Lávka

Před dvěma roky se zřítila lávka v Tróji. Dva roky trvalo, než e
papaláši usnesli na tom, že postaví novou. A další rok bude trvat, než ji postaví. To jsou tři roky. Tři roky než se postaví lávka. Ozval se nám stavař, který to vidí z odborného hlediska. Přenecháváme mu tedy slovo...„V tisku jsem se dočetl, že za spadlou lávku v Troji se postaví  nová. Jen projekt vyjde snad na sedm, nebo osm milionů. Celá stavba je plánována na příští: ‘čtyřletku, nebo šestiletku‘? Rád bych připomněl,jak se stavělo před sto lety. Bez počítačů. Sjezdový palác – začátek – květen 1890. Odevzdání a schválení projektu 10. července1890. Do konce roku 1890 stavba kromě kopule hotova. Dokončení a předání 1. května
1891. (To navíc v září byla povodeň. Výstaviště bylo zatopeno.) Navíc, v této době zhotovili za pouhé čtyři týdny petřínskou rozhlednu. A za jeden měsíc, od 11. května do poloviny června 1891 ji postavili. Práci zahájilo 10 tesařů a 15 dělníků. Dokončili ji 34 montéři, 9 tesařů a 35 pomocných dělníků. V době nejpilnějších prací stavělo tohoto obra
pouhých 78 dělníků. Váha rozhledny: 1700 q. Na dům, přibližně 10x10 metrů jednopatrový, tenkrát bez elektřiny, stačil jeden výkres asi velikosti A1. Dům stojí v pohodě dodnes.Jestliže by měl magistrát Prahy mezi zaměstnanci jediného stavebního technika, tak ten by mohl do počítače zadat: délku lávky, předpokládanou nosnost, ukotvení v březích, přikázané materiály na stavbu lávky. Najet si ve stavbařském programu hotové dostupné lávky a vybrat si. Jako celoživotní konstruktér odhaduji, že projekt by potom vyšel na mzdě technika asi tak na dva tisíce korun
českých. Hrubého. Proto to trvá léta, než se dohodnou: kdo, kolik z těch milionů uloží do svého kufru. Druhá lávka, snad projekt za dvacet pět milionů, je kšeft snů. Snad pro zastupitele Prahy, celým spektrem. Nikdo z nich se sebeméně neozval proti. Na obranu: snad ani jeden nemá
minimální stavební kvalifikaci. Samí právníci. Ti znají výhradně jenom – palmáre. Nic jiného. Železné díly pro rozhlednu se vyráběly v dílnách naproti ulice   u Balabenky. ‘U Prášilů‘. Před kontrarevolucí, (revoluce je vždy vlevo), se tam dělaly generálky soustruhů a frézek. Po nástupu Klausohavlistů, nejprve se, neznámo kam, vypařily z fabriky všechny obráběcí stroje a z provozu se stala benzinová pumpa a krám se zahraničními bytovými doplňky. Asi třicet
špičkových nástrojařů a soustružníků se překvalifikovalo na skladníky a pomocné dělníky zahraničních skladů. Na tři směny i o sobotách a nedělích. S tím pomohli i předáci odborů, jako Falbr a Štech. A další. Na projekt by bylo snad lze použít i závěrečnou práci nějakého maturanta
stavební průmyslovky. Nebo práci studenta stavební fakulty.

Svět se nám očividně zrychluje. Letí raketovou rychlostí, nikdo nestíhá ten příval dat, informací. Nestíhá natolik, až se nám stavba jedné lávky protáhne na tři roky. To je přinejmenším trochu zvláštní. Tři roky na stavbu lávky. Slyšíte to? Tři roky, než se probojuje projekt přes byrokracii, mnohé kapsy, které chtějí nasypat z veřejného rozpočtu. Není
to trochu zvláštní? Troufám si tvrdit, že na takové záležitosti by to chtělo nějakého dalšího tajemného jedince, který nejen smyje graffiti, ale postaví i lávku, opraví hroutící se pohraničí a vypráská to z radnic, parlamentu a dalších úřadoven. Tři roky, to je moc, milí soudruzi.