Strategie českých novinářů v této době (platí obecně, nejen v této době, jen se mění téma):
|
1. Ptát se opakovaně na totéž. Když dotazovaný počtvrté odpovídá na stejnou otázku, je velká šance, že
odpoví trochu jinak. Pak se dá tahat za slovíčka a jeho odpovědi se dají prezentovat jako rozporné. Skvěle
se tím prozkouší i trpělivost odpovídajícího. Je šance, že počtvrté odpoví podrážděně. To proto, že
to nezvládá a na svou funkci očividně nemá. Hurá.
|
2. Každé opatření má svého kritika. Najít ho je otázkou minut, stačí se každého na potkání ptát,
jestli si myslí, že budou opatření účinná. Je jasné, že to fungovat nemůže. Ferda Macků z Mimoně
to řikal a prej to není směroplatný. Jo a ten biatlonista to řikal taky.
|
3. Sabotovat a podkopávat vládní doporučení. Když vláda silně doporučuje nejezdit do Itálie,
dá se před kameru pozvat lobbista cestovní kanceláře, který může celé dny ujišťovat občany,
jak je skvělé, že nepřišel oficiální zákaz a jak jim při zodpovědné lyžovačce nic nehrozí. Když
náměstek ministerstva zdravotnictví záměrně nejmenuje nadějný lék, aby v mžiku
nezmizel z lékáren, můžeme ho klidně jmenovat sami. Punk, vole.
|
4. Vrážet klíny. Když ostentativně vyzdvihuji názory a jednání jednoho z týmu a/nebo do
omrzení konfrontuji slova každého z týmu navzájem, existuje šance, že to ostatní zamrzí,
naštve nebo znepřátelí. Od začátku se přece nesnášeli.
|
5. Najít zjevnou slabinu a zůstávat v rozhovoru jen u ní. Každý přece rád znovu a znovu vysvětluje,
proč selhal v něčem, za co se omluvil a v čem (bez omluvy) selhávají všichni ostatní. Každý se rád
donekonečna baví o svých slabinách. Může být něco lepšího, než ponížení papaláše v přímém přenosu?
|
6. Zahlcovat nepodstatným. Když nevíš coby, dej tam virální video se zpívajícími Italy z Facebooku.
To nevadí, že už ho všichni viděli pětkrát. Alespoň se tě nebudou ptát, co se děje na turecko-řecké hranici.
Ještě lépe působí tato taktika přímo na tiskové konferenci. Čím hloupější dotaz na zjevnou banalitu
položíš, tím snadněji dotazované poškádlíš. Vida, jak arogantně odpovídají.
|
7. Dejte hlas pečlivě vybraným autoritám z jiných oblastí. V situaci, kdy lidé sami neumějí nebo
nemohou dopady opatření posoudit, protože nemají celkový náhled na krizovou situaci, je názor
experta s omezenou perspektivou něco jako maják v rozbouřených vodách. Expert vám řekl přesně to,
co si přejete slyšet? Skvělé, netestujte, jestli se náhodou nemýlí. Hlavně žádné šťouravé otázky, žádný
odstup. Po jeho slovech je jasné, že onemocnění způsobené novým typem koronaviru je úplně stejné
jako běžná chřipka. Expert na chirurgii se v problematice epidemií prostě nemůže mýlit. Ten nikdy
nebude mít zapotřebí omlouvat se jako hloupý premiér.
|
8. Volat po zodpovědnosti. Kraje, města, vedení veřejných i soukromých zdravotnických a sociálních
zařízení si nikdy nezajišťovaly zásobování samy a nezaspaly v první fázi příchodu epidemie stejně
jako vláda. A pokud ano, nikomu to raději neřekneme. Psst. Ani muk. Pusu na zámek.
|
9. Pokud se opatření osvědčila, v pozdějších fázích vývoje situace dejte slovo těm, kdo na začátku
epidemie opatření horlivě zpochybňovali. Vsaďte se, že budou upřímně pohoršeni, proč vláda
opatření nezavedla dřív a daleko razantněji. Uvidíte, jak tím autory opatření poškádlíte.
|
10. Dělejte, cokoli vás napadne, improvizujte, klaďte urážlivé otázky. Však my to EET, pardon,
koronavirus, odsud společně vyženeme. ;-)
|
Adekvátnost bodů můžete srovnat s vlastním pozorováním. Schválně, na čem se shodnem. ;-)
|
EDIT: Přidávám bod 11, na který už jsem docela alergický: 11. Ptát se na věci, které v danou
chvíli nikdo nemůže vědět. Na to se odpovídá zvlášť skvěle.
|
Monday, May 25, 2020
Journalism´s strategy
Labels:
epidemies,
journalism
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
No comments:
Post a Comment