1969+1989+2019

21. SRPEN 1969 A 30.VÝROČÍ LISTOPADOVÝCH UDÁLOSTÍ

K OSLAVĚ NENÍ ŽÁDNÝ DŮVOD. IDEJE LISTOPADU SE ROZPUSTILY V BAHNĚ NENÁVISTI A NEPŘÁTELSTVÍ.

Ve čtvrtek, 21.srpna 1969 večer jsme se s několika kamarády z Orlovny domluvili, že „něco“ alespoň symbolicky musíme udělat, abychom se tak přidali k odporu vůči okupaci, která právě před rokem začala.  Na Lapači byla toho večera akční schůze KSČ a tak jsme dospěli k tomu, že vápnem namalujeme na Šivlův dřevěný plot vedle Lapače alespoň krátký nápis, abychom je naštvali. Měli jsme hrozný strach, že nás někdo uvidí, nebo dokonce chytí při činu. Bylo nám tehdy kolem osmnácti. Na třikrát jsme ten nápis, něco ve smyslu „Okupanti jděte domů“ štětkou a vápnem zvládli. Když jsme dopisovali poslední slovo, bylo tak kolem deváté večer, otevřely se dveře hospody a vyšel z nich kovaný komunista, otec dvojčat, se kterými jsem chodil do třídy. Bydleli kousek od nás, v protější ulici Vláky. Stačili jsme se schovat za kapličkou naproti hospody, s pocitem dobře vykonaného díla. Muž spatřil nápis, který tam nebyl, když šel na schůzi. Zaklel, rozhlížel se kolem a po chvíli, napadajíc na nohu odkráčel. Srdce nám sice bušila, ale věděli jsme, že už nás nechytí.

Dnes už ani nevím, kdo byli ti další dva, či tři „spolupachatelé“, nikdy už jsme se o tom již nebavili. Příští rok už lidi neprotestovali. Věděli, že si nepomohou, začala tvrdá normalizace a každý se staral hlavně o sebe a svou rodinu.

Muselo uplynout dvacet let, aby přišlo něco, v co nikdo nedoufal. Demokracie a svoboda. Nedokonalé ve svém spontánním a neřízeném projevu, o to více ale autentické a pravdivé. Přesto, že nám prezident Havel v novoročním projevu 1. ledna 1990 sdělil, že "naše země nevzkvétá", lidé před sebou viděli květy demokracie a svobody, které jim byly tak dlouho odepřeny.  Už jsem to napsal v jednom z minulých článků, těch prvních deset let bylo, alespoň po této stránce neopakovatelných. Opravdu všechno se mohlo, až na pár výjimek toho nikdo nezneužíval a ekonomické dopady pro lidi se zatím neprojevily negativně. Národ se zachoval vyspěle a kulturně. Škoda, že ty časy jsou nenávratně pryč.

Uplynulo dalších dvacet let a stav demokracie se bohužel změnil natolik, že si mnoho lidí klade otázku, jak je to vůbec možné, když jsme měli předpoklady a možnosti dosáhnout úplně jiného stavu. Květy demokracie uvadly, nebo jsou pošlapávány. Jaké jsou příčiny toho zla?

Zásadní problém a stigma dnešní doby v naší zemi. Malá skupina lidí, kteří si osobují výhradní právo na pravdu, správné názory a dokonce si vyhrazují právo pojmenovat výhradně sami sebe demokraty. Jako demokraté se ale nechovají a zřejmě ani neví, co ta demokracie opravdu obnáší. Z jejich strany zaznívá nejvíce hrubých urážek vůči prezidentovi, premiérovi a vůbec politickým oponentům, či lidem s jiným názorem. A nejhorší na tom je, že podporu jim projevují a směr vytyčují novináři hlavního proudu. Přes to všechno jsou v menšině, lidé na ně neslyší, volby jim nevychází a jsou proto zlí a nenávistní. Nerozumí tomu, proč se to takto děje a ani je to v jejich hloupé povýšenosti napadnout nemůže. Jejich nenávist pramení z bezmoci.

Je neuvěřitelné a stupidní, jakou „logikou“ a příklady se tito lidé při argumentaci o volbách, tedy institutu, který je základem demokracie ohánějí. Dovolí si lidem, kteří zvolí někoho jiného, než si přeje ona „demokratická elita“ předhazovat, že ze svobodných voleb vzešla i Hitlerova moc a také moc komunistů po válce a proto svobodné volby nejsou, nebo nemusí být zárukou demokracie. Občané prý měli volit jinak. Kdyby však demokratické volby proběhly v jejich prospěch, tak už by tento argument zřejmě neplatil. 

Herečka Ańa Geislerová, která třímá prapor nového uměleckého politického směru formuluje bezelstně svůj manifest takto : „...my jsme ta generace, která prožila těch třicet, čtyřicet let a teď jakoby regeneruje ta společnost a mám radost, že mladý lidi to chápou a chtějí, aby tam jakoby byli ty lidi s morálním kreditem a mám pocit, že to bude dobrý“.  K tomu je těžko co dodávat, snad jenom mohla jakoby jmenovat ty lidi s "morálním kreditem".

Print screen obrazovky z vysílání webu seznam.cz , přímý přenos z demonstrace na Letné, 23.06.2019. Běžící text nahoře v liště : „(Miroslav Kalousek/TOP 09/) : Jsem přesvědčen, že dnes tato země především potřebuje  vzít řemen na premiéra“     Co vymyslí Kalousek příště? Doporučí namísto řemenu vzít provaz?    

Pěvecký kolega Geislerové Tomáš Klus prohlašuje : „Zeman a Babiš jsou zlo. S jejich voliči mluvím, i když mi vyhrožují smrtí, říkat pravdu je moje poslání.“ V diskuzi pod článkem s tímto prohlášením někdo poznamenal : „Mlčel a byl považován za blba. Pak promluvil a rozptýlil všechny pochybnosti.“

V našem městě žil a před pár lety zemřel svérázný chlap a známá veselská figura Kazimir Holodniak. Říkalo se mu Kaza. Ten by mně k výroku pana Kluse řekl asi toto : "Vilošu, co je to za strupa ten Klus, myslí si že je Bůh?"

„Naději vidím v přírodních zákonech. Všechno má svůj konec, i prezidentování pana Zemana. A já si troufám tvrdit, že on bude hluboce zapomenut, stejně jako je Václav Klaus. Ani jeden se nedočká toho, aby měl bustu v americkém Kapitolu,“ říká Václav Marhoul. Bustu v Kapitolu má naopak Václav Havel. 

Pan Marhoul vzorově prezentuje bezmocnost a vztek těch, kteří se nedokáží smířit s výsledkem svobodných voleb. Uchyluje se k primitivizmu, když se  utěšuje tím, že někdo zemře a bude zapomenut. Dovoluje si říct "Oni vytvářejí podhoubí pro nenávist a intoleranci..." a sám následně pronáší slova vrcholné nenávisti. Jak hluboko klesl? Tohle je přece ukázka zoufalství, když už se nenachází jiné argumenty a touha po přicházející změně není naplněna. Kapitol je podle mínění pana Marhoula zřejmě síní slávy a osoby v něm zvěčněné žijí navždy. Takhle to ale přece není. Od jisté doby alespoň ne pro každého. Zeptejte se třeba Vietnamců, Afghánců, Syřanů, Iráčanů a všech ostatních, o nichž se tam rozhodovalo a stálo je to miliony životů. Marhoul si bere do huby prezidenta Havla, ale ten byl přece také pouze chybujícím člověkem a jeho adorování na tom vůbec nic nezmění. Ti, kdo jej v době jeho prezidentování měli rádi (a patřil jsem k nim třeba i já) se dnes díky lidem jako je Marhoul a jiní zamýšlí nad jeho činy i charakterem a odvrací se od něj. Cizoložit a mít poměr s jinou ženou v době, kdy manželka trpí v bolestech a umírá na rakovinu je z pohledu obyčejných lidí čin obzvláště odporný a zavrženíhodný. To nespraví ani busta v Kapitolu pane Marhoule. U vás umělců to možná chodí jinak, ale za to a jiné nehezké činy se možná Havel smaží v pekle. Nakonec jej ty pověstné Boží mlýny pořádně semlely.

Proč jenom všichni ti Marhoulové,  Geislerové a Klusové nemají aspoň trochu chochmesu, aby pochopili, že svým nadutým elitářským konáním všemu jen škodí a prohlubují vykopané příkopy. Nic na tom počínání nemění ani páně Marhoulovy vynikající umělecké počiny a zásluhy o českou kinematografii. Ty jejich výlevy jsou přece primitivní a ubohé, vezmeme-li v potaz, že se jedná o inteligentní a vzdělané lidi. Nemají ti lidé dost sebereflexe?

Slyšíme až do omrzení nekonečné připomínání hříchů socialismu a „utrpení“ lidí za komunistického režimu. Existuje hodně lidí, kteří na tom parazitují a udělali si z toho živnost. Komunisti tady vládli 40 let a stejně dlouho již budeme zanedlouho žít v demokracií. Ovšem vymlouvat se na komunisty budou tihle lidé zřejmě ještě dalších 40 let. 

Liberální mozkomoři potřebují ke svému životu energii, kterou sají z nenávisti. Navzdory úporným a naivním snahám mazat a měnit minulost kolují v poslední době mailem články typu „Co přinesla konkrétně lidem ve Veselí nad Moravou sametová revoluce“ a podobné, také se vztahem k celému polistopadovému vývoji v naší zemi. Jejich argumenty jsou leckdy naivní, jindy k zamyšlení, nezřídka ale i kriticky a smutně pravdivé. Souvisí s tím nostalgie ale i smutek z toho, co všechno dobrého a prospěšného se zavrhlo, zrušilo a zničilo ve jménu nových „zářných“ zítřků, které již tentokrát nepřichází z východu, ale bohužel, z dříve tolik obdivovaného západu, jehož prestiž v očích občanů mezitím zdegradovala. 

Základním a spojujícím prvkem nespokojených občanů je skutečnost, že existují vážné důvody s odstupem třiceti let přemýšlet o tom, kolik dobrého bylo ztraceno, proč se tolik věci nepodařilo a proč nebylo naplněno tolik nadějí, které se nabízely v optimismu roku 1989 a několika let dalších. Obzvláště v dnešní rozbouřené a nejisté době, kdy se není mimo rodinu a přátele k čemu upnout, kdy přestávají platit základní pravidla, kdy se přepisují dějiny a kdy nevíte, jaká neblahá zvěst vás očekává při probuzení do dalšího dne. V době, kdy se nové děti prý již nerodí jako Češi, ale jako Evropané, jak nás moudře marxisticky poučuje předseda TOP 09 Jiří Pospíšil, v době, kdy Evropou zmítají problémy a vážné obavy o její budoucí tvář. V době, kdy stále slyšíme, jak je společnost rozdělená, v době, kdy prakticky není státníka, o kterém to vůbec lze vážně konstatovat, pokud se nestydíte za sympatie k Trumpovi, Putinovi, Orbánovi Salvinimu a Johnsonovi. Nerozděluje nás prezident, ani premiér, Trump ani Putin. Ani tady, ani nikde jinde.

Rozděluje nás pohled na svět a směr, kterým by se měl nadále ubírat. Pomalu mizející zdravý konzervatismus, kultura a tradice staré dobré Evropy, Spojených států amerických a národní vlastenectví stojí proti z řetězu utrženému liberalismu, neomarxismu a bigotnímu ekologismu bez hranic, pod vedením infantilní, fyzicky i mentálně nevyzrálé „ikony“, který se stal novou sektou.

Řekli by jste před pár lety, že je něco podobného vůbec možné? Žijeme ve smutně převratné, šílené době! 

Vídeňské příběhy v české realitě

Ve Vídni jsem měl v naší projekční kanceláři kolegu a později, až se osamostatnil, také zaměstnavatele, když jsem si šel jako projektant ještě přivydělat po „fajrontě“ na volné noze. Jmenoval se Thomas. Thomas Freund. Byl to elegán tělem i duší, nosil krásné šaty a košile. Také si nechal ručně šít boty. A jako noblesní elegán nosil taky hedvábný šátek kolem krku. Lidem dopřál a opravdu nebyl malicherný. Dost vydělával, kupoval si hezké věci a nemovitosti, taky měl britskou klasiku, sportovní roadster Morgan. Nestyděl se za to, a poctivě přiznával: „ich besitze gerne“, tedy česky „já vlastním rád“. Líbilo se nám, jak to říká, jak je upřímný a všichni mu to přáli, protože byl fajn chlap a byla s ním sranda.

„Nohavica zradil a donášel. Přišel jsem kvůli němu o část publika. Zemanův seznam hříchů je veliký. Většina volí v demokracii špatně, je potřeba je napravit“ – říká Jaroslav Hutka

V parafrázi na Thomasova slova Hutkovi vzkazuji : Pukni zlostí zhrzený Hutko, my volíme rádi „špatně“. Já volím rád jinak, než chce Hutka, to mě v té souvislosti s Thomasovým “já vlastním rád“ spontánně napadlo. Já totiž volím, jak uznám za vhodné. Jenom nadutý hlupák může o někom říct, že volí špatně. A jenom hlupák může vůbec položit otázku, koho jsi volil a jeho volbu jakkoliv hodnotit a zpochybnit. Nepochopil jsi Hutko z demokracie vůbec nic, pobyt v cizině jsi nevyužil a mluví z tebe jen zloba, závist a bohužel, také nenávist. Neguješ tím vše, o co jsi se dříve snažil, proč tě lidi měli rádi a za co tě „komanči“ pronásledovali. Zradil jsi Voltaira i sebe samého Hutko! 

Právo volit a to volit cokoliv, od volby kamarádů, přes životního partnera až po volbu prezidenta je totiž výsadní a základní právo související se svobodou člověka.

O publikum jsi Hutko přišel proto, protože Nohavica je jednoduše o parník lepší než ty a lidi jej milují, protože je pravdivý a věrohodný. Tys nepřišel o publikum kvůli Nohavicovi, opustili tě, protože jsi jim už neměl co říct!

Ve Vídni je část reprezentativního bulváru (Ringu), kterým je obkroužen střed města pojmenován po významném rakouském politikovi a vídeňském starostovi z přelomu 19. a 20. století. Jmenoval se Dr. Karl Lueger. Muž to byl kontroverzní, zejména díky svému zvláštnímu druhu antisemitismu. Legendární je jeho výrok „Wer a Jud is, bestimm´ i!“ (psáno ve vídeňském dialektu). Přeloženo to znamená „Kdo je Žid, určuji já!“ V praxi to znamená, že byli Židé, které považoval za mor společnosti, ale i tací, které akceptoval, neměl s nimi problém, či dokonce byli jeho přátelé. Přirozeně podle politických, názorových a možná i finančních sympatií a souvislostí.

V posledních letech se v naší vlasti takových Luegerů objevilo velké množství. Neurčují už, kdo je Žid a kdo ne, ale zato určují, kdo je komunista a STBák, kdo je rasista, extrémista, xenofob a kdo ne, kdo je „ten jejich“ a kdo je „ten špatný“.

Neslyšel jsem, že by nějakému Židovi vadilo přirovnání, kvůli kterému byl mladý Klaus vyhozen z ODS. Zato to vadilo novodobému „Luegerovi“, „superlídrovi“ Petru Fialovi a to k vyhazovu Klause ze strany stačilo. To odporné kádrováctví se vrátí Fialovi i straně kterou vede i s úroky. Prý Občanská demokratická strana…

V Rakousku byl v letech 1983 – 86 spolkovým kancléřem Fred Sinowatz. Nastoupil po slavném předchůdci jménem Bruno Kreisky, jehož rodiče se narodili na Moravě. Fred byl takový docela srandovní, trochu nervní strejda z Burgenlandu, něco na způsob Louise de Funese, vyjadřováním i vzhledem. Za jeho vlády bylo v Rakousku moc příjemně, “gemütlich“ jak se tam říká, prostě bezva časy. V roce 1986 se konaly v Rakousku prezidentské volby a jedním z vážných kandidátů byl i Kurt Waldheim, který byl předtím také generálním tajemníkem OSN. Za války byl jako nižší důstojník v nacistické organizaci SA (Sturmabteilung). Nic zlého tehdy asi neprovedl, byl tam jen ouřada, ale snažil se to zatajit. To na něj jeho odpůrci vytáhli, aby jej zdiskreditovali a Waldheim se proti tomu nařčení bránil zuby nehty. Byla z toho i velká mezinárodní aféra. Fred Sinowatz to tenkrát v jedné své řeči komentoval suše a přitom geniálně takto: „Er war nicht bei der SA, nur sein Pferd“. Tedy v překladu : „On u SA nebyl, byl tam pouze jeho kůň“.

Podobně je to i s dnešními vykladači pravdy, kteří tak neradi slyší o své minulosti, třeba o tom, že měli průkaz KSČ. Tak třeba kazatel jediné pravdy, Zdeněk Svěrák, jehož tvorbu má tolik lidí (a jistě právem) rádo. On prý do strany vstoupil proto, aby ji zlepšil zevnitř. Sinowatz by k tomu řekl, že Svěrák nebyl v KSČ, zapomněl si pouze na stranickém sekretariátu pověšený kabát po převzetí členského průkazu.  

Jeho kolega Smoljak, který se Svěrákem tvořil nerozlučnou dvojici a který se podílel stejnou měrou na jejich zaslouženém úspěchu zase podepsal spolupráci s Stb (dle jeho slov podepsal omylem a nevěděl o tom) a oba samozřejmě podepsali Antichartu. U Gotta to vadí, u nich ne. Jágr byl v Čině a už se na něj snesli supi, jeho kolega Hašek zato dělá dobrotu, chytil správný vítr a zamýšlí kandidaturu na prezidenta. Nikdo si již dnes nemůže být jistý,  Koniášové a Luegerové ovládli mediální prostor.

Kabáty sice na sekretariátech nezapomněli, ale zato po revoluci převlekli také :

• doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D  - kandidát KSČ - rektor Masarykovy univerzity
• Prof.MUDr. Tomáš Zima, DrSc. - KSČ 1983 - 90 - rektor Karlovy univerzity
• Arm. gen. Ing. Petr Pavel, M.A., náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Kandidát  KSČ od 1983, člen od 1985 do 1990. Ten na stranu dokonce přísahal.
• Petr Pithart, bývalý člen KSČ, bývalý předseda české vlády v rámci federace, bývalý předseda a dlouholetý místopředseda Senátu Parlamentu České republiky
• Ing. Jaromír Štětina -  Podle údajů ministerstva vnitra členem (ne kandidátem) KSČ byl od roku 1965 Stranickou legitimaci vrátil po sovětské okupaci. Od 11. května 1977 byl veden v Evidenci zájmových osob Státní bezpečnosti.
• JUDr.Pavel Telička - od ledna 2017 místopředseda Evropského parlamentu. Vstoupil do KSČ (hřích mládí)a pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí.
• Jaroslav Kubera - nutno podotknout, že byl v KSČ pouze krátce, v letech 1967-1968
• Ladislav Špaček, někdejší mluvčí exprezidenta Václava Havla v roce 1988 napsal do stranické přihlášky, že jeho "celoživotním postojem je působit na mládež v duchu marxismu-leninismu". Špaček dnes podle MfD říká, že do KSČ musel vstoupit, aby nepřišel o práci učitele češtiny na Karlově univerzitě. 
• Vlastimil Tlustý, Josef Tošovský, Vladimír Dlouhý, Milan Štěch a spousta dalších. 
• Spousta novinářů, kteří byli ve straně a sloužili věrně tehdejšímu režimu, převlekli po revoluci ony kabáty ze stranických sekretariátů a dnes se nestydí kamenovat ty, kteří kabáty nepřevlekli.

Proč je pro tolik lidí tak strašně těžké říct ta obyčejná a lidsky pochopitelná zdůvodnění, která musí každému stačit, aby už zanechal hloupého mentorování a kádrování po tak dlouhé době : „Vstoupil jsem do KSČ, protože jsem té ideologii věřil. Vstoupil jsem do KSČ, protože bez toho bych nemohl udělat kariéru. Podepsal jsem to STBákům, protože na mě hodně tlačili a měl jsem strach o sebe i o rodinu. Bez toho by moje děti nemohly studovat a já bych přišel o práci“. Co je na tom tak strašného a nepochopitelného? Až na výjimky přece dostali každého, koho si vyhlédli. Ti, kteří tomu nátlaku opravdu odolali, dnes určitě nevyčítají těm, co podlehli, protože s tím mají osobní zkušenost. Zato ti, kterým ani třicet let nestačilo k tomu, aby přestali kádrovat a vyčítat jiným, dnes většinou sami hrbí páteř a posluhují patolízalsky jiné moci, která není o nic lepší, než ta, které mají ve své zastydlé a trapné kritice plné huby. Každý, kdo je na seznamech nebyl svině, a naopak, je dost sviní, které tam ani být nemusely, jak vidno.

Mozaika neklidné doby

​Evropa je v rozkladu a její poručníkování a poučování (pouze některých) zemí, v nichž je demokracie či jejich společenský systém námi zpochybňován, je pokrytecké a odporné.  Zejména z úst některých lidí, zejména těch českých. Spousta lidí už je na to alergická. Poukazovat na důležitost dodržování lidských práv tam, či jinde je pouhá floskule, když leckterá evropská, tedy nám přátelská země má v tomto směru značný deficit. Ne nadarmo se říká, že jsme vyvezli již tolik lidských práv, že nám tady téměř žádná nezůstala. Z Evropy je dnes bohužel pouhá hromada střepů a nemá žádné, zejména morální právo poučovat a moralizovat ostatní. S tím souvisí i následující příklad.

Sleduji po celou dobu demonstrace v Hongkongu, už od jejich počátku před více než dvěma měsíci. Mimochodem, dovedete si představit jinou zemi, která by strpěla dva a půl měsíce z velké části násilné demonstrace, které ničí ekonomiku a hospodářství země? Bavíme se tady o nedemokratickém komunistickém čínském režimu prosím, jak nás to učí ministr zahraničí Petříček. Od prvotních sympatií k odvaze mladých lidí, přes jejich postupnou ztrátu v souvislosti s jejich brutalitou vůči policistům, kteří jen konali svoji povinnost i cizímu majetku, blokováním jednoho z největších letišť na světě a dlouhodobému ztěžování života pokojným občanům, jsem na ně dnes, v sobotu 17.srpna 2019 zcela změnil názor. Na ČT24 ve zprávách ve 12 jsem se totiž dozvěděl toto : 

Z prvních dvou print screenů vyplývá, že americká herečka vyjádřila svobodně svůj názor. Na třetím mladá zakuklená demonstrantka tento názor komentuje takto : "pokud si společnost Disney váží lidských práv, tak nebude zaměstnávat takovou herečku jako Liu Yifei". Tímto výrokem moje klesající pochopení pro demonstranty okamžitě a nadobro skončilo a odteď je považuji pouze za obyčejnou zmanipulovanou sebranku, která má a chce dělat bordel ve jménu boje za demokracii (což ostatně posledně doporučoval na Letné také jistý pan Banga a sklidil za to i tam! jen rozpačitý potlesk). A tyto "demokraty" podporují naši ustaraní ochránci lidských práv, Petříčci, Schwarzenbergové a jiní, co si dělají takové starosti o demokracii. Ale jenom někde, prosím pěkně. Na Ukrajině, v Kosovu, v Saúdské Arábii, ve Francii, v Katalánsku, v Norsku, tam je všechno v pořádku. Kdo není s námi a nemá stejný názor, toho vyhodit a zlikvidovat. Není vám to povědomé? Tohle přece prolíná vším o čem je tady, v tomto článku řeč jako červená nit. Nebyla tady už doba jediné pravdy a zákaz jiného názoru? Vrací se? Už tady zase máme soudruhy, kteří nám říkají, co si máme myslet, koho máme volit, koho máme mít rádi a koho ne! Vnitro už zase hledá vnitřního nepřítele a vymýšlí nové paragrafy na postihování nepohodlných osob.

​​„Myslím, že jsme už delší čas svědky destrukce dodržování pravidel, zákonů, norem. S tím je spojena i změna volebního chování České společnosti,“ začal Tabery (šéfredaktor týdeníku Respekt), který si posteskl, že Češi dnes častěji volí politiky, kteří si z dodržování pravidel nedělají těžkou hlavu.

Pan Tabery nám kouzlem nechtěného prozradil, co už všichni dávno víme. Jenom s tím rozdílem, že tu destrukci dodržování pravidel, zákonů a norem vidí lidé zcela jinde než pan Tabery a jeho kumpáni. Třeba v tom, že ředitel Národní galerie Fajt dostal od ministra Staňka „padáka“ zcela oprávněně, byla to dokonce jeho povinnost jej vyhodit. Pan Staněk dodržoval pravidla, zákony a normy, protože vyhodil člověka, který zneužil svoje postavení a nezákonně se obohacoval ze státních financí. „Chamtivost a další machinace“, píše velký německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung o Fajtovi a mluví o celkové ztrátě 30 milionů korun. Poukazuje na to také týdeník Echo24. Co je to ale platné, pan Staněk musel na nátlak "progresívní" uměleckopolitické vlny, která se proti němu zvedla odejít. A protože to tak zřejmě cítí i pan prezident, postavil si hlavu a nechtěl jeho demisi přijmout. „Demokratičtí“ politici v parlamentu se dva měsíce odvolávali na ústavu, kterou nakonec akceptoval i prezident a Staňka odvolal. Ústava ale nesmí přebíjet pravdu a spravedlnost! Nikdy. Tohle vám slavní vykladači ústavy samozřejmě neřeknou. Obyčejní lidé, které to ještě vůbec zajímá, to cítí po svém. Intuitivně si přeberou a posoudí problém, který řeší politici a udělají si závěr sami, bez jejich moudrých návodů, doporučení a mávání ústavou. O tu tady totiž v první řadě nešlo, byla jenom klackem v ruce nemohoucí a řvoucí opozice. Ve slušných zemích se totiž ministři, kteří odhalí korupci ve svých resortech, odměňují a chválí, nikoliv odvolávají a dehonestují. Takhle se na to dívají voliči a to se pak projeví i u voleb. Stále se mluví o ostudě, kterou si prý děláme „na západě“ (jakoby ten slavný Západ neměl dost té své). Tak toto je její typický příklad. Neudělal ji prezident ani premiér, ale chamtivý ředitel Národní galerie Fajt. Myslíte, že se o tom dozvíte v České televizi? Doplněno 30.09.2019.

Česká společnost je nadprůměrně tolerantní vůči jiným rasám, barvám pleti i náboženstvím. Většině občanů také nevadí homosexuálové ani lesby, pokud se tím sami nechlubí a neupozorňují na sebe. Se svou sexuální orientací může exhibovat jenom idiot. Po tom nikomu nic není a je to intimní záležitost, právě tak, jako již  zmíněné volby. Lidem ale zásadně vadí ostentativně nastrkovaný homosexualismus a hnutí LGBT. Občan nechápe, proč se stále musí konat duhové týdny zakončené průvodem Praque Pride, který podporují vedoucí některých "pokrokových" zastupitelských úřadů a zdejší rádoby významné osoby. Co to má všechno znamenat a komu to slouží? Proč se namísto toho nepodporuje tradiční rodina, když Evropa vymírá? Kdo má stále poslouchat nářky zástupců LGBT, že jsou málo akceptováni. Co ještě chtějí? Vládnout ostatním? 

Česká společnost nemá žádný problém s příjímáním lidí, kteří jsou v nouzi a potřebují pomoc. To osvědčila mnohokrát. Před válkou, po válce i po roce 1989 přijímala uprchlíky. Ti, co se derou silou mocí do Evropy dnes, však nejsou uprchlíci, ale migranti a nájezdníci, kteří sem táhnou jen za lepším životem. Nemají evropské návyky a kulturu a nikdy nebudou akceptovat naše pravidla. Ti naše společenství neobohatí, naopak jej časem rozloží a zničí. Proto je většina občanů odmítá a nechce je tady. Pan Tabery i s jeho týmem z Respektu má na tyto věci opačný názor, my však právě toto považujeme za destrukci dodržování pravidel, zákonů, norem, které tady doposud platily. A na moudré kecy, že se zbytečně strašíme imigranty, když tady žádné nemáme odpovídám : osvědčilo se to! Právě proto je tady doposud nemáme. 

Co ještě může být ubožejšího, než z nenávisti hodit cizí kytici položenou jako uctění vzpomínky do odpadkového koše. Může to být třeba zneuctění něčího hrobu. Co myslíte, dočkáme se toho letos od bojovníků za demokracii? Třeba v zájmu „vyššího principu mravního“, jak loni obhajoval Miroslav Kalousek vhození kytice prezidenta skupinou Kaputin do odpadkového koše? Mimochodem členem skupiny Kaputin je i novopečený senátor Hilšer, neúspěšný kandidát na funkci prezidenta.

Loňská předzvěst letošního kulatého výročí. Demokracie skončila v odpadkovém koši! 

Zemanovi se vyčítá sprostota. Ten přitom neudělal nic jiného, než že trochu nešikovně přeložil z angličtiny název ruské punkové skupiny, která v zájmu prosazování své pravdy a boji proti Putinovi pošlapávala a zneuctila symboly svaté jiným, třebas pravoslavný kostel. To je ovšem známka punku. To si samozřejmě zaslouží i cenu Václava Havla za kreativní disent. 

Pohlédněte na transparenty demonstrantů na akcích Milionu chvilek pro demokracii, poslechněte si některé řečníky. Sprostota, hulvátství a primitivní projevy zfanatizovaného davu i řečníků, které nemají s demokracií nic společného. Pro drtivou většinu z nich je Babiš pouze předmětem nenávisti, protože to někdo výřečný doporučil. Oni sami nemají ani ponětí o tom, co je vlastně Babišovi vytýkáno, jak vůbec dotace fungují, kdo o ně žádá, kdo o nich rozhoduje a co je vlastně ten střet zájmů. Tato ostrakizace je předvojem fašismu a totality. Podívejte se, v jakých barvách je na demonstracích oblečen jejich vůdce Minář. Nepřipomíná vám to něco? Myslíte si, že se tím nic nevyjadřuje? Je to barva oranžová, nebo snad dokonce hnědá? Nebo něco mezi tím? V zoufalém hledání nových urážek a způsobů ponížení Babiše nyní opozice prohlašuje, že je Babiš ještě slabším premiérem, než byl Sobotka a vlastně tím vůbec nejslabším po revoluci. Přitom sama ani v součtu čtyř politických stran nedává dohromady tolik procent, natož mandátů, aby Babiše ohrozila, a třem z těchto politických stran hrozí, že se v příštích volbách ani nedostanou do parlamentu. Vyvést z míry a přimět protivníka k nepředloženým reakcím, když to nejde jinak. Toto je typické chování ublížených politických a novinářských čičmundů, kteří neodpouští úspěch a jejichž programem je pouhé okopávání kotníků, urážení a nenávist.

Česká televize údajně spustí na podzim zábavnou panelovou show „To se ví“ s Halinou Pawlowskou, Alešem Hámou a Tomášem Měcháčkem, kteří budou s pozvanými hosty v soutěžních kolech zábavně komentovat a odhalovat falešné zprávy.
„Cílem je ukázat, že v dnešním světě online zpravodajství a dezinformací je komplikované odlišit skutečnost od lži, pravdivou zprávu od té falešné, ale především, že můžeme brát situaci s nadhledem a pobavit se,“ uvádí Česká televize.

Nic nového pod sluncem. Stačilo sáhnout do archívu ČT. Podobný "odlehčený" poučný pořad s obdobnou náplní, při němž se diváci rovněž „náramně“ bavili, již produkovala Československá televize v letech dnes již zase vzpomínané normalizace. Podívejme, jaká náhoda. To odlehčení tehdy spočívalo v tom, že Ústřední ředitel československé televize soudruh doktor Jan Zelenka si pozval jednou za týden čtyři hosty, se kterými probíral u sklenky vína aktuální témata a obhajoval neobhajitelné, tedy normalizaci. Pořad se proto jmenoval „Pět u číše vína“. Brzy si získal obrovskou popularitu. Bohužel, pouze negativní. Mezi lidmi se mu pak začalo příznačně říkat „Pět čuráků u burčáku“ ( za vulgarizmus se omlouvám, tady jej opravdu nejde vypustit). Tak jsem zvědav na sledovanost tohoto nového normalizačního pořadu, kterou nám jistě ČT sdělí a taky na to, jaký název si od veřejnosti vyslouží. Snad nebude tak pejorativní, jako u těch „pěti“. Sám název „To se ví“ musel vymyslet génius s hodně vysokým IQ a platem. Co takhle ten pořad nazvat raději "ČT to ví"? To by od ní bylo alespoň upřímné.

​K oslavě není důvod. Ideje se dávno rozpustily v bahně nenávisti a nepřátelství!

​Přichází „velké“ výročí. Přivlastnila si jej skupina lidí, která má jediná správný názor a silou mocí se jej pokouší vnutit lidem. Ve své namyšlenosti nechápe, že činí pravý opak a pohřbívá čím dál hlouběji to, co se zanedlouho má oslavovat. Tento způsob oslav 17.listopadu je díky novým kazatelům správného názoru a pravdy poněkud nešťastný, řekl by ohleduplně klasik.

V myslích lidí však pravý odkaz událostí konce roku 1989 zakořenil, žije dál a nepodaří se jej zničit!

Ať se daří demokracii bez přívlastků a lidem bez nenávisti, kteří jí žijí!

Ve Veselí nad Moravou, 20.srpna 2019

Autor článku : Vilém Reichsfeld