015). To mě nutí ptát se, proč místo toho, aby státy prokazovaly větší podporu tradičním rodinám, řeší všemožné požadavky LGBT komunity a to, jestli by mělo být uznáno manželství párů stejného pohlaví? Ne, nemělo, poněvadž se tak pouze urychlí postupné vymírání každého jednoho národa a omezí se doba, za níž by se dalo přijít s řešením tohoto problému, který bych si dovolil označit v současnosti za vůbec nejdůležitější. Proč by tedy měly mít homosexuální páry stejnou podporu ze strany státu jako heterosexuální? Bohůmžel dnes je modní být progresivní v každém ohledu a koncept tradiční rodiny je už jen doménou staromilců, konzervatistů a fobů všemožného ražení. Dlouhodobou neudržitelnost takového trendu si uvědomuje jen málokdo.
Dovolte mi nyní přejít k paralele s ekologií. V rámci evolučního času (stovky až desetitisíce let) se u jednotlivých živočišných a rostlinných druhů vyvíjejí různé adaptace v závislosti na podmínkách (nevyčerpatelných faktorech) a zdrojích (vyčerpatelných faktorech) daného prostředí. Mezi to se řadí například převládající vegetace, množství a kyselost vody, množství a dostupnost potravy a také přirození predátoři. Následkem predace se ta která adaptace reguluje nebo naopak rozvíjí (samozřejmě i následkem ostatních vlivů, ale predace hraje velmi významnou roli) – to záleží na tom, zda ona adaptace přispívá k pravděpodobnosti přežití či nikoli. Nuže řekněme, že homosexualita je takovou adaptací, která by při dostatečné predaci více méně vymizela, což by danému druhu zaručilo přežití. Může se ovšem stát, ať už umělým zásahem člověka či disturbancí, že populace predátora z prostředí zcela nebo částečně vymizí. Pokud predátor nebude přítomen dlouho, adaptace se výrazně rozvine. Ale co když se vrátí? Jeho kořist bude nepřipravená a dojde k razantnímu úbytku v jejích řadách. Ale abych to konečně vztáhnul k probíranému tématu. Pokud bude homosexualita a celkově genderová hyperkorektnost nadmíru propagována a podporována rovná se to vymizení predátora. Tato adaptace mající svůj původ v genech (homosexualita má také svůj původ v genech, alespoň ve velké míře u mužů – konkrétně se tyto geny nacházejí na hrotu dlouhého raménka chromozomu X v oblasti označované Xq 28 a jsou děděny z matčiny strany) se tak ve značné míře začne rozvíjet, což znamená, že začne růst množství jejích genů v celkové populaci. Predátor se ovšem vrátí. A v případě lidí to nebude žádný vnější činitel – lidstvo by se samo sobě stalo oním predátorem a kořistí v jednom. Míra porodnosti by byla ještě nižší než dnes, což by ve výsledku vedlo až k tomu, že by se nakonec mohli křížit jen geneticky příbuzní jedinci, z čehož následně plyne vzrůstající procento výskytu inbrední deprese – nahromadění recesivních alel, které by jinak byly přebity dominantními alelami získanými od nepříbuzného jedince, a rozvinutí různých degenerativních onemocnění.
Samozřejmě tento příklad dovádím do naprostého extrému, ovšem ani zdaleka ne tak nereálného, jak by se mohlo zdát, pokud aktuální sestupný trend v míře porodnosti bude pokračovat a spolu s ním také přehnaně výrazná podpora LGBT. Zde ale absurdita nekončí – v jedné ze zpráv populační divize OSN se hovoří o tzv. „nahrazovací migraci“. Ta popisuje nutnost přísunu migrantů do všech evropských zemí, aby se zabránilo snižování jejich populací v důsledku nízké míry porodnosti a dlouhého života. Pro Itálii a Německo jsou kupříkladu uváděna konkrétní čísla 6 500 respektive 6 000 produktivních migrantů na milion obyvatel ročně. To je v prvním případě 393 900 a v druhém 493 080 migrantů. A to má být řešení? Skutečně? Rozumnému člověku tomu musí jít hlava kolem.
Vězte, že dosavadními řádky nechci podněcovat nenávist vůči homosexuálům a homosexualitě, nakolik samotná nízká míra porodnosti má svůj původ také jinde a spíše jinde, pouze poukazuji na rizika spojená s jejím přílišným rozšířením a s její přílišnou podporou. Pointou je však mnohem obecnější otázka – má právo na svobodné sebeurčení jedince skutečně přednost před zachováním (ná)rodů? A je lidštější zrovnoprávňovat určitou minoritní skupinu jedinců nebo se raději, i na její úkor, zaměřit na pozitivní budoucí vývoj v množství většinové populace?
Zdroje pro tvrzení o genetickém původu homosexuality u mužů a k historii homosexuality:
Zdroj statistiky o míře porodnosti:
Zdroj pro ekologické termíny:
ŠÁLEK, Miroslav a Filip HARABIŠ. Obecná ekologie [online]. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2015 [cit. 2018-01-26].
_YB17.png){kind=link}
No comments:
Post a Comment