Už jsou zase tady. Přes Českou republiku se přes víkend opět valí
americká armáda. Už to nikoho příliš nevzrušuje: ani "vítače", ani odpůrce. Je
to logické. Ti první se rozdělili do dvou kategorií. Část pochopila, o co se tu
hraje a čemu dělá "křoví". Že právě tyto armády "dočasně umístěné na evropském
území" jsou jednou z pojistek bruselské moci proti bouřící se veřejnosti. Že
"vítači" migrantské invaze i americké armády jsou jen dvě strany téže mince - a
s tím už nechtějí mít nic společného.
Aktivní "vítači", kteří protektorátní moc chtějí, protože z ní buď
odvozují své kariéry a peníze, nebo jsou skutečně přesvědčení
"internacionalisté", zase ztratili motivaci, když odpůrci "přítomnosti cizích
vojsk na našem území" (řečeno husákovskou normalizační terminologií) už
nevyrážejí do ulic protestovat proti "okupantům". Ti k tomu mají ale také dobrý
důvod. Přituhuje, připravují se procesy se "šiřiteli nepřátelských názorů",
iluze svobody slova už dávno vzala za své, vláda zcela nezakrytě mění zemi na
policejní stát. V takové houstnoucí předválečné atmosféře je bláhové strkat
hlavu žralokovi do tlamy. Vlastenci si uvědomují, že pro záchranu země musejí
volit jiné, "podzemnější", metody boje.
Nejde však tentokrát tolik o nás, o propagandistickou jízdu "na dobytém
území". Američané se přes nás valí na ruské hranice. A už s nimi budou "cvičit"
i naši vojáci. Aby bylo jasné proč, Česká televize k tomu odvysílá ponížený
rozhovor se zástupcem generálního tajemníka NATO (za Husáka by na Kavčích horách
přivítali generála Varšavské smlouvy), který se "shodou okolností" u nás právě
vyskytuje. Soudruh ujišťuje, že NATO válku s Ruskem nechce. Obkličuje sice
Rusko, to je fakt, ale jen proto, aby "posilnilo mír a demokracii". Pro
pamětníky "doby nesvobody" čisté déja vu. Pro mladší generace nepodstatné
žvásty. Ale ono to podstatné je.
Dějiny studené války se prostě opakují - pro nás jen v opačném gardu. Kdy
se ze studené stane "horká fáze"? Co vlastně svými provokacemi NATO aktuálně
sleduje? A k čemu potřebuje těch našich pár vojáků? Poměrně zajímavé odpovědi na
tyto fatální otázky naší další národní existence dává v obecnější úvaze slavný
komentátor a vojenský analytik vystupující pod pseudonymem The
Saker.
Čtěte
ZDE: Bolševici v Praze i v Bruselu mají opět známý problém: Jak odříznout naši
veřejnost od svobodných informací? Ve věku internetu místo rušiček státní
"trollové". Známe to z nedávné historie - a z ní také čerpáme naději
Čtěte
ZDE: Je to tady: Rusové útočí! Kanada pod tlakem aktivistů z "nevládek".
Moskva drancuje obilné i ropné zásoby amerického souseda. Zdaleka ne jen
představa… Ještě, že je na Ukrajině ten blahodárný mír
The Saker: Propaganda nás krmí horami nesmyslů
Jak by vypadala skutečná válka mezi USA a Ruskem? To je patrně otázka, kterou
dostávám vůbec nejčastěji, od čtenářů i obecně. Je to také otázka, na niž slyším
největší množství prapodivných, nesmyslných odpovědí. Pokusím se především
demaskovat některá populární klišé o moderním válčení obecně. To současně
čtenáři poskytne možnost, aby se i v konkétním případě dokázal prohrabat horou
nesmyslů, které nám korporátní média tak ráda předkládají jako “analýzu”.
Klišé č. 1: Americká armáda má nad Ruskem převahu
Záleží na tom, čemu říkáme “převaha”. Je pravda, že americké ozbrojené síly
jsou mnohem početnější, než ruské. Jenže na rozdíl od nich jsou také rozptýlené
po celé planetě. A ve válce nezáleží ani tolik na síle vaší armády, ale na tom,
kolik jí máte skutečně k dispozici v oblasti bojových operací, čili na
bojišti.
Takže například, pokud na jakémkoli bojišti máte pouze dvě letiště, z nichž
každé je schopno zajišťovat provoz, řekněme, stovky letadel, pak vám k ničemu
není, že máte dohromady 1000 letadel. Možná jste už slyšeli větu “civilisty
zajímá palebná síla, vojáky logistika”. To je naprostá pravda. Moderní ozbrojené
síly jsou extrémně “náročné na podporu”, což znamená, že pro jeden tank, letadlo
nebo dělostřeleckou zbraň potřebujete rozsáhlou a sofistikovanou linii podpory,
aby vůbec mohl normálně fungovat. Jednoduše řečeno - když vašemu tanku dojde
benzín nebo náhradní díly - tak nejede.
Takže je naprosto zbytečné říkat například, že USA mají 13000 letadel a Rusko
jen 3000. To je možná pravda, ale současně je to naprosto irelevantní. Jediné na
čem záleží, kolik letadel by USA a NATO byly schopny zapojit do boje v okamžiku
vypuknutí války. Izraelci, například, mají dlouhou historii ničení arabských
leteckých sil na zemi, ne ve vzduchu, pomocí překvapivých útoků, které jsou
nejlepším způsobem, jak vyrušit početní převahu protivníka. A skutečnost je
taková, že USA by trvalo mnoho měsíců, než by v západní Evropě shromáždily
vojenskou sílu, která by měla byť i jen malou šanci zvítězit nad ruskou armádou.
Kromě toho je jasné, že by Rusy nic nepřimělo po tuto dobu jen sedět s rukama v
klíně a pozorovat takové přípravy (což je mimochodem osudová chyba, kterou
udělal Saddám Hussajn).
Klišé č. 2: Útočník potřebuje mít nad obráncem výhodu v poměru alespoň
3:1
No, tohle “tak trochu” platí, aspoň na taktické úrovni. Používá se jako zlaté
pravidlo, že jakmile se bráníte, máte výhodu 3:1, jinými slovy, pokud nějaký bod
brání jedna jednotka, měl by útočník mít pro vítězství tři srovnatelné. Ale
pokud se podíváme na operační, tím více pak strategickou úroveň, je tahle poučka
naprostý nesmysl. Proč? Protože obránce vždycky čelí obrovské nevýhodě: útočník
totiž volí kdy, kde a jak zaútočí.
Pro ty, které téma zajímá hlouběji, doporučuji knihu Richarda Bettse “
Překvapivý
útok: Poučení pro plánování obrany” (Surprise Attack: Lessons for Defense
Planning). Ačkoli je poměrně stará (1982) a zaměřená na prostředí studené války,
přesto obsahuje velmi zajímavý a podrobný výklad o výhodách a rizicích
překvapivého útoku. Je to fascinující téma, které ale přesahuje rozsah tohoto
článku. Řekněme jen, že správně provedený překvapivý útok téměř dokonale ruší
teoretickou výhodu převahy na straně obránce.
Jednoduchý příklad: Představte si frontovou linii v délce 50 km, na níž
každých 5 km brání z obou stran jedna divize. Takže každá bojující strana má na
této frontě 10 divizí, z nichž každá hájí 5 km fronty. Podle pravidla 3:1 by
strana A potřebovala 30 divizí, aby přemohla 10 divizí protivníka, správně?
Špatně! Co by strana A měla udělat, je soustředit pět ze svých deseti divizích
na desetikilometrovém úseku fronty a zbylých pět pověřit obranou zbytku. Na
tomto desetikilometrovém úseku najednou má pět divizí útočících vůči dvěma
obranným, zatímco na zbytku fronty brání pět divizí potenciálnímu útoku osmi
divizím protivníka B. Všimněte si, že tak neponechal B početní výhodu k
překonání vlastní obrany (poměr jejich sil je 8:5).
Ve skutečnosti se samozřejmě v podobném případě stane, že B okamžitě přesune
více divizí k ochraně úzkého desetikilometrového pásu, což ho ovšem zanechá
zranitelnějšího po celé délce fronty. Od této chvíle má partie mnoho podob: B
může zahájit protiútok namísto obrany, může se bránit v určité formaci (v
několika “echelonech”, dvou, nebo i třech), strana A také může začít boj
předstíraným útokem na jednom sektoru fronty a pak se přesunout ke skutečnému
útoku jinam, nebo může poslat jeden dobře vyzbrojený batalion, aby vyrobil chaos
v týlu nepřítele, a tak dále. Snažím se teď především ukázat, že přibližné
pravidlo 3:1, kterým “analytici” v médiích často mávají, je pouhou taktickou
poučkou, která se v reálné bojové situaci uplatní jen v rámci mnohem
složitějších výpočtů, jež musejí mimo jiné zahrnovat i překvapivý útok.
Klišé č. 3: vyspělá technologie znamená vítězství
To je hrůzostrašně nepravdivé prohlášení, které je přesto posvátnou krávou
civilistů, zvláště pak v USA. Ve skutečném světě jsou sice high-tech zbraně
velmi cenné, nicméně mají řadu problémů, z nichž jedním je právě cena.
Mimochodem - když jsem v 90. letech studoval vojenskou strategii, jeden z
našich učitelů, příslušník amerického letectva, nám ukázal graf, na němž byla
vidět stále se zvyšující cena jednoho kusu americké stíhačky mezi lety 1950 a
1990. Pak tento trend promítl do budoucnosti a žertem dodal, že do roku 2020
(sic) bude mít americká armáda v rozpočtu peníze na to, aby si koupila jen
jedinou, zato značně drahou stíhačku. To byl samozřejmě vtip, ale dobře to
ukazuje, jaký je s technologií problém: nekonečně drahé zbraňové systémy je
velmi těžké vyrobit, zpravidla se tak stane jen v pár kopiích, a pak je velmi
riskantní takové stroje skutečně použít v boji.
Technologie je kromě toho křehká, vyžaduje komplexní podporu, údržbu a
opravy. Nemá cenu mít nejlepší tank na planetě, když vám většinu času sedí v
garáži a vrtají se v něm mechanici. A přesně to se stává. Kromě toho, na vysoce
komplexní high-tech zbraně se dá právě kvůli jejich složitost zaútočit mnoha
různými způsoby.
Kromě toho nás historie znovu a znovu učí, že daleko více než na technologii
záleží na síle vůle. Stačí se podívat na absolutně ponižující a totální porážku
izraelské armády, vybavené mnohamiliardovým rozpočtem a zaměřené na high-tech
zbraně, hnutím Hizballáh v roce 2006. Izraelci tehdy nasadili celé letectvo,
slušnou část námořnictva, obrovskou dělostřeleckou sílu i nejnovější tanky - jen
aby je porazilo na hlavu méně než 2000 bojovníků Hizballáhu, a to ještě ne těch
nejlepších (ty tehdy Hizballáh nechával v záloze na sever od řeky Litani).
Podobně na tom byly nálety NATO na tábory srbské armády v Kosovu.
(Poznámka: to, co nakonec umožnilo “anglosionistům” obě tyto porážky zvrátit
ve vítězství, nebyly zbraně. Byla to celosvětová mašinerie propagandy, která
úspěšně utajila katastrofální rozměr porážky. Ale informace o obou střetech jsou
na webu, můžete si je vyhledat.)
Čtěte
ZDE: Raketový štít a americké Abramsy obkličují Rusko: Rozhodne o invazi
výsledek amerických prezidentských voleb? Strategická odpověď Moskvy: Historická
dohoda s Japonskem o Kurilských ostrovech na dohled
Čtěte
ZDE: Podivné rejdy v hlavním štábu NATO: Admirál se sjíždí lepidlem na
papír a generál má kouli v šuplíku. Příští rok v květnu prý začne válka s
Ruskem! Vypukla v blázinci NATO revoluce? Provokuj Putina, zachováš mír
Klišé č. 4: vyhrává ten s největším rozpočtem na zbrojení
Tento mýtus také mimořádně milují v USA. Jak často jen slýcháme v médiích
obraty jako “B-2 - stroj za miliardu”, nebo “letadlová loď třídy Nimitz v
hodnotě 6 miliard dolarů”! Zdá se, že předpokladem je, že pokud B-2 nebo Nimitz
stojí takové prachy, musejí být opravdu výjimečné. Ale je tomu tak?
Příkladem může být stíhačka F-22A “Raptor”, která stojí přes tři sta milionů
dolarů, a pak se podívejte,
kde
byla nasazena do boje. Střetla se s pár ruskými T-95kami (z roku 1956) a
jedním íránským F-4 Phantom (z roku 1960). Pak pár bombardovacích výletů do
Sýrie a různorodá směska nasazení v zámoří spíš kvůli PR. A to je celé! Na
papíře je F-22 nádherný stroj, a svým způsobem je to pravda, jenže když se
podívátena realitu, jeho práci by levněji a lépe odvedly stroje jako F-16, F-15,
nebo F-18.
Už slyším, jak mi nadšenci do vojencké historie oponují: ano, ale F-22 byl
stroj vyvinutý pro válku se Sovětským svazem, a kdyby se odehrála, splnil by
svou roli skvěle. Kdo ví. V každém případě jich bylo vyrobeno méně než 200, a
takový počet válku nevyhraje. A není dobře vyzbrojený. Sověti začali vyvíjet
“anti-stealth” radary, takže proti moderním ruským radarům byly a jsou F-22ky
fakticky k ničemu. Nechci tím říci, že F-22 není skvělá stíhačka. Je. Jenže její
praktický význam v reálné válce USA a Ruska by byl mizivý.
Klišé č. 5: velké vojenské aliance vyhrávají války
Další mýtus, oblíbený na západě. Jako typický příklad je samozřejmě uváděna
Druhá světová válka. Tam teoreticky mezi mocnosti Osy patřily Německo, Itálie a
Japonsko, zatímco Spojenci sdružovali 24 různých národů (včetně Mongolska a
Mexika). Jak všichni víme, Spojenci nad Osou vyhráli. Jenže to je naprostý
nesmysl. Realita byla trochu jiná.
Hitlerovy síly zahrnovaly zhruba dva miliony evropských vojáků z patnácti
různých zemí. Šlo celkem o 59 divizí, 23 brigád, spoustu samostatných pluků,
praporů a legií, které se přidružily k německé armádě. Kromě toho je nutné si
uvědomit, že více než 80% německých válečných ztrát (jak na lidech, tak na
výzbroji) má na svědomí Rudá armáda. Všichni ostatní “Spojenci”, včetně USA a
Británie, se dělí o skromných 20%. Nemluvě o tom, že se připojili k válce v
okamžiku, kdy už byl Hilter naprosto jasně poražen.
Když si to prakticky ukážeme na fungování NATO: NATO bez Ameriky není. USA je
jedinou zemí v NATO, na níž opravdu záleží. Nejde jen o palebnou sílu, ale i o
úroveň zpravodajských služeb, schopnost použití síly, mobility, logistiky, atd.
Každičký generál v amerických ozbrojených silách této jednoduché rovnici rozumí.
Na koktejovém večírku v Bruselu se určitě ke svým “spojencům” bude chovat s
dokonalou zdvořilostí, ale jakmile se dostane příslovečný exkrement do větráku a
někdo bude muset bojovat s Rusy, Američani budou spoléhat výhradně sami na sebe
a po svých “spojencích” budou chtít jen to, aby jim uhnuli z cesty.
Klišé č. 6: předsunuté jednotky dávají výhodu v poli
Každý den slyšíme z ruské strany stížnosti, že je NATO obkličuje na jejich
hranicích. USA vysílají do Pobaltí či Polska další tisíce vojáků, přesouvají do
Rumunska protibalistické střely a lodě amerického námořnictva neustále
proplouvají kolem ruských břehů v Černém a Baltickém moři. To je všechno
samozřejmě pravda. Jenže pokud to ruská strana líčí jako “hrozbu pro Rusko”, je
tak trošku neupřímná.
Ve skutečnosti vysílat americké jednotky do Pobaltí nebo letadlové lodě do
Černého moře je z čistě vojenského hlediska dost špatný nápad. Pobaltí je
případě jakékoli konvenční války stejně nemožné uhájit, a co se týče Černého
moře, mělo by se jmenovat spíš Ruské jezero, vzhledem k tomu, že ruské
námořnictvo může jakoukoli loď, která se v něm pohybuje, najít a zničit do
třiceti minut. To Američané samozřejmě dobře vědí, a pokud by se rozhodli na
Rusko zaútočit, učinili by tak na dlouhou vzdálenost balistickými a jinými
střelami.
Dostřel moderních zbraní je takový, že v případě války v Evropě by patrně
nebylo nic jako “fronta” a “týl”. Ale být blíže nepříteli stejně znamená
zranitelnost větším počtem zbraní. Zkrátka, čím blíže jste ruským palebným
postům, zbraním elektronické války, rozvědkám a vojákům, tím více máte
starostí.
Neřekl bych, že předsunuté postavení nedává žádnou výhodu (výhodou je
minimálně delší dolet a kratší čas letu balistických a naváděných střel, menší
spotřeba leteckého paliva, atd), ale tyto výhody s sebou nesou velmi reálné
náklady. V současnosti je americká přítomnost na hranicích Ruska jen
“jednohubkou”, jejíž význam je čistě politický a psychologický: demonstrovat
věrnost spojencům. Pro Rusko reálnou hrozbou nejsou.
Klišé č. 7: USA a NATO chrání evropské země
A k té “věrnosti”: Na papíře i v oficiální propagandě NATO se zdá, že USA,
bude-li toho zapotřebí, začnou třetí světovou válku, aby Estonsko uhájily před
revanšistickými ruskými hordami. Soudě podle toho, jak pobaltské státečíčky a
Polsko neustále poštěkávají na Rusko a snaží se o infantilní, ale nicméně
arogantní provokace, asi tomu věří. Myslí si, že jsou součástí NATO, EU,
civilizovaného “Západu”, a že je jejich “anglosionističtí” patroni ochrání před
těmi hrůzu nahánějícími Rusáky.
Opakuji že Spojené státy disponují jedinou reálnou vojenskou silou v rámci
NATO a vojenští i političtí představitelé USA to vědí. Jakékoli další vojenské
síly v rámci NATO jsou směšné. Co je ve skutečnosti belgická nebo polská armáda?
Správně - zdroj všeobecného veselí a dobrý cíl útoku. A co skvělí, neporazitelní
Portugalci a Slovinci? To samé. Ve skutečnosti jsou veškeré neamerické jednotky
v NATO jen fíkové listy, dovedně skrývající fakt, že Evropa je americkou
kolonií. Některé fíkové listy jsou malinké, jiné větší, ale i ty největší
(Německo a Francie) jsou jen zbytnou pomůckou skutečných vládců Impéria. Kdyby v
Evropě skutečně vypukla válka, všechny ty nabubřelé evropské státečky dostanou
rozkaz se do toho nemíchat a nechat velké kluky, ať se poperou mezi sebou.
Američané i Rusové to samozřejmě vědí, jen to z politických důvodů nikdy
neřeknou nahlas.
Mohu nabídnout osobní svědectví. Když jsem na konci 90. let studoval na
magistra strategických studií ve Washingtonu D. C., měl jsem možnost poznat řadu
vojáků až do nejvyšších armádních funkcí. Byli to do jednoho patrioti a skvělí
důstojníci. A měli vynikající schopnost rozlišit politické nesmysly od
skutečného bojového plánu. Jeden z velících důstojníků Pentagonu nám ve třídě
řekl: “Myslíte si, že by jakýkoli americký prezident obětoval Chicago, aby
zachránil Mnichov”? Jinými slovy, ano, Amerika by bojovala, aby ochránila
Evropu, ale ne do té míry, aby ohrozila vlastní území nukleárními zbraněmi
protivníka.
Čtěte
ZDE: Stratégové NATO připravují válku s Ruskem již zcela otevřeně: Bubny
propagandy duní naplno. Pobaltský gambit - inspirace Hitlerovou “Operací
Barbarossa". A jak vše souvisí s 11. zářím? Sen o jaderné bezpečnosti je
pryč
Čtěte
ZDE: Dvojí tvář americké politiky: Společná jednání s Ruskem o syrském
příměří. Provokace v Baltském i Jihočínském moři. Špionážní ofenzíva jako
příprava na přepadení Ruska podle plánu Barbarossa II?
Ani hrozba, ani řešení
De-eskalace jakéhokoli konfliktu je velmi složitá záležitost a konvenční
válka má v jadernou tendenci přerůst (pokud na ni od doby, co jsem odešel na
začátku tisíciletí z oboru, nevynalezli nějaký lepší model, je přinejlepším
nepředvídatelná). Což současně znamená, že pokud Amerika nechce jít kvůli Polsku
do nukleární války, nepůjde ani do té konvenční.
Především však samotná představa, že Rusko zaůtočí na kteroukoli evropskou
zemi, je dokonale absurdní. Žádný ruský představitel by podobně pitomý,
nepraktický a nebezpečný plán nezvažoval - i kdyby jen proto, že je notoricky
známo že Rusko nemá potřebu další územní expanze. Víme-li, že Putin Porošenkovi
slíbil, že nezabere Donbas, jak moc je pravděpodobné, že bude chtít okupovat
Litvu nebo Rumunsko? Chtěl bych vidět někoho, kdo by mi přeložil jediný
racionální důvod, proč by Rusko mělo napadnout kteroukoli západní zemi, dokonce
i kdyby nebyla v žádné vojenské alianci. Rusko mohlo například velmi jednoduše
napadnout Gruzii ve válce v srpnu 2008, ale neudělalo to. A slyšeli jste snad
někdy, že se Mongolsko nebo Kazachstán bojí ruské (nebo čínské) invaze?
Jednoduchá pravda je taková, že ač slyšíme hlasité nářky a vidíme veliká
gesta, žádná “ruská hrozba” neexistuje, stejně jako je jisté, že by Amerika
nikdy nezahájila nukleární přetlačovanou s Ruskem, aby ochránila Kišiněv nebo
Stockholm.
Proč jsou média plná "ruské hrozby"?
Pokud to tak je, proč jsou média neustále plná nesmyslných výhrůžek? Důvod je
dvojí. Prvním je, že většina novinářů jsou “holky pro všechno”, které vlastně
nic neumějí a proto jim víc vyhovuje opakovat předžvýkanou propagandu, než
snažit se cokoli chápat. To platí i pro “mluvící hlavy” v televizi, zvané
kdovíproč “vojenští analytikové”. Skuteční analytikové mají samozřejmě příliš
mnoho práce na to, aby chodili do televize mluvit o “ruské hrozbě”.
Druhým a důležitějším důvodem je, že pomocí neustálého předstírání, že
diskutují vojenské otázky, propaganda dovedně zakrývá skutečnou povahu velmi
reálné války mezi Ruskem a Spojenými státy o Evropu: politické války. Rusko sice
nemá zájem kohokoli obsazovat, zato ale naprosto jistě chce Evropu vytrhnout z
jejího současného stavu americké kolonie/protektorátu.
Skutečná válka už běží
Rusové si totiž dobře uvědomují, že zatímco evropské elity jsou z dobrých
důvodů maniakálně rusofobické, většina obyvatel Evropy (snad až na Pobaltí a
Polsko) nikoli. V tomto smyslu je také velmi symbolické hlasování v poslední
soutěži Eurovize, kde “lidový” hlas ve prospěch ruského soutěžícícho zvrátilo
hlasování “expertů”.
První generální tajemník NATO kdysi
velmi
otevřeně vyhlásil za skutečný důvod existence aliance “udržet Rusy venku,
Američany vevnitř a Němce dole”. Rusko to ovšem chce přesně obráceně: chce Rusy
uvnitř Evropy (ekonomicky, samozřejmě, ne vojenskou cestou), Američany venku a
Němce nahoře (samozřejmě opět jen ekonomicky). A to je skutečný důvod hry
Studená válka 2.0: Amerika ji zuřivě potřebuje a Rusko se jí snaží stejně zuřivě
zabránit.
Čtěte
ZDE: Geniální tah: Otcové války zděšeni, propaganda bez odpovědi. Co je
za tím? Sedm jednou ranou. Generál: Na válku s Ruskem nejsme připraveni. Točte
se, Rothschildovy rotačky na peníze!
Čtěte
ZDE: Bouře na trojrozměrné šachovnici zájmů velmocí: Proč Putin jedná s
Izraelem? Proč náhle smíme vědět, že Saúdové jsou bídáci? “Vize 2030” může
skolit i lid pod Řípem a Tatrami. Středem světa cloumají konspirační teorie i
praxe
Skutečné nebezpečí
Takže - jak by vypadala skutečná válka mezi USA a Ruskem? Poctivá odpověď je
- nevíme. Záleží na takovém množství faktorů, že ji téměř nelze předpovědět. To
ovšem neznamená, že nemůže nastat a nenastane. Vidím řadu hrozivých známek toho,
že se Impérium chová nezodpovědně. Mezi jinými třeba to, že téměř kompletně
přestala fungovat Rada NATO-Rusko, čímž přišly obě strany o oficiální
komunikační kanál.
Kromě toho, předsunuté postavení, jaké zaujímá Amerika, je vojensky k ničemu,
nicméně je potenciálně nebezpečné, protože jakýkoli lokální incident na hranici
může rychle přerůst v něco velmi nebezpečného - zvláště když nefungují
komunikační linky. Díkybohu stále existují nouzová komunikační spojení mezi
Kremlem a Bílým domem, stejně jako mezi oběma armádními veleními. Skutečný
problém není technického rázu, je psychologický: zdá se, že Američané mají
problém o čemkoli vyjednávat.
Neokonům se totiž nějak podařilo vnutit několika americkým administrativám
představu, že vztahy USA-Rusko fungují pouze na principu “všechno, nebo nic”, že
vyjednávat není o čem a že donutit Rusko, aby se podrobilo Impériu pomozí
izolace a politiky zadržování je jediný myslitelný přístup. Jenže to samozřejmě
nemůže fungovat. Otázkou je, zda to mohou neokoni někdy pochopit, nebo spíše zda
budou mít staří dobří patriotičtí Američané dost síly na to, aby “šílence ze
sklepa” (jak neokonům přezdíval kdysi Bush senior) vykopali z Bílého domu.
Ale pokud se do Oválné pracovny v listopadu posadí Hillary, začnu se
doopravdy bát. Vzpomínáte, jak jsem řekl, že žádný americký prezident by nikdy
neobětoval americké město, aby zachránil město evropské? To ovšem předpokládá,
že prezidentský úřad zastává patriot, který skutečně miluje vlastní zemi. A
nemyslím si, že neokony zajímá Amerika, nebo americký lid - ba dokonce si
myslím, že by si ti cvoci mohli myslet, že obětování jednoho či více amerických
měst je dobrá cena za to, že shodí atomovku na Moskvu.
Jakákoli teorie “zastrašování” totiž předpokládá “racionální aktéry”, nikoli
žáštiplnou kliku psychopatů odkudsi “ze sklepa”.
V rukou diletantů
Během posledních let studené války č. 1 jsem se daleko víc obával
gerontokratů z Kremlu, než důstojníků a politiků z Bílého domu a Pentagonu.
Jenže teď mě daleko víc děsí (relativně) mladá americká generace typu
“ubohoučkého přestrašeného vlezdokamsi” (jak mu
říká
jeho vlastní kolega), generála Petraeuse, nebo maniaků jako je generál
Breedlove, kteří nahradili “staré dobré” studené válečníky typu admirála Elmo
Zumwalta, Williama Crowea nebo Mikea Mullena. Ti aspoň věděli, že se válce s
Ruskem je třeba vyhnout za jakoukoli cenu.
Děsí mě, když zjišťuji, že Impérium dnes řídí neprofesionální, nekompetentní,
nepatriotická smečka bezectných chlapů, které buď ovládá zničující ideologie,
nebo jejichž jediným cílem v životě je potěšit nadřízené politiky.
Příklad Jehuda Olmerta, Amira Peretze a Dana Halutze, kteří začali válku s
hnutím Hizballáh v roce 2006, nebo Saakašviliho pokus o etnickou čistku v Jižní
Osetii v roce 2008 jsou jen dvěma upozorněními na to, že ideologicky motivovaní
politici klidně začnou od začátku prohranou válku, zvláště když věří vlastní
propagandě, která je vykresluje jako neporazitelné. Modleme se, aby podobné
šílenství nenakazilo současné americké vůdce.
Nejlepší, co by se mohlo stát, je kdyby se k moci ve Spojených státech
vrátili opravdoví patrioti. Pak by si mohlo lidstvo skutečně oddechnout.
Zdroj.