Hybrid war

Hybridní válku nevede Putin, ale liberálové

27. 11. 2017

 

S pobavením jsem čekal, kdo první spojí výsledek českých parlamentních voleb s Vladimírem Putinem, který — dle nyní už striktně globalizovaných liberálních světonázorů — ovlivňuje vše od počasí na vaši dovolené, růstu rajčat ve vašem skleníku a výsledků všech voleb, které nedopadnou dle očekávání liberálních strážců hodnot, pravd, lásek atp.

Popravdě jsem čekal Gabala, Jandu, Štětinu, Macháčka, Fendrycha, nebo Taberyho. Dost mě zklamalo, že druhdy střízlivý a na liberála velmi rozumný komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk cítil potřebu ujmout se za militantní liberály pravidelné orwellovskéPětiminutovky nenávisti ve svém čtvrtečním textu „Jak prohráváme hybridní válku“ na iHned.cz. Analýza liberální neschopnosti sebereflexe by vydala na knihu, tak jen stručně:

Liberalismus společenský — na rozdíl od ekonomického — se nejenom přežil, on už je ve své stávající, zcela přepjaté podobě pro občany škodlivý. Opsal kruh od nesvobody zpět k nesvobodě.

Na své cestě přinesl nejen západní společnosti mnoho dobrého. To skončilo nejpozději v šedesátých letech dvacátého století. Namísto, aby se liberálové spokojili s vykonanou prací, snažili se své pozice udržet přepínáním svých agend vysoko nad rovnovážný stav (tak vznikla positive affirmation), nastolování agend nových (radikální gender), nebo vysloveně škodlivé jednání, mající za následek opak zamýšleného (otravné vynucování akceptace nekontrolovatelně bujícího cirkusu LGBT, jemuž brzy nebudou stačit písmena abecedy.)

Ze stejného ranku je i vynucování si nekritického souhlasu s polistopadovým diskursem (nejen) ČR a zbožštění jeho představitelů. Nabízím stručně shrnutí nejrozšířenějších liberálních omylů:

1) Češi považovali NATO v době vstupu ČR za obranný pakt proti zlu v duchu studené války, přičemž ani útok NATO na Jugoslávii většině z nás oči neotevřel. Ne tehdy a ne včas. Válka v Jugoslávii byla neskutečnou prasárnou proti Srbsku. Vnitřní démoni nenávisti byli aktivně buzeni zvnějšku (stejně jako v mnoha jiných případech, např. Írán 1952, nebo nejnověji ukrajinský Majdan). Většina Čechů se dnes stydí za české liberální politiky, kteří účast v této ostudné válce posvětili. Ti, kterým to nestačilo, otevřela oči druhá válka proti Iráku, která stála život mj. stovky tisíc iráckých civilistů. I ta stála na usvědčené lži — jen se tentokrát nejmenovala Srebrenický masakr, ale irácké ZHN. Na obou válkách geopoliticky významně vydělaly jen Spojené státy. Nejpozději tehdy si většina Čechů uvědomila, že NATO nejen, že není pakt obranný, ale že je a vždy bude v naprostém vleku americké zahraniční politiky. NATO má vznešenou myšlenku, ale jeho činy jsou v kontradikci k ní, bohužel. Nic z výše uvedeného není vinou, ani naopak zásluhou Vladimíra Putina. Vše je jen a pouze důsledkem tvrdé a účelové americké zahraniční politiky, které se podařilo konečně dostat pod kontrolu vzpurný Balkán, toto měkké břicho Evropy, přes které byla po staletí ohrožována. Že by nyní americké jednotky, dislokované nejen v Kosovu, nevěděly o islamistické vojenské činnosti na Balkáně, je k smíchu. USA na Balkáně nejsou proto, aby chránily mír Evropy, ale aby Evropu držely za koule (kdyby nějaké měla).

2) Pochyby o členství v Evropské unii: Dnešní podoba EU je na hony vzdálená Evropskému hospodářskému společenství svobodných národů Evropy, které sloužilo ke zjednodušení byznysu a od nějž občané čekali odbourání bariér v zaměstnávání, cestování, usazování se na území členských států. Tyto obrovské benefity EHS, ES a konečně EU přinesla. Jenže namísto užitečného nástroje lidí se je začala snažit ovládat. Nikdo soudný si nikdy nepřál nevolené a přitom nadřazené mocenské centrum v Bruselu, které by stálo v cestě výkonu svrchované moci národních vlád a parlamentů, volených občany. Ale bohužel přesně to se stalo a stále se to zhoršuje. V Bruselu vědí, že jdou špatnou cestou, ale jejich reakcí je ještě „více Evropy“, což je buď naprosté nepochopení podstaty problému, nebo jeho povýšené ignorování. Být proevropský nutně neznamená být prounijní a obráceně. Všichni milujeme Schengen a štvou nás hraniční kontroly a celní deklarace. Zároveň ale chceme sami rozhodovat, kdy a jak hranice potřebujeme více, nebo méně chránit. Nikdo soudný nerozporuje výhody hospodářské spolupráce a nutnosti evropských institucí slaďovat kvalitativní a technické standardy. Zároveň si ale nepřejeme, aby tyto instituce měly národům nadřazenou moc zákonodárnou, exekutivní i nástroje k jejich vynucování v oblasti politické, společenské, finanční, či vojenské.

Nástroje typu společná měna, společná armáda, nebo zahraniční politika evropských komisařek a komunistek Ashtonové a následně Mogheriniové jsou přesně tím, co už Evropané nechtějí. Nelze nikdy dosáhnout shody v žádné z výše uvedených oblastí mezi všemi národy Evropy, ale zároveň nesmí být ani jednomu — byť malému — národu diktováno. Evropu mohou koordinovat pouze Rada ministrů a pouze na konsensuální bázi, nikoliv hlasováním prostou většinou. Češi nejsou euroskeptici, ani nechtějí zrušit výhody, plynoucí že spolupráce národů Evropy. Jen už ztrácejí naději, že je unie tím pravým nástrojem. Češi si už nejsou jistí, zda EU slouží Evropanům, nebo Evropané EU. Že je schopná sama sebe upozadit zpět na úroveň EHS. Nic z toho znovu nesouvisí s Vladimírem Putinem. Neschopnost a neochota Evropské unie se reformovat může Putinovi konvenovat, ale Junckera a spol. za ručičku nevodí. Znovu se jedná o naprostou neschopnost liberálů podrobit kritice a hledat řešení v tak důležité otázce, jako je správná míra spolupráce svobodných národů Evropy. Je snazší odsoudit EUskepticismus (neplést s euroskepticismem!) jako Putinův nástroj rozkladu nerozborné jednoty dělníků, rolníků a pracující inteligence Svazu evropských socialistických republik.

3) Hybridní válka. Sám pojem hybridní války je naprosto k smíchu. Liberálové vedou proti světu brutální „hybridní“ válku masových rozměrů nejpozději od první světové války. Jejími nástroji jsou (dnes už) globalizovaná média, synchronizovaně tlačící do lidí v jeden okamžik na celém světě tu samou lež, v níž si vzájemně poskytují alibi a zdání kreditu. Neméně nebezpečné jsou ideologicky nátlakové a diverzní organizace, eufemisticky nazývané neziskové, jejichž financování, koordinace, plánování a exekuce akcí (OSF, Oxfam ad.) si nezadají s leckterou větší rozvědkou. Primárními nástroje této války jsou:

a. systematické budování a udržování lží a umělých konstruktů prostřednictvím masových liberálních médií. Kritiky, na toto upozorňující, liberálové neúnavně ostrakizují a nálepkují ve snaze znevěrohodnit je a tím i jimi přinášené protiargumenty.

b. odvracením pozornosti občanů k marginalitám mediální podporou popkultury a sledování sportu, vaření, módy a dalších běžných oblastí života, uměle povýšených na zbožštělé umění. Chléb a hry. Po dvou seriálech, pořadu o vaření a sportovním přenosu následují krátké zprávy, pravidelně předkládající nepodstatné, či umělé problémy a nereflektující skutečné dění. Občan však nabyl dojmu, že zájmu o věci veřejné a z něj vyplývající informovanosti učinil zadost. Nelze se pak divit, kolik takto uvědomělých soudruhů hovoří jako kniha, všichni stejně, dle nastavené oficiální mediální linie.

c. Podvracením školství, zaměřeného na výkon a znalosti a jeho nahrazení inkluzivním systémem, kde pod vlajkou snižování standardů, aby je zvládali a stíhali i ti méně bystří, přichází drastický pokles vzdělanosti a s tím související schopnosti kritického myšlení. To je nahrazeno nula-jedničkovým systémem, důsledně vymáhaných a naopak trestaných hodnot a antihodnot, kde demarkační linie vedou po uměle vytvořených azimutech multikultury, genderu a všeobjímající inkluze. Hloupým, ideologicky zpracovaným a vystrašeným občanům se snadněji vládne. Kupodivu, ani tragický stav západního školství není dílem ďábelsky se chechtajícího Vladimíra Putina, ale beze vší pochyby je prací generací kulturním marxismem infikovaných liberálů a jejich Dlouhého pochodu (nejen vzdělávacími) institucemi, které pevně ovládají nejpozději od sedmdesátých let minulého století.

Je smutné, že nic z toho si intelektem nadaní liberální komentátoři neuvědomují, či uvědomit nechtějí. A tak namísto sebereflexe raději malují obraz třídního nepřítele a chtějí, abychom kolem něj povinně mašírovali a plivali na něj. Bedlivě sledují, kdo si dost neuplivl.

A nemohou se vynadivit, že se děje pravý opak, než o co se snaží. Nechápou, že každá vypjatá propaganda budí i přesně opačné vášně, už z principu.

Proto mladí Íránci milují americkou popkulturu. Čechoslováci obdivovali USA, líčené bolševickou propagandou jako sídlo všeho zla. Češi volí Babiše, na nějž nedůvěryhodní a odvaření konkurenti jako Miroslav Kalousek dští oheň a síru. Že právem, nehraje roli. Výsledkem je opak.

A zde se dostáváme k jádru nářků nad „nedostatečnou“ nenávistí Čechů k centru všeho zla — Rusku — a Vladimíru Putinovi, který, soudě podle vystrašených komentářů, ovlivňuje snad i průběh stolice liberálních novinářů.

Vykreslování obrazu Ruska jako nepřítele, jednostranný výběr pouze špatných zpráv (Rusko = chudoba, korupce, politické vraždy a útlak opozice) a přesně opačný přístup u administrativy a politiky Baracka Obamy otravovaly po léta mnoho kriticky smýšlejících lidí, kteří si stejný přístup pamatují z dob, kdy Rudé právo a ČST líčily SSSR jako bezchybný obraz ráje, zatímco v USA panovala chudoba, bezdomovectví, lidem nebyla zajištěna zdravotní péče a sociální služby atd.

Nic nového se tedy neděje. Jsme v centru palby všesměrné propagandy, v níž liberální prozápadní diskurs rozhodně nezaostává a nástroje mu nechybí — vždyť ovládá téměř všechna média hlavního proudu. Hybridní válka je nesmysl a ví to každý, kdo umí sečíst 1+1. Což už se asi zanedlouho taky nebude moci, protože i matematika prý podle profesorky matematiky na Illinoiské univerzitě Rochelle Gutierrezové podněcuje k rasové nenávisti.

Autor je podnikatel a bývalý komunální politik

Píše pan Zbyněk Passer na Reflex.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz