Upa nejvíc mazec čeština
Jazyku teenagerů se můžeme divit, ale nemusíme se nad ním ošklíbat: začíná v něm to, co později beztak budou říkat všichni
Září má mnoho lidí doživotně a nenapravitelně uchováno v hlavě jako nejprotivnější období roku, ba jako dobu – dovolte mi to říct – obnovené buzerace. Nový školní rok je však také návratem do kolejí davu i jeho projevů. Pro sociokulturní vývoj je mnohdy teenagerovská komunita přímo rozhodující, ve věci módních jazykových trendů nepochybně.
Podívejme se tedy na proměny mladé lidové češtiny právě v období „katalyzující“ obnovené koncentrace vrstevníků ve společném prostředí. Zachytit aktuální stav zvyků ve slovníku mladých lidí by ovšem byla ambice značně troufalá. Ostatně žádný stav neexistuje, pantha rhei. I nejnovější z níže citovaných příkladů jsou několik let staré a některými plní svůj projev i čtyřicátníci – zjevně ti otevřenější módním trendům: neboť kdo se rád přizpůsobuje účesům, oblékání, koníčkům, které zrovna frčí, zpravidla vede rád i módní řeči.
Kde je epicentrum výbuchů módních slov? Pokaždé se tak ptám, když si všimnu, že nějaký výraz z ničeho nic používají davy lidí, ačkoli ještě před chvílí ho nepoužíval nikdo. Jak funguje ten mechanismus? Je to nevysvětlitelné asi jako sám počátek světa. Neboť každý takový rozmach jako by se podobal velkému třesku.
Nemám teď na mysli anglismy. Vliv angličtiny na vývoj českého lexika je sice dnes prvořadý, ale jaksi samozřejmý. Když si lidi říkají a píšou, že se láfujou a že se mají good, může to někomu znít přitrouble, ale je to snadno pochopitelné. Pomíjím i slova, jejichž popularitu lze vysvětlit mediálním šířením, nejde mi už vůbec o podnikatelské nebo televizně-politické pseudotermíny. Zajímá mě sémanticky občas poloprázdná, ale potřebná vata, jejíž metamorfózy jsou veskrze tajuplné. Přitom obcházím i vulgarismy, ačkoli v komunikaci teenagerů hrají bezesporu důležitou roli.
Jisté je, že hybateli těchto jazykových proměn jsou lidé kolem čtrnácti a patnácti, u nich to všechno začíná, oni jsou toho původci. Něco se pak rozšíří mezi starší mluvčí a zobecní, něco zaniká. Možná jsou tyto procesy svého druhu překladatelstvím – dochází tu k jakémusi překládání v čase: z jazyka nepřijatelně starého do takového, který společensky obstojí. Ale zajímalo by mě, kde a jak to třeská a proč třeskne zrovna něco, nikoli něco jiného.
Miluju ho fakt hafo Že je například kdeco hustého, je už patnáct let stará písnička, dnes už spíše utichající. Lze ji chápat jako aktualizační překlad ještě starších slov drsný, hrubý, brutální, solidní a podobně – co si tak pamatuji, že se říkalo. (Mně zase svého času připadal jako z dědkovských dob třeba přívlastek báječný.) Odhaduji, že zhruba stejně dávno je tomu, co se prudce rozšířil – i když ojediněle slýchatelný byl jistě dřív – výraz hafo. Toto slovo s sebou přitom nese nejméně dvojí pozoruhodnost: jednak to, že se jím do masově populárního slovníku zařadil (či vrátil) germanismus. To je dnes již neobvyklé. Haufen znamená německy hromada, jde tedy o nakupené množství, spoustu něčeho. A velmi zajímavý je také vývoj, který naposled prodělalo: původně bylo přirozeně používáno ve funkci podstatného jména, tedy hafo práce = spousta práce. Později se však jeho nadužívání projevilo gramatikalizací v příslovce, k dnes běžným vyjádřením typu Miluju ho fakt hafo.
Podivuhodným obrozením prošel později i další dnes překvapivě frekventovaný výraz – příslovce mrtě, významově vlastně identické s předchozím. I to je zmutovaným substantivem: Jsem vypila mrtě jelzinů. Ovšem také: Chci ho fakt mrtě moc. Ale kde se to vzalo? Původní význam byl ve spojení do mrtě, tedy do úmoru, do posledku. Inu, v jakési extremizaci popisovaného tu spojitost je. Ale že zrovna tohle? Pamatuji si, jak jsem zíral, když jsem před nemnoha lety (nejvýš šesti či sedmi, klidně si říkejte, že to znáte déle) uslyšel poprvé po dlouhé době slovo mazec. Je to pro mě výraz ztracený a navrátilý, vybavuji si jej z občasného používání v generaci našich rodičů (ovšem v jiném a mnohem užším významu výprask), ale pak po něm nebylo ani slechu. A zíral jsem ještě víc, když netrvalo ani pár týdnů, a rozezněl se mazec mezi mladými lidmi všude a bez přestání. A zní dosud a tisíckrát denně. Jak se to tolik rozšířilo? Kde se to najednou zase vzalo? (Že by mazec zčásti plnil funkci překladu stárnoucího výrazu hustý? Vyjádření to je mazec a to je hustý se významově jistě kryjí.) Nesporné je – ač lidem některých generací se to může zdát neuvěřitelné –, že mazec je dnes jedním z nejfrekventovanějších českých slov vůbec.
Blízko je i další oblíbené slovo masakr, rovněž zpravidla pozitivně hodnotící něco prožitého nebo viděného. U něj může být rozšíření motivováno i počáteční zvukovou shodou s předchozím, takže funguje jako jeho nejbližší varianta, i formální.
A možná je to právě podle vzoru mazec, že se dnes prosazuje zajímavý slovotvorný trend – místo hafo říkat nověji hafec, místo trochu trochec, dokonce zachvílec a podobně. Jen si to poslechněte a na blozích přečtěte! Relativně již starého data je zajisté i slovotvorná přípona -ky: čauky, hejky, mocky a podobně. A není to jen výrazový prostředek holčičí, jako jím není kupodivu ani sloveso tlemit se, také již relativně obstarožní, ani z něj pocházející a značně frekventované substantivum výtlem. (Jež si dovolím označit za překlad bezpříznakového výrazu úsměv, ovšem řekněme pubertálně přiostřený.)
Aspoň stručně zde připomínám, že jazykové trendy samozřejmě nejsou omezeny na slovník, ale týkají se i gramatických plánů jazyka. Tak pro skladbu projevů mladých mluvčích je dnes typický převrácený slovosled, který odsouvá určitý tvar slovesa na konec – jako by věta měla osobní zájmeno, jenže je nemá: Bych tam šla. Jsem byl doma. Tě miluju. Se mně nechce. Jsem si říkal. Sis to užil? Jak je patrné i z ukázky na obrázku, podobně pak může odpadnout i neosobní zájmeno to: Ahojík sme nezašli ani na panáka ty jo… mě štve. Další související charakteristikou je, že nebrzditelnou rychlostí vymírají regionální rozdíly. Zde už vůbec nejde jen o lexikum, ale výslovnost, intonaci, tvarosloví.
Jazyk nezewlí… Dva příklady jazykové živelnosti jsou však závratné. Vsadím se, že tomu není víc než dva roky, co v nové funkci definitivně a nesmlouvavě prorazil výraz nejvíc, například v replikách typu: Jak se máš? Good, fakt nejvíc. Jakej je? Tyjo nejvíc v poho. Toto všudypřítomné nejvíc nemá funkci superlativu, takže jakási nelogika jeho používání chvíli člověka štve. Ale dejme tomu, že nejsa součástí stupňování, je to superlativ absolutní (s významem „maximálně“) a syntakticky tu máme příslovečné určení na místě dřívějšího jako kráva, jak sviňa a podobně. Kdo jste si toho ještě nevšimli, věřte, že brzy všimnete.
Momentální četnost výrazu nejvíc a vztahy, do kterých vstupuje, jsou tak zajímavé, že zaslouží ještě několik příkladů. Tak mezi sděleními v osobních profilech na internetových komunikačních portálech – určenými mnohdy konkrétním osobám, ale na očích celému světu – čteme nezřídka vzkazy jako tento od velmi mladé pisatelky kamarádce: Seš kunda nejvíc. Taková citace ovšem vyžaduje odbočku: pokud jsem vyjmul z tematiky svého článku vulgarismy, tímto se danému vymezení nezpronevěřuji, nebo jen málo. Ano, od svého původu to vulgarismus je, ale v poslední době se obecně prosadilo užívání tohoto výrazu v přeneseném, veskrze kladném významu – pro vyjádření obdivu k příslušné osobě ženského pohlaví, zejména jejímu vzhledu. V tomto smyslu je zjevně použit i zde a je zcela běžné, že takto mezi sebou mluví i holky.
Avšak doložme ještě názorně vývoj, kterým se výraz nejvíc při své četnosti nově ubírá. Početnější skupině adresátů vzkazuje tatáž slečna: Ste upa nejvíc. Jen toto, ani o písmeno více. To je zřetelný posun, neboť se již rezignuje na vyjádření, čím, v čem nebo co vlastně jsou adresáti nejvíc. Toto nejvíc přestává být přívlastkem, k něčemu vázaným a zesilujícím (typu mazec nejvíc), a přebírá funkci přísudku, samostatně životaschopného jádra sdělení. Významově zde máme cosi jako vynikající, úžasní, skvělí (lidé). Podobně dokládá týž vývoj i hodnotící sdělení Nejvíc akce s tebou!, jehož smyslem je říci (Vzpomínám na) vynikající akce s tebou.
Nejnovějším případem masového, úžasně rychlého rozbujení se mi však zdají být výrazy zevl a zevlit, označitelné snad za překlad bezbarvého nedělat nic, nudit se. (Náležitě internetovým pravopisem psáno ovšem zewlit, přičemž se těším, že mi někdo někdy také vysvětlí pozadí obliby nahrazování jednoduchého v dvojitým w). To slovo není nové, v podobě zevlovat existuje dávno, ale kdesi na okraji slovní zásoby – a kdo by se nadál, že je budou najednou hromadně razit mladí lidé? Téměř v témže okamžiku, kdy jsem je zaznamenal poprvé, zaznamenal jsem je rovnou všude. Ani ty dva roky tomu nedávám, co jeho obliba vypukla naplno.
... ale užívá si (vývoje) Kdo určuje, že zrovna ten, a ne jiný obrat bude po příštích pár let každé patnáctce plynout z krásných rtů? Mechanismy oblíbenosti slov jsou nevyzpytatelné jako cesty Páně, tím i tajuplné a zajímavé. Proč přijde během chvilky do módy nějaké rčení, je mnohem složitější otázka, než proč přijdou do módy ohnuté nohavice. Neboť ohnuté nohavice přijdou do módy začasté jen pro pouhý fakt, že už příliš dlouho byly v módě nohavice neohnuté.
Zhruba koncem roku 2005 a začátkem roku 2006 – věřte, že dřív to nebylo, ač se to nezdá – se mezi českými mluvčími neuvěřitelnou rychlostí rozmnožilo užívání vazby užít si něco. Od promluv nejintimnějších přes přání mezi přáteli, žoviální hovory v širší společnosti, novinářský a reklamní jazyk až po projevy značně oficiální. Začali to říkat všichni nehledě na věk, vzdělání, sociální zařazení, na nic. Užij si to! Každý třetí rozhovor končí tímhle. Jedním z důvodů může být euforie z toho, že se konečně nalezl ekvivalent k anglickému slovesu enjoy, velmi frekventovanému. A překlady mají velký vliv. Ale to nemůže být všechno.
Vazba řešit něco (nejpůvodněji vlastně neřešit) potřebovala pro masové rozšíření možná tři roky (od premiéry Knoflíkářů), vazba, že něco je o něčem, nejmíň pět (čert ví od čeho, ledaže something is about something). Užívání užívání však nastalo nesrovnatelnou rychlostí.
A zdržme se ještě u slov, která už zdaleka nejsou (nebo ani nikdy nebyla) jen školní. Někdy se až převratně mění významy a kontexty; budiž uvedeny dva výrazné příklady. Produktem druhé poloviny devadesátých let je mohutné rozšíření slovesa kalit ve významu hodně pít, chlastat, od té doby silně konkurujícího dříve používaným pařit a dalším, které zastínilo. Přesto je to pořád slovo, které mi zní nově, lépe řečeno nově v daném významu, neboť jako zkalit, zakalit pro mě dříve znamenalo zemřít, zahynout. Byl to snad regionalismus z našeho kraje? Nejsem jistě sám, kdo to tak cítí. Kamarádka, středoškolská učitelka, nedávno vyprávěla příhodu, v níž však jen ona a její vrstevníci spatřovali tragikomiku, zatímco mladší posluchači nechápali, kde je vtip – jelikož je paní profesorka oblíbena u žáků, dostalo se jí ocenění větou: Vy jste taková fajn, zakalíte s náma?
Podobně se mi například nedaří automaticky spojovat s pojmem chuligán holohlavého radikálního fotbalového příznivce. Přitom právě taková je dnes náležitá významová souvislost a zjevně i správnější význam toho slova, než jak mám chuligána zafixovaného z mravokárných rad před třiceti lety. Zásadním rozdílem je zde délka vlasů – tehdy jím byl nazýván člověk zarostlý. Ale nejen to. Kdo je chuligánem dnes, má zpravidla svaly, kdežto chuligán, před kterým jsem byl varován v dětství, měl spíš úzká ramena a fyzické kondice pomálu. A zatímco dnešní chuligán je člověk, kterého baví konflikty, ten můj je spíš ožrala (pardon, kalič) mírumilovného typu, ne-li hipík.
Rodná řeč není totiž jen obecně to, co si jako češtinu nebo kterýkoli jiný jazyk osvojuje dítě od rodičů. Rodná řeč v užším smyslu je určitá osobní realizace daného jazyka (tedy například češtiny), která obnáší individuální zvyk na to, čemu se v dětství jak říkalo a co se tím myslelo. Všechno individuální se ovšem velmi „kolektivizuje“ s teenagerstvím – až do podoby časem určujících tendencí národního jazyka.
`A propos: Vzpomínám si, jak někdy v zimě jsem se lekl nápisu SNB na jakémsi baráku. A teprve za pár vteřin jsem si s úlevou uvědomil, že tam mají prodej a servis snowboardů, nikoli fízlárnu.
***
Kde je epicentrum výbuchů módních slov? Pokaždé se tak ptám, když si všimnu, že nějaký výraz náhle používají davy lidí, ačkoli ještě před chvílí ho nepoužíval nikdo. Jak funguje ten mechanismus? Je to nevysvětlitelné asi jako sám počátek světa.
Pamatuji si, jak jsem zíral, když jsem před nemnoha lety uslyšel poprvé po dlouhé době slovo mazec... A zíral jsem ještě víc, když netrvalo ani pár týdnů a rozezněl se mazec mezi mladými lidmi všude a bez přestání. A zní dosud a tisíckrát denně.
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel Autor je překladatel a nakladatel. V grafice je užit současný autentický projev dvou teenagerů na internetovém chatu, ale s pozměněnými přezdívkami.
No comments:
Post a Comment