Milada Horáková

o Miladě Horákové

Neprůhledná Milada Horáková aneb Osud vyzvědačky

Jan Berwid-Buquoy

16. 03. 2014

https://berwidbuquoy.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=401036                                       

Jan Berwid-Buquoy narozen jako Jan Kopecký 26.března 1946 v Praze. Je český a německý politolog a historik a je i prezidentem Českého institutu Mezinárodního setkání

Pro nedostatek skutečných hrdinů, mají malé národy někdy sklony k tomu si své „hrdiny“ vyrábět mystifikacemi osobností, které při bližším zkoumání ve skutečnosti mravně ani morálně neobstojí.

Je důležité si ujasnit logické premisy: Kdyby komunisté Horákovou nepopravili, svět by se o ní nikdy nic nedozvěděl. Zůstala by naprosto neznámou podivínskou feministkou. Ničím nevynikala. Její život byl navíc často protikladný a neprůhledný. Je nutné si bez předsudků přiznat: Horáková byla politickou nulou a zcela nešikovnou, amaterskou vyzvědačkou...

(Josef Urválek (1910 - 1979), prokurátor a soudce. Justiční vrah, který měl 1945 - 1952 na svědomí desítky poprav katolíků, socialistů a nakonec i komunistů... )

O Miladě Horákové bylo napsáno mnoho polopravdivých legend. Je velmi těžké dopátrat se toho, co je pravda a co ona sama o sobě úmyslně rozšiřovala, aby zahladila stopy… Po známém výroku prezidenta Beneše v roce 1937: „Raději Hitler než Habsburk!“, se Horáková stává obdivovatelkou „německého národního socialismu“. Fascinuje jí Hitlerova schopnost vyhladit nezaměstnanost a obrovský podíl žen v institucích nacistického Německa. Ovšem, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava její nadšení opadá. Neúprosně zjišťuje: To, co bylo dovoleno německým ženám v říši, neplatí pro okupované oblasti Evropy …

Jako jednatelka Ženské národní rady (ŽNR) začíná opět rebelovat. Nastává totiž jakýsi paradox: Židé a české ženy se nesměli stát členy některých nacistických organizací. Hlavně se jednalo o Národní souručenství a Vlajku. To Horákovou připravuje o klidný spánek: Postavit Češku na úroveň Žida!? To je pro ni neslýchaná drzost!

Apeluje na K. H. Franka a Emanuela Moravce. Není to nic platné. Předsedkyně ŽNR, Františka Plamínková, jí nepodporuje - bojí se. Po válce byla ŽNR vydávaná oficiální historiografií jako buňka protinacistického odporu. Šlo o pro masového občana upravenou legendu neodpovídající historické skutečnosti.

ŽNR byla legální organizací protektorátu, odpovídající nacistické osvětě. Její předsedkyní byla Plamínková (též zvaná „strašpytel“) a jednatelkou Horáková (nacisté jí vedli pod krycími jmény „Králová“ a „Pěkná“). Hlavní pracovní náplní předsedkyně ŽNR nebyl údajný “odboj“, nýbrž nicnedělání a to bez výjimky. Všiml si toho i nacistický protektorátní tisk. „Národní politika“ ze dne 07. 02. 1942 píše:

„Protože Ženská národní rada už tři roky mlčí, soudíme, že si její předsedkyně neví rady, co má dělat… není ovšem námitek proti tomu, aby se takové osobnosti uchýlili do soukromí a postoupili svá místa lidem mladším, schopnějším a pro nové poměry vhodnějším. Jsme přece lidští a v takových případech přejeme těmto lidem spokojené stáří a klidný odpočinek.“

Plamínková neměla ráda Heydricha, neboť onen bezohledný nacistický pohlavár a kariérista na ní vyžadoval konečně nějakou činnost. Proto schvalovala atentát na zastupujícího protektora a byla za to 30. 06. 1942 popravena. Zde však šlo o nedorozumění. Plamínková neschvalovala atentát jako takový (k tomu by se neodvážila), nýbrž si slibovala od tohoto aktu, že nástupcem nebožtíka se stane K. H. Frank, se kterým, ve svém libovém „nicnedělání“, výborně vycházela. Mýlila se však. Nástupcem se stal Kurt Daluege. Ten žádal angažmá ve prospěch Protektorátu Čechy a Morava.

Milada Horáková ovšem ruce v klín neskládala. Bojovala houževnatě o to, aby umožnila českým ženám členství v nacistických organizacích protektorátu.

Zatímco jí K. H. Frank celkem s úspěchem ignoroval a vyhazoval, zavěsila se na Emanuela Moravce. Tam se to zdálo být průchodnější. Scházela se s ním ve vládním baru „Boccaccio“ v Grand Hotelu Steiner:

„Milada Horáková byla bisexuální a více než muži jí zásadně zajímaly ženy. Hlavně mladé dívky. Lída Baarová v jednom rozhovoru pro Rozhlas Svobodná Evropa, 1970 ve Vídni prohlásila: 'Ano, byla lesbická. Do 'Boccaccia' chodila, ale poměr měla pouze s mladou ženou ministra Moravce, Jolandou Moravcovou. S ním nikdy. Jednoho dne se obě o něčem pohádaly. Jolana byla důvěrnou agentkou Gestapa. Výsledek byl ten, že Miladu za něco udala. V srpnu 1940 Gestapo zatklo celou rodinu Horáků a odvezli je do Pankrácké věznice…’ „. („Bar 'Boccaccio' - České milenky nacistických pohlavárů 1938 - 45“, blog iDnes.cz, 11. 07. 2011).

Zde se Lída Baarová poněkud mýlí. Gestapo nezatklo „celou rodinu Horáků“, nýbrž pouze Miladu a jejího manžela. Okolnosti „zatčení“ jsou přesto obestřeny záhadou. Prý k tomu došlo ve čtvrtek 02. 08. 1940 v 10:00 hod. v Horním Bradle u Nasavrk, okr. Pardubice. Důvod „zatčení“ měla být pracovní činnost Horákové v ŽNR. Jinak se neuvádí nic konkrétního. Ovšem ve čtvrtek v 10:00 hod. by se měl manžel Bohuslav nacházet v zaměstnání a Milada v kanceláři ŽNR a ne někde na nějaké pustině u Nasavrk…

Spíš než na „zatčení“ vypadá komplot na konspirativní schůzku. V Nasavrkách se nachází zámek. V té době patřil Josefu Trautmannsdorfovi a sloužil jako místo setkávání důstojníků německé Státní bezpečnosti SD (Sicherheitsdienst). Spolupracovníkem Gestapa nebo Abwehru mohl být kdejaký hlupák, ovšem zahraniční spolupracovníci pro SD byli vybíráni velmi opatrně a to z obzvlášť spolehlivých kruhů…

Projevila snad SD o manžele Horákovi zájem a pozvala je do Nasavrk na konspirativní schůzku? Okolnosti by tomu nasvědčovaly.

Posléze dochází pro normálního vězně k neobvyklým postupům. V letech 1940 - 1942 je Horáková “vězněna“ na Pankráci a Karlově náměstí “současně“ - podle potřeby pendluje sem a tam. Sdílí cely se skutečnými odbojáři a ty po čase opouští, aby se opět do nich vracela. Něco takového se praktikuje pouze za účelem zpravodajské činnosti…

Pobyt jejího manžela a důvod jeho „zatčení“ nelze zjistit. Každopádně v uvedeném časovém úseku nebyli oba z ničeho obžalováni a nikdy nestanuli před soudem. To byla tehdejší praxe v nacistické justici a exekutivě velmi neobvyklá.

V roce 1942, po atentátu na Heydricha se opět oba společně, náhle objevují v terezínské Malé pevnosti, kam byli jinak hromadně dopravováni protinacističtí odbojáři. Manželé Horákovi získávají dvě samostatné cely hned vedle sebe ve vězeňském traktu pro prominentní vězně. Ostatně, Bohuslav tam nebydlí a má svojí vlastní garsoniéru mimo koncentrační tábor…

Milada, údajná “vězeňkyně“, získává v malé pevnosti vedoucí zaměstnání jakési „provozářky“. Je kompetentní pro rozdělování potravin a léků. Navíc kontroluje provoz gastronomie a nemocničního zařízení. Může se neomezeně pohybovat po táboře, opouštět ho a zase se vracet. O její chrup se stará zubař, jinak kompetentní pouze pro Wehrmacht a jednotky SS. Někdy přespává mimo - v bytě svého manžela. Do svojí cely v malé pevnosti si čas od času vodí dámské návštěvy. Věra Vacková vzpomíná:

„Miládce jsem musela vždy dát, a hlavně zazpívat, pokud k tomu byla příležitost… A pak po dozpívání jsme vždycky zůstávaly v objetí dlouho a beze slov. Bylo mi 18 a Miládce 42.“

Věra Vacková pokračuje: „Dr. Sailer se pohyboval prakticky po pevnosti neomezeně… chodil s různými léky, které měl… i ze zásob SS-lazaretu; s dobrým čajem zásoboval pravidelně Miládku i protityfovými tabletami, jimiž jsme byly všechny pak vybaveny…“

Zpravodajský důstojník si nyní musí položit otázku: Čím si ona „vězeňkyně“ koncentračního tábora vydobyla tak obrovskou důvěru nacistické státní bezpečnosti SD, že má přístup k lékařským zásobám příslušníků SS, fasuje od nich léky a podle vlastního uvážení je rozdává vězňům? Podle jaké logiky se lékař Wehrmachtu a SS stará o její zdraví? Jak je to možné, že “vězeňkyně“ podezřelá z “velezrady“ rozhoduje o rozdělování potravin a gastronomické zásobování pro vězně celého tábora? Tady něco nesouhlasí!

Ostatně, vězňové z Terezína vypovídající po válce a svých kontaktech s “JUDr. Horákovou“ v prostorách koncentráku, sotva mluví pravdu, protože dotyčná osoba tam figurovala pod krycími jmény “Milada Králová“ a “Milada Pěkná“ a toto nekompromisně dodržovala. Nemohli tedy logicky vědět, že mluví s JUDr. Horákovou.

V letech 1940 - 1944 nedošlo pro manželé Horákovi k žádnému obžalování, což je krajně neprůhledné. Navíc se to dělo v době, kdy jinak nacisté s odsouzením spěchali a vynášely i rozsudky během 24 hodin. I kdyby byla Horáková zatčena za svou (ne)práci v ŽNR - jak vždy později sama tvrdila, proč se u toho pořád plete její manžel a „sedí za mřížemi“ vedle ní, ačkoli prokazatelně za nic nemůže!?

Tak se též stalo, když je v létě 1944 oba odvezli do Drážďan k trestnímu soudu. Častá oficiální tvrzení, že ona byla odsouzena k trestu smrti, který nebyl vykonán, a on dostal 25 let těžkého žaláře, jsou absolutním nesmyslem.

Rozsudek zněl pro Miladu 8 let s tzv. “vycházkovým režimem“ (to znamená, že ve vězení pouze přespávala) a její manžel 4 roky “domácího vězení“, přičemž mu byly započteny léta 1940 - 1944 jako „vazební“, takže měl zaražené vycházky pouze na cca 14 dní a poté byl na svobodě… Skutková podstata pro oba zněla „pokus o zradu“. Jak a kde se měli o tu tzv. “zradu“ pokoušet, není v rozsudku uvedeno (ale to byla pouze konspirativní taktika pro budoucnost a jejich další činnost).

Podle mého názoru o žádný klasický soudní rozsudek nešlo. Německá SD zřejmě potřebovala manželé Horákovi na rychlo „uklidit“. Patrně v Terezíně hrozilo nebezpečí nějakého prozrazení. Jejich transport do říše jim zaručoval bezpečí a rozsudek trestního soudu jim dodal alibi “politických vězňů“.

Oba zůstali v Bavorsku. Bohuslav si odpykával “trest“ v Ebrachu v klášteře cisterciáků s přilehlým kostelem. Tento objekt zčásti sloužil od roku 1851 jako domácí vězení pro neposlušné mnichy. Miladu umístili do prominentní ženské věznice v Aichachu: cely s ústředním topením a sprchami. Možnost stravování mimo oblast věznice byla zaručena.

Oficiální nesmysly: Bohuslav Horák se prý zúčastnil “pochodu smrti“. Nic takového se v Ebrachu nekonalo. 22. 04. 1945 osvobodili Ebrach a Aichach Američané. Milada se vrátila do Prahy až 20. 05. 1945 a Bohuslav dokonce o dva dny později. Záhadou zůstává, kde tak dlouho byli a proč s návratem otáleli. Vyčkávací taktika? Obavy z prozrazení?

Po válce vydávala Milada své jizvy na těle za následky “nacistického mučení“ (oficiální historiografie tuto verzi převzala). Po její popravě 1950, byly jizvy vydávány za následky “komunistického mučení“.

Všechna vzniklá poranění byla ve skutečnosti pozůstatkem těžkého onemocnění spálou z roku 1923. Ona zákeřná nemoc jí málem připravila o život. Celé tělo zachvátila mokvavá vyrážka a to i konečky prstů. Pacientka nakonec přežila, ale jizvy zůstaly.

Poranění na prstech deklarovala Horáková coby “vrážení jehel pod nehty“. Na základě její výpovědi před lidovým soudem za to dostal údajný pachatel, komisař Erich Pfitsch (kriminální asistent v referátu II BM), trest smrti. Oběsili ho v Praze 03. 05. 1947.

Jak to bylo ve skutečnosti s “mučením“ Milady Horákové? Archivní prameny nám jednoznačně dokazují: nikdo z nacistů, ani komunistů na ní jaktěživ nesáhl…

Na základě její výpovědi byli po válce popraveni tito nacisté: K. H. Frank (oběšen v Praze 1946), dále dozorci Malé pevnosti v Terezíně: Heinrich Jöckel a Wilhelm Schmidt (oběšeni v Litoměřicích 1946), Hans Lewinski (oběšen v Praze 1947) a Albert Neubauer (oběšen v Praze 1948).

Následkem její přímluvy a výpovědi “o slušném zacházení s vězni“ si zachránili život její nejbližší spolupracovníci a to esesáčtí dozorci: SS-Rottenführer Theodor Hohaus (vedoucí skladu - kompetentní pro výdej potravin a léků), tak jako SS-Scharführer Josef Sternkopf (vedoucí dílen - kompetentní k používání gastronomických a lékařských zařízení). Byli soudem zproštěni viny osvobozujícími rozsudky.

Údajná “vězeňkyně“ s těmito dvěma esesáky v Terezíně denně úzce spolupracovala a rovněž potřebovala jejich výpovědí o jejím vlastním „charitativním a příkladném chování“ vůči vězňům při rozdělování potravin a léků. Oba jí to ochotně a nezištně potvrzovali.

Facit: Milada Horáková měla neobyčejné nadání zahlazovat své vlastní stopy…

Milada Horáková rozhodně nebyla obětí komunistického režimu, ALE už za okupace pracovala proti proti ČSR a českému národu, kolaborovala ve prospěch Německa a nacistických pohlavárů a organizací. A v této protistátní vlastizrádné činnosti pokračovala i po ukončení 2. sv. války v novém československém státu až do doby svého oprávněného zatčení. Byla právem vězněna, odsouzena a následně popravena.

S vlastizrádcem nelze nakládat jinak !!!

Horáková byla nejen mazaná a vytrvalá v té činnosti,

ale byla především zapálená a zákeřná!

A i vlastizrádci současné doby (a mezi našimi státníky a politiky jich je nemálo), by měli být zatýkáni, souzeni a odsouzeni, měli by nést za svá jednání a úmyslná vlastizrádná rozhodnutí poškozující naši zemi a náš lid plnou zodpovědnost a své tresty si řádně odpykat, být zbaveni svých postů, nezákonně nabytých majetků všeho druhu včetně financí.

Neprůhledná Milada Horáková aneb Osud vyzvědačky

16. 03. 2014 10:44:03

Je důležité si ujasnit logické premisy: Kdyby komunisté Horákovou nepopravili, svět by se o ní nikdy nic nedozvěděl. Zůstala by naprosto neznámou podivínskou feministkou. Ničím nevynikala. Její život byl navíc často protikladný a neprůhledný. Je nutné si bez předsudků přiznat: Horáková byla politickou nulou a zcela nešikovnou, amaterskou vyzvědačkou...

Josef Urválek (1910 - 1979), prokurátor a soudce. Justiční vrah, který měl 1945 - 1952 na svědomí desítky poprav katolíků, socialistů a nakonec i komunistů...

Iracionální popravou Horákové chtěli komunisté vytvořit odstrašující příklad. Ve své ideologické tuposti však dosáhli pravého opaku. Z průměrné a ničím nezajímavé, socialistické fanatičky, vybudovali celosvětovou politickou kapacitu. Ještě navíc z ní nechtěně vymodelovali „hrdinku“ a tím jí postavili věčný pomník.
Kdyby na Horákovou, podobně jako v případě spoluobviněných (Fráňa Zemínová a Antonie Kleinerová), uvalila KSČ „pouze“ dlohodobé tresty, upadla by tato nešikovná vyzvědačka v naprosté zapomenutí. Na to ovšem Klement Gottwald a jeho moskevští poradci, i přes úporné přemýšlení, nějak nemohli přijít.
Ideologická chudoba systému zvaný marxismus-leninismus, pronikla tehdy do všech sfér lidské společnosti ČSR a páchala tam gigantické škody svojí stupidní kontraproduktivností a to i proti samotné KSČ. Jednoho dne začali komunisté zavírat a věšet sami sebe...
Ona skutečnost v žádném případě nerušila Miladu Horákovou, aby s komunisty od konce války úzce a pilně nespolupracovala. Její manžel Bohuslav Horák do KSČ dokonce vstoupil. Později s tím měl v USA popotahování. FBI ho chtěla nechat zavřít. Vymlouval se na to, že pouze podal žádost o vstup, která ještě nebyla schválena. FBI mu to uvěřila.
Hned po návratu z Německa (20.05. 1945) zařídila komunistka JUDr. Zdeňka Patschová pro manželé Horákovi bydlení v prostorné vile, Praha-Smíchov, Zapova 3. Ona členka a později poslankyně za KSČ byla velice vlivnou soudkyní. Manžel Horákové o ní vypovídá:

„Před únorovým pučem vynakládali komunisté mnoho úsilí, aby Miladu získali...Nejvíce se o Miladino politické obrácení starala Miladina přítelkyně z Rady žen a pozdější komunistická poslankyně JUDr. Patschová, která k nám horlivě docházela a vysedávala dlouho do noci.“

V roce 1946 se Horáková stává za ČSNS poslankyní parlamentu. Kontakty s Patschovou jsou časté a intenzivní. Dalo by se říci, že ona soudkyně je jakýmsi “řídícím důstojníkem“ nové poslankyně.
Spolupráce s KSČ funguje výborně: poslankyně za ČSNS hlasuje v parlamentě ve všem s komunisty, nikdy proti nim a dokonce se ani nezdržuje hlasování ve věci komunistických poslaneckých návrhů. Zakládá “Svaz přátel SSSR“ (později “Svaz československo-sovětského přátelství“) a stává se jeho místopředsedkyní. Stalinští bolševici v Kremlu jsou nadšeni a zvou jí v říjnu 1946 do Moskvy. Tam jí ubytovali v nejluxusnějším moskevském hotelu “National“ a vedli s ní dlouhé rozhovory o kterých není veden žádný záznam. Ona sice o jejich obsahu nikde nemluvila, ale pochybuji o tom, že při takovýchto konverzacích by nebyla přítomna sovětská zpravodajská služba GRU, kompetentní pro získávání zahraničních spolupracovníků.
Podle svědectví spoluvězeňkyně Boženy Hostičkové se zatčená Horáková prý tehdy obávala, aby nebyla odtransportována do SSSR. To byla totiž běžná praxe sovětské KGB v případě zpravodajských spolupracovníků v satelitních státech, kteří se neosvědčili.
Každopádně si od své návštěvy v Moskvě mnohé slibovala. A tak 12.12. 1946 zveřejnila poslankyně článek k výročí československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Nazvala ho “Dějinné jubileum“. Jde o elaborát transparentního patolízalství moskevským stalinistům ve kterém mimo jiné i připomíná, že máme samozřejmou povinnost neodpoutávat se od Východu, od SSSR. Komunisté jsou s ní velice spokojeni a Horáková hýčká ty nejvyšší politické ambice. Počítá s absolutní podporou Moskvy. Její spolustraník JUDr. Miroslav Kopecký (později odsouzen na 15 let) vzpomíná:

„V jednom rozhovoru jí Patschová sdělila, že Slánský ji děkuje za pravidelné sledování zdravotního stavu prezidenta Beneše při návštěvách u Hany Benešové a ptá se jí jak si představuje svojí politickou budoucnost. Bez jakýchkoli okolků odpověděla Patschové, že chce být ministryní zahraničí...“

Milada Horáková tedy moc skromná nebyla. Na druhé straně při jejím vzdělání, zahraničních zkušenostech, znalosti jazyků - němčina, francouzština, angličtina a ruština, byla pro tuto pozici daleko lépe kvalifikována než opilec Jan Masaryk. Patrně počítala s podporou Moskvy na jejíž nátlak by KSČ přinutila Masaryka, aby odstoupil. Byla to poněkud naivní představa, neboť Masaryk se ani později k demisi nekomunistických ministrů nepřidal a v úřadě zůstal. Svojí věrnost ke komunistické vládě zdůraznil známým výrokem: “S touto vládou si rád zavládnu!“
Nastaly i jiné zádrhely. Patschová, coby „řídící důstojník“ Horákové, věděla, že tak klíčové ministerstvo jako je ministerstvo zahraničí musí být v budoucnu v rukách komunistů. Její mandantka ovšem komunistkou nebyla. To by znamenalo složit poslanecký mandát, vystoupit s ČSNS a vstoupit do KSČ. Takováto praxe byla v té době bohužel masováa zcela běžná. Karel Kaplan (M. Horáková a spol.) o tom píše:

“Hledej však opozici, nikdo v této republice nechce do opozice...komunistické vedení rozhodlo, že nekomunisické strany, kromě sociální demokracii, zůstanou, protože jsou poslušné a uznávají vedoucí roli KSČ...v komunisickém ústředí zaregistrovali 856 657 nových členů, z nichž bylo 115 100 národních socialistů, 25 300 lidovců, 113 500 sociálních demokratů a 197 000 nových členů na Slovensku.“

Kdyby Horáková přestoupila do KSČ, patřila by k oněm 115 100 národním socialistům, kteří tak učinili před ní. Hrůzostrašná statistika! Tzv. „tajní členové KSČ“ nejsou v uvedených číslech registrovány.
Nejlépe by bylo, kdyby se poslankyně pro začátek stala právě „tajným členem KSČ“. Na tom se evidentně začalo pracovat, ale nebylo to vůbec jednoduché, protože v cestě stál nesouhlas mocenského ženského monopolu Anežky Hodinové-Spurné která evidentně Horákovou v KSČ mít nechtěla. Obávala se silné konkurence. Bývalý ministr školství a kultury Čestmír Císař (1963 - 1965) o Hodinové-Spurné prohlásil:

„Nemyslím si, že by se jí okolí bálo proto, že za ní stál Molotov, ale proto, že do všeho strkala nos a její nápady byly tak bláznivé, až vyvolávaly hrůzu. Byla to šílená tetka.“

Dne 10.03. 1948 skáče Jan Masaryk z okna a na místě umírá. Jakmile se to Horáková dovídá, ještě ten samý den ve 14:00 hod. skládá poslanecký mandát (bez jakéhokoli zdůvodnění) a podle JUDr. Kopeckého doufá, že bude jmenována ministryní zahraničí, jak jí původně naznačovala JUDr. Patschová...
Místo toho nastává obrovské zklamání a existenční propad: Moskva jí zradila a nehodlá pro ní nic udělat. Hodinová-Spurná jí v KSČ nechce. Nakonec je delegována na podřadné místo úřednice školského referátu pražského národního výboru. Ministrem zahraničí se stává komunista Vlado Clementis (později 1951 zatčen a 1952 popraven). Odvrací se od ní i JUDr. Patschová...
Tajná zákulisní jednání Horákové s KSČ k ničemu nevedou (SÚA, fond 100/1, sv. 21 a další, důvěrné zprávy - AFMV a.j. krycí jméno „B“):

“B. mi sdělila, že nedávno měla jednání se s. Krosnařem, že před ní u s. Krosnaře byla Milada Horáková, s kterou Krosnař déle než hodinu jednal. B. nás vehementně varuje před tím, abychom Horákovou rehabilitovali a předpokládá, že u s. Krosnaře Horáková právě v této věci jednala.“

I kdyby soudruh Krosnař pro Horákovou apeloval jak chtěl, když si soudružka Hodinová-Spurná postavila hlavu, že Horáková do KSČ přijata nebude, tak je tento postoj povýšen na úroveň zákona. Ministrem zahraničí bude komunista Clementis a ne nějaký přeběhlík z ČSNS i kdyby byl sebeinteligentnější a na výsost v zahraničních otázkách nadmíru kompetentní!
Horáková to tak nenechá - s teplým místečkem úřednice školského referátu v Masné ul. 18, se nesmíří, i kdyby měla vyvolat „třetí světovou válku“. U soudu se s tím netají:

„Ve svých koncepcích jsme počítali s válkou...jsem si vědoma toho, že v případě války by byla zasáhnutá i Praha, s tím se ovšem musí počítat.“
Prokurátor: “Počitali jste s válkou i s atomovou bombou?“
Horáková: “Ano.“
Prokurátor: “Děkuji, to stačí.“

Jinými slovy: Buďto mi komunisti zajistí pracovní místo odpovídající mým schopnostem nebo nechám Československo vygumovat z mapy světa!
Zde udělaly vyšetřující orgány, prokuratura i Nejvyšší soud zásadní chybu. Kdyby Horákovou a spol. po výše uvedené výpovědi místo na pankrácké popraviště, odvezli do blázince Praha-Bohnice, mohl být klid a pokoj.
Nehovořilo by se o žádných „justičních vraždách“. Žádné popravy by se nekonaly. Dokonce ani „statečná hrdinka“ by neexistovala, neboť ona osoba by neseděla ve vězení za mřížemi, nýbrž na psychiatrickém oddělení nemocnice v Bohnicích, kde by jí nikdo „nemučil“, nýbrž by se pouze zkoumalo jak dalece je svéprávná...
Myslím si, že právě ono hluboké zklamání, pocit křivdy a zrady ze strany ruských i českých komunistů vedlo Horákovou k tomu, že se zcela a nekompromisně dala k dispozici výzvědným službám USA, Velké Británie a Francie. Předala jim všechno co věděla i měla - a nebylo toho málo.
Díky její nevyčerpatelné energii a geniálním organizačním schopnostem se jí v poměrně krátké době podařilo vybudovat celkem 6 povstaleckých skupin, které si kladly za úkol “svržení lidovědemokratického režimu“. Jednalo se o skupiny: “Ilegální výbor “( 9 členů, vedoucí - Horáková), “Hospodářská rada“ (7 členů, vedoucí - Klíma), “Vltava“ (3 členové, vedoucí - Treška), “Kopecký“ (8 členů, vedoucí - Kopecký), “Černý havran“ (5 členů, vedoucí - Karásek) a “Ostrava“ (4 členové - vedoucí Buchal). Vyšetřovací zápis “Akce střed“ (ABS, V - 6301 - 88 MV, kontrarozvědka):

“Její činnost z hlediska zpravodajského se jeví jako činnost vrcholného agenta-rezidenta cizích mocností....Jde o hlavu vedení, které sjednocovalo vyzvědačské sítě...Zúčasťňovala se okruhu zvlášť důvěrných osob tajných porad...S vyslanectvím francouzským a USA udržovala i osobní styk...podávala jim hospodářské i politické informace, zprávy špionážního obsahu. Nejdůležitější zprávy obsahující podrobné údaje o obchodních stycích ČSR a SSSR...sama zpracovávala politickou část zpráv a používala při jejich dodávání smluveného kódu. Jiné zprávy se týkaly dvouletky, předpokladů pětiletky a církevních poměrů v ČSR.. Všechny tyto zprávy byly určeny pro anglo-americké imperialisty.“

Ideologickou frází “anglo-američtí imperialisté“ jsou míněny informační ústředny CIA (USA) a MI-6 (Spojené království). Horáková byla naprostou vyzvědačkou-amatérkoua vršila jednu chybu za druhou. Jako bývalý britský zpravodajský důstojník (2nd Lieutenant, Západní Berlín 1981 - 1990) se musím s politováním ptát:
Proč jí Britové nebo Američané neposkytli alespoň základní školení “Security First“?
Proč jí neupozornili na to, že výzvědná činnost v tak gigantických rozměrech je vnitřně
nekontrolovatelná a skončí brzkým prozrazením?
Proč jí neupozornili na skutečnost, že práce, kterou pro ně vykonává, podle tehdejší běžné praxe (a to na celém světě), většinou končí “trestem smrti“ a že pro její záchranu v tomto směru nemohou vůbec nic udělat?
Milada Horáková byla popravena na základě skutkových podstat vyzvědačství(§ 5, odst. 2, lit. c, zákona č. 231/48 Sb.) a velezrady(§ 1, odst. 2, lit. c, zákona 231/48 Sb.). Na magnetofonovém záznamu zanechala po sobě osobní závěť, kterou komunisté nikdy nezveřejnili a která byla odhalena až po „sametové revoluci“:

„Myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu zcela naze, pravdivě a bez příkras: Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já. Nedělejte to, ledaže byste byli blázni, nebo že byste se honili ze falešným mučednictvím, anebo že byste chtěli za každou cenu zemřít.“

Zní z magnetofonového reproduktoru naléhavý hlas...

Dovolte mi, abych na závěr citoval Miroslava Ivanova (“Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové“, Praha 2008):

„Slovem “osud“ svrháváme ze sebe odpovědnost. Filozof Schopenhauer kdysi cynicky prohlásil: “Čemu říkají lidé ze zvyku osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé činy.“ Místo slova hloupé zvolme jiný výraz: zvláštní, osobité; člověk nemůže uniknout své povaze. Svému založení. Horáková nemohla být jiná; její “osud“ byl dán jejím charakterem - i charakterem režimu.“(Str. 168).

Autor: Jan Berwid-Buquoy| neděle 16.3.2014 10:44 | karma článku: 39.15 | přečteno: 14747x

Zdroj: https://berwidbuquoy.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=401036

Jírovec

Jiří Jírovec 95 procent

Autor je přírodovědec, žije v Kanadě.

7. 6. 2016 13:03

Zkoumání československé historie je v neuvěřitelné krizi. Je osekáno z jedné strany existencí zákona o protiprávnosti režimu v letech 1948-89 a z druhé politickým projektem zvaným Ústav pro studium totalitních režimů. V obou případech jde o paskvil, který nedovoluje "badatelům", aby dospěli k jakýmkoli jiným závěrům, než těm, které naši minulost očerňují.

Řečeno s Jiřím Suchým, pro skutečné historiky "je nebezpečné domnívat se cokoli". Bezpečí pro ně představuje používání zjednodušujících adjektiv: komunistický, vykonstruovaný, monstrózní, normalizační, zločinný a kurva komunistická.

Historici mají, nebo by měli mít, přístup k obrovskému množství informací v archivech. Mohli by například vnést jasno do pozadí politických procesů v letech 1948-54. Západ (čti CIA) tehdy pochopil význam Stalinovy teorie o zostřování třídního boje v době kdy je socialismus na pokraji vítězství. Cožpak není fascinující sám fakt, že se Západu podařilo vytvořit "důkazy" o tom, že zostřování má svoje protagonisty ve všech státech budujících socialismus a "potvrdit" jimi správnost zmíněné teorie?

Stalinova teorie zjevně platí obecně a tak se v Česku bojuje proti KSČ a KSČM s nebývalou silou.

S archivními informacemi nakládá každá moc velmi opatrně. Proto se skartovává, utajuje a překrucuje.  

Moje generace se postupně dozvěděla, že Julius Fučík byl hrdina a pak zrádce, který práskl vše, co se dalo. A taky, že Gustina Fučíková byla kurva komunistická, která nechtěla dát originál Reportáže psané na oprátce z ruky, aby se zakrylo jeho přepisování pro potřeby komunistů.

S velkým odstupem, tedy v roce 2010, vyšla kniha Julek Fučík věčně živý a tam je to zase všechno jinak: Reportáž nebyla upravována, Fučík podle autentického vyšetřovacího spisu, podepsaného komisařem Böhmem, nic podstatného neprozradil.

Kniha vysvětluje i to, proč Gustina nedala Reportáž z ruky.  Měla prý podmínku, že ji vydá jen do musea novinářů, kteří zahynuli za války. Fučík tam jistě měl být na prvním místě, ale nehodilo se to, že zahynuli i jiní, kteří se s komunisty nekamarádili.

Jak jinak se mají lidé dozvědět alespoň přibližnou pravdu než prostřednictvím skutečných historiků?

Je absurdní, že media i obec historiků nechala bez povšimnutí skartaci několika tisíc svazků týkajících se "nových" prominentů. Byly mezi nimi údajně i materiály Václava Havla. To znamená, že se nikdy nedozvíme, jak se náš moderní hrdina choval při výsleších.

Z hlediska československé historie je zajímavé i to, že CIA přinutila americkou vládu ke znovuutajení materiálů, které se týkaly "balonových" akcí ze začátku padesátých let. Tyto materiály byly odtajněny po uplynutí lhůty padesáti let, ale pak byly znovu uzavřeny do tresoru.

Selektivní přístup k informacím je typický pro každou propagandu, tedy pro upravovanou pravdu.

"Badatelé" na výplatní listině ústavu, který se zabýva totalitními režimy, se snaží vytvářet dojem, že v bývalém Československu takměř zuřila občanská válka. Zaměřují se na velmi malé procento populace.

Tento zdroj (http://www.policie.cz/clanek/obeti-komunistickeho-rezimu.aspx) uvádí počty odsouzených (205,486), emigrovaných (170,938), popravených (248) a zahynuvších při pokusu o přechod hranic  hranici (145). Určitou část populace postihly nucené práce (21,440) a vojenská služba u pomocných technických praporů postihly (60,000).

Zaokrouhleno, šlo o ztrátu 400 životů a určitý postih 500,000 občanů.

Obě uvedená čísla jsou zajímavá. Kdyby se zmíněný ústav zabýval tím "Ako chutí moc a to kdekoli na světě", mohl by dospět k závěru, že ztracené životy během komunistického teroru v Československu, představují jen jednu desetinu zabitých při americké invasi Panamy v roce 1989. Moc byla při chuti…

Panama je svým způsobem srovnatelná s naším srpnem 1968, protože šlo o ochranu parciálních zájmů na předem vykolíkované území. Pomiňme velké války posledních padesáti let, kde byl počet obětí nesrovnatelně vyšší, protože šlo o globální hry.

Číslo 500,000 má svůj protějšek v americké politice. Jenže tam představovalo počet předčasně zemřelých dětí v důsledku sankcí proti Husseinovu Iráku.  

Když se moderátorka jedné z hlavních televisních společností v USA zeptala  Madeleine Albrightové, zda to byla přijatelná cena za svržení diktátora, v Československu narozená dáma odpověděla: ANO.

Zmíněný rozhovor dokazuje, že se z člověka, který se dostane k moci a začne uvažovat v měřítku států a kontinentů, lehce stane zrůda, do jejíž rozlišovací schopnosti se nevejde člověk, natož pak dítě. Chcíplo pár fakanů, tak co.

Kamarád oné americké političky se při přechodu z Hrádečku na Hrad změnil z nýmanda ve velikáše a rychle změnil svůj odpor ke zbrojení a vojenským uskupením na podporu bombardování a války. Dostal za to pár čestných doktorátů.

Pokus o vybudování sociálního státu, který se v Československu odehrával v letech 1948-89, měl svoje oběti, ale většina z toho půlmiliónu byla postižena jen v prvních pěti letech, kdy nový režim upevňoval svou moc a kdy se Západ snažil vývoj v Československu ovlivnit ekonomicky i politicky.

O prvním pětiletí se příliš nepíše, protože s odstupem času přece jenom vypadá blbě, že se přes hranice vraceli naverbovaní "agenti chodci", že mnozí odpůrci nového režimu počítali s tím, že vypukne třetí světová válka a oni se vrátí k moci.

Nehodí se připomínat velmocenskou politiku USA. Nehodí se připomínat Vietnam, nehodí se připomínat jejich podporu diktátorským režimům v Chile a Argentině ani kdekoli jinde.

A již vůbec se nehodí připomínat, že naprostá většina československých občanů získala základní jistoty, o nichž se v mnohých "vyspělých" demokraciích jen sní. Nehodí se připomínat právo na práci, vzdělávací systém, zdravotní péči, existenční jistotu a neobyčejný kulturní rozkvět šedesátých let.  

Místo toho se historie překrucuje, jak se dá.

Nedávné výročí Měnové reformy z 1. června 1953 představuje zajímavý příklad výběrového přístupu k informacím. Současná propaganda ji spojuje s odporem dělníků v Plzni, ale zcela opomíjí historický kontext.

Na stránkách totality.cz se lze dočíst:    

"Sedm let po válce existoval ještě přídělový lístkový systém a vedle něho volný prodej, kde ale byly ceny několikrát vyšší. Zboží a služby, které stát nedokázal zajistit, doplňoval černý trh. Neúnosnost této situace si začali brzy uvědomovat i představitelé státu.

Tzv. měnová reforma, uskutečněná na přelomu května a června 1953, měla státu pomoci vyřešit několik věcí najednou: zastavit inflaci, zredukovat oběživo, přivést příjmy a úspory obyvatel do souladu s trhem a také přinést peníze do zchudlé státní pokladny na umoření státního dluhu."

K uvedenému výkladu lze dodat, že třeba v Británii byl lístkový systém zcela zrušen ještě později než v Československu. Chybí rovněž informace o tom, že po druhé světové válce proběhly peněžní reformy ve všech evropských zemích s výjimkou Spojeného království, Švýcarska, Švédska a Iberského poloostrova.

Jiný zdroj uvádí klíč, podle kterého byly staré peníze přepočítávané na nové. Uvádí rovněž, že

„členové KSČ dostali často lepší kurs, který navíc nebyl vázán na výši částky“.

Je jistě škoda, že k tomu nejsou uvedeny žádné podrobnější informace.  

Sám vím o jedné výjimce, která platila pro přepočet zůstatku na vkladních knížkách, pokud byly součástí odměn státních vyznamenání. Můj tatínek (vždy nestraník) sdílel v roce 1952 státní cenu Klementa Gottwalda s plzeňským lékařem docentem Vaňkem. Dostali ji za objev příčiny předčasné úmrtnosti kojenců na zápal plic. To nebylo nic politického. Šlo o významnou práci související s tím, že se oslabení imunitního systému matky přenášelo na novorozence. V principu šlo o podobný mechanismus, jaký známe s HIV vedoucí posléze u pacientů s AIDS k úmrtí na zápal plic. Byl to zásadní objev, který nešlo přehlédnout. Odměna ve staré měně byla 100 000 korun a byla přepočítána na novou měnu 1:5.

To, že měnová reforma připravila občany o část hotovosti i úspor, je nepochybné. Stejné ovšem udělala i privatizace po roce 1989:  

"V polistopadové éře inflace meziročně nejvýrazněji vzrostla v roce 1991, o 56,6 procenta. Naopak nejméně se měnily ceny v roce 2003, tehdy byla míra inflace skoro nulová, vyplývá z údajů Českého statistického úřadu. Rok 1991 byl v posledních dvaceti letech výjimečný, nikdy před tím ani potom inflace nepřesáhla 21 procent.

Na vysoké hodnotě roku 1991 měla značný vliv devalvace měny, zřejmě také zrušení takzvané záporné daně v září 1990, které způsobilo značný nárůst cen výrobků a hlavně liberalizace cen od 1. 1. 1991. Výrazněji stoupaly ceny také v roce 1993, tehdy rostly spotřebitelské ceny o 20,8 procenta."

V souvislosti s měnovou reformou se samozřejmě nemluví o tom, že ke stejnému datu vznikl univerzální penzijní a zdravotní systém. Byl zjevně položen na zdravých základech, protože přežil všechny útoky až do letošního roku.

S odstupem času vypadají informace o měnové reformě skoro legračně. Tehdy byli u moci komunisté, a tak to je na koho svést. Teď máme finanční krize, kam oko dohlédne, a nikdo za nic nemůže.

Na současném vývoji je zajímavé, jak snadno se zastánci současných poměrů vracejí ke komunistickým nápadům. Myslím, že to bylo v pořadu „Máte slovo“, kde kdosi radil důchodcům, aby rozdělili byty, které jsou pro ně velké, a sdíleli je s ostatními.

Shodou okolností jsem v takovém bytě kdysi bydlel. Byl na Vinohradech v Římské ulici a někdy v padesátých letech, kdy ještě nebyla sídliště, byl rozdělen ze tří pokojů, kuchyně a nevytápěného pokojíku pro služku na dva byty se sdíleným příslušenstvím. Dostali jsme pokoj a kuchyň. Služku jsme neměli, a tak z jejího kamrlíku vznikla temná komora.

Komunisti řešili bytovou krizi i tím, že přiznávali určitý počet čtverečných metrů obytné plochy na osobu. Do toho se nepočítala kuchyň a příslušenství. Nadměrné metry bylo nutné zaplatit navíc, a bylo-li týchž více, než pro příslušnou bytovou kategorii povoloval předpis, byl držitel bytu tlačen k výměně za menší byt.

Postupem času byl bytový problém řešen masivní výstavbou panelových domů, které byly cenově dostupné. Jistý hlupák je nazval králikárnami - co taky čekat od politika, odtrženého od normálního života.

V úvodu byla zmínka o instituci, která upřednostňuje osudy necelých 5ti % původní populace. Zbývajících 95% je mimo její rozlišovací schopnost. Dobře, ta instituce zaměstnává slouhy, byť je povyšuje na "badatele".

Skutečný historik by měl být schopen zpracovat jakékoli téma. To v Česku nejde, řada z nich je tabuizovaná. Například případ Milady Horákové. Byla popravena v roce 1950, tedy tři roky před Ethel Rosenbergovou, která dostala trest smrti za přepisování jakýchsi materiálů, jimiž údajně její manžel vyzradil Stalinovi tajemství atomové bomby. V červnu 1953 byli oba popraveni.

Případ Rosenbergů a Milady Horákové spojuje jedna věc: byli exemplárně potrestáni za spolupráci „s druhou stranou“. Skutečná škoda, způsobená předáváním informací, byla druhořadá.   

Ústav pro studium totalitních režimů nevyvrátil obvinění Milady Horákové ze špionáže a z podvratné činnosti, která měla vrátit do ČSR kapitalismus. Vhodným výběrem slov ale zkulantnil situaci takto: "Pro Miladu Horákovou bylo pomáhat rodinám prvních zatčených a udržovat spojení a výměnu informací s emigrací stejně přirozeně, jako za války udržovali s manželem spojení s Londýnem." Podle obžaloby se „výměna informací“ týkala například jakéhosi plynovodu, jehož popis byl údajně doplněn označením míst, kde by se dal nejlépe vyhodit do povětří (kdyby bylo zapotřebí).

V Kanadě byl v roce 2012 odsouzen námořní důstojník Jeffrey Delisle. Dostal dvacet let za to, že si „vyměňoval informace“ s Moskvou. Člověk si něco vymění a pak ho to mrzí, lze parafrázovat Švejka.

Ze zorného úhlu československé historie je pozoruhodný tento výrok jeho soudce Currana:

"[…] even if the amount of damage Jeffery Delisle caused is speculation, the fact that he passed information at all is a serious crime […] Society is justifiably outraged at the betrayal."

což přibližně znamená:

"[…]  i je-li škoda, kterou Jeffrey Delisle mohl způsobit, nejasná, samotný fakt, že informace vůbec předával, je závažným zločinem […] společnost je právem rozhořčena nad takovou zradou."

On ten Urválek holt byl o šedesát let před svými následovníky. Roli hrálo to „že“ a ne „co“ bylo předáno.

Podstatný rozdíl je v tom, že československá veřejnost byla alespoň formálně pohoršena a podepisovala rezoluce proti Horákové a později proti Slánskému. V Kanadě je nějaký oficír každému „u prdele“. Pokud se někdo o něco zajímá, tak to je zlomená čelist hokejové hvězdy Crosbyho.

Aby byla paralela k případu Horákové úplná, řekla státní prokurátorka Lyne Decarie, že:

"Jde o zastrašení a [že] rozsudek dává jasnou výstrahu."

V podstatě to samé řekla Ludmila Brožová-Polednová. S tím rozdílem, že ona do toho ještě zamotala světový mír.

V USA čekal na svůj soud Bradley Manning. Ten informoval čtenáře Wikileaks o některých aktivitách americké diplomacie a tím ohrozil úsilí propagandy zajistit, aby občané věřili, že co vláda USA činí, dobře činí. Částečně se přiznal, takže ho nepopravili, ale "jen" uvěznili na 35 let. Manninga, zadrženého v roce 2010, lámali samotkou, buzením, nahotou a zimou. Lze to považovat za důkaz toho, že vězeňské a věznitelské metody se režim od režimu nemění.

Vyhlášení rozsudku smrti nad Miladou Horákovou vyvolalo mezinárodní reakci. Ze spárů odporného kata ji nedostala ani přímluva Alberta Einsteina.

No, stejný Einstein se o tři roky později postavil i na obranu Rosenbergových a s ním, rovněž neúspěšně, i Jean-Paul Sartre, Jean Cocteau, fyzikální chemik Harold Urey, nositel Nobelovy ceny, Bertold Brecht, Pablo Picasso i papež Pius XII.

Případ Horákové nemůžeme pochopit bez srovnání s Rosenbergovou. A jen kombinace obou nám umožňuje pochopit, jak moc ohlupuje občany na obou stranách.  

V Česku cpeme propagandu do dětí již od mateřské školy. Je to možné jen proto, že skuteční historici zesrabovatěli nebo vymřeli.  Vychováme tím spratky, kteří jednou odkývnou, že je v pořádku být neustále pod kontrolou policejních kamer, budou věřit tomu, že katolická církev měla recht, když mučila a upalovala čarodějnice a vůbec, že je dobré popravovat lidi odlišných názorů.

Těch 95% lidí ví, že všechno bylo trochu a často úplně jinak. Nová moc již uspěla v tom, že je nemusí brát na vědomí.

Autor je přírodovědec, žije v Kanadě.